// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.02.2020

K počátku běhu subjektivní promlčecí doby

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný. Vědomost poškozeného pak musí být taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby.

Z odůvodnění posuzovaného rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, kdy žalobkyně získaly takové vědomosti, které jim umožňovaly učinit závěr o tom, že žalovaná 2) pravděpodobně odpovídá za škodu. Samotná skutečnost, že žalovaná 2) je vlastníkem zřícené budovy, totiž nemusela znamenat, že se zároveň jedná o osobu odpovědnou za škodu. V tak složité situaci, kterou bezpochyby provádění stavebních prací v uvedeném případě bylo, nelze automaticky předpokládat, že za škodu odpovídá vlastník zřícené budovy, jestliže se na stavební činnosti podílely i jiné subjekty. Samotnou vědomost, kdo je vlastníkem zřícené budovy, tedy nelze považovat za zjištění osoby odpovědné za škodu, jak tomu bylo v případě řešeném Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 61/2003, kdy ovšem šlo o dřívější zvláštní objektivní odpovědnost vlastníka nemovitosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti chodníku před touto nemovitostí, a kdy tedy již ze samotného vlastnictví nemovitosti bylo možno usuzovat na odpovědnou osobu. Nyní projednávaný případ se odlišuje tím, že žalobkyně sice od počátku věděly, při jaké škodní události byl usmrcen jejich otec, avšak z hlediska běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody proti vlastníku nemovitosti je za takové situace podstatná odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že smrt byla způsobena porušením právní povinnosti vlastníka při stavební činnosti (případně zákonem kvalifikovanou okolností, zakládající objektivní odpovědnost, např. z provozní činnosti) nikoli jen teoreticky v úvahu přicházející možnost tohoto důvodu úmrtí odvozovaná z pouhého faktu, že žalovaná byla vlastníkem zřícené budovy. Zároveň platí, že promlčecí doba běží samostatně vůči každému z více odpovědných subjektů, nikoliv vůči všem společně až od naplnění předpokladů o vědomosti poškozeného o všech škůdcích či naopak o některých z nich. Není tedy vyloučeno, že poškozený se teprve postupně po smrti osoby blízké dozvídá skutečnosti, které mu umožňují učinit si dostatečně opodstatněný závěr o odpovědnosti jednotlivých potenciálních škůdců. Závěru odvolacího soudu, že žalobkyně měly vědomost o osobě škůdce v okamžiku, kdy měly možnost zjistit vlastníka objektu, tedy ze všech těchto důvodů není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2930/2019, ze dne 14. 11. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 106 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 3036 o. z.

Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ částečným rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 5 C 275/2011-353, ve spojení s usnesením ze dne 25. 10. 2018, č. j. 5 C 275/2011-432, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit společně a nerozdílně každé ze žalobkyň částku 240.000 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) a b) jsou dcerami Y. X., který zemřel dne 2. 10. 2009 při provádění stavebních prací poté, co se na něj zřítila část budovy objektu, jehož vlastníkem byla žalovaná 2). Soud dovodil, že nárok na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké je opodstatněn, neboť oba žalovaní porušili právní povinnost při provádění stavby a v důsledku toho přišel otec žalobkyň o život. Žalovaný 1), který předmětného dne řídil provádění stavby, porušil zejména § 158 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen “stavební zákon”), tím, že uzavřel smlouvu o dílo na výkon funkce stavbyvedoucího, přestože neměl oprávnění vykonávat tuto funkci, a dále pak § 153 stavebního zákona tím, že jako stavbyvedoucí bez příslušného oprávnění řídil provádění stavby nikoliv v souladu s ověřenou projektovou dokumentací, na kterou odkazovalo vydané stavební povolení. Ke škodní události (zřícení budovy) došlo v důsledku provádění stavební činnosti, která neodpovídala vydanému stavebnímu povolení a tomu, že na stavbě pracovaly a dávaly pokyny osoby bez dostatečných znalostí, mimo jiné žalovaný 1). Žalovaná 2) pak porušila § 153 odst. 1 stavebního zákona tím, že nedodržovala rozhodnutí stavebního úřadu.

K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 25 Co 259/2018-457, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve výrocích I. a II. ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným 1) zrušil a řízení zastavil, ve vztahu k žalované 2) jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně považoval za důvodnou námitku promlčení, kterou v odvolacím řízení vznesla žalovaná 2). Ke škodní události, při níž zemřel poškozený, došlo dne 2. 10. 2009. Žaloba proti žalované 2) byla podána dne 11. 9. 2012, tedy před uplynutím objektivní promlčecí doby. Žalobkyně však v okamžiku, kdy se nechaly právně zastoupit (dne 20. 10. 2009), měly informace o tom, že jejich otec zemřel, tedy že vznikla škoda, a musela jim být, právě s ohledem na to, že byly zastoupeny advokátem, známa i skutečnost zjistitelná z veřejně přístupného katastru nemovitostí, kdo je vlastníkem zřícené budovy. Žaloba tedy byla podána po uplynutí subjektivní promlčecí doby.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozují z § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázky 1) zda je ten, kdo namítá promlčení práva, povinen tvrdit a prokazovat okolnosti rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, 2) zda lze zjištění vlastníka budovy považovat bez dalšího za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby, jestliže škoda byla způsobena v důsledku zřícení budovy v průběhu rozsáhlých stavebních prací, 3) zda znamená převzetí zastoupení advokátem bez poskytnutí dalších informací ve věci, které si advokát následně zjistí, že advokátův klient měl možnost k okamžiku převzetí zastoupení učinit si úsudek o tom, kdo za škodu odpovídá, 4) zda je pro počátek běhu promlčecí doby určující okamžik, kdy vědomost o tom, kdo za škodu odpovídá, získá právní zástupce poškozeného, nebo kdy tuto vědomost získá poškozený sám a 5) zda dospěje-li odvolací soud sám na základě skutečností obsažených ve spisu na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru o promlčení práva a bez poučení žalobce z tohoto důvodu zamítne žalobu, jedná se o překvapivé rozhodnutí. Žalobkyně v dovolání uvedly, že budova procházela rozsáhlou přestavbou, a přicházela tak v úvahu řada osob, u nichž lze dovodit možnou odpovědnost za škodu způsobenou zřícením budovy. Podle praxe dovolacího soudu je přitom potřeba, aby měl poškozený možnost udělat si pravděpodobný úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá. O tom, že je pravděpodobné, že za škodu nese odpovědnost také vlastník zřícené budovy, se žalobkyně dozvěděly až po důkladném prověření věci v trestním řízení, tedy ne dříve, než v září 2010. Podle žalobkyň nelze formální udělení plné moci ztotožnit se získáním vědomosti o osobě, která za škodu pravděpodobně odpovídá. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/2018, pak žalobkyně namítají, že počátek běhu promlčecí doby není možné posuzovat tak formalisticky, jak učinil odvolací soud. Bez odborného vyjádření totiž nebylo možné usuzovat, která osoba nese odpovědnost za škodu. Žalovaná 2) nesplnila povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve vztahu ke skutečnostem, které jsou rozhodné pro posouzení počátku subjektivní promlčecí doby. Posledně žalobkyně namítají, že se jedná o překvapivé rozhodnutí, protože je soud nepoučil o nutnosti doplnit skutková tvrzení ve vztahu k počátku subjektivní promlčecí doby a odpovídající důkazní návrhy. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou 2) potvrzuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný pod C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Vědomost poškozeného pak musí být taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24, Vážný č. 4389).

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, kdy žalobkyně získaly takové vědomosti, které jim umožňovaly učinit závěr o tom, že žalovaná 2) pravděpodobně odpovídá za škodu. Samotná skutečnost, že žalovaná 2) je vlastníkem zřícené budovy, totiž nemusela znamenat, že se zároveň jedná o osobu odpovědnou za škodu. V tak složité situaci, kterou bezpochyby provádění stavebních prací v uvedeném případě bylo, nelze automaticky předpokládat, že za škodu odpovídá vlastník zřícené budovy, jestliže se na stavební činnosti podílely i jiné subjekty. Samotnou vědomost, kdo je vlastníkem zřícené budovy, tedy nelze považovat za zjištění osoby odpovědné za škodu, jak tomu bylo v případě řešeném Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003 (Soubor C 2445), kdy ovšem šlo o dřívější zvláštní objektivní odpovědnost vlastníka nemovitosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti chodníku před touto nemovitostí, a kdy tedy již ze samotného vlastnictví nemovitosti bylo možno usuzovat na odpovědnou osobu. Nyní projednávaný případ se odlišuje tím, že žalobkyně sice od počátku věděly, při jaké škodní události byl usmrcen jejich otec, avšak z hlediska běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody proti vlastníku nemovitosti je za takové situace podstatná odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že smrt byla způsobena porušením právní povinnosti vlastníka při stavební činnosti (případně zákonem kvalifikovanou okolností, zakládající objektivní odpovědnost, např. z provozní činnosti) nikoli jen teoreticky v úvahu přicházející možnost tohoto důvodu úmrtí odvozovaná z pouhého faktu, že žalovaná byla vlastníkem zřícené budovy (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 43/2015, Soubor C 14727, v otázkách medicínského práva). Zároveň platí, že promlčecí doba běží samostatně vůči každému z více odpovědných subjektů, nikoliv vůči všem společně až od naplnění předpokladů o vědomosti poškozeného o všech škůdcích či naopak o některých z nich (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1440/2016, Soubor C 16075). Není tedy vyloučeno, že poškozený se teprve postupně po smrti osoby blízké dozvídá skutečnosti, které mu umožňují učinit si dostatečně opodstatněný závěr o odpovědnosti jednotlivých potenciálních škůdců. Závěru odvolacího soudu, že žalobkyně měly vědomost o osobě škůdce v okamžiku, kdy měly možnost zjistit vlastníka objektu, tedy ze všech těchto důvodů není správný.

K dalším v dovolání vymezeným otázkám lze dodat, že ustálená judikatura dovolacího soudu zásadně neztotožňuje okamžik, kdy se o okolnostech svědčících o odpovědné osobě dozvěděla jiná osoba, v daném případě advokát, s okamžikem, kdy se o osobě odpovědné za škodu dozvěděl sám poškozený (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2168/2015, Soubor C 15825). Povinnost tvrdit a dokazovat skutečnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby pak stíhá žalovaného, který uplatnil námitku promlčení. Stíhá-li totiž důkazní břemeno toho účastníka (nestanoví-li právní předpis jinak), jemuž je existence skutečnosti, o níž tvrdí, že nastala, ku prospěchu, pak v případě námitky promlčení nese také tento účastník [v souzené věci žalovaná 2)] důkazní břemeno o skutečnostech, s nimiž zákon spojuje počátek a běh promlčecí doby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 204/2005, Soubor C 3906). Pro úplnost dovolací soud dodává, že v režimu neúplné apelace se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, Sbírka č. 101/2008).

Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v otázce počátku subjektivní promlčecí doby nesprávným, pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 2), proto jej ve výroku II. zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), dále zrušil na něm závislé výroky III. a IV. o náhradě nákladů řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů