// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 18.09.2019
Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké
I. Základní částku náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké lze v případě existence okolností zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 2957 o. z. výjimečně zvýšit i vícenásobně.
Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
II. V projednávané věci byla manželka žalobce a), matka žalobců b) a c), zavražděna při výkonu služby u bezpečnostního sboru. Takovým zavrženíhodným jednáním, jakým je zločin vraždy policistky při plnění služebních úkolů k ochraně bezpečnosti osob a majetku a udržování veřejného pořádku, se účinky zásahu do práv poškozených zpravidla násobí či zesilují, duševní útrapy blízkých činí ještě intenzivnější. Této značně zesílené intenzitě duševních útrap musí odpovídat výše peněžité náhrady, musí jí být spravedlivě vyvážen, resp. zmírněn nepříznivý následek takto závažného zásahu do práv poškozených. V posuzovaném případě je nutno zohlednit vraždu blízké osoby jako okolnost zvláštního zřetele hodnou ve smyslu § 2957 o. z., která spolu s ostatními zvažovanými kritérii, jimiž jsou intenzivní rodinné vztahy, velmi obtížná situace otce jako jediného živitele a vychovatele obou malých dětí, silná citová a existenční závislost pozůstalých dětí na zemřelé vzhledem k jejich nízkému věku, nízký věk zemřelé, naprostá bezohlednost a lhostejnost pachatele, odůvodňuje mimořádné zvýšení relutární náhrady. Dospěl-li odvolací soud po zohlednění všech kritérií, včetně úmyslného způsobení újmy, k závěru, že přiměřená a spravedlivá náhrada pro každého z pozůstalých činí 1 500 000 Kč, přičemž do této částky zahrnul i již poskytnutou částku 250 277 Kč podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, odpovídá jeho úvaha výjimečnosti situace v této věci a konkrétním zjištěným okolnostem a nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3111/2018, ze dne 29. 5. 2019
Dotčené předpisy:
§ 2957 o. z.
§ 2959 o. z.
Kategorie: náhrada nemajetkové újmy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 16 C 111/2017-87, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců 2 250 277 Kč, zamítl žalobu o zaplacení každému ze žalobců 1 000 000 Kč a o zaplacení úroku z prodlení a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 58 Co 88/2018-131, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení 1 750 277 Kč každému ze žalobců zamítl, a potvrdil jej v tomto výroku ohledně částky 500 000 Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a ve vztahu ke státu. Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, že škůdce dne 2. 5. 2014 najel svým vozidlem po předchozí honičce s policií do manželky žalobce a) [matky žalobců b) a c)] a usmrtil ji. Pachatel byl pod vlivem návykových látek a měl vysloven zákaz řízení motorových vozidel. Jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin vraždy, za niž byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 16 a půl roku, byl mu uložen zákaz řízení motorových vozidel a povinnost odčinit újmu pozůstalému manželovi ve výši 2 000 000 Kč, oběma pozůstalým synům po 3 000 000 Kč, se zbytkem nároku byli žalobci odkázáni na občanskoprávní řízení. Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, vyplatila každému ze žalobců částku 250 277 Kč podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Smrtí manželky žalobce a) došlo k závažnému zásahu do osobního a rodinného života žalobců. Žalobce a) zajišťuje péči o obě děti [žalobce b) a c)], kterým v době smrti jejich matky bylo 7 a 4 roky, jejich matka zemřela ve věku 36 let. Pro pozůstalého manžela je velmi složité navázat nový partnerský vztah. Ve snaze odpoutat se od tragické události se žalobci odstěhovali do XY, 300 km od původního bydliště, pro obtíže žalobce a) s nalezením vhodného zaměstnání se po nějaké době vrátili zpět. Žalovaná každému ze žalobců již zaplatila peněžitou náhradu za usmrcení osoby blízké ve výši 749 723 Kč. S odkazem na § 2959 o. z. posoudil odvolací soud všechna relevantní kritéria (intenzitu příbuzenského vztahu, věk zemřelé i pozůstalých, materiální závislost pozůstalých na zemřelé, poskytnutí jiné satisfakce, okolnosti smrti, skutečnost, že pachatel nevyjádřil žádnou formou omluvu ve snaze zmírnit duševní útrapy žalobců), porovnal projednávaný případ s jinými obdobnými a jako přiměřené shledal odškodnění pro každého ze žalobců ve výši 1 500 000 Kč. Vycházel přitom ze základní částky 500 000 Kč, kterou navýšil na trojnásobek.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která ještě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, případně by již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, a to otázky, zda lze akceptovat dvojí zcela odlišné rozhodnutí soudů (v trestním a občanskoprávním řízení), jde-li o tentýž skutek, otázky adekvátnosti náhrady s ohledem na mimořádné okolnosti případu a otázky, zda je žalovaná oprávněná odmítnout plnit za škůdce, byla-li mu povinnost odčinit duševní útrapy žalobcům uložena v trestním řízení. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním i žalovaná, která dovozuje jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. z toho, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky přiměřenosti výše peněžité náhrady za usmrcení osoby blízké, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016). Dovolatelka považuje přiznané částky za nepřiměřeně vysoké, po zhodnocení všech relevantních kritérií je přiměřená a odpovídající zásadám slušnosti náhrada ve výši 1 000 000 Kč pro každého ze žalobců, do níž je třeba zahrnout i plnění poskytnuté žalobcům podle zákona č. 361/2003 Sb. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil v potvrzujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení 500 000 Kč každému ze žalobců zamítne.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a dospěl k závěru, že dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky stanovení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. se zohledněním úmyslného způsobení újmy jako okolnosti zvláštního zřetele hodné podle § 2957 o. z., jež v rámci občanskoprávního a obchodního kolegia nebyla dosud řešena. Dovolání však nejsou důvodná.
Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Nejvyšší soud se otázkou určování výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. zabýval v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18), a vyložil, že její výše by měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti, přičemž tato kritéria jsou příliš obecná a nepostačují k určení výše náhrady, neboť názory na to, jaká výše náhrady je spravedlivá a slušná, jsou velmi subjektivní a mohou se značně lišit, nehledě k tomu, že údaje o takto obecně sdílených představách nejsou ani k dispozici. Proto je třeba najít určitá objektivní hlediska, jež mohou být východiskem pro stanovení náhrady. Takovým hlediskem může být zákonodárcem nastavená výše odškodnění stanovená v § 444 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2013, která činila 240 000 Kč v případě pozůstalého manžela, rodiče, dítěte nebo jiné blízké osoby žijící ve společné domácnosti, 175 000 Kč pro sourozence a 85 000 Kč pro rodiče nenarozeného počatého dítěte. Důvodem kritiky a posléze zrušení této právní úpravy nebyla nedostatečná výše uvedených částek, nýbrž jejich paušálnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a důvodová zpráva k § 2951 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.). Ostatně částka 240 000 Kč pro nejbližší příbuzné je nadále součástí právního řádu v ustanovení § 271i zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015, byť jako spodní hranice jednorázové náhrady při úmrtí zaměstnance v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (viz slovo „nejméně“), přičemž vláda je zmocněna k valorizaci této náhrady (§ 201i odst. 2) a soud je oprávněn náhradu přiměřeně zvýšit (§ 271s). Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, též upravuje v § 109 jednorázové odškodnění pozůstalých, a to ve výši 200 000 Kč pro pozůstalého manžela a nezaopatřené dítě a ve výši 100 000 Kč pro rodiče příslušníka (ve znění účinném do 31. 12. 2017) a ve výši 400 000 Kč a 240 000 Kč pro uvedené osoby podle znění účinného od 1. 1. 2018. Uvedený zákon upravuje od 1. 1. 2006 i každoroční zvyšování těchto náhrad poměrně k navýšení průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. Požadavek vnitřní integrity právního řádu, jinými slovy nedostatek racionálních důvodů pro diametrálně odlišné odškodňování pozůstalých v pracovněprávních vztazích, služebním poměru a pozůstalých v občanskoprávních vztazích, nedovoluje uvedenou skutečnost ignorovat.
I judikatura přechodného období do účinnosti nového občanského zákoníku (1. 1. 2014), vycházející z názoru, že není vyloučeno, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti (srov. opět nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04), tento postup vyhrazovala pro případy mimořádné z hlediska závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či okolností, za nichž k porušení práva došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007). Takto přiznávané částky se pohybovaly v řádu několika desítek až stovek tisíc (nikoli tedy v řádu milionů) Kč [srov. Ryška, M. Odškodnění sekundárních obětí dle § 2959 ObčZ. Právní rozhledy. 2016, č. 11, s. 381-385; Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1719, marg. č. 10]. Případné excesy nejsou následováníhodné a nemohou být považovány za ustálenou judikaturu. Lze tedy usuzovat, že primárním zájmem zákonodárce bylo odstranění paušálních zákonných náhrad, nikoli zpochybnění samotné rozhodovací činnosti soudů, která se k této problematice před nabytím účinnosti občanského zákoníku vyvinula, a tím vědomě nastolení stavu diskontinuity v rozhodovací činnosti (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Taková diskontinuita by mimo jiné založila neodůvodněné rozdíly mezi osobami, jimž byla poskytnuta náhrada podle dosavadní a podle nové právní úpravy, ač třeba mezi škodními událostmi uplynula jen nepatrná doba. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že považuje pro sjednocení praxe za účelné obdobně jako v Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví pro zajištění průběžného růstu (případně snižování) náhrad, kopírujícího vývoj cen a mezd v zemi, vázat jejich vyčíslení na ukazatel průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Za základní částku náhrady považoval soud v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné mzdy s tím, že obdobnou metodu užil např. Krajský soud v Ostravě v rozhodnutích ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 6 To 370/2014, ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 6 To 404/2015, ze dne 8. 4. 2016, sp. zn. 6 To 51/2016, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 6 To 122/2016.
Jelikož průměrná mzda za r. 2013 dosáhla dle údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem 25 122 Kč, činila by pro daný případ (tj. úmrtí nastalé v r. 2014) uvedená částka 502 440 Kč, což zhruba odpovídá základní částce použité odvolacím soudem. Takto nastavená základní částka je pak východiskem k další úvaze soudu o výši náhrady. Dovolací soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 894/2018 vymezil kritéria modifikace základní částky odškodnění, mezi něž zařadil intenzitu vztahu pozůstalého se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případnou existenční závislost na zemřelém a případné poskytnutí jiné satisfakce, zohlednit lze rovněž, byl-li poškozený očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Dalším kritériem je postoj škůdce ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Dovolací soud v rozhodnutí uzavřel, že má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 o. z. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků.
Uvedené pravidlo však nevylučuje výjimečné zvýšení základní částky o více než desítky procent v případě existence okolností zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 2957 o. z.
Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
V projednávané věci byla manželka žalobce a), matka žalobců b) a c), zavražděna při výkonu služby u bezpečnostního sboru. Takovým zavrženíhodným jednáním, jakým je zločin vraždy policistky při plnění služebních úkolů k ochraně bezpečnosti osob a majetku a udržování veřejného pořádku, se účinky zásahu do práv poškozených zpravidla násobí či zesilují, duševní útrapy blízkých činí ještě intenzivnější. Této značně zesílené intenzitě duševních útrap musí odpovídat výše peněžité náhrady, musí jí být spravedlivě vyvážen, resp. zmírněn nepříznivý následek takto závažného zásahu do práv poškozených. V posuzovaném případě je nutno zohlednit vraždu blízké osoby jako okolnost zvláštního zřetele hodnou ve smyslu § 2957 o. z., která spolu s ostatními zvažovanými kritérii, jimiž jsou intenzivní rodinné vztahy, velmi obtížná situace otce jako jediného živitele a vychovatele obou malých dětí, silná citová a existenční závislost pozůstalých dětí na zemřelé vzhledem k jejich nízkému věku, nízký věk zemřelé, naprostá bezohlednost a lhostejnost pachatele, odůvodňuje mimořádné zvýšení relutární náhrady. Dospěl-li odvolací soud po zohlednění všech kritérií, včetně úmyslného způsobení újmy, k závěru, že přiměřená a spravedlivá náhrada pro každého z pozůstalých činí 1 500 000 Kč, přičemž do této částky zahrnul i již poskytnutou částku 250 277 Kč podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, odpovídá jeho úvaha výjimečnosti situace v této věci a konkrétním zjištěným okolnostem a nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení. Dovolací soud tudíž neshledal důvodné dovolací námitky ani jedné ze stran sporu týkající se přiměřenosti přiznané náhrady.
Žalobci předestřené otázky, zda lze akceptovat dvojí zcela odlišné rozhodnutí soudů (v trestním a občanskoprávním řízení), jde-li o tentýž skutek a zda je žalovaná oprávněna odmítnout plnit za škůdce, byla-li mu povinnost odčinit duševní útrapy žalobcům uložena v trestním řízení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou. Podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba důsledně rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé újmy vůči škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce či plnění za újmu způsobenou provozem vozidla, kterou je povinna nahradit osoba bez pojištění odpovědnosti, byl-li provoz tohoto vozidla podmíněn pojištěním odpovědnosti (§ 9 odst. 1 a § 24 zákona č. 168/1999 Sb.). Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný; toto plnění má charakter pojistného plnění. Pojistitel hradí poškozenému pouze nároky vyjmenované v zákoně č. 168/1999 Sb., jestliže je uplatnil a prokázal. Pro plnění pojistitele je bez významu, zda poškozený uplatnil své nároky v soudním řízení proti samotnému škůdci. Rozhodnutí v takovém soudním řízení žádnou povinnost pojistiteli plnit poškozenému nezakládá, nejedná se o rozhodnutí ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., od něhož by se odvíjela splatnost pojistného plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, C. H. BECK pod C 14533, rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4765/2010, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017). Vzhledem k uvedenému nemá okolnost, že škůdci již byla uložena povinnost k náhradě, vliv na výši pojistného plnění. Nejedná se tudíž o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešené a nejde ani o případ, kdy již vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak.
Dovolací soud považuje za nutné na tomto místě uvést, že plnění, které poškození již obdrželi, se zohledňuje ve výroku o platební povinnosti (což soudy v projednávané věci učinily a odečetly plnění již poskytnuté žalobcům zaměstnavatelem zemřelé i plnění poskytnuté žalovanou). Hradí-li žalovaná poškozeným za pojištěného škůdce újmu způsobenou provozem vozidla (§ 6, § 9 odst. 1 a § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.), nemohou poškození plnění obdržet dvakrát, od škůdce i od pojistitele škůdce. Platí zde tzv. nepravá solidarita (§ 2915 odst. 1 o. z. se neuplatní), tj. plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého.
Ze všech těchto důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovoláním vymezené otázky přiměřenosti výše náhrady při usmrcení osoby blízké správný, proto dovolání žalobců i žalované podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy účastníci měli v dovolacím řízení pouze částečný úspěch.
Autor: -mha-