// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 20.01.2020

Smlouva o poskytování základního vzdělání jako spotřebitelská smlouva

Při posouzení smlouvy o studiu z hlediska § 1810 o. z. (jako smlouvy spotřebitelské) nestačí jen zjištění, že žalobkyně je soukromou základní školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku. K rozhodujícím skutečnostem, které nelze při právním hodnocení smlouvy pominout, patří to, že vzdělávání poskytované právnickými osobami, předmětem jejichž činnosti je – také – poskytování vzdělávání nebo školských služeb, je veřejnou službou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb. Dalším kriteriem je způsob financování právnické osoby (žalobkyně), která je součástí veřejného vzdělávacího systému, tj. zcela nebo hlavně z veřejných prostředků, popř. s nařízeným způsobem nakládání se ziskem na vzdělávání a školské služby. Zdůraznit je třeba i naléhavost státního zájmu na úrovni základního vzdělání, které je povinné pro každého; zde platí zásada, že „čím níže v rámci vzdělávacího systému jdeme, tím více má vzdělání neziskovou a skutečně sociální povahu.“

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, ze dne 17. 10. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1810 o. z.
§ 2 odst. 1 písm. f, g) zák. č. 634/1992Sb. ve znění do 31. 1. 2016
čl. 4 směrnice 123/2006/ES
§ 2 odst. 3 zák. č. 561/2004 Sb.
§ 8 odst. 6 zák. č. 561/2004 Sb.
§ 123 odst. 1,4 zák. č. 561/2004 Sb.
§ 162 odst. 4 zák. č. 561/2004 Sb.

Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 7. 2017, č.j. 14 C 14/2017-111, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala 99.900 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 49.950 Kč od 24. 1. 2016 do zaplacení a s 8,05% úroky z prodlení z částky 49.950 Kč od 16. 11. 2016 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 20.529,45 Kč; na náhradě nákladů řízení přiznal žalovaným 106.765,56 Kč.

Rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č.j. 62 Co 407/2017-166, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že smlouva o studiu je spotřebitelskou smlouvou, pro kterou platí princip vyváženosti vzájemných práv a povinností (§ 1810, § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Ujednání článku III písm. d/, e/ a článku IV (posledního odstavce) posoudil jako neplatná ve smyslu § 1813 a § 588 o. z., neboť žalovaní se zavázali zaplatit sjednané školné i tehdy, když žák ke studiu „z objektivních příčin“ vůbec nenastoupí a rodiče od smlouvy („nezaviněně“) včas a řádně v souladu se smlouvou odstoupí. Stejné platí i pro zajištění řádné platby školného; žalovaní se zavázali zaplatit smluvní pokutu i v případě, kdy žalobkyně neplnila, „neboť sjednaná výuka konkrétního žáka ke dni odstoupení od smlouvy ještě ani nezačala.“ Právo na zaplacení školného ani právo na smluvní pokutu tedy žalobkyni nevzniklo.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost shledává v posouzení ujednání o zaplacení školného soukromé základní škole v případě, kdy žák do školy ke studiu nenastoupí, z pohledu ustanovení § 1813 o. z., jež – podle jejího názoru – nemělo být vůbec aplikováno. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4361/12, připomíná, že byla připravena vzdělání jejich dítěti poskytnout, ale žalovaní po třech měsících od uzavření smlouvy od ní odstoupili. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení právního vztahu založeného smlouvou o poskytování základního vzdělání jako spotřebitelského), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. výstupy k dané problematice dosud nelze označit za již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (§ 237 o.s.ř.).

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ustanovení § 1810 o. z. vymezuje spotřebitelské smlouvy prostřednictvím subjektů, které právně jednají, tj. jako smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel.

Podle § 2 odst. 1, písm. f/ a g/ zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 1. 2016, je výrobkem věc, která je určena k nabídce spotřebiteli, včetně práv a závazků s touto věcí souvisejících, a službou jakákoli podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, včetně práv a závazků s touto činností souvisejících.

Podle článku 50 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva“) se za služby pokládají úkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob. Služby zahrnují zejména:

a/ činnosti průmyslové,

b/ činnosti obchodní,

c/ činnosti řemeslné a

d/ činnosti v oblasti svobodných povolání.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. 12. 2006, o službách na vnitřním trhu (dále jen „směrnice 2006/123/ES“), definuje v kapitole I. článku 4 pojem „služby“ jako jakoukoli samostatnou výdělečnou činnost poskytovanou zpravidla za úplatu ve smyslu článku 50 Smlouvy.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vyšel z toho, že syn žalovaných M. Z. byl rozhodnutím žalobkyně z 2. 12. 2015 přijat od 1. 9. 2016 k pětiletému studiu. Podle článku III smlouvy o studiu z 8. 1. 2016 („Povinnosti rodičů“), kterou uzavřeli žalovaní s žalobkyní, sjednali účastníci školné za jeden školní rok částkou 99.900 Kč. Za prodlení s platbou školného (splátek školného) se žalovaní zavázali zaplatit smluvní pokutu 5% z dlužné částky jednorázově a 0,05% z dlužné částky za každý započatý den prodlení (článek III písm. d/ smlouvy). V článku III písm. e/ smlouvy strany sjednaly, že „povinnost rodičů zaplatit školné dle této smlouvy není předčasným ukončením smlouvy, zejm. odstoupením od smlouvy některé ze smluvních stran, nebo případem, kdy žák/žákyně studium nenastoupí či v něm nepokračuje, dotčena; zaplacené školné ani jeho část se v případě předčasného ukončení smlouvy nebo v případě, kdy žák/žákyně studium nenastoupí či v něm nepokračuje, nevrací. Smluvní strany si výslovně sjednávají, že pokud žák /žákyně nenastoupí, ukončí nebo přeruší studium v průběhu prvého pololetí školního roku, jsou rodiče povinni uhradit prvou i druhou splátku školného za příslušný školní rok.“ Podle článku IV („Podmínky ukončení studia“), poslední odstavec, „rodiče mohou od smlouvy jednostranně písemně odstoupit z jakéhokoliv důvodu. V případě odstoupení od smlouvy jsou však povinni sdělit toto rozhodnutí škole nejpozději do 31. 5. příslušného školního roku; v případě nedodržení této lhůty jsou rodiče povinni uhradit škole školné za celý jeden následující školní rok, tj. obě splátky školného za následující jeden školní rok. Odstoupením rodičů od smlouvy není dotčeno ustanovení čl. III písm. e/ této smlouvy.“ Žalovaní – pro nespokojenost s výukou a pochybnosti o zabezpečení budoucí řádné výuky syna – odstoupili od smlouvy e-mailovým sdělením z 23. 3. 2016, následně písemně doporučeným dopisem z 23. 3. 2016, který žalobkyně obdržela 30. 3. 2016 („s předstihem 5 měsíců před zahájením školního roku“).

„Stanovení podmínek studia za úplatu v souladu s obecně závaznými právními předpisy ČR“ – předmět smlouvy o studiu – byl konkretizován závazkem žalobkyně poskytnout žáku v době školního roku vzdělání odpovídající legislativním požadavkům pro první stupeň základních škol, tj. po dobu povinné školní docházky ve smyslu § 36 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách lze vzdělání poskytovat za úplatu, která je příjmem právnické osoby vykonávající činnost dané školy (článek 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., § 123 odst. 1, 4 zákona č. 561/2004 Sb.). Bez zřetele k tomu, zda převažujícím předmětem její činnosti je soustavná výdělečná činnost za účelem dosažení zisku, je žalobkyně právnickou osobou zapsanou ve školském rejstříku, předmětem jejíž činnosti je poskytování vzdělávání nebo školských služeb podle zákona č. 561/2004 Sb. (srov. § 8 odst. 6, § 141 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.). Finanční prostředky na činnost škol a školských zařízení, které nezřizuje stát, kraj, obec, svazek obcí nebo registrovaná církev nebo náboženská společnost, které bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, poskytuje na zvláštní účet kraje ministerstvo (§ 162 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb.). Krajský úřad poskytuje právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských zařízení, které nejsou zřizovány státem, krajem, obcí, svazkem obcí nebo registrovanou církví nebo náboženskou společností, které bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, dotaci v rozsahu a za podmínek stanovených jiným právním předpisem a kontroluje její využití (§ 162 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., zákon č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů).

Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 zabýval povahou úplaty za vzdělání poskytované obecně prospěšnou společností (§ 2 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů) v usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. Zdůraznil, že „studiem na vysoké [ať již veřejné (§ 5 zákona č. 111/1998 Sb.), státní (§ 94 zákona č. 111/1998 Sb.) nebo soukromé (§ 39 zákona č. 111/1998 Sb.)] škole občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. Čl. 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.“ Poplatky, které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia, nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání.

Výklad pojmu „služba“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již provedenou a nevzbuzující pochybnosti.

Podle bodu 34 odůvodnění směrnice 2006/123/ES musí být posouzení toho, zda určité činnosti, zejména činnosti financované z veřejných prostředků nebo poskytované veřejnými subjekty, představují „službu,“ provedeno případ od případu s ohledem na všechny její vlastnosti, zejména pak na způsob jejich poskytování, organizace a financování v daném členském státě. Soudní dvůr uzavřel, že podstatným znakem úplaty je skutečnost, že představuje protiplnění za dotyčné služby, a uznal, že v případě činností prováděných bez protiplnění státem nebo z pověření státem v rámci jeho povinností v sociální, kulturní, vzdělávací a soudní oblasti, jako jsou kursy poskytované v rámci vnitrostátního vzdělávacího systému nebo správa systémů sociálního zabezpečení, které nejsou spojeny s hospodářskou činností, charakteristický znak úplaty chybí. Úhrada poplatku příjemci, například školné nebo zápisné hrazené studenty za účelem určitého příspěvku na úhradu provozních nákladů systému, sama o sobě úplatu nepředstavuje, neboť daná služba je stále v zásadě financována z veřejných prostředků. Na tyto činnosti se tak nevztahuje definice „služby“ v článku 50 Smlouvy a nespadají proto do oblasti působnosti směrnice.

V rozsudku ze dne 11. 9. 2007, ve věci C-76/05, Herbert Schwarz a Magda Gootjes-Schwarz proti Finanzamt Bergisch Gladbach, Soudní dvůr poznamenal, že v případě kurzů nabízených institucemi, které jsou součástí veřejného vzdělávacího systému a jsou zcela nebo hlavně financovány z veřejných prostředků, přestože někdy musí být hrazeny poplatky nebo školné za účelem přispění na náklady fungování vnitrostátního vzdělávacího systému, neexistuje úplata, a tedy ani „služba“ podle unijního práva. Naopak vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků – žáky a jejich rodiči – představuje službu ve smyslu unijního práva, jelikož instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu.

V rozsudcích ze dne 27. 9. 1988, ve věci C-263/86, Belgický stát proti René Humbel a Marie-Thérese Edel, a ze dne 7. 12. 1993, ve věci C-109/92, Stephan Max Wirth proti Landeshauptstadt Hannover, Soudní dvůr dospěl k závěru, že studijní program institutu vyššího vzdělání, který je součástí sekundárního vzdělání poskytovaného v rámci státního vzdělávacího systému, nelze považovat za službu ve smyslu článku 50 Smlouvy. Zdůraznil, že podstatný znak úplaty spočívá v tom, že „představuje protiplnění za předmětnou službu, na níž se poskytovatel a příjemce služby obvykle dohodnou. Tato charakteristika však chybí v případě studijních programů v rámci státního vzdělávacího systému. V první řadě stát při zřizování a udržování takového systému neusiluje o výdělečnou činnost, ale plní své povinnosti vůči vlastnímu obyvatelstvu v sociální, kulturní a vzdělávací oblasti. Zadruhé, dotčený systém je zpravidla financován z veřejných zdrojů, a nikoli žáky nebo jejich rodiči. Povaha činnosti není ovlivněna skutečností, že žáci nebo jejich rodiče musí někdy platit poplatky za výuku nebo za zápis, aby mohli určitým způsobem přispět na provozní náklady systému.“

Při posouzení smlouvy o studiu z 8. 1. 2016 z hlediska § 1810 o. z. (jako smlouvy spotřebitelské) nestačí – jak uzavřel odvolací soud – jen zjištění, že žalobkyně je soukromou základní školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku. K rozhodujícím skutečnostem, které nelze při právním hodnocení smlouvy pominout, patří to, že vzdělávání poskytované právnickými osobami, předmětem jejichž činnosti je – také – poskytování vzdělávání nebo školských služeb, je veřejnou službou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb. Dalším kriteriem je způsob financování právnické osoby (žalobkyně), která je součástí veřejného vzdělávacího systému, tj. zcela nebo hlavně z veřejných prostředků, popř. s nařízeným způsobem nakládání se ziskem na vzdělávání a školské služby. Zdůraznit je třeba i naléhavost státního zájmu na úrovni základního vzdělání, které je povinné pro každého; zde platí zásada, že „čím níže v rámci vzdělávacího systému jdeme, tím více má vzdělání neziskovou a skutečně sociální povahu.“

Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. uplatnila žalobkyně po právu, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů