// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 04.06.2019

Vypořádání mezi dědici podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z.

I. Není-li mezi dědici ze zákona uzavřena dohoda, náleží dědici právo na modifikaci zákonného dědického podílu vypořádáním podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z., jestliže poměry zůstavitele (zejména jeho zdravotní stav) vyžadovaly péči jiné osoby nebo jestliže sám zůstavitel nebyl (pro svůj věk nebo z jiných důvodů) schopen řádně se postarat o udržení nebo zvětšení svého majetku. Vypořádání slouží k zohlednění toho, že potřebnou péči a starost o zůstavitele nebo jeho majetek vynaložili jen někteří z jeho dědiců, zatímco ostatní byli v tomto směru nečinní. Jestliže dědic zajišťoval péči o zůstavitele (osobně nebo prostřednictvím jiných osob) po delší dobu (zpravidla alespoň několik měsíců) nebo jestliže k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku svou „prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem“ přispěl „značnou měrou“ (bez přičinění dědice by se majetek zůstavitele nezachoval v takové podobě, v jaké se stal pozůstalostí), soud stanoví výši vypořádání tak, aby bylo přiměřené jednak povaze a rozsahu činnosti dědice, jednak hodnotě pozůstalosti.

II. O vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. soud rozhodne samostatným výrokem v usnesení o dědictví tak, že stanoví částku, v níž se poskytne oprávněnému dědici jím požadované vypořádání, anebo že se mu právo na modifikaci zákonného dědického podílu nepřiznává. Oprávněný dědic přitom nemůže po ostatních dědicích požadovat, aby mu stanovené vypořádání zaplatili; soudem stanovená částka je pouze podkladem pro modifikaci dědických podílů započtením (kolací), v důsledku kterého se dědický podíl oprávněného dědice zvýší a dědické podíly ostatních dědiců v tomu odpovídajícím rozsahu sníží. Dojde-li mezi dědici k neshodě o to, zda má dědic právo na požadované vypořádání, může ji soud řešit jen v rámci řízení o pozůstalosti.

III. Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud (i soud prvního stupně) k závěru, že předpoklady pro modifikaci zákonného dědického podílu pozůstalého syna splněny nejsou, neboť jednak „zůstavitel byl až do svého odchodu do nemocnice prakticky soběstačný a žádnou zvláštní péči jiné osoby nepotřeboval“, jednak „velká část tvrzených příspěvků směřovala do části nemovitosti, kterou užíval pozůstalý syn, a sloužila tak tedy k vylepšení kvality vlastního bydlení“. S těmito závěry dovolacímu soudu nezbývá než souhlasit.

Na posouzení nároku na vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. má v projednávaném případě stěžejní význam zejména okolnost, že pozůstalý syn užíval nemovitost zůstavitele bezplatně. Lze sice pozůstalému synovi přisvědčit v tom, že „svou prací a silami“ zveleboval nemovitost jako celek, tedy nejen část, ve které bydlel se svou rodinou, nicméně nelze odhlédnout od bezplatnosti užívání nemovitosti, která nebyla zprvu v jeho vlastnictví a později se stal „pouze“ spoluvlastníkem její 1/6. Z tohoto důvodu nemůže být naplněna podmínka „aniž by za to byl odměňován“ ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 věty první o.z., a proto je v zásadě nadbytečné se zabývat splněním dalších předpokladů stanovených v ustanovení § 1693 odst. 3 o. z.

Nutno zdůraznit, že odměnou je přitom třeba rozumět nejen poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty, ale i jiného majetkového zvýhodnění spočívajícího například právě v tom, že dědic poté, co přispěl ke zvelebení nemovitosti zůstavitele, již nemusel vynakládat prostředky na vlastní bydlení v penězích.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2619/2018, ze dne 13. 3. 2019

vytisknout článek

Dotčené předpisy: § 1693 odst. 3 o. z.

Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Řízení o pozůstalosti po J. Š., zemřelém dne 7.11.2015 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 30.12.2015, č.j. 25 D 1336/2015-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla pověřena Mgr. Marie Hájková, notářka se sídlem v Praze 1 (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních).

Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 11.7.2016, č.j. 25 D 1336/2015-54, určil, že obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti činí 2,722.825,- Kč, výše pasiv pozůstalosti činí 36.170,- Kč a čistá hodnota pozůstalosti činí 2,686.655,- Kč (výrok I.), a potvrdil nabytí dědictví rovným dílem dědicům ze zákona, tj. pozůstalému synovi J. Š. a pozůstalé vnučce R. Š. (výrok II.); současně rozhodl o odměně soudní komisařky Mgr. Marie Hájkové, o náhradě jejích hotových výdajů a o náhradě za daň z přidané hodnoty v celkové výši 24.690,- Kč, z níž je povinen každý z dědiců zaplatit 12.345,- Kč (výrok III.), a o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

K odvolání J. Š. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26.10.2016, č.j. 24 Co 468/2016-83, usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích II., III. a IV.“ zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Pozůstalý syn J. Š. přípisem ze dne 5.6.2016 požadoval modifikaci dědických podílů s odůvodněním, že „z původně hospodářského stavení (stodoly) č.p. v XY jím byl na vlastní náklady vybudován nový objekt, který zůstavitel užíval“. Nerozhodl-li soud prvního stupně o tomto nároku v rámci pozůstalostního řízení, učinil své rozhodnutí „nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů“.

Okresní soud Praha-východ poté usnesením ze dne 11.10.2017, č.j. 25 D 1336/2015-184, nepřiznal pozůstalému synovi J. Š. „právo na modifikaci jeho podílu dle ustanovení § 1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník“ (výrok I.) a potvrdil nabytí dědictví rovným dílem dědicům ze zákona (výrok II.); současně rozhodl o odměně soudní komisařky Mgr. Marie Hájkové, o náhradě jejích hotových výdajů a o náhradě za daň z přidané hodnoty v celkové výši 25.532,- Kč, z níž je povinen každý z dědiců zaplatit 12.766,- Kč (výrok III.), a o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně (soudní komisař) za prokázané, že „se syn J. sice podílel na zvelebování nemovitosti zůstavitele, avšak tyto práce byly prováděny synem i zůstavitelem společně“, že „i veškeré další náklady hradili zůstavitel a syn J. společně a nelze dovodit, kolik hradil zůstavitel a kolik pozůstalý syn“, a že „se jednalo o investice a úpravy hlavně části domu obývané pozůstalým synem a jeho rodinou, se kterou v domě bydlel, aniž by platil jakékoliv nájemné“. Dále bylo z výslechů svědků zjištěno, že zůstavitel byl po celou dobu „soběstačný“ a že ačkoli „potřeboval pomoc a péči až v poslední době, kdy byl nemocný“, nejednalo se dle soudu prvního stupně (soudního komisaře) o „péči zakládající důvod pro uplatnění modifikace podílu“, ale o „pomoc a péči, která by měla být mezi rodinou, zejména mezi rodiči a jejich potomky, naprostou samozřejmostí“.

K odvolání J. Š. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22.2.2018, č.j. 24 Co 11/2018-234, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se odvolací soud zabýval tím, zda zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že se J. Š. staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž by za to byl odměňován, a dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci daného ustanovení splněny nebyly. V řízení bylo prokázáno jednak, že zůstavitel byl až do svého odchodu do nemocnice „soběstačný“ a nepotřeboval žádnou zvláštní pomoc, jednak, že „podstatná část tvrzených příspěvků“ J. Š. k udržení a zvětšení zůstavitelova majetku „byla realizována již 20 - 30 let před smrtí zůstavitele“ a „plynutím času v důsledku amortizace tak již došlo k významnému ponížení hodnoty takových příspěvků“. Je také nutné přihlédnout k tomu, že „velká část tvrzených příspěvků směřovala do části nemovitosti, kterou užíval pozůstalý syn a sloužila tak k vylepšení kvality vlastního bydlení“. Vzhledem k tomu, že pozůstalý syn „zhruba 20 let bezplatně užíval nemovitost, k níž neměl žádný vlastnický vztah“, a ani poté, co se stal spoluvlastníkem 1/6 nemovitosti, po něm nebylo požadováno, aby hradil za bydlení částku „nad rámec toho, co by odpovídalo rozsahu jeho spoluvlastnického práva“, lze dovodit, že za své „příspěvky na nemovitost“ získal určitou odměnu. Z tohoto důvodu odvolací soud dospěl k závěru, že není možné uplatnit nároky podle ustanovení § 1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, byl-li pozůstalý syn za své příspěvky na majetek zůstavitele odměňován.

Proti výroku I. tohoto usnesení odvolacího soudu podal J. Š. dovolání. Nejprve odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil splnění předpokladů vzniku nároku podle ustanovení § 1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nesouhlasí se závěrem, že byl „odměňován“ za plnění, jimiž zhodnocoval nemovitost, neboť skutečnost, že bydlel v nemovitosti, aniž za bydlení zůstaviteli platil v penězích, není důvodem pro vyloučení možnosti uplatnit nárok na vypořádání podle uvedeného ustanovení. Naopak má za to, že „z pohledu spravedlnosti“ je rozhodující, kdo nemovitosti zhodnocoval svými přínosy, a pokud tak činil pouze jeden ze synů zůstavitele, má mu náležet vyrovnání. Je přitom nerozhodné, do jaké „části domu“ byly investice směrovány, protože i „část domu, kterou obýval a obývá“, je předmětem dědictví a zhodnocením této části se zvýšila hodnota „majetku, který má zdědit druhá dědička“. Zároveň odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ke zjištění výše jeho přínosu a zhodnocení majetku. Nakonec zpochybňuje závěr, že „plynutím času v důsledku amortizace částečně došlo k významnému ponížení hodnoty jeho příspěvků“, neboť pro účely pozůstalostního řízení se vždy vychází „z hodnoty věcí v době, kdy byly pořízeny“. Jiný postup by byl v rozporu s ustanovením § 1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého se vypořádání poskytne ve výši přiměřené trvání a rozsahu toho, co dědic plnil, a hodnotě pozůstalosti.

R. Š. navrhla, aby dovolací soud dovolaní J. Š. jako „zjevně bezdůvodné“ odmítl, případně zamítl. Uvádí, že „dovolatelem tvrzené přispění pracemi na udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku nelze považovat za přispění ve značné míře“ a že navíc byl dovolatel za „tyto práce“ odměňován, takže nemohou být splněny podmínky pro modifikaci dědických podílů podle ustanovení § 1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. – nepodléhá), že zůstavitel nezanechal žádné pořízení pro případ smrti, byl vdovec a měl dva syny, J. a L., který dědictví odmítl a do jehož dědických práv proto vstoupila jeho jediná dcera R. Š. (zůstavitelova vnučka). Pozůstalý syn J., který bydlel se svou rodinou ve stejném domě společně se zůstavitelem, v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli uplatnil nárok na modifikaci svého zákonného dědického podílu z důvodu, že se ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, staral o zůstavitele a přispěl značnou měrou ke zvětšení zůstavitelova majetku, aniž by za to byl odměňován.

V projednávané věci tedy bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné vyřešení právní otázky, jaký význam má při posuzování práva požadovat po ostatních dědicích vypořádání ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, okolnost, že dědic přispíval na udržení a zvětšení nemovitosti (majetku) zůstavitele, ve které sám bezplatně bydlel. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání J. Š. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 7.11.2015, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).

Podle ustanovení § 1476 o.z. se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.

Podle ustanovení § 1635 o.z. v první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem (odstavec 1). Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka (odstavec 2).

Dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti, má dědic právo požadovat po ostatních dědicích vypořádání, pokud se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován. Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se zvětší jeho dědický podíl. To platí i v případě, že dědic, který není pozůstalým manželem, plnil vůči zůstaviteli vyživovací nebo obdobnou povinnost (§ 1693 odst. 3 o.z.).

V projednávaném případě se J. Š. domáhal modifikace zákonného dědického podílu podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. návrhem ze dne 5.6.2016, v němž zejména uvedl, že „se podstatně podílel na rozšíření a zvelebení nemovitosti, která je předmětem dědictví, když z původní stodoly byl vybudován nový obytný objekt, který zbudoval na vlastní náklady“, že „opravoval a zveleboval zůstavitelem obývanou část nemovitosti, přičemž zůstavitel mu vynaložené náklady nenahradil“, a že by proto bylo „nespravedlivé“, aby do jeho dědického podílu byla započtena „hodnota majetku, který sám svými prostředky a silami vybudoval bez toho, aniž by obdržel nějakou protihodnotu“. Dále uvedl, že „po smrti matky se o otce staral, pečoval o jeho výživu, obstarával jeho potřeby a poskytoval mu potřebnou péči, zejména v posledních letech jeho života“. Své „vynaložené náklady“ vyčíslil částkou 1,250.000,- Kč a požadoval, aby „jeho dědický podíl činil 2/3 a podíl druhé dědičky 1/3 majetku patřícího do pozůstalosti“.

Není-li mezi dědici ze zákona uzavřena dohoda, náleží dědici právo na modifikaci zákonného dědického podílu vypořádáním podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z., jestliže poměry zůstavitele (zejména jeho zdravotní stav) vyžadovaly péči jiné osoby nebo jestliže sám zůstavitel nebyl (pro svůj věk nebo z jiných důvodů) schopen řádně se postarat o udržení nebo zvětšení svého majetku. Vypořádání slouží k zohlednění toho, že potřebnou péči a starost o zůstavitele nebo jeho majetek vynaložili jen někteří z jeho dědiců, zatímco ostatní byli v tomto směru nečinní. Jestliže dědic zajišťoval péči o zůstavitele (osobně nebo prostřednictvím jiných osob) po delší dobu (zpravidla alespoň několik měsíců) nebo jestliže k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku svou „prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem“ přispěl „značnou měrou“ (bez přičinění dědice by se majetek zůstavitele nezachoval v takové podobě, v jaké se stal pozůstalostí), soud stanoví výši vypořádání tak, aby bylo přiměřené jednak povaze a rozsahu činnosti dědice, jednak hodnotě pozůstalosti.

O vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. soud rozhodne samostatným výrokem v usnesení o dědictví [srov. ustanovení § 185 odst. 3 písm. a) z.ř.s.] tak, že stanoví částku, v níž se poskytne oprávněnému dědici jím požadované vypořádání, anebo že se mu právo na modifikaci zákonného dědického podílu nepřiznává. Oprávněný dědic přitom nemůže po ostatních dědicích požadovat, aby mu stanovené vypořádání zaplatili; soudem stanovená částka je pouze podkladem pro modifikaci dědických podílů započtením (kolací), v důsledku kterého se dědický podíl oprávněného dědice zvýší a dědické podíly ostatních dědiců v tomu odpovídajícím rozsahu sníží. Dojde-li mezi dědici k neshodě o to, zda má dědic právo na požadované vypořádání, může ji soud řešit jen v rámci řízení o pozůstalosti [srov. Fiala, R., Drápal L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015].

Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud (i soud prvního stupně) k závěru, že předpoklady pro modifikaci zákonného dědického podílu J. Š. splněny nejsou, neboť jednak „zůstavitel byl až do svého odchodu do nemocnice prakticky soběstačný a žádnou zvláštní péči jiné osoby nepotřeboval“, jednak „velká část tvrzených příspěvků směřovala do části nemovitosti, kterou užíval pozůstalý syn, a sloužila tak tedy k vylepšení kvality vlastního bydlení“. S těmito závěry dovolacímu soudu nezbývá než souhlasit.

Na posouzení nároku na vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. má v projednávaném případě stěžejní význam zejména okolnost, že pozůstalý syn J. Š. užíval nemovitost zůstavitele bezplatně. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že „svou prací a silami“ zveleboval nemovitost jako celek, tedy nejen část, ve které bydlel se svou rodinou, nicméně nelze odhlédnout od bezplatnosti užívání nemovitosti, která nebyla zprvu v jeho vlastnictví a později se stal „pouze“ spoluvlastníkem její 1/6. Z tohoto důvodu nemůže být naplněna podmínka „aniž by za to byl odměňován“ ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 věty první o.z., a proto je v zásadě nadbytečné se zabývat splněním dalších předpokladů stanovených v ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. Nutno zdůraznit, že odměnou je přitom třeba rozumět nejen poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty, ale i jiného majetkového zvýhodnění spočívajícího například právě v tom, že dědic po té, co přispěl ke zvelebení nemovitosti zůstavitele, již nemusel vynakládat prostředky na vlastní bydlení v penězích.

Pro úplnost, jak správně uvedl již odvolací soud, o.z. přímo nestanovuje „přiměřený poměr mezi hodnotou příspěvku na majetek zůstavitele a poskytovanou odměnou“, a proto je třeba se zaměřit na samotnou „fakticitu“ příspěvku. V projednávané věci tedy navíc nelze dovodit, že by příspěvky J. Š. na majetek (nemovitost) zůstavitele byly ve zjevném nepoměru k poskytované odměně (neplacení nájemného za užívání části nemovitosti), jelikož účelem příspěvků bylo rovněž zvelebení nemovitosti pro potřeby vlastní a své rodiny. Stejně tak tvrzenou „větší péči“ dovolatele o zůstavitele lze posoudit jako „běžně očekávanou“ mezi rodinnými příslušníky, tím spíše, pokud bydlí společně. K modifikaci zákonných dědických podílů podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. je nutno přistoupit pouze ve výjimečných případech, kdy by bylo rozdělení dědictví podle zákona zjevně nespravedlivým s ohledem na „přístup a péči“ dědiců k osobě a majetku zůstavitele. Takové okolnosti však v projednávané věci zjištěny nebyly.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů – správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání J. Š. podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Věcným rozhodnutím o podaném dovolání se stal bezpředmětným akcesorický návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a bylo nadbytečné zabývat se důvody, pro které byl odklad vykonatelnosti navrhován (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.8.2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 128 z.ř.s.

Autor: -mha-