// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 10.07.2019
Způsob vypořádání vnosů z výlučného majetku do SJM
I. Protože ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák. obsahově odpovídá ustanovení § 742 odst. 1 o. z., lze pro postup při vypořádání vnosů z výlučného majetku do SJM použít postup stanovený dosavadní judikaturou k § 149 odst. 2 obč. zák.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je výpočet vypořádacího podílu, použitelný v zásadě i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., následující:
1. Pro zohlednění vnosu je nutné nejprve určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a aktiv – dále jen „výchozí částka“) tvořícího součást společného jmění manželů a výši vnosu, resp. vnosů.
2. Způsob určení výše podílu každého z manželů:
a) Od výchozí částky celkové hodnoty majetku v SJM je nutné odečíst jednotlivé vnosy účastníků.
b) Takto zjištěná hodnota je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky. Jde o výchozí částku sníženou o všechny relevantní vnosy – takto je určen podíl každého z účastníků na „čistém“ majetku (t. j. majetku po odečtení hodnoty vnosů, avšak prozatím bez zohlednění společných dluhů).
c) K podílu každého z účastníků je nutno přičíst výši jím provedeného vnosu (včetně poloviny částky, kterou některý z účastníků plnil z výlučných prostředků po zániku SJM na společný dluh). Součet obou takto zjištěných částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění manželů (tj. výchozí částku).
d) Jestliže byl v řízení však některému z účastníků přikázán k úhradě společný dluh, pak - protože i na úhradě dluhu se účastníci (ve vztahu k třetí osobě) podílejí podle dosavadní judikatury stejný dílem – je druhý účastník povinen nahradit protistraně částku odpovídající polovině tohoto dluhu.
3. Vyčíslení konkrétního vypořádacího podílu:
Konkrétní vypořádací podíl se vypočítá tak, že se základní podíl, který na každého účastníka připadá [bod 2 b)], zvýšený o hodnotu jeho vnosu [bod 2 c)] a snížený o polovinu společného dluhu, který je přikazován k zaplacení protistraně [bod 2 d)], porovná s hodnotou majetku, který je účastníkovi přikazován; je-li mu přikazován majetek o vyšší hodnotě, je třeba mu uložit povinnost vyrovnat takto určenou výši podílů v penězích, má-li dostat majetek o hodnotě nižší, než jaká na něj připadá, musí mu druhý účastník rozdíl doplatit.
II. Právo manžela žádat, aby mu při vypořádání zaniklého SJM bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, není omezeno výší částky, představující kladný rozdíl mezi aktivy a pasívy společného jmění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2020/2018, ze dne 27. 3. 2019
Dotčené předpisy: § 742 odst. 1 písm. c) o. z.
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal vypořádání zaniklého společného jmění manželů a vypořádání podílového spoluvlastnictví (které však není předmětem dovolání).
Okresní soud v České Lípě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2016, č. j. 15 C 12/2015-164, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 9. 2016, č. j. 15 C 12/2015-178, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům par. č. XY a XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaným na listu vlastnictví č. XY u katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrálního pracoviště XY; tyto pozemky přikázal za náhradu ve výši 387 000 Kč do výlučného vlastnictví žalobce (výrok I.). Soud dále vypořádal zaniklé společné jmění manželů („SJM“): Do vlastnictví žalobce přikázal výrokem II. nemovitost na pozemku XY v hodnotě 2 851 000 Kč a výrokem III. další věci v celkové hodnotě 39 922,04 Kč; současně mu výrokem VI. uložil povinnost doplatit zůstatek dluhu z úvěru a z hypotečního úvěru u Komerční banky, a. s., které činily ke dni vydání rozsudku celkem 2 413 889,99 Kč. Do vlastnictví žalované přikázal výrokem IV. věci v celkové hodnotě 27 500 Kč; ve výroku V. jí uložil povinnost zaplatit žalobci tuto částku na vypořádání podílů a výrokem VI. pak povinnost zaplatit žalobci 136 048 Kč na úhradu jedné poloviny těch závazků ze SJM, které po rozvodu manželství uhradil žalobce ze svých výlučných prostředků. Výroky VIII. a IX. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalobce a žalované rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 30 Co 340/2016-234, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, ve výrocích II., III., IV. a VI. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích V. a VII. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vypořádání podílu 490 513,59 Kč (výrok II.). Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně zjistil, že do SJM náleží aktiva ve výši 2 918 422,04 Kč a pasiva ve výši 2 413 886,99 Kč (k těm nepočítal pohledávku žalobce z titulu vnosu); celková hodnota SJM je pak (podle názoru soudu) 504 535,06 Kč. V průběhu řízení vznikl spor o způsob výpočtu hodnoty SJM, resp. o způsob, jakým by měly být zohledněny vnosy žalobce z výlučného na společný majetek ve výši 1 269 552 Kč. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4072/2010) zohlednil vnos tím způsobem, že od celkové hodnoty SJM – zjištěné rozdílem aktiv a pasiv – nejprve odečetl výši vnosů žalobce (jejichž hodnota po redukci ve smyslu § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. – dále „o. z.“ – činí 1 158 466,20 Kč), a to až do výše hodnoty SJM (tj. do 504 535,06 Kč); tuto částku (rovnou nule) vzal za základ pro vypořádání. Aktiva a pasiva následně rozdělil mezi účastníky tak, aby se oběma dostalo hodnoty jedné poloviny základu pro vypořádání a žalobci k tomu navíc hodnoty vnosů v maximální výši majetkové hodnoty SJM (tedy v částce 504 353,06 Kč); na závěr zvlášť zohlednil uhrazení části společných dluhů žalobcem po zániku SJM tak, že žalované uložil povinnost nahradit polovinu této částky žalobci.
Odvolací soud takový způsob výpočtu nepovažoval za správný, neboť měl za to, že k němu lze přistoupit jen v případě, že součástí SJM nejsou pasiva. Zvolil proto postup takový, že vnosy žalobce (1 158 466 Kč) odečetl od aktiv náležejících do SJM a částku takto získanou (1 759 956 Kč) vzal za základ pro vypořádání majetkových hodnot, z něhož by měla každému z účastníků připadnout polovina, tj. 879 978 Kč; každému má rovněž připadnout k úhradě polovina dluhů, tj. 1 206 943,59 Kč, žalované pak navýšená o polovinu toho, co žalobce zaplatil na úhradu společných dluhů po zániku manželství (136 148 Kč). Na vyrovnání podílů proto uložil žalované povinnost uhradit žalobci rozdíl mezi jejím vypořádacím podílem a polovinou pasiv, tedy celkem částku 490 413,59 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Předně namítá, že odvolací soud měl účastníky znovu poučit o nutnosti doplnit tvrzení ohledně rozhodných skutečností a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 2 o. s. ř.), neboť dospěl k závěru, že věc je po právní stránce možné posoudit jinak. Především však odvolací soud nesprávně vypočetl hodnotu podílu dovolatelky; podle ustálené judikatury měl postupovat způsobem, který zvolil soud prvního stupně, neboť takový způsob výpočtu odpovídá ustálené judikatuře (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5991/2016). Zvoleným způsobem výpočtu odvolací soud zkrátil podíl žalované, která je nucena doplatit žalobci část ze svého výlučného majetku. Konečně pak dovolatelka zpochybňuje názor odvolacího soudu, podle něhož aktiva v hodnotě 170 000 Kč a 53 000 Kč nejsou součástí SJM; z provedených důkazů přitom vyplynulo, že těmito částkami žalobce disponoval a současně nebylo prokázáno, že by byly použity na společné výdaje domácnosti, jak žalobce v řízení tvrdil.
Žalobce ve vyjádření uvedl, že postup odvolacího soudu považuje za správný a odpovídající ustálené judikatuře dovolacího soudu. K námitce nesplnění poučovací povinnosti odkázal na judikaturu, podle níž je opětovného poučení podle § 118a o. s. ř. třeba jen tehdy, nepostačují-li tvrzené skutečnosti a označené důkazy na to, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017). Dovolání navrhuje jako nepřípustné odmítnout.
Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Protože společné jmění manželů zaniklo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. z.“), dovolací soud posoudil vypořádání společného jmění podle tohoto zákona (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017).
Ačkoli dovolatelka nesprávně (a logicky rozporně) uvádí všechny důvody přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí), z obsahu dovolání lze přesto dovodit, že důvod přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Jde o otázku způsobu vypořádání vnosu z výlučného majetku do SJM; skutečnost, že tato otázka nebyla v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. dovolacím soudem řešena, zakládá přípustnost dovolání.
Souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů (§ 495 o. z.). V souladu s touto terminologií tvoří společné jmění manželů jak aktiva – věci a pohledávky („co manželům náleží, má majetkovou hodnotu“ - § 708 odst. 1 o. z.), tak i pasiva – dluhy (§ 710 o. z.). Souhrn aktiv – věcí a práv, které do SJM patří (bez pasiv, tedy bez dluhů) pak tvoří společný majetek v SJM. „Hodnotou společného jmění manželů“ se pak v tomto rozhodnutí označuje hodnota (částka), která zůstane po odečtení pasív společného jmění od jeho aktiv. Z této terminologie vychází následující text odůvodnění.
V nyní projednávané věci vznikl spor o způsob zohlednění vnosu podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. při vypořádání SJM, konkrétně o to, má-li výpočet podílů účastníků při zohlednění vnosu vycházet z hodnoty společného jmění, tj. z ceny majetku snížené o hodnotu dluhů (postup soudu prvního stupně), nebo z ceny majetku ve společném jmění (postup odvolacího soudu). Jde o to, má-li být tomu z manželů, který provedl vnos na společný majetek, vnos nahrazen do výše ceny majetku náležejícího do SJM i v případě, že hodnota SJM je v důsledku existence dluhů je zatěžujících nižší. Otázkou je tedy způsob vypořádání vnosu, jeho výše nebyla v dovolacím řízení zpochybněna. Dovolání nezpochybňuje ani samotný fakt, že celý dluh (a to bez zohlednění jeho příslušenství) byl přikázán žalobci s tím, že polovina tohoto dluhu byla započtena jako jeho pohledávka za žalovanou; proto se dovolací soud, vázán obsahem dovolání a jeho důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), otázkou způsobu vypořádání společných dluhů nezabýval.
Podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, má každý z manželů právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.
Protože ustanovení § 149 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) obsahově odpovídá ustanovení § 742 odst. 1 o. z. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017), lze pro postup při vypořádání vnosů použít postup stanovený dosavadní judikaturou k § 149 odst. 2 obč. zák. – viz např. rozsudek ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5441/2015, rozsudek ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3382/2012, usnesení ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4509/2011, nebo rozsudek ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013.
Postup při stanovení výše vypořádacích podílu účastníků při zohlednění vnosu z výlučného do společného majetku:
V poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. se prosadil postup, podle kterého se vnos nahradí z majetku náležejícího do SJM, a to ve výši, která odpovídá poměru velikosti podílu, kterého se účastníku dostává – základem pro vypořádání vnosu byla tedy hodnota majetku, nikoli hodnota celého SJM. Postup byl takový, že soud nejprve odečetl hodnotu vnosů od hodnoty majetku náležejícího do SJM a takto získanou částku vzal za základ pro vypořádání společného majetku; až po rozdělení společného majetku pak zohlednil společné dluhy [tak již v rozsudku ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69 (uveřejněném pod č. 57/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – Rc 57/1970), nebo v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněném pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Rc 103/2015), stejně tak i v dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, a v mnohých dalších rozhodnutích].
V souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je výpočet vypořádacího podílu, použitelný v zásadě i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., následující:
1. Pro zohlednění vnosu je nutné nejprve určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a aktiv – dále jen „výchozí částka“) tvořícího součást společného jmění manželů a výši vnosu, resp. vnosů.
2. Způsob určení výše podílu každého z manželů:
a) Od výchozí částky celkové hodnoty majetku v SJM je nutné odečíst jednotlivé vnosy účastníků.
b) Takto zjištěná hodnota je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky. Jde o výchozí částku sníženou o všechny relevantní vnosy – takto je určen podíl každého z účastníků na „čistém“ majetku (t. j. majetku po odečtení hodnoty vnosů, avšak prozatím bez zohlednění společných dluhů).
c) K podílu každého z účastníků je nutno přičíst výši jím provedeného vnosu (včetně poloviny částky, kterou některý z účastníků plnil z výlučných prostředků po zániku SJM na společný dluh). Součet obou takto zjištěných částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění manželů (tj. výchozí částku).
d) Jestliže byl v řízení však některému z účastníků přikázán k úhradě společný dluh, pak - protože i na úhradě dluhu se účastníci (ve vztahu k třetí osobě) podílejí podle dosavadní judikatury stejný dílem – je druhý účastník povinen nahradit protistraně částku odpovídající polovině tohoto dluhu (protože otázka vypořádání společného dluhu nebyla v dovolání zpochybněna, dovolací soud se jí nezabýval).
3. Vyčíslení konkrétního vypořádacího podílu:
Konkrétní vypořádací podíl se vypočítá tak, že se základní podíl, který na každého účastníka připadá [bod 2 b)], zvýšený o hodnotu jeho vnosu [bod 2 c)] a snížený o polovinu společného dluhu, který je přikazován k zaplacení protistraně [bod 2 d)], porovná s hodnotou majetku, který je účastníkovi přikazován; je-li mu přikazován majetek o vyšší hodnotě, je třeba mu uložit povinnost vyrovnat takto určenou výši podílů v penězích, má-li dostat majetek o hodnotě nižší, než jaká na něj připadá, musí mu druhý účastník rozdíl doplatit.
Je třeba zdůraznit, že dovolání nezpochybňuje samotný fakt, že celý dluh (a to bez zohlednění jeho příslušenství) byl přikázán žalobci s tím, že polovina tohoto dluhu byla započtena jako jeho pohledávka za žalovanou; proto se Nejvyšší soud, vázán důvody podaného dovolání, touto otázkou nezabýval, stejně jako neřešil použitelnost dosavadní judikatury k této otázce.
Výpočet vypořádacích podílů účastníků v této věci:
Východiska: Podíly obou účastníků na společném jmění jsou stejné. Pro zohlednění vnosu je nutné určit výši celkového společného majetku manželů (hodnot, věcí a aktiv patřících do SJM), a výši vnosu, resp. vnosů (s přihlédnutím k amortizaci či valorizaci vnosů). V souzené věci byla celková suma aktiv – majetek v SJM 2 918 422 Kč (bod 22 rozhodnutí odvolacího soudu – dále jen „bod“); vnos žalovaného po redukci tvoří částka 1 158 466 Kč (bod 21).
Způsob určení výše podílu každého z manželů
Od výše společného majetku manželů je nutné odečíst vnos žalobce. V daném případě tak částka 2 918 422 Kč musí být snížena o vnos žalovaného (tj. o 1 158 466 Kč); hodnota majetku k vypořádání činí 1 759 956 Kč. Tato hodnota (hodnota majetku v SJM bez pasiv) je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky, tj. 879 978 Kč (zbytek představuje „dluh“ SJM vůči žalobci).
K podílu žalobce na společném majetku je nutno přičíst výši jím provedeného vnosu 1 158 466 Kč – na náhradu vnosu v této výši má nárok. Výše podílu žalobce po tomto započtení činí částku 2 038 444 (879 978 + 1 158 466 Kč), podíl žalobkyně činí 879 978 Kč. Součet obou uvedených částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv (společného majetku), tj. v daném případě 2 918 422 Kč.
Vyčíslení konkrétního vypořádacího podílu:
a) Aktiva neboli společný majetek: Žalobce v důsledku vypořádání nabyl majetek (dům, věci a pohledávky na bankovních účtech – body 20 a 23) za 2 890 922 Kč, žalovaná za 27 500 Kč (bod 19). Protože žalovaný dostal majetek ve výši převyšující jeho vypořádací podíl na majetku (i po započtení vnosu), musel by rozdíl zaplatit žalované; ten činí 852 478 Kč (2 890 922 - 2 038 444 Kč); protože žalovaná dostala věci za 27 500 Kč, je tuto částku třeba připočíst k uvedenému rozdílu, a vychází částka 879 978 Kč, odpovídající podílu žalované na celém SJM.
b) Pasíva neboli společné dluhy: V řízení však byly žalovanému přikázány k úhradě ještě společné dluhy ve výši 2 413 887 Kč (bod 24). Protože i na úhradě dluhu se účastníci podílejí stejný dílem, je žalobkyně povinna nahradit žalovanému částku odpovídající polovině tohoto dluhu, tj. částku 1 206 943 Kč; tuto je třeba odečíst od 852 478 Kč (které by na základě dosavadního výpočtu měla žalovaná dostat), a vychází částka 354 465 Kč v neprospěch žalované. Je třeba připočíst ještě pohledávku žalobce – polovinu částky, kterou žalobce zaplatil na společný dluh již po zániku manželství a společného jmění, tedy 136 148 Kč (bod 25–k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017); vychází 490 613 Kč, kterou by měla žalovaná zaplatit na vyrovnání podílu žalobci.
Ke stejnému výsledku dojde i výpočet, vycházející z postavení žalované. Žalovaná dostala majetek za 27 500 Kč, její podíl však činí 879 978 Kč; takto ze společného majetku dostává o 852 478 Kč méně, než činí její podíl. Nicméně žalobce má nárok na zaplacení poloviny částky, kterou zaplatil na společný dluh již po zániku manželství a společného jmění, tedy 136 148 Kč, a poloviny společného dluhu, který mu byl přikázán, tedy 1 206 943 Kč; vychází tak, že je povinna žalobci na vyrovnání doplatit 490 613 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu se tak při stanovení výše vypořádacího podílu, který má žalovaná zaplatit žalobci, neodchýlil od judikatury dovolacího soudu; odvolací soud sice uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku o 100 Kč nižší, než jaká vychází podle propočtů uvedených výše, nicméně vzhledem k principu ekonomie řízení to není důvod pro zrušení jeho rozhodnutí.
Problém, nastíněný dovoláním a předtím již v rozsudku soudu prvního stupně je v tomto: Účastníci odpovídají za dluhy tvořící součást společného jmění solidárně (§ 713 odst. 2 o. z.), a to bez ohledu na to, že jejich výše přesahuje hodnotu společného majetku (aktiv SJM). Je otázkou, zda takto odpovídají i za dluh, který vznikl společnému majetku z titulu vnosu z výlučného majetku jednoho z nich. Jinak řečeno jde o to, zda se vypořádání vnosu provádí ze společného majetku (aktiv SJM), nebo z hodnoty společného jmění (aktiv po odečtení pasiv).
Otázkou tedy je, zda na výši, ve které má být vnos nahrazen, mají vliv další pasíva SJM; jinak řečeno, zda za situace, kdy hodnota společného jmění (aktiva po odečtení pasív) je nižší než výše vnosu účastníka, je třeba redukovat výši, do které bude vnos nahrazen, na čistou hodnotu SJM. Zákon na tuto otázku přímo neodpovídá, nicméně z formulace „každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek“ [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.] žádné omezení nevyplývá; ostatně ani povinnost manžela nahradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek [§ 742 odst. 1 písm. b) o. z.], která tvoří „rub téže mince“, není nijak omezena, a to ani výší jeho výlučného majetku. Je též třeba přihlédnout k tomu, že zákon striktně odděluje společný a výlučný majetek – na vzájemné dluhy a pohledávky společného a výlučného majetku je třeba pohlížet obdobně jako na dluhy a pohledávky společného majetku vůči třetím osobám (podle odborné literatury byla důvodem tohoto přístupu ochrana rodinného majetku, t. j. majetku původní rodiny, před uzavřením sňatku), se kterým manžel vstupoval do manželství, pro případ zániku manželství; i když tento trend byl postupem doby oslaben, nebyl zcela opuštěn - viz Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 100). Dovolací soud tak uzavírá, že právo manžela žádat, aby mu při vypořádání zaniklého SJM bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, není omezeno výší částky, představující kladný rozdíl mezi aktivy a pasívy společného jmění. Názor dovolatelky i soudu prvního stupně, že „navrácení prostředků vynaložených z výhradního majetku nemůže překročit hodnotu majetkové podstaty při vypořádání“ tak není správný a soud prvního stupně na jeho základě nemohl dospět ke správnému výpočtu výše vypořádacího podílu, když – navíc – nezacházel s vnosem žalobce jako s pasívem SJM. Dosavadní metodika vypořádání vnosu z výlučného do společného jmění, nastíněná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69 (uveřejněném pod č. 57/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – Rc 57/1970), v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněném pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Rc 103/2015), i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5991/2016 a v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu dalších zůstává použitelná i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb..
Tvrzenou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá tvrzené nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí doplnit skutková tvrzení, bez nichž by nebylo možné rozhodnout ve prospěch účastníka, který má povinnost tvrzení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012, nebo také žalobcem citovaný rozsudek ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017]. Jinak řečeno, vznik poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř. se pojí se změnou právní kvalifikace projednávané věci, k níž však v tomto případě nedošlo. Protože se nezměnila právní kvalifikace skutkových tvrzení, bylo by v přímém rozporu se zásadou koncentrace řízení, zásadou rovnosti a s ustanovením § 205a o. s. ř., pokud by žalobce dostal možnost přinášet další skutková tvrzení. Nejvyšší soud již v usnesení z 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, uvedl, že „poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene, ale na správném závěru, že soud prvního stupně na věc neaplikoval správně judikaturu dovolacího soudu. Skutečnosti potřebné pro rozhodnutí byly do věci již vneseny, a i v případě zrušení rozhodnutí odvolacího soudu by tento soud musel vyjít z výpočtu provedeného dovolacím soudem.
Konečně pak ani poslední předložená otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Týká-li se sporných částek 170 000 Kč a 53 000 Kč, zdali jsou součástí SJM (jak tvrdí dovolatelka) či nikoliv (jak tvrdí žalobce), napadá dovolatelka výhradně skutková zjištění, podle nichž žalobce těmito částkami hradil výdaje společné domácnosti. Dovolací soud je však zjištěným skutkovým stavem vázán. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Autor: -mha-