// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 20.08.2019
Žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy dle zákona o veřejných dražbách
Provedl-li dražebník dražbu zástavy přesto, že byla podána žaloba na nepřípustnost prodeje této zástavy, lze dovodit neplatnost takové dražby jen, byla-li žaloba podána v prekluzivní lhůtě uvedené v ustanovení § 46b odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, proti všem v zákoně uvedeným subjektům, tedy jak proti zástavnímu věřiteli, tak proti dražebníku; nedostatek spočívající v neuvedení jednoho z nich, nelze po uplynutí prekluzivní lhůty zhojit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 995/2019, ze dne 16. 5. 2019
Dotčené předpisy:
§ 46a odst. 1 a 2 zák. č. 26/2000 Sb. ve znění do 18. 9.2016
§ 46b zák. č. 26/2000 Sb. ve znění do 18. 9. 2016
§ 48 odst. 3 zák. č. 26/2000 Sb. ve znění do 18. 9. 2016
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 15. 7. 2016 u Okresního soudu v Ostravě domáhala, aby bylo určeno, že „nedobrovolná veřejná dražba uskutečněná elektronicky dne 7. 6. 2016 od 13:00 hodin, jejímž předmětem byl soubor nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně, a to bytová jednotka č. XY v budově č. p. XY na parcele č. XY a podíl na společných částech domu a pozemcích ve výši id. 761/62678 specifikovaných na LV č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY je neplatná“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti ze dne 5. 6. 2015, podle nějž byla dražba nařízena, nemůže být vykonatelným titulem opravňujícím k provedení nedobrovolné dražby. „Hmotně právním podkladem“ pro svolení k přímé vykonatelnosti je jednak smlouva o úvěru ze dne „5. 6. 2016“ (správně 5. 6. 2015) a jednak uznání dluhu, jež je součástí uvedeného notářského zápisu. Poukazuje na to, že podle smlouvy o úvěru měly být peněžní prostředky dlužníku poskytnuty až po sepsání notářského zápisu; přitom také platí, že „závazek úvěrovaného vrátit peněžní prostředky představující úvěr může vzniknout až v okamžiku, kdy dojede k čerpání úvěru.“ Dovozuje, že „dlužník v okamžiku sepsání notářského zápisu neměl povinnost vrátit prostředky představující úvěr, protože v okamžiku sepsání notářského zápisu mu úvěr nebyl poskytnut. Dlužník tak uznal neexistující závazek.“ Uvedená skutečnost má „logicky dopad do účinků svolení k přímé vykonatelnosti dluhu. Je vyloučeno, aby v takovém případě byl notářský zápis řádným a vykonatelným titulem opravňujícím k provedení nedobrovolné dražby.“ Nebyly tím splněny podmínky podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000Sb., o veřejných dražbách, neboť pohledávka žalovaného 2) nebyla doložena vykonatelným notářským zápisem, a v návaznosti na tuto skutečnost byla žalované 1) podána dne 23. 5. 2016 žádost o upuštění od konání dražby.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2006, č. j. 80 C 225/2016-120, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů řízení 50.277 Kč k rukám zástupce žalobkyně. Dospěl k závěru, že „…neplatnost dražby je založena na tom, že dražebník neupustil od dražby, ač měl tak povinnost učinit…, neboť nebyly splněny podmínky uvedené v § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky a jejího příslušenství a poskytuje zástavnímu věřiteli oprávnění domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky, která nebyla včas a řádně splněna, a jejího příslušenství, ať již prodejem nebo jiným zpeněžením zástavy. Pohledávka je zástavnímu věřiteli ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, přiznána tehdy, představuje-li vykonatelné rozhodnutí soudu, vykonatelný rozhodčí nález nebo notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, způsobilý právní prostředek k prodeji nebo jinému zpeněžení zástavy, potřebný k uspokojení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. V daném případě, jak bylo shora uvedeno, notářský zápis toto nesplňuje, není vykonatelným titulem vůči žalobkyni, vůči ní nebyl ani řádně sjednán ručitelský závazek…“.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. září 2018, č. j. 57 Co 145/2018-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.963 Kč „advokátu žalobkyně“. Vyšel z toho, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a sám doplněním dokazování zjistil, že na „LV č. XY“ pro okres město XY, obec XY, k. ú. XY, bylo zapsáno zástavní právo smluvní na základě smlouvy o zřízení zástavního práva podle občanského zákoníku ze dne 8. 10. 2015 zajišťující pohledávku ve výši 2.850.000 Kč s příslušenstvím, budoucí pohledávky do výše 3.000.000 Kč vzniklé do dne 30. 11. 2025, a to pro Cash & Lease Service s. r. o., přičemž právní účinky zápisu nastaly ke dni 9. 10. 2015. Dále zjistil, že pan D. K. (dlužník) podal dne 30. 5. 2016 žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 10 (u něhož byla vedena pod sp. zn. 8 C 212/2016), a to proti žalovanému TG CREDIT CZ s. r. o. - žalovaná 2) v tomto řízení - , kterou se domáhal určení, že prodej předmětných nemovitostí je nepřípustný s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, neboť pohledávka žalované nebyla doložena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem. Okresní soud v Ostravě, jemuž byla věc postoupena z důvodu místní příslušnosti, zastavil řízení o návrhu na vydání předběžného opatření s odůvodněním, že žalobce vzal podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 13. 6. 2016 návrh na vydání předběžného opatření zpět z důvodu jeho bezpředmětnosti, neboť dražba již dne 7. 6. 2016 proběhla. Po právní stránce věc posoudil podle ustanovení § 1359 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník a § 36 odst. 1, § 46a, 46b a 48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a dospěl k závěru, že i na poměry po dni 1. 1. 2014 jsou aplikovatelné závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3802/2012, ze dne 26. 9. 2013. Dovodil, že „…došlo-li přes podání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy k dražbě, pak při takové dražbě došlo k vydražení z dražeb vyloučeného předmětu dražby, což je důvodem neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Jelikož D. K. podal žalobu na určení nepřípustnosti prodeje předmětné zástavy u soudu včas, přičemž není podstatné, že se tak stalo u místně nepříslušného soudu, je nutno dospět k závěru, že předmětná veřejná nedobrovolná dražba, kterou žalovaná 1) provedla, ačkoliv tomu bránil zákaz uvedený v ustanovení § 46b zákona o veřejných dražbách, je neplatná podle ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, neboť došlo k vydražení z dražeb vyloučeného předmětu dražby. Skutečnost, že dražebník se o podání žaloby nedozvěděl, je irelevantní, stejně jako je irelevantní skutečnost, že žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy byla podána toliko proti zástavnímu věřiteli, když podle zákona o veřejných dražbách bylo nutné počkat na pravomocné rozhodnutí ve věci (viz ustanovení § 46b odst. 3 zákona o veřejných dražbách, které zákaz vykonat dražbu váže na včas podanou žalobu na nepřípustnost prodeje zástavy, což bylo v tomto případě splněno, a neváže jej na podání žaloby proti všem pasivně legitimovaných účastníkům, kteří jsou vymezeni v ustanovení § 46b odst. 1 zákona o veřejných dražbách, pasivní legitimaci posoudí soud rozhodující o žalobě na nepřípustnost prodeje zástavy)…“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, zda žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, podaná u místně nepříslušného soudu a dražebník ani navrhovatel dražby se o podání žaloby nedozvěděli, „vyvolá následek, předvídaný v § 46b odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, tedy nezpůsobilost zástavy být předmětem veřejných nedobrovolných dražeb“ a zda tento následek je „způsobilou vyvolat žaloba, která ve lhůtě uvedené v § 46b odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nebyla podána proti všem tam označeným pasivně legitimovaným účastníkům“, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Vytýká dále odvolacímu soudu nepředvídatelnost jeho rozhodnutí, neboť je opřel o zjištění (že dražba byla provedena v době, kdy ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o dlužníkově žalobě na určení nepřípustnosti prodeje zástavy), které ale žalobkyně nikdy netvrdila. Má za to, že odvolací soud shora prezentované otázky v napadeném rozhodnutí správně nevyřešil. Dovozuje, že pokud odvolací soud v rozhodnutí vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3802/2012, je jeho právní posouzení „vzhledem k odlišným okolnostem případu“ nesprávné. Akcentuje skutečnost, že žaloba o nepřípustnost prodeje zástavy byla dlužníkem podána jednak k místně nepříslušnému soudu a jednak pouze proti zástavnímu věřiteli (navrhovateli dražby), nikoliv proti dražebníku, který se tak o této skutečnosti do konání dražby nedozvěděl. Dovolatel, jako dražebník, tak nemohl splnit povinnosti, které na něj zákon, zejména potom v ustanovení § 46b zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, klade. Uzavírá, že žaloba, která nesplňuje požadavky stanovené v ustanovení § 46b zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nemůže „vyvolat předvídané účinky“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované 1) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda „žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, která ve lhůtě uvedené v ustanovení § 46b odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nebyla podána proti všem v ustanovení § 46b odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, označeným účastníkům, způsobuje neplatnost provedené nedobrovolné dražby“, neboť tato otázka doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Projednávanou věc je, vzhledem k datu provedení dražby (dne 7. 6. 2016), třeba posoudit podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném, do dne 18. 9. 2016 (dále jen „zákon o veřejných dražbách“) a (ve vztahu k řešení problematiky zástavního práva) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Podle ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách každý, do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je dlužníkem, zástavcem, zástavním dlužníkem, účastníkem dražby, dražebním věřitelem nebo navrhovatelem, může navrhnout u soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby, pokud dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 36 odst. 1 a 4, § 39 odst. 1 až 7, 9 a 11, § 40 odst. 1 a 2, § 43 odst. 1 až 3 nebo § 46 odst. 1 nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby. Důvodem vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška dlužníkovi, zástavci, nebo zástavnímu dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve stanovené lhůtě zaslal. Není-li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká.
Podle ustanovení § 46a odst. 1 zákona o veřejných dražbách nelze-li dražbu provést v původně uveřejněném termínu proto, že jejímu provedení brání rozhodnutí soudu nebo správního orgánu o předběžném opatření, nebo v důsledku podání žaloby na vyslovení nepřípustnosti prodeje zástavy podle zvláštního právního předpisu, anebo v důsledku zásahu vyšší moci, neupustí dražebník od dražby, ale dražba se ve stanoveném termínu nekoná. Dražba bude v tomto případě provedena do 90 dnů poté, kdy se dražebník dozví o pominutí překážky.
Podle ustanovení § 46a odst. 2 zákona o veřejných dražbách v případech podle odstavce 1 je dražebník povinen ve lhůtě nejméně 30 dnů před konáním dražby uveřejnit stejným způsobem, jakým byla uveřejněna dražební vyhláška, dodatek k této dražební vyhlášce, v němž budou uvedeny místo, datum a čas konání dražby, nové termíny prohlídek předmětu dražby, jakož i další rozhodné skutečnosti týkající se dražby, které v období od uveřejnění dražební vyhlášky nastaly nebo k jejichž změně v tomto období došlo. Lhůta pro složení dražební jistoty v tomto případě nesmí být kratší než polovina lhůty stanovené pro uveřejnění dodatku k dražební vyhlášce.
Podle ustanovení § 46b odst. 1 zákona o veřejných dražbách pokud byla proti zástavnímu věřiteli a dražebníkovi podána u soudu žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy nebo pokud bylo soudem vydáno předběžné opatření o nepřípustnosti prodeje zástavy, veřejná dražba se ve stanoveném termínu nekoná.
Podle ustanovení § 46b odst. 2 zákona o veřejných dražbách v případech podle odstavce 1 je dražebník povinen ve lhůtě nejméně 30 dnů před konáním dražby uveřejnit stejným způsobem, jakým byla uveřejněna dražební vyhláška, dodatek k této dražební vyhlášce, v němž budou uvedeny místo, datum a čas konání dražby, nové termíny prohlídek předmětu dražby, jakož i další rozhodné skutečnosti týkající se dražby, které v období od uveřejnění dražební vyhlášky nastaly nebo k jejichž změně v tomto období došlo. Lhůta pro složení dražební jistoty v tomto případě nesmí být kratší než polovina lhůty stanovené pro uveřejnění dodatku k dražební vyhlášce.
Podle ustanovení § 46b odst. 3 zákona o veřejných dražbách žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy lze podat do 1 měsíce ode dne doručení oznámení o veřejné dražbě zákonem určeným osobám, nejpozději však 7 dnů přede dnem zahájení veřejné dražby.
Podle ustanovení § 46b odst. 4 zákona o veřejných dražbách veřejnou dražbu lze vykonat až po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 3; je-li v této lhůtě podána žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, lze veřejnou dražbu vykonat až poté, kdy bylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto.
Podle ustanovení § 46b odst. 5 zákona o veřejných dražbách ten, kdo podal bezdůvodně žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, je povinen nahradit zástavnímu věřiteli škodu, která mu vznikla oddálením prodeje zástavy za dobu od podání žaloby do dne rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže zástavní věřitel uplatnil právo na náhradu této škody v průběhu řízení o žalobě před soudem prvního stupně; na návrh zástavního věřitele může soud již v průběhu řízení rozhodnout o tom, že je povinen složit do úschovy u soudu zálohu až do výše možné náhrady škody. Ustanovení věty první o zástavním věřiteli se použije obdobně též pro dražebníka.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že termín veřejné nedobrovolné dražby byl žalovanou 1) jako dražitelem stanoven na den 7. 6. 2016 od 13:00 hodin a v tomto termínu také dražba elektronicky proběhla. Dne 30. 5. 2016 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 10 doručena žaloba o určení nepřípustnosti prodeje zástavy (v nyní pojednávané dražbě) žalobce pana D. K., jinak dlužníka pohledávky, zajištěné zástavním právem k nemovitostem, které byly předmětem touto žalobou napadené dražby, a to pouze proti společnosti TG CREDIT CZ s. r. o., v této věci žalovaným 2), navrhovateli dražby a zástavnímu věřiteli ve vztahu k zajištěné pohledávce. Žaloba proti žalované 1), dražebníkovi, doposud podána nebyla; účastníkem řízení o určení nepřípustnosti prodeje zástavy není.
K žalovaným naznačené problematice vztahu žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy a žaloby na určení neplatnosti dražby se (ještě v režimu ustanovení § 166 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a § 46a zákona č. 26/2000 Sb., zákon o veřejných dražbách, ve znění do účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, tedy do 31. 12. 2013) Nejvyšší soud zabýval v odvolacím soudem správně zmíněném rozsudku ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3802/2012, který byl uveřejněn v časopisu Soudní judikatura pod pořadovým číslem 138, roč. 2014, kde dospěl k závěru, že včasné podání žaloby o určení nepřípustnosti prodeje zástavy u soudu má za následek, že zástava není (po dobu trvání překážky) způsobilým předmětem veřejných nedobrovolných dražeb. V tomto rozsudku se však již nezabýval (a ani s ohledem na meze dovolacího přezkumu zabývat nemohl) podrobně otázkou, nastíněnou žalovanou 1), tedy zda lze dovodit tyto účinky i v režimu úpravy zástavního práva podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a režimu dražeb prováděných podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, tedy po dni 31. 12. 2013 v případě žaloby na nepřípustnost prodeje zástavy, podané nikoliv proti všem v zákoně uvedeným osobám (pasívně věcně legitimovaným). Tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena doposud nebyla.
Nejvyšší soud pouze ve vztahu k žalobě na určení neplatnosti dražby, tedy žaloby (zdánlivě) obdobné, v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 599/2007, který byl uveřejněn pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, vyslovil a odůvodnil závěr, že byla-li žaloba o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podána u soudu do 3 měsíců ode dne jejího konání (§ 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), právo na vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby nezaniklo, i když žaloba nesměřovala proti všem osobám, které se z hlediska věcné legitimace musí řízení zúčastnit, a i když se staly účastníky řízení (postupem podle ustanovení § 92 o. s. ř.) až na návrh podaný po uplynutí této lhůty, a tento závěr byl aprobován i pozdějšími rozhodnutími i ve vztahu k dražbám nedobrovolným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1305/2017). Zbývá tak posoudit, zda tyto závěry obstojí i v návaznosti na interpretaci ustanovení § 46a a 46b zákona o veřejných dražbách a § 1362 o. z., resp. § 1364 o. z.).
Ve vztahu k výkladu zákona, je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání (§ 2 odst. 1 o. z.). Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit (§ 2 odst. 2 o. z.). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.).
Z hlediska historického lze připomenout, že institut žaloby na nepřípustnost prodeje zástavy byl v ustanovení § 166 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zakotven zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinném ke dni 1. 1. 2001 ve znění: „Každý, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy není přípustný, je oprávněn podat žalobu u soudu proti zástavnímu věřiteli na určení nepřípustnosti prodeje zástavy“. Zákonem č. 315/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo uvedené ustanovení změněno tak, že okruh pasivně věcně legitimovaných osob byl rozšířen o dražebníka (srov. čl. IV. tohoto zákona); tato změna byla vyvolána změnou zákona o veřejných dražbách, provedenou v čl. I. tohoto zákona, kdy bylo nově zavedeno ustanovení § 46a, upravující povinnosti dražebníka v případě podání žaloby podle § 166 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. K tomu důvodová zpráva uvedla, že „současná právní úprava ukládá povinnost dražebníka od dražby upustit v důsledku jakéhokoliv vykonatelného rozhodnutí soudu (např. vydání předběžného opatření) nebo dokonce jen v důsledku účelového jednání dlužníka (např. žaloby dlužníka na nepřípustnost prodeje zástavy, jejímž často jediným účelem je dosáhnout zrušení dražby a zmaření uspokojení věřitele). Automatické zrušení dražby v těchto případech znamená, že dražebník s navrhovatelem jsou povinni – a to i když je následně předběžné opatření jako nedůvodné zrušeno či žaloba na nepřípustnost prodeje zástavy zamítnuta – celý proces vedoucí k vyhlášení nedobrovolné dražby opakovat a vyhlásit novou dražbu. Tento stav je však v praxi velmi snadno zneužitelný, zejména ze strany dlužníků, kterým podle stávající zákonné úpravy postačí po vyhlášení nové dražby znovu doručit do podatelny soudu žalobu nazvanou jako žaloba na nepřípustnost prodeje zástavy, přičemž dražebník s navrhovatelem jsou povinni (i když bude žaloba následně znovu zamítnuta) od dražby znovu upustit. Novela proto upřesňuje, že v těchto případech, jakož i ve srovnatelných případech vyšší moci, nebude ze strany dražebníka s navrhovatelem automaticky upuštěno od dražby a že dojde pouze k přerušení dražebního procesu, přičemž vyjde-li najevo pominutí překážky, která bránila provedení dražby (např. zrušení předběžného opatření), bude původní dražba následně vykonána bez nezbytnosti vyhlášení zcela nové dražby.“, resp., že „..Ustanovení § 166 občanského zákoníku upravuje zásadním způsobem jeden z právních vztahů, který může vzniknout při veřejné dražbě, a to tak, že dražebník je povinen dražbu nekonat, pokud je žaloba ve smyslu § 166 občanského zákoníku doručena soudu. Dražebník, kterému z podané žaloby vyplývají významné povinnosti, se však o žalobě dozvídá jen nahodile a nemá možnost si tuto skutečnost u soudu ze spisu ověřit. Z tohoto důvodu je třeba, aby žaloba směřovala i proti dražebníkovi…“ (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 315/2006 Sb., změna zákona o veřejných dražbách). Tato změna tak měla za účel jednak „změkčit“ následek podání žaloby na nepřípustnost prodeje zástavy a jednak, a to je hlavní, umožnit dražebníku, aby mohl řádně (v intencích zákona) na podání žaloby reagovat, a tedy, aby se o takové žalobě vůbec dozvěděl (tím, že bude jako strana sporu v žalobě uveden). Lze proto dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo již v této době stanovit povinnost žalobci již přímo v žalobě (samozřejmě podané v prekluzivní lhůtě) stanovit okruh účastníků tak, jak vyžaduje právní norma.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nově institut žaloby na nepřípustnost prodeje zástavy neupravil, skutečnost, že je zájmem, aby tento institut dále přetrval, byla vyjádřena v zákoně č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, kde, jak již bylo zmíněno, bylo v ustanovení § 46b odst. 1 výslovně uvedeno, že „pokud byla proti zástavnímu věřiteli a dražebníkovi podána u soudu žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy nebo pokud bylo soudem vydáno předběžné opatření o nepřípustnosti prodeje zástavy, veřejná dražba se ve stanoveném termínu nekoná“. Vazba následku žaloby (nekonání dražby) na podání žaloby proti oběma (zástavnímu věřiteli a dražebníku) je tedy již zřejmá. Je tak odůvodněn závěr, že historický výklad jednoznačně tenduje k povinnosti žalobce označit již přímo v žalobě, resp. do uplynutí prekluzivní lhůty, okruh účastníků tak, jak vyžaduje právní norma.
Uvedený závěr odpovídá i teleologickému výkladu příslušné právní normy. Žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy má jednoznačně preventivní účel, vzhledem k poměrně rozsáhlým a nežádoucím důsledkům vyslovení neplatnosti již provedené dražby má taková žaloba již před konáním dražby eliminovat ty případy, které by následně vedly k jejímu zneplatnění. Kdyby nebyl dodržen požadavek zákona uvést přímo v žalobě oba v zákoně uvedené subjekty (tedy i dražebníka) a tak umožnit, aby se dražebník o žalobě dozvěděl (a činil zákonné kroky – srov. ustanovení § 46a odst. 1, § 46b odst. 1 zákona o veřejných dražbách, tedy s dražbou „posečkal“), mělo by to naprosto opačný efekt, neboť by bylo umožněno zneplatnit i ty dražby, které jinak z hlediska hmotně právních předpokladů byly zcela zákonné (srov. důsledky provedení dražby v rozporu s ustanovením § 166 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, resp. § 46b zákona o veřejných dražbách, vyvozené v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3802/2012, který byl uveřejněn v časopisu Soudní judikatura pod pořadovým číslem 138, roč. 2014). I z tohoto hlediska je zjevné, že požadavek uvedení přesného okruhu účastníků již v žalobě je zcela legitimní.
Jazykový výklad ustanovení § 46b odst. 1 zákona o veřejných dražbách pochybnosti nevzbuzuje; dražebník je povinen odvolat dražbu („dražba se nekoná“) jen tehdy, směřuje-li žaloba jak proti navrhovateli dražby (zástavnímu věřiteli), tak proti dražebníku; vykládat slova zákona „pokud byla proti zástavnímu věřiteli a dražebníkovi podána u soudu žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy“ tak, že postačuje podání žaloby pouze proti jednomu z nich (tedy pouze proti zástavnímu věřiteli nebo pouze proti dražebníku), je logický i sémantický nonsens, a jako výklad nepřípustný.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že, provedl-li dražebník dražbu zástavy přesto, že byla podána žaloba na nepřípustnost prodeje této zástavy, lze dovodit neplatnost takové dražby jen, byla-li žaloba podána v prekluzivní lhůtě uvedené v ustanovení § 46b odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, proti všem v zákoně uvedeným subjektům, tedy jak proti zástavnímu věřiteli, tak proti dražebníku; nedostatek spočívající v neuvedení jednoho z nich, nelze po uplynutí prekluzivní lhůty zhojit.
Právní názor odvolacího soudu, který dovodil, že „je irelevantní skutečnost, že žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy byla podána toliko proti zástavnímu věřiteli“, tak není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-