// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 14.11.2019
Ke kumulaci nároků na povolení nezbytné cesty dle § 1022 a § 1029 o. z.
I. Žádá-li žalobce o povolení nezbytné cesty (resp. o povolení nezbytné cesty a zřízení přístupu) jak za účelem zřízení stavby (či jiných prací uvedených v § 1022 o. z.), tak i za účelem jejího užívání dle § 1029 o. z., pak je třeba samostatnými výroky rozhodnout o nároku opírajícím se o § 1022 o. z. a o nároku na povolení nezbytné cesty dle § 1029 o. z. Jde totiž o dva samostatné nároky (objektivní kumulaci), které mohou být obsahově odlišné (např. přístup potřebný pro zřízení stavby bude širší, než pro její užívání).
II. Také § 1021 a § 1022 o. z. upravují určitý způsob vypořádání (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) vztahu mezi vlastníkem pozemku, který potřebuje (objektivně) užít sousední pozemek k údržbě svého pozemku nebo k hospodaření na něm, nebo který nemá zajištěn přístup potřebný ke stavění, bourání, opravení nebo obnovení stavby na svém pozemku, resp. potřebuje pro realizaci těchto prací užít sousední pozemek. Soud tak není vázán žalobním návrhem, ani právní kvalifikací žaloby (iura novit curia), je však vázán skutkovým základem žaloby, podle kterého žalobce žádá užití pozemku, resp. povolení cesty, za účelem uvedeným v těchto ustanoveních. Jestliže tedy žalobce žádá povolení nezbytné cesty jen pro účely uvedené v § 1021 a v § 1022 o. z., pak soud žalobu posoudí a rozhodne o ní podle těchto ustanovení; na to žalobce upozorní tak, aby rozhodnutí nebylo nepředvídatelné (překvapivé).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 880/2018, ze dne 27. 2. 2019
Dotčené předpisy:
§ 1022 o. z.
§ 1029 o. z.
§ 1032 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2017, č. j. 28 C 242/2015-265, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali povolení služebnosti nezbytné cesty k části pozemku par. č. XY, určené geometrickým plánem Ing. A. R. ze dne 3. 3. 2015, č. 5073-16/2015, v katastrálním území XY, ve prospěch každého vlastníka pozemků par. č. XY v témže katastrálním území, a to za úplatu ve výši 79 750 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 19 Co 632/2017-350, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobci se domáhali povolení nezbytné cesty s tím, že na pozemku, pro který má být cesta povolena, hodlají zřídit halu obsluhovanou kamióny, a to v souladu s územním plánem. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který pro zamítnutí uvedl více důvodů, ty však nejsou předmětem dovolacího přezkumu – žalobu zamítl jen proto, že pozemky ve vlastnictví žalobců, ke kterým má být nezbytná cesta povolena, jsou (v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu) ornou půdou a že žalobci ani netvrdí, že by bylo rozhodnuto o odnětí pozemků ze zemědělského půdního fondu; k zajištění řádného užívání zemědělské půdy pak postačí oprávnění dané vlastníkovi pozemku v § 1021 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“), aniž by bylo třeba zřizovat právo nezbytné cesty. Odvolací soud odkázal na právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3398/2016.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádějí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s právními názory vyslovenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, 22 Cdo 2909/2016 a 22 Cdo 4985/2015. Dále tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; dovolací soud sice již řešil otázku, jak je třeba posuzovat „řádné užívání“ stavby, ke které je třeba zřídit nezbytnou cestu, neřešil ji však ve vztahu k pozemku, který má být teprve zastavěn.
Dovolatelé plánují postavit halu na pozemcích, které jsou nyní evidovány jako orná půda a nebyly odňaty ze zemědělského půdního fondu (§ 3 a násl. zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu). Mají za to, že samotná existence územního plánu, předpokládajícího zastavění pozemků, umožňuje zřídit k pozemku právo nezbytné cesty tak, aby mohl být realizován účel, předpokládaný územním plánem. Upozorňují, že v řízení bylo prokázáno, že pozemky žalobců nejsou vůbec spojeny s veřejnou cestou. Jestliže odvolací soud vyšel jen z toho, že pozemek žalovaných je v katastru nemovitosti evidován jako „orná půda“, a ignoroval fakt, že v územním plánu je určen k zastavění, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolání je přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s právním názorem (resp. tento právní názor nesprávně vykládá) vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, řešící otázku povolení nezbytné cesty za účelem zřízení stavby. Dalším důvodem, zakládajícím přípustnost dovolání je, že právní otázka, zda lze povolit nezbytnou cestu, a to v rozsahu vyžadovaném zřízením a pozdějším užíváním stavby na nezastavěném pozemku, je-li dosud nezastavěný pozemek určen územním plánem k zastavění, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou (§ 1021 o. z.).
Nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po sousedovi požadovat, aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto práce potřebné. Žádosti nelze vyhovět, převyšuje-li sousedův zájem na nerušeném užívání pozemku zájem na provedení prací (§ 1022 odst. 1 a 2 o. z.).
Povolení nezbytné cesty představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku, ke kterému není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého pozemku ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Z toho plyne, že soud nemůže bez dalšího zamítnout žalobu vlastníka stavby o takové vypořádání jen proto, že navrhovaný rozsah cesty se mu jeví nepřiměřeným. Musí posoudit možnost takového rozsahu, který by zatěžoval vlastníka přilehlého pozemku co nejméně a zároveň zajišťoval vlastníku stavby přístup ke stavbě v nezbytném rozsahu (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006).
Žalobě o povolení nezbytné cesty (§ 1029 o. z.) nelze vyhovět, je-li nezbytná cesta žádána pouze pro účely zhotovení stavby (§ 1022 o. z.) nebo pro údržbu či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod § 1021 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2018 – Rc 72/2018).
V Rc 72/2018 se dále uvádí: „Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená…; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Úvaha soudu, jež musí odpovídat požadavku zjevné přiměřenosti, například i při posouzení podmínky dostatečného spojení nemovité věci žadatele s veřejnou cestou či toho, zda se nežádá o nezbytnou cestu toliko za účelem pohodlnějšího spojení, vždy vychází z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Proto je třeba závěr o obecném přesahu judikatury do poměrů jiné než dovolacím soudem řešené věci velmi pečlivě zvažovat“.
K nesouladu rozhodnutí odvolacího soudu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016:
Odvolací soud sice na uvedené rozhodnutí a právní názor v něm vyslovený odkázal a vyšel z něj, toto rozhodnutí však řešilo jinou skutkovou situaci; ostatně v právní větě se uvádí, že „žalobě o povolení nezbytné cesty (§ 1029 o. z.) nelze vyhovět, je-li nezbytná cesta žádána pouze pro účely zhotovení stavby (§ 1022 o. z.) nebo pro údržbu či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod § 1021 o. z.“.
Zatímco v nyní projednávané věci žalobce tvrdil, že na svoji nemovitost nemá žádný přístup, ve věci sp. zn. 22 Cdo 3398/2016 žalobkyně přístup zajištěn měla, považovala jej však za nedostatečný jak pro obhospodařování pozemku (kosení trávy), tak pro stavbu bungalovu. Dovolací soud výslovně uvedl: „Přípustnost dovolání ovšem zakládá obsahově vymezená námitka žádající posouzení podmínky dostatečného spojení s veřejnou cestou (§ 1029 odst. 1 o. z.) a negativní podmínky pro povolení nezbytné cesty, je-li cesta žádána jen za účelem pohodlnějšího spojení [§ 1032 odst. 1 písm. c) o. z.], v situaci, kdy žadatelka o nezbytnou cestu zamýšlí na pozemku postavit rodinný dům a pozemek i jinak obhospodařovat a užívat, přičemž dosavadní přístup na veřejnou cestu svými parametry takovému účelu údajně nevyhovuje. Protože za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. tato právní otázka nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena, je dovolacímu přezkumu otevřeno posouzení, zda po 1. 1. 2014 nemůže být nedostatečný přístup k nemovité věci žadatele o nezbytnou cestu řešen pro účely zhotovení stavby či obhospodařování pozemku jinými právními prostředky než v režimu § 1029 a následujících o. z.“.
Nejvyšší soud pak zaujal názor, podle kterého § 1021 o. z. akcentuje vázanost přístupu na pozemek jiného vlastníka na nezbytnou údržbu či obhospodařování pozemku. „Ustanovení tak míří na případy běžné údržby a běžného hospodaření… Povolení nezbytné cesty proto nebude přicházet v úvahu například tam, kde vlastník nemovité věci žádá, aby mu vlastník sousedního pozemku umožnil přístup za účelem posečení nebo rekultivace pozemku, popřípadě odstranění dřevin na pozemku se nacházejících. Umožnění přístupu podle § 1021 o. z. pak bude na místě nejen tehdy, půjde-li o údržbu či hospodaření jednorázové, ale i periodicky se opakující“. Nejvyšší soud dále uvedl, že na rozdíl od případů, které lze podřadit pod skutkovou podstatu § 1021 o. z., pamatuje § 1022 o. z. „na mimořádné situace, kdy užití sousedního pozemku je nezbytné pro provedení rozsáhlejších či závažnějších stavebních prací. Ty mohou spočívat nejen v dílčích stavebních zásazích představujících opravu či obnovu stavby, ale i její vybudování či naopak demolici. Protože rozsah a intenzita využití sousedního pozemku mohou být poměrně značné, má vlastník i právo na přiměřenou náhradu za omezení vlastnického práva, které může být i trvalejšího charakteru (rozdíl mezi ustanoveními § 1021 a § 1022 o. z. je podán v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4480/2015, jež bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy číslo 6, ročník 2016, str. 194). I přes relativně citelný zásah do práv vlastníka sousedního pozemku představuje § 1022 o. z. mírnější prostředek, jenž může sloužit k uspokojení žadatele o nezbytnou cestu, který na svém pozemku, k němuž nemá dostatečný přístup, hodlá zřídit stavbu. Právě v takové situaci se nachází žalobkyně, která jako druhý důvod po povolení nezbytné cesty uvedla výstavbu domu typu ‚bungalov 13‘ na pozemku parc. č. XY. Nezbytnou cestu (ani jako obligační právo) však žalobkyni nelze zřídit, neboť k zajištění řádného užívání jejího pozemku může sloužit jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím bude naplněn stejný účel, tj. výstavba domu“. Úvahy, ze kterých vychází R 72/2018 se pak vztahují jen na případy vymezené přípustností dovolání v citovaném rozsudku, tedy na takové, kdy žadatel o nezbytnou cestu zamýšlí na pozemku postavit stavbu a pozemek i jinak obhospodařovat a užívat, přičemž dosavadní, existující přístup na veřejnou cestu svými parametry takovému účelu údajně nevyhovuje.
Jestliže tedy pozemek žalobce postrádá jakékoliv spojení s veřejnou cestou, nelze jeho žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout jen s odkazem na to, že si může sjednat přístup podle § 1021 či § 1022 o. z. Vzhledem k tomu, že v této věci nešlo o případ, kdy by žalobce měl přístup k pozemku, byť nedostatečný, právně zajištěn, neměla být žaloba na povolení nezbytné cesty zamítnuta jen proto, že přístup bylo možno zajistit i na základě § 1021 o. z. V této části je dovolání důvodné, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K věci se dodává: Také § 1021 a § 1022 o. z. upravují určitý způsob vypořádání (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) vztahu mezi vlastníkem pozemku, který potřebuje (objektivně) užít sousední pozemek k údržbě svého pozemku nebo k hospodaření na něm, nebo který nemá zajištěn přístup potřebný ke stavění, bourání, opravení nebo obnovení stavby na svém pozemku, resp. potřebuje pro realizaci těchto prací užít sousední pozemek. Soud tak není vázán žalobním návrhem, ani právní kvalifikací žaloby (iura novit curia), je však vázán skutkovým základem žaloby, podle kterého žalobce žádá užití pozemku, resp. povolení cesty, za účelem uvedeným v těchto ustanoveních. Jestliže tedy žalobce žádá povolení nezbytné cesty jen pro účely uvedené v § 1021 a v § 1022 o. z., pak soud žalobu posoudí a rozhodne o ní podle těchto ustanovení; na to žalobce upozorní tak, aby rozhodnutí nebylo nepředvídatelné (překvapivé). Žádá-li žalobce o povolení nezbytné cesty (resp. o povolení nezbytné cesty a zřízení přístupu) jak za účelem zřízení stavby (či jiných prací uvedených v § 1022 o. z.), tak i za účelem jejího užívání, pak je třeba samostatnými výroky rozhodnout o nároku opírajícím se o § 1022 o. z. a o nároku na povolení nezbytné cesty. Jde totiž o dva samostatné nároky (objektivní kumulaci), které mohou být obsahově odlišné (např. přístup potřebný pro zřízení stavby bude širší, než pro její užívání).
K povolení nezbytné cesty k pozemku určenému územním plánem k zastavění:
Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda lze povolit nezbytnou cestu pro budoucí využití pozemku, který má být teprve v budoucnu (po vyhlášení rozsudku) zastavěn, a to zda ji lze povolit v rozsahu, umožňujícím užívání plánované stavby (přístup potřebný pro zřízení stavby se realizuje podle § 1022 o. z.).
Dovolací soud opakovaně uvedl, že pro rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta povolena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). Tato judikatura vznikla v době, kdy soud nemohl zřídit právo cesty pro přístup k pozemku, ale jen ke stavbě (§ 150o odst. 3 obč. zák.), a proto otázku přístupu k nezastavěnému pozemku neřeší; nicméně i nadále platí, že při rozhodování o nezbytné cestě je významné, k čemu pozemek, postrádající potřebné spojení, podle stavebních předpisů slouží, resp. má sloužit. Je-li územním plánem určen k zástavbě, je k tomu třeba při rozhodování o povolení nezbytné cesty přihlédnout; v takovém případě lze potřebu vlastníka pozemek řádně užívat vyložit tak, že jde o užívání, které je v souladu s územním plánem. V případě, že nemá zajištěný přístup, nelze žalobce odkázat na to, že stavbu může zřídit podle § 1022 o. z. i proto, že by se tak mohl dostat do neřešitelné situace – stavbu by sice s použitím pozemku žalovaného zřídil, avšak neměl by k ní přístup zajišťující její řádné užívání odpovídající účelu, ke kterému byla zřízena.
Pouhé určení pozemku v územním plánu k zástavbě však k povolení nezbytné cesty nestačí; žalobce musí prokázat, že příprava stavby dosáhla určitého stupně. Jinak by totiž mohlo docházet k tomu, že žalobci by byla povolena nezbytná cesta v rozsahu odpovídající provozu údajné budoucí stavby, avšak přesahující skutečnou objektivní potřebu vlastníka nezastavěného pozemku řádně jej užívat. Má-li být nezbytná cesta takto povolena k pozemku, který je součástí zemědělského půdního fondu, pak o úmyslu stavebníka (žalobce) svědčí i to, že řádně požádal o odnětí pozemku zemědělskému půdnímu fondu (§ 9 a násl. zákona č. 34/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu). Žalobce též musí vymezit základní parametry uvažované stavby a sdělit, k jakému účelu má sloužit; musí též prokázat, zda z hlediska územního plánování lze takovou stavbu na pozemku zřídit. K tomu, stejně jako k možnému odnětí pozemku zemědělskému půdnímu fondu, může sloužit i odborné vyjádření orgánu veřejné moci (§ 127 odst. 1 o. s. ř.).
I když je pozemek územním plánem určen k zastavění a žalobce prokázal vážný úmysl realizovat stavbu v souladu s tímto plánem, neznamená to, že žalobě bude nutné vyhovět. Soud musí dbát, aby žalovaný soused byl povolením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To, že pozemek je určen k zastavění veřejným právem ještě neznamená, že jeho vlastník má bez ohledu na další okolnosti právo na nezbytnou cestu v požadovaném rozsahu; je třeba, aby byly splněny i další podmínky pro povolení nezbytné cesty (viz § 1032 o. z.). Proto je vždy třeba vzít mimo jiné do úvahy újmu, která vznikne žalovanému povolením nezbytné cesty, a porovnat ji s výhodou žalobce; jestliže by v důsledku povolení nezbytné cesty v rozsahu potřebnému k užívání stavby vlastnické právo žalovaného k pozemku bylo dotčeno tak, že další užívání pozemku by bylo zásadně omezeno a pozemek by byl významně znehodnocen, nebylo by možno nezbytnou cestu povolit [§ 1032 odst. 1 písm. a) o. z.]. Zda tomu tak je v konkrétním případě záleží na úvaze soudů v nalézacím řízení, kterou dovolací soud zpochybní jen bude-li zjevně nepřiměřená.
Je-li tedy dosud nezastavěný pozemek určen územním plánem k zástavbě a žalobce prokáže, že příprava stavby dosáhla určitého stupně a že má vážný úmysl jej stavbou odpovídající tomuto plánu v blízké budoucnosti zastavět a jsou-li splněny i další zákonné podmínky, lze žalobci ve prospěch jeho pozemku povolit nezbytnou cestu v rozsahu potřebném k řádnému užívání budoucí stavby.
V dané věci odvolací soud zamítl žalobu i proto, že pozemek žalobce nebyl dosud odňat zemědělskému půdnímu fondu; žalobce neprokázal potřebnou připravenost ke stavbě a tak i vážný úmysl pozemek zastavět. Úvaha o tom, že za této situace (kdy ostatně nebylo zjištěno, že by žalobce o odnětí půdy zemědělskému půdnímu fondu vůbec požádal) nelze nezbytnou cestu v požadovaném rozsahu povolit, tak není zjevně nepřiměřená; dovolání v této části není důvodné.
Nicméně jestliže odvolací soud neshledal důvod pro povolení nezbytné cesty za účelem užívání zamýšlené stavby, měl za situace, kdy pozemek je užíván k zemědělským účelům a postrádá spojení s veřejnou cestou, zvážit, zda žalobní tvrzení neumožňují povolení nezbytné cesty v rozsahu potřebném k tomuto užívání.
K dalším tvrzeným důvodům přípustnosti dovolání:
Dovolatelé dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4985/2015, neoznačují však právní otázku, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s tímto usnesením, a dovolací soud se touto nekonkrétní námitkou nemohl zabývat.
Konečně dovolací soud neshledává přípustnost dovolání pro údajný rozpor s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 5 As 191/2016. Přípustnost dovolání zakládá jen odchýlení napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), a podle judikatury též Ústavního soudu. Proto se jen na okraj dodává: Nejvyšší správní soud nevyslovil obecnou právní větu o podmínkách pro povolení nezbytné cesty; to je v souladu se skutečností, že povolování nezbytné cesty patří do výlučné pravomoci soudů v občanském soudním řízení (§ 7 o. s. ř.). Nejvyšší správní soud uvedl, že vyvlastnění nepřichází do úvahy, je-li tu možnost žádat povolení nezbytné cesty. Možnost žádat ovšem neznamená, že žalobě bude vyhověno. K tomu se podotýká, že ve vyvlastňovacím řízení jde o nucené odnětí či omezení práva ve veřejném zájmu, v řízení o povolení nezbytné cesty jde stejně tak o nucené omezení vlastnického práva, nicméně občanský zákoník upravuje podmínky pro povolení nezbytné cesty z nemalé části jinak, než jak jsou upraveny podmínky pro vyvlastnění (viz § 3 a násl. zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě - zákon o vyvlastnění). Je tedy možné, že nebudou dány podmínky pro povolení nezbytné cesty, avšak podmínky pro vyvlastnění tu budou (a naopak). Např. nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup (§ 1032 odst. 2 o. z.); takové omezení zákon o vyvlastnění nezná. Ostatně rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, a otázku, zda návrhu na vydání konstitutivního rozhodnutí bude vyhověno a v jaké míře, nelze posoudit jako předběžnou, ostatně i proto, že zákon dává soudu široký prostor k vlastní úvaze. Proto v řízení ve správním soudnictví nelze s účinky závaznými pro obecné soudy konstatovat, že ve věci jsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty, navíc v určitém rozsahu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-