// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 02.10.2019
Kupní cena zaplacená z výlučných prostředků jen jednoho z manželů
Projeví-li manželé jako kupující shodnou vůli nabýt věc do společného jmění manželů a proto se věc stane jeho součástí, byť byla kupní cena celá zaplacena z výlučných prostředků jen jednoho z manželů, představuje zaplacená kupní cena vnos jednoho z manželů, který lze vypořádat podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 487/2019, ze dne 26. 6. 2019
Dotčené předpisy: § 742 odst. 1 písm. c) o. z.
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů („SJM”) - účastníků řízení. Žalovaný souhlasil, s výjimkou, že pozemky par. č. XY a XY zapsané na listu vlastnictví XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, nebyly součástí společného jmění, poněvadž ty pořídil za své výlučné prostředky ve výši 11 310,- Kč. Pokud by podle nalézacích soudů pozemky tvořily součást společného jmění, navrhl vypořádat tuto částku jako jeho vnos do SJM; navrhl, aby soud vnos ve výši 11 310,- Kč valorizoval na současnou hodnotu.
Okresní soud v Karviné („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 23. 2. 2018, č. j. 21 C 294/2016-198, vypořádal společné jmění účastníků řízení, včetně sporných pozemků, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemky par. č. XY a XY patří do zaniklého SJM, a to s odkazem na § 144 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“). Žalobkyně prokázala, že tyto nemovitosti nabyli oba účastníci za trvání manželství kupní smlouvou ze dne 1. 3. 2001. Ačkoliv kupní cena byla zaplacena toliko z výlučných prostředků žalovaného, jako kupující vystupovali oba manželé a žalovaný projevil vůli, aby nemovitosti byly nabyty do jejich tehdy bezpodílového spoluvlastnictví (nyní SJM); viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1215/2014. Při výpočtu hodnoty vnosu soud aplikoval § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a zvýšil hodnotu vnosu na 550 000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 11 Co 189/2018-226, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až V. a výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu. Ve výroku III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ohledně otázky vnosu odvolací soud zaujal jiný názor než soud prvního stupně; uvedl, že o vnos jde v případě, že na pořízení společné věci se použijí zčásti prostředky výlučné a zčásti společné. Pokud žalovaný z výlučných prostředků zaplatil celou kupní cenu a současně šlo o nabytí do SJM, bylo to „darování svého druhu“, o vnos ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. nejde a žalovaný nemá právo na vypořádání kupní ceny jako vnosu do SJM. Odkázal – byť jen obecně, bez uvedení právních vět - na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008, rozsudek ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3421/2006 a rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010.
Proti rozsudku podává žalovaný dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Jedná se o „aplikaci § 742 odst. 2 o. z., a v této souvislosti použitelnosti judikatury vztahující se k otázce tzv. vnosů“. Dovolatel považuje za „důvodné, aby zaujal [dovolací soud] k aplikaci ustanovení § 742 odst. 2 o. z. i k aplikaci judikatury v době platnosti obč. zák.“. Odvolací soud nesprávně použil judikaturu, dospěl k nesprávné výši vypořádacího podílu, a též k nesprávnému rozhodnutí ohledně nákladů řízení.
Namítá, že odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu, která je v souvislosti s § 742 odst. 2 o. z. nepoužitelná, protože v době vydání těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu toto ustanovení neexistovalo.
Odvolací soud nesprávně aplikoval rozsudek sp. zn. 22 Cdo 410/2008; není pochyb, že pokud byla věc částečně pořízena z výlučných prostředků jednoho manžela a částečně ze společných prostředků, jde o vnos, který by měl manžel získat zpět při vypořádání společného jmění. Dovolatel nepovažuje za spravedlivé, aby v tomto případě vznikl nárok na vypořádání vnosu a v případě použití pouze výlučných prostředků jednoho manžela na pořízení společné věci nikoliv.
Stejně tak odvolací soud nesprávně aplikoval rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 3421/2006 a sp. zn. 22 Cdo 2480/2010, neboť ty se týkají jiných případů. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek nebo jej zrušil v odst. II. a III. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání polemizuje s názorem dovolatele, že by v souvislosti s účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. bylo nutno změnit dosavadní právní posouzení věci. Považuje za zbytečné řešit výklad § 742 odst. 2 o. z., protože se v dané věci o vnos do společného jmění nejedná, jde o „darování svého druhu”, na které nelze aplikovat uvedené ustanovení (odkazuje na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 410/2008). Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Otázka, kterou je třeba řešit, zní takto: Projeví-li manželé jako kupující shodnou vůli nabýt věc do společného jmění manželů a proto se věc stane jeho součástí, byť byla kupní cena celá zaplacena z výlučných prostředků jen jednoho z manželů, představuje zaplacená kupní cena vnos jednoho z manželů, který lze vypořádat podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z.? Tuto otázku, kterou v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. dovolací soud dosud neřešil, odvolací soud posoudil v rozporu se stále použitelnou judikaturou dovolacího soudu; to zakládá přípustnost dovolání. Naopak otázku tzv. valorizace vnosu podle § 742 odst. 2 o. z. odvolací soud neřešil a proto se jí nemohl zabývat ani dovolací soud – tato otázka se vymyká v této věci z mezí dovolacího přezkumu.
Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použije se pro vypořádání mimo jiné toto pravidlo: „Každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek“ [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.],
V zásadě platí, že SJM lze rozšířit o majetkové hodnoty, které by do něj jinak nespadaly, na základě smlouvy pořízené formou notářského zápisu (§ 143a odst. 1 obč. zák.), nebo formou veřejné listiny (§ 716 odst. 2 o. z.). Přísná forma smlouvy chrání nejen třetí osoby, ale i manžele samotné před právní nejistotou ohledně statutu věci, které se týká. V praxi se však stává, že věc je pořízena za výlučný majetek jednoho z manželů, nicméně smlouva o jejím nabytí je uzavřena tak, že účastníky smlouvy a nabyvateli jsou oba manželé a deklaruje se v ní nabytí věci do jejich společného jmění. V takovém případě by trvání na formě veřejné listiny naopak vnášelo nejistotu do právních vztahů; ostatně třetí osoby nemohou zpravidla vědět, z jakých prostředků byla kupní cena vyplacena a také v katastru nemovitosti bude nemovitost evidována jako společný majetek. Proto judikatura připouští, aby v takových případech věc byla v souladu s projevenou vůlí obou manželů součástí SJM, aniž by byla splněna přísná forma takové smlouvy. Jsou tu tedy dva odlišné okruhy nabytí s odlišným právním režimem: Při rozšíření SJM podle § 143a odst. 1 obč. zák., resp. § 716 a násl. o. z., nelze majetkovou hodnotu, patřící dosud jen jednomu z manželů, o kterou bylo SJM rozšířeno, považovat za vnos ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák., resp. § 742 odst. 2 o. z.; podle okolností konkrétní věci však není vyloučeno přihlédnout k takovému příspěvku manžela při zvažování tzv. disparity podílů [§ 149 odst. 3 obč. zák., § 742 odst. 1 písm. f) o. z.]. Jestliže však byla věc do SJM nabyta na základě shodné vůle manželů výslovně vyjádřené při nabytí věci a kupní cena byla celá vynaložena z výlučného majetku jen jednoho z manželů, jde o vnos ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák., resp. § 742 odst. 2 o. z.
V rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008, Nejvyšší soud uvedl: „ K redukci v důsledku opotřebení společným užíváním lze přistoupit proto, že věc užívali oba účastníci, spolu se podíleli na majetkových výhodách z tohoto užívání plynoucích, a proto se jeví spravedlivé, aby se též podíleli na zmenšení hodnoty, ke kterému v důsledku užívání došlo. Naproti tomu pro valorizaci vnosu není zákonný důvod; nelze použít ustanovení o úrocích z prodlení, protože v tomto případě o prodlení nejde (povinnost plnit vzniká až okamžikem vypořádání) a není tu žádné jiné ustanovení, o které by nárok na valorizaci bylo možno opřít. Postup, při kterém by v tomto případě byl vnos zhodnocen úměrně růstu hodnoty pořízené věci, by eliminoval nabytí věci do společného jmění; v takovém případě by totiž měl ten, z jehož prostředků byla celá věc pořízena, v podstatě právo na náhradu celé její hodnoty. Odvolatel měl možnost koupit nemovitost jen pro sebe, a pokud tak neučinil a věc byla nabyta do společného jmění, šlo o darování svého druhu, jehož účinky nelze nyní zvrátit prostřednictvím valorizace jeho vnosu“.
Odvolací soud odkazuje mimo jiné na toto rozhodnutí s tím, že v případě, že z výlučných prostředků jen jednoho z manželů je zakoupena věc do společného jmění, jde o darování svého druhu, a z toho činí závěr, že „dárce“ (investující manžel) nemá při zániku SJM nárok na náhradu toho, co ze svého vynaložil na společný majetek. Nicméně uvedenou větu nelze vyjmout z kontextu celého rozhodnutí; žalovaný skutečně rozšířil společné jmění o věc, zakoupenou z jeho výlučných prostředků (proto šlo o „darování svého druhu“), ale to neznamená, že by částka, za kterou věc do společného jmění ze svých prostředků zakoupil, nebyla vnosem, na jehož vypořádání měl právo – při vypořádáním prováděném v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ovšem bez valorizace vnosu, tu zákon neznal. K investici, kterou na základě shodné vůle manželů jen jeden z nich vynaložil své výlučné prostředky na pořízení věci do společného jmění, aniž by byly současně použity i prostředky ze SJM, se v citovaném rozhodnutí (sp. zn. 22 Cdo 410/2008) uvádí:
„Jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví (R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to platí i pro společné jmění manželů… Výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují jeho vnos do společného jmění“. Z rozhodnutí neplyne, že by takový vnos neměl být při zániku SJM vypořádán.
Byla-li tedy kupní cena pořizované věci zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do společného jmění, pak se tato věc předmětem společného jmění manželů stala. Výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují jeho vnos do společného jmění. Zaniklo-li společné jmění manželů po dni 31. 12. 2013, tedy v době, kdy již byl účinný občanský zákoník č. 89/2012 Sb., postupuje se při vypořádání vnosů podle § 742 odst. 2 o. z. (dovolací soud, vázán obsahem dovolání, se nemohl zabývat výkladem tohoto ustanovení).
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 3421/2006 se pak této věci netýká; ani zde ostatně odvolací soud neuvedl, jakou právní větou tohoto rozhodnutí se řídil. To platí i o zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud neinterpretoval přiléhavě zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu; rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-