// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 25.03.2020

Liberace zaměstnavatele z odpovědnosti za pracovní úraz

Podmínka pro liberaci zaměstnavatele z odpovědnosti za pracovní úraz, spočívající v tom, že zaměstnavatel též znalost a dodržování právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci soustavně vyžadoval a kontroloval, není bez dalšího splněna tehdy, jestliže poškozený zaměstnanec byl s obsahem této normy bezpečně seznámen a norma byla dodržována, neboť „v předchozí době k žádnému obdobnému úrazu nedošlo a navíc žalobce byl dlouholetým zaměstnancem žalované na stejné pozici údržbáře, kdy nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby se zvýšenou pozorností sledoval, zda žalobce při práci se normou řídí“.

V případě, kdy se zaměstnavatel brání existencí liberačních důvodů, je třeba nejprve prokázat, že poškozený zaměstnanec byl řádně seznámen s bezpečnostními předpisy a že jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Důkaz o splnění všech uvedených podmínek je tak condicio sine qua non možnosti dílčího či úplného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem. Závěr odvolacího soudu, že z tohoto hlediska je významná „…spíše faktická situace, zda zaměstnavatel kontroloval, zda se podle těchto předpisů postupuje i v praxi…“ je z obecného hlediska sice zcela správný, avšak další závěr, tedy, že „…to, že byla tato norma dodržována a postupovalo se podle ní i v praxi, může být dovozeno i z toho, že v předchozí době k žádnému obdobnému úrazu nedošlo…“ v situaci, kdy soud prvního stupně jednoznačně uzavřel, že „…bylo vyvráceno, že by žalovaná přezkušovala zaměstnance, ať již na závěr školení, či později…Žalovaná nikterak systematicky nekontrolovala dodržování bezpečnostních norem…“, nic o průkazu soustavné kontroly a vyžadování dodržování bezpečnostních předpisů nevypovídá, ba právě naopak, je pouhou domněnkou, která, ve světle zjištění soudu prvního stupně, nemůže obstát. Takový závěr nemůže být považován za důkaz „prima facie“ a již vůbec ne za notorietu. Závěr odvolacího soudu, na kterém založil možnost částečné liberace zaměstnavatele z odpovědnosti za pracovní úraz, tak není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3706/2019, ze dne 5. 12. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 367 odst. 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 367 odst. 2 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: pracovní úraz; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

(…)

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a žalovaná dovolání.

Žalobce v dovolání uvedl, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukázal na to, že z výslovného znění ustanovení § 367 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákoníku práce vyplývá, že jak k plné, tak i částečné liberaci je třeba, aby zaměstnanec byl s předpisy, které měl porušit, řádně (tedy mj. srozumitelně a jednoznačně) seznámen. Je tedy na zaměstnavateli, „aby tvrdil, jak své zaměstnance s normou seznámil a aby toto tvrzení následně prokázal (viz §103 odst. 3 zákoníku práce, dále viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1265/96)“. Žalovaná tvrdila, že k seznámení s normou došlo v rámci školení. Z odůvodnění napadeného rozsudku ale nevyplývá, že by odvolací soud měl takové tvrzení za prokázané. Podle odůvodnění napadeného rozsudku totiž není podstatné, jakým způsobem byl zaměstnanec s normou seznámen, neboť postačí, že je zjevné, že o ní měl vědomost. V této souvislosti je také podstatné, v jakém přesném znění byli zaměstnanci s normou seznámeni, zda pro ně byla podle tohoto znění srozumitelná a jednoznačná. V daném případě však norma sama o sobě srozumitelná a jednoznačná nebyla. I z tohoto důvodu bylo důležité, aby zaměstnavatel prokázal, že žalobce seznámil s normou v určitém konkrétním znění a s určitým konkrétním normativním obsahem (upřesněným např. právě v rámci školení, dalšími pokyny apod.), nikoliv pouze, že zaměstnanci měli obecné povědomí o povinnosti odstavit jeřáb, neboť tím liberační podmínky podle ustanovení § 367 odst. 1, 2 písm. a) zákoníku práce naplněny nejsou. Odvolací soud akcentuje skutečnost, že žalobce musel mít s ohledem na délku své praxe vědomost o normě a o povinnosti odstavit jeřáb, namísto skutečnosti, zda, kdy a jak byl žalobce s normou seznámen. Podle ustanovení § 367 odst. 1, 2 písm. a) zákoníku práce ale není pro naplnění liberačních důvodů rozhodující subjektivní znalost normy zaměstnancem, nýbrž to, zda zaměstnavatel prokazatelně zaměstnance o existenci a obsahu normy řádně seznámil. Naplnění zákonných podmínek pro liberaci nelze dovozovat pouze z toho, že zaměstnanec na základě délky své praxe a dalších okolností musel mít o normě vědomost, a to mj. proto, že „norma, či pokyn musí být zaměstnanci sděleny výslovně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2141/2011)“. Jestliže odvolací soud vycházel z toho, že není podstatné, jakým způsobem, kdy a v jaké podobě byl zaměstnanec s normou seznámen, jedná se o výklad odporující nejen ustanovení § 367 odst. 1, 2 písm. a) zákoníku práce, ale i ustanovení § 103 odst. 3 zákoníku práce, které zaměstnavateli ukládá určit obsah a četnost školení o bezpečnosti práce a způsob ověřování znalostí a vést o tom dokumentaci a dále i judikatuře (např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR Cpj 11/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 28/1980, podle něhož je v řízení třeba dbát na to, aby se zjišťovala skutečná náplň školení, bezpečnostních předpisů a skutečnost, zda byl zaměstnanec s konkrétním předpisem řádně seznámen). Závěr o částečné liberaci zaměstnavatele je tedy v rozporu s uvedenými ustanoveními a judikaturou. Dále vytýká, že odvolací soud se se zákonným požadavkem na soustavnou kontrolu znalostí a vyžadování dodržování normy vypořádal tak, že není nutné prokazovat písemné či ústní přezkušování, ale podstatná je faktická situace, tj. zda zaměstnavatel kontroloval, že se podle těchto předpisů postupuje v praxi. Přitom podle něho to, že norma byla dodržována a postupovalo se podle ní lze dovodit i z toho, že v předchozí době k žádným podobným úrazům nedošlo. Také tato argumentace však není v souladu se zákonnými podmínkami plné, či částečné liberace podle ustanovení § 367 odst. 1 a 2 písm. a) zákoníku práce. Žalobce nesouhlasí se závěrem, že norma zjevně musela být dodržována a postupovalo se podle ní, neboť v předchozí době k žádným podobným úrazům údajně nedošlo. Četnost nehod na pracovišti totiž není důsledkem jen míry dodržování (event. znalosti) normy, ale i dalších faktorů. Navíc skutečnost, zda na pracovišti v minulosti podobné úrazy byly, nebyla předmětem dokazování a soudy žádné skutkové závěry v tomto směru ani neučinily. Odvolací soud uvádí, že není nutno požadovat po zaměstnavateli, aby prokázal písemné, či ústní přezkušování. Je ale nepochybně na zaměstnavateli, aby tvrdil, jakým způsobem kontrola znalostí a vymáhání dodržování normy probíhá a aby tato tvrzení prokázal. Přitom odkazuje na ustanovení § 103 odst. 3 zákoníku práce a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1265/96. Tato tvrzení předložila žalovaná v písemném vyjádření ze dne 25. 8. 2016, kde uvedla, že v rámci školení byli účastníci přezkušováni ze znalosti „předpisů BOZP“, přičemž pokud zaměstnanec úspěšně neabsolvoval ústní přezkoušení, nesměl vykonávat svoji činnost do doby opětovného proškolení. Kontrola byla údajně prováděna i při výkonu pracovní činnosti nadřízenými (zde p. V. – dříve R.) a p. B. Tato tvrzení prokázána nebyla (částečně byla naopak vyvrácena – např. výpovědí svědka B. nebo tím, že svědek R. byl osobně přítomen nehodě, aniž by jakkoliv řešil, zda došlo k odstavení jeřábu) a ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nečiní skutkové závěry odpovídající těmto tvrzením. Zákonná podmínka částečné nebo úplné liberce zaměstnavatele podle ustanovení § 367 odst. 1, 2 písm. a) zákoníku práce musí být naplněna tím, že je prokázána konkrétní aktivní, nikoliv jen formální činnost zaměstnavatele, který soustavně dbá, aby jeho bezpečnostní normy byly dodržovány a zaměstnanci si udrželi jejich aktivní znalost a schopnost je prakticky aplikovat. K naplnění této podmínky nepostačí, že se zaměstnavatel spokojí s tím, že se podle normy postupuje a nedochází k úrazům. V této souvislosti opět poukázal i na ustanovení § 103 odst. 3 zákoníku práce (který zaměstnavateli ukládá určit způsob ověřování znalostí a vést o tom dokumentaci) nebo rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR Cpj 11/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 28/1980, podle něhož je v řízení třeba dbát na to, aby se zjišťovala skutečná náplň školení o bezpečnosti práce. Odvolací soud zároveň nesprávně aplikoval bezpečnostní normu zaměstnavatele č. 1/07/10, když tato bezpečnostní norma mj. stanovila, že osoba vstupující do „prostoru, který je zabezpečen řetězem s výstražnou cedulí, musí si před vstupem do tohoto prostoru odstavit jeřáb předepsaným způsobem - nahlásit osobě pověřené/případně jeřábníkovi“. Z dokazování přitom vyplynulo, že v podniku pracovalo cca 60 jeřábníků (viz výpověď svědka B.) a že nebylo nikdy jednoznačně stanoveno, kdo je „osobou pověřenou“. Žalobce v průběhu celého řízení a taktéž i ve svém odvolání tvrdil, že tato norma nestanovila dostatečně jasná pravidla pro pohyb v prostoru „linky BMD“ a při odstavování jeřábu a taktéž i praxe při odstavování jeřábu byla nejednotná. Není tedy zcela pravdou, co tvrdí odvolací soud, že by žalobce nikdy nepopíral, že mu bylo známo, že při práci na „lince BMD“ je třeba odstavit jeřáb. Žalobce totiž vždy tvrdil, že nebylo zřejmé, jak přesně při odstavení jeřábu postupovat, a že přesný postup nikdy stanoven nebyl a opravu bylo možno provádět pouze s vědomím nadřízeného mistra údržby (svědek V., původně R.). Provedeným dokazováním toto tvrzení vyvráceno nebylo, naopak vyšlo najevo (viz např. výpovědi svědků Ch., V.), že v praxi existovala celá škála postupů, jak jeřáb odstavit (vypnutím pojistek, převzetím dálkového ovladače, nahlášením jeřábníkovi, nahlášením údržby mistrovi „linky BMD“, nahlášením nadřízenému mistrovi údržby atd.). Právě poslední možnost zvolil žalobce, který opravu prováděl po oznámení výskytu poruchy mistrem „linky BMD“, na základě rozhodnutí a za osobní přítomnosti mistra R. (nyní V.). Bezpečnostní norma musí být, i při zachování určité obecnosti, dostatečně konkrétní, aby i s ohledem na znalosti zaměstnance a praxi na pracovišti bylo zřejmé, jaké konkrétní povinnosti stanoví a jaké konkrétní postupy předepisuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1648/2004). Tak tomu ale v daném případě nebylo, resp. nelze dovodit, že by výše popsaný postup žalobce zjevně vybočil z rámce, stanoveného normou. Odvolací soud přitom nečiní žádný skutkový závěr o tom, jak přesně mělo proběhnout odstavení jeřábu, komu přesně mělo být zahájení údržby „na lince BMD“ nahlášeno a jak přesně mělo být, ve smyslu bezpečnostní normy č. 1/07/10, postupováno. Neučinil-li k této otázce jednoznačná skutková zjištění, a to i přes výše uvedené odvolací námitky a argumenty žalobce, nemohl postup žalobce posoudit po právní stránce jako porušení bezpečnostní normy č. 1/07/10. Právní závěr odvolacího soudu, že vstup do prostoru areátoru „linky BMD“ pouze s vědomím mistra údržby porušuje bezpečnostní normu zaměstnavatele č. 1/07/10, proto žalobce považuje za nesprávný. K porušení uvedené bezpečnostní normy nemohlo dojít ani z toho formálního důvodu, že povinnost odstavit jeřáb se týkala pouze vstupu do prostoru, který byl zabezpečen řetězem s výstražnou cedulí, přičemž podle skutkových zjištění odvolacího soudu prostor vzniku pracovního úrazu takto zabezpečen a označen nebyl. Prováděl-li žalobce prokazatelně opravu v místě, které nebylo takto označeno, citovaná bezpečnostní norma se na něj nevztahovala. Odvolací soud tedy nenaplnil požadavek zjišťovat skutečnou náplň bezpečnostních předpisů, který vyplývá z judikatury (viz např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR Cpj 11/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 28/1980, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1648/2004). Žalobce se dále domnívá, že odvolací soud po právní stránce nesprávně posoudil skutečnost, že žalovaná zjevně neplnila své zákonné povinnosti vytvořit bezpečné pracovní prostředí, soustavně vyhledávat a vyhodnocovat rizika a přijímat preventivní bezpečnostní opatření (§ 101, 102 zákoníku práce). Odvolací soud sám vychází z toho, že jednou z příčin úrazu bylo nepravidelné (tedy žalobcem v zásadě nepředvídatelné) uvedení jeřábu do provozu. Zároveň vycházel z toho, že zaměstnavatel nezajistil označení místa úrazu řetězem a výstražnou cedulí, jak mu to ukládala jeho vlastní bezpečnostní norma č. 1/07/10. Před soudem prvního stupně bylo dále prokázáno, že teprve až po pracovním úrazu žalobce nechal zaměstnavatel vypracovat nové technické opatření a instalovat světelnou a zvukovou signalizaci pohybu jeřábu (viz výpověď svědka B.). Do té doby bylo jediným bezpečnostním opatřením přijetí normy č. 1/07/10, která ovšem nezavádí dostatečně jednoznačnou praxi a v zásadě počítá pouze s nahlášením vstupu na areátor, bez toho, že by zakotvila jasný mechanizmus pro vyřazení jeřábu z provozu. Žádná technická, či kontrolní bezpečnostní opatření přijata nebyla. Žalobce se domnívá, že za těchto okolností, kdy sám zaměstnavatel neplnil své zákonné povinnosti k zajištění bezpečného pracoviště, není ani jeho částečná liberace možná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2372/2006). Žalobce je dále přesvědčen, že odvolací soud dospěl k nesprávným právním závěrům o tom, zda k pracovnímu úrazu došlo při odvracení škody a zda je zde tedy liberace zaměstnavatele vůbec přípustná, ve smyslu ustanovení § 368 zákoníku práce. Žalobce ve své výpovědi před soudem prvního stupně uvedl, že zřejmě šlo o uvolněnou lopatku areátoru a hrozilo, že může proříznout pás nebo zařízení nějakým způsobem poškodit. Dále hrozilo, že by lopatka mohla utrhnout i kolo areátoru. Potenciální závažnost poruchy vyplývala i z dalších důkazů (viz např. výslech svědka V.). V době zahájení opravy tedy nebyla závažnost poruchy zcela zjevná, potenciálně mohlo jít o vadu závažnou, provedení opravy však evidentně nesneslo odkladu, ve smyslu ustanovení § 249 odst. 2 zákoníku práce. Soud tedy nesprávně aplikoval ustanovení § 368 zákoníku práce, z něhož výslovně neplyne, že by dopadalo pouze na řešení záležitostí urgentních, či mimořádných, přičemž podle žalobce dopadá i na situace, kdy se jedná o poruchu potenciálně závažnou, jejíž plný rozsah, závažnost a naléhavost nejsou předem zcela známy a vyjdou najevo až v průběhu jejího odstraňování a přičemž při posouzení této otázky nelze vycházet jen z rozsahu hrozící škody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 5 Cz 11/78, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 10/1980). Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná přípustnost dovolání dovozuje z toho, že byly naplněny všechny důvody uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř. Dle jejího názoru odvolací soud posoudil otázku, „zda lze zcela zformalizovat pokyn zaměstnavatele k ochraně bezpečnosti zdraví při práci, tedy podmiňovat jeho účinky striktním dodržením formálních náležitostí“, v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011. V odůvodnění napadeného rozsudku jednak uzavřel, že „žalobce věděl, že při práci na aerátoru linky BMD je třeba jeřáb odstavit“, zároveň však konstatoval, že „ze strany zaměstnavatele nedošlo k dodržení či kontrole další části bezpečnostní normy, tedy zajištění prostoru řetězem s výstražnou cedulí“. Dospěl tak k závěru, že pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, udělený žalobci mimo jiné prostřednictvím organizační normy č. 1/07/10 a dále pak opakovaně prostřednictvím jeho nadřízených na periodických školeních BOZP a přímo na pracovišti, byl konkrétní, jasný a splňoval veškeré požadavky, které na pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci klade ustanovení § 349 zákoníku práce, zároveň však nakonec dospěl k názoru o tom, že označení vstupu na „linku BMD“ cedulí mohlo žalobci „dopomoci k uvědomění si povinnosti zajistit odstavení jeřábu“. Žalovaná má za to, že žalobci byl udělen zcela konkrétní, jasný a jednoznačný pokyn zajistit odstavení jeřábu před zahájením prací na „lince BMD“, což žalobce neučinil. Tato skutečnost byla dle jejího názoru jedinou skutečnou příčinou vzniku pracovního úrazu. Soud prvního stupně a odvolací soud dle přesvědčení žalované dospěly k nesprávnému právnímu názoru, když podmínily plnění shora uvedeného pokynu splněním zcela formální náležitosti zmíněné pouze okrajově v organizační normě č. 1/07/10, a to označením vstupu do prostoru „linky BMD“ řetízkem s cedulí. Žalovaná dále poukazuje na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 268/2015, ze dne 17. 9. 2015, které právní názor žalované o tom, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku podmínil platnost a úplnost konkrétního a zcela jasného pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci uděleného žalobci splněním jedné konkrétní formality, která však nemohla mít naprosto žádný vliv na úplnost předmětného pokynu a neumožňovala ani jiný výklad tohoto pokynu. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud posoudil shora uvedenou právní otázku nesprávným způsobem, když správně neměl přihlížet k dalším formálním náležitostem uvedeným v bezpečnostní normě a posuzovat úplnost pokynů zaměstnavatele v návaznosti na splnění dalších podmínek, nýbrž měl posuzovat pouze konkrétnost a jasnost samotného pokynu uděleného žalobci a vyhodnotit porušení tohoto pokynu jakožto jedinou příčinu vzniku pracovního úrazu. Odvolací soud založil své rozhodnutí také na nesprávném posouzení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to otázky, zda lze považovat obvyklou činnost v rámci běžného provozu na pracovišti, kterou byl v tomto případě provoz mostového jeřábu, za jednu z příčin vzniku pracovního úrazu. V případě činnosti posuzované odvolacím soudem se jednalo o běžnou záležitost typickou pro každodenní provoz v podniku žalované. Mostový jeřáb, který je nedílnou součásti továrny, stejně jako „linka BMD“, na které pracoval žalobce, je sice v provozu nepravidelně v průběhu dne, avšak patří k základním a nejdůležitějším zařízením v provozu a funguje na denním základě. Odvolací soud v tomto případě dospěl k závěru, že „další příčinou škody však bylo i to, že v době, kdy žalobce opravoval aerátor, byl uveden jeřáb do provozu.“ Žalovaná je přesvědčena, že obvyklé činnosti a události, k nimž pravidelně dochází na pracovišti v rámci běžného provozu v podniku zaměstnavatele, jako např. standardní provoz strojů a zařízení, pohyb vozidel, technologické procesy, apod., nelze bez dalšího považovat za příčinu vzniku pracovních úrazů. Opačný názor by vedl ke zcela nelogickým závěrům, které by ve své podstatě vyloučily aplikaci ustanovení § 367 odst. 1, písm. a) zákoníku práce, když ke každému pracovnímu úrazu vždy dojde v důsledku nějaké činnosti (typicky právě v důsledku provozu strojů a zařízení, ať už poškozeným či třetí osobou). Zejména pak v posuzované situaci, kdy celá bezpečnostní norma č. 1/07/10 a konkrétní pokyn žalované k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci cílily přímo na nebezpečí spojené s pohybem jeřábu, je uvažování odvolacího soudu očividně chybné. Žalovaná je přesvědčená, že odvolací soud měl posoudit shora uvedenou otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jinak než ji posoudil. Odvolací soud dále podle jejího názoru nesprávně posoudil otázku, zda k závěru o nesplnění předpokladů pro vyvinění zaměstnavatele dle ustanovení § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (zejména pak předpokladu, že zaměstnavatel kontroloval a vyžadoval znalost a dodržování bezpečnostních předpisů) postačí nedostání jednotlivým formalizovaným povinnostem zaměstnavatele bez současného posouzení subjektivní stránky na straně zaměstnance, konkrétně míry vědomí zaměstnance o tom, že svým počínáním porušuje závazné pokyny a předpisy zaměstnavatele, jejichž dodržování je zaměstnavatelem vyžadováno. Domnívá se, že v případě vyhodnocení naplnění předpokladů pro vyvinění zaměstnavatele (zejména předpokladu kontroly a vynucování dodržování bezpečnostních předpisů) nelze postupovat striktně formalizovanou cestou posouzení splnění všech jednotlivých, byť i jen drobných náležitostí obsažených v těchto předpisech, nýbrž cestou komplexního posouzení provádění faktických kontrol a vynucování plnění těchto povinností a dále pak cestou posouzení míry vlivu vnitřního vědomí jednotlivých zaměstnanců o tom, že jednají v rozporu s těmito předpisy a pokyny. Skutečnost, zda kontrolování znalosti a dodržování zásad bezpečné práce u zaměstnavatele neustrnulo pouze na formální úrovni, resp. zda zaměstnavatel vyvíjel reálné úsilí, aby se podle nich postupovalo i v praxi, nelze v žádném případě posuzovat pouze dle striktně formálního hlediska, jak to učinil odvolací soud. Obzvlášť by to mělo platit za situace, kdy míra vnitřního vědomí zaměstnance o tom, že se dopouští porušení bezpečnostních norem, je tak vysoká, že splnění jakýchkoliv formálních náležitostí by nemohlo mít žádný vliv na úrazový děj, k němuž došlo v důsledku tohoto porušení. Žalovaná proto nepochybuje, že žalobce si byl zcela vědom toho, že postupuje v rozporu s bezpečnostním pokynem žalované a splnění jedné konkrétní formality (označení vstupu do prostoru „linky BMD“ řetízkem s cedulí) by nemělo žádný vliv na chování žalobce a následný úrazový děj. Poukázala také na to, že soudy obou stupňů nezohlednily některé další okolnosti případu podrobně popsané v podáních žalované a neprovedly některé důkazy navržené žalovanou, aniž by tento postup řádně odůvodnily. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací nevzaly v potaz výše uvedenou argumentaci žalované (zejména ve vztahu k provádění kontrol a vynucování dodržování bezpečnostních pravidel na pracovišti), ani řádně neodůvodnily, proč k těmto tvrzením nepřihlédly. Soudy obou stupňů se zejména odmítly zabývat tvrzeními žalované týkajícími se provádění kontrol znalostí a dodržování bezpečnostních norem na pracovišti a neprovedly důkazy, které žalovaná navrhla k prokázání svých tvrzení, např. důkaz svědeckou výpovědí P. Š. (jednatele společnosti XY zajišťující „BOZP“ na pracovišti žalované), který měl podat svědectví ohledně kontrol dodržování předpisů „BOZP“, včetně předložení související fotodokumentace zachycující průběh těchto pravidelných kontrol. Odvolací soud tak z větší části aproboval postup soudu prvního stupně, který bez řádného odůvodnění nepřihlédl k žalovanou předloženým důkazům. Tím implicitně vyložil ustanovení § 132 o. s. ř. tak, že v daném případě nebylo povinností soudu prvního stupně vyložit, z jakého důvodů k důkazům nepřihlédl. Takové posouzení právní otázky postupu soudu prvního stupně je nesprávné a zároveň je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, představovanou např. rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 1966/2013. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se návrh žalobce zamítá, popř. aby byl rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání obou stran vyjádřil závěr, že dovolání žalobce není přípustné, neboť ve svém dovolání poukázal na určitá rozhodnutí dovolacího soudu, nicméně otázku (otázky) hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl dle názoru žalobce odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalobce jasně a srozumitelně neformuloval. Rozsudek odvolacího soudu je „v zamítavé části“, týkající se právního posouzení podmínek zproštění se odpovědnosti zaměstnavatelem, zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odkazuje-li žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak jeho odkazy jsou nepřípadné, neboť buď je rozsudek odvolacího soudu s těmito rozhodnutími v souladu, nebo na řešení v rozhodnutích Nejvyššího soudu posuzované otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, anebo rozhodnutí dovolacího soudu vychází ze zcela jiného skutkového děje. Vedlejší účastník se dále zcela ztotožnil s argumentací žalované v dovolání. Navíc má za nesprávné vyhodnocení významu příčin pracovního úrazu žalobce odvolacím soudem, neboť má za to, že jak pohyb jeřábu v daném prostoru, tak nevyznačení „zakázaného“ prostoru výstražnou cedulí nemohou být těmi příčinami, které se na poškození zdraví žalobce podílely, resp. nemohou být přičítány k tíži žalované (pohyb jeřábu).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval v pracovním poměru u žalované jako údržbář, že dne 20. 11. 2013 při běžné opravě aerátoru „linky BMD“ utrpěl úraz, když byl sražen projíždějícím jeřábem. Úprava pohybu pracovníků v tomto prostoru (tedy v prostoru pojezdu jeřábu) byla provedena normou č. 1/07/10, jež stanovila, že „…všichni pracovníci, kteří jsou kompetentní vstupovat do tohoto prostoru, který je zabezpečen řetězem a výstražnou cedulí, musí před vstupem do tohoto prostoru odstavit jeřáb předepsaným způsobem…“. Žalobce byl s obsahem této normy bezpečně seznámen, resp. ji dobře znal, do předmětného úrazu ji i dodržoval [„…(žalobce) netvrdil, že by v předchozí době takto (rozuměno v rozporu s normou) postupoval a nadřízenými pracovníky to bylo ponecháno bez povšimnutí…“]. Žalobce do nebezpečného prostoru vstoupil, aniž by zajistil odstavení jeřábu proto, že spoléhal na to, že odstavení jeřábu provede jeho nadřízený. Prostor, kde došlo k úrazu žalobce, nebyl ohraničen řetězem a výstražnou cedulí. K otázce, zda zaměstnavatel též znalost a dodržování normy soustavně vyžadoval a kontroloval, odvolací soud uzavřel, že „…není nutno prokazovat ze strany zaměstnavatele písemné přezkušování či ústní přezkušování zaměstnanců, ale spíše faktická situace, zda zaměstnavatel kontroloval, zda se podle těchto předpisů postupuje i v praxi. To, že byla tato norma dodržována a postupovalo se podle ní i v praxi, může být dovozeno i z toho, že v předchozí době k žádnému obdobnému úrazu nedošlo a navíc žalobce byl dlouholetým zaměstnancem žalované na stejné pozici údržbáře, kdy nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby se zvýšenou pozorností sledoval, zda žalobce při práci na aerátoru zajistil odstavení jeřábu…“. Odvolací soud takto reagoval na skutkové zjištění soudu prvního stupně, že „…bylo vyvráceno, že by žalovaná přezkušovala zaměstnance, ať již na závěr školení, či později…Žalovaná nikterak systematicky nekontrolovala dodržování bezpečnostních norem…“.

K přípustnosti a důvodnosti dovolání žalobce:

Přípustnost dovolání nezakládá námitka žalobce, vztahující se k problematice, zda žalovaná splnila podmínku seznámení zaměstnanců se zněním příslušné bezpečností normy (zde norma č. 01/07/10) a ani námitka, vztahující se k údajnému nejasnému obsahu této normy, neboť vyplynulo-li ze skutkových zjištění soudů, že žalobce obsah této normy velmi dobře znal, věděl, jakým způsobem při práci ve stanoveném prostoru postupovat, pak je zcela zjevné, že (z hlediska praktického dopadu) zaměstnavatel svým povinnostem dostál, a rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení této otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 268/2015). Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce nemůže tedy založit ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 23141/2011, který byl uveřejněn v časopisu Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 33/2013, neboť požadavek konkrétnosti posuzovaná norma naplňuje a jinak je v posuzované věci řešena skutkově zcela jiná situace, ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2372/2006, neboť i v tomto rozhodnutí je řešena skutkově naprosto odlišná materie.

Námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že „žalobce byl s obsahem této normy bezpečně seznámen, resp. ji dobře znal, do předmětného úrazu ji i dodržoval“ a že „k pracovnímu úrazu nedošlo při odvracení škody“, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci („…žalobce vždy tvrdil, že nebylo zřejmé, jak přesně při odstavení jeřábu postupovat, a že přesný postup nikdy stanoven nebyl a opravu bylo možno provádět pouze s vědomím nadřízeného mistra údržby…“, že „… odvolací soud přitom nečiní žádný skutkový závěr o tom, jak přesně mělo proběhnout odstavení jeřábu, komu přesně mělo být zahájení údržby na lince BMD nahlášeno…“, že „…ve své výpovědi před soudem prvního stupně uvedl, že zřejmě šlo o uvolněnou lopatku areátoru a hrozilo, že může proříznout pás nebo zařízení nějakým způsobem poškodit. Dále hrozilo, že by lopatka mohla utrhnout i kolo aerátoru…“)], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu je však také závislé na řešení otázky (a žalobce to správně namítá), zda podmínka pro liberaci zaměstnavatele, spočívající v tom, že zaměstnavatel též znalost a dodržování (právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) soustavně vyžadoval a kontroloval, je splněna též tehdy, jestliže poškozený zaměstnanec byl s obsahem této normy bezpečně seznámen a norma byla dodržována, neboť „v předchozí době k žádnému obdobnému úrazu nedošlo a navíc žalobce byl dlouholetým zaměstnancem žalované na stejné pozici údržbáře, kdy nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby se zvýšenou pozorností sledoval, zda žalobce při práci se normou řídí“. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba - s ohledem na to, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce - posuzovat podle předpisů, účinných v té době, tedy zejména podle zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2013, tedy než nabyl účinnosti zákon č. 303/2013 Sb. kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákoník práce“).

Podle ustanovení § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.

Podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. a) zákoníku práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody.

V soudní praxi není pochyb o tom, že splnění všech podmínek liberace odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz podle ustanovení § 367 odst. 1 nebo odst. 2 zákoníku práce tvrdí a prokazuje zaměstnavatel (srov. například závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1265/96, který byl uveřejněn v časopisu Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod číslem publikačním 34/1997). Není též pochybnost o tom, že splnění podmínky, že škoda vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „bezpečnostní předpisy“), ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, je vyžadováno jak pro účely úplné, tak i pro účely částečné liberace [srov. ustanovení § 367 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákoníku práce]. Je tak zjevné, že v případě, kdy se zaměstnavatel brání existencí liberačních důvodů, je třeba nejprve prokázat, že poškozený zaměstnanec byl řádně seznámen s bezpečnostními předpisy a že jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány (srov. též závěry učiněné ve Stanovisku Nejvyššího soudu SSR ze dne 19. 6. 1980, sp. zn. Cpj 11/80, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publikačním číslem 28/1980). Důkaz o splnění všech uvedených podmínek je tak condicio sine qua non možnosti dílčího či úplného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem. Závěr odvolacího soudu, že z tohoto hlediska je významná „…spíše faktická situace, zda zaměstnavatel kontroloval, zda se podle těchto předpisů postupuje i v praxi…“ je z obecného hlediska sice zcela správný (k otázce významu povinnosti kontroly dodržování bezpečnostních předpisů zaměstnavatelem srovnej závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3792/2015), avšak další závěr, tedy, že „…to, že byla tato norma dodržována a postupovalo se podle ní i v praxi, může být dovozeno i z toho, že v předchozí době k žádnému obdobnému úrazu nedošlo…“ v situaci, kdy soud prvního stupně jednoznačně uzavřel, že „…bylo vyvráceno, že by žalovaná přezkušovala zaměstnance, ať již na závěr školení, či později…Žalovaná nikterak systematicky nekontrolovala dodržování bezpečnostních norem…“, nic o průkazu soustavné kontroly a vyžadování dodržování bezpečnostních předpisů nevypovídá, ba právě naopak, je pouhou domněnkou, která, ve světle zjištění soudu prvního stupně, nemůže obstát. Takový závěr nemůže být považován za důkaz „prima facie“ (k této problematice srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010) a již vůbec ne za notorietu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2009, pod číslem 9, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5278/2014). Závěr odvolacího soudu, na kterém založil možnost částečné liberace žalované z odpovědnosti za pracovní úraz žalobce, tak není správný a dovolání je tak důvodné.

K přípustnosti a důvodnosti dovolání žalované:

Rozhodnutí odvolacího soudu je také závislé na řešení otázky posouzení významu jednotlivých příčin vzniku pracovního úrazu v případě, kdy se na poškození zdraví zaměstnance v důsledku pracovního úrazu podílelo více příčin, z nichž některé lze přičíst k tíži zaměstnance (zaviněné porušení bezpečnostních předpisů) a některé k tíži zaměstnavatele (nedostatečné zabezpečení „pro výkon práce nebezpečného prostoru“). Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání přípustné.

Již v rozsudku ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Nejvyšší soud vyložil, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvků konkrétní situace. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008). Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, je třeba zvážit veškeré příčiny, které se na vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou, nýbrž o jednu z nich, která se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2360/2003). V rozsahu, v jakém sám poškozený přispěl svým jednáním ke škodlivému následku, je vyloučena odpovědnost škůdce. Spočívají-li příčiny vzniku škody na obou stranách, je třeba určit vzájemný vztah mezi nimi a stanovit podíl odpovědnosti každého z nich (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015).

Ze skutkových zjištění odvolací soud vyzdvihl, že příčinou poškození zdraví žalobce bylo jednak to, že žalobce nezajistil odstavení jeřábu, a jednak to, že shodou okolností se v daný moment dal do pohybu pojízdný jeřáb a že prostor nebyl v souladu s bezpečnostním předpisem označen.

S odvolacím soudem lze souhlasit, dovozuje-li, že jednotlivé příčiny nepůsobí stejnou měrou, a že skutečnost, že žalobce nezajistil odstavení (nepohyblivost) pojezdového jeřábu, je příčinou převažující. Z rozhodnutí nelze jednoznačně rozeznat, jakou měrou závažnosti a zejména k čí tíži působí zbylé dvě příčiny, resp. k tíži kterého účastníka odvolací soud přičítá okolnost, že pojezdový jeřáb se zrovna v rozhodném okamžiku pohyboval v místě střetu s žalobcem. Není pochyb v tom, že pohyb jeřábu je běžnou provozní činností žalované a že jeřáb se pohyboval jen proto, že žalobce nezajistil jeho odstavení. Za této situace ovšem, pohyboval-li se žalobce a jeřáb v jednom okamžiku v jednom místě, pak jde o náhodu, která ovšem, je-li příčinou škodícího děje, se přičítá tomu, kdo ji způsobil (srovnej též závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1229/2013). Bylo-li tedy, jak bylo shledáno výše, povinností žalobce zajistit „odstavení jeřábu“, pak uvedená náhoda se přičítá k tíži právě jemu a nikoliv žalované; že nejde o příčinu marginálního charakteru, je též zjevné (nebýt pohybu jeřábu v místě, kde stál žalobce, k úrazu by nedošlo), tedy jde opětovně o příčinu významnou a již z tohoto hlediska je závěr odvolacího soudu o zproštění žalované v („pouhém“) 2/3 rozsahu nesprávný.

Dovolací soud se též neztotožnil s posouzením významu zjištění o neoznačení nebezpečného prostoru v souladu s bezpečnostním předpisem. Již soud prvního stupně akcentoval, že jak řetízek, tak i výstražná tabulka měly spíše psychologický význam [„označení mělo přispět zaměstnancům k připomenutí skutečnosti (možného výskytu jeřábu)“], což aproboval i odvolací soud, jinak řečeno, uvedené opatření nemělo za účel znemožnit (popřípadě ztížit) zaměstnancům přístup do uvedeného prostoru. Pak ovšem, je-li dále skutkovým závěrem, že žalobce velmi dobře věděl, za jakých podmínek může do prostoru výskytu jeřábu vstupovat, a přesto, ačkoliv tyto podmínky splněny nebyly, do prostoru vstoupil, spoléhaje na okolnost, která nastat nemusela (odstavení jeřábu zařídí jeho nadřízený), je zřejmé, že absence výstražné tabulky a řetízku do příčinného děje nijak nevstupuje, resp. minimálně (a to za předpokladu, že by žalobce alespoň tabulka „přiměla“ přesvědčit se, že skutečně jeřáb byl odstaven). Rozhodně však je odvolacím soudem uvažovaný podíl významu této skutečnosti (1/3) nepřiměřeně vysoký.

Na podkladě uvedených úvah dospěl dovolací soud k závěru, že posouzení významu jednotlivých příčin na následku (poškození zdraví žalobce) není správné a dovolání je tak důvodné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Namítá-li tedy žalovaná, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně) neprovedl jí navržené důkazy (nebyly provedeny navržený výslech svědka P. Š., předložení fotodokumentace a záznamů o postizích zaměstnanců za nedodržování povinností), pak neprovedení navržených důkazů dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Odmítnutí provedení těchto důkazů soudem prvního stupně, které aproboval i odvolací soud (byť z jiného důvodu), nelze akceptovat, neboť, jak vyplývá z obsahu spisu, byly důkazy navrženy k prokázání právně významné skutečnosti, na níž žalovaná postavila svoji obranu, resp. takové skutečnosti, která z hlediska hypotézy použitelné právní normy (zde tedy ustanovení § 367 odst. 1, odst. 2 zákoníku práce) je zájmu žalované ku prospěchu. I když účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012), je nutno odmítnutí provedení navrženého důkazu v situaci, kdy podmínky pro takové odmítnutí splněny nebyly (k možnosti odmítnout navržený důkaz srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010), posuzovat jako vadu řízení, ke které již dovolací soud přihlédnout musí. V této věci soud prvního stupně odmítl provést žalovanou navržené důkazy s tím, že měl „za prokázané, že žalovaná nikterak systematicky nekontrolovala dodržování bezpečnostních norem“ a „bylo-li tvrzeno, že tuto kontrolu prováděli mistři či osoby provádějící kontrolu, ...pak žádný z nich nepotvrdil, že by kontrolu prováděl…“. Z uvedeného vyplývá, že na absenci pozitivní skutečnosti (něco bylo konáno) soud usuzuje z tvrzení o tom, že vyslýchaní osobně uvedené nekonali, tedy z nepřímého důkazu, a to v situaci, kdy je nabízen (údajně) důkaz přímý (výpověď těch, kteří měli dokazovanou činnost konat). Za této situace není postup nalézacího soudu správný (k významu nepřímých důkazů pak srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 831/2014) a důkazy provedeny být měly, bez ohledu na to, jak by potom důkazní situaci (ve smyslu jejího hodnocení) zkomplikovaly.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek [s výjimkou výroku o zastavení řízení o odvolání žalobců b) a c)] zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-východ) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů