// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 20.08.2019

Právo na modifikaci dědického podílu podle § 1693 odst. 3 o.z.

Dědici náleží právo na modifikaci dědického podílu podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z., jestliže poměry zůstavitele (zejména zdravotní stav) vyžadovaly péči jiné osoby o něho nebo o udržení či zvětšení jeho majetku. Vypořádání slouží k zohlednění toho, že potřebnou péči a starost o zůstavitele nebo jeho majetek vynaložili jen někteří z jeho dědiců, zatímco ostatní byli v tomto směru nečinní. Jestliže dědic zajišťoval péči o zůstavitele (osobně nebo prostřednictvím jiných osob) po delší dobu nebo jestliže k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku svou prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem přispěl značnou měrou (bez přičinění dědice by se majetek zůstavitele nezachoval v takové podobě, v jaké se stal pozůstalostí), soud stanoví výši vypořádání tak, aby bylo přiměřené jednak povaze a rozsahu činnosti dědice, jednak hodnotě pozůstalosti.

Aplikace ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. přichází v úvahu jen zcela výjimečně, kdy je z okolností případu zcela nepochybné a jednoznačné, že některý z dědiců se o zůstavitele staral sám, kdežto ostatní se na péči o něj nepodíleli. V projednávané věci nejsou předpoklady pro aplikaci ustanovení § 1696 odst. 3 o.z. splněny, když se o zůstavitelku starali a projevovali zájem v rámci svých možností všichni její potomci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3893/2018, ze dne 28. 5. 2019

vytisknout článek

Dotčené předpisy: § 1693 odst. 3 o. z.

Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po L. O., zemřelé dne 1.3.2015 (dále jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.3.2015, č.j. 26 D 453/2015-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla pověřena Mgr. Olga Spoustová notářka se sídlem v Praze (§ 101 odst. 2 z.č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 31.8.2015, č.j. 26 D 453/2015-221, stanovil obvyklou cenu pozůstalostního majetku částkou 13.108.524 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 45.731 Kč, čistou hodnotu pozůstalosti částkou 13.062.793 Kč (výrok I.), potvrdil nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů ze zákona, a to M. O., K. S. a M. B. každému k jedné čtvrtině a J. O., A. O. a M. O. každému k jedné dvanáctině veškerého vyjmenovaného pozůstalostního majetku (výrok II.), určil odměnu notářky Olgy Spoustové (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

K odvolání M. O. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2016, č.j. 24 Co 280/2015-317, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že „soud prvního stupně postupoval správně, když nezapočetl na dědické podíly K. S. a J. O. majetek, který nabyli jako odkazy v dědickém řízení po matce zůstavitelky, M. H., neboť v dané věci nešlo o dary poskytnuté zůstavitelkou, ale o nabytí majetku z pozůstalosti, kdy zůstavitelka vůči K. S. a J. O. splnila povinnost, která pro ni vyplývala z poslední vůle její matky, včetně povinnosti zaplatit dluhy pozůstalosti po M. H.“, ale že „neposoudil požadavek pozůstalého syna M. O. a pozůstalé dcery M. B. na vypořádání za poskytovanou péči o zůstavitelku ze všech hledisek podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z.“, a uvedl, že „nelze vypořádání odmítnout s poukazem na to, že byl zůstavitelce přiznán dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči, neboť není vyloučeno, že tento příspěvek skutečně náklady na péči o zůstavitelku nepokryl“.

V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 6 po doplnění dokazování usnesením ze dne 27.1.2017, č.j. 26 D 453/2015-503, výrokem I. znovu stanovil obvyklou cenu pozůstalostního majetku částkou 13.108.524 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 45.731 Kč, čistou hodnotu pozůstalosti částkou 13.062.793 Kč, výrokem II. potvrdil nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů ze zákona, M. O., K. S. a M. B., každému k jedné čtvrtině, a J. O., A. O. a M. O., každému k jedné dvanáctině, veškerého vyjmenovaného pozůstalostního majetku, výrokem III. určil odměnu notářky Olgy Spoustové a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání M. B. a M. O. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8.2.2018, č.j. 24 Co 97/2017-591, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, který učinil již ve svém dřívějším rozhodnutí v této věci, že není důvod na provedení zápočtu na dědické podíly K. S. a J. O. (otce J. O., A. O. a M. H.) toho, co tito obdrželi jako odkazy v rámci pozůstalostního řízení po matce zůstavitelky M. H., zemřelé 10.3.1950, a že na dědický podíl se zásadně započítává jen to, co dědic obdržel bezplatně od zůstavitele v posledních třech letech před jeho smrtí. Vzal za prokázané, že „péče o zůstavitelku byla prokazatelně všemi, tj. M. O., K. S. a M. B., střídavě poskytována“, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „všichni jmenovaní se o zůstavitelku starali podle svých možností a s přihlédnutím k tomu, jak to daná situace právě vyžadovala“, a že soud prvního stupně také správně zhodnotil „osobní situaci pozůstalých vnuků, kteří v předmětné době studovali, zůstavitelku navštěvovali a projevovali o ni zájem“, přičemž „skutečnost, že nevykonávali přímou péči o zůstavitelku, jim dle názoru odvolacího soudu nemůže jít k tíži, jestliže o takovou pomoc nebyli žádáni, a jak uváděli, po smrti otce se sami ocitli v tíživé osobní situaci“. Odvolací soud uzavřel, že „v daném případě nejsou důvody pro modifikaci dědických podílů podle § 1693 odst. 3 o.z.“, a že „aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze zcela výjimečně, kdy je z okolností věci zcela nepochybné a jednoznačné, že některý z dědiců se o zůstavitele staral sám, kdežto ostatní se na péči o něj nepodíleli“. Dodal, že se soud prvního stupně správně vypořádal i s námitkou M. B. o dědické nezpůsobilosti M. O. (pro držení občanského průkazu zůstavitelky po dobu tří měsíců, čímž jí měl znemožnit pořízení závěti) a K. S. (pro její chování a údajné zanedbání péče o zůstavitelku, které oznámila vnučka zůstavitelky M. O. na místní oddělení policie v XY).

Proti usnesení odvolacího soudu podali M. B. a M. O. dovolání. Mají za to, že „soud prvního stupně i soud odvolací se dopustily nesprávného právního posouzení věci, přičemž předmětné právní otázky jsou právními otázkami, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a to zejména s ohledem na skutečnost, že se jedná o právní otázky související s výkladem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jehož aplikační praxe je prozatím velmi krátká“. Konkrétně pak nesprávné právní posouzení věci spatřují v otázce „započtení na dědický podíl z důvodu hrazení dluhů za dědice (§ 1661 občanského zákoníku)“, dále „započtení na povinný díl ve smyslu ustanovení § 1660 občanského zákoníku, náhrada z poměrů mezi spoludědici, nezohlednění uplatnění práva na povinný díl“, a také v otázce „modifikace dědického podílu z důvodu péče o zůstavitelku“. Odvolací soud podle nich pochybil, když nezohlednil skutečnost, že zůstavitelka za pozůstalou dceru K. S. a předemřelého syna J. O. hradila dluhy, které byly součástí jimi nabytých podílů (každý ¼) na nemovitostech v XY, XY a XY v řízení o pozůstalosti po matce zůstavitelky, v němž sama zůstavitelka neuplatnila právo na povinný díl, přičemž podle protokolu o sepsání celkového inventáře ze dne 20.9.1950 činily dluhy dědictví celkem 143.286,11 Kčs, a ještě 22.4.1971, kdy J. O. prodal svůj podíl ¼ na domě ve XY zůstavitelce a jejímu manželovi za kupní cenu 20.540 Kčs, vázl na prodávaném podílu dluh 2.566 Kčs z původního dluhu 75.000 Kč; stejný podíl na dluhu měla i K. S., ani ona na tento dluh ničeho neplnila, na veškeré splácení dluhů a na údržbu nemovitostí musela shánět peníze zůstavitelka a její manžel. Na tento případ podle přesvědčení dovolatelů dopadá ustanovení § 1661 občanského zákoníku, když je zcela zřejmé, že zůstavitelka neprojevila vůli, aby k započtení jí placených dluhů na povinný díl potomků nedošlo. Důvodem pro započtení na povinný díl je pak i skutečnost, že uvedení dva potomci zdědili v roce 1951 po matce zůstavitelky každý ¼ nemovitostí na základě závěti, která byla sepsána na výslovné přání zůstavitelky, zřejmě vedené obavou z vyvlastnění nemovitostí, k němuž v padesátých letech docházelo, a jde tak o naplnění podmínek ustanovení § 1660 občanského zákoníku, když se jednalo o tzv. „jiné zůstavitelovo opatření“. Pokud odvolací soud vyslovil, že na dědický podíl se zásadně započítává pouze to, co dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před smrtí zůstavitele, jde o závěr zavádějící, protože „tříletá lhůta je uvedena v ustanovení § 1660 občanského zákoníku pouze pro případ zápočtu povinného dílu, a vzhledem k okolnostem doby padesátých let, kdy došlo k převodu dílů nemovitostí, odporuje tento závěr dle přesvědčení dovolatelů dobrým mravům“. V řízení o pozůstalosti po své matce nezůstal zůstavitelce, jako jediné dědičce ze zákona a nepominutelnému dědici, její povinný díl zcela volný, za tehdy daných okolností nemohla uplatnit své právo na povinný díl, jakožto svou pohledávku. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že „došlo k historické nespravedlnosti a v této souvislosti se jakožto právní nástupci (dědici) zůstavitelky dovolávali práva na povinný díl, který byl jejich matce zkrácen, resp. neponechán zcela volný, ve prospěch K. S. a J. O. (nyní jeho dětí)“. Právo uplatnit povinný díl je podle nich právem, které přechází na dědice. Ohledně nároku na modifikaci dědického podílu ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 občanského zákoníku pak k prokázání rozsahu péče o zůstavitelku soudy neprovedly a nezohlednily všechny navržené důkazy, a i když dovolatelé souhlasí s tím, že péči o zůstavitelku a náklady s ní spojené „nelze zobecnit na jakési matematické výpočty kdy, jak a kdo přesně o zůstavitelku pečoval“, jsou toho názoru, že „reálná finanční újma dovolatelům díky přímým nákladům, potažmo u M. O. nemožnosti stálého zaměstnání, vznikla“. Nesdílí závěr soudu, že všichni dědici se o zůstavitelku starali podle svých možností a že pozůstalým vnukům nemůže jít k tíži, že nevykonávali přímou péči o zůstavitelku, jestliže o takovou péči nebyli žádáni; pomoc příbuzných by podle nich měla být samozřejmostí. Ke skutečnosti, že se dovolatelé starali o zůstavitelku po delší dobu, aniž by za to byli odměňováni, mělo být přihlédnuto a podle ustanovení § 1693 občanského zákoníku měl být přiznán nárok na vypořádání dědického podílu ze strany ostatních dědiců. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a na něm napadené usnesení spočívá, dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

K. S. ve vyjádření k dovolání uvedla, že usnesení odvolacího soudu považuje za správné. Zdůrazňuje, že pozůstalostní řízení po matce zůstavitelky bylo skončeno v roce 1951, v té době jí bylo šest let, J. O. 4 roky a dovolatelé se narodili až za dva, resp. šest let. Pokud jde o péči o zůstavitelku, bylo prokázáno, že o zůstavitelku řadu let pečovala, a neexistuje tak důvod jakkoli umenšovat její dědický podíl. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl a uložil dovolatelům povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.

J. O. ve vyjádření k dovolání uvedl, že se zcela ztotožňuje s dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu. Poukazuje na to, že jeho otec J. O.. byl v době nabytí nemovitosti nezletilým dítětem, které nebylo schopno hradit dluhy, které na něho přešly společně s dědictvím, a pokud byl jeho podíl na nemovitosti ve XY převeden na jeho rodiče, bylo to za cenu nižší, než byla odhadní cena, a je možné, že takto byly vyrovnány dluhy z dědictví. Ani nové tvrzení dovolatelů, že K. S. a J. O. nabyli nemovitosti z pozůstalosti po M. H. na výslovné přání zůstavitelky, nic nemění na tom, že M. H. projevila svou vůli a rozhodla se, jak s majetkem naloží, nejednalo se o darování zůstavitelkou. Zůstavitelka nebyla povinna uplatnit povinný díl v dědickém řízení po své matce, ani jakkoli upravovat majetkové poměry s ohledem na narození dalších dětí. Návrh na modifikaci dědických podílů po zůstavitelce z důvodu znevýhodnění později narozených dětí je tak zcela neopodstatněný a žádným právním nárokem nepodložený. Za nedůvodný a nemorální považuje i požadavek dovolatelů na modifikaci dědických podílů z důvodu péče o zůstavitelku. I když nepopírá, že se děti zůstavitelky o ni staraly, z jejich sdělení to vypadá, že pomáhaly pouze účelově, v závěrečné fázi jejího života, samy si vyčítají, kdo a kolik času s ní strávil, o čemž si každý vedl přesné statistiky, přitom je těžko představitelné, že by za péči o zůstavitelku ničeho nedostávaly ani nežádaly, když byl zůstavitelce přiznán příspěvek na péči, který by měl sloužit k úhradě péče (nikoli k úhradě nákladů topení, výdajů na domácnost, nákupu potravin apod.), a předmětem dědictví nejsou žádné peněžní prostředky v hotovosti či na bankovních účtech. Při stanovení dědických podílů nemůže skutečnost, že se vnuci zůstavitelky osiřením ocitli v tíživé situaci, být k jejich tíži, se zůstavitelkou se vídali, jak jim to bylo dětmi zůstavitelky umožněno. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání zamítl a přiznal mu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané pozůstalostní věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda na dědický podíl dědice lze započítat to, co tento dědic nabyl v řízení o pozůstalosti po matce zůstavitelky, a zda byly naplněny předpoklady pro další modifikaci dědických podílů jako důsledek péče o zůstavitelku. Protože tyto otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání M. O. a K. S. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., tj. v rozsahu, ve kterém byl výrok usnesení odvolacího soudu napaden, a podle důvodů vymezených v dovolání, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní (§ 1475 odst. 1 o.z.). Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci (§ 1475 odst. 2 o.z.).

Souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů (§ 495 o.z.).

Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona (§ 1476 věta první o.z.).

V první dědické třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem; nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti (§ 1635 o.z.).

Dědické podíly se vypočtou stejně jako povinný díl (§ 1662 o.z.).

Na povinný díl se započte vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným zůstavitelovým opatřením (§ 1660 odst. 1 oz.). Na povinný díl se započte i to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho smrtí, ledaže zůstavitel přikáže, aby se započtení provedlo za delší dobu; potomku se kromě toho započte i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. Při započtení se však nepřihlíží k obvyklým darováním (§ 1660 odst. 2 o.z.).

Na povinný díl potomka se započte to, co mu zůstavitel dal za svého života na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s nástupem povolání či započetím podnikání; na povinný díl se započte i to, co zůstavitel použil na úhradu dluhů zletilého potomka. Stalo-li se tak dříve než v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí, provede se započtení, pokud zůstavitel neprojeví opačnou vůli (§ 1661 odst. 1 o.z.). Potomkovi, který vstupuje na místo svého předka, se započte na povinný díl i to, co takto dostali od zůstavitele jeho rodiče, na jejichž místo vstupuje (§ 1661 odst. 2 o.z.).

Dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti, má dědic právo požadovat po ostatních dědicích vypořádání, pokud se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován. Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se zvětší jeho dědický podíl. To platí i v případě, že dědic, který není pozůstalým manželem, plnil vůči zůstaviteli vyživovací povinnost nebo obdobnou povinnost (§ 1693 odst. 3 o.z.).

V projednávané věci bylo zjištěno, že zůstavitelka nezanechala pořízení pro případ smrti, byla vdova a dědici podle zákonné posloupnosti, kteří dědictví neodmítli, jsou její děti M. O., M. B. a K. S., a na místo předemřelého syna J. O. jeho děti J. O., A. O. a M. H. (dříve O.). Podle ustanovení § 1635 o.z. tak dědí M. O., M. B. a K. S. každý jednu čtvrtinu pozůstalosti, J. O., A. O. a M. H. každý jednu dvanáctinu pozůstalosti. M. O. a M. B. se v průběhu řízení domáhali, aby při stanovení dědických podílů bylo přihlédnuto k tomu, že K. S. a otec J. O., A. O. a M. H. nabyli podle odkazu v rámci řízení o pozůstalosti po matce zůstavitelky M. H., která zemřela 10.3.1950, podíly na nemovitostech, a k tomu, že za ně zůstavitelka uhradila dluhy, které na ně s nabytím těchto nemovitostí přešly, aniž sama žádala povinný díl z pozůstalosti, a aby také došlo k modifikaci dědických podílů v souvislosti s péčí o zůstavitelku.

Z výše citovaných ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že při dědění podle zákonné posloupnosti zákon přímo stanoví dědické podíly jednotlivých dědiců - v první třídě dědiců (která se uplatní v projednávané věci) jsou dědické podíly dětí zůstavitele stejné, na místo dítěte, které nedědí (v projednávané věci J. O.), jeho podíl nabývají stejný dílem jeho děti. Současně je však stanoveno, co se na tento dědický podíl každého z dědiců započte. Započtení na dědický podíl vychází vždy ze zjištěného stavu v každé konkrétní projednávané věci.

Již za předcházející právní úpravy dědění (zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013) Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že požadavek zápočtu má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců. Cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici, pokud mají svůj původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele. Účelem institutu započtení je tedy dosažení alespoň přibližného či částečného srovnání (vypořádání) hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak bezplatným převodem za života zůstavitele. Při dědění ze zákona je předmětem započtení na dědický podíl vše, co dědic obdržel bezplatně od zůstavitele za jeho života nad rámec obvyklého darování, tj. např. mimo rámec příležitostných darů (zejména obvyklé dary k narozeninám, jmeninám, vánocům, rodinným výročím, ukončení studia, svatbě, narození dítěte apod.). Má jít o věnování bez odpovídajícího případného protiplnění ze strany pozdějšího dědice, které svou povahou a výší překračuje obvyklá darování odpovídající výdělkovým a majetkovým poměrům dárce. Z možnosti započtení jsou dále vyloučena plnění, k nimž byl zůstavitel ze zákona povinen, např. poskytovat výživné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20, ročník 2004; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.4.2015, sp. zn. 21 Cdo 2860/2013, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2016, sp. zn. 21 Cdo 4079/2015; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.2016, sp. zn. 21 Cdo 486/2016). Na těchto závěrech není důvodu ničeho měnit ani za právní úpravy dědění podle občanského zákoníku účinného v době smrti zůstavitelky, lze je jen doplnit ohledně nově či odlišně upravených poměrů.

Z ustanovení § 1660 a § 1661 o.z. jednoznačně vyplývá, že plnění, která lze započítat na dědický podíl dědice, je vždy plněním ze strany zůstavitele, ať již formou darování nebo plnění dluhů za dědice. Nelze z nich dovozovat, že by k zápočtu mohlo sloužit také to, co dědic zůstavitele nabyl po předkovi zůstavitele (v dané věci po matce zůstavitelky), eventuálně zohledňovat skutečnosti, pro které sám zůstavitel po svém předkovi dědictví (pozůstalost) nenabyl, popř. byl povinen splnit odkaz. V pozůstalostním řízení po M. H. splnila její dcera L. (tehdy Š.) odkaz nařízený v dovětku ze dne 27.1.1950 ve prospěch vnuků M. H. K. a J. Podle tohoto odkazu bylo do pozemkové knihy pro k.ú. XY ul. v XY, k.ú. XY a k.ú. XY vloženo vlastnické právo pro nezletilé K. H. a J. Š. dosud připsané M. H. Jde tak o nabytí vlastnictví přímo od M. H., nikoli od L. O. Splnění odkazu nelze považovat za „jiné zůstavitelovo opatření“ (v dané věci opatření zůstavitelky L. O.), podle ustanovení § 1660 odst. 1 o.z., neboť toto také směřuje k disponování s pozůstalostí (jměním) samotného zůstavitele (v dané věci zůstavitelky L. O.). Pokud tedy dovolatelé požadují, aby při stanovení dědických podílů po L. O. bylo zohledněno to, že v pozůstalostním řízení po její matce M. H. nepožadovala L. O. povinný díl, a že to byla ona, kdo M. H. „ovlivnil“, aby odkázala podíly na nemovitostech v XY, v XY a v XY svým vnukům K. a J., nemá tento jejich požadavek žádnou oporu v ustanoveních občanského zákoníku o dědění. Ze žádného zákonného ustanovení nelze ani dovodit, že by soud v řízení o pozůstalosti po L. O. mohl z pravomocně skončeného řízení o pozůstalosti po M. H. činit vlastní závěry a posuzovat důvody, pro které M. H. pořídila ve prospěch svých tehdy dvou nezletilých vnuků, a důvody, které L. O. vedly k tomu, že v řízení o pozůstalosti po své matce, ani později, neuplatnila své právo nepominutelného dědice, tedy právo na (celý) povinný díl po své matce, které podle právní úpravy účinné v době smrti M. H. (zákon č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský) bylo obligačním nárokem vůči těm, kterým byla pozůstalost odkázána. Lze dodat, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela přiléhavě vysvětlil, že splnění odkazu L. O. (tehdy Š.) podle dovětku pořízeného M. H. dne 27.1.1950 (nazvaném „Moje poslední vůle“) neznamená, že by odkázané nemovitosti pocházely od L. O. – ta pouze plnila vůli své matky.

Pokud se dovolatelé domáhají zápočtu na dědické podíly označených dědiců z důvodu, že za ně zůstavitelka uhradila dluhy, které na ně přešly současně s nabytím nemovitostí odkazem od M. H., ani tento jejich požadavek není oprávněný. V průběhu řízení netvrdili, ani nebylo zjištěno, jaké konkrétní dluhy, komu a kdy zůstavitelka za K. S. a J. O. hradila, a přehlíží, že správnost a úplnost skutkových zjištění přezkumu dovolacím soudem nepodléhá (jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Za této situace nebylo ani třeba zabývat se tím, zda dluhy z pozůstalosti po M. H. byla povinna zaplatit sama L. O. (jako dědička, které byla odevzdána pozůstalost, ovšem s povinností splnit odkazy), nebo zda dluhy přešly na vnuky M. H. současně s naplněním odkazu.

Vedle započtení na dědický podíl podle ustanovení § 1660 a § 1661 o.z. náleží dědici také právo na modifikaci dědického podílu podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z., jestliže poměry zůstavitele (zejména zdravotní stav) vyžadovaly péči jiné osoby o něho nebo o udržení či zvětšení jeho majetku. Vypořádání slouží k zohlednění toho, že potřebnou péči a starost o zůstavitele nebo jeho majetek vynaložili jen někteří z jeho dědiců, zatímco ostatní byli v tomto směru nečinní. Jestliže dědic zajišťoval péči o zůstavitele (osobně nebo prostřednictvím jiných osob) po delší dobu nebo jestliže k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku svou prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem přispěl značnou měrou (bez přičinění dědice by se majetek zůstavitele nezachoval v takové podobě, v jaké se stal pozůstalostí), soud stanoví výši vypořádání tak, aby bylo přiměřené jednak povaze a rozsahu činnosti dědice, jednak hodnotě pozůstalosti [srov. Fiala R., Drápal L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2015].

Ve shodě s názorem odvolacího soudu, že aplikace ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. přichází v úvahu jen zcela výjimečně, kdy je z okolností případu zcela nepochybné a jednoznačné, že některý z dědiců se o zůstavitele staral sám, kdežto ostatní se na péči o něj nepodíleli, dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci - podle zjištěného stavu ohledně péče o zůstavitelku, jak je na základě provedených důkazů a jejich hodnocení uveden v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (přičemž skutková zjištění, jak je již výše uvedeno, není dovolací soud oprávněn přezkoumávat ani doplňovat) - nejsou předpoklady pro aplikaci ustanovení § 1696 odst. 3 o.z. splněny, když se o zůstavitelku starali a projevovali zájem v rámci svých možností všichni její potomci.

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by napadené usnesení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání M. O. a M. B. podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 128 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, když nebyly zjištěny okolnosti ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by náhrada nákladů vzniklých v dovolacím řízení měla být některému z účastníků řízení přiznána.

Autor: -mha-