// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.09.2019

K žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu

Žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu soud vyhoví i v případě, je-li výpověď neplatná či zdánlivá, a to především s ohledem na závažné následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má. Z toho současně vyplývá, že v řízení podle § 2290 o. z. nájemci nic nebrání v tom, aby se neoprávněnosti výpovědi domáhal (toliko) s odkazem na její neplatnost či zdánlivost, neboť ani taková výpověď není po právu; je-li pak konkrétní výpověď neplatná či zdánlivá, je bez dalšího neoprávněná a je – logicky vzato – vyloučeno uvažovat o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu. Nelze se tedy ztotožnit s názorem, že dovolává-li se žalobce toliko neplatnosti či zdánlivosti výpovědi z nájmu bytu, nejde o žalobu podle § 2290 o. z., a proto musí prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Má-li soud pochybnosti, zda se žalobce skutečně domáhá určení neoprávněnosti výpovědi ve smyslu § 2290 o. z., je povinen tento nedostatek za součinnosti žalobce odstranit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 542/2019, ze dne 5. 6. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 2290 o. z.

Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby soud rozhodl o „neoprávněnosti a tudíž neplatnosti“ výpovědi žalovaného ze dne 6. června 2015 (dále jen „Výpověď“) z nájmu tam označeného bytu. Žalobu odůvodnil tvrzením, že Výpověď, kterou mu žalovaný dal s odkazem na ustanovení § 2288 odst. 2 písm. b/ zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „o. z.“), je neoprávněná, neboť v ní nekonkretizoval bratra, v jehož prospěch nájem bytu vypověděl, a proto je neplatná.

Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. ledna 2016, č. j. 32 C 87/2015-173, určil, že Výpověď je neoprávněná (výrok I.), žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 17. října 2016, č. j. 30 Co 143/2016-240, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. března 2017, č. j. 32 C 87/2015-268, rozhodl, že Výpověď není dána po právu (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 4. dubna 2018, č. j. 30 Co 227/2017-288, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Na zjištěném skutkovém základě shodně se soudem prvního stupně dovodil, že Výpověď je neplatná, neboť žalovaný v ní dostatečně určitým způsobem neidentifikoval bratra, v jehož prospěch nájem bytu vypověděl. Za této situace – na rozdíl od soudu prvního stupně – se již nezabýval naplněností uplatněného výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. b/ o. z.

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého obecného zmocněnce písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“).

Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatel v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím namítl tam specifikované vady řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Ve vztahu k namítané vadě řízení, která měla spočívat v tom, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od svého právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozhodnutí, lze nad rámec uvedeného – jen pro úplnost – dodat, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že odvolací soud může změnit svůj závazný právní názor, který vyslovil v předchozím odvolacím řízení ve věci, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, uveřejněný pod C 2012 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod č. 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 9. srpna 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že žaloba podle § 2290 o. z. se obsahově liší od žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, která byla upravena v ustanovení § 711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Na rozdíl od této žaloby zde nejde o žalobu na určení. Nájemce se v řízení podle § 2290 o. z. domáhá přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, tedy „zkontrolování oprávněnosti (správnosti) výpovědi“. Soud se tak zabývá naplněností uplatněného výpovědního důvodu, zjistí-li, že výpovědní důvod nebyl dán, rozhodne, že výpověď je neoprávněná. S ohledem na účel a smysl ustanovení § 2290 o. z. a následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má, je třeba přezkum oprávněnosti výpovědi podle tohoto ustanovení chápat v širším smyslu. Neoprávněná proto bude i neplatná či zdánlivá výpověď (bez ohledu na naplněnost výpovědního důvodu). Zjistí-li proto soud v řízení, že je výpověď z nějakého důvodu neplatná (absolutně, relativně) či zdánlivá, rovněž žalobě nájemce vyhoví, neboť ani taková výpověď nebyla dána „po právu“, tedy v souladu se zákonem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 25. září 2018, sp. zn. 26 Cdo 5114/2017).

V projednávaném případě z žaloby a jejího upřesnění v průběhu nalézacího řízení (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 1. března 2017) jednoznačně vyplývá, že žalobce se domáhal přezkoumání oprávněnosti Výpovědi ve smyslu ustanovení § 2290 o. z., byť žalobní petit zejména v počátcích řízení zněl na určení její „neoprávněnosti a tudíž neplatnosti“; on sám pak uznal, že formulace žalobního petitu mohla být zpočátku nejasná. Žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu pak soud vyhoví i v případě, je-li výpověď neplatná či zdánlivá, a to především s ohledem na závažné následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má. Z toho současně vyplývá, že v řízení podle § 2290 o. z. nájemci nic nebrání v tom, aby se neoprávněnosti výpovědi domáhal (toliko) s odkazem na její neplatnost či zdánlivost (což ostatně učinil také žalobce), neboť ani taková výpověď není po právu; je-li pak konkrétní výpověď neplatná či zdánlivá, je bez dalšího neoprávněná a je – logicky vzato – vyloučeno uvažovat o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu. Nelze se tedy ztotožnit s názorem, že dovolává-li se žalobce toliko neplatnosti či zdánlivosti výpovědi z nájmu bytu, nejde o žalobu podle § 2290 o. z., a proto musí prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Takový výklad by vedl k nepřípustnému omezení ochrany nájemce jakožto slabší smluvní strany nájemního vztahu, což však zákonodárce – s přihlédnutím ke smyslu a účelu daného ustanovení – nesporně nezamýšlel. Ostatně má-li soud pochybnosti, zda se žalobce skutečně domáhá určení neoprávněnosti výpovědi ve smyslu § 2290 o. z., je povinen (jak to učinily i soudy v dané věci) tento nedostatek za součinnosti žalobce odstranit. Konečně zbývá dodat, že shora naznačený postup nájemci nikterak nebrání, aby se neplatnosti výpovědi dovolával i v jiném řízení za situace, kdy řízení podle § 2290 o. z. nebude vůbec zahájeno, resp. důvody neplatnosti (zdánlivosti) výpovědi v něm nevyjdou najevo. O takový případ však v projednávané věci nepochybně nejde.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle § 237 o.s.ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným jeho obecným zmocněncem nelze za účelné považovat, neboť citované vyjádření (omezující se na dvě věty) se minulo důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, a bylo proto bezvýznamné pro rozhodnutí o dovolání.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů