// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 26.03.2026
Náhrada škody vzniklé zahájením insolvenčního řízení
I. Osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, se podle § 147 insolvenčního zákona může domáhat náhrady takové škody nebo újmy po insolvenčním navrhovateli pouze za předpokladu, že insolvenční návrh byl jeho vinou pravomocně odmítnut nebo zamítnut, anebo že insolvenční řízení o insolvenčním návrhu bylo jeho vinou pravomocně zastaveno.
Řečené platí bez zřetele k tomu, že v poměrech dané věci úpadek dlužníka nastal až po zahájení insolvenčního řízení a přivodila ho svými opatřeními třetí osoba (banka, která dlužníku nesprávně zablokovala účty). Tyto okolnosti ostatně ani nejsou přičitatelné insolvenčnímu navrhovateli. Insolvenční návrh, na jehož základě byl zjištěn (trvající) úpadek dlužníka, též nemůže být (současně) považován za šikanózní.
II. Za nepřiléhavou má Nejvyšší soud výtku k aplikaci § 154 odst. 1 o. s. ř. Nejde totiž o to, vyžadovat (až) ke dni vyhlášení rozsudku vznik předpokladů pro vyhovění danému nároku, nýbrž o to, aby tyto předpoklady (v daném případě předpoklad pravomocného zastavení řízení o insolvenčním návrhu, nebo pravomocného odmítnutí insolvenčního návrhu, anebo pravomocného zamítnutí insolvenčního návrhu) byly splněny nejpozději v době, kdy soud rozhoduje o věci samé. Názor, že postačuje, že pravomocné usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu existovalo v době podání žaloby (neboť Nejvyšší soud je zrušil jako nezákonné až později), správný není.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 778/2024, ze dne 27. 2. 2026
Spisová značka: 29 Cdo 778/2024 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.778.2024.1
Dotčené předpisy:
§ 154 odst. 1 o. s. ř.
§ 147 IZ ve znění účinném do 31. října 2012
§ 147 IZ ve znění účinném od 1. listopadu 2012
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou datovanou 19. prosince 2008, podanou u Městského soudu v Praze dne 30. prosince 2008 (ve znění změn připuštěných usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. října 2010, č. j. 14 Cm 32/2009-172), se žalobce [IDS distributor, spol. s r. o. (dále též jen „dlužník“)] domáhal vůči žalovanému (Pěkný - Unimex s. r. o.) zaplacení částky 43.925.808,20 Kč, jako újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení na jeho majetek (šikanózním insolvenčním návrhem žalovaného) a opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení.
2. Podáním došlým soudu prvního stupně 19. dubna 2012 (č. l. 218 až 221) pak žalobce soudu sdělil, že jelikož za dobu od června 2008 do dubna 2010 přišel o „celkový hrubý zisk“ ve výši 35.830.741 Kč, bere žalobu zpět ve zbývající části, tedy ohledně částky „8.095.067 Kč“ (rozdíl částek 43.925.808,20 Kč a 35.830.741 Kč však činil 8.095.067,20 Kč).
3. Rozsudkem ze dne 29. června 2012, č. j. 14 Cm 32/2009-303, Městský soud v Praze:
[1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 35.830.744 Kč (I. výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
[3] Zastavil řízení (pro částečné zpětvzetí žaloby) ohledně požadavku na zaplacení částky 8.095.064,20 Kč (III. výrok).
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. srpna 2017, č. j. 3 Cmo 390/2012-350, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v I. a II. výroku a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jelikož usnesením ze dne 4. února 2013, č. j. KSPL 27 INS 2123/2008-A-136, Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zjistil úpadek původního žalobce, prohlásil konkurs na jeho majetek a jeho insolvenčním správcem ustanovil AGENTURU PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ – ARES, v. o. s., odvolací soud již jako s novým žalobcem jednal (a o věci rozhodl) s onou veřejnou obchodní společností, která (až) podáním z 11. dubna 2017 navrhla pokračování v řízení (č. l. 346).
5. Žalobce následně podáním datovaným 1. března 2018 (č. l. 363-364) upřesnil žalobní tvrzení tak, že požaduje:
[1] Zaplacení částky 267.167 Kč z titulu dlužného příspěvku na podporu prodeje zboží, propagaci a marketingu podle článku 6 Obchodních podmínek pro dodávky zboží sjednaných mezi původním žalobcem a žalovaným dne 6. října 2006 (dále jen „Obchodní podmínky“) [5 % z částky 5.523.346,10 Kč (z objemu fakturačních cen po slevě za období od ledna 2007 do března 2008)].
[2] Zaplacení částky 55.233 Kč z titulu nedodaných vzorků výrobků podle článku 6 Obchodních podmínek [1 % z částky 5.523.346,10 Kč (objem fakturačních cen po slevě za období od ledna 2007 do března 2008)].
[3] Zaplacení částky 35.400.251 Kč představující ušlý zisk za červen 2008 až květen 2010 (z titulu náhrady škody způsobené šikanózním návrhem žalovaného).
6. Tamtéž žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že takto požaduje celkem 35.731.651 Kč, bere žalobu zpět co do částky 99.093 Kč „s příslušenstvím“ (příslušenství jistiny však není žalováno).
7. Rozsudkem ze dne 15. února 2019, č. j. 14 Cm 32/2009-404, Městský soud v Praze:
[1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 35.830.734 Kč (I. výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2020, č. j. 3 Cmo 92/2019-449:
[1] Zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. února 2019 v I. výroku ohledně částky 99.083 Kč „s příslušenstvím“ a řízení v tomto rozsahu zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) [první výrok].
[2] Ve zbývající části I. výroku rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. února 2019 potvrdil (první výrok).
[3] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
9. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. července 2022, č. j. 29 Cdo 405/2021-466, ve znění (opravného) usnesení ze dne 23. září 2022, č. j. 29 Cdo 405/2021-483:
[1] Odmítl dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2020 v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 331.400 Kč (první výrok).
[2] Jinak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2020 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2019 zrušil s výjimkou vztahující se k částce 99.083 Kč, o které odvolací soud rozhodl částí prvního výroku svého rozsudku tak, že co do požadavku na její úhradu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (druhý výrok).
[3] Ve zrušeném rozsahu postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) jako soudu věcně příslušnému v prvním stupni k jejímu projednání a rozhodnutí (třetí výrok).
Rozsudek Nejvyššího soudu je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
10. Rozsudkem ze dne 1. února 2023, č. j. 22 C 176/2022-501, obvodní soud:
[1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 35.400.251 Kč (I. výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
11. Obvodní soud – vycházeje z § 147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z označené judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
12. Řízení o insolvenčním návrhu žalovaného nebylo zastaveno, insolvenční návrh nebyl odmítnut vinou žalovaného a insolvenční návrh nebyl ani zamítnut; žalobci tudíž nepřísluší náhrada ušlého zisku vzniklého zahájením insolvenčního řízení. Na tomto závěru nemění ničeho ani předchozí pravomocné usnesení ze dne 19. listopadu 2009, jímž Vrchní soud v Praze insolvenční návrh zamítl, posléze zrušené Nejvyšším soudem.
13. Aktivní legitimace žalobce má být zkoumána ke dni konečného rozhodnutí, když pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
14. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2023, č. j. 20 Co 161/2023-526:
[1] Potvrdil rozsudek obvodního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
15. Odvolací soud – vycházeje rovněž z § 147 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
16. Předpokladem aktivní legitimace žalobce k uplatnění nároku na náhradu škody, jež měla vzniknout insolvenčnímu dlužníku podáním insolvenčního návrhu, je odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu anebo zastavení insolvenčního řízení v intencích § 147 insolvenčního zákona. Toto ustanovení nepředpokládá zkoumání faktické důvodnosti insolvenčního návrhu v „náhradovém řízení“, vedoucí k přezkumu rozhodnutí o úpadku.
17. Podstatné proto v daném případě je, že v insolvenčním řízení byl zjištěn úpadek dlužníka (jakkoliv po zásahu dovolacího soudu), řešený konkursem. Proto pro výsledek sporu není právně významný argument, že dlužník se dostal do úpadku v důsledku těžkostí spojených s insolvenčním řízením a že na počátku insolvenčního řízení byl aktivně legitimován k podání žaloby podle § 147 odst. 2 insolvenčního zákona.
18. K poukazu žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2010, je na místě uvést, že (tamním) důvodem zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů byl nepřiměřený rozsah ochrany poskytnuté dlužníku zamítnutím insolvenčního návrhu. Dovolací soud v tomto rozhodnutí vysvětlil, že zamítnutí insolvenčního návrhu mohlo být odůvodněno postupem podle § 143 odst. 3 insolvenčního zákona, který ale dlužník nedodržel (sám zavinil, že insolvenční řízení neskončilo zamítnutím insolvenčního návrhu).
19. Postup dle § 143 odst. 3 insolvenčního zákona nadto představuje výjimku ve smyslu § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, stejně jako situace, kdy dlužník po podání insolvenčního návrhu závazek splnil.
20. Výhrady k závěrům obvodního soudu o přetržení příčinné souvislosti a o částečném zániku žalobcovy pohledávky nemají zásadní opodstatnění, neboť na těchto závěrech napadené rozhodnutí nespočívá. V obecné rovině lze nicméně souhlasit s tím, že o nejméně částečné nedůvodnosti žaloby svědčí již samotné tvrzení žalobce, že dlužníka poškodila jeho banka svým postupem v insolvenčním řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
21. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Má „žalobce jako insolvenční dlužník“ právo na náhradu škody podle § 147 insolvenčního zákona proti insolvenčnímu navrhovateli, který podal bezdůvodně (protiprávně) insolvenční návrh proti dlužníku v době, kdy dlužník nebyl v úpadku, avšak v důsledku bezdůvodného (protiprávního) insolvenčního návrhu se dlužník následně dostal do úpadkové situace a na jeho majetek byl soudem pravomocně prohlášen konkurs?
22. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
23. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položené otázce následovně:
24. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů, že mu nenáleží nárok podle § 147 insolvenčního zákona. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, o která soudy svá rozhodnutí opřely [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 1726/2019, a (částečně) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sp. zn. 29 Cdo 181/2020], byla vydána za jiných skutkových okolností. V prvním případě rozhodoval dovolací soud za situace, kdy dlužník byl v úpadku již ke dni podání insolvenčního návrhu. Druhé rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá, když primárně řešilo odpovědnost jednatele za škodu způsobenou insolvenčním návrhem, který podal za právnickou osobu, navíc za situace, kdy insolvenční řízení skončilo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu.
25. Závěr soudů, že ve sporu není aktivně věcně legitimován, jelikož insolvenční řízení neskončilo žádným ze způsobů předjímaných v § 147 insolvenčního zákona, má dovolatel za nepřípustně restriktivní a přehnaně formalistický; srov. k tomu (citované) závěry „rozhodnutí“ Ústavního soudu ze dne 10. března 2020, sp. zn. III. ÚS 4047/19 [správně jde o nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 50/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], a „rozhodnutí“ Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2018, sp. zn. I. ÚS 1283/16 (správně jde opět o nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 180/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
26. Dlužníku je takto odmítnuta náhrada škody způsobená šikanózním (protiprávním) insolvenčním návrhem jen proto, že se v jeho důsledku do úpadku později skutečně dostal.
27. Odvolací soud nevzal v úvahu, že insolvenční řízení bylo zahájeno 29. května 2008, přičemž konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen až 4. února 2013 (poté, kdy do řízení vstoupily jako insolvenční navrhovatelé další osoby). V průběhu bezmála pěti let trvajícího insolvenčního řízení se ekonomická, personální i obchodní situace dlužníka změnila tak, že to v konečném důsledku vedlo k prohlášení konkursu. Přitom v průběhu insolvenčního řízení bylo spolehlivě prokázáno, že ke dni zahájení insolvenčního řízení dlužník v úpadku nebyl (teprve v důsledku jeho zahájení a v průběhu insolvenčního řízení se dostal do úpadku). Srov. z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 21/2010 pasáž, podle které:
„Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dlužník v době zahájení insolvenčního řízení v úpadku nebyl, neboť prokázal, že i přes existenci dovolatelem namítaných (věřiteli přihlášených) závazků tyto byl schopen plnit.“
28. Při posouzení aktivní věcné legitimace dovolatele dle § 147 insolvenčního zákona by tak mělo být zohledněno nejen to, zda byly formálně splněny podmínky dle § 147 insolvenčního zákona, nýbrž i to, zda tyto podmínky byly splněny ke dni zahájení insolvenčního řízení.
29. Dovolatel současně zdůrazňuje, že dlužník podal žalobu v době, kdy byly splněny podmínky dle § 147 insolvenčního zákona (a k tomuto datu měly být zkoumány podmínky aktivní věcné legitimace). Odkazy soudů na § 154 o. s. ř. jsou nepřípadné, jelikož otázku odpovědnosti za škodu je nutno zkoumat k okamžiku škodné události.
30. Napadené rozhodnutí je též nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když odvolací soud se nevypořádal s argumentací dovolatele a pouze nekriticky převzal závěry obvodního soudu a nepřípadně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1726/2019, ačkoliv Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku z 28. července 2022 měl zkoumanou otázku za dovolacím soudem neřešenou.
31. Za nepřezkoumatelné má dovolatel i závěry odvolacího soudu reagující na jeho námitky k otázce přetržení příčinné souvislosti. Vágní konstatování odvolacího soudu, že rozhodnutí obvodního soudu na těchto závěrech není založeno, odporuje odstavci 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
III. Přípustnost dovolání
32. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
34. Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. Znění dovolatelem formulované otázky je zčásti sugestivní; otázka je návodná potud, že její text předestírá Nejvyššímu soudu jako fakt v řízení neprokázanou skutečnost [že se dlužník dostal do úpadku v důsledku bezdůvodného (protiprávního) insolvenčního návrhu žalovaného] a potud k založení přípustnosti dovolání nezpůsobilá. Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným pro odpověď na otázku, zda (případně za jakých podmínek) se osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, může domáhat náhrady takové škody nebo újmy po insolvenčním navrhovateli, aniž je (byl) splněn předpoklad spočívající v tzv. jiném rozhodnutí o insolvenčním návrhu (§ 142 insolvenčního zákona). Potud jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
35. Nejvyšší soud se – v hranicích vytyčených právní otázkou, pro jejíž zodpovězení připustil dovolání – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
36. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
37. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy a jež se co do průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka podávají i z insolvenčního rejstříku):
38. Insolvenčním návrhem podaným u insolvenčního soudu 29. května 2008 se žalovaný (coby insolvenční navrhovatel) domáhal zjištění úpadku dlužníka.
39. Usnesením ze dne 13. června 2008, č. j. KSPL 29 INS 2123/2008-A-7, insolvenční soud:
[1] Zamítl insolvenční návrh (I. výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
40. Zamítnutí insolvenčního návrhu odůvodnil insolvenční soud tím, že insolvenční navrhovatel přišel o aktivní věcnou legitimaci úhradou pohledávky dlužníkem.
41. K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2008, č. j. KSPL 29 INS 2123/2008, 1 VSPH 128/2008-A-16, zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 13. června 2008 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak proto, že insolvenční navrhovatel v odvolání namítal, že má stále za dlužníkem pohledávku ve výši 181.717,26 Kč a insolvenční soud zatížil řízení vadou spočívající v tom, že rozhodl o insolvenčním návrhu bez nařízení jednání.
42. Usnesením ze dne 16. července 2009, č. j. KSPL 29 INS 2123/2008-A-55, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, přičemž vedle žalovaného jednal jako s dalším insolvenčním navrhovatelem se Z. P. (dále jen „Z. P.“), který přistoupil do řízení podáním doručeným insolvenčnímu soudu 3. února 2009.
43. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. listopadu 2009, č. j. KSPL 29 INS 2123/2008, 1 VSPH 466/2009-A-83:
[1] Změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. července 2009 tak, že „insolvenční návrhy“ se zamítají (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
44. Odvolací soud uzavřel, že prvnímu insolvenčnímu navrhovateli (žalovanému) nesvědčila v době rozhodování insolvenčního soudu aktivní věcná legitimace, neboť k tomuto okamžiku nedoložil vůči dlužníku splatnou pohledávku. Přihlášku pohledávek ze vzájemné obchodní spolupráce v celkové výši 367.727,10 Kč vzal tento věřitel zpět po jejím zaplacení dlužníkem dne 16. ledna 2009 a další pohledávka ve výši 70.357,47 Kč z titulu úroků z prodlení z kupní smlouvy zůstala sporná. Druhému insolvenčnímu navrhovateli (Z. P.) aktivní věcná legitimace též nesvědčila, neboť svou pohledávku postoupil smlouvou ze dne 14. července 2009 J. Š. Při odkazu na § 141 odst. 2 insolvenčního zákona však odvolací soud uzavřel, že důvod ke zrušení či změně rozhodnutí insolvenčního soudu by přesto nebyl dán, kdyby byl v odvolacím řízení osvědčen úpadek dlužníka. Následně odvolací soud dovodil, že i když obsah spisu jednoznačně nasvědčuje závěru, že dlužník v době rozhodnutí insolvenčního soudu i soudu odvolacího v úpadku byl (měl více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti), příčinou tohoto stavu nebyla jeho nezpůsobilost dostát splatným závazkům vzešlá z jeho ekonomických poměrů, nýbrž „zásadní porušení povinností spojených s insolvenčním řízením financující bankou dlužníka“, která 29. května 2008, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení, zablokovala jak dlužníkův běžný účet, tak jeho úvěrový účet určený k provoznímu financování.
45. K dovolání prvního insolvenčního navrhovatele (žalovaného) Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. června 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2010, zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, tak usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. července 2009 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitakal závěru odvolacího soudu, že dlužník v době zahájení insolvenčního řízení v úpadku nebyl, neboť prokázal, že i přes existenci dovolatelem namítaných (věřiteli přihlášených) závazků tyto byl schopen plnit (srov. i citaci této pasáže v rámci reprodukce dovolání v odstavci 27 odůvodnění shora). Následně však Nejvyšší soud poukázal na to, že pro vydání rozhodnutí o úpadku je rozhodující stav v době vyhlášení (respektive vydání) tohoto rozhodnutí insolvenčním soudem. Tamtéž dodal, že závěr, že ke dni vydání rozhodnutí o úpadku (i ke dni vydání napadeného rozhodnutí) dlužník v úpadku byl (neboť schopnost hradit dané závazky prokázal pouze k okamžiku zahájení insolvenčního řízení a poté již nikoliv), přijal i sám odvolací soud. Poukázal též na to, že okolnost, že není schopen dané závazky hradit, dlužník potvrzoval, přičemž jako důvod, proč se tak stalo, uváděl protiprávní zablokování jeho bankovních účtů v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení. To, zda se dlužník dostal do úpadku přičiněním třetí osoby, měl Nejvyšší soud v insolvenčních poměrech za významné jen z pohledu § 143 odst. 3 insolvenčního zákona, ve lhůtách v tomto ustanovení uvedených. To, že vedle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009 ruší i usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. července 2009, odůvodnil Nejvyšší soud tím, že stav vyvolaný měnícím rozhodnutím odvolacího soudu je na úrovni odvolacího soudu (kam by za jiných okolností byla věc vrácena) nereparovatelný.
46. Usnesením ze dne 4. února 2013, č. j. KSPL 27 INS 2123/2008-A-136, 20 INS 9152/2010-A-52 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 5. února 2013), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (I. výrok), prohlásil konkurs na jeho majetek (III. výrok) a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil dovolatele (II. výrok). Vedle žalovaného jednal insolvenční soud jako s dalším insolvenčním navrhovatelem s Českou spořitelnou, a. s., za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni.
47. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. dubna 2013, KSPL 29 INS 2123/2008, 1 VSPH 325/2013-A-156, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. února 2013 ve výroku o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
48. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona:
§ 154 (o. s. ř.)
(1) Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
(…)
V této podobě platí § 154 odst. 1 o. s. ř. beze změny od zahájení sporu.
§ 147 (insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. října 2012)
(1) Jestliže řízení o insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel proti insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Jde-li o odpovědnost vůči dlužníku, má se v pochybnostech za to, že insolvenční navrhovatel zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu zavinil.
(2) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3.
(…)
49. V této podobě platil § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (29. května 2008) do 31. října 2012. S účinností od 1. listopadu 2012 (po změně insolvenčního zákona provedené zákonem č. 334/2012 Sb.) pak § 147 insolvenčního zákona platí (beze změny) v následující podobě:
§ 147 (insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. listopadu 2012)
(1) Bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu.
(2) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3.
(…)
50. Obě znění § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jsou v poměrech dané věci citována proto, že skutkový stav dané věci nedovoluje určit jako „pevný bod“ pro vymezení rozhodného znění okamžik vydání tzv. jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu (jiného, než rozhodnutí î úpadku); srov. § 142 insolvenčního zákona. Odlišnosti úpravy § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona účinné od 1. listopadu 2012 se nicméně v dalším výkladu nijak neprojevují; pro ten je totiž podstatné, že obě znění váží právo na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu na rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení, nebo na rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu, anebo na rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Zbývá dodat, že s přihlédnutím k době, kdy insolvenční soud (konečným způsobem) zjistil úpadek dlužníka (4. února 2013), se v insolvenčním řízení (stále) vedeném na majetek dlužníka uplatní i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019.
51. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k právní otázce, pro jejíž zodpovězení připustil dovolání, následující závěry:
52. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 12. července 2012; sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 10/2013“), ozřejmil, že § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele – insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu „bylo zastaveno“ nebo insolvenční návrh „byl odmítnut“ jeho „vinou“. Tamtéž dodal, že týž předpoklad „viny“ věřitele – insolvenčního navrhovatele plyne z § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1).
53. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1726/2019 (z jehož závěrů vychází napadené rozhodnutí) Nejvyšší soud v návaznosti na závěry R 10/2013 přitakal úsudku soudů nižších stupňů, že předpokladem uplatnění nároku na náhradu škody dle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je pravomocné skončení insolvenčního řízení odmítnutím či zamítnutím insolvenčního návrhu nebo zastavením řízení o tomto návrhu. Tamtéž dodal, že takový závěr je závěrem triviálním, nemaje současně žádné pochybnosti o tom, že insolvenční řízení musí být (rozhodnutím o zastavení řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu) skončeno pravomocně.
54. K závěru, že základním předpokladem odpovědnosti věřitele - insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, nebo o odmítnutí insolvenčního návrhu, anebo o zamítnutí insolvenčního návrhu, se Nejvyšší soud přihlásil nejen v odstavci 21 odůvodnění rozsudku sp. zn. 29 Cdo 181/2020 (zmíněného napadeným rozhodnutím), nýbrž i v odstavci 23 odůvodnění rozsudku ze dne 31. října 2023, sp. zn. 29 Cdo 2501/2021.
55. V odstavci 42 odůvodnění rozsudku ze dne 30. června 2022, sp. zn. 29 Cdo 2654/2020, uveřejněného pod číslem 60/2023 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud uvedl, že úprava obsažená v § 147 insolvenčního zákona je zvláštní zákonnou úpravou umožňující právnické osobě požadovat po insolvenčním navrhovateli přiznání nemajetkové újmy, kterou jí způsobil neoprávněným zásahem do její dobré pověsti tím, že podal insolvenční návrh, který byl jeho vinou odmítnut, nebo zamítnut, nebo tím, že podal insolvenční návrh, o kterém bylo zastaveno insolvenční řízení jeho vinou.
56. Závěr, že základním předpokladem pro vznik práva na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené (tvrzenému) dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, je pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu, je tedy v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu závěrem ustáleným (a odvolací soud nepochybil, jestliže z něj vyšel). Potud jde ostatně též o závěr sdílený komentářovou literaturou; srov. např. dílo Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 398-399, nebo např. dílo Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021 (komentář k § 147 insolvenčního zákona).
57. Důvod tento závěr prolomit (umožnit vymáhání práva na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu), ačkoli úpadek dlužníka byl v posledku pravomocně zjištěn (a insolvenční řízení dokonce stále probíhá) Nejvyšší soud neshledává ani při zohlednění zásad, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní soud (pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis) např. již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Dikce § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nezakládá žádný konflikt mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem, takže nenabízí prostor pro výklad, jenž by zkoumaný předpoklad dovoloval pominout (o formalistický výklad zákona nešlo).
58. Jinak řečeno (shrnuto) osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, se podle § 147 insolvenčního zákona může domáhat náhrady takové škody nebo újmy po insolvenčním navrhovateli pouze za předpokladu, že insolvenční návrh byl jeho vinou pravomocně odmítnut nebo zamítnut, anebo že insolvenční řízení o insolvenčním návrhu bylo jeho vinou pravomocně zastaveno.
59. Řečené platí bez zřetele k tomu, že v poměrech dané věci probíhalo insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka ve své první fázi nestandardně jak co do délky řízení [o insolvenčním návrhu z 29. května 2008 bylo konečným (nezměnitelným) způsobem rozhodnuto až 18. dubna 2013] tak co vlastního průběhu řízení [první usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu bylo zrušeno pro vady, druhé usnesení odvolacího soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu zrušil Nejvyšší soud a soudy se shodly, že úpadek dlužníka, který nastal po zahájení insolvenčního řízení, přivodila svými opatřeními třetí osoba (banka, která dlužníku nesprávně zablokovala účty)]. Ostatně, právě popsané okolnosti ani nejsou přičitatelné insolvenčnímu navrhovateli (žalovanému). Insolvenční návrh, na jehož základě byl zjištěn (trvající) úpadek dlužníka též nemůže být (současně) považován za šikanózní.
60. Za nepřiléhavou má Nejvyšší soud též výtku k aplikaci § 154 odst. 1 o. s. ř. Nejde totiž o to, vyžadovat (až) ke dni vyhlášení rozsudku vznik předpokladů pro vyhovění danému nároku, nýbrž o to, aby tyto předpoklady (v daném případě předpoklad pravomocného zastavení řízení o insolvenčním návrhu, nebo pravomocného odmítnutí insolvenčního návrhu, anebo pravomocného zamítnutí insolvenčního návrhu) byly splněny nejpozději v době, kdy soud rozhoduje o věci samé. Názor dovolatele, že postačuje, že pravomocné usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009) existovalo v době podání žaloby (30. prosince 2008) [neboť Nejvyšší soud je zrušil jako nezákonné až usnesením ze dne 29. června 2011], správný není.
61. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vaď zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Potud je však napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“).
62. V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele.
63. K tomu lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 2026, sp. zn. I. ÚS 1815/25).
64. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu.
65. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
66. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Autor: -mha-