// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.09.2019

Dědická nezpůsobilost podle ustanovení § 1481 o. z.

Změna důvodů dědické nezpůsobilosti, účinná od 1.1.2014, má za následek to, že dědicky nezpůsobilou může být i osoba trestně neodpovědná, a to i pro nedostatek příčetnosti v době spáchání činu. Okolnost, že dědic se činů dopustil ve stavu, ve kterém byly jeho rozpoznávací schopnosti podstatně snížené a schopnosti ovládací zcela vymizelé, je relevantní „pouze“ pro jeho trestněprávní odpovědnost posuzovanou podle ustanovení trestního zákoníku. Z pohledu práva občanského, resp. v posuzovaném případě práva dědického, je nutné, aby si soud jeho činy posoudil podle ustanovení občanského zákoníku (tj. ustanovení § 1481 o.z.), a sám, aniž by byl vázán rozhodnutím o zastavení trestního stíhání dědice, vyhodnotil, zda je čin, kterého se dědic dopustil, důvodem pro jeho vyloučení z dědického práva po zůstavitelce.

V projednávané věci zůstavitelka sama podala na dědice trestní oznámení, když se vůči ní dopustil násilných činů poté, co se (zjevně úmyslně) přivedl do stavu nepříčetnosti požitím alkoholických nápojů. I přesto, že soudy ve sporném řízení nebyly ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř. vázány rozhodnutím vydaným v trestním řízení, nelze pominout, že trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepříčetnosti dědice v době spáchání činů, tedy že dědic byl trestně stíhán důvodně, a že bylo-li následně vydáno rozhodnutí o uložení ambulantního ochranného léčení protialkoholního, bylo vydáno z důvodu, že dědic nebyl trestně odpovědný pro nepříčetnost a současně byl jeho pobyt na svobodě (pro činy, kterých se dopustil a pro něž bylo trestní stíhání zahájeno) pro společnost nebezpečný. Neodpustila-li výslovně zůstavitelka dědici činy, jichž se vůči ní dopustil, nelze dospět k jinému závěru, než že se dědic stal z výše uvedených důvodů dědicky nezpůsobilým ve smyslu ustanovení § 1481 o.z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 4761/2018, ze dne 28. 5. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 1481 o. z.
§ 135 o. s. ř.

Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

V řízení o pozůstalosti po V. H., zemřelé dne 1.4.2016, naposledy bytem v XY (dále jen „zůstavitelka“), Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 7.2.2017, č.j. 51 D 444/2016-173, uložil Národní galerii v Praze, aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podala u Okresního soudu v Kolíně žalobu proti „závětnímu dědici zůstavitelky, pozůstalému synovi M. H., datum narození XY, trvalý pobyt XY“. Žalobu byla povinna podat proto, že „vyšla najevo existence skutkového sporu mezi dvěma v úvahu přicházejícími dědici, tj. M. H., jako závětním dědicem, a Národní galerií v Praze, která byla ustanovena v téže závěti náhradní dědičkou, jejichž dědické právo se vzájemně vylučuje“, a že uplatnila své dědické právo po zůstavitelce s tvrzením dědické nezpůsobilosti M. H. Při posouzení otázky, kterému z „dědiců“ svědčí „slabší dědické právo“, došel soud k závěru, že „jako slabší se jeví postavení Národní galerie v Praze, která je pouze náhradní dědičkou ze závěti a nese důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o dědické nezpůsobilosti pozůstalého syna, který jinak připadá v úvahu jako dědic ze závěti a zároveň jediný dědic ze zákona v první dědické třídě“.

Národní galerie v Praze se žalobou podanou dne 9.5.2017 u Okresního soudu v Kolíně, ve které označila jako žalovaného M. H., domáhala určení, že „je dědicem po zůstavitelce“. Uvedla, že v závěti sepsané dne 29.7.2008 notářským zápisem učinila zůstavitelka svým univerzálním dědicem žalovaného a pro případ, že „by z jakéhokoli důvodu nechtěl nebo nemohl dědit“, ustanovila „náhradním univerzálním dědicem“ žalobkyni. Žalobu zdůvodnila pak zejména tím, že z usnesení Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 23.1.2015, sp. zn. ZT 425/2014, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 19.3.2015, sp. zn. 24 Nt 2003/2015, vyplývá, že „se žalovaný dopustil přečinů nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, které spáchal vůči zůstavitelce - své matce dne 3.11.2014 a 1.12.2014 ve vozidle taxislužby po cestě z XY do XY“, a že „nebyl pravomocně odsouzen pouze z toho důvodu, že nebyl pro nepříčetnost vyvolanou nadměrnou konzumací alkoholu trestně odpovědný“. Podle názoru žalobkyně se žalovaný dopustil vůči zůstavitelce „takového závažného a pro společnost neakceptovatelného chování“, které je podle § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, předpokladem pro vyloučení dědice z dědického práva. Současně z ničeho nevyplývá, že by zůstavitelka žalovanému spáchání činu „platně výslovně prominula“. Dědicem po zůstavitelce proto má být žalobkyně jako náhradní dědička.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 23.11.2017, č.j. 7 C 130/2017-62, určil, že „žalobkyně Národní galerie v Praze, IČ 00023281, se sídlem Praha-Staré Město, Staroměstské náměstí 606/12, PSČ 110 00, je dědičkou po zůstavitelce V. H., rozené N., narozené XY, trvale bytem XY, zemřelé dne 1.4.2016, se zanecháním pořízení pro případ smrti ze dne 29.7.2008“, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 33.260,48 Kč k rukám advokáta JUDr. T. U. a České republice soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč a náklady řízení „ve výši, která bude určena samostatným usnesením“. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že „se žalovaný dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstavitelce a pro společnost neakceptovatelného chování, pro které byl vyloučen z dědického práva“. Přestože „rozhodnutí v trestní věci o uložení ochranného ambulantního léčení žalovanému není rozhodnutím soudu v trestní věci z hlediska závaznosti podle § 135 odst. 1 o.s.ř.“, dovodil, že „musí dbát na to, aby se s ním nedostal do rozporu“. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že žalovaný „neprokázal, že by mu zůstavitelka (jeho matka) jeho jednání vůči ní ze dne 3.11.2014 a 1.12.2014 výslovně prominula“, neboť výpověď žalovaného „v tomto směru“ posoudil jako „nedůvěryhodnou a ryze účelovou“. Rovněž z výpovědí svědků V. L. a . M. R. nevyplývá, že by zůstavitelka žalovanému „výslovně odpustila“. Z těchto důvodů soud prvního stupně určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.5.2018, č.j. 24 Co 46/2018-138, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobkyni „svědčí dědické právo po zůstavitelce V. H., zemřelé 1.4.2016, ze závěti ze dne 29.7.2008“, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 35.260,- Kč a před soudem odvolacím 10.164,- Kč k rukám advokáta JUDr. T. U. a „České republice - Okresnímu soudu v Kolíně na náhradě nákladů řízení státu v plné výši, která bude stanovena samostatným usnesením“. Poté, co v řízení před soudem prvního stupně neshledal vadu, která by byla důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku neposoudil jako důvodnou, se odvolací soud nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně „unesla své důkazní břemeno k prokázání svého (sporného) tvrzení o tom, že se stal čin povahy úmyslného trestného činu a že jej spáchal vůči zůstavitelce právě její syn, žalovaný“, a dospěl k závěru, že důkazy provedené před soudem prvního stupně i důkaz výslechem svědka R. provedený v řízení odvolacím „jasně a přesvědčivě“ svědčí o tom, že skutek popisovaný v „usnesení Policie ČR ze dne 2.12.2014, o zahájení trestního stíhání žalovaného ve vztahu k datům 3.11. a 1.12.2014“ se stal a že se tohoto jednání dopustil vůči zůstavitelce žalovaný. K námitce žalovaného, že „nebyl spáchán úmyslný trestný čin s důrazem na nedostatek úmyslu“, odvolací soud uvedl, že „změna zákonné formulace důvodu dědické nezpůsobilosti na 'čin povahy úmyslného trestného činu' vyjadřuje právě to, že dědicky nezpůsobilou může být i osoba trestně neodpovědná, a to i pro nedostatek příčetnosti v době spáchání činu (jako v případě žalovaného)“. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda zůstavitelka žalovanému za svého života uvedený čin povahy úmyslného trestného činu výslovně prominula. Poté, co napravil vadu řízení před soudem prvního stupně spočívající v „absenci realizace zákonné poučovací povinnosti soudem“ a doplnil dokazování, odvolací soud uzavřel, že „provedené důkazy neumožňují k této sporné otázce mezi účastníky přijmout jednoznačně kladný nebo záporný závěr“, že žalovaný tudíž „neusnesl své důkazní břemeno k tomuto svému tvrzení“ a že k výslovnému prominutí činu ze strany zůstavitelky za jejího života nedošlo. Z těchto důvodů svědčí dědické právo po zůstavitelce výlučně jen žalobkyni, neboť žalovaný je, jako v úvahu přicházející dědic zůstavitelky, dědicky nezpůsobilým.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že „důvodem dědické nezpůsobilosti je pouze takový protiprávní čin v úvahu přicházejícího dědice, kterého se dědic (ať již trestně odpovědný či nikoli) dopustil úmyslně“, a že „při posuzování dědické nezpůsobilosti musí být úmysl dědice vždy tvrzen a prokázán žalobcem“. Žalovaný proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dědicky nezpůsobilé jsou i osoby trestně neodpovědné pro nedostatek příčetnosti v době spáchání činu, jelikož není naplněn obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu (zavinění). Rovněž má žalovaný za to, že soud prvního stupně si měl otázku, zda se žalovaný dopustil vůči své matce činu povahy úmyslného trestného činu, posoudit sám jako otázku předběžnou, neboť „v trestním řízení, které bylo vůči němu vedeno“ nebyl vydán žádný „odsuzující rozsudek“, kterým by byl soud podle ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil „otázku týkající se výslovného prominutí předmětného činu jeho matkou dle § 1481 o.z.“, jelikož „provedené důkazy (svědecké výpovědi) nesprávně zhodnotil a dovodil z nich nesprávný závěr, že prominutí není dostatečně prokázáno a žalovaný neunesl důkazní břemeno“. Takové pochybení považuje žalovaný za vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Nakonec žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně změnil „výrok I.“ rozsudku soudu prvního stupně, neboť měl vyzvat žalobkyni k odstranění vad podání, případně ji poučit, že „hodlá věc posoudit jinak, než jak je uvedeno v žalobě“. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že „se žaloba zamítá“, případně, aby jej zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného (neshledá-li důvody pro odmítnutí) zamítl. Uvedla, že „trestní soud“ rozhodl o uložení ambulantního léčení, tedy „na podkladě výsledků vyšetřování musel být důvodně dán závěr o důvodnosti trestního stíhání žalovaného pro spáchání konkrétního trestného činu“. Má tedy za „prokázané“, že žalovaný se vůči zůstavitelce dopustil „takového závažného a pro společnost neakceptovatelného chování, které je podle ust. § 1481 zákona č. 89/2012 Sb. předpokladem pro vyloučení dědice z dědického práva“, přičemž žalobkyni není známo, že by zůstavitelka žalovanému spáchání činu výslovně prominula.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitelka zanechala závěť ve formě notářského zápisu (N 352/2008, Nz 304/2008) sepsanou dne 29.7.2008, kterou povolala univerzálním dědicem veškerého svého majetku svého syna (žalovaného), a v případě, že „by nechtěl nebo z jakéhokoli důvodu nemohl dědit“, ustanovila náhradní dědičkou veškerého svého majetku žalobkyni. Usnesením Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, ze dne 2.12.2014, č.j. KRPS-419084-24/TČ-2014-010471, bylo zahájeno trestní stíhání žalovaného pro přečin nebezpečného vyhrožování podle ustanovení § 353 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 3.11.2014 „posilněn alkoholem po vulgárních nadávkách směřovaných vůči matce mimo jiné řekl, že matku zabije a začal ji škrtit šátkem“, a že dne 1.12.2014 „posilněn alkoholem slovně vyhrožoval své matce fyzickou likvidací, uvedl, že ji zabije, že ji zubatá fikne, že půjde pod kytičky a začal kopat do předních opěradel ve vozidle TAXI“. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 23.1.2015, č.j. ZT 425/2014-129, bylo trestní stíhání žalovaného pro uvedené skutky podle ustanovení § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu zastaveno, neboť obviněný (žalovaný) nebyl v době činu (jak bylo zjištěno znaleckým posudkem MUDr. Sloukové ze dne 30.12.2014) pro nepříčetnost trestně odpovědný. Následně bylo žalovanému usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 19.3.2015, č.j. 24 Nt 2003/2015-14, uloženo ochranné protialkoholní léčení ambulantní formou, ze kterého byl propuštěn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4.4.2017, sp. zn. 23 Nt 1/2017.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalovaného po zůstavitelce významné vyřešení právní otázky, zda se žalovaný stal dědicky nezpůsobilým podle ustanovení § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tím, že se vůči zůstavitelce dopustil trestného činu, pro nějž nebyl shledán trestně odpovědným z důvodu, že čin spáchal ve stavu nepříčetnosti, ve kterém byly jeho rozpoznávací schopnosti podstatně snížené a schopnosti ovládací zcela vymizelé. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 1.4.2016, řídí se dědické právo po zůstavitelce zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o.z.“).

Podle ustanovení § 1481 o.z. je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.

Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli. Soudní komisař v pozůstalostním řízení musí k důvodům dědické nezpůsobilosti přihlédnout ex offo, bez ohledu na to, zda to účastníci pozůstalostního řízení namítají, případně i když s tím nesouhlasí. Vyjdou-li v pozůstalostním řízení pochybnosti o dědické způsobilosti některého z účastníků, není soudní komisař omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci, ale je povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány.

Z důvodu dědické nezpůsobilosti nastupuje při dědění ze závěti náhradní dědic, jestliže jej zůstavitel povolal; při dědění podle dědické smlouvy může nastoupit náhradník, jestliže se na tom smluvní strany dohodly. Nebyl-li zůstavitelem povolán náhradní dědic, přiroste uvolněný podíl z dědění vyloučeného závětního dědice těm závětním dědicům, kteří byli povoláni bez podílu; jinak se stane předmětem zákonné posloupnosti (např. nejsou-li zde žádní závětní dědicové bez určení podílu). V případě zákonné posloupnosti se uplatní princip reprezentace nebo postup do vzdálenější třídy dědiců [srov. Fiala, R., Drápal L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 37].

V projednávané věci se žalobkyně domáhá určení, že jí svědčí, jako náhradní dědičce ze závěti, dědické právo po zůstavitelce, neboť univerzální závětní dědic (žalovaný) je dědicky nezpůsobilý z důvodu spáchání činu povahy úmyslného trestného činu, kterého se dopustil vůči zůstavitelce za jejího života.

Občanský zákoník účinný od 1.1.2014 jednak konkretizoval a rozšířil důvody dědické nezpůsobilosti dříve upravené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, jednak dřívější důvod „kdo se dopustil úmyslného trestného činu….“, nově formuloval: „ kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu….“; tato formulace by měla odstranit především pochybnosti, zda i osoby trestně neodpovědné, ať již z důvodu svého věku (v době spáchání činu nedovršily patnáctý rok věku), nebo z důvodu své nepříčetnosti (pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohly rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání), jsou z dědění vyloučeny. Odlišně je upraven také okruh osob, proti kterým směřuje konkrétní čin, a prominutí (odpuštění) závadného chování, které způsobilo dědickou nezpůsobilost, zůstavitelem. Zatímco dřívější úprava v tomto směru počítala kromě zůstavitele a jeho manžela pouze s rodiči zůstavitele nebo jeho dětmi a umožňovala odpuštění, aniž by byl stanoven způsob takového odpuštění (z toho bylo judikaturou dovozováno, že se tak může stát i konkludentně), nová právní úprava (o.z.) rozšířila tento okruh osob (kromě zůstavitele a jeho manžela) také na zůstavitelovy předky a jeho potomky a zakotvila výslovný projev vůle zůstavitele k prominutí činu, jehož se ve vztahu k němu nebo k vyjmenovaným osobám potencionální dědic dopustil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2018, sp. zn. 21 Cdo 754/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.2019, sp. zn. 24 Cdo 614/2019).

Námitky žalovaného, že dědicky nezpůsobilé nemohou být osoby, které nejsou trestně odpovědné z důvodu, že čin spáchaly v nepříčetnosti, a tedy nenaplnily subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu (zavinění), a že soud prvního stupně si měl otázku, zda se dopustil vůči své matce činu povahy úmyslného trestného činu, posoudit sám jako otázku předběžnou, neboť „v trestním řízení, které bylo vůči němu vedeno“ nebyl vydán žádný „odsuzující rozsudek“, neshledal dovolací soud důvodnými. Lze sice přisvědčit tomu, že nebylo-li v „trestním řízení vedeném proti žalovanému“ vydáno rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal žalovaný, není soud jiným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř. vázán, nicméně žalovaný v projednávané věci již odhlíží od skutečnosti, že soud prvního stupně (a rovněž soud odvolací v rámci doplnění dokazování) si provedením několika důkazů, listinných i výpověďmi svědků, otázku, zda žalovaný spáchal vůči zůstavitelce čin povahy úmyslného trestného činu ve smyslu ustanovení § 1481 o.z., sám posoudil a na základě hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění dospěl k závěru, že se žalovaný takového činu dopustil. Vycházel přitom zejména ze spisu Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Kolín, sp. zn. KRPS 419084/TČ-2014-010471, ze spisu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 24 Nt 2003/2015 (o uložení ochranného léčení žalovaného) a výpovědí jak účastníků řízení, tak i několika svědků.

Ohledně námitky nedostatku zavinění (ve formě úmyslu) žalovaného z důvodu jeho nepříčetnosti při spáchání činů vůči zůstavitelce se dovolací soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že změna důvodů dědické nezpůsobilosti, účinná od 1.1.2014, má za následek právě to, že dědicky nezpůsobilou může být i osoba trestně neodpovědná, a to i pro nedostatek příčetnosti v době spáchání činu. Okolnost, že žalovaný se činů dopustil ve stavu, ve kterém byly jeho rozpoznávací schopnosti podstatně snížené a schopnosti ovládací zcela vymizelé, je relevantní „pouze“ pro jeho trestněprávní odpovědnost posuzovanou podle ustanovení trestního zákoníku. Z pohledu práva občanského, resp. v posuzovaném případě práva dědického, je nutné, aby si soud jeho činy posoudil podle ustanovení občanského zákoníku (tj. ustanovení § 1481 o.z.), a sám, aniž by byl vázán rozhodnutím o zastavení trestního stíhání žalovaného, vyhodnotil, zda je čin, kterého se žalovaný dopustil, důvodem pro jeho vyloučení z dědického práva po zůstavitelce. V projednávané věci zůstavitelka sama podala na žalovaného trestní oznámení, když se vůči ní dopustil násilných činů poté, co se (zjevně úmyslně) přivedl do stavu nepříčetnosti požitím alkoholických nápojů. I přesto, že soudy ve sporném řízení nebyly ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř. vázány rozhodnutím vydaným v trestním řízení, nelze pominout, že trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepříčetnosti žalovaného v době spáchání činů, tedy že žalovaný byl trestně stíhán důvodně, a že bylo-li následně vydáno rozhodnutí o uložení ambulantního ochranného léčení protialkoholního, bylo vydáno z důvodu, že žalovaný nebyl trestně odpovědný pro nepříčetnost a současně byl jeho pobyt na svobodě (pro činy, kterých se dopustil a pro něž bylo trestní stíhání zahájeno) pro společnost nebezpečný (srov. § 99 trestního zákoníku). Neodpustila-li výslovně zůstavitelka žalovanému činy, jichž se vůči ní dopustil, nelze dospět k jinému závěru, než že se žalovaný stal z výše uvedených důvodů dědicky nezpůsobilým ve smyslu ustanovení § 1481 o.z.

Důvodnou dále neshledal dovolací soud ani námitku žalovaného, že odvolací soud nesprávně změnil „výrok I.“ rozsudku soudu prvního stupně, neboť měl vyzvat žalobce k odstranění vad podání, případně jej poučit, že „hodlá věc posoudit jinak, než jak je uvedeno v žalobě“. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně změnil „s přiměřeným využitím § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř.“, podle nějž odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení nebo zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Soud prvního stupně přitom správně zjistil skutkový stav věci nejen v případě, že o tom v odvolacím řízení nevznikly žádné pochybnosti, ale i tehdy, jestliže odvolací soud po zopakování nebo doplnění dokazování (jako v projednávané věci) dospěl ke shodnému závěru o skutkovém stavu věci jako soud prvního stupně. Změnil-li odvolací soud „výrok I.“ rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že žalobkyně „je dědičkou po zůstavitelce“, tak, že namísto toho určil, že žalobkyni „svědčí dědické právo po zůstavitelce ze závěti ze dne 29.7.2008“, nejedná se (jak namítá žalovaný) o vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť odvolací soud tímto postupem nijak nezměnil předmět řízení, ani „nečinil z obsahu úkonu (žaloby) závěry, které z něj nevyplývají“, jelikož rozhodoval o tom, čeho se žalobkyně svou žalobou domáhala (tj. určení, že jí jako ustanovené náhradní dědičce ze závěti svědčí dědické právo po zůstavitelce). Nadto žalovaným namítaný důvod pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně nelze podřadit ani pod žádný ze zákonných důvodů pro zrušení rozhodnutí odvolacím soudem uvedených v ustanovení § 219a o.s.ř.

Vznáší-li nakonec žalovaný výhrady proti způsobu provádění důkazů a jejich hodnocení odvolacím soudem, uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů – správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů