// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.02.2020

Ztráta na výdělku v případě neplatného rozvázání pracovního poměru

Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Přiznání této náhrady je tedy závislé na ochotě a hlavně schopnosti zaměstnance vykonávat práci podle pracovní smlouvy.

Případy, kdy zaměstnanec nemůže konat práci podle pracovní smlouvy, nejsou výslovně upraveny. Může to být neschopnost k výkonu sjednané práce v důsledku osobních překážek v práci na straně zaměstnance, ale mohou to být jakékoli jiné důvody na straně zaměstnance, které mu zabraňují vykonávat sjednanou práci. Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce tak zaměstnanci nevzniká i v případě, že mu zaměstnavatel nemůže přidělovat práci podle pracovní smlouvy proto, že zaměstnanec ztratil předpoklady stanovené právním předpisem pro výkon sjednané práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2233/2019, ze dne 14. 11. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 69 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 1. 1. 2012
§ 265 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 1. 1. 2012
§ 4 odst. 1 písm. f) zák. č. 553/1991 Sb.

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu ode dne 12. 1. 2014 do dne 12. 1. 2017 celkem 936.000 Kč, tj. 26.000 Kč měsíčně, to vše s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnancem žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 2. 2006 a ode dne 25. 5. 2006 pracoval jako strážník – hlídkař. Dne 26. 7. 2010 obdržel od žalovaného okamžité zrušení pracovního poměru, se kterým nesouhlasil, oznámil žalovanému požadavek na dalším zaměstnávání a domáhal se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru u soudu. Spor byl definitivně ukončen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2016, se závěrem, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalovaný mu po celou dobu práci nepřiděloval. Má proto za dobu od neplatného rozvázání pracovního poměru právo na náhradu mzdy.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 83 C 12/2017-125, uložil žalovanému zaplatit žalobci 573.748 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek a za dobu, jež rozvedl (výrok I.), a v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 362.252 Kč a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek a za dobu, jež rozvedl, žalobu zamítl (výrok II.); zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit „státu Česká republika náklady řízení v rozsahu 22,60 % nákladů zaplacených státem ustanovené zástupkyni žalobce z titulu její odměny a náhrady hotových výdajů, jejichž přesná výše a splatnost budou určeny předsedou senátu v samostatném usnesení“ (výrok III.) a „státu Česká republika“ soudní poplatek 28.688 Kč (výrok IV.). Neshledal žádné důvody k pochybnostem o tom, že žalobce v srpnu 2010 chtěl nadále u žalovaného pracovat podle pracovní smlouvy tak, jak uvedl v oznámení ze dne 4. 8. 2010. Žalovaný měl navíc kdykoliv v průběhu trvání soudního sporu možnost ověřit zájem žalobce na dalším zaměstnávání a začít mu do skončení sporu přidělovat práci, čímž by se také zprostil povinnosti platit žalobci za dobu přidělování práce náhradu mzdy. Při posuzování, zda žalobce splňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce také v období ode dne 12. 1. 2014 do dne 12. 1. 2017, za které požaduje žalobce náhradu mzdy, dospěl k závěru, že „žalobce za dobu od 1. 1.2016 až do 12. 1. 2017 nárok na náhradu mzdy nemá, protože nedosáhl středoškolského vzdělání zakončeného maturitní zkouškou coby předpoklad stanovený právními předpisy pro výkon práce obecního strážníka podle pracovní smlouvy v aktuálním znění, přičemž požadovaný nárok za uvedené období nelze žalobci přiznat ani z jiného právního důvodu“. Naopak, nárok na náhradu mzdy za dobu ode dne 12. 1. 2014 do dne 31. 12. 2015 vyhodnotil co do základu jako důvodný, neboť skutečnost, že žalobce nejpozději od roku 2012 nedisponuje osvědčením o splnění odborných předpokladů strážníka, protože nevykonal příslušnou odbornou zkoušku, ke které nebyl přihlášen výhradně v důsledku nečinnosti zaměstnavatele, neznamená, že se jedná o stav, kdy by nebyl schopen práci vykonávat.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 16 Co 40/2018 – 164, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I., v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 321.226 Kč s příslušenstvím, a v odstavcích III. a IV. výroku“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaný je povinen „zaplatit státu 28 % nákladů odvolacího řízení spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce, jejíž přesná výše a splatnost budou stanoveny v samostatném usnesení okresního soudu“. Nesouhlasil s názorem žalobce, že okolnost, že nedosáhl středního vzdělání s maturitní zkouškou, je z hlediska nároku na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce bezvýznamná. Naopak s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, že o situaci, kdy zaměstnanec není připraven a schopen konat práci podle pracovní smlouvy a tudíž mu nelze za tuto dobu přiznat náhradu mzdy, se jedná také tehdy, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, a že zaměstnanec, jemuž zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy, nemá nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce, jestliže nemůže konat práci podle pracovní smlouvy z důvodů ležících na jeho straně. Uzavřel, že nestačí toliko, že byl žalobce připraven, schopen i ochoten vykonávat práci strážníka, ale musel také splňovat předpoklady pro výkon této práce, a je nepochybné, že tyto, pokud nedosáhl středoškolského vzdělání, nesplňoval. K námitkám žalovaného uvedl, že podle jeho názoru nejde o přehnaně formalistický postup při aplikaci tehdy platného ustanovení § 69 zákoníku práce, že nedošlo k porušení zásady rovnosti při výkladu právního předpisu a že ve vztahu k vytýkaným vadám vůle se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně k této otázce a na jeho závěry odkazuje.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (který napadl „ve výroku I. v části, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 321.226 Kč s příslušenstvím“) žalobce namítá, že situaci, kdy zaměstnavatel odmítne zaměstnanci přidělovat práci kvůli absentující kvalifikaci (vzdělání), nelze vyhodnotit jako překážku v práci na straně zaměstnance, neboť zaměstnavateli nic nebrání, aby takového zaměstnance dále zaměstnával, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v napadené části výroku I.“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním „ve vztahu k výrokům Okresního soudu v Ostravě č. I., III. a IV.“, v němž opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před odvolacím soudem. Vytýká soudům, že nesprávně posoudily otázku schopnosti žalobce konat práci pro zaměstnavatele od okamžiku zániku osvědčení strážníka (2012), neboť „v předmětném období zde byl pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který shledal okamžité zrušení pracovního poměru jako platné“. Je proto „procesně retroaktivní a nesplnitelné žádat po žalovaném, aby v roce 2012 splnil povinnost, kterou deklaroval Nejvyšší soud až v roce 2016“. Žalovanému tak nelze klást k tíži, že žalobci nepřiděloval práci a nepřihlásil jej na zkoušku pro získání osvědčení strážníka. Jako dosud neřešenou v praxi dovolacího soudu, označuje otázku posuzování vážnosti vůle a projevu vůle při trvání na dalším zaměstnávání, když má za to, že „je možné jak usoudit z faktického jednání zaměstnance, že o další zaměstnání zájem nemá, tak na skutečnost, že tento zájem pozbyl v průběhu času a na dalším zaměstnání netrvá“. Je také přesvědčen, že ačkoliv v zákoně č. 262/2016 Sb., zákoníku práce, v období ode dne 1. 1. 2007 do dne 31. 12. 2011 nebyla zakotvena možnost soudu na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za dobu přesahující 6 měsíců přiměřeně snížit, s ohledem na aktuální dikci § 69 odst. 2 zákona č. 262/2016 Sb., zákoníku práce, která zcela svým smyslem a téměř doslova svou formulací odpovídá textu zákona dřívějšího, „je zřejmé, že úmyslem zákonodárce nebylo odchýlit se od zákona č. 65/1965 Sb., ale že při přípravě nového zákona nedomyslel důsledky vynechání uvedeného ustanovení, a poté, co byla tato legislativní nouze praxí zjištěna, byla v téměř doslovném znění do textu nového zákona vrácena“; v uvedeném spatřuje „nedostatek právní úpravy“. Dovolací soud by tak „měl vykročit z doslovné dikce zákona ve prospěch smyslu zákona a umožnit nalézacím soudům stanovit hranici v extrémních případech aplikace práva, za niž přiznání náhrady mzdy již neslouží ochraně práv zaměstnance, ale k jeho nedůvodnému zvýhodnění a k sankcionování zaměstnavatele“. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V části, v níž žalovaný vytýká soudům nesprávné posouzení vážnosti vůle a projevu vůle, dovolání žalovaného přípustnost dovolání nezakládá a dovolací soud se jím v této části nemohl zabývat, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 větě první o. s. ř. (podstatou těchto dovolacích námitek je nesouhlas s tím, jaký závěr o skutkovém stavu odvolací soud na základě hodnocení důkazů - hodnocení okolností vnějšího světa o vážnosti vůle a jejím projevu - učinil). Brojí-li žalovaný dále proti „nedostatku právní úpravy“ pokud jde o možnost snížení náhrady platu požadovaného z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, pak vlastně požaduje, aby v soudním řízení byla „napravena“ výslovně vyjádřená vůle zákonodárce, když i podle důvodové zprávy k zákonu č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, „úprava neplatného rozvázání pracovního poměru vychází z úpravy dosavadní, obsahuje však některá zpřesnění, a tím lépe odráží realitu praxe. Vychází se z předpokladu, že byl-li právním úkonem porušen zákon, což bylo potvrzeno v rozhodnutí soudu, není důvod k tomu, aby náhrada mzdy nebo platu, kterou má zaměstnavatel zaměstnanci zaplatit, byla ze zákona snižována“. Nejvyšší soud však ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněného pod číslem 97/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. V dovolacím řízení se proto uvedenými otázkami nastolenými v dovolání žalovaného nelze zabývat.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce byl u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru jako strážník, že dne 26. 7. 2010 mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, že dopisem ze dne 4. 8. 2010 žalobce sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, a že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2011, č. j. 26 C 175/2010-42, potvrzeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 21 Cdo5727/2015-240, bylo okamžité zrušení pracovního poměru prohlášeno za neplatné; tento rozsudek nabyl právní moci dne 7. 12. 2016. V roce 2012 žalobci zaniklo osvědčení o odborné způsobilosti strážníka uplynutím doby platnosti a ke dni 31. 12. 2015 nedosáhl středního vzdělání s maturitní zkouškou.

Za daného skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, jaký význam pro nárok na náhradu platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru má okolnost, že zaměstnanec, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, nesplňuje předpoklad vzdělání stanovený právními předpisy pro výkon sjednané práce (jak tuto otázku staví žalobce), a jaký význam má pro uvedený nárok okolnost, že zaměstnanec (strážník) nemá osvědčení o splnění stanovených odborných předpokladů ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá nároku na náhradu platu z důvodu neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 1. 1. 2012 tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále jen „zák. práce“.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že jen zčásti důvodné je dovolání žalovaného a že dovolání žalobce důvodné není.

Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (§ 69 odst. 1 zák. práce).

Náhrada mzdy, která zaměstnanci náleží podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy je tedy důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.

Právní úprava v „novém“ zákoníku práce účinná od 1. 1. 2007 neumožňovala poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy (platu) jen za část období rozhodného podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce nebo snížit výši poskytované náhrady. Novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 365/2011 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2012, se právní úprava vrátila k možnosti omezit poskytování náhrady mzdy (platu) zaměstnanci v případě, že by celková doba, za kterou by zaměstnanci měla náhrada náležet, přesahovala šest měsíců. Podle přechodných ustanovení uvedeného zákona však právo soudu podle § 69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je možné uplatnit až na případy neplatného rozvázání pracovního poměru na základě právního úkonu, který byl učiněn nejdříve v den účinnosti tohoto zákona (srov. Čl. II bod 4 zákona č. 365/2011 Sb.). Vzhledem k tomu je třeba přisvědčit názoru soudu prvního stupně, že žalobci právo na náhradu platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce (bez ohledu na to, že toto právo procesně uplatnil jen za období od 12. 1. 2014 do 12. 1. 2017) mohlo vzniknout za dobu ode dne 4. 8. 2010, kdy oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, do právní moci rozhodnutí, jímž bylo v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 175/2010 rozhodnuto o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 26. 7. 2010, tj. do dne 7. 12. 2016.

Ustálená soudní praxe dospěla již v minulosti k závěru, že ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy ovšem může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Přiznání této náhrady je tedy závislé na ochotě a hlavně schopnosti zaměstnance vykonávat práci podle pracovní smlouvy (srov. kupříkladu již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Cz 72/1969, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1970, pod č. 90). Případy, kdy zaměstnanec nemůže konat práci podle pracovní smlouvy, nejsou výslovně upraveny. Může to být neschopnost k výkonu sjednané práce v důsledku osobních překážek v práci na straně zaměstnance (srov. odvolacím soudem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 628/2011), ale mohou to být jakékoli jiné důvody na straně zaměstnance, které mu zabraňují vykonávat sjednanou práci.

V posuzovaném případě je třeba přisvědčit žalovanému, že práci strážníka lze vykonávat jen za splnění předpokladů předepsaných ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o obecní policii). Strážníkem tedy může být občan České republiky, který – kromě jiného - má osvědčení o splnění stanovených odborných předpokladů. Nelze přehlédnout, že odbornou způsobilost čekatele ověřuje zkušební komise ministerstva formou zkoušky, že zkušební komise ministerstva je složena z předsedy a dalších členů, přičemž členství ve zkušební komisi je podmíněno vysokoškolským vzděláním v oblastech zahrnutých do odborných předpokladů strážníka ověřovaných podle odstavce 5 (srov. § 4d odst. 1 zákona o obecní policii), že zkouška se koná v jeden den a sestává ze dvou samostatně vykonávaných a hodnocených částí

a) písemné, tvořené testem, kterou se ověřují znalosti právní úpravy v rozsahu potřebném pro plnění úkolů obecní policie,

b) ústní, spočívající v pohovoru, kterou se ověřují schopnosti aplikace teoretických znalostí (srov. § 4d odst. 4 zákona o obecní policii), přičemž odborná způsobilost strážníka se ověřuje zkouškou před zkušební komisí ministerstva (srov. § 4d odst. 1 zákona o obecní policii) a osvědčení vydává ministerstvo strážníkovi na dobu 3 let, pokud úspěšně vykonal zkoušku (srov. § 4e odst. 1 zákona o obecní policii). Vzhledem k tomu nelze přisvědčit názoru, že osvědčení strážníka je „spíše úřední deklarací“ a že se „nejedná o stav, kdy by nebyl schopen práci vykonávat“, neboť podstatné není, proč žalobce od roku 2012 zákonem stanovený předpoklad nesplňuje (jak na to klade důraz též soud prvního stupně), nýbrž významná je objektivní skutečnost, že osvědčení jako takové nemá. Obdobně nelze sdílet názor žalobce, že je zcela „bezvýznamná“ skutečnost nedosáhl-li do 31. 12. 2015 středního vzdělání s maturitní zkouškou (srov. Čl. VI bod 2. zákona č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky, podle něhož strážník, který je v pracovním poměru k obci ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona a nedosáhl středního vzdělání s maturitní zkouškou, je povinen tuto podmínku splnit do 31. prosince 2015. To neplatí, pokud strážník, který ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona dosáhl věku 45 let, třikrát úspěšně absolvoval zkoušku z odborné způsobilosti před zkušební komisí ministerstva a obec je držitelem platného osvědčení strážníka) a že mu žalovaný přesto i bez chybějícího vzdělání mohl práci strážníka přidělovat, neboť rozhodující je, že si vzdělání do stanovené doby nedoplnil a stanovený předpoklad pro výkon práce podle pracovní smlouvy chybí.

Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce zaměstnanci nevzniká, nemůže-li mu zaměstnavatel přidělovat práci podle pracovní smlouvy proto, že zaměstnanec ztratil předpoklady stanovené právním předpisem pro výkon sjednané práce.

V posuzovaném případě je nepochybné, že žalobce v období od 1. 1. 2016 objektivně postrádal schopnost vykonávat sjednanou práci proto, že si nedoplnil vzdělání ve smyslu Čl. VI bod 2. zákona č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky. Z hlediska posuzovaného nároku není významné, kdy a zda vůbec zaměstnavatel přistoupí k podání výpovědi zaměstnanci, který nesplňuje předpoklad vzdělání, podle ustanovení§ 52 písm. f) zák. práce. Je jistě možné, že zaměstnanec, který nemá předepsané vzdělání, ať již středoškolské nebo vysokoškolské, se může přesto cítit subjektivně povolán k výkonu takové práce; rozhodující však je, jaký je stav z objektivního pohledu, neboť zaměstnavatel musí respektovat změnu v právní úpravě vyplývající ze zákona a příslušným způsobem na ni reagovat.

Soudům je však třeba přisvědčit, jestliže se za daných okolností zabývaly tím, zda věc nelze posoudit i jinak, než jako nárok na náhradu platu ve smyslu ustanovení § 69 zák. práce. Jestliže totiž zaměstnavatel přistoupil k rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem, aniž by pro to byly splněny zákonem stanovené předpoklady nebo naplněny v zákoně uvedené důvody, má to za následek nejen neplatnost rozvázání pracovního poměru (kterou však musí, jako v projednávaném případě, určit svým pravomocným rozhodnutím soud), ale také závěr o tom, že zaměstnavatel (zaměstnanec jednající v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho jménem) tímto jednáním, popřípadě též tím, že po neplatném rozvázání pracovního poměru nepřiděloval zaměstnanci práci, porušil právní (zákonem stanovenou) povinnost. Ustálená soudní praxe tedy dovodila, že zaměstnanec má proto nárok, aby mu byla poskytnuta vedle náhrady mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce rovněž náhrada škody, která mu vznikla porušením této právní povinnosti ze strany zaměstnavatele podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce, jak jsou různé benefity poskytované vedle mzdy (kupř. stravenky). Z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce má zaměstnanec tedy nárok na náhradu veškeré majetkové újmy, která nespočívá ve ztrátě na výdělku (protože tato újma je hrazena pomocí náhrady mzdy podle ustanovení § 69 zák. práce) a která u zaměstnance nastala v důsledku toho, že s ním zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr (srov. kupříkladu při obsahově stejné dřívější právní úpravě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, uveřejněného pod číslem 74 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo rozsudku ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1000/2009, a bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).

Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že domáhá-li se žalobce také za dobu ode dne 12. 1. 2014 do dne 31. 12. 2015 téhož plnění (tedy, jak je zdůrazněno výše, nikoliv plnění, které by nespočívalo ve ztrátě na výdělku) s odůvodněním, že je požaduje z důvodu náhrady škody, potom vlastně brojí proti závěru, že by byl neschopen vykonávat sjednanou práci. Tvrdí vlastně, že schopnost vykonávat práci podle pracovní smlouvy neztratil, neboť osvědčení o splnění stanovených odborných předpokladů má povahu jen jakési formální úřední deklarace bez reálného významu, a dále, že kdyby jej byl žalovaný ve smyslu ustanovení § 4d odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb. ke zkoušce přihlásil, byl by zkoušku úspěšně zvládl a tento předpoklad by byl býval splněn. Odvolací soud ale náležitě nezvážil, že s ohledem na dosavadní výsledky řízení dosud nelze s jistotou uzavřít, že by tomu tak bylo a že by žalobce v dalším období (ode dne 12. 1. 2014 do dne 31. 12. 2015) za které nárok uplatnil (třeba s ohledem na dosavadní pracovní výsledky, na počet dříve absolvovaných zkoušek odborné způsobilosti a jejich výsledky) byl schopen (a ochoten) vykonávat práci podle pracovní smlouvy.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 573.748 Kč s příslušenstvím, správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v tomto výroku, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Naproti tomu dovolání žalobce proti potvrzujícímu zamítavému výroku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů