// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 23.04.2019

Ke vzniku a trvání práva bydlení druhého manžela podle § 744 o. z.

I. Pro právní poměry, které se týkají rodinných práv, k nimž patří i právo bydlení jednoho z manželů podle § 744 o. z., platí tzv. nepravá retroaktivita.

II. Z ustanovení § 743 odst. 1 o. z. a § 744 o. z. plyne, že má-li k bytu (domu) jeden z manželů výhradní právo umožňující mu v něm bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové (typicky právo vlastnické), vznikne druhému z manželů právo bydlení, přičemž se tak může stát uzavřením manželství, vzniklo-li výhradní právo před jeho uzavřením, nebo vznikem tohoto výhradního práva za trvání manželství, avšak pouze za předpokladu, že byt (dům) je obydlím manželů. Obydlím je pak místo, kde je vedena rodinná domácnost. Rodinnou domácností (manželů) je společenství tvořené manžely, případně dalšími osobami trvale spolu žijícími ve společném obydlí (obydlí manželů) a společně hospodařícími.

Existence rodinné domácnosti v předmětném domě nebo bytě je tak jednou ze základních podmínek vzniku i trvání práva bydlení. Není-li byt (dům), k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující mu v něm bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové, obydlím manželů, např. v důsledku toho, že v něm není vedena rodinná domácnost, nevznikne v něm právo bydlení druhému z manželů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, ze dne 24. 1. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 743 odst. 1 o. z.
§ 744 o. z.

Kategorie: manželství; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobou podanou dne 7. 12. 2015 se žalobce domáhal vyklizení bytu č. 343 ve 4. nadzemním podlaží bytového domu na adrese XY (dále jen „předmětná nemovitost“, „předmětný byt“, příp. „byt“), s odůvodněním, že je výlučným vlastníkem předmětného bytu, ve kterém jako manželé se žalovanou a jejich nezletilým synem společně bydleli v letech 2009 až 2012. Poté se všichni přestěhovali do Dubaje ve Spojených arabských emirátech a předmětný byt v té době nebyl obýván, vyjma přechodných pobytů žalované o prázdninách. V září 2014 se žalovaná po jednom z těchto pobytů se synem zpět do Dubaje nevrátila, podala návrh na rozvod a požádala o svěření syna do své péče. Tato řízení dosud probíhají. Vzhledem k tomu, že účastníci přemístili svou domácnost v roce 2012 do Spojených arabských emirátů, nevzniklo žalované k předmětnému bytu žádné užívací právo.

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 9. 2016, č. j. 4 C 409/2015-35, rozhodl o povinnosti žalované byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Uzavřel, že v roce 2009, kdy účastníci jako manželé v bytě společně bydleli, sice žalované k němu vzniklo právo bydlení, nicméně v roce 2012 došlo k přesunutí společného obydlí a tím i rodinné domácnosti do zahraničí. Jestliže žalovaná bydlí v předmětném bytě od června 2014 sama se synem, zatímco žalobce bydlí jinde, pak nelze mít za to, že spolu účastníci v předmětném bytě založili po návratu z ciziny rodinnou domácnost. V důsledku toho předmětný byt není obydlím manželů ve smyslu § 743 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a žalovaná tak nemá k bytu právo bydlení podle § 744 o. z. ani žádný jiný vztah, který by vylučoval jeho vyklizení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 21 Co 464/2016-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení bytu a jeho předání žalobci zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že jestliže v předmětném bytě účastníci jako manželé od roku 2009 do roku 2012 společně bydleli, měli v něm ve smyslu § 743 odst. 1 o. z. obydlí a žalované k němu ve smyslu § 744 o. z. vzniklo právo bydlení. Dle odvolacího soudu se o. z. nikde nezmiňuje o tom, že by právo bydlení založené ve smyslu ustanovení § 744 o. z. zaniklo ještě před rozvodem manželství nebo přesunem rodinné domácnosti, proto uzavřel, že právo bydlení v předmětném bytě žalované za manželství trvá a zanikne jí až rozvodem. Dodal, že za situace, kdy žalovaná bydlí v bytě s nezletilým synem účastníků, je uplatněný nárok zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že jde o otázky dosud neřešené, a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel především namítal, že odvolací soud aplikoval § 743 a 744 o. z. retroaktivním způsobem a že uvedená ustanovení i nesprávně vyložil, jestliže dovodil, že existence práva bydlet jednoho z manželů (žalované) v domě anebo bytě, k němuž má druhý z manželů (žalobce) výhradní právo (§ 744 o. z.), je vázána výhradně na existenci manželství bez ohledu na splnění dalších podmínek, jimiž jsou existence obydlí manželů a v něm vedená rodinná domácnost. Dále zpochybnil i závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok je zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany s odůvodněním, že žalovaná v bytě bydlí bez právního důvodu více jak tři roky, aniž by hradila jakékoli náklady spojené s jeho užíváním, čímž podstatně omezuje jeho vlastnické právo. Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť z něj není patrno, jakými úvahami se při aplikaci jednotlivých ustanovení řídil. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky aplikace a výkladu ustanovení § 743 odst. 1 a § 744 o. z. (otázky vzniku a případně zániku práva bydlení druhého manžela v domě nebo v bytě, k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující v něm bydlet), která dovolacím soudem dosud nebyla řešena.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu jako vadu řízení, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Podle ustálené praxe dovolacího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu dovolání je však zřejmé, že dovolatelem vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu mu nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezil dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není nepřezkoumatelné.

Z hlediska skutkového bylo v projednávané věci zatím zjištěno, že dne 16. 8. 2005 účastníci uzavřeli manželství, že s právními účinky od 19. 5. 2009 se žalobce stal vlastníkem předmětného bytu, ve kterém společně bydleli od roku 2009 do roku 2012, kdy se přestěhovali do Spojených arabských emirátů, a že od června 2014 účastníci nevedou společnou domácnost, neboť žalovaná se se synem účastníků vrátila do České republiky a nastěhovala do bytu, zatímco žalobce zůstal ve Spojených arabských emirátech a posléze se přestěhoval do Saudské Arábie, kde nyní žije a pracuje.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Uvedená přechodná ustanovení vyjadřují zásadu, že zákony nepůsobí nazpět a že novým zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne jeho účinnosti. Pro právní poměry, které se týkají rodinných práv, k nimž patří i právo bydlení jednoho z manželů podle § 744 o. z., platí tzv. nepravá retroaktivita. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy (poměry) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z těchto vztahů (poměrů), vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou, tedy právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013.

Jestliže v daném případě účastníci užívali společně předmětný byt v období let 2009 až 2012, je třeba jejich právní poměry k tomuto bytu v této době posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, nikoli podle úpravy současné (účinné od 1. 1. 2014), jak nepřípustně retroaktivně učinil odvolací soud. Právo bydlení manžela v případě, kdy manželé společně bydleli v domě či bytě, k němuž měl výhradní (vlastnické) právo druhý z nich, nebylo v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ani v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o rodině”), výslovně upraveno. Soudní praxe však dovodila, že manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě, jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 15. 6. 1977, sp. zn. Cpj 11/77, uveřejněné pod číslem 14/1978 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu (§ 18 zákona o rodině) i vzájemnou vyživovací povinností manželů (§ 91 zákona o rodině). Na tomto základě má manžel – nevlastník – právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela, a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení zaniká a manžel (vlastník) se může domáhat vyklizení bytu podle § 126 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 839/2000, ze dne 1. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1547/2003, nebo ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1290/2010). Z výše uvedených rozhodnutí rovněž vyplývá, že rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě (bytě) ve vlastnictví druhého z manželů, nebyl zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady, a to s ohledem na analogickou aplikaci (§ 853 obč. zák.) § 713 odst. 1 obč. zák. s tím, že druh bytové náhrady se posuzoval (rovněž analogicky) podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.

Uvedené závěry pro danou věc znamenají, že žalované sice svědčilo od roku 2009 do roku 2012 právo v předmětném bytě bydlet, to však zaniklo tím, že se účastníci z bytu odstěhovali a přenesli svou společnou domácnost do Spojených arabských emirátů, kde společně do června 2014 žili. Zbývá tak posoudit otázku, zda žalované vznikl právní důvod k užívání předmětného bytu po té, co v červnu 2014 opustila společnou domácnost a se synem se do něj přestěhovala, a to podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

Podle § 743 odst. 1 o. z. manželé mají obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost.

Podle § 744 o. z. je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující v domě nebo bytě bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové, vznikne uzavřením manželství druhému manželu právo bydlení. Vznikne-li jednomu z manželů takové výhradní právo za trvání manželství, vznikne tím druhému z manželů právo bydlení.

Z citovaných ustanovení plyne, že má-li k bytu (domu) jeden z manželů výhradní právo umožňující mu v něm bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové (typicky právo vlastnické), vznikne druhému z manželů právo bydlení, přičemž se tak může stát uzavřením manželství, vzniklo-li výhradní právo před jeho uzavřením, nebo vznikem tohoto výhradního práva za trvání manželství, avšak pouze za předpokladu, že byt (dům) je obydlím manželů. Obydlím je pak místo, kde je vedena rodinná domácnost. Definici /vymezení/ rodinné domácnosti o. z. neobsahuje, lze však vyjít z definice formulované v souvislosti s výkladem § 743 o. z. komentářovou literaturou, podle níž je rodinnou domácností (manželů) společenství tvořené manžely, případně dalšími osobami trvale spolu žijícími ve společném obydlí (obydlí manželů) a společně hospodařícími (srov. MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IV, § 655-975 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2016, str. 649). Existence rodinné domácnosti v předmětném domě nebo bytě je tak jednou ze základních podmínek vzniku i trvání práva bydlení. Proto nezbývá než uzavřít, že není-li byt (dům), k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující mu v něm bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové, obydlím manželů, např. v důsledku toho, že v něm není vedena rodinná domácnost, nevznikne v něm právo bydlení druhému z manželů.

V projednávané věci vyplývá z dosavadních skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a odvolací soud je převzal, že v předmětném bytě vedli účastníci společnou domácnost pouze do roku 2012, kdy se přestěhovali do Spojených arabských emirátů. Dokazování v tom směru, zda případně vedli společnou a posléze (od 1. 1. 2014) rodinnou domácnost na více místech (tedy kromě domácnosti v cizině i v tomto bytě), provedeno nebylo. S ohledem na (dosud) zjištěnou skutečnost, že předmětný byt nebyl po 1. 1. 2014 obydlím manželů, je závěr odvolacího soudu o vzniku a trvání práva bydlení žalované k němu podle § 744 o. z. nesprávný.

Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok žalobce je zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany (§ 8 o. z.). Nejvyšší soud již v minulosti (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, rozsudek ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje (v projednávaném případě žalovaná), tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá (v projednávaném případě žalobce). Princip dobrých mravů je natolik specifickým institutem, že jeho případné použití je možné v pouze odůvodněných případech. I když uvedená judikatura pojednávala o rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze ji – pokud jde o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle § 8 o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017). Jestliže odvolací soud odůvodnil svůj závěr o tom, že nárok žalobce na vyklizení bytu je zjevným zneužitím práva, pouze tím, že „v bytě bydlí žalovaná s nezletilým synem účastníků“, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné, neboť absentuje pečlivá úvaha o poměrech obou účastníků.

Z vyložených důvodů rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů