// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 05.06.2019
Příčinná souvislost mezi jednáním zdravotnického zařízení a úmrtím pacienta
I když nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a úmrtím pacienta, existence příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující, nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, či obecné konstatování obvyklé 50% pravděpodobnosti vyléčení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 164/2018, ze dne 28. 2. 2019
Dotčené předpisy: § 420 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobci se jako pozůstalí žalobou domáhali jednorázového odškodnění za škodu usmrcením manžela první žalobkyně, otce druhé žalobkyně a třetího žalobce.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 9 C 267/2007-724, ve znění opravných usnesení, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalobců 240 000 Kč s příslušenstvím, rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 9 Co 1136/2016-850, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla uložena povinnost žalované 1) a 3) společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalobců 240 000 Kč s příslušenstvím, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalovaného 2) tak, že jeho povinnost zaplatit každému ze žalobců 240 000 Kč s příslušenstvím zanikne v rozsahu plnění žalované 1) a 3), a ohledně úroku z prodlení tak, že jej za dobu od 5. 9. 2007 do 8. 10. 2007 zamítl, a rozhodl o soudním poplatku a náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalovaného 2) se při léčbě zemřelého manžela žalobkyně a) nedopustil žádného pochybení, diagnóza byla stanovena relativně včas, tedy ještě před objevením se nevratných následků. Jak Ústecká poliklinika, tak Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem učinily vše pro stanovení diagnózy předpokládaného maligního onemocnění, prvotní snaha vyšetřit zažívací systém byla uzavřena diagnózou dyspeptického syndromu, což bylo správné, ale zavádějící vzhledem k závažnému onemocnění solitárním nádorem. Zpoždění diagnózy by nemělo mít zásadní vliv na prodloužení života zemřelého, neboť k jeho úmrtí došlo nikoliv na nádorové onemocnění, ale v důsledku hemoragického šoku (krvácení v operačním poli do levé poloviny dutiny hrudní). Nebyl-li pacient přijat k hospitalizaci dne 28. 7. 2005, nemohl tento odklad ničeho změnit na dalším průběhu onemocnění. Diagnostika solitárního plasmocystomu je velmi obtížná, zpoždění diagnostického procesu asi o tři týdny nemohlo mít vliv na další průběh vlastního onemocnění a odstranění nádoru a nemohlo mít vliv na šance na vyléčení či alespoň prodloužení života zemřelého. Postup personálu Masarykovy nemocnice při operaci pacienta dne 7. 9. 2005 a při pooperační péči byl lege artis. Obecně dojde-li k úspěšnému operativnímu odstranění ložiska solitárního plasmocystomu a následnému ozáření, je možnost uzdravení pacienta vysoká, jedná se o více než 50 %. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobců podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že žalovaná 1) a 3) nepostupovaly řádně v oblasti diagnostiky (většina znalců přiznává pochybení na diagnostickém poli) a ke zjištění skutečného onemocnění zemřelého dospěly po značné době, přestože minimálně od 19. 7. 2005 bylo možné z rentgenového snímku rozpoznat patologické změny na páteři, odmítly pacienta hospitalizovat, a když byl dne 17. 8. 2005 přijat na oddělení interny, trvalo zjištění jeho nádorového onemocnění ještě dva týdny. Organismus zemřelého byl při operaci zesláblý a citlivě reagoval na ztráty krve. Pochybení poskytovatelů zdravotní péče při prodlužování délky neúčinného léčení, není postupem lege artis. Odvolací soud uzavřel, že příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a jednáním žalovaných je dána z velké části pravděpodobností, že pacient měl, nedošlo-li by k uváděným pochybením, naději na vyléčení. V rovině pravděpodobnosti by nemuselo dojít k masivnímu krvácení, kdyby pacient nebyl operován v tak zesláblém stavu. Odvolací soud shledal splnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti žalované 1) a 3) za škodu způsobenou žalobcům, žalovaný 2) odpovídá za závazky prodaného podniku Masarykovy nemocnice (nyní Krajské zdravotní, a. s.) jako ručitel.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci a žalovaní 2) a 3).
Druhý žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení otázky příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti třetí žalovanou a úmrtím pacienta. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, a ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2144/2015. Příčinná souvislost musí být bezpečně prokázána, nestačí tu pouhá pravděpodobnost. Dovolatel dále namítal rozdílnost rozhodovací praxe v této otázce, poukázal na rozhodnutí ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 860/2010, a znovu na rozhodnutí sp. zn. 1 Cz 59/90. Dovolatel též namítal nesprávnost skutkového závěru, že třetí žalovaná věděla o existenci RTG snímku ze dne 17. 5. 2016, z čehož pak odvolací soud dovodil porušení právní povinnosti třetí žalovanou. Současně namítal nepřezkoumatelnost hodnocení provedených důkazů. Navrhl zrušení napadeného rozsudku.
Třetí žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení otázky příčinné souvislosti. Namítal, že odvolací soud dezinterpretoval dílčí části znaleckých posudků, vytrhl je z kontextu a závěry znaleckých posudků nahradil vlastním názorem, což je nepřípustné. Soud se svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe – rozhodnutí ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2965/2015, usnesení ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2016, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015. Dovolatel zopakoval závěry znaleckých posudků s tím, že postup zdravotnických zařízení byl lege artis, a nepřichází tak v úvahu hodnocení statistické šance zemřelého na úplné vyléčení či prodloužení jeho života. Z uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřovali v nesprávném posouzení otázky výše nákladů řízení a nesprávné aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb., která byla již zrušena. Dovolatelé formulovali otázku, zda se na základě principu legitimního očekávání aplikuje zrušená vyhláška vždy, či zda je třeba zkoumat, kolik úkonů právní služby bylo učiněno před zrušením vyhlášky a kolik po jejím zrušení, a zda se vztah účastníků povinných k náhradě nákladů řízení řídí stejnými principy jako hmotněprávní vztah, který je předmětem řízení. Dovolatelé navrhli zrušení napadeného rozsudku ve výrocích o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaných je přípustné pro řešení otázky právně relevantních okolností jakožto příčin ve vztahu ke škodnému následku, jehož odškodnění je předmětem řízení. Dovolání žalobců není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti mělo podle žalobních tvrzení dojít před 1. 1. 2014.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Otázka existence příčinné souvislosti jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. je obvykle otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, pod C 1025, dále jen „Soubor“), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Posouzení příčinné souvislosti po právní stránce předpokládá stanovit, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, což u odlišných nároků bývá různé. Zvažují se veškeré příčiny, které se na vzniku té které újmy podílely, přičemž příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez níž by ke škodnému následku nedošlo, i když jde jen o jednu z příčin, která se spolupodílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, rozsudek ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, uveřejněný pod C 14503 Souboru). V dané věci je podstatné, zda postup lékařů obou poskytovatelů zdravotní péče při stanovování diagnózy a rozhodování o hospitalizaci byl příčinou, bez níž by nedošlo ke smrti pacienta a ke vzniku újmy osob jemu blízkých, jež má být odškodněna. Příčinou smrti byla podle skutkových zjištění dechová nedostatečnost a srdeční zástava. Příčinná souvislost tak měla být zkoumána mezi těmito skutečnostmi a jednáním zdravotnických zařízení. Odvolací soud konstatoval porušení povinnosti zdravotnických zařízení na poli diagnostickém a vznik újmy žalobců v důsledku smrti osoby blízké, pokud jde o existenci příčinné souvislosti, tu odůvodnil pouze „pravděpodobností, že pacient měl naději na vyléčení, protože v obecné rovině nemuselo dojít k masivnímu krvácení po zákroku, kdyby pacient nebyl operován v tak zesláblém stavu, a obecná pravděpodobnost vyléčení činí asi 50 %“. I když nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a úmrtím pacienta, existence příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující, nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, či obecné konstatování obvyklé 50% pravděpodobnosti vyléčení. V tomto smyslu posoudil soud otázku existence příčinné souvislosti v rozporu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
I v procesním postupu při práci se znaleckými posudky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soud není povinen bez dalšího převzít závěry znaleckého posudku, avšak nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, či jeho závěry nahradit názory vlastními. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2965/2015, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2016). Odvolací soud (i soud prvního stupně) v rozporu s výše uvedeným vytrhl z kontextu části znaleckých posudků, z nichž učinil v podstatě vlastní závěry, aniž vzal v úvahu shodné závěry znaleckých posudků, že zpoždění diagnostického procesu nemohlo mít vliv na další průběh vlastního onemocnění a odstranění nádoru nemohlo mít vliv na šance na vyléčení či alespoň prodloužení života zemřelého.
Další námitky v dovolání směřující proti hodnocení důkazů a proti zjištěnému skutkovému stavu postrádají charakter právní otázky, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a kterou by mohl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a přípustnost dovolání tak založit nemohou.
Dovolací námitky žalobců týkající se aplikace zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, protože jimi předestřené otázky jsou judikaturou Nejvyššího soudu vyřešeny a odvolací soud o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. V projednávané věci bylo řízení zahájeno 6. 9. 2007 a důsledkem aplikace advokátního tarifu po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. ke dni 7. 5. 2013 by se podstatně zvýšila celková náhrada nákladů řízení, jež vznikly i před jejím zrušením (jak vyplývá z rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soudem prvního stupně). Proto odvolací soud správně posuzoval v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15, zda použití advokátního tarifu není v tomto případě v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání a zda jej lze použít pro rozhodnutí o náhradě nákladů za zastoupení advokátem, a jeho závěr, že v dané věci jde právě o tento případ, je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016, a ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4842/2015).
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl a na základě dovolání žalovaných rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) a 3) zrušil (§ 243e odst. 1 věta první o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí rovněž ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) a 3) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 3) rozhodne soud v novém řízení o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-