// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 02.06.2020

Využití moderačního práva v případě odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk

V poměrech odpovědnosti státu za škodu způsobenou jeho nesprávným úředním postupem není pro snížení náhrady škody při aplikaci § 450 obč. zák. žádný prostor vzhledem k charakteru okolností, které má soud při své úvaze vzít na zřetel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 120/2019, ze dne 27. 2. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 450 obč. zák. ve znění do 31.12. 2013
§ 26 zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. V řízení se žalobci a), c), d) a f) spolu se žalobci b) Z. S. a e) L. H. prostřednictvím samostatně podaných žalob, jež byly spojeny ke společnému řízení, domáhali nároků z titulu náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem Ministerstva financí (dále též jen „ministerstvo“) spočívajícím ve vydání povolení pro vznik I. s. F.(dále jen „Investiční společnost“), v zanedbání dozoru nad její činností a nad činností jejího Podílového fondu F. A. (dále jen Podílový fond“ či „Fond“), jehož majetek byl zpronevěřen trestnou činností A. K., prokuristy a ředitele Investiční společnosti, a v postupu po odnětí povolení ke vzniku Investiční společnosti a k vydávání podílových listů, kdy podle žalobců nedošlo ke včasnému jmenování nuceného správce k zajištění majetku v Podílovém fondu a ke včasnému podání návrhu na jmenování likvidátora. Žalobci, kteří se zakoupením podílových listů stali podílníky Podílového fondu a kteří po ukončení likvidace Investiční společnosti a insolvenčního řízení obdrželi ze své tehdejší celkové investice nazpět pouze 65,155 %, v řízení požadovali po žalované náhradu skutečné škody spočívající v rozdílu mezi vloženými finančními prostředky a částkou, která jim byla po likvidaci fondu zpět vyplacena, tj. 34,845 % nominální hodnoty jimi vlastněných podílových listů. Takto v řízení požadovala žalobkyně a) zaplacení částky 139 380 Kč s příslušenstvím, žalobkyně c) zaplacení částky 104 535 Kč s příslušenstvím, žalobce d) zaplacení částky 83 628 Kč s příslušenstvím a žalobce f) zaplacení částky 139 380 Kč s příslušenstvím. Žalobci se v řízení domáhali též zaplacení ušlého zisku za dobu, kdy nemohli s finančními prostředky nakládat. Všechny nároky žalobců byly zamítnuty rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2011, č. j. 19 C 213/2009-198, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, č. j. 55 Co 75/2012-243. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, však byly tyto rozsudky zrušeny v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o shora uvedených nárocích žalobců a), c), d) a f) na zaplacení skutečné škody, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 19 C 213/2009-482, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 139 380 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 12. 2009 do zaplacení (výrok I), žalobkyni c) částku 52 267,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 15. 5. 2010 do zaplacení (výrok II), žalobci d) částku 52 267,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 11. 5. 2010 do zaplacení (výrok IV) a žalobci f) částku 139 380 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 26. 1. 2010 do zaplacení (výrok VI), dále zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni c) částku 52 267,50 Kč s příslušenstvím (výrok III) a žalobci d) částku 31 360,50 Kč s příslušenstvím (výrok V) a rozhodl, že žalované se vůči žalobcům náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok VII).

3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že dne 1. 11. 1994 bylo ministerstvem uděleno Investiční společnosti povolení ke vzniku a k vydávání podílových listů za účelem vytvoření Podílového fondu. Žalobkyně a) koupila 4 podílové listy o nominální hodnotě 100 000 Kč dne 2. 2. 1996. Žalobkyně c) koupila 15 podílových listů o nominální hodnotě 10 000 Kč ve dnech 5. 12. 1995, 10. 1. 1996 a 16. 1. 1996 a dále vlastnila dalších 15 podílových listů o nominální hodnotě 10 000 Kč zakoupených dne 2. 10. 1995. Žalobce d) koupil 9 podílových listů o nominální hodnotě 10 000 Kč ve dnech 13. 9. 1995, 17. 10. 1995, 31. 10. 1995, 1. 11. 1995, 2. 11. 1995 a 21. 11. 1995 a dalších 15 podílových listů o téže nominální hodnotě koupil ve dnech 5. 12. 1995, 21. 12. 1995, 3. 1. 1996, 4. 1. 1996, 15. 1. 1996, 18. 1. 1996, 9. 2. 1996, 19. 2. 1996 a 22. 2. 1996. Žalobce f) koupil 4 podílové listy o nominální hodnotě 100 000 Kč dne 8. 2. 1996. Současně se zakoupením podílových listů žalobci uzavřeli termínované kupní smlouvy o jejich odkupu s vysokým úročením. Dne 30. 9. 1995 byla ministerstvu doručena rozvaha Fondu vypracovaná k 30. 6. 1995, z níž bylo zjevné, že Investiční společnost prostředky získané z prodeje podílových listů nepoužívala ke koupi cenných papírů, neukládala je v plné výši na zvláštní účty u banky a jednala tak v rozporu s ustanovením zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 30. 6. 1996 (dále jen „ZISIF“). Ministerstvo provedlo v Investiční společnosti kontrolu ve dnech 12. až 20. 3. 1996 v reakci na prohlášení prokuristy Investiční společnosti A. K. o tom, že klienty celou dobu podváděl, které vyšlo v tisku dne 9. 3. 1996. Při kontrole bylo zjištěno, že v rozporu se ZISIF nebyly od vzniku fondu až do dne provedení kontroly nakoupeny z prostředků Fondu žádné cenné papíry, že Investiční společnost od vzniku Fondu neukládala všechny peněžní prostředky na zvláštní účty u bank, ale ponechávala je v pokladně a že z prostředků Fondu bylo v rozporu se zákonem použito 40 000 000 Kč jako záruka na úvěr čerpaný u Bankovního domu Skala, a. s., společností P. i. a s. k., a. s. (dále jen „1. FSK“), v níž A. K. vykonával funkci předsedy představenstva a jíž byla z prostředků Fondu poskytnuta v rozporu se zákonem též záloha na (nerealizovaný) nákup cenných papírů ve výši 20 000 000 Kč a 50 000 000 Kč. Ministerstvo rozhodnutím ze dne 18. 6. 1996 odňalo Investiční společnosti povolení ke vzniku a k vydávání podílových listů za účelem vytvoření Fondu za tato porušení zákona a za to, že nebyla oznámena změna statutárních orgánů. Rozklad podaný proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut ministrem financí dne 31. 1. 1997. V průběhu likvidace Investiční společnosti byla vyplacena žalobcům částka odpovídající 65 % nominální hodnoty jejich podílových listů a po prohlášení konkurzu na majetek Investiční společnosti další částka odpovídající 0,155 % jejich vkladů, a bylo nepochybné, že již v průběhu insolvenčního řízení neobdrží žádné další plnění. A. K. byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. 6 To 145/98, odsouzen za trestný čin zpronevěry svěřeného majetku v částce 40 000 000 Kč spáchaný tím, že jako prokurista Investiční společnosti uzavřel dohodu s Bankovním domem Skala, a. s., kterou vinkuloval částku 40 000 000 Kč k zajištění úvěru 1. FSK, přičemž poté, co vyčerpal úvěr ve výši 38 000 000 Kč, aniž by zaplatil jakoukoliv splátku, převedl částku 40 000 000 Kč na běžný účet Investiční společnosti a z něj uhradil čerpaný úvěr s úroky. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2004, č. j. 5 Cmo 193/2004-351, bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti nástupce Bankovního domu Skala, a.s., zaplatit likvidátorovi Investiční společnosti částku 40 000 000 Kč. Soud prvního stupně nevzal za prokázaná tvrzení žalované, že nebyla dostatečně personálně obsazena a nemohla reagovat na porušení ZISIF rychleji, než se tomu ve skutečnosti stalo.

4. Soud prvního stupně nároky žalobců posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též jen „OdpŠk“, a to s ohledem na zjištění, že okolnost, že žalobcům nebudou poskytnuty žádné prostředky z investičního fondu, byla zřejmá ke dni 28. 1. 2009, tj. ke vzniku škody žalobců došlo za účinnosti Odpšk. Dospěl k závěru, že primární příčinou vzniku škody bylo protiprávní jednání A. K., jehož vina byla soudně zjištěna, za vznik škody měli dílčí odpovědnost depozitáři, kteří měli zákonnou povinnost soustavné kontroly nad tím, jak Investiční společnost s finančními prostředky nakládá, ministerstvu náležela dozorová činnost nad Investiční společností. Podle soudu prvního stupně se stát dopustil nesprávného úředního postupu tím, že ministerstvo nepřikročilo k opatření podle § 37 ZISIF v okamžiku, kdy mělo zjistit neplnění publikační činnosti Investiční společnosti v Obchodním věstníku, neboť takové zjištění by dříve či později vedlo k odnětí povolení k činnosti a tedy zabránění vzniku škody tvrzené žalobci. Nereagovalo adekvátně a včas ani na doručenou účetní závěrku Investiční společnosti za I. pololetí roku 1995, činnost Fondu proto mohla pokračovat od září 1995 až do března 1996, ačkoliv lhůta dvou měsíců od obdržení účetní závěrky obsahující tak výrazné nedostatky v hospodaření Fondu měla stačit k přijetí opatření podle ZISIF vedoucích k zabránění nákupu dalších podílových listů, tj. jednak k pozastavení nakládání s majetkem v Podílovém fondu na vymezenou dobu (nejdéle 6 měsíců), k pozastavení dalšího prodeje podílových listů, k současnému určení správce majetku podle § 37 odst. 2 písm. c) ZISIF a také k odnětí povolení ke vzniku investiční společnosti podle § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF. Stát měl dostatek zákonných důvodů odejmout Investiční společnosti povolení podle § 8 ZISIF ve lhůtě do 30. 11. 1995 (k čemuž došlo nakonec ke dni 18. 6. 1996) a dostát tak zákonné povinnosti chránit podílníky Fondu. Soud prvního stupně proto shledal příčinnou souvislost mezi škodou, která žalobcům vznikla, a nesprávným úředním postupem státu jen v případě podílových listů zakoupených po 30. 11. 1995. Další tvrzení žalobců o pochybení státu spočívající v tom, že orgán dozoru nezasáhl poté, co 16. 12. 1995 odvysílala TV NOVA informace o podivných obchodech Investiční společnosti, považoval soud prvního stupně vzhledem k výše uvedenému za nerozhodné. Délku likvidace Investiční společnosti a její postup nepokládal za nesprávný úřední postup, neboť likvidace obchodní společnosti není výkonem veřejné moci a za škodu způsobenou jejím průběhem stát podle OdpŠk neodpovídá.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ­v rozsahu vyhovujících výroků I, II, IV a VI a ve výroku VII o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobkyni a) a žalobci f) [označenému ve výroku rozsudku zjevně nesprávně jako „žalovaný ad f)“] každému 13 091,20 Kč a žalobkyni c) a žalobci d) každému 4 236,04 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o závažných nedostatcích v postupech ministerstva, které nevykonávalo řádně dozorovou činnost. Uzavřel, že odpovědnost státu podle OdpŠk je proto dána a že neobstojí odvolací argumentace žalované, že jedinou příčinou škody je trestná činnost A. K., který byl za své protizákonné jednání pravomocně odsouzen. Při posouzení sporné otázky, kdy měl orgán dozoru splněny podmínky pro postup podle § 37 ZISIF, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvodem pro zahájení řízení o odnětí povolení mělo být až obdržení pololetní zprávy o hospodaření Fondu, jejíž součástí byla i rozvaha Fondu, včetně výkazů zisku a ztrát, vypracované k datu 30. 6. 1995, která byla ministerstvu doručena dne 30. 9. 1995. Závěry, které byly pro ministerstvo z této zprávy seznatelné, měly být, i při respektování správního uvážení, důvodem pro provedení neprodlené kontroly hospodaření Investiční společnosti a následného okamžitého zahájení řízení o odnětí povolení podle § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF. Z dokumentů, které mělo ministerstvo k dispozici ke dni 30. 9. 1995, vyplývalo minimálně porušení § 5 odst. 3 a § 12 odst. 3 ZISIF, tedy že za finanční prostředky podílníků nebyly nakoupeny žádné cenné papíry a že si Investiční společnost ponechává vysoké částky v pokladně v hotovosti a již tato zjištění musela vést ministerstvo k přijetí opatření zabraňujícím dalšímu prodeji podílových listů a odnětí povolení ke vzniku společnosti. Tato pochybení mimo jiné nakonec vedla k odnětí povolení dne 18. 6. 1996 a to pro trvalé porušování výše uvedených povinností. Námitku žalované, že nelze vycházet z data 30. 11. 1995 pro možnost použití řádných i mimořádných opravných prostředků hodnotil odvolací soud jako účelovou, neboť orgánu dozoru nepřísluší předjímat případné úkony dozorované společnosti a orgán dozoru je povinen včas konat tak, aby byl smysl dozoru naplněn. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že o odnětí povolení mělo být rozhodnuto v zákonné dvouměsíční lhůtě. Odpovědnost ministerstva podle odvolacího soudu nespočívala v tom, aby konkrétně zabránilo A. K. v páchání trestné činnosti, ale aby vyvodilo bezprostřední důsledky z nedostatků, které z účetní závěrky vypracované k datu 30. 6. 1995 vyplývaly, když tyto nedostatky v činnosti společnosti byly evidentní a orgán dozoru tak měl postupovat i v případě, že by se A. K. žádné trestné činnosti následně nedopouštěl. Za nedůvodnou považoval odvolací soud též námitku žalované, že není dána její odpovědnost, případně že by měla být vyčleněna, ani žádnou jinou odvolací námitku. Uzavřel, že nyní již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu bylo vyřešeno, že organizační složkou oprávněnou jednat za stát, je složka, která je povolána k dozoru nad investičními fondy v době rozhodování soudu bez ohledu na to, u které organizační složky státu došlo v minulosti k porušení povinnosti ve smyslu OdpŠk. Odvolací soud potvrdil jako správný též výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobcům vypočtené na základě jimi uplatněných nároků.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně jeho výrok I o věci samé a výrok II) napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Měla za to, že pro posouzení věci byly zásadní tyto otázky:

1) Za jakých okolností bylo možné přistoupit k aplikaci § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF, tedy k jaké intenzitě porušení ZISIF by ze strany regulovaného subjektu muselo dojít (a zda k němu v daném případě vůbec došlo), a jaké skutečnosti o tomto porušení by orgánu dozoru musely být známy, aby při zohlednění institutu správního uvážení a zásady přiměřenosti ingerence veřejné moci na podnikatelskou činnost soukromoprávního subjektu byla soudem po právu dovozována „nezbytnost“ aplikace ustanovení § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF, a to v soudem stanoveném termínu (a zda tomu tak v posuzovaném případě bylo) a též zda byl obsah dokumentů doručený ministerstvu dne 30. 9. 1995 dostatečným a nezpochybnitelným důvodem k tomu, aby založil nezbytnost (resp. povinnost orgánu dozoru) bezodkladně konat (při zohlednění správního uvážení orgánu dozoru) ve formě provedení kontroly a následného okamžitého odnětí povolení k činnosti, a zda je odvolacím soudem stanovené datum 30. 11. 1995 opravdu datem, k němuž mělo být povolení k činnosti nejpozději odejmuto.

2) Za jakých okolností bylo možné dovodit závěr o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu dozoru, pokud byla škoda způsobena úmyslnou trestnou činností třetí osoby, jejímž pojmovým znakem je vyhnutí se odhalení ze strany dozorových orgánů. Zda lze v této souvislosti přičítat odpovědnost státu za škodu jen na základě jedné z hypotetických variant o možném postupu orgánu dozoru za daného skutkového stavu věci, a zda je příčinou způsobené škody (a to příčinnou výlučnou a bezprostřední) jednání státu nebo trestná činnost vedení Investiční společnosti.

3) Posouzení případné dělené odpovědnosti ve smyslu § 438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) a využití moderačního práva soudu dle § 450 obč. zák.

8. Přípustnost dovolání shledávala žalovaná u první a druhé otázky v rozdílné rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně aplikace § 37 odst. 2 ZISIF a určení příčiny způsobené škody ve skutkově i právně téměř totožných věcech (odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz) a dále v tom, že otázka „povinnosti“ konat ve formě neprodleného zahájení kontroly a řízení o odnětí povolení, při zohlednění institutu právního uvážení, dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovozovala, že orgán dozoru mohl přistoupit k některé ze sankcí teprve poté, co zjistil porušení zákona ze strany dozorovaných subjektů, tj. kdy měl objektivní vědomost o porušení zákona na základě zjištěného skutkového stavu (nikoliv pouze podezření či domněnku) a teprve v návaznosti na tato zjištění mohl (nikoliv byl povinen) uložit sankci, případně nápravné opatření uvedené v zákoně podle závažnosti a povahy zjištěných nedostatků. Domnívala se, že v projednávané věci dozorový orgán na základě dokumentů zaslaných dne 30. 9. 1995, nemohl nejpozději k uvedenému datu zjistit natolik zásadní porušení povinností, odůvodňující odnětí povolení k činnosti podle § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF, tj. takové porušení, jež by hraničilo ze samotnými principy činnosti a předpoklady existence investiční společnosti, dále by ohrožovalo zájmy investorů a z něhož by bylo zřejmé, že by jakákoliv mírnější reakce předvídaná v § 37 odst. 2 ZISIF nevedla ke zjednání nápravy a pokračování v činnosti v souladu s právními předpisy. Zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že obsah předložených dokumentů musel vést dozorový orgán k provedení kontroly a poukazovala též na to, že i kdyby tomu tak bylo, nemohlo prosté doručení dokumentů znamenat zjištění závažného porušení zákona, na základě kterého by mělo být rozhodnuto o odnětí povolení do dvou měsíců, tj. nejpozději k 30. 11. 1995, ale muselo by jít o datum pozdější, neboť řízení o odnětí povolení k činnosti by mohlo být zahájeno až po provedení kontroly (ve lhůtách podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole), na jejímž základě (pokud vůbec) by dozorový orgán zjistil skutečnosti odůvodňující jeho zahájení. Ve vztahu k druhé otázce žalovaná uvedla, že škodu v daném případě představovalo znehodnocení investice do podílových listů v důsledku trestné činnosti třetí osoby, ke které došlo po datu 30. 6. 1995, k němuž byla vyhotovena rozvaha a výkaz zisku a ztrát, a tedy z těchto dokumentů ji nešlo dovodit a nebylo možné jí ze strany dozorujícího orgánu zabránit. Odvolacímu soudu též vytýkala, že závěr o odpovědnosti státu učinil na základě znalostí dalšího vývoje událostí a abstrahoval od skutečnosti, že od zahájení vydávání podílových listů do okamžiku údajného pochybení dozorového orgánu uplynulo pouze několik měsíců a orgán dozoru měl k dispozici informace v mnohem užším rozsahu, než jsou známy nyní. Ztotožňovala se s argumentací uvedenou v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 a měla za to, že v této věci nemohlo jít o škodu způsobenou více škůdci, jež byla důsledkem na sobě vzájemně nezávislého jednání více osob, jež ve svém výsledku vedlo ke vzniku jedné a téže škody, a že tedy nebyla dána příčinná souvislost mezi postupem dozorového orgánu a vzniklou škodou.

9. Ve vztahu ke třetí otázce žalovaná namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se podle ní v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1702/2012 a 30 Cdo 493/2013 při závěru o odpovědnosti žalované za škodu nezabýval tím, zda nejde o odůvodněný případ, v němž lze stanovit, že ti, kteří škodu způsobili, za ni odpovídají jen podle své účasti na jejím způsobení. Zastávala názor, že tvrzené pochybení žalované a úmyslná trestná činnost A. K. jsou co do charakteru porušení zákonné povinnosti i co do svého významu pro vznik škody jako takové zcela nesouměřitelné. Odvolacímu soudu také vytýkala, že se nezabýval její argumentací týkající se možnosti využití moderačního práva soudu při určení náhrady škody. Byla přesvědčena, že § 450 obč. zák. je aplikovatelný i v případě odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (odkazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3035/12), a že jeho aplikace byla namístě i v projednávané věci. Z tvrzení žalobců, že povolení k činnosti nemělo být Investiční společnosti vůbec uděleno, případně mělo být odejmuto mnohem dříve s ohledem na její masivní reklamní kampaň, dovozovala, že investoři si zjevně v době své investice museli uvědomovat rizika, jež jsou s danou investicí spojena, a citovala část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, které považovala v tomto ohledu za přiléhavé.

10. Žalovaná nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že za stát má v řízení s podílníky Podílového fondu vystupovat právě Česká národní banka. Svůj názor opírala o rozsudek ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, v němž v posuzované věci Nejvyšší soud dovodil, že příslušným jednat jménem státu v tomto řízení je Ministerstvo financí. Namítala, že jde o vadu řízení (označila ji jako nedostatek pasivní legitimace na straně žalované) a že soudy nižších stupňů v projednávané věci nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu. Žalovaná také považovala napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť se podle ní odvolací soud řádně nevypořádal s odvolacími námitkami. Navrhovala jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

11. Žalobci navrhovali dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně jej zamítnout jako nedůvodné a požadovali náhradu nákladů dovolacího řízení. Měli za to, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ve vztahu k prvním dvěma otázkám uplatněným v dovolání ustálila a dovolání podle nich představovalo pouze polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu a snahu zvrátit již konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu. Poukazovali dále na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 509/2013, v němž byla vyřešena ve skutkově a právně totožné věci otázka vzniku jedné a téže škody jednáním více subjektů a jejich solidární odpovědnost. Uplatnění dělené odpovědnosti v dané věci nebylo podle žalobců namístě, neboť bylo-li by protiprávní činnosti resp. nečinnosti každého ze škůdců zamezeno v rozsahu jejich odpovědnosti, došlo by k zamezení vzniku celé škody (posuzováno vždy u konkrétního nákupu podílových listů), a navíc namítali, že žalovaná důvody pro uplatnění dělené odpovědnosti v řízení před soudy obou stupňů netvrdila ani neprokazovala. Ve vztahu k žalovanou uplatněné námitce nedostatku pasivní legitimace považovali žalobci rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2362/2015 za ojedinělé vybočení z rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazovali na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2768/2016 a sp. zn. 30 Cdo 6050/2016). K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalobci sdělili, že žalovaná řádně nevymezuje přípustnost dovolání.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání, podmínky dovolacího řízení

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž jednala osoba, která má právnické vzdělání.

14. V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno z informačního systému základních registrů (ISZR), že žalobkyně c) B. V. zemřela dne 7. 9. 2019, tj. poté, co byl spis spolu s dovoláním předložen dovolacímu soudu, avšak dříve, než tento o podaném dovolání rozhodl. Následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2020, č. j. 34 D 2409/2019-33, které nabylo právní moci dne 28. 1. 2020 řízení o pozůstalosti po žalobkyni c) zastaveno a majetek zůstavitelky nepatrné hodnoty byl vydán jejímu synovi M. V., který se postaral o pohřeb a který souhlasil s nabytím tohoto majetku.

15. Za situace, kdy žalobkyně c) zemřela v průběhu dovolacího řízení, přičemž s ohledem na výsledek dědického řízení zde není osoba (dědic), která by byla jejím procesním nástupcem, rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b ve spojení s § 107 odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. o zastavení dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovanou.

16. Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalované ve vztahu k žalobcům a), d) a f).

17. Dovolání v části, v níž je napadán rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku II, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení mezi těmito účastníky, neobsahuje žádnou argumentaci, tj. není z něj zřejmé, v čem spatřuje žalovaná nesprávnost rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení a ani v čem shledává přípustnost dovolání v tomto rozsahu. Pro absenci těchto zákonných náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) má dovolání vady, pro něž nelze v uvedeném rozsahu v dovolacím řízení pokračovat.

18. Jelikož dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky I, IV a VI rozsudku soudu prvního stupně, tj. bylo rozhodnuto o věci samé ve vztahu mezi žalobci a), d) a f) a žalovanou, obsahovalo všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se v tomto rozsahu dále zabýval jeho přípustností.


IV. Přípustnost dovolání

19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

20. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. První otázka týkající se okolností, za nichž bylo třeba přistoupit k aplikaci § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF ze strany dozorového orgánu, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že dozorový orgán musela vést k přijetí opatření zabraňujícímu dalšímu prodeji podílových listů a k odnětí povolení ke vzniku společnosti zjištění, která mělo ministerstvo k dispozici ke dni 30. 9. 1995 a z nichž vyplývalo minimálně porušení § 5 a odst. 3 a 12 odst. 3 ZISIF, tj. že za finanční prostředky podílníků nebyly Investiční společností nakoupeny žádné cenné papíry a že si Investiční společnost ponechávala vysoké částky v pokladně v hotovosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013), a pokud dále učinil závěr, že o takovém opatření podle § 37 odst. 2 ZISIF mělo ministerstvo rozhodnout ve lhůtě dvou měsíců stanovené v § 37 odst. 4 ZISIF (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2016, vydaný v této věci, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012). Žalovaná v dovolání zpochybňuje správnost tohoto posouzení věci na základě polemiky se skutkovým stavem věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž vycházel též odvolací soud. Tím ovšem přípustnost dovolání založit nemůže, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze, dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním.

22. Přípustnost dovolání podle § 237 o s. ř. nemůže založit též druhá otázka, tj. otázka existence odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu dozoru v situaci, kdy je škoda způsobena úmyslnou trestnou činností třetí osoby, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou žalobcům nesprávným úředním postupem, neboť ministerstvo řádně nevykonávalo dozorovou činnost, když bezprostředně nereagovalo na nedostatky v činnosti Investiční společnosti, byť včasné přijetí zákonných opatření mohlo vzniku škody zamezit, a že této odpovědnosti nebrání skutečnost, že škoda byla způsobena také úmyslnou trestnou činností třetí osoby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013 a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012).

23. Ve vztahu k prvním dvěma otázkám nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 (jímž bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání ve skutkově a právně obdobné věci pro absenci otázky zásadního právního významu v napadeném rozhodnutí), jehož prostřednictvím žalovaná poukazuje na údajnou rozdílnost rozhodovací praxe dovolacího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z podstaty věci neobsahuje meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikatorní rozpor se závěry meritorně vyřešenými v rozsudcích dovolacího soudu (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017 a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17).

24. Ani otázka posouzení případné dělené odpovědnosti ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák. přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud v projednávané věci nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu pokud (implicite) vycházel ze solidární odpovědnosti žalované a A. K. za způsobenou škodu a zjevně neshledal důvody pro dělenou odpovědnost škůdců v situaci, kdy v postupech ministerstva při výkonu dozorové činnosti zjistil závažné nedostatky a uzavřel, že žalovaná měla vyvodit bezprostřední důsledky z nedostatků v činnosti Investiční společnosti i v případě, pokud by se A. K. žádné trestné činnosti nedopouštěl, tj. pokud vycházel z toho, že žalovaná v daném případě odpovídá žalobcům za celou škodu jako jeden ze škůdců na principu solidární odpovědnosti, jenž je primárním pravidlem při posuzování odpovědnosti za škodu způsobenou vícero škůdci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, či ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012).

25. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky využití moderačního práva soudu podle § 450 obč. zák. v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

26. Dovolání není důvodné.

27. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

28. Podle § 450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.

29. Jelikož možnost snížení náhrady škody soudem není v OdpŠk (v rozhodném období ani později) výslovně řešena (s výjimkou úpravy regresní úhrady v § 18 OdpŠk), lze v teoretické rovině podle § 26 OdpŠk uvažovat o aplikaci ustanovení § 450 obč. zák. i pro vztahy upravené OdpŠk a spadající do časové působnosti obč. zák. Možnost využití přiměřeného snížení náhrady škody soudem na základě úpravy obsažené v občanském zákoníku obecně nevylučuje ani důvodová zpráva k zákonu č. 82/1998 Sb. (srov. její zvláštní část k § 26).

30. Pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ není v obč. zák. ani v jiných občanskoprávních předpisech definován a ustanovení § 450 obč. zák. přináší pouze demonstrativní výčet hledisek, k nimž má soud při úvaze o případném snížení náhrady škody přihlížet, soud proto může v odůvodněných případech použít moderační právo i na základě jiných okolností. Byť tedy ustanovení § 450 obč. zák. ukládá soudu povinnost přihlédnout k poměrům fyzické osoby (škůdce i poškozeného), není vyloučeno zohlednit i poměry osob právnických. Na druhé straně zákonem označená hlediska jsou bezpochyby typickými, nejčastějšími a zpravidla nejpodstatnějšími důvody, zakládajícími moderaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4506/2008).

31. V případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nemohou být důvodem pro snížení náhrady škody poměry státu, neboť jeho ekonomická síla relevantnost takové úvahy vylučuje. Nelze reálně uvažovat ani o tom, že by důvodem zvláštního zřetele hodným v takovém případě mohly být poměry poškozeného, neboť ty budou v porovnání s poměry státu vždy horší. V poměrech odpovědnosti státu neumožňují snížení náhrady škody ani okolnosti, za kterých ke škodě došlo, neboť při nesprávném úředním postupu, vzniká škoda vždy v situaci, kdy stát při výkonu veřejné moci uplatňuje své vrchnostenské oprávnění. Stát jako škůdce tedy v tomto vztahu nevystupuje v rovném postavení s poškozeným, které je typické pro vztahy občanskoprávní, ale v postavení mocenském, což aplikaci moderačního oprávnění soudu vůči němu vylučuje.

32. Ačkoliv tedy OdpŠk ve svém § 26 odkazuje na subsidiární použití obč. zák., je neadekvátní vést přímou paralelu mezi pravidly obecné úpravy odpovědnosti za škodu podle obč. zák. (v tomto případě § 450), upravujícími vztahy občanskoprávní založené na rovném postavení jejich účastníků, a principy ovládajícími odpovědnost státu za škodu podle OdpŠk, neboť je třeba zohlednit, že při uplatnění nároku na náhradu škody podle OdpŠk se jedná o vztah mezi jednotlivcem a státem, jenž vzniká v důsledku nesprávného úředního postupu (či nezákonného rozhodnutí) státu při výkonu veřejné moci, tedy v rámci vrchnostenského oprávnění státu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 314/2011).

33. Lze tedy uzavřít, že v poměrech odpovědnosti státu za škodu způsobenou jeho nesprávným úředním postupem není pro snížení náhrady škody při aplikaci § 450 obč. zák. žádný prostor vzhledem k charakteru okolností, které má soud při své úvaze vzít na zřetel. Obdobný názor je zastáván též v komentářové literatuře (srov. Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: komentář. Praha: Wolters Kluwert ČR, a. s., 2017, s. 204, nebo Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 246).

34. Cituje-li žalovaná na podporu své argumentace usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, přehlíží, že se v něm dovolací soud nezabýval otázkou aplikace § 450 obč. zák., ale řešil pouze, zda je dána přípustnost dovolání na základě zásadního právního významu jím napadeného rozsudku či nikoliv. V nálezu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3035/12, na který žalovaná v dovolání také odkazovala, se pak Ústavní soud zabýval povinností státu nahradit škodu způsobenou porušením práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod v případě osob, do jejichž práv již bylo zasaženo, aniž by kdy byly vlastníky předmětného majetku, případně by k porušení práva došlo právě neposkytnutím náhrady škody. Přiměřené použití moderačního práva podle § 2953 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“), či dříve podle § 450 obč. zák., v dané věci zmínil (vedle aplikace § 2955 o. z.) jako jednu z možností, jak stanovit spravedlivou výši náhrady škody podle konkrétních skutkových okolností věci v daném specifickém případě, kdy nelze přesnou výši škody určit, tedy nikoliv pro snížení náhrady škody, jejíž výše je zcela zřejmá, jak je tomu v nyní projednávané věci.

35. V projednávané věci tedy odvolací nepochybil, pokud nepovažoval za důvodnou námitku možnosti aplikace moderace náhrady škody soudem (jako jednu z odvolacích námitek uplatněných žalovanou).

36. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval též tím, zda existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence takových vad však shledána nebyla.

37. Námitka žalované, že řízení trpí vadou, neboť odvolací soud i přes závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, dovodil, že organizační složkou oprávněnou jednat v dané věci za stát je Česká národní banka, je nedůvodná. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že pokud žalovaná namítala, že v uvedené věci mělo za stát vystupovat Ministerstvo financí jako příslušná organizační složka státu, nejedná se o námitku nesprávného posouzení pasivní věcné legitimace (v řízení o náhradu škody podle OdpŠk je pasivně věcně legitimován podle jeho § 1 odst. 1 vždy pouze stát), nýbrž posouzení příslušnosti organizační složky oprávněné vystupovat za stát v soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 18, s. 686).

38. V souladu s § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a z § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk za stát před soudem vystupuje „úřad“ (ve smyslu § 6 odst. 1 OdpŠk), který je příslušný jednat jménem státu (činit jménem státu procesní či hmotněprávní úkony) v době probíhajícího soudního řízení; úřadem jednajícím jménem státu je příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti. Dohled nad investičními společnostmi a investičními fondy (jako součást dohledu nad kapitálovým trhem) spadal do 31. 3. 1998 do působnosti Ministerstva financí, od 1. 4. 1998 do 31. 3. 2006 do působnosti Komise pro cenné papíry, a od 1. 4. 2006 do působnosti České národní banky (srov. příslušná znění § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky). V projednávané věci šlo o náhradu škody způsobenou v souvislosti s dohledem nad Investiční společností a Fondem, tj. ke škodě došlo v odvětví státní správy, jež náleží od 1. 4. 2006 do působnosti České národní banky, a příslušným úřadem jednajícím jménem státu ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk v tomto řízení může být od tohoto data jen Česká národní banka. Skutečnost, že se v posuzované věci dopustilo tvrzeného nesprávného úředního postupu Ministerstvo financí, jako úřad tehdy vykonávající dozorovou činnost, není podstatná. Tyto závěry přitom představují ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3333/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3967/2013, ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5768/2016, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 6050/2016, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4134/2106, ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1182/2107, a ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 498/2019).

39. V projednávané věci tedy za stát vystupoval příslušný orgán ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk, a proto řízení není zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na tom nic nemění skutečnost, že v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015 dovolací soud k této otázce zaujal odlišný právní názor, aniž by se v něm vypořádal se svou předchozí ustálenou judikaturou. Z citovaného rozhodnutí tak nevyplývalo, že by jím měla být předchozí konstantní judikatura vytěsněna, a pokud za daného stavu odvolací soud na tyto skutečnosti poukázal a vysvětlil, že postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak nijak nepochybil. Pro úplnost je třeba dodat, že v situaci, kdy jde o procesní otázku a dovolací soud se nemíní odchýlit od řešení přijatého ustálenou rozhodovací praxí, nebyl dán důvod ani pro předložení této otázky k řešení velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.

40. Neobstojí ani námitka žalované o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nevypořádání se s jejími odvolacími námitkami, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí s odvolacími námitkami žalované vypořádal (byť s některými nikoliv výslovně). Případné nedostatky v jeho odůvodnění přitom nebyly na újmu uplatnění práv žalované v dovolacím řízení, jak je zřejmé z obsahu dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


VI. Závěr

41. Z výše popsaných důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl v rozsahu, v němž směřovalo vůči části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto ve věci samé mezi žalobci a), d) a f) a žalovanou (§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.). V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti výroku II o nákladech odvolacího řízení mezi týmiž účastníky, jej odmítl pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů