// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 16.10.2019

Nepřiměřená délka řízení o odstranění stavby malé vodní elektrárny

I. Stavební řízení o odstranění vodohospodářského díla (stavby malé vodní elektrárny) spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod; na takové řízení je proto aplikovatelné stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a vyvratitelná domněnka vzniku újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení.

II. V posuzovaném případě žalobce uplatnil nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku stavebního řízení vedeného před správními orgány a za nepřiměřenou délku na něj navazujícího řízení vedeného správními soudy. V souladu s výše uvedeným řízení správní i navazující řízení soudní spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Za daného stavu tak lze uzavřít, že žalobce v řízení uplatnil pouze jeden nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť z hlediska přiměřenosti délky řízení bylo zapotřebí posuzovat jak předmětné správní řízení, tak soudní řízení jako jeden celek. S ohledem na ustanovení § 6 odst. 3 OdpŠk a ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. je tak v posuzované věci příslušným úřadem jednajícím jménem státu je Ministerstvo financí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3246/2017, ze dne 12. 7. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 6 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o odstranění vodohospodářského díla (stavby malé vodní elektrárny) vedeného před správními úřady a v navazujícím řízení před správními soudy.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 8. 2015, č. j. 30 C 157/2012-75, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 33 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 467 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. Soud prvního stupně zjistil, že předmětné řízení o odstranění stavby podle § 88 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), bylo zahájeno oznámením Okresního úřadu v Olomouci ze dne 18. 6. 1992, č. j. ŽP-voda 2971/92-235/1-Kop. Důvodem vydání tohoto rozhodnutí bylo porušení podmínek povolení ke stavbě malé vodní elektrárny a k nakládání s vodami, které žalobce obdržel v rozhodnutí Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 20. 6. 1990, č. j. Voda 2116/90-235/1-Kop. Okresní úřad v Olomouci následně rozhodnutím ze dne 17. 5. 1996, č. j. ŽP 4347/96-Kou, zrušil povolení udělené dne 20. 6. 1990 v části, v níž bylo žalobci povoleno nakládání s vodami, avšak nevyslovil se ve vztahu k povolenému vodohospodářskému dílu. Proti uvedenému rozhodnutí žalobce brojil opravnými prostředky a žalobami podávanými postupně u Okresního úřadu v Olomouci, Ministerstva životního prostředí, Vrchního soudu v Praze, Ministerstva zemědělství, Magistrátu města Olomouc a konečně Krajského úřadu Olomouckého kraje, který v rozhodnutí ze dne 10. 12. 2007, č. j. KUOK/107339/2007/OŽP/430, uložil Magistrátu města Olomouc pokračovat v řízení o odstranění stavby malé vodní elektrárny, jež bylo započato dne 18. 6. 1992. Magistrát města Olomouce nato opětovně dne 20. 3. 2008 oznámil zahájení řízení o odstranění stavby a o odstranění stavby malé vodní elektrárny rozhodl dne 10. 10. 2008, pod č. j. SmOl/ŽP/55/5284/2008/Zv. K odvolání žalobce toto rozhodnutí potvrdil Krajský úřad v Olomouci dne 10. 12. 2008, pod č. j. KUOK/107339/2008. Toto rozhodnutí Krajského úřadu v Olomouci napadl žalobce správní žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č. j. 22 Ca 95/2009-39, rozhodnutí krajského úřadu zrušil. Krajský úřad v Olomouci následně zrušil rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 10. 10. 2008, č. j. SmOl/ŽP/55/5284/2008/Zv, rozhodnutím ze dne 30. 8. 2010, č. j. KUOK/59276/2010, a věc vrátil tomuto úřadu k dalšímu řízení. Magistrát města Olomouc rozhodl opětovně o odstranění stavby malé vodní elektrárny rozhodnutím ze dne 8. 8. 2011, č. j. SMOl/ŽP/55/14519/2010/Zv. K odvolání žalobce Krajský úřad v Olomouci rozhodnutím ze dne 9. 12. 2011, č. j. KUOK 122121/2011, posledně uvedené rozhodnutí Magistrátu města Olomouc potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podanou správní žalobu zamítl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 22 A 28/2012-70.

4. Soud prvního stupně konečně zjistil, že žalovaná dne 10. 6. 2014 navrhla žalobci uzavření dohody o narovnání s tím, že mu na tomto základě poskytne přiměřené zadostiučinění ve výši 94 500 Kč, což ovšem žalobce ve vyjádření ze dne 12. 8. 2014 odmítl.

5. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně konstatoval, že řízení o odstranění stavby bylo formálně zahájeno již dne 18. 6. 1992, avšak fakticky probíhalo až od 20. 3. 2008. Soud prvního stupně posuzoval žalobcem uplatněný nárok podle kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Dospěl přitom k závěru, že předmětné řízení, jež v době rozhodování soudu prvního stupně trvalo již dvacet tři let, je nepřiměřeně dlouhé, přičemž vycházel ze základní částky zadostiučinění 330 000 Kč, kterou však snížil o 40 % z důvodu celkové složitosti věci, o 10 % pro podíl žalobce na délce řízení, o 10 % z důvodu, že věc byla před správními a soudními orgány projednávána ve více stupních, a konečně o dalších 30 % s ohledem na význam řízení pro žalobce. Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k výsledné částce zadostiučinění 33 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobci přiznal; co do zbytku uplatněného nároku ve výši 467 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

6. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobci jejich náhradu nepřiznal (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a doplnil, že Ústavní soud nálezem ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, zrušil jednak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2015, č. j. 3 As 20/2015-52, kterým byla zamítnuta kasační stížnost podaná žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2014, č. j. 22 A 28/2012-70, jednak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2014, č. j. 22 A 28/2012-70.

8. Po právní stránce odvolací soud zhodnotil, že soud prvního stupně při svém rozhodnutí opomenul rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. S odkazem na toto rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru, že posuzované správní řízení týkající se odstranění malé vodní elektrárny nemá soukromoprávní povahu, a že tedy žalobce měl tvrdit a prokazovat nemajetkovou újmu, jež mu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vznikla, což ovšem neučinil. Na tomto základě odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do částky 467 000 Kč s příslušenstvím.


II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Napadený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil při posuzování vzniku nemajetkové újmy za nepřiměřené dlouhé řízení od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. V této souvislosti žalobce uvádí, že pokud odvolací soud došel k jinému závěru ohledně prokazování vzniku újmy než soud prvního stupně, měl rozhodnutí soudu prvního stupně jako celek zrušit a vrátit jej zpět k dalšímu řízení, nikoliv jej co do zamítnutí zaplacení částky 467 000 Kč s příslušenstvím potvrdit. Žalobce rovněž namítá vadu řízení spočívající v tom, že jej odvolací soud nepoučil podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, aby s ohledem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, tvrdil a prokázal vznik nemajetkové újmy. Závěrem pak žalobce namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, pokud uvedl, že žalobce ke stavbě malé vodní elektrárny neměl povolení.

10. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že jej nepovažuje za přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. Rovněž má za to, že oba rozsudky nižších soudů byly založeny na řádně zjištěném skutkovém stavu a nárok žalobce byl náležitě posouzen. Konečně podle žalované soudem prvního stupně přiznaná částka 33 000 Kč s příslušenstvím představuje přiměřenou kompenzaci utrpěné újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, zvlášť pokud žalobce v předmětném správním řízení postupuje zjevně účelově a bez snahy o urychlené uzavření celé věci.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

13. Dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

14. U ostatních dovolacích důvodů žalobce v dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání tedy v dalších částech obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.


IV. Přípustnost dovolání

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Skutečnost, že žalobce neměl ke stavbě malé vodní elektrárny povolení, z dokazování provedeného odvolacím soudem neplyne. Odvolací soud toliko ve vztahu ke kritériu významu řízení pro žalobce zopakoval tvrzení samotného žalobce, že o dodatečné stavební povolení ani o nové stavební povolení nežádal a ani nebude, neboť dle něj nemůže být v tomto řízení úspěšný. Ve skutečnosti tak žalobce svou námitkou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř). Tato námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

18. Nejvyšší soud ovšem shledal přípustným dovolání žalobce v otázce, zda řízení o odstranění vodohospodářského díla (stavby malé vodní elektrárny) spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“, neboť tato otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

19. Dovolání je důvodné.

20. Na základě čl. 38 odst. 2 věta první Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

21. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

22. V souladu s § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

24. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 113/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na správní řízení za předpokladu, že jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní povahy (k tomu srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. C. H. Beck: Praha, 2012, s. 585).

25. Vzhledem ke skutečnosti, že posuzované řízení probíhalo jak před správními orgány, tak před soudy, je třeba se v prvé řadě zabývat otázkou, zda na stavební řízení o odstranění stavby vodohospodářského díla (malé vodní elektrárny), ve kterém žalobce byl v postavení stavebníka, dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dovolací soud tak zkoumal, zda v předmětném správním řízení šlo o spor o právo nebo závazek civilní povahy.

26. Podle Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, je stavební řízení (v případě rozhodování o právu stavby) civilní povahy, a lze na něj v rozsahu garance práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vztáhnout čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. Allan Jacobsson proti Švédsku, rozsudek ze dne 25. 10. 1989, stížnost č. 10842/84, § 73 a 74). ESLP shledal existenci soukromoprávního prvku také v dalších obdobných řízeních – ve vyvlastňovacím řízení, v řízení o vydání stavebního povolení a v územním řízení, což jsou podle ESLP řízení s přímými důsledky do práva na užívání majetku podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (srov. Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, rozsudek ze dne 23. 9. 1982, stížnost č. 7152/75; Ettl a ostatní proti Rakousku, rozsudek ze dne 23. 4. 1987, stížnost č. 9273/81; Håkansson a Sturesson proti Švédsku, rozsudek ze dne 21. 2. 1990, stížnost č. 11855/85).

27. Vztaženo na poměry posuzované věci lze v souladu s uvedenou judikaturou ESLP shrnout, že stavební řízení o odstranění předmětné stavby naplňuje požadavek řízení se soukromoprávním prvkem, a to již z toho důvodu, že jejím odstraněním by byl žalobce jako stavebník dotčen na svém právu užívat majetek. Pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je aplikovatelné také Stanovisko a vyvratitelná domněnka vzniku újmy. Žalobce tak vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení nemusel prokazovat. Jestliže odvolací soud došel v rámci svého rozhodování v rozsahu částky 467 000 Kč k opačnému názoru, je jím provedené právní posouzení věci v rozporu s uvedenou judikaturou, a tedy nesprávné.

28. Vzhledem ke skutečnosti, že bylo dovolání shledáno přípustným, dovolací soud v souladu s § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

29. Namítanou vadou řízení spočívající v nedostatku poučení podle § 118a o. s. ř. ohledně tvrzení vzniku nemajetkové újmy žalobce se dovolací soud nezabýval, neboť vzhledem k výše uvedenému se vznik nemajetkové újmy žalobce presumoval. Vyřešení této námitky by ostatně nepřineslo dovolateli lepší výsledek řízení, než jakého v tomto řízení dosáhl.

30. Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout, že za žalovanou v kompenzačním řízení nejednala příslušná organizační složka státu podle § 6 OdpŠk.

31. Podle ustanovení § 21a o. s. ř. odst. 1 za stát před soudem vystupuje

a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu,

b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.

32. Podle dalších odstavců § 21a o. s. ř. vystupuje-li před soudem za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jedná před soudem jménem státu zaměstnanec zařazený v Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pověřený jeho generálním ředitelem (odst. 2). Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu (odst. 3). Ustanovení § 21 odst. 4 a 5 platí obdobně (odst. 4).

33. Podle ustanovení § 21 odst. 4 a 5 o. s. ř. za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby (odst. 4). Každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba (odst. 5).

34. Podle ustanovení § 6 odst. 1 až 3 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady, dále jen „úřad“ (odst. 1). Úřadem podle odstavce 1 je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu (odst. 2). Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí (odst. 3).

35. Podle ustanovení § 6 odst. 6 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

36. Ustálená judikatura dovolacího soudu je vystavěna na názoru, že za stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).

37. Pojem „téže věci“ ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu je přitom třeba chápat tak, že se týká jednoho nároku. Totožný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání, a to ve všech jeho jevových formách, a v následku, který jím byl způsoben (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012, a v nich citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). „Táž věc“ je tedy určena jediným skutkově ohraničeným nárokem a žalobním žádáním.

38. Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že k újmě došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením § 6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).

39. V posuzovaném případě žalobce uplatnil nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku stavebního řízení vedeného před správními orgány a za nepřiměřenou délku na něj navazujícího řízení vedeného správními soudy. V souladu s výše uvedeným řízení správní i navazující řízení soudní spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Za daného stavu tak lze uzavřít, že žalobce v řízení uplatnil pouze jeden nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť z hlediska přiměřenosti délky řízení bylo zapotřebí posuzovat jak předmětné správní řízení, tak soudní řízení jako jeden celek. Nejvyšší soud tak s ohledem na ustanovení § 6 odst. 3 OdpŠk, ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a výše nastíněné judikaturní závěry uzavírá, že v posuzované věci příslušným úřadem jednajícím jménem státu je Ministerstvo financí.


VI. Závěr

40. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku II a na něm závislého výroku III a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

41. Soudy jsou ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů