// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 25.07.2019
Rozdělení domu na bytové jednotky při vypořádání spoluvlastnictví
I. Před případným vypořádáním spoluvlastnictví rozdělením věci je soud povinen zabývat se tím, zda jsou dosavadní spoluvlastníci (nebo někteří z nich) ochotni hradit náklady na rozdělení věci. Jestliže by žádný ze spoluvlastníků nebyl ochoten vynaložit nic na provedení nezbytných stavebních úprav, musela by být stavba považována z tohoto hlediska za nedělitelnou.
II. Vzájemné vztahy podílových spoluvlastníků mohou být okolností vylučující rozdělení domu na bytové jednotky.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 879/2019, ze dne 17. 4. 2019
Dotčené předpisy: § 1143 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 C 19/2016-231, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 189 m², jehož součástí je stavba, rodinný dům č. p. XY, pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 15 m², stavbě bez č. p./č. e., jiná stavba na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 503 m², a pozemku parc. č. XY, ostatní plocha o výměře 82 m², v obci XY, k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I.). Dále nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude mezi účastníky rozdělen podíly o velikosti jedné poloviny pro žalobkyni a jedné poloviny pro žalovaného (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 10 Co 283/2018-262, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 11. 2018, č. j. 10 Co 283/2018-270, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. Odvolací soud se podle něj odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, R 1/1989, R 37/1982 a 22 Cdo 2631/2005, když sám náležitě nezkoumal a ani soudu prvního stupně neuložil zkoumat okolnosti jím navrhovaného rozdělení nemovitostí. Rovněž se řídil nesprávným právním posouzením naplnění podmínek dokazování a dovozování závěrů ze zjištěných skutečností. Uvádí, že byť soud prvního stupně nevedl dokazování ve smyslu hlediska § 1144 odst. 1 obč. zák., činí odvolací soud v tomto směru závěry v rozporu s § 132 o. s. ř. Poukazuje na to, že soud prvního stupně odmítl jeho návrh na zpracování znaleckého posudku, přičemž ten se jevil jako nezbytný důkaz k objasnění dané věci, když přibraný znalec měnil názor na možnost rozdělení nemovitostí a mezi předloženým projektem Ing. H. a společnosti Smutný s. r. o. je zásadní rozdíl, který nelze překlenout úvahou soudu. V této souvislosti poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces. Nepodloženým je dále názor soudu, podle něhož je rozdělení nemovitostí finančně natolik náročné, že znemožňuje vypořádání. Za správný považuje údaj o výši nákladů na rozdělení uvedený v projektu Ing. H., k němuž uvádí, že nad jeho finanční možnosti není. Soud ani nepochybuje, že jsou jeho možnosti vyšší, neboť mu ukládá povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 241 862 Kč. Podotýká, že v průběhu řízení nabízel převzetí nemovitostí do svého vlastnictví za částku 1 150 000 Kč, k čemuž nebylo přihlédnuto. To také zpochybňuje závěr soudu o neschopnosti vyplatit žalobkyni. Podle něj je rovněž potřeba znát, kolik by musel žalobkyni vyplatit, což bez ocenění není možné. Tvrzení žalobkyně o ceně nemovitosti ve výši 3 000 000 Kč nemusí podle dovolatele obstát. Závěrem uvádí, že dokazování nebylo úplné, nebylo přihlédnuto ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a jde o případ neúplného dokazování ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2273/14 či IV. ÚS 566/15. Navrhuje, aby byl rozsudek soudů obou stupňů zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že se odvolací soud od ustálené judikatury neodchýlil. Tvrzení dovolatele považuje za účelové, odmítnutí návrhu na vypracování znaleckého posudku pak nebylo ani předmětem odvolání. Nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že by znalec měnil názor na rozdělení nemovitostí, když pouze doplnil tvrzení již obsažená ve znaleckém posudku. Projekt rozdělení vyhotovený Ing. H. považuje za nedůvěryhodný. Uvádí, že návrh dovolatele na vypořádání ve výši 1 150 000 Kč byl učiněn mimosoudně, částku měla poskytnout třetí neztotožněná osoba a samotný návrh byl posléze nahrazen návrhem na vyplacení 900 000 Kč. K ceně nemovitosti podotýká, že i podle názoru žalovaného měla dosahovat „do čtyř milionů“. Poukazuje na to, že žalovaný ve věci podal návrh na výkon napadených rozhodnutí. Závěrem navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož bylo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 17, str. 603), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle § 1143 o. z. platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle § 1144 o. z., je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (odstavec 1). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (odstavec 2). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§ 1147 o. z.).
Podle § 1165 o. z. jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení společného jmění nebo při vypořádání společného jmění.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když sám náležitě nezkoumal a ani soudu prvního stupně neuložil zkoumat okolnosti jím navrhovaného rozdělení nemovitostí. Tato námitka nicméně přípustnost dovolání nezakládá.
Z dosavadní judikatury dovolacího soudu se podává, že § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, stanovil nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být jednotlivé způsoby vypořádání použity [např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1988, sp. zn. Cpj 37/88 (uveřejněné pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183a)]. K uplatnění uvedených judikatorních závěrů i pro poměry o. z. se Nejvyšší soud přihlásil i ve své aktuální judikatuře, poukázal přitom na jasné znění zákona (§ 1144 a násl. o. z.) – [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. S těmito závěry se ztotožňuje i komentářová literatura [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 578n, marg. č. 10 a 11.].
V poměrech o. z. je pak s odkazem na shora uvedené primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví právě rozdělení společné věci. Občanský zákoník pak k tomuto způsobu vypořádání spoluvlastnictví žádné bližší podrobnosti neuvádí, vyjma podmínky, že rozdělení věci musí být dobře možné a že věc nelze rozdělit tehdy, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy vypořádání přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.); takto postupuje i v případě, že ten spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu [k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Dělením v rámci této hierarchie je i rozdělení domu na bytové jednotky (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, dostupný na www.nsoud.cz). Způsobem vypořádání spoluvlastnictví je tedy i rozdělení domu na jednotky; teprve tehdy, není-li tento způsob vypořádání dobře možný, přichází do úvahy přikázání věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 190–191).
K tomu, kdy je reálné rozdělení věci dobře možné, se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2474/2006. Judikatura dovolacího soudu byla pak ustálena ve výkladu dělení věci a nákladů (zvláště stavebních) s tím spojených ve smyslu § 142 odst. 1 obč. zák. Objektivní hledisko nákladnosti případného dělení bylo vyloženo již starší judikaturou [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 1. 1968, sp. zn. 4 Cz 3/68 (uveřejněné pod č. č. 61/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)] tak, že před případným rozdělením věci soudním rozhodnutím je třeba zvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud by rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou; stejný názor pak byl vyjádřen i v judikatuře současné [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005 (uveřejněné pod č. C 3425 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck), dále také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 892/2006, a usnesení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 960/2006, (obě dostupné na www.nsoud.cz)] a lze jej považovat za výraz ustálené soudní praxe. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3105/2014, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 17, str. 603, pak Nejvyšší soud připustil, že věc lze považovat za dělitelnou i v případě náklady stavebních úprav za předpokladu, že některý ze spoluvlastníků vyjádří ochotu tyto náklady nést.
Nicméně i kdyby se nejednalo o náklady rozsáhlé, neznamená to bez dalšího, že je rozdělení věci dobře možné, neboť je nutno přihlížet i ke stanoviskům spoluvlastníků. I zde je judikatura konstantní potud, že před případným rozdělením věci je soud povinen zabývat se tím, zda jsou dosavadní spoluvlastníci (nebo někteří z nich) ochotni hradit náklady na rozdělení věci. Jestliže by žádný ze spoluvlastníků nebyl ochoten vynaložit nic na provedení nezbytných stavebních úprav, musela by být stavba považována z tohoto hlediska za nedělitelnou [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 3 Cz 18/88 (uveřejněný pod č. 45/1991 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 17, str. 603)].
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, žalovaný v průběhu řízení uvedl, že náklady na rozdělení nemovitostí budou činit cca 150 000 Kč, přičemž on sám je ochoten se na nich podílet ve výši ½, maximálně do výše 150 000 Kč. Soud prvního stupně a následně pak i soud odvolací, po provedeném dokazování vycházejíce ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana Ryšavého, jeho výslechu, a krycího listu rozpočtu Smutný – Stavitelství s. r. o., dospěly k závěru, že náklady na rozdělení nemovitostí by byly v předmětném případě vyšší (cca 995 000 Kč). Odvolací soud posléze upřesnil, že nezbytné položky spojené toliko s rozdělením by představovaly výdaje přesahující částku 535 000 Kč. Byl-li tedy žalovaný ochoten na rozdělení nemovitostí vynaložit maximálně částku do výše 150 000 Kč, a žalobkyně ničeho, je postup soudů obou stupňů, jež ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví v podobě rozdělení věci nepřistoupily, správný. Ve světle shora uvedených závěrů dovolacího soudu vyjádřených v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 92/2005, sp. zn. 22 Cdo 892/2006, sp. zn. 22 Cdo 960/2006 ve spojení s rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 či sp. zn. 3 Cz 18/88 je totiž právě z hlediska ochoty vynaložení nákladů na provedení nezbytných stavebních úprav spojených s rozdělením nutné považovat dotčené nemovitosti v daném případě za nedělitelné.
Nicméně pro posouzení dovolání není výše uvedená otázka zásadní.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, založil odvolací soud své závěry o nemožnosti dělení domu na bytové jednotky i na úvaze o výši nákladů nutných na rozdělení. Současně však výslovně zdůraznil, že překážkou pro dělení je i postoj žalobkyně, která se z rodinného domu odstěhovala a pro svůj postoj k žalovanému se „do domu vrátit nemíní a odmítá společně, byť v oddělených bytových jednotkách, nemovitost s žalovaným obývat“. Dále pak odvolací soud poukázal na skutečnost, že vztahy mezi účastníky „dokládají vysokou intenzitu trvajícího vzájemného konfliktu, která vylučuje vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu jeho rozdělením na bytové jednotky“.
Závěr, že vzájemné vztahy podílových spoluvlastníků mohou být okolností vylučující rozdělení domu na bytové jednotky, přijímá současná rozhodovací praxe bez jakýchkoliv pochybností (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5345/2015, dostupné na www.nsoud.cz).
Současně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě je pro výsledné rozhodnutí určující, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou důvodech vylučujících rozdělení domu na jednotky (nákladnost dělení, vzájemné vztahy účastníků). Žalovaný by proto, pro případnou úspěšnost jeho dovolání, musel v dovolání relevantně napadnout a zpochybnit oba tyto důvody. To se ovšem v dané věci nestalo, neboť s druhým uvedeným důvodem vylučujícím rozdělení domu na jednotky dovolání žádným způsobem nepolemizuje.
Ani námitka dovolatele, že v průběhu řízení nabízel převzetí předmětných nemovitostí do svého vlastnictví za částku 1 150 000 Kč, k čemuž nebylo přihlédnuto a což zpochybňuje závěr soudu o neschopnosti vyplatit žalobkyni, přípustnost dovolání nezakládá.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že není schopen „převzít nemovitosti do svého vlastnictví, doplatit úvěr a vyplatit žalobkyni“, z tohoto důvodu podle jeho názoru připadalo do úvahy vypořádání pouze formou prodeje nemovitostí. Následně pak v průběhu řízení před soudem prvního stupně navrhl vypořádání rozdělením domu na jednotky. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pak navrhoval rozdělení domu na jednotky.
Žalovaný tedy již při jednání před soudem prvního stupně uvedl, že zájem o přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví nemá, neboť není schopen žalobkyni vyplatit. Přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví následně nenavrhl ani v rámci řízení před odvolacím soudem. Nabídky byly ze strany žalovaného žalobkyni učiněny pouze neformálně, emailem. Pokud tedy soudy obou stupňů k vypořádání podílového spoluvlastnictví v podobě přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu nepřistoupily, nijak se tím neodchýlily od shora citovaných rozhodnutí Krajského soudu sp. zn. 11 Co 698/2014 nebo rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1942/2016. Ostatně v této souvislosti dovolání neobsahuje ani žádné vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. k této otázce.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Autor: -mha-