// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 21.10.2019

Den skončení pracovního poměru dle dohody

Podstatné náležitosti dohody o rozvázání pracovního poměru tvoří ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o tom, že jejich pracovní poměr zaniká (rozvazuje se) a kterým dnem končí. Den skončení pracovního poměru může být uveden jak určitým datem, tak i jiným způsobem, například uvedením objektivně ověřitelné skutečnosti, která v budoucnu nastane. Je-li v dohodě o rozvázání pracovního poměru sjednán konkrétní den, kterým pracovní poměr účastníků končí, skončí pracovní poměr v tento sjednaný den.

Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zanikají posledním okamžikem dne, který byl ujednán jako den skončení pracovního poměru (nikoliv po tomto dni).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3103/2018, ze dne 25. 6. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 49 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12 .2016
§ 333 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12 .2016
§ 338 odst. 2 a 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12 .2016
§ 601 odst. 1 o. z.

Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 16.634,50 Kč s úroky z prodlení z titulu nároku na „mzdu na Vánoce“ roku 2016 podle dodatku č. 3 Kolektivní smlouvy AWT a. s. Podle uvedeného dodatku je totiž rozhodným obdobím pro vznik nároku zaměstnance na mzdu na Vánoce trvání pracovního poměru zaměstnance u společnosti od 1. 5. do 30. 9. daného roku a tuto podmínku žalobce splňoval, protože jeho pracovní poměr u žalovaného trval od začátku roku 2016 a byl rozvázán dohodou ke dni 30. 9. 2016. Ještě dne 30. 9. 2016 tak byl žalobce zaměstnancem žalovaného a teprve dne 1. 10. 2016 se stal zaměstnancem jiného zaměstnavatele. Výše nároku odpovídá 11 násobku denního výdělku, což představuje u žalobce částku 16.634,50 Kč.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Podle jeho názoru, zánikem pracovního poměru žalobce u žalovaného v rozhodném období žalobci nárok na „mzdu na Vánoce“ zanikl, když práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zanikají posledním okamžikem dne, který byl sjednán jako den skončení pracovního poměru, tedy dnem 30. 9. 2016, nikoliv až po skončení tohoto dne. Poukázal na to, že žalobce začal od 1. 10. 2016 pracovat u společnosti Sev.en EC, a. s., která převzala provoz drážní dopravy, zauhlování, skládku paliv a další činnosti v Elektrárně XY, dosud provozovanou žalovaným, čímž došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na tuto společnost, a že pokud by žalobci nárok na mzdu na Vánoce 2016 vznikl, byla by pasivně legitimována společnost Sev.en EC, a. s.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 10. 2017, č. j. 83 C 92/2017-40, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7.550,40 Kč k rukám zástupce žalovaného. Dovodil, že i když při splnění podmínek podle § 338 odst. 2 zákoníku práce dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímacího zaměstnavatele ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem, dochází v praxi často k tomu, že účastníci z důvodu právní jistoty příslušné dohody o rozvázání pracovního poměru a navazující pracovní smlouvu uzavřou. Dodal, že „Nejvyšší soud tento stav již ustáleně kvalifikuje tak, že se jedná v zásadě o přípustný postup, v důsledku něhož dochází k zániku dosavadního pracovního poměru sjednaným dnem a k založení nového, aniž by nastal přechod práv a povinností ve smyslu § 338 odst. 2 zákoníku práce“. Dospěl k závěru, že bez ohledu na to, zda u žalobce došlo k přechodu práv a povinností v pracovněprávních vztazích na nového zaměstnavatele ode dne 1. 10. 2016, je nárok žalobce vůči žalovanému na „mzdu na Vánoce“ nedůvodný. Kdyby na základě dohody ze dne 5. 9. 2016 pracovní poměr u žalovaného vskutku zanikl ke dni 30. 9. 2016, žalobci by nárok na „mzdu na Vánoce“ podle čl. 7.12.4. kolektivní smlouvy, ve znění jejího dodatku č. 3, zanikl, protože pracovní poměr byl rozvázán v průběhu rozhodného období a nejednalo se o rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. a) až e) zákoníku práce. Jestliže by naopak došlo dnem 1. 10. 2016 ke kontinuálnímu pokračování v pracovním poměru u přejímajícího zaměstnavatele, žalobci by nárok na „mzdu na Vánoce“ sice vznikl, povinným k jeho výplatě a pasivně věcně legitimovaným by však byla společnost Sev.en EC, a. s..

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 16 Co 16/2018-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.354,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Najmana, LL.M.. Dospěl k závěru, že je nepochybné, že pracovní poměr žalobce u žalovaného zanikl dnem 30. 9. 2016, tedy byl rozvázán v rozhodném období. Vyšel z toho, že zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne uplynutím tohoto dne, ovšem nikoli po jeho 24. hodině, ale dovršením 24. hodiny. Pracovní poměr žalobce zanikl dne 30. 9. 2016, nikoli po tomto dni. Ohledně otázky, zda u žalobce došlo k přechodu práv a povinností v pracovněprávních vztazích na nového zaměstnavatele, odvolací soud plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Uzavřel, že oba v úvahu přicházející závěry samy o sobě vylučují nárok žalobce na „mzdu na Vánoce“ vůči žalovanému.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že „žalobce dodržel dobu trvání pracovního poměru nutnou pro vznik jeho práva na náhradu mzdy za Vánoce podle kolektivní smlouvy“, tedy, že jeho pracovní poměr u žalovaného trval do 30. 9. 2016, neboť jeho pracovní poměr byl ukončen dohodou dnem 30. 9. 2016, k tomuto dni tedy trval a teprve uplynutím celého dne 30. 9. 2016 zanikl. Dne 30. 9. 2016 byl žalobce ještě zaměstnancem žalovaného, nový pracovní poměr u jiného zaměstnavatele mu vznikl až dne 1. 10. 2016. „Pokud právo nebo povinnost zaniká v určitý den, zanikne uplynutím tohoto dne, tedy po jeho 24. hodině. Doba pro nárok na plat za Vánoce tak byla naplněna.“ „V otázce přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle § 338 zákoníku práce se soudy odchýlily od ustálené judikatury“, neboť v daném případě uzavřeli účastníci dne 5. 9. 2016 dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle které končil pracovní poměr žalobce u žalovaného 30. 9. 2016, a v takovém případě – ukončení původního pracovního poměru, nemůže přechod pracovněprávních vztahů nastat. Ukončením pracovního poměru u stávajícího zaměstnavatele (u žalovaného) práva a povinnosti účastníků tohoto pracovního poměru zanikají, nepřechází tedy nic do nově uzavřeného právního poměru, nový zaměstnavatel tedy není ani povinen plnit závazky zaměstnavatele předchozího.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce dovolací soud odmítl, případně zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval od roku 2008 jako (s druhem práce) vykladač paliva (střídač zauhlování) na úseku zauhlování a skládky paliv v Elektrárně XY, a to nejprve pro společnost ESB a. s. a od 1. 6. 2013 začal uvedený úsek paliv v Elektrárně XY provozovat žalovaný, který se od tohoto dne stal novým zaměstnavatelem žalobce. Dohodou ze dne 18. 1. 2016 se žalobce a žalovaný dohodli na změně druhu vykonávané práce žalobce pro žalovaného, na „strojník energetických zařízení“. Podle dodatku č. 3 Kolektivní smlouvy Advanced World Transport a. s. pro rok 2016-2020 měli zaměstnanci žalovaného právo na „mzdu na Vánoce“ ve výši jedenáctinásobku denního výdělku, pokud byli zaměstnanci žalovaného v „rozhodném období od 1. 5. do 30. 9. daného kalendářního roku“ a jejich pracovní poměr v průběhu rozhodného období nezanikl, s výjimkou rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. a) až e) zákoníku práce. Žalovaný v průběhu pracovního poměru žalobce vypověděl dlouhodobou smlouvu, na základě které provozoval v Elektrárně XY dráhu, drážní dopravu, zauhlování, skládku paliv a ostatní činnosti, s tím, že k ukončení provozu těchto činností žalovaným došlo uplynutím výpovědní lhůty ke dni 30. 9. 2016. Od 1. 10. 2016 začala úsek zauhlování a skládky paliv v Elektrárně XY, na kterém dosud pracoval žalobce, provozovat společnost Sev.en EC, a. s. Dne 5. 9. 2016 podepsali žalobce a žalovaný dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 9. 2016 na žádost žalobce a bez uvedení důvodu. Společnost Sev.en EC, a. s. a žalobce uzavřeli dne 1. 10. 2016 pracovní smlouvu na výkon práce střídač zauhlování – zástupce mistra.

Za daného skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda uzavřenou dohodou ze dne 5. 9. 2016 pracovní poměr žalobce dne 30. 9. 2016 zanikl podle § 49 odst. 1 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na uplatněný nárok žalobce na mzdu na Vánoce 2016 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2016 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 377/2015 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o ukončení důchodového spoření] – dále jen „zák. práce“ a zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. z.“.

Podle ustanovení § 49 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem.

Podle ustanovení § 333 zák. práce doba počíná prvním dnem a končí uplynutím posledního dne stanovené nebo sjednané doby; to platí také v případě, kdy je uplynutím doby podmíněn vznik nebo zánik práva.

Podle ustanovení § 601 odst. 1 o. z. nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se nebo vznikne počátkem toho dne; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne koncem toho dne. To neplatí, vylučuje-li to povaha právního případu.

Podstatné náležitosti dohody o rozvázání pracovního poměru tvoří - jak vyplývá z výše uvedeného - ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o tom, že jejich pracovní poměr zaniká (rozvazuje se) a kterým dnem končí. Den skončení pracovního poměru může být uveden jak určitým datem, tak i jiným způsobem, například uvedením objektivně ověřitelné skutečnosti, která v budoucnu nastane. Je-li v dohodě o rozvázání pracovního poměru sjednán konkrétní den, kterým pracovní poměr účastníků končí, skončí pracovní poměr v tento sjednaný den.

Za dobu se považuje časový úsek, jehož uplynutí má za následek vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. Doba počíná prvním dnem a končí uplynutím posledního dne stanovené nebo sjednané doby. Dobou je i časový úsek stanovený nebo sjednaný v délce nejméně 1 dne. Nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, vznikají právo nebo povinnost již počátkem tohoto dne. Má-li určitého dne právo nebo povinnost naopak zaniknout, stane se tak na konci dne.

Namítá-li žalobce, že „dodržel dobu trvání pracovního poměru nutnou pro vznik jeho práva na náhradu mzdy na Vánoce podle kolektivní smlouvy (že jeho pracovní poměr u žalovaného nebyl rozvázán v rozhodném období od 1. 5. 2016 do 30. 9. 2016), protože jeho pracovní poměr zanikl až uplynutím celého dne 30. 9. 2016, nikoliv někdy v průběhu dne“, je jeho závěr o dni skončení pracovního poměru u žalovaného nesprávný, neboť jak vyplývá z výše uvedených zákonných ustanovení, práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zanikají posledním okamžikem dne, který byl ujednán jako den skončení pracovního poměru (nikoliv po tomto dni), tedy v daném případě dne 30. 9. 2016. Skončil-li pracovní poměr žalobce u žalovaného dnem 30. 9. 2016, tedy v rozhodném období od 1. 5. 2016 do 30. 9. 2016, nemůže mít žalobce nárok na zaplacení mzdy na Vánoce za rok 2016.

Námitka žalobce, že „odvolací soud se v posouzení otázky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle § 338 zákoníku práce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť soudy při řešení této otázky postupovaly ve věci v souladu s judikaturou.

Podle soudní judikatury k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce vždy, bylo-li učiněno právní jednání (smlouva) nebo nastala-li jiná právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod činnosti nebo části činnosti nebo úkolů anebo části úkolů k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je právní důvod převodu, zda jím dochází také k převodu vlastnických práv a zda dosavadní zaměstnavatel ztratil schopnost být zaměstnavatelem. V ustanovení § 338 odst. 3 zák. práce se pak příkladmo uvádí, co se v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů považuje za „úkoly“ nebo „činnosti“ zaměstnavatele. Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního (stávajícího) zaměstnavatele se nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4030/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 753/2013). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy dochází ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3945/2008, který byl uveřejněn pod č. 100/2011 v časopise Soudní judikatura).

Přestože k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce dochází – jak vyplývá z výše uvedeného - bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem, je v souladu se zákonem a odpovídá zásadě autonomie vůle stran pracovněprávních vztahů i takový postup, že zaměstnanec uzavře z důvodu převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli dohodu o rozvázání pracovního poměru s dosavadním zaměstnavatelem a zároveň pracovní smlouvu s přejímajícím zaměstnavatelem. V takovém případě pracovní poměr mezi zaměstnancem a dosavadním zaměstnavatelem skončí sjednaným dnem a k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímajícího zaměstnavatele, mezi nímž a zaměstnancem vznikne nový pracovní poměr, nedojde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3046/2013, který byl uveřejněn pod č. 27/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2911/2012).

V předmětné věci odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, potažmo rozsudku soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud odkázal, dovodil, že i když při splnění podmínek podle § 338 odst. 2 zákoníku práce dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímacího zaměstnavatele ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem, dochází v praxi často k tomu, že účastníci z důvodu právní jistoty příslušné dohody o rozvázání pracovního poměru a navazující pracovní smlouvu uzavřou, a že se jedná v zásadě o přípustný postup, v důsledku něhož dochází k zániku dosavadního pracovního poměru sjednaným dnem a k založení nového, aniž by nastal přechod práv a povinností ve smyslu § 338 odst. 2 zákoníku práce.

Protože odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že v dané věci pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil 30. 9. 2016 (byl rozvázán v rozhodném období), tedy nárok žalobci na mzdu na Vánoce nevznikl (nemohl tedy ani přejít), je bezpředmětné zabývat se otázkou, jaký zaměstnavatel by byl povinen k výplatě nároku žalobce na mzdu v případě, že by došlo od 1. 10. 2016 k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nového zaměstnavatele.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.

K nákladům řízení náleží i odměna za zastupování, je-li ovšem zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (§ 137 odst. 2 o. s. ř.). Výše této odměny byla stanovena na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), a poté na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 374a písm. c) o. s. ř. vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení – dále též jen „přísudková vyhláška“. Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., byla výše uvedená přísudková vyhláška dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. s účinností od 7. 5. 2013) zrušena; nová vyhláška, která by v souladu s uvedeným nálezem stanovila paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním předpisem, nebyla na základě zákonného zmocnění uvedeného v ustanovení § 374a písm. c) o. s. ř. dosud vydána. V souvislosti se zrušením tohoto podzákonného předpisu však nebylo jakkoli dotčeno ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť v posuzovaném případě nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla zrušena, potom nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vycházet při úvaze o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení podpůrně i ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to tím spíše, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, případně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Přiznaná výše náhrady musí být založena na objektivních a rozumných důvodech a mezi touto výší (peněžní částkou) a právními službami musí existovat stav přiměřenosti, kdy přiznané náklady nesmí být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových sporech. Lze uzavřít, že v tomto případě okolnostem shora uvedeným odpovídá pro dovolací řízení celková odměna ve výši 4.314,- Kč (lze přijmout způsob výpočtu odměny stanovený v ustanoveních § 3 odst. 1 a § 18 odst. 1 přísudkové vyhlášky), dále jednou paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1452/2015) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 969,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), celkem 5.583,- Kč.

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 5.583,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů