// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 16.06.2020

Příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody na výdělku

O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a nemocí z povolání se jedná pouze tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla).

Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu.

Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v případě zjištění nemoci z povolání zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance v důsledku objektivní skutečnosti, která je důvodem ztráty (snížení) výdělku, a bez níž by ke ztrátě výdělku nedošlo. Z hlediska náhrady ztráty na výdělku je proto nepochybně významné, zda důvodem této ztráty byly následky nemoci z povolání; jakákoliv dohoda účastníků o důvodech a způsobu skončení pracovního poměru je z tohoto hlediska bez významu. Významné jsou důvody, které zde skutečně byly v době vzniku škody a které tehdy ztrátu na výdělku skutečně způsobily; přihlížet nelze ke skutečnostem, které by sice bývaly mohly ztrátu způsobit, ale které v dané době důvodem ztráty nebyly, protože skutečnosti, které již nastaly (které se reálně staly a v dané době byly příčinou následku) nelze zpětně změnit. Proto ojedinělé formální vyjádření vyňaté ze souvislostí a přijaté bez přihlédnutí k objektivně existujícím skutečnostem nemůže být způsobilým důvodem pro závěr o existenci příčinné souvislosti.

Z uvedeného vyplývá, že pro závěr o příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou na výdělku není významné, jak se o této skutečnosti účastníci pracovního vztahu mezi sebou dohodli nebo ojedinělé formální vyjádření vyňaté z dalších souvislostí, nýbrž jen závěr vycházející z objektivně daných skutečností vnějšího světa.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2671/2019, ze dne 16. 3. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 371 odst. 1 a 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2007

Kategorie: nemoc z povolání; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost platit jí od 22. 3. 2008 náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 9.210,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnila zejména tím, že od 1. 2. 1999 pracovala u žalovaného jako montážní dělnice, z toho do 26. 1. 2004 jako domácí dělnice a od 27. 1. 2004 v dílně žalovaného. Má několik obecných onemocnění, která u ní vedla od 10. 11. 2007 k uznání částečné invalidity. Dne 7. 3. 2008 Klinika pracovního lékařství Plzeň vydala posudek o uznání nemoci z povolání, datum zjištění nemoci z povolání bylo určeno na den 22. 11. 2007. Pracovní poměr mezi účastníky byl ukončen dne 21. 3. 2008 dohodou z důvodu podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce. Z důvodu nemoci z povolání žalobkyně není schopna vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání. Vzhledem k tomu, že žalovaný jí odmítl hradit náhradu za ztrátu na výdělku, nechala si zpracovat znalecký posudek F. H. (ze dne 9. 2. 2009), který její „nárok potvrdil“. Její „předpokládaný měsíční příjem by činil 23.070,76 Kč, předpokládaný čistý měsíční příjem 16.205,- Kč, měsíční výše invalidního důchodu činí 6.995,- Kč a rozdíl mezi současným a předpokládaným příjmem 9.210,- Kč“.

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, č. j. 6 C 34/2010-152, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že České republice - Okresnímu soudu v Tachově se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni. Shodným tvrzením účastníků, pracovní smlouvou a lékařským posudkem o uznání nemoci z povolání měl za prokázáno, že žalobkyně pracovala u žalovaného jako montážní dělnice a ke dni 22. 11. 2007 byla u ní zjištěna a ke dni 7. 3. 2008 uznána nemoc z povolání (Epikondylitis ulnaris 1.dx. M 77.0). Na základě závěrů znalců MUDr. A., MUDr. H. a zejména pak MUDr. T. dospěl k závěru, že nemoc z povolání a její následky u žalobkyně nezpůsobila její neschopnost k výkonu dosavadní práce u žalovaného, když hlavní příčinou bylo několik obecných onemocnění. I kdyby u žalobkyně nepřetrvávala nemoc z povolání, žalobkyně by z příčin jiného obecného onemocnění stejně nebyla schopna vykonávat dosavadní práci. Zjištěná nemoc z povolání není rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně a možnosti jejího pracovního uplatnění, když se podílí na poklesu výdělečné činnosti žalobkyně pouze nepatrně, a to 1/5 či 10 %, tedy nikoliv převažující měrou. Na základě shora uvedených skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody tj. poklesem výdělku a nemocí z povolání, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 18 Co 246/2013 – 200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že České republice - Krajskému soudu Plzeň se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že ze znaleckého posudku MUDr. Doc. M. T., CSc., vypracovaného v rámci soudního řízení, bylo „jednoznačně prokázáno, že nemoc z povolání není rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně a omezené možnosti pracovního uplatnění, přičemž na poklesu výdělečné schopnosti žalobkyně se podílí tou měrou, která je podstatná či rozhodující pro výkon konkrétní práce za konkrétních pracovních podmínek, obecně však nejvýše jednou pětinou, tj. v rozsahu maximálně 20 %“. Uzavřel, že „zjištěná nemoc z povolání u žalobkyně od března 2008 nemohla být rozhodující příčinou její nezpůsobilosti vykonávat dosavadní práci“. V této souvislosti nelze podle odvolacího soudu přehlédnout, že pracovní omezení vyslovené v rámci řízení o posouzení zdravotního stavu žalobkyně v řízení o přiznání invalidity ze dne 22. 8. 2007, tedy ještě před zjištěním a uznáním nemoci z povolání, je v podstatě shodné jako omezení vyslovené v následném přezkoumání zdravotního stavu ze dne 15. 10. 2008, tedy po té, co nemoc z povolání u žalobkyně byla zjištěna a uznána.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 21 Cdo 2463/2014-235, rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 11. 2012, č. j. 6 C 34/2010-152, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení. Vytknul soudům, že pro posouzení příčinné souvislosti mezi zjištěnou nemocí z povolání u žalobkyně a jí vznikající škodou (ztrátou na výdělku), nemohl sloužit znalecký posudek znalce MUDr. Doc. M. T., CSc. (případně další posudky ve věci provedené jako důkazy listinou), neboť se vyjadřoval k tomu, zda nemoc z povolání je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně. Pro posouzení věci totiž bylo podstatné zjištění, zda příčinou, proč žalobkyně nemohla vykonávat stejnou práci jako před zkrácením směn, byla nemoc z povolání anebo zda by žalobkyně nemohla vykonávat stejnou práci jako před zkrácením směn, i kdyby nemoci z povolání nebylo. Podotkl, že vše nasvědčuje tomu, že škoda začala žalobkyni vznikat již v souvislosti se zkrácením směn (na tom nic nemění skutečnost, že žalovaný uhradil všechny nároky žalobkyně vzniklé do skončení jejího pracovního poměru).

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 13. 8. 2018, č. j. 6 C 34/2010-422, rozhodl (mezitímně), že základ žalobního nároku je zcela opodstatněn. Vyšel z toho, že dne 12. 7. 2007 byla žalobkyni na základě obecných onemocnění přiznána částečná invalidita, že žalobkyně byla ode dne 4. 5. 2007 do dne 10. 11. 2007 v pracovní neschopnosti, poté do 20. 11. 2007 čerpala dovolenou a ode dne 20. 11. 2007 do dne 2. 12. 2007 byla opět v pracovní neschopnosti, a že do práce nastoupila dne 2. 12. 2007 a byla přeřazena na jinou práci, na jiné pracoviště a byl jí zkrácen pracovní úvazek. Teprve dne 7. 3. 2008 byl Klinikou pracovního lékařství Fakultní nemocnice Plzeň vydán lékařský posudek o zjištění nemoci z povolání s datem zjištění ke dni 22. 11. 2007 a dne 14. 3. 2008 byl vydán posudek o zdravotní způsobilosti žalobkyně. V návaznosti na vydaný posudek o zdravotní způsobilosti se dne 18. 3. 2008 žalobkyně a žalovaný dohodli na skončení pracovního poměru a dne 21. 3. 2008 uzavřeli dohodu o skončení pracovního poměru. Jak ze záznamu ze dne 18. 3. 2008, tak ze samotné dohody o skončení pracovní poměru jednoznačně vyplývá, že důvodem skončení pracovního poměru bylo to, že u žalobkyně byla zjištěna nemoc z povolání, pro kterou nemůže vykonávat dosavadní práce. Ode dne 22. 3. 2008 je žalobkyně evidována jako uchazečka o zaměstnání a po určitou dobu pobírala podporu v nezaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že od data evidence pobírá žalobkyně pouze invalidní důchod a podporu v nezaměstnanosti, došlo u ní k poklesu příjmu oproti době, kdy měla příjem u žalovaného. Žalobkyni tak vzniká škoda v podobě ztráty na výdělku. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě byla prokázána existence nemoci z povolání a vznik škody na straně žalobkyně a že byla prokázána také příčinná souvislost mezi zjištěnou nemocí z povolání a vzniklou škodou. Právní základ nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku je tedy v dané věci zcela opodstatněn.

K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 18 Co 238/2018 – 461, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně a připomněl, že znalecký ústav (Znalecký ústav Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví) upřesnil svůj původní závěr tak, že „nemoc z povolání je podstatnou a převažující příčinou, proč žalobkyně by nemohla vykonávat stejnou práci jako před zkrácením pracovního úvazku z důvodu vzniku nemoci z povolání – epikondylitidy u žalobkyně na původní pracovní pozici, tj. montážní dělnice“. Právní základ nároku žalobkyně je tak zcela opodstatněn, když ke škodě na straně žalobkyně v souvislosti s poklesem, respektive ztrátou výdělku, došlo následkem nemoci z povolání.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že „odvolací soud provedl nesprávné právní posouzení, když příčinnou souvislost dovodil, ač se přitom řídil úvahami, které neodpovídají ustálené rozhodovací praxi“. Poukazuje přitom na to, že „provedené důkazy jasně potvrzují, že okolnostmi, které vedly ke zkrácení směn a přeřazení na jinou práci v prosinci 2007, byla obecná onemocnění žalobkyně“. Podle jeho názoru příčinnou souvislost nelze považovat za prokázanou tím, že v dohodě o rozvázání pracovního poměru se uvádí, že podle lékařského posudku žalobkyně nemůže pro onemocnění nemocí z povolání vykonávat dosavadní práci, neboť „citovaný text ani neodpovídá objektivní realitě zjištěné dokazováním“. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodl tak, že základ žalobního nároku není opodstatněn, a aby také zrušil rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni a v odvolacím řízení, která jsou na rozhodnutí odvolacího soudu závislá.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo pro zjevnou bezdůvodnost odmítnuto, případně z důvodu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, jaké skutečnosti jsou významné při zjišťování příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a vznikem škody na výdělku zaměstnance, která nebyla dosud v rozhodnutí dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že žalobkyně pracovala jako montážní dělnice při potahování řadicích pák. Dne 22. 8. 2007 byla uznána částečně invalidní ode dne 12. 7. 2007 pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav způsobený zhoršením astma bronchiale, „reakční arthropatie L kotník a cervikalgie přidruženě“, s tím, že „nesmí vykonávat těžkou fyzickou práci, nesmí přetěžovat horní a dolní končetiny, nesmí pracovat v prostředí s chemickými či dráždivými výpary, v nevhodném prostředí, tj. chladu a horku“. Do dne 30. 11. 2007 byla v pracovní neschopnosti, ode dne 2. 12. 2007 byla přeřazena na práci montážní dělnice při vkládání tlačítek s kratší pracovní dobou 30 hodin týdně. Dne 7. 3. 2008 byl vydán lékařský posudek o uznání nemoci z povolání Epikondilitis ulnaris l.dx s datem zjištění ke dni 22. 11. 2007. Dne 18. 3. 2008 uzavřeli účastníci dohodu o skončení pracovního poměru ke dni 21. 3. 2008, neboť žalobkyně nesmí ode dne 14. 3. 2008 vykonávat podle lékařského posudku „dále dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí“. Ode dne 22. 3. 2008 byla potom vedena Úřadem práce v Tachově v evidenci uchazečů o zaměstnání.

Žalobkyně se domáhá (její případný nárok za období prosinec 2007 až březen 2008 byl vypořádán dohodou ze dne 8. 1. 2010) náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 9.210,- Kč měsíčně počínaje dnem 22. 3. 2008, jako rozdílu mezi pravděpodobným průměrným výdělkem za 3. čtvrtletí roku 2007 ve výši 16.205,- Kč a částečným invalidním důchodem 6.995,- Kč.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy měl žalobkyni vzniknout nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (jeho základ) – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 31. 12. 2007, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, a č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 371 odst. 1 věty první zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.

Podle ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru.

Dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí, č. j. 21 Cdo 2463/2014-235, vycházeje z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, v první řadě podal vysvětlení pojmu škody, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá-li ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity). V tomto směru zdůraznil, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem (nemocí z povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví – jak vyplývá z ustanovení § 371 zákoníku práce (popřípadě od 1. 10. 2015 z ustanovení § 271b zákoníku práce) – zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Zde je třeba připomenout, že – jak vyplývá z ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce - náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, a že za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se v tomto případě považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111) – srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu k této problematice se vztahující, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 29/2013, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018, či ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2086/2018. Výše uvedeným způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) stejný výdělek jako před poškozením.

Tuto povahu škody spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je třeba mít na zřeteli i při zkoumání příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání (jejími následky) a vznikem škody na výdělku.

Odvolací soud založil svůj závěr o příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku jednak na dílčím vyjádření znaleckého ústavu, že „nemoc z povolání je podstatnou a převažující příčinou, proč žalobkyně by nemohla vykonávat stejnou práci jako před zkrácením pracovního úvazku z důvodu nemoci z povolání – epikondilitidy – u žalobkyně na původní pracovní pozici, tj. montážní dělnice“, a dále vyšel z dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 18. 3. 2008 a dohody žalovaného se základní organizací Odborového svazu KOVO ze dne 21. 3. 2008, „podle nichž ke skončení pracovního poměru žalobkyně u žalovaného došlo z důvodu, že podle lékařského posudku žalobkyně nemůže pro onemocnění z povolání vykonávat dosavadní práci“. Uvedený závěr dosud nelze sdílet.

O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a nemocí z povolání se jedná pouze tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný pod číslem 76/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, uveřejněný pod číslem 31/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4353/2017). Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v případě zjištění nemoci z povolání zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance v důsledku objektivní skutečnosti, která je důvodem ztráty (snížení) výdělku, a bez níž by ke ztrátě výdělku nedošlo. Z hlediska náhrady ztráty na výdělku je proto nepochybně významné, zda důvodem této ztráty byly následky nemoci z povolání; jakákoliv dohoda účastníků o důvodech a způsobu skončení pracovního poměru je z tohoto hlediska bez významu. Významné jsou důvody, které zde skutečně byly v době vzniku škody a které tehdy ztrátu na výdělku skutečně způsobily; přihlížet nelze ke skutečnostem, které by sice bývaly mohly ztrátu způsobit, ale které v dané době důvodem ztráty nebyly, protože skutečnosti, které již nastaly (které se reálně staly a v dané době byly příčinou následku) nelze zpětně změnit. Proto ojedinělé formální vyjádření vyňaté ze souvislostí a přijaté bez přihlédnutí k objektivně existujícím skutečnostem nemůže být způsobilým důvodem pro závěr o existenci příčinné souvislosti. Z uvedeného vyplývá, že pro závěr o příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou na výdělku není významné, jak se o této skutečnosti účastníci pracovního vztahu mezi sebou dohodli nebo ojedinělé formální vyjádření vyňaté z dalších souvislostí, nýbrž jen závěr vycházející z objektivně daných skutečností vnějšího světa.

Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že pro posouzení věci je podstatné zjištění (jak již bylo uvedeno v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, č. j. 21 Cdo 2463/2014-235), zda příčinou, proč žalobkyně nemohla vykonávat stejnou práci jako před zkrácením směn, byla nemoc z povolání anebo zda by žalobkyně nemohla vykonávat tuto práci, i kdyby nemoci z povolání nebylo. Řečeno jinak (bez ohledu na to, co účastníci uvedli v dohodě o narovnání ze dne 8. 1. 2010), významné je, co bylo v tehdejší době důvodem, že žalobkyně byla z práce dělnice při potahování řadicích pák přeřazena ke dni 2. 12. 2007 na práci dělnice při vkládání tlačítek s kratší pracovní dobou 30 hodin týdně. Jestliže by bylo zjištěno, že k převedení tehdy došlo z tzv. „obecných příčin“, znamenalo by to, že snížením výdělku tehdy žalobkyni sice vznikla škoda, ale nikoliv v důsledku nemoci z povolání. Uvedený závěr by platil i v případě, jestliže by již tehdy byla přítomna (ať již zjištěna nebo ještě nezjištěna) nemoc z povolání, protože obecná onemocnění by byla sama o sobě příčinou neschopnosti vykonávat dosavadní práci, i kdyby nemoci z povolání vůbec nebylo, a základem pro výpočet případné náhrady za ztrátu na výdělku by mohl být až průměrný výdělek zjištěný za rozhodné období před vznikem škody vzniklé nemocí z povolání. Jestliže odvolací soud odvíjí svůj závěr z jediné dílčí odpovědi znaleckého ústavu (č. l. 310 spisu) na neomezenou paletu dotazů účastníků, potom nevysvětluje, proč vychází právě z této stručné odpovědi sub 8) znaleckého posudku a nebere v úvahu odpověď sub 10) o několik řádků dále, podle níž „k omezení pracovní způsobilosti žalobkyně by došlo, i kdyby netrpěla nemocí z povolání“. Nevysvětluje také, proč nepřihlíží k dalším v té době existujícím faktickým skutečnostem vedoucím zaměstnavatele žalobkyně dne 2. 12. 2007 k jejímu převedení na jinou práci s kratším pracovním úvazkem.

Jestliže dne 18. 3. 2008 uzavřeli účastníci dohodu o skončení pracovního poměru ke dni 21. 3. 2008, neboť žalobkyně nesmí ode dne 14. 3. 2008 vykonávat podle lékařského posudku „dále dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí“, není významné, jak se o důvodu rozvázání pracovního poměru společně s odborovou organizací dohodli, významné je, že zde měl být lékařský posudek, podle něhož žalobkyně nesmí pro nemoc z povolání vykonávat práci, na kterou byla ode dne 2. 12. 2007 převedena. Kdyby tuto novou práci mohla vykonávat i s obecnými nemocemi, kterými v té době trpěla, a nemoc z povolání na tomto terénu dovršila její neschopnost k výkonu této práce, potom by případná škoda vzniklá ztrátou práce montážní dělnice při vkládání tlačítek s kratší pracovní dobou 30 hodin týdně (její základ) spočívala v rozdílu mezi průměrným výdělkem zjištěným za předcházející kalendářní čtvrtletí (patrně pravděpodobným průměrným výdělkem za čtvrté čtvrtletí 2007) a tzv. výdělkem po zjištění nemoci z povolání (srov. též již výše zmíněné ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce), s přihlédnutím k částečnému invalidnímu důchodu pobíranému „z téhož důvodu“ (žalobkyni byl pobíraný invalidní důchod zvýšen o 10% z důvodu nemoci z povolání).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů