// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.06.2020

Zásah do pověsti právnické osoby tiskovou zprávou NKÚ

Nejvyšší kontrolní úřad („NKÚ“) plní pouze funkci kontrolní s tím, že je oprávněn a povinen výsledky provedených kontrol zveřejnit, a tím tak upozornit příslušné orgány státní moci na nedostatky zjištěné při kontrole. Rozhodnutí NKÚ tak sama o sobě nemohou představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem, ledaže by NKÚ překročil své kompetence.

Pokud platí, že rozhodnutí NKÚ či výkon zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností NKÚ (v nyní posuzované věci kolegiem NKÚ schválený kontrolní závěr, jakožto výsledek kontrolní akce NKÚ, jehož uveřejnění se předpokládá) nemohou sama o sobě představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem, nemůže takový zásah představovat ani informace, která představuje s tímto rozhodnutím obsahově shodný dokument vydaný pouze v jiné formě (tj. nikoli ve formě kolegiem NKÚ schváleného kontrolního závěru) za účelem informování společnosti o výsledcích provedené kontrolní akce.

Jestliže totiž státní orgán prezentuje či publikuje obsah svého rozhodnutí či úkonu vydaného v rámci výkonu zákonem stanoveného oprávnění či povinnosti, přičemž je zjištěno, že obsah předmětného rozhodnutí či úkonu státního orgánu a jeho prezentace či publikace se bez dalšího shodují (tj. jsou až na označení dokumentů a pár technických detailů shodné), nemůže být pochyb o tom, že ani touto prezentací nemůže dojít k zásahu do osobnostních práv dotčené osoby.

Výše uvedené je bez dalšího aplikovatelné i na ty části tiskové zprávy, které obsahují informace převzaté z kontrolního závěru (tj. skutková tvrzení), neboť se opět nejedná o nic jiného než o prezentaci, resp. zveřejnění výsledků provedené kontroly.

Co se však týče hodnotících soudů obsažených v tiskové zprávě, ty je třeba poměřovat jinými kritérii podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Hodnotící soud vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do práv právnické osoby je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení dané osoby. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4295/2018, ze dne 26. 2. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 135 odst. 2 o. z.

Kategorie: ochrana dobré pověsti právnické osoby; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 15 Cm 30/2015-298, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit tiskovou zprávu KA č. 14/16 s názvem „Pravidla pro evropské dotace regionálním nemocnicím? U ROP Jihozápad pouhá formalita“ včetně „Informace z kontrolní akce NKÚ č. 14/16“ z internetových stránek www.nku.cz a zdržet se zásahů do pověsti žalobkyň a) a b) (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zveřejnit na svých internetových stránkách www.nku.cz omluvu žalobkyni a) ve znění uvedeném ve výroku pod bodem II, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zveřejnit na svých internetových stránkách www.nku.cz omluvu žalobkyni b) ve znění uvedeném ve výroku pod bodem III, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni a) doporučeným dopisem písemnou omluvu v uvedeném znění (výrok pod bodem IV), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni b) doporučeným dopisem písemnou omluvu v uvedeném znění (výrok pod bodem V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body VI a VII).

Soud prvního stupně zjistil, že usnesením Kolegia Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen „NKÚ“) č. 11/XX/2014 ze dne 15. 12. 2014 byl schválen kontrolní závěr, ve znění přijatých změn, z kontrolní akce č. 14/16 Peněžní prostředky určené v rámci Regionálního operačního programu soudržnosti Jihozápad pro období 2007-2013 na rozvoj a obnovu regionálních zdravotnických zařízení.

Notářským zápisem NZ 519/2015, N 555/2015, sepsaným dne 26. 10. 2015, bylo prokázáno, že po zadání adresy www.nku.cz, kliknutí myší na pole označené „Servis pro média“, na pole označené „Tiskové zprávy“, na třetí stranu a nakonec na tiskovou zprávu označenou datem 12. 1. 2015 se zobrazila tisková zpráva odboru komunikace žalované k KA č. 14/16 – 12. 1. 2015 s titulkem Pravidla pro evropské dotace regionálním nemocnicím? U ROP Jihozápad pouhá formalita. Žalovaná v ní podává informaci, že prověřila poskytování dotací z regionálního operačního programu (ROP) Jihozápad na rozvoj a obnovu regionálních zdravotnických zařízení s tím, že kontroloři odhalili nedostatky hlavně v oblasti financování, hodnocení a posuzování jednotlivých projektů. Informovala, že kromě Regionální rady Regionu soudržnosti Jihozápad (dále také jen „RR JZ“) zkontrolovala i sedm konkrétních projektů, konkrétně akce Nemocnice České Budějovice, Nemocnice Tábor, společnosti Primaved Plzeň a Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje. Stručně informuje o činnosti Regionální rady a uvádí příklady dopadů žalovanou kritizované činnosti Regionální rady. V závěru tiskové zprávy žalovaná uvedla, že podala oznámení o podezření z porušení rozpočtové kázně. V dolní části internetové stránky, na níž se nachází tisková zpráva žalované, je uvedeno „Dokumenty ke stažení:“, pod nímž se nachází ikona, vedle níž je uvedeno „Podrobné informace z ukončení kontrolní akce č. 14/16 (pdf, 642kB)“. Po rozkliknutí odkazu se zobrazí dokument o názvu „Informace z kontrolní akce NKÚ č. 14/16, Peněžní prostředky určené v rámci Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Jihozápad pro období 2007 – 2013 na rozvoj a obnovu regionálních zdravotnických zařízení“ o 12 stranách (dále jen „Informace“).

Dopisem ze dne 3. 3. 2015 žalobkyně sdělily žalované svůj názor na obsah tiskové zprávy uveřejněné žalovanou dne 12. 1. 2015 (dále jen „tisková zpráva“). Podle jejich názoru tisková zpráva, která byla široce medializovaná jak v tištěných, tak v internetových médiích, se dotkla pověsti žalobkyň a jejich oprávněných zájmů. Po vyjádření reagujícím na jednotlivá zjištění z kontrolní akce prezentované žalovanou, žalobkyně uvedly, že žalovaná při výkonu kontrolní činnosti nepostupovala řádně a dospěla k nesprávným závěrům, které prezentovala v Informaci a tiskové zprávě. Následně byly tyto informace převzaty médii, která nesprávné závěry dále šířila, přičemž ve veřejnosti vyvolala mylný dojem o nesprávném postupu žalobkyň při čerpání prostředků z Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Jihozápad (dále též jen „ROP RS JZ“) pro období 2007-2013 na rozvoj a obnovu regionálních zdravotnických zařízení, v důsledku kterého mohlo dojít k nehospodárnému nakládání s těmito prostředky. O tomto důsledku byly žalobkyně informovány ze strany pacientů, zástupců Jihočeského kraje i širší veřejnosti, kteří reagovali bezprostředně na zveřejněné mediální zprávy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně takové informace vnímaly jako vážné ohrožení jejich dobré pověsti jakožto významných zdravotnických zařízení v Jihočeském kraji způsobilé přivodit jim újmu, vyzvaly žalovanou ve smyslu § 135 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), aby se zdržela dalších zásahů do dobré pověsti žalobkyň zveřejňováním nepravdivých informací a ke zjednání nápravy a k odstranění následků takového zásahu do jejich pověsti spočívající v tom, že žalovaná zveřejní na svých internetových stránkách omluvu a zašle žalobkyním omluvný dopis, ve kterém své nesprávné kontrolní závěry uvede na pravou míru ve smyslu uvedeném v dopise.

Na dopis žalobkyň reagovala žalovaná odpovědí ze dne 1. 4. 2015. Vyjádřila se k jejich námitkám, přičemž k části tiskové zprávy týkající se problematiky tvorby souborů movitých věcí a podezření z porušení rozpočtové kázně uvedla, že ve znění této zprávy nespatřuje žádné znaky zásahu do dobré pověsti žalobkyň. K části tiskové zprávy týkající se problematiky porovnání cen pořízených zdravotnických přístrojů uvedla, že žalobkyněmi uvedená citace z tiskové zprávy je neúplná a citovaná část je vytržená z celého kontextu tiskové zprávy. K vlastní části tiskové zprávy žalovaná uvedla, že zjištění se týkala pochybení ze strany RR JZ, nikoli ze strany příjemců dotací. Žalovaná porovnání cen nakupovaných přístrojů a cen stavebních prací provedla pro ilustraci nereálně nastavených hodnot posuzovaných indikátorů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o pochybení ze strany RR JZ, byla tato zjištění formulovaná výhradně v kontrolním protokolu RR JZ, nikoli v kontrolních protokolech příjemců dotací. K části tiskové zprávy týkající se problematiky porovnání cen stavebních prací při výstavbě zdravotnických zařízení žalovaná uvedla, že analýzou textu kontrolního závěru lze dovodit jednoznačné závěry, které nemohly vážným způsobem zasáhnout do dobré pověsti žalobkyň.

Předmětem řízení bylo posouzení, zda výroky žalované obsažené v tiskové zprávě i v Informaci z kontrolní akce NKÚ č. 14/1, která tvořila přílohu tiskové zprávy, byly způsobilé poškodit dobrou pověst žalobkyň. Žalobkyním se postup žalované, která vydává a zveřejňuje tiskové zprávy na svých internetových stránkách, jevil minimálně jako nesprávný (ne-li nezákonný), neboť žalovaná zveřejňuje kontrolní závěry mimo Věstník NKÚ, nadto ve zjednodušené formě, v podobě, kdy stručná tisková zpráva může vyznít zavádějícím způsobem s ohledem na skutečnost, že v ní nejsou a nemohou být obsažena veškerá relevantní tvrzení a souvislosti ve vztahu k provedené kontrole, jak k tomu došlo i v tomto případě. Soud prvního stupně dovodil, že pro posouzení, zda žalovaná výroky obsaženými v tiskové zprávě a v kontrolním závěru zasáhla do dobré pověsti žalobkyň, je třeba primárně posoudit, zda při provádění kontroly v daném případě dodržela žalovaná zákonem vymezené kompetence, či je překročila.

Žalovaná v kontrolním závěru shrnula výsledky kontroly a vyhodnotila je ve vztahu k zadání kontroly, tj. prověřit, zda kontrolované osoby poskytují a čerpají peněžní prostředky určené na rozvoj a obnovu regionálních zdravotnických zařízení v rámci prioritní osy 2 ROP RS JZ v souladu s právními předpisy a stanovenými podmínkami; ověřit rozsah a plnění opatření přijatých na základě předchozích kontrolních akcí. Kontrola byla prováděna od dubna 2014 do listopadu 2014. Kontrolováno bylo období let 2007 až 2013, v případě věcných souvislostí i období předcházející. Mezi kontrolovanými osobami byly uvedeny i žalobkyně. Po úvodu je v Informaci uvedeno, že kontrolní akce NKÚ prověřila vzorek sedmi projektů. Mezi kontrolovanými projekty byly i projekty, u nichž byli žadateli (příjemci) žalobkyně. U příjemců byly kontrolou ověřeny činnosti související s realizací projektů, naplňování cílů projektů, postupy při výběru dodavatelů projektu, výkaznictví, účetnictví a publicita projektů. V příloze Informace uvedla žalovaná přehled právních předpisů, jejichž ustanovení byla při kontrole porovnávána se zjištěným stavem. V čl. II a III Informace uvedla žalovaná vyhodnocení, tj. co bylo provedenou kontrolou zjištěno. V závěru Informace žalovaná uvedla, že při kontrole zjistila nedostatky jak ve fázi realizace projektů, tak i ve fázi období udržitelnosti projektů.

Podle soudu prvního stupně je žalovaná nezávislým kontrolním orgánem České republiky, který mimo jiné vykonává kontrolu v souladu s § 3 odst. 1 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu (dále jen „zákon o NKÚ“). Jediným výsledkem její činnosti jsou kontrolní závěry. V posuzovaném případě postupovala žalovaná v souladu s § 4 a násl. zákona o NKÚ a nepřekročila své kompetence. Soud je toho názoru, že mu nepřísluší, resp. není oprávněn, přezkoumávat věcnou správnost kontrolního závěru žalované. Pokud jde o obsah Informace, odkázal soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 1385/2008, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 451/2000.

Poté, co soud shrnul úpravu práva na informace zakotvenou v českém právním řádu, připustil, že mezi zveřejňovanými informacemi uvedenými v § 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákona č. 106/1999 Sb.“), není ve výčtu „povinných“ informací uvedena „tisková zpráva“, neznamená to však, že by žalovaná poskytováním tiskových zpráv postupovala nesprávně či nezákonně. Předně žalovaná vydáváním tiskových zpráv žádný zákon neporušuje. Její způsob informování veřejnosti nepovažuje soud ani za údajně nesprávný. Je zcela běžné, že takový subjekt, jakým je žalovaná (nezávislý kontrolní orgán), má zřízeny internetové stránky, prostřednictvím nichž informuje veřejnost, mimo jiné i o své činnosti. Přitom žalovaná pravidelně informuje veřejnost o termínech zahájení jednotlivých konkrétních kontrol, o jednání jejího kolegia, o různých akcích (jednání kolegia, vlády, publikací tiskových zpráv z kontrolních akcí, atd.). Sama žalovaná se označuje za otevřený úřad a hlásí se k zásadám otevřenosti státních a veřejných institucí; je tedy otevřený, i pokud se jedná o veřejné poskytování informací o své kontrolní činnosti.

Zdravotnická zařízení jsou osobami veřejného zájmu, je nepochybné, že veřejnost chce být informována, zda jsou řádně poskytovány a čerpány peněžní prostředky určené na rozvoj a obnovu regionálních zdravotnických zařízení. Zveřejnila-li žalovaná na svých internetových stránkách předmětnou tiskovou zprávu, informovala veřejnost o věci veřejného zájmu, neboť se jednalo o záležitost týkající se řízení společnosti. Současně soud připomněl, že podle § 45 odst. 1 zákona o NKÚ vydává žalovaná Věstník, který vychází pravidelně čtyřikrát ročně. I kdyby se veřejnost nedozvěděla informace týkající se kontrolní akce č. 14/16 z předmětné tiskové zprávy, mohla se je, v případě jejího zájmu, dozvědět z kontrolního závěru zveřejněného žalovanou povinně v jejím Věstníku, který lze rovněž nalézt na internetových stránkách žalované. Měl-li kdokoliv zájem sledovat činnost žalované prostřednictvím jí zveřejňovaných tiskových zpráv, nepochybně by, v rámci svého zájmu o věc, vyhledal na internetových stránkách Věstník žalované, v němž by nalezl informace shodné s informacemi uvedenými v předmětné tiskové zprávě.

Tisková zpráva obsahuje informace o tom, že bylo provedeno prověření dotací z ROP RS JZ na rozvoj a obnovu regionálních zdravotnických zařízení s uvedením, že kromě kontroly RR JZ byla provedena i kontrola sedmi konkrétních projektů s vedením o akce, kterých společností se jednalo. Ve druhém a třetím odstavci vyjadřuje žalovaná názor na činnost regionální rady týkající se nastavení indikátorů, které měly sloužit k hodnocení projektů a stanovení jejich optimálních rozpočtů. Uvádí jako příklad nákup vybavení jednotky intenzivní péče v Nemocnici Tábor. Ve třetím odstavci pak stručně uvádí informace o pořízení lůžkového monitoru vitálních funkcí a anesteziologického přístroje společností Primaved Plzeň a Nemocnicí Tábor, atd. Konkrétní informace uvedené v tiskové zprávě přitom vychází z informací uvedených v kontrolním závěru, resp. z kontrolního závěru kontrolní akce č. 14/16. Tisková zpráva obsahuje vedle skutkových tvrzení o výsledcích provedené kontrolní akce č. 14/16 též hodnotící soudy žalované, jimiž zaujala určitý postoj tak, že je hodnotila z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Soud je názoru, že žalovanou uvedená prezentace byla přiměřená (včetně kritiky v ní uvedené), byla nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, kdy nebylo primárním cílem kritiky hanobení v tiskové zprávě a v kontrolní zprávě uvedených právnických osob, včetně žalobkyň. Podle soudu v tiskové zprávě došlo pouze ke stručnému shrnutí a vyhodnocení skutečností zjištěných při kontrole.

Soud rovněž s odkazem na § 135 odst. 2 o. z. vyložil, kdy a jaké se může právnická osoba domáhat ochrany své pověsti, přičemž zdůraznil, že je třeba, aby byly splněny tři hmotně právní podmínky, a to existence zásahu, neoprávněnost tohoto zásahu a jejich příčinná souvislost.

Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když žalovaná nezasáhla do pověsti žalobkyň, přičemž tento závěr se odvíjí od postavení, působnosti a činnosti žalované, od závěrů vtělených do usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 451/2000, od zjištění, že žalovaná v rámci své kontrolní činnosti postupovala v souladu se zákonem o NKÚ a nepřekročila své kompetence, od zjištění, že žalovaná obsahem tiskové zprávy, potažmo kontrolního závěru (shrnutí výsledků kontroly a jejich vyhodnocení ve vztahu k zadání kontroly), nezasáhla do pověsti žalobkyň a od zjištění, že žalovaná zveřejněním (vydáním) tiskové zprávy nepostupovala nesprávně, či dokonce nezákonně.

K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 3 Cmo 59/2017-382, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I až V potvrdil, ve výrocích pod body VI a VII změnil tak, že každá ze žalobkyň je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 27 951 Kč (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud v rámci přezkumného řízení zopakoval dokazování tiskovou zprávou s připojenou podrobnou informací. Podle odvolacího soudu měl soud prvního stupně k dispozici dostatek skutkových zjištění, z nichž i odvolací soud vycházel a na něž pro stručnost odkázal.

Podle odvolacího soudu výstupem činnosti žalované, při níž prověřuje, zda kontrolované činnosti jsou v souladu s právními předpisy, přezkoumává jejich věcnou a formální správnost a posuzuje, zda jsou účelné, hospodárné a efektivní (§ 4 odst. 1 zákona o NKÚ), je kontrolní závěr. Pokud se kontrolním závěrem rozumí písemná zpráva obsahující shrnutí a vyhodnocení skutečností zjištěných při kontrole (§ 4 odst. 3 zákona o NKÚ), pak je zjevně lichá námitka žalobkyň, že žalované nepřísluší zjištění skutečnosti hodnotit, zaujímat k nim vlastní názor a vynášet hodnotící soudy. Kontrolní závěr z předmětné kontrolní akce byl schválen usnesením Kolegia NKÚ. Není v rozporu s žádným právním předpisem, pokud žalovaná následně (po schválení kontrolního závěru) zveřejnila tiskovou zprávu, v níž anoncovala proběhlou kontrolu a její výsledky. K námitce žalobkyň, že zákon umožňuje žalované plnit její informační povinnost ve smyslu § 17 odst. 6 Listiny základních práv a svobod toliko zveřejněním kontrolních závěrů ve Věstníku, odvolací soud uvedl, že žalobkyně pomíjí, že zákon č. 106/1999 Sb. ukládá státním orgánům, územním samosprávným celkům a jejich orgánům a veřejným institucím povinnost poskytovat informace nejen na žádost individuálního žadatele, ale i jejich zveřejněním, tedy zpřístupněním informací předem neurčenému okruhu zájemců. Zveřejňování informací by se přitom mělo dít takovým způsobem, aby umožňovalo co nejefektivnější opakované použití těchto informací ke komerčním či nekomerčním účelům (tedy aby informace bylo možno znovu vyhledat a získat). Zveřejněním tiskové zprávy s připojenou podrobnou informací žalovaná toliko plnila svou informační povinnost. Odvolací soud zdůraznil, že k tiskové zprávě připojenou Informaci nelze ztotožňovat se schváleným kontrolním závěrem, a to co do způsobilosti být projevem neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyň. Odvolací soud odkázal na závěr Ústavního soudu vyslovený v usnesení z 16. 1. 2001,
sp. zn. II. ÚS 451/2000, podle nějž schválený kontrolní závěr NKÚ sám o sobě nemůže představovat zásah do práv žalobkyň, pokud NKÚ nepřekročil své kompetence; v případě Informace, která kontrolním závěrem není, se uvedená zásada neuplatní. Podle odvolacího soudu obecně platí, že má-li být svoboda projevu kritizující osoby omezena rozhodnutím soudu, musí být prokázáno, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o „fair“ kritiku. Presumpcí dovolené kritiky je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, jejichž pravdivost musí naopak prokazovat sám kritik (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05). Dále je třeba připomenout, že samotné uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkající se (dobré) pověsti právnické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do této (dobré) pověsti, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat takovýto zásah, ten je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004). Jak bylo odvolacím soudem ověřeno ze zopakovaných důkazů a stanovisek účastníků k těmto listinám, v podrobné informaci nebylo žalovanou uvedeno nic více, ale ani nic méně, než co bylo obsahem schváleného kontrolního závěru. Pokud se Informace od kontrolního závěru liší, pak nejde o odlišnosti věcného charakteru, ale nebyly v ní uvedeny toliko technické detaily, které se však nijak netýkají obsahu kontrolních zjištění, závěrů a vyhodnocení předmětné kontrolní akce. Závěr soudu prvního stupně o tom, že podrobná informace je obsahově shodná se schváleným kontrolním závěrem, je správný. V Informaci tedy jsou obsaženy pravdivé údaje vycházející, resp. shodné s údaji ze schváleného kontrolního závěru a uveřejněním podrobné informace tak nemohlo být neoprávněně zasaženo do pověsti žalobkyň. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tisková zpráva obsahuje skutková tvrzení, která byla výsledkem provedené kontrolní akce č. 14/16, a hodnotící soudy žalované, jimiž zjištěné skutečnosti stručně vyhodnotila, přičemž prezentace těchto údajů byla přiměřená (ani podle odvolacího soudu nelze hovořit o bulvárním charakteru prezentace výsledků kontroly); i celkový závěr soudu prvního stupně, že vytýkaným jednáním žalovaná do pověsti žalobkyň nezasáhla, lze označit za zcela správný. Odvolací soud má navíc za to, že z postoje žalobkyň lze vysledovat, že byť explicitně žalobou napadají tiskovou zprávu a k ní připojenou Informaci, skrytě brojí proti správnosti kontrolního závěru samotného. Věcnou správnost kontrolního závěru ovšem soudu přezkoumávat nepřísluší a kontrolní závěry NKÚ samy o sobě nemohou představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ledaže by NKÚ překročil své kompetence (srov.usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 451/2000).

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, kterým jej napadly v celém rozsahu. Podle žalobkyň je dána přípustnost jejich dovolání tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.

Podle dovolatelek dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena otázka, zda ustanovení § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), může být vztaženo na obsah dokumentu připojeného k tiskové zprávě orgánu veřejné moci (zde na Informaci), jestliže obsah takového dokumentu vychází z listiny vydané státním orgánem v mezích jeho pravomoci, přestože se o takovou (veřejnou) listinu přímo nejedná. Podle žalobkyň nelze na uvedený případ § 134 o. s. ř. aplikovat, protože citované ustanovení na listiny, které nejsou přímým výsledkem výkonu pravomoci státního orgánu, podle zákonné dikce nedopadá a předmětné ustanovení nelze vykládat extenzivně.

Dále se podle dovolatelek odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. od rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1385/2006) při řešení otázky, zda byl odvolací soud (a především nalézací soud) povinen zkoumat pravdivost výroků obsažených v tiskové zprávě a Informaci vznesených na adresu žalobkyň a hodnotit jejich způsobilost zasáhnout do pověsti žalobkyň, jestliže se u tiskové zprávy a Informace neuplatní presumpce jejich pravdivosti podle § 134 o. s. ř. Pokud se soudy vůbec nezabývaly otázkou pravdivosti výroků obsažených v tiskové zprávě a Informaci a bez dalšího přijaly závěr, že zde obsažené výroky jsou pravdivé, protože jsou výsledkem kontrolní činnosti žalované, odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které pravdivost tvrzení musí prokázat jeho původce (důkaz pravdy) a podle níž není věcí žalobce, domáhajícího se ochrany dobré pověsti právnické osoby, aby prokazoval, že tato tvrzení jsou nepravdivá. V souvislosti s touto otázkou dovolatelky rovněž poukázaly na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 Aps 3/2008. Podle žalobkyň odvolací soud odmítl zkoumat otázku pravdivosti údajů obsažených v Informaci a tím jí poskytl stejnou „ochranu“, jako by se jednalo o samotný kontrolní závěr.

Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytkly, že stejně jako soud prvního stupně pochybil, jestliže jim neumožnil prokazovat nepravdivost obsahu rozhodných dokumentů, ačkoliv za tím účelem označily důkazy. Soud prvního stupně zamítl tyto důkazy pro nadbytečnost a v řízení je neprovedl. Podle žalobkyň stíhá důkazní břemeno žalovanou coby autora sporných výroků, a i kdyby tomu tak nebylo, musí mít žalobkyně právo prokazovat nepravdivost těchto výroků alespoň s ohledem na § 134 o. s. ř., který připouští, aby byla vyvrácena domněnka pravdivosti veřejné listiny. Dovolatelky odkázaly na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž pravdivost difamujících tvrzení musí prokázat jejich původce (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, a sp. zn. 23 Cdo 3132/2014). Odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podle mínění žalobkyň odchýlil, když po žalované nepožadoval, aby prokázala pravdivost tvrzení obsažených v tiskové zprávě a Informaci. Naopak soudy postupovaly procesně nesprávně, když žalovaná byla v řízení úspěšná, přestože byla nečinná, pokud jde o otázku prokázání pravdivosti jejích výroků učiněných na adresu žalobkyň.

Oba soudy se měly dopustit závažného procesního pochybení, pokud přijaly skutkový závěr o tom, že oba dokumenty obsahově vycházejí ze schváleného kontrolního závěru, resp. že jsou s ním dokonce obsahově shodné (v případě Informace), přestože v řízení vůbec nebyl proveden důkaz kontrolním závěrem žalované z kontrolní akce č. 14/16.

Podle žalobkyň v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny otázky, zda se může orgán veřejné moci při plnění informační povinnosti formou tiskových zpráv dopustit zásahu do pověsti právnické (resp. jakékoliv) osoby a jaké jsou meze podávání informací ze strany orgánů veřejné moci, tj. kdy se ještě jedná o právem dovolený a přípustný způsob informování veřejnosti a kdy již v důsledku uvádění zjednodušujících či zkreslujících tvrzení dochází k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv jiného.

Podle žalobkyň mohlo dojít k obcházení zákona ze strany žalované, jestliže je tvrzeno, že žalovaná uveřejnila Informaci, která je podle odvolacího soudu obsahově shodná s kontrolním závěrem, na svých internetových stránkách, ačkoliv zákon výslovně ukládá žalované uveřejňování Věstníku NKÚ na svých internetových stránkách až s účinností od 1. 7. 2015.

Žalobkyně jsou přesvědčeny, že způsob informování veřejnosti, který žalovaná zvolila, vybočil z dovolených mezí. Především obsah tiskové zprávy obsahuje velmi zjednodušené a zkreslené výroky na adresu žalobkyň, které nemají oporu v kontrolním závěru. Žalobkyně odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, podle nějž je v každém konkrétním případě vždy nezbytné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany.

Žalobkyně poukazovaly na skutečnost, že pokud Městský soud v Praze v jiné právní věci dovodil, že soukromé osoby mají právo na ochranu v případě újmy způsobené v soukromoprávních vztazích prezidentem republiky při výkonu jeho funkce, ačkoliv prezident dokonce není podle Ústavy z výkonu své funkce odpovědný, pak není žádný důvod se domnívat, že za obdobné újmy na osobnostních právech nenese žádnou právní odpovědnost žalovaná, jíž v tomto ohledu Ústava ani žádné zvláštní postavení nepřiznává. K vyslovené tezi Městského soudu v Praze se přihlásil i dovolací soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, v němž uvedl, že „Dovolací soud se především ztotožňuje se základní tezí Městského soudu v Praze, pokud konstatoval, že ‚sice podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, což však neznamená, že za újmy (majetkové či nemajetkové) v soukromoprávních vztazích způsobené prezidentem při výkonu jeho funkce neexistuje subjekt, který by za takovéto případné újmy neodpovídal – tedy, že se tyto újmy nereparují (že je nelze reparovat)‘.“ Soudy na tuto argumentaci nikterak nereagovaly, zatížily své rozhodnutí vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí).

Obdobně soudy neodpověděly na argument žalobkyň, kterým se domáhaly, aby byly v této věci přiměřeně aplikovány závěry plynoucí z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 1 Co 194/2006, k nimž se následně přihlásil také Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 1638/2007. Vrchní soud v Praze uvedl, že přijetí argumentu, že jakýkoliv výkon práva vylučuje protiprávnost, by zakládalo prostor pro svévoli státních orgánů, dávající možnost k nepřípustným zásahům do ústavně zaručených práv fyzických osob. Žalobkyně uvedly, že, pokud je za nepravdivé a dehonestující výroky odpovědný stát v případě činnosti státních zástupců v rámci trestního řízení, neexistuje jediný legitimní důvod, aby v obdobných případech nebyla za své protiprávní jednání odpovědná také žalovaná.

Podle žalobkyň je třeba postup soudů přezkoumat rovněž ve vazbě na nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, ve kterém se dovolací soud zabýval otázkou odpovědnosti prezidenta republiky jako orgánu moci výkonné za zásah do osobnostních práv zemřelého dědečka žalobkyně. Podle žalobkyň zde vzniká otázka, zda se soudy neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když vytýkané jednání žalované posoudily v intencích občanského zákoníku, namísto aby na předmět sporu aplikovaly úpravu danou zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále též „zákon č. 82/1998 Sb.“). V takovém případě by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016). Žalobkyně se však domnívají, že vytýkané jednání pod zákon č. 82/1998 Sb. nespadá. Jestliže žalovaná postupovala způsobem, který není upraven zákonem, ani jinou právní normou, a dopustila se přitom neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyň, pak podle nich půjde zřejmě o exces, o kterém se dovolací soud zmiňuje zejména v bodech 83, 103 a 108 odůvodnění rozsudku ve věci sp. zn. 30 Cdo 5848/2016.

Žalobkyně se domáhají, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyň označila otázky formulované dovolatelkami za uměle vytvořené, které nemají povahu otázek, které by opravňovaly žalobkyně k podání dovolání a které by měl řešit dovolací soud, některé otázky považuje žalovaná za judikaturně jednoznačně vyřešené a to souladně s tím, jak je vyřešil odvolací soud, některé námitky pak označila žalovaná za zcela účelové. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyň jakožto nepřípustné, popř. zjevně bezdůvodné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, případně podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

(…)

Přípustnost dovolání však zakládá otázka, zda byl odvolací soud (i prvostupňový soud) povinen zkoumat pravdivost výroků obsažených v tiskové zprávě a Informaci vznesených na adresu žalobkyň a hodnotit jejich způsobilost zasáhnout do pověsti žalobkyň. Tato otázka dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena.

Podle § 135 odst. 1 o. z. právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Podle odst. 2 stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby.

Ustanovení § 135 odst. 2 o. z., stejně jako to činil § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), chrání pověst právnické osoby před neoprávněným zásahem. Jedná se o ochranu především před šířením různých nepravdivých informací o konkrétní právnické osobě. Přesto, že občanský zákoník účinný k 1. 1. 2014 používá pojem pověst (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil; nadále lze mít za to, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se kolize práva na ochranu pověsti právnické osoby s jinými právy, nejčastěji právem na svobodu projevu a právem na informace, která zaručuje čl. 17 Listiny základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, nebo ze dne 22. 10. 2014, č. j. 23 Cdo 2997/2013, či ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010). Nejvyšší soud v naposled uvedeném rozhodnutí s odkazem na řadu nálezů Ústavního soudu uvedl mimo jiné, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od těchto rozhodnutí ani v tomto případě. Ochrana (dobré) pověsti je totiž chápána jako ústavní hodnota bez ohledu na to, zda jde o pověst osoby fyzické, či právnické (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5173/2017).

Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, a to rovněž s odkazem na již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, uvedl, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní.

Žalovaná v nyní posuzované věci v kontrolním závěru, jakož i v Informaci, zveřejnila výsledky své kontrolní činnosti. Ze skutkových zjištění obou soudů nižšího stupně v této věci přitom vyplývá, že obsah Informace a kolegiem NKÚ schváleného kontrolního závěru je shodný. Podle odvolacího soudu pokud se Informace od kontrolního závěru liší, pak nejde o odlišnosti věcného charakteru, ale nebyly v ní uvedeny toliko technické detaily, které se však nijak netýkají obsahu kontrolních zjištění, závěrů a vyhodnocení předmětné kontrolní akce. Již soud prvního stupně správně poukázal na to, že Ústavní soud se ve svém rozhodnutí ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 451/2000, vyjádřil k postavení NKÚ ve společnosti, její činnosti a oprávnění zveřejňovat výsledky provedených kontrol, když uvedl, že NKÚ plní pouze funkci kontrolní s tím, že je oprávněn a povinen výsledky provedených kontrol zveřejnit, a tím tak upozornit příslušné orgány státní moci na nedostatky zjištěné při kontrole. Rozhodnutí NKÚ tak sama o sobě nemohou představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem, ledaže by NKÚ překročil své kompetence. Již soud prvního stupně dospěl k závěru, s nímž se odvolací soud ztotožnil, o tom, že žalovaná (NKÚ) nepřekročila své zákonem stanovené kompetence (tento závěr žalobkyně nezpochybňují). Pokud platí, že rozhodnutí NKÚ či výkon zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností NKÚ (v nyní posuzované věci kolegiem NKÚ schválený kontrolní závěr, jakožto výsledek kontrolní akce NKÚ, jehož uveřejnění se předpokládá) nemohou sama o sobě představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem, nemůže takový zásah představovat ani Informace, která představuje s tímto rozhodnutím obsahově shodný dokument vydaný pouze v jiné formě (tj. nikoli ve formě kolegiem NKÚ schváleného kontrolního závěru) za účelem informování společnosti o výsledcích provedené kontrolní akce. Jestliže totiž státní orgán prezentuje či publikuje obsah svého rozhodnutí či úkonu vydaného v rámci výkonu zákonem stanoveného oprávnění či povinnosti, přičemž je zjištěno, že obsah předmětného rozhodnutí či úkonu státního orgánu a jeho prezentace či publikace se bez dalšího shodují (tj. jsou až na označení dokumentů a pár technických detailů shodné), nemůže být pochyb o tom, že ani touto prezentací nemůže dojít k zásahu do osobnostních práv dotčené osoby.

Výše uvedené je bez dalšího aplikovatelné i na ty části tiskové zprávy, které obsahují informace převzaté z kontrolního závěru (tj. skutková tvrzení), neboť se opět nejedná o nic jiného než o prezentaci, resp. zveřejnění výsledků žalovanou provedené kontroly. Soud prvního stupně výslovně uvedl, že tisková zpráva obsahuje skutková tvrzení, která byla výsledkem provedení kontrolní akce. Odvolací soud se pak s tímto závěrem plně ztotožnil. Co se však týče hodnotících soudů obsažených v tiskové zprávě, ty je třeba poměřovat jinými kritérii.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při zkoumání otázky, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobkyň, je třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. … Hodnotící soud (…) vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do práv právnické osoby je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení dané osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 996/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, ale též nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04). Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1490/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010).

I těmto požadavkům však odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyhověl. Podle soudu prvního stupně tisková zpráva obsahuje rovněž hodnotící soud žalované, jímž tento subjekt zaujal určitý postoj tak, že jej hodnotil z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních kritérií. Soud je toho názoru, že žalovanou uvedená prezentace byla přiměřená (včetně kritiky v ní uvedené) a byla nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, kdy nebylo primárním cílem kritiky hanobení v tiskové zprávě a v kontrolní zprávě uvedených právnických osob, včetně žalobkyň. Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, když sám k hodnotícím soudům žalované uvedl, že jimi zjištěné skutečnosti stručně vyhodnotila, přičemž prezentace těchto údajů byla přiměřená (ani podle odvolacího soudu nelze hovořit o „bulvárním charakteru“ prezentace výsledků kontroly).

Právnímu posouzení otázky způsobilosti tiskové zprávy či Informace zasáhnout do pověsti žalobkyň ze strany odvolacího soudu není čeho vytknout, odvolací soud i soud prvního stupně postupovaly zcela správně.

(…)

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů