// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 26.05.2020
Rozvazovací podmínka v souvislosti s uplatněním předkupního práva
Účelem rozvazovací podmínky podle § 2145 o. z. je ochrana dlužníka v situaci, kdy je zavázán zároveň z kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým a z předkupního práva uplatněného předkupníkem. Jejím splněním (uplatněním předkupního práva) dochází k zániku povinností stran z kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým, a to ex nunc, v důsledku čehož k okamžiku splnění rozvazovací podmínky dlužník a koupěchtivý přestává být vázán účinky mezi nimi uzavřené smlouvy.
Zanikl-li však závazek, jehož účinky měly pominout splněním rozvazovací podmínky, dříve, než byla tato podmínka splněna, nemá její splnění z hlediska zániku práv a povinností z tohoto závazku žádný význam. Uplatnil-li tedy předkupník svůj nárok až poté, co již došlo k převodu předmětného pozemku z dlužníka na koupěchtivého, nemohly již účinky rozvazovací podmínky dle § 2145 o. z. (ale ani ze smlouvy samé) nastat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, ze dne 26. 2. 2020
Dotčené předpisy:
§ 2145 o. z.
§ 548 odst. 2 o. z.
Kategorie: kupní smlouva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou 8. 6. 2016 domáhal uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním kupní smlouvu, jejímž předmětem je pozemek parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o velikosti 228 m2, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY v obci a k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště XY (dále jen „sporný pozemek“), který žalovaný nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 11. 2015 s B. P.. Žalobu odůvodnil tak, že mu na základě dohody sjednané s předchůdkyní žalovaného B. P. svědčilo předkupní právo ke spornému pozemku, předchůdkyně žalovaného svou povinnost učinit mu řádnou nabídku koupě nesplnila a sporný pozemek prodala žalovanému.
Podáním učiněným vůči soudu dne 1. 11. 2016 žalobu rozšířil i na předchůdkyni žalovaného B. P. (dále jen „žalovaná“), vůči níž se (pro případ nevyhovění požadavku žalobce vůči žalovanému) domáhal určení, že je vlastníkem sporného pozemku a současně i uzavření kupní smlouvy.
Při jednání odvolacího soudu konaném dne 25. 10. 2017 vzal žalobu částečně zpět s tím, že se nadále vůči oběma žalovaným domáhal určení, že žalovaná je vlastníkem sporného pozemku. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnil tím, že jako vlastníkovi kanalizační přípojky vedoucí přes sporný pozemek mu svědčí zákonné předkupní právo vyplývající z § 3056 o. z., žalovaný byl o jeho existenci informován, tudíž uplatněním předkupního práva žalobcem došlo, v důsledku splnění rozvazovací podmínky sjednané žalovanými v kupní smlouvě uzavřené dne 18. 11. 2015, k přechodu vlastnictví sporného pozemku zpět na žalovanou. Pro zpětný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí je nezbytné určení vlastnictví žalované jako předpoklad uzavření kupní smlouvy se žalovanou.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2018, č. j. 4 C 192/2016-141, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 60 Co 200/2018-179, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 13. 12. 1993 žalovaná jako prodávající prodala žalobci jako kupujícímu pozemky - parcelu č. XY o výměře 214 m2, a parcelu č. XY o výměře 304 m2 v katastrálním území XY za kupní cenu 99 660,20 Kč. Smlouva obsahovala ujednání (čl. VII), že „se kupující zavazuje v případě zájmu prodávající odkoupit rodinný domek č. p. XY se st. pl. XY o výměře 225 m2. Prodávající se zavazuje v případě potřeby umožnit kupujícímu při výstavbě rodinného domu na pozemku parcela č. XY napojení na veřejnou kanalizaci do ulice Údolní přes její zastavěný pozemek parcela č. XY.“
Rozhodnutím Městského úřadu ze dne 19. 2. 2002 byla povolena změna stavby rodinného domu (žalobce) na pozemku st. p. XY v k. ú. XY a povoleno její užívání včetně přípojek na sítě technického vybavení a vjezdu v ulici XY na pozemcích - krom jiných i st. p. XY.
Žalovaná dopisem ze dne 6. 8. 2015 sdělila žalobci, že mu „v souladu s čl. VII kupní smlouvy ze dne 13. 12. 1993 nabízí k odprodeji nemovitost na pozemku parcela č. XY, dům č. p. XY v XY za cenu 400 000 Kč“. Žalobce žalované následně písemně sdělil, že o danou nemovitost má zájem, nabídku přijímá.
Advokátka žalobce dopisem ze dne 11. 11. 2015 sdělila žalované, že v souvislosti s úmyslem žalované převést (sporný) pozemek, na němž žalobce vybudoval kanalizační přípojku, žalobce požaduje „právní ošetření vztahu mezi žalovanou a vlastníkem přípojky tak, aby faktickému a právnímu stavu odpovídal i zápis v katastru nemovitostí“. Navrhla, aby žalovaná jako vlastnice pozemku a žalobce jako vlastník přípojky souhlasným prohlášením potvrdili existenci práva odpovídajícího věcnému břemeni, které bude zapsáno vkladem do katastru nemovitostí, nebo uzavřou smlouvu o zřízení věcného břemene (bezúplatně), která bude vložena do katastru nemovitostí.
Žalovaná dopisem ze dne 18. 11. 2015 sdělila žalobci, že jeho předkupní právo zaniklo; ohledně zřízení věcného břemene je nový majitel připraven se žalobcem jednat.
Kupní smlouvou z téhož dne (18. 11. 2015) žalovaná jako prodávající převedla na žalovaného jako kupujícího sporný pozemek za 400 000 Kč. Smlouva obsahuje prohlášení prodávající, že je oprávněna s pozemkem volně nakládat a že vyjma předkupního práva ve prospěch žalobce, které zaniklo podle § 605 obč. zák. a od roku 2002 vede přes pozemek kanalizace, ke které doposud není zřízeno věcné břemeno, na něm neváznou žádné dluhy ani věcná břemena a ani zde nejdou žádné jiné právní vady, jež by bránily řádnému převodu; kupující prohlásil, že „je mu tato skutečnost známa“ (čl. IV smlouvy). Dále v čl. VIII kupující prohlásil, že je mu známa existence předkupního práva dle čl. IV smlouvy, v důsledku čehož je tato smlouva uzavřena s rozvazovací podmínkou uplatnění předkupního práva; uplatněním předkupního práva specifikovaného v čl. IV smlouvy nevzniká kupujícímu právo odstoupit od této smlouvy.
Z korespondence vedené mezi účastníky po uzavření kupní smlouvy ze dne 18. 11. 2015 vyplývá, že k dohodě o zřízení věcného břemene ohledně kanalizační přípojky vedené přes sporný pozemek žalovaného nedošlo; žalobce vyzval žalovaného k jejímu odstranění.
Žalobce dopisem ze dne 8. 6. 2016 vyzval žalovaného k uzavření smlouvy o převodu sporného pozemku za totožných podmínek jejich koupě od žalované.
Soud prvního stupně naléhavý právní zájem na požadovaném určení shledal v tom, že „rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí; naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví a s tím související změně vlastníka v katastru nemovitostí je spojen s žalobcem tvrzeným nárokem, bude-li jako vlastnice zapsána žalovaná“. Pokud se ve smlouvě ze dne 13. 12. 1993 žalovaný zavázal v případě zájmu prodávající odkoupit označené nemovitosti, nelze takové ujednání považovat jako sjednání předkupního práva, jehož předmětem by byl závazek žalované nabídnout je žalobci. I pokud by dotyčnou smlouvou předkupní právo vzniklo, došlo k jeho zániku, neboť žalobce nesplnil zákonnou podmínku úhrady (§ 605 obč. zák.). Navíc by předkupní právo nebylo sjednáno jako právo věcné, takže se žalobce nemůže domáhat po žalovaném jako nabyvateli, aby mu sporné nemovitosti nabídl ke koupi. Sankcí za porušení předkupního práva, jež není právem věcným, je povinnost toho, kdo slíbil věc nabídnout ke koupi, nahradit škodu. Vůči žalované nemůže být žalobce úspěšný proto, že smlouva o převodu sporného pozemku na žalovaného není neplatná, v důsledku čehož žalovaná vlastnicí sporných nemovitostí není.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ke sjednání předkupního práva smlouvou ze dne 13. 12. 2007 (správně ze dne 13. 12. 1993) nedošlo. Dále, vzhledem k tomu, že žalobce je vlastníkem vodovodní a kanalizační přípojky umístěné na sporném pozemku a k uzavření smlouvy mezi žalovanými došlo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zaměřil svou pozornost na možnost uplatnění předkupního práva z pohledu § 3056 o. z.
Vyšel z toho, že předkupní právo podle § 3056 o. z. může předkupník vůči dlužníkovi uplatnit žalobou na splnění povinnosti nabídnout mu věc, nebo se může domáhat plnění z kupní smlouvy. Vůči dlužníkovi však svůj nárok může uplatnit pouze, pokud dlužník bude moci svou povinnost splnit, tedy bude-li mít věc u sebe. K tomuto účelu slouží § 2145 o. z., podle něhož se dlužník může dovolat rozvazovací podmínky v kupní smlouvě ve vztahu ke koupěchtivému a získat vlastnictví věci zpět za účelem splnění jeho povinnosti vůči předkupníkovi. Rozvazovací podmínka je však vázána na uplatnění předkupního práva. Pokud již došlo ze strany dlužníka ke splnění jeho povinnosti ze smlouvy uzavřené s koupěchtivým a k převedení vlastnického práva k věci na koupěchtivého, může se v případě věcného práva předkupník domáhat převodu věci přímo vůči koupěchtivému (§ 2144 odst. 1 o. z.). Odvolací soud uzavřel, že může-li předkupník uplatnit předkupní právo žalobou na plnění, resp. žalobou na nahrazení projevu vůle, není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Navíc poznamenal, že k rozvázání kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými by mohlo dojít pouze v případě řádného uplatnění předkupního práva, což v projednávané věci nenastalo, takže rozvazovací podmínka nebyla ani naplněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zakládá na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dosud neřešené otázky existence zákonného předkupního práva ve spojení s rozvazovací podmínkou dle kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 18. 11. 2015, a to s vědomím žalovaného o existenci předkupního práva žalobce. Určení, zda nastalo rozvázání právních důsledků kupní smlouvy ze dne 18. 11. 2015, považuje za zásadní otázku, neboť při neexistenci obligačního předkupního práva mu svědčí předkupní právo zákonné. Určení vlastnictví žalované, která v důsledku naplnění rozvazovací podmínky není jako vlastník zapsaná v katastru nemovitostí, je nezbytné k uzavření „nové kupní smlouvy“. Za zásadní označil otázku, zda jediným způsobem naplnění rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě pro případ uplatnění předkupního práva je rozhodnutí o žalobě na nahrazení projevu vůle, nebo postačuje „existence právního jednání“, z něhož je patrná vůle předkupníka své právo využít. Přitom poukazuje na to, že písemnou akceptací (byť neplatné a právně nezpůsobilým způsobem učiněné) nabídky žalované a rozšířením žaloby dal jednoznačně najevo, že své předkupní právo uplatňuje. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že domovní kanalizační přípojku (jejímž je vlastníkem) pokládá za liniovou stavbu bez bližšího vysvětlení. Dovolacímu soudu dále předkládá k řešení otázku, zda domovní kanalizační přípojka je či není liniovou stavbou nebo její součástí a zda zákonodárce novelou provedenou zákonem č. 460/2016 Sb. zamýšlel ponechat osoby v obdobném postavení bez právní ochrany. Protože ustanovení § 3056 odst. 1 o. z. dává vlastníkovi stavby zákonné právo na přednostní odkup pozemku nebo jeho části, na kterém se stavba nachází, domáhá se žalobce, aby bylo, v návaznosti na rozvazovací ujednání žalovaných v kupní smlouvě ze dne 18. 11. 2015, konstatováno, že v důsledku uplatnění předkupního práva se vlastníkem pozemku stává opět žalovaná. Došlo-li v důsledku splnění rozvazovací podmínky k zániku již nastalých právních následků - k zániku vlastnického práva žalovaného a k obnově vlastnického práva žalované, musí být tato skutečnost promítnuta do veřejného seznamu, k čemuž je určovací rozsudek nezbytný. Proto žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozsudku neosvědčil. Jeho předkupní právo plynoucí ze zákona existuje - nemohlo zaniknout, žalobce „je chce uplatnit“, a proto měl odvolací soud následky rozvazovací podmínky promítnout do navrhovaného rozsudku a rozhodnout o určení vlastnictví žalované jako předpokladu dalšího jeho postupu, neboť nemůže žalovat osobu nezapsanou ve veřejném rejstříku jako vlastník.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, sešit 1, pod pořadovým č. 17). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995).
Určovací žaloba ve smyslu § 80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovým číslem 21, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1668/2015).
Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
Především dovoláním nebyl zpochybněn závěr, že dle smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 13. 12. 1993 ke sjednání předkupního práva ke spornému pozemku ve prospěch žalobce nedošlo.
Dovolatel tvrdí, že mu svědčí zákonné předkupní právo dle § 3056 odst. 1 o. z. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky účinků splnění rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě uzavřené dne 18. 11. 2015 mezi žalovanými. Prosazuje, že uplatněním předkupního práva došlo ke splnění sjednané rozvazovací podmínky a v důsledku toho kupní smlouva ze dne 18. 11. 2015 automaticky pozbyla svých účinků, následkem čehož vlastnictví sporného pozemku přešlo na žalovanou. Dovozuje, že je-li údaj o vlastnictví v katastru nemovitostí v souladu se skutečností, je „pro další uplatnění jeho předkupního práva“ nutno nejprve určit, že žalovaná je vlastníkem sporného pozemku, aby mohlo dojít k uzavření nové kupní smlouvy.
Protože otázkou účinků splnění rozvazovací podmínky smlouvy v souvislosti s uplatněním zákonného předkupního práva se dovolací soud dosud nezabýval, přičemž se jedná o otázku, od níž se odvíjí posouzení splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení - zde určení, že žalovaná je vlastníkem sporného pozemku, je dovolání pro její řešení přípustné, není však důvodné.
Je třeba nejprve poznamenat, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4817/2016, dovodil, že v řízení o určení povinnosti prohlásit vůli je pasivně věcně legitimována i osoba nezapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, a že v takovém řízení může soud jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti se zřetelem na právní úkony, které byly učiněny po porušení zákonného předkupního práva.
Argumentace žalobce, podle něhož je určení vlastnictví žalované, která v důsledku naplnění rozvazovací podmínky není jako vlastník zapsaná v katastru nemovitostí, nezbytné k uzavření „nové kupní smlouvy“, přičemž jediným způsobem naplnění rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě pro případ uplatnění předkupního práva je rozhodnutí o žalobě na nahrazení projevu vůle, nemůže obstát z dále uvedených důvodů.
Podle § 3056 odst. 1 o. z. vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží.
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva dle § 3056 o. z.) bude namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003), tedy ustanovení § 2140 a násl. o. z.
Podle § 2143 o. z. povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým. Tato povinnost prodávajícího nabídnout předkupníkovi využití předkupního práva trvá od uzavření smlouvy s koupěchtivým po celou dobu, kdy má věc u sebe, neboť po tuto dobu je z jeho strany možné plnění, tedy do okamžiku nabytí vlastnického práva koupěchtivým. Poté, co již došlo k převodu vlastnictví k věci na koupěchtivého, je splnění povinnosti nabídnout věc předkupníkovi jen symbolické, takže v případě, je-li předkupní právo zřízeno jako právo věcné, může se předkupník domáhat vůči nástupci druhé strany (jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň), aby mu věc za příslušnou úplatu převedl (§ 2144 odst. 1 o. z.).
Rozvazovací podmínka je vázána na uplatnění předkupního práva. Uplatněním předkupního práva dochází k naplnění rozvazovací podmínky, ale pouze, pokud je předkupní právo uplatněno předkupníkem vůči dlužníkovi (§ 2145 o. z. ve spojení s § 548 odst. 2 o. z.). Předkupník může být (s uplatněním svého práva a s případnými nároky na splnění) vůči dlužníkovi úspěšný jen tehdy, pokud dlužník bude moci svoji povinnost věc převést splnit - tedy pokud bude mít věc u sebe, případně pokud bude moci učinit kroky vedoucí k tomu, aby věc znovu získal do svého vlastnictví a mohl předkupníkovi plnit. K tomu se mu nabízí možnost se ve vztahu ke koupěchtivému dovolat rozvazovací podmínky v kupní smlouvě, takovou možnost však nemá, pokud splnění povinnosti ze strany dlužníka bylo zmařeno převedením vlastnického práva na koupěchtivého. Z řečeného vyplývá, že účelem rozvazovací podmínky je ochrana dlužníka v situaci, kdy je zavázán zároveň z kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým a z předkupního práva uplatněného předkupníkem. Jejím splněním dochází k zániku povinností stran z kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým, a to ex nunc, v důsledku čehož k okamžiku splnění rozvazovací podmínky dlužník a koupěchtivý přestává být vázán účinky mezi nimi uzavřené smlouvy.
V projednávané věci žalobce nejprve dopisem ze dne 8. 6. 2016 a následně podanou žalobou uplatnil svůj nárok vůči žalovanému, tedy v době, kdy již vlastnické právo ke spornému pozemku náleželo žalovanému. Není přitom důvodu se i v poměrech nové úpravy odchylovat od závěru v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 22 Odo 913/2004, podle něhož zanikl-li závazek, jehož účinky měly pominout splněním rozvazovací podmínky, dříve, než byla tato podmínka splněna, nemá její splnění z hlediska zániku práv a povinností z tohoto závazku žádný význam.
Z výše popsaného pro poměry projednávané věci vyplývá, že uplatnil-li předkupník svůj nárok až poté, co již došlo k převodu sporného pozemku z dlužníka na koupěchtivého, nemohly již účinky rozvazovací podmínky dle § 2145 o. z. (ale ani ze smlouvy samé) nastat. V takovém případě se předkupník může domáhat na koupěchtivém převedení věci podle § 2144 odst. 1 o. z. Na uvedený závěr nemůže mít vliv ani to, že žalobce v projednávané věci projevil zájem o koupi sporného pozemku dopisem ze dne 12. 8. 2015, neboť v té době ještě v souladu s § 2143 o. z. jeho předkupní právo nedospělo (kupní smlouva mezi dlužníkem a koupěchtivým byla uzavřena až 18. 11. 2015).
Nelze tudíž přisvědčit žalobci, že uplatněním předkupního práva poté, co již došlo k převodu sporného pozemku na koupěchtivého, došlo k naplnění rozvazovací podmínky a k přechodu vlastnictví zpět na žalovanou. Zanikl-li totiž závazek, jehož účinky měly pominout splněním rozvazovací podmínky, dříve, než byla dotyčná rozvazovací podmínka splněna, je její splnění z hlediska zániku práv a povinností z tohoto závazku bez významu. K přechodu vlastnictví zpět na žalovanou tak dojít nemohlo.
S přihlédnutím k výše uvedenému je zřejmé, že dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě, kterou usiloval, aby vlastníkem předmětného pozemku byla určena žalovaná, jíž by však vůči dovolateli žádné povinnosti z titulu porušení zákonného předkupního práva nevyplývaly. Dovolatel se tak objektivně nemůže již v popsaném směru domoci svého příznivějšího právního postavení, tedy ani bylo-li by určeno, že žalovaná je vlastníkem sporného pozemku.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) tak nebyl uplatněn důvodně.
Spatřuje-li dovolatel pochybení odvolacího soudu v tom, že v řešené věci neaplikoval § 3056 o. z., jde o námitku natolik obecnou, že dovolacímu soudu neumožňuje jakýkoliv přezkum a není ani zřejmé, jak by se měla do souzené věci promítnout, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud uvedenou úpravu aplikoval.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o věci samé správný, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu“, tj. i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., když přihlédl k tomu, že žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Autor: -mha-