// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.01.2020

K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v insolvenčním řízení

Jedním z případů, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je též zpeněžení dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle ustanovení § 290 insolvenčního zákona; vyplývá to z ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož zpeněžením dlužníkova podniku jedinou smlouvou přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dlužníkova podniku, s výjimkou pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy; jiné závazky na nabyvatele nepřecházejí.

Ze znění ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. slova „k zaměstnancům dlužníkova podniku“) se jednoznačně podává, že na nabyvatele nepřecházejí všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy dlužníkovi vznikly při provozování podniku, ale jen práva a povinnosti (s výjimkou pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s dlužníkem trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o zpeněžení dlužníkova podniku podle § 290 insolvenčního zákona účinnou. Skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti dlužníka vůči bývalým zaměstnancům smlouvou podle § 290 insolvenčního zákona nedotčena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1443/2019, ze dne 30. 10. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 290 IZ ve znění do 29. 12. 2011
§ 291 IZ. ve znění do 29. 12. 2011
§ 338 odst. 1 zák. č. 262/2006Sb. ve znění do 29. 12. 2011

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 10. 5. 2013 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1 500 168 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částek a za dobu, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě smlouvy o prodeji podniku při zpeněžování majetkové podstaty společnosti S., IČO XY (nyní S.), podle § 290 insolvenčního zákona uzavřené dne 26. 9. 2011 mezi JUDr. J. C., insolvenčním správcem společnosti S. (nyní S.), jako prodávajícím a žalobcem (dříve S.) jako kupujícím došlo s účinností k 1. 11. 2011 k prodeji podniku žalobci, že zpeněžením podniku jedinou smlouvou nabyl žalobce všechny pohledávky, které byly k 1. 11. 2011 součástí podniku, a zároveň na žalobce přešla práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku s výjimkou pracovněprávních pohledávek zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy o prodeji podniku. Na základě smlouvy o prodeji podniku žalobce nabyl i pohledávku za žalovaným, „která je předmětem tohoto řízení“. Žalobce uvedl, že v květnu 2011 společnost S. (nyní S.) jednající předsedou představenstva a generálním ředitelem A. H. přiznala žalovanému mimořádnou odměnu za období 2001–2004 ve výši 8 000 000 Kč za „zásadní přínos při přípravě a zajištění realizace výstavby víceúčelové O2 arény“, a to i přes velmi kritickou hospodářskou situaci společnosti S. (nyní S.) a probíhající insolvenční řízení. Tato mimořádná odměna měla být žalovanému vyplacena po jednotlivých týdenních výplatách v částkách 500 000 Kč ve výplatních termínech za měsíc květen až srpen 2011 na účet žalovaného. V měsíci květnu 2011 byla „jako čistý příjem z mimořádné odměny“ žalovanému vyplacena částka ve výši 1 500 168 Kč. Žalobce má za to, že jak přiznání mimořádné odměny ve výši 8 000 000 Kč, tak její výplata (výplata její části) byly provedeny zcela v rozporu s předběžnými opatřeními nařízenými Městským soudem v Praze usneseními ze dne 9. 3. 2011 č. j. MSPH 60 INS XY a ze dne 3. 5. 2011 č. j. MSPH 60 INS XY, jimiž soud uložil společnosti S. (nyní S.), povinnost činit úkony, jejichž hodnota přesahuje částku 500 000 Kč, pouze s předchozím písemným souhlasem insolvenčního správce. Podle názoru žalobce je navíc „pracovní smlouva s individuální úpravou pracovních a mzdových podmínek“, podle níž žalovaný pro společnost S. (nyní S.) měl pracovat jako „Manažer dceřiné společnosti (MUS00262)“, absolutně neplatná v důsledku neplatně sjednaného druhu práce, neboť „z titulu sjednané pracovní pozice vykonával žalovaný primárně práci pro subjekt odlišný od společnosti S. – pro dceřinou společnost společnosti S.“. Žalobce je tedy přesvědčen, že z obou uvedených důvodů je přiznání mimořádné odměny ve výši 8 000 000 Kč a vyplacení její části ve výši 1 500 168 Kč úkonem absolutně neplatným, a že žalovaný se tak „na úkor společnosti S., resp. v návaznosti na prodej podniku S. Smlouvou o prodeji podniku na úkor žalobce, obohatil o vyplacenou část takové mimořádné odměny ve výši 1 500 168 Kč“. Protože tuto částku žalovaný „inkasoval“ neoprávněně a „bez právního titulu“, jedná se podle mínění žalobce o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, a žalobce má proto nárok na její vrácení od žalovaného zpět.

Žalovaný zpochybňoval účinky uvedených předběžných opatření, neboť podle jeho názoru první z nich zaniklo dne 29. 3. 2011, kdy byl prohlášen úpadek dlužníka S. (nyní S.), a druhé bylo zástupci dlužníka doručeno až dne 9. 5. 2011, přičemž záznam o přiznání mimořádné odměny žalovanému byl vyhotoven dne 5. 5. 2011. Rozhodnutí generálního ředitele tedy bylo vydáno v době před doručením usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011 č. j. MSPH 60 INS XY do vlastních rukou, jak insolvenční zákon předpokládá. Toto usnesení navíc v taxativním výčtu úkonů, které jsou podmíněny předchozím souhlasem insolvenčního správce, výslovně neuvádí odměňování zaměstnanců a vypořádávání nároků v pracovněprávních záležitostech. Dále namítal, že jeho pracovní poměr k žalobci trval již od 1. 2. 1996 a pracovní smlouvou s individuální úpravou pracovních podmínek ze dne 17. 10. 2010 došlo pouze ke změně druhu vykonávané práce, že je nepochybné, že zde byla vůle obou stran, aby mezi nimi byl i nadále vztah pracovněprávní, a že i v případě, kdy by dohodnutý druh práce nesplňoval pojmové znaky závislé práce, není možné se neplatnosti pracovní smlouvy dovolat vůči žalovanému, neboť žalovaný případnou neplatnost právních úkonů, kterých se dovolává žalobce, nezpůsobil. Odkázal na ustanovení „§ 18 odst. 2“ zákoníku práce, z něhož podle žalovaného vyplývá, že „neplatnosti právního úkonu pro vady jeho obsahu se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil,“ a že „neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám“. Žalovaný uvedl, že nemohl vědět ani z okolností předpokládat, že částky, které požaduje žalobce vrátit, byly nesprávně určené nebo omylem vyplacené (§ 331 zákoníku práce).

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 9. 3. 2016 č. j. 5 C 139/2013-265 žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 438 336,70 Kč k rukám advokáta Mgr. L. N. Poté, co dovodil, že „v rámci konkurzního řízení byl úpadcem převeden na žalobce podnik úpadce, včetně pracovně práv. vztahu k žalovanému, a to smlouvou o prodeji podniku při zpeněžování majetkové podstaty S. podle § 290 IZ“, soud prvního stupně uzavřel, že jednání úpadce S. (nyní S.), potažmo A. H., a jeho pokyn k výplatě odměny ve výši 8 000 000 Kč ve splátkách po 500 000 Kč žalovanému je jednáním (právním úkonem) účelovým, směřujícím k obcházení účelu předběžného opatření a neplatným pro rozpor s dobrými mravy, jakož i pro rozpor se zákonem (s nařízeným předběžným opatřením, s ustanovením § 76 občanského soudního řádu a s ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, z něhož vyplývá, že dlužník je povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a majetkem, který do ní může náležet, pokud jde o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku, a nebo o jeho, nikoliv zanedbatelné, zmenšení). Soud prvního stupně dovodil, že A. H., jakož i žalovanému, musela být známa tíživá finanční situace společnosti S. (nyní S.), přesto však v době, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka S. (nyní S.), a kdy bylo vykonatelné předběžné opatření zamezující platbám nad 500 000 Kč, vydal A. H. dne 5. 5. 2011 záznam o přiznání mimořádné odměny ve výši 8 000 000 Kč a – jak vyplývá z obsahu vnitřního sdělení ze dne 6. 5. 2011 – dal pokyn k proplacení mimořádné zálohy ve prospěch žalovaného ve splátkách po 500 000 Kč od 9. 5. 2011. Za „zcela nadbytečné (a za problém terciální sféry)“ soud prvního stupně shledal zabývat se otázkou platnosti pracovní smlouvy žalovaného, neboť „platnost či neplatnost pracovní smlouvy žalovaného nemůže otřásti závěry soudu“ ohledně jednání úpadce, potažmo A. H., v rozporu s dobrými mravy se zjevným úmyslem obejít předběžné opatření a účel insolvenčního řízení. „Vzhledem ke skutečnosti, že soud shledal primárně jednání dlužníka, potažmo H., neplatným pro rozpor s dobrými mravy“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí vyhověl.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 10. 2016 č. j. 23 Co 269/2016-302 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neposuzoval věc podle ustanovení § 331 zákoníku práce, ale zaměřil se na jednání A. H. a jeho rozhodnutí o vyplacení mimořádné odměny žalovanému, což se promítlo i do jeho právních závěrů, když uzavřel, že „počínání“ A. H. bylo nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i v rozporu s nařízeným předběžným opatřením, a jeho úkony směřující k výplatě odměny žalovanému shledal neplatnými pro rozpor se zákonem i dobrými mravy. Podle názoru odvolacího soudu je ale pro posouzení věci podstatné, zda žalovaný jako zaměstnanec věděl, nebo musel z okolností předpokládat, že částky, které přijal jako mimořádnou odměnu, jsou částkami nesprávně určenými nebo omylem vyplacenými. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně rovněž nevypořádal s otázkou aktivní věcné legitimace žalobce, přičemž „tyto vady mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Pokud byla mimořádná odměna žalovanému přiznána za jeho pracovní činnost v období let 2001–2004, jsou podle názoru odvolacího soudu pro posouzení věci bezvýznamná tvrzení žalobce o neplatnosti pracovní smlouvy (dohody o změně pracovní smlouvy) ze dne 15. 10. 2010. K otázce účinků předběžného opatření odvolací soud uvedl, že účinky předběžného opatření vydaného insolvenčním soudem v rámci insolvenčního řízení nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 89 odst. 1 insolvenčního zákona) a zveřejněním v insolvenčním rejstříku pak nastávají i účinky doručení písemnosti (§ 74 odst. 1 insolvenčního zákona).

Obvodní soud pro Prahu 9 poté rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 č. j. 5 C 139/2013-390 žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 553 659,40 Kč k rukám advokáta Mgr. L. N. Dospěl k závěru, že pro posouzení aktivní věcné legitimace žalobce je rozhodující výhradně existence nárokované pohledávky ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku (k 1. 11. 2011) a její vznik v souvislosti s provozem převedeného podniku, neboť při prodeji podniku podle ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku je předmětem převodu podnik jako ucelený soubor hmotných jakož i osobních a nehmotných složek podnikání (jako věc hromadná), k čemuž náleží mimo jiné pohledávky patřící podnikateli, které slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu sloužit. Vzhledem k tomu, že smlouva o prodeji podniku uzavřená dne 26. 9. 2011 „zahrnuje i pohledávky, které souvisejí s podnikem S., staly se (stanou se) součástí majetkové podstaty S., jež tvoří součást podniku S. v době od 29. 3. 2011 do dne nabytí účinnosti smlouvy, t.j. do 1. 11. 2011“, je podle názoru soudu prvního stupně nepochybné, že pakliže došlo k vyplacení žalované částky v průběhu května 2011, tato pohledávka za žalovaným přešla na žalobce „společně s podnikem S.“ na základě smlouvy o prodeji podniku, a žalobce je tak aktivně věcně legitimován k vedení předmětného sporu proti žalovanému, byť pohledávka není specifikována v přílohách ke smlouvě o prodeji podniku. Otázka, „zda žalovaný byl či nebyl ke dni účinnosti nabytí smlouvy zaměstnancem S.“, není podle názoru soudu prvního stupně pro posouzení aktivní věcné legitimace rozhodná. Soud prvního stupně (znovu) shledal jednání A. H. účelovým a neplatným pro rozpor s nařízeným předběžným opatřením, ve zjevné snaze předběžné opatření obejít rozložením přiznané částky odměny 8 000 000 Kč na částky nižší, což je v rozporu s ustanovením § 76 občanského soudního řádu; toto jednání A. H. navíc bylo v rozporu s ustanovením § 111 insolvenčního zákona a v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že „úkony H., směřující k výplatě odměny 8 000 000 Kč žalovanému, jsou úkony neplatnými pro rozpor se zákonem, jakož i pro rozpor s dobrými mravy,“ ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku. Dále dovodil, že pro posouzení věci je podstatné, zda žalovaný jako zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že žalovaná částka byla částkou nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou, tedy zda žalovanou částku žalovaný přijal v dobré víře, že mu náleží, či nikoliv, a dospěl k závěru, že „dobrá víra žalovanému v žádném případě svědčit nemůže“, neboť žalovaný byl členem vrcholného managementu společnosti S. (nyní S.), měl zjevně nadstandardní vztahy s bývalým generálním ředitelem této společnosti A. H., na základě jehož příkazu mu byla předmětná částka vyplacena, výše příjmu žalovaného „v květnu 2017“ (správně v květnu 2011) je ve zjevném nepoměru k výši proplacených odměn (necelých 100 000 Kč oproti vyplaceným částkám 500 000 Kč) a žalovanému, jakož i A. H., v květnu 2011 muselo být známo (minimálně z médií), že S. (nyní S.) je v obtížné finanční situaci, když byl měsíc předtím (29. 3. 2011) zjištěn úpadek tohoto dlužníka a ustanoven předběžný insolvenční správce.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 č. j. 23 Co 193/2018-436 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 35 428 Kč k rukám advokáta Mgr. L. N. Dovodil, že soud prvního stupně správně vycházel ze znění insolvenčního zákona, účinného do 31. 12. 2013 (kdy podle ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona platilo, že zpeněžením dlužníkova podniku jedinou smlouvou přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dlužníkova podniku, s výjimkou pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy; jiné závazky na nabyvatele nepřecházejí), a z obsahu smlouvy o prodeji podniku uzavřené dne 26. 9. 2011 a že správně uzavřel, že pohledávka za žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení, která vznikla postupně v průběhu měsíce května 2011, je pohledávkou spadající pod pohledávky vymezené na straně 5 (bod 1) smlouvy o prodeji podniku ze dne 26. 9. 2011 (tj. pohledávky, které souvisejí s podnikem a staly/stanou se součástí majetkové podstaty S., jež tvoří součást podniku v době od 29. 3. 2011 do dne realizace a které budou i ke dni realizace stále součástí podniku), které byly jako součást podniku převedeny na žalobce. Jelikož předmětem sporu byla pohledávka zaměstnavatele za zaměstnancem, nikoli pohledávka zaměstnance za zaměstnavatelem, není podle názoru odvolacího soudu relevantní námitka žalovaného (s odkazem na ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona), že ke dni účinnosti smlouvy nebyl zaměstnancem dlužníka. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že rozhodnutí A. H. o přiznání mimořádné odměny za práci odvedenou v období 2001 až 2004 a o způsobu její výplaty je v rozporu s ustanovením § 111 insolvenčního zákona i předběžným opatřením ze dne 3. 5. 2011 a že jeho účelem nebylo odměnit zaměstnance za vykonanou práci, ale vyvést bez vědomí insolvenčního správce finanční prostředky z majetkové podstaty dlužníka. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že finanční prostředky v celkové výši 1 500 168 Kč byly vyplaceny bez právního důvodu, že na straně žalovaného, který plnění přijal, došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor zaměstnavatele, právního předchůdce žalobce, a že vzhledem k tomu, že žalovaný byl členem vrcholného managementu a jako takovému mu musela být známa finanční situace zaměstnavatele, který byl v úpadku a byl omezen v realizaci plateb na základě předběžného opatření, žalovanému muselo být zřejmé, že vyplacené částky mu po právu nenáleží. K námitce žalovaného ohledně účinnosti předběžného opatření odvolací soud uvedl, že obecná úprava spojující účinek rozhodnutí vydaného insolvenčním soudem s okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku platí vůči všem účastníkům insolvenčního řízení a že bylo-li předběžné opatření ze dne 3. 5. 2011 zveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne, stalo se vykonatelným dne 3. 5. 2011, nikoli až dnem 9. 5. 2011, kdy bylo doručeno zástupci dlužníka, přičemž povinnost, aby dlužník neprováděl bez předchozího souhlasu insolvenčního správce platby přesahující v každém jednotlivém případě 500 000 Kč, nařízená předběžným opatřením se nepochybně vztahuje i na odměňování zaměstnanců, aniž by bylo třeba ji stanovit explicitně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že z odůvodnění rozsudku není vůbec patrné, na základě jakého důkazu soud dospěl k závěru, že na žalobce přešlo právo představující možnost podat žalobu o zaplacení 1 500 168 Kč s příslušenstvím proti žalovanému. Dovolatel uvedl, že podle ustanovení § 290 odst. 1 insolvenčního zákona dlužníkův podnik může insolvenční správce zpeněžit jedinou smlouvou, že z ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona „je patrné“, že zpeněžením dlužníkova podniku jedinou smlouvou na nabyvatele přecházejí práva a závazky, na které se prodej vztahuje, včetně práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům, a zdůraznil, že v době uzavření smlouvy o prodeji podniku dne 26. 9. 2011, resp. ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku 1. 11. 2011, nebyl zaměstnancem dlužníka. Odvolací soud se tedy podle názoru dovolatele nevypořádal s otázkou aktivní legitimace žalobce, když „z důkazu“ nebylo možné dovodit, že na žalobce přešlo právo podat žalobu o zaplacení 1 500 168 Kč „na žalovaného“. Dovolatel má za to, že žalobce nebyl a není aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, neboť pohledávka, jež „je předmětem tohoto řízení“, není uvedena v příloze č. 5 smlouvy o prodeji podniku ze dne 26. 9. 2011, která obsahuje výčet všech pohledávek spojených s podnikem ke dni 29. 3. 2011. „Opakovaně upozorňuje“ na to, že všechny platby, kterými mu byla odměna v květnu 2011 vyplacena, byly autorizovány ze strany insolvenčního správce JUDr. J. C. (jím pověřeného zaměstnance) a že si jich musel být jakožto strana prodávající vědom. Dále namítá, že jestliže žalobce smlouvou o prodeji podniku vstoupil do všech práv a povinností úpadce S., nemůže se „v tomto řízení“ domáhat určení neplatnosti úkonů, které učinil de facto on sám v zastoupení statutárním zástupcem A. H. nebo insolvenčním správcem JUDr. J. C. Vytýká odvolacímu soudu, že „opomíjí základní skutečnost tohoto sporu“, že se jedná o „spor mezi nerovnými subjekty pracovně právního sporu zaměstnavatele a zaměstnance“, a že je tedy nutno aplikovat i základní zásady plynoucí z úpravy pracovněprávních vztahů, zejména ustanovení § 1a a § 18 zákoníku práce, a že se vůbec nevypořádal s důkazem předloženým žalovaným – písemným souhlasem insolvenčního správce s vyplacením odměn. Podle dovolatele je navíc zarážející, s jakou samozřejmostí se soud vypořádal s předloženým „anonymizovaným, tj. začerněným“ zápisem ze zasedání představenstva S., z roku 2004. Je přesvědčen, že tento důkaz byl záměrně znehodnocen tak, aby skutečnosti, které dokument obsahoval a které svědčily ve prospěch žalovaného, nebylo možné v soudním řízení použít. Dovolatel dále uvádí, že strana, která jednala v rozporu s dobrými mravy, v tomto případě sám žalobce, se nemůže dovolávat ochrany v rámci institutu dobrých mravů, když jejich porušení žalobce sám zapříčinil, a místo toho, aby hnal k odpovědnosti své statutární zástupce a insolvenčního správce, podává žalobu proti žalovanému, který nenese žádnou odpovědnost za přiznání a vyplacení odměny, kterou přijal v dobré víře, neboť nemohl vědět, ani z okolností předpokládat, že částky, které požaduje žalobce vrátit, byly nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Dovolatel má navíc za to, že odměny, které mu byly vyplaceny, nebyly nesprávně určené nebo omylem vyplacené, neboť odměna mu byla vyplacena na základě souhlasu insolvenčního správce (jeho zástupce) a v souladu s vydaným předběžným opatřením. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá, nebo aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud, „neshledá-li důvody pro odmítnutí dovolání“, dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl. Žalobce má za to, že to není odvolací soud, ale žalovaný, kdo posuzoval (a nadále posuzuje) otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně „v uvedeném sporu“ v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvedl, že není pravdou, že by byl „zápis představenstva společnosti S. z roku 2004“ anonymizován proto, aby byly znehodnoceny skutečnosti svědčící ve prospěch žalovaného, jak účelově tvrdí žalovaný. Tvrzení žalovaného, že odměna mu byla vyplacena na základě souhlasu insolvenčního správce a v souladu s vydaným předběžným opatřením, pak podle mínění žalobce nemá oporu v provedeném dokazování, naopak bylo prokázáno, že souhlas insolvenčního správce k výplatě mimořádné odměny žalovanému nebyl dán. Žalobce má za to, že odvolací soud správně a „zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“ uzavřel, že odměna vyplacená žalovanému byla částkou vyplacenou žalovanému neprávem, jak to má na mysli ustanovení § 331 zákoníku práce, a že žalovaný věděl, resp. přinejmenším musel z okolností předpokládat, že částky, které přijal jako mimořádnou odměnu v celkové výši 1 500 168 Kč, jsou částkami nesprávně určenými nebo omylem vyplacenými. Žalobce se plně ztotožňuje i s tím, jak se odvolací soud vypořádal s námitkami žalovaného týkajícími se údajného porušení základních zásad plynoucích z pracovněprávních vztahů a účinnosti a obsahu předběžných opatření vydaných insolvenčním soudem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovanému byla společností S. (nyní S.), v průběhu května 2011 vyplacena ve čtyřech splátkách částka 1 500 168 Kč, která představovala část odměny, o jejímž přiznání ve výši 8 000 000 Kč (za zásadní přínos při přípravě a zajištění realizace stavby O2 arény) rozhodl předseda představenstva a generální ředitel A. H. dne 5. 5. 2011 s tím, že bude vyplacena „po jednotlivých týdenních výplatách v částkách á 500 000 Kč“, a to v situaci, kdy byl dne 29. 3. 2011 zjištěn úpadek dlužníka S. (nyní S.), a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011 č. j. MSPH 60 INS XY bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byla dlužníkovi S. (nyní S.), uložena povinnost realizovat platby nad 500 000 Kč jen s předchozím písemným souhlasem insolvenčního správce. Pokyn k vyplacení odměny ve výši 8 000 000 Kč dal A. H. dne 6. 5. 2011. Na základě rozhodnutí A. H. byly předkládány insolvenčnímu správci ke schválení i seznamy plateb nižších než 500 000 Kč, přičemž insolvenční správce nemohl zjistit, komu je platba ve výši 500 000 Kč určena, když byla označena „zaměstnanci“. Odměna ve výši 8 000 000 Kč přiznaná žalovanému dne 5. 5. 2011 byla částí odměny ve výši 30 000 000 Kč, která mu byla přiznána již v roce 2004 v souvislosti s dostavbou Sazka Arény s podmínkou, že to umožní finanční situace společnosti. Z této odměny bylo žalovanému vyplaceno 22 000 000 Kč. O výplatu zbývajících 8 000 000 Kč žalovaný žádal A. H. v roce 2009 a v květnu 2010, avšak odměna nebyla (nemohla být) žalovanému vyplacena v celé výši ani v roce 2004, ani později, neboť společnost neměla dostatek finančních prostředků, s čímž byli zaměstnanci srozuměni. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011 č. j. MSPH 60 INS XY byl na majetek dlužníka S. (nyní S.), prohlášen konkurs. Dne 26. 9. 2011 žalobce (dříve S.) uzavřel s JUDr. J. C., insolvenčním správcem dlužníka S. (nyní S.), smlouvu o prodeji podniku podle ustanovení § 290 insolvenčního zákona, která nabyla účinnosti dne 1. 11. 2011.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, za jakých podmínek dochází při zpeněžení dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle ustanovení § 290 insolvenčního zákona k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů a za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu. Protože první z uvedených právních otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a protože při řešení druhé z nich se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné

Otázku, za jakých podmínek dochází při zpeněžení dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle ustanovení § 290 insolvenčního zákona k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětná smlouva o prodeji podniku byla uzavřena dne 26. 9. 2011 a nabyla účinnosti dne 1. 11. 2011 – posuzovat podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „insolvenční zákon“), a podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „ZPr“). Otázku, za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu, je třeba – s ohledem na to, že částka 1 500 168 Kč byla žalovanému vyplacena v průběhu května 2011 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30. 6. 2011 (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“).

Podle ustanovení § 290 odst. 1 insolvenčního zákona dlužníkův podnik může insolvenční správce zpeněžit jedinou smlouvou.

Podle ustanovení § 290 odst. 2 insolvenčního zákona smlouvu podle odstavce 1 může insolvenční správce uzavřít jen se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva účinnosti.

Podle ustanovení § 291 odst. 2 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na smlouvu podle § 290 obdobně příslušná ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku; za splnění závazků, které přešly na nabyvatele, prodávající neručí.

Podle ustanovení § 338 odst. 1 ZPr k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem.

Z citovaného ustanovení § 338 odst. 1 ZPr mimo jiné vyplývá, že je vyloučeno, aby přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele) nastal jen na základě smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem (jinou právnickou nebo fyzickou osobou), aniž by šlo o smlouvu (dohodu), s níž zákoník práce nebo zvláštní právní předpisy spojují přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2659/2003, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 786/2011). Jedním z případů, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je též zpeněžení dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle ustanovení § 290 insolvenčního zákona; vyplývá to z ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož zpeněžením dlužníkova podniku jedinou smlouvou přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dlužníkova podniku, s výjimkou pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy; jiné závazky na nabyvatele nepřecházejí.

Ze znění ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. slova „k zaměstnancům dlužníkova podniku“) se jednoznačně podává, že na nabyvatele nepřecházejí všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy dlužníkovi vznikly při provozování podniku, ale jen práva a povinnosti (s výjimkou pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s dlužníkem trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o zpeněžení dlužníkova podniku podle § 290 insolvenčního zákona účinnou. Skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti dlužníka vůči bývalým zaměstnancům smlouvou podle § 290 insolvenčního zákona nedotčena. Uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem právní úpravy uvedené v ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona, která má zajistit, aby provoz dlužníkova podniku nebyl přerušen, neboť k pokračování provozu dlužníkova podniku je potřebné, aby nabyvatel převzal práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah trvá, a kteří tak mají v převedeném podniku nadále působit.

Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že pro posouzení, zda na žalobce přešlo právo k pohledávce společnosti S. (nyní S.), ve výši 1 500 168 Kč za žalovaným z důvodu bezdůvodného obohacení, a zda je tedy žalobce v řízení aktivně věcně legitimován, je významné, zda ke dni účinnosti smlouvy o zpeněžení dlužníkova podniku podle § 290 insolvenčního zákona (smlouvy o prodeji podniku ze dne 26. 9. 2011), tedy dne 1. 11. 2011, trval pracovní poměr žalovaného u dlužníka S. (nyní S.), nebo zda jeho pracovní poměr u dlužníka před tímto dnem skončil. Naopak je nerozhodné, zda byla předmětná pohledávka za žalovaným z důvodu bezdůvodného obohacení ve smlouvě o prodeji podniku ze dne 26. 9. 2011 (nebo v jejích přílohách) identifikována (výslovně uvedena), neboť při zpeněžení dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle § 290 insolvenčního zákona může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nabyvatele pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona a v rozsahu uvedeném v tomto ustanovení, a nikoli v rozsahu (výslovně) uvedeném smluvními stranami ve smlouvě o zpeněžení dlužníkova podniku. Protože odvolací soud se – veden nesprávným právním názorem, že okolnost, zda byl žalovaný ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 26. 9. 2011 zaměstnancem dlužníka S. (nyní S.), není významná – otázkou, zda ke dni účinnosti této smlouvy trval pracovní poměr žalovaného u dlužníka, nebo zda jeho pracovní poměr u dlužníka před tímto dnem skončil, nezabýval, nemůže být jeho závěr, že žalobce má ve sporu aktivní věcnou legitimaci, (pro svou předčasnost) správný.

Při řešení otázky, za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu, pak odvolací soud – jak správně uvádí dovolatel ve svém dovolání – náležitě nevzal v úvahu, že se jedná o spor mezi subjekty pracovněprávního vztahu – mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, a jíž proto zákoník práce poskytuje zvláštní zákonnou ochranu.

Odvolací soud sice správně vycházel (mimo jiné) z ustanovení § 324 zák. práce, které stanoví, že bezdůvodné obohacení se řídí § 451, 454, § 455 odst. 1, § 456 až 459 občanského zákoníku, a z ustanovení § 331 zák. práce, podle nějž se promlčecí doba řídí § 103, 106 a 107 občanského zákoníku s tím, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let od jejich výplaty, § 109, 110, 111 a 112 občanského zákoníku, avšak při svých úvahách – za situace, kdy shodně se soudem prvního stupně shledal, že rozhodnutí společnosti S. (nyní S.) [jejího předsedy představenstva a generálního ředitele A. H.] ze dne 5. 5. 2011 o přiznání mimořádné odměny žalovanému za práci odvedenou v období 2001 až 2004 a o způsobu její výplaty je v rozporu se zákonem a s dobrými mravy, a že tedy jde o neplatný pracovněprávní úkon (srov. § 18 zák. práce a § 39 obč. zák.) – opomněl aplikovat ustanovení § 19 odst. 2 část věty před středníkem zák. práce, podle něhož neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že přijal-li zaměstnanec od zaměstnavatele nebo zaměstnavatel od zaměstnance plnění na základě neplatného pracovněprávního úkonu, jde o bezdůvodné obohacení, které se řídí ustanoveními § 451, § 454, § 455 odst. 1 a § 456 až 459 obč. zák. (srov. § 324 zák. práce). Povinnost zaměstnance vydat zaměstnavateli bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), popřípadě mu poskytnout peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné (§ 458 odst. 1 obč. zák.), je modifikována ve prospěch zaměstnance jednak ustanovením § 331 zák. práce, z něhož vyplývá, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a jednak ustanovením § 19 odst. 2 část věty před středníkem zák. práce, které stanoví, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. To znamená, že zaměstnanec je povinen vydat zaměstnavateli plnění z neplatného pracovněprávního úkonu (poskytnout mu peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné) jen za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 331 zák. práce a jen tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1573/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3249/2010).

Protože druhou z uvedených podmínek [tedy tím, zda neplatnost právního úkonu, kterým je rozhodnutí společnosti S. (nyní S.), ze dne 5. 5. 2011 o přiznání mimořádné odměny žalovanému za práci odvedenou v období 2001 až 2004 a o způsobu její výplaty, způsobil žalovaný výlučně sám] se v projednávané věci soudy nezabývaly, nemůže (zatím) obstát ani jejich závěr, že žalovaný je povinen vrátit žalobci částku 1 500 168 Kč, která mu byla vyplacena na základě uvedeného právního úkonu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů