// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 17.07.2019

Nepřiměřená délka řízení o vydání územního rozhodnutí

Z hlediska pojmu soukromé věci je působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dána tehdy, je-li předmětem posuzovaného správního řízení přímo otázka výkonu vlastnického práva. V posuzované věci žalobkyně vlastnicí pozemků, jichž se řízení o vydání územního rozhodnutí týkalo, nebyla. Nelze tedy uvažovat o tom, že by posuzované řízení jakýmkoli způsobem zasáhlo do jejího práva civilní povahy ve vztahu k těmto pozemkům.

Lze rozumět námitkám žalobkyně, podle kterých získání kladného územního rozhodnutí bylo důležité pro její podnikání, neboť v budoucnu hodlala předmětné pozemky zakoupit, realizovat na nich stavbu bytového domu a z něj pak mít zisk. Ve světle judikatury ESLP však nelze uzavřít, že by tyto okolnosti byly přímo předmětem posuzovaného řízení, tj. že by uvedené řízení mělo přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu práva žalobkyně podnikat. Žalobkyně totiž odvozovala realizaci daných práv nikoli od výsledku územního řízení, ale od svého potenciálního vlastnictví předmětných pozemků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1300/2017, ze dne 25. 4. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
čl. 6 odst. 1 předpisu č. 209/1992 Sb.
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 29. 7. 2014 domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 120 000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce správního řízení vedeného stavebním úřadem městské části města Brna, Brno – Slatina (dále též „stavební úřad“).
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 112 C 223/2014-123, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 90 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 30 000 Kč s příslušenství (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 684 Kč (výrok III).

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 44 Co 14/2016-153, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III tak, že se žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 90 000 Kč s příslušenstvím, zamítá, a žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 020 Kč. V rozsahu zamítnutí žaloby do částky 30 000 Kč s příslušenstvím nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci.

4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 19. 11. 2008 požádala žalobkyně o rozhodnutí o umístění stavby „Panorama“. Dne 18. 3. 2009 bylo oznámeno zahájení územního řízení o uvedené žádosti. Následně bylo řízení dvakrát přerušeno z důvodu nutnosti doplnit žádost žalobkyně nebo dokazování. Dne 31. 3. 2010 přikázal Magistrát města Brna stavebnímu úřadu, aby o žádosti rozhodl, když byla překročena lhůta k vydání rozhodnutí. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 22. 4. 2010 žádost žalobkyně o rozhodnutí o umístění stavby zamítl, a to zejména z důvodu, že plánovaná stavba neodpovídala regulativům Územního plánu města Brna. Rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 30. 8. 2010 bylo citované rozhodnutí stavebního úřadu zrušeno a věc vrácena k projednání z důvodu řady procesních pochybení. Řízení bylo následně usneseními stavebního úřadu ze dne 19. 10. 2010, 28. 1. 2011 a 21. 3. 2011 přerušeno a žalobkyně byla vyzvána k doplnění podkladů, přičemž Magistrát města Brna všechna tato usnesení zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť nebylo zřejmé, co a proč by měla žalobkyně doložit. Poukázal rovněž na to, že je řízení stiženo průtahy. Stavební úřad opět řízení přerušil usnesením ze dne 17. 8. 2011 a vyzval žalobkyni, aby doložila souhlasy vlastníka konkrétního pozemku, kde se má záměr uskutečnit, a stanovisko vlastníka a provozovatele vodovodu a dešťové a splaškové kanalizace k možnosti napojení budoucí stavby. Odvolání žalobkyně do posledně citovaného přerušení řízení bylo Magistrátem města Brna zamítnuto. Usnesením stavebního úřadu ze dne 10. 1. 2012 bylo řízení o žádosti ze dne 19. 11. 2008 o umístění stavby „Panorama“ zastaveno, neboť nebyla upravena dokumentace v souladu se stávajícím stavem a nebyl doložen souhlas spoluvlastníků pozemku dle výzvy ze dne 17. 8. 2011, ani souhlas provozovatele vodovodu a dešťové a splaškové kanalizace s napojením. Zamítnutí žádosti potvrdil i Magistrát města Brna, jako odvolací orgán. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013 bylo posledně citované rozhodnutí Magistrátu města Brna zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání. V návaznosti na to Magistrát města Brna usnesení stavebního úřadu ze dne 10. 1. 2012 rozhodnutím ze dne 10. 5. 2013 zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Stavební úřad usnesením ze dne 7. 8. 2013 přerušil řízení z důvodu vznesené námitky podjatosti všech úředních osob stavebního úřadu. Magistrát města Brna rozhodnutím ze dne 4. 10. 2013 usnesení o přerušení řízení zrušil, neboť nebyly pro takový postup podmínky. Magistrát města Brna usnesením ze dne 25. 9. 2013 pověřil s ohledem na námitku podjatosti vyřízením žádosti žalobkyně o umístění stavby ze dne 19. 11. 2008 stavební úřad Brno – Černovice. Uvedený orgán pak usnesením ze dne 5. 11. 2013 k žádosti žalobkyně řízení přerušil. Dne 31. 7. 2013 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení částky 250 000 Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu za průtahy ve správním řízení. Žalovaná dopisem ze dne 29. 1. 2014 požadavek žalobkyně odmítla. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2015 shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013 zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí, když dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí není titulem k umístění stavby, pochybení správních orgánů byla dovozena v této souvislosti pouze v tom, že nebylo odůvodněno, jaký je důsledek uvedené smlouvy a nebyl doložen ani souhlas s připojením k vodovodu a kanalizaci.

5. Soud prvního stupně na uvedený skutkový stav aplikoval ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že územní řízení o žádosti žalobkyně podané dne 19. 11. 2008 trvalo minimálně do 5. 11. 2013, kdy žalobkyně sama požádala o přerušení řízení. Bylo tak namístě posoudit, zda doba pěti let byla dobou přiměřenou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nikoliv. Doba pěti let není podle soudu prvního stupně přiměřená ani složitější stavbě obsahující desítky bytů jako v projednávané věci. To, že v dané věci došlo k průtahům, nakonec bylo opakovaně konstatováno i Magistrátem města Brna v příkazech stavebnímu úřadu k vyvinutí odpovídající činnosti. Soud prvního stupně zdůraznil, že za většinu průtahů v řízení nemohla žalobkyně, ale neschopnost stavebního úřadu dostatečně odůvodnit neustále dokola kladené požadavky na doplnění projektové dokumentace, přičemž s tím spojená přerušení řízení pak byla opakovaně nadřízeným orgánem rušena. Soud prvního stupně je toho názoru, že dobu pěti let nelze odškodnit pouhým konstatováním průtahů, které ostatně připouští i žalovaná, neboť k nim ze strany správních orgánů, zejména pak stavebního úřadu ve Slatině, docházelo opakovaně přes upozornění nadřízeného orgánu. Podle soudu prvního stupně bylo namístě přikročit ke stanovení peněžité satisfakce za protahované řízení, když jako vodítko bylo ve věci užito oběma stranami zmiňované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Při výpočtu výše peněžitého zadostiučinění vyšel soud prvního stupně z částky 9 000 Kč za každý z prvních dvou let trvání správního řízení a dále pak ve výši 18 000 Kč za každý ze zbylých tří roků. Základní částku stanovenou ve výši 72 000 Kč následně soud prvního stupně po zhodnocení všech kritérií a s přihlédnutím k délce řízení navýšil o 25 %, tedy na částku 90 000 Kč s příslušenstvím.

6. Odvolací soud ze spisu dovodil, že se žalobkyně domáhala úhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o umístění stavby vedeného u Úřadu městské části Brno-Slatina, stavebního úřadu a následně u Magistrátu města Brna a v navazujícím soudním řízení u Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je předmětné řízení správním řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a zda tedy na něj lze uplatnit zásady uvedené ve Stanovisku. K tomu odvolací soud uvedl, že rozhodnutí o umístění stavby vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Z uvedeného přehledu je podle odvolacího soudu zřejmé, že se v této fázi územně stavebního řízení, nepočítaje v to řízení podle § 94a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), při spojení územního a stavebního řízení (k čemuž v tomto případě nedošlo, resp. nebyly pro to splněny podmínky), řeší otázky obecného, veřejného zájmu. Řešení sporů v rovině soukromoprávní v této fázi přichází v úvahu jen ve výjimečných případech a mají svůj podklad pouze ve výkonu vlastnického práva, což však v tomto případě nebylo podle odvolacího soudu možné. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení o umístění stavby přichází do úvahy zásah do práva soukromé povahy a rozhodování o něm leda v souvislosti s výkonem vlastnického práva, a to jednak pro vlastníka pozemku s uvažovanou stavbou a jednak pro jeho sousedy. Žalobkyně však, jak vyplynulo z dokazování před soudem prvního stupně, do žádné z těchto skupin nenáležela, neboť nebyla vlastníkem žádného z pozemků, kde uvažovaná stavba měla stát. Závěrem odvolací soud uvedl, že bylo-li poukazováno na rozsáhlý podnikatelský záměr, který měl být zmařen, toto s řízením nesouvisí, neboť předmětem územního řízení nebylo a ani nemohlo být posuzování podnikatelského záměru (tedy toho, co budoucí vlastník uvažované stavby s ní v budoucnu zamýšlí, tedy jak bude realizovat své budoucí vlastnické právo). Z výše uvedených důvodů shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nesprávným a jako takový ho změnil tak, že žaloba byla v rozsahu napadeném odvoláním zamítnuta.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

8. Odvolací soud nesprávně právně posoudil aplikaci Úmluvy a související evropské a české judikatury na daný případ žalobkyně, když uzavřel, že v případě žalobkyně a územního řízení, v němž byla žadatelkou o územní rozhodnutí, ačkoli nepřiměřená délka řízení byla prokázána, nemohla být žádná majetková či jiná soukromá práva žalobkyně v územním řízení dotčena, a tedy čl. 6 Úmluvy ani čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nelze aplikovat a žádné zadostiučinění tak žalobkyni nenáleží. Podle názoru žalobkyně je uvedený závěr zcela v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou v dovolání specifikuje jako rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 344/2014, 30 Cdo 2742/2009, 30 Cdo 2555/2010, 30 Cdo 958/2009 a 30 Cdo 3026/2009, a taktéž s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“ (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 10. 1989, ve věci Allan Jacobsson proti Švédsku, stížnost č. 10842/84).

9. Žalobkyně k tomu uvádí, že předmětem územního řízení byla žádost o vydání územního rozhodnutí, které je podmínkou dalšího stavebního řízení a tedy podmínkou vydání stavebního povolení. Dané pozemky, na nichž měla být stavba umístěna, byly předmětem smlouvy o smlouvě budoucí kupní a dokonce již i smlouvy kupní ze dne 15. 4. 2009, od níž však žalobkyně následně odstoupila z důvodu protahujícího se řízení a nejistého výsledku územního řízení. Žalobkyně se tedy měla stát vlastníkem daného bytového domu a předmětných pozemků, na nichž měl dům stát, a měla realizovat zisk v rámci svého podnikání. Pakliže daný zisk nerealizovala a měla s územním řízením pouze značné náklady, dosti podstatně se to dotklo jejích majetkových práv a vůbec obchodní existence. Odvolací soud tedy podle žalobkyně zcela nesprávně konstatoval, že podnikání žalobkyně ani její podnikatelská existence nebyly délkou územního řízení nijak dotčeny.

10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s argumenty, které žalobkyně uvedla v dovolání. Namítá především, že žalobkyně zaměňuje povahu práva, o které se v daném případě jedná s povahou práv, která mohou být sekundárně dotčena. Nicméně uvedená otázka stanovená v testu, kterým se ověřuje, zda na daný případ dopadá ustanovení čl. 6. odst. 1 Úmluvy, směřuje na povahu práva, o které se v daném případě jedná, tedy práva, o kterém je rozhodováno. Správní orgány v územním řízení nerozhodovaly o vlastnických právech žalobkyně, nýbrž o právu výstavby v určitém území. K argumentu žalobkyně rozsudkem ESLP ve věci Allan Jacobsson proti Švédsku žalovaná uvádí, že odvolací soud správně uzavřel, že žalobkyně nebyla vlastníkem pozemků, o které se jednalo v územním řízení, a tedy nemohlo dojít k zásahu do jejího vlastnického práva. Lze tedy podle žalované uzavřít, že napadený rozsudek nemůže být v rozporu s výše uvedeným rozsudkem ESLP. Žalobkyně tvrdí, že postupem orgánů v územním řízení byl zmařen její projekt, v důsledku čehož jí ušel zisk. Žalovaná má však za to, že se žalobkyně snaží obejít povinnost řádně tvrdit a prokazovat ušlý zisk tím, že jej prohlásí za nemajetkovou újmu. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, protože napadený rozsudek je správný, a aby uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. V rozsahu, v jakém bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje dovolání zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto v uvedeném rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

13. Dovolání ve zbylém rozsahu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.


IV. Přípustnost dovolání

14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda spadá předmětné územní řízení do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy v případě, že žalobkyně není vlastníkem pozemků, jichž se řízení týká, neboť uvedená otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

17. Dovolání není důvodné.

18. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.

19. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

20. Jak Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, závěr o tom, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy.

21. Odvolací soud se proto správně zabýval otázkou, zda bylo předmětem posuzovaného řízení právo žalobkyně, jež by bylo soukromoprávní povahy. Ilustrativním při hledání odpovědi na tuto otázku je bezpochyby žalobkyní zmiňované rozhodnutí ESLP ve věci Allan Jacobsson proti Švédsku (stížnost č. 10842/84). V dané věci byl stěžovatel vlastníkem pozemku a rodinného domu, přičemž veřejnoprávní předpisy stanovily zákaz stavby na určitých pozemcích (včetně pozemku stěžovatele), jež byl následně novelizacemi daných předpisů prodlužován, v důsledku čehož byl stěžovatel omezen ve výkonu svého vlastnického práva. Právo stavby je podle ESLP civilní povahy bez ohledu na to, že zákaz stavby má svůj původ v právu veřejném (srov. § 73 citovaného rozsudku). Výsledek stavebního řízení měl přímý vliv na výkon tohoto práva (srov. § 70 citovaného rozsudku). Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska pojmu soukromé věci je působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy dána tehdy, je-li předmětem posuzovaného řízení přímo otázka výkonu vlastnického práva.

22. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu oproti tomu plyne, že žalobkyně vlastnicí pozemků, jichž se řízení o vydání územního rozhodnutí týkalo, nebyla. Nelze tedy uvažovat o tom, že by posuzované řízení jakýmkoli způsobem zasáhlo do jejího práva civilní povahy ve vztahu k těmto pozemkům.

23. Lze rozumět námitkám žalobkyně, podle kterých získání kladného územního rozhodnutí bylo důležité pro její podnikání, neboť v budoucnu hodlala předmětné pozemky zakoupit, realizovat na nich stavbu bytového domu a z něj pak mít zisk. Ve světle uvedené judikatury ESLP však nelze uzavřít, že by tyto okolnosti byly přímo předmětem posuzovaného řízení, tj. že by uvedené řízení mělo přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu práva žalobkyně podnikat. Žalobkyně totiž odvozovala realizaci daných práv nikoli od výsledku územního řízení, ale od svého potenciálního vlastnictví předmětných pozemků.

24. Protože podmínky pro závěr, že určité řízení spadá pod věcnou působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musejí být splněny kumulativně, není třeba se nad rámec povahy práva, které bylo předmětem posuzovaného řízení pro žalobkyni, jimi dále zabývat v situaci, kdy je zřejmé, že předmětem posuzovaného řízení žádné právo žalobkyně civilní povahy nebylo.

25. Odkazy žalobkyně na judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou má být napadené rozhodnutí v rozporu, nejsou přiléhavé. Závěry rozhodnutí vydaného pod sp. zn. 30 Cdo 344/2014 si žalobkyně nesprávně vyložila, jak je vysvětleno výše. Zbylá rozhodnutí se již výslovně týkají porušení práva na přiměřenou délku řízení, ke kterému v posuzované věci nedošlo, jak je rovněž výše vysvětleno.


VI. Závěr

26. Vzhledem k tomu, že právní posouzení otázky, zda žalobkyni svědčilo právo na přiměřenou délku posuzovaného řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je ze strany odvolacího soudu správné a vzhledem k tomu, že v jiném rozsahu dovolatelka Nejvyššímu soudu přezkum napadeného rozhodnutí tím, jak vymezila dovolací důvod, neumožnila, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

27. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů