// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 19.03.2026
Opakovaná vylučovací žaloba a překážka věci rozsouzené
Podá-li žalobce (vylučovatel) vylučovací žalobu poté, co insolvenční soud pravomocně zamítl jeho dřívější vylučovací žalobu týkající se téhož majetku [přičemž nešlo o zamítnutí žaloby pro předčasnost („pro tentokrát“)], je insolvenční soud povinen nejprve zkoumat, zda jsou dány podmínky řízení (§ 7 insolvenčního zákona, § 103 o. s. ř.), tedy především to, zda projednání nové vylučovací žaloby nebrání překážka věci rozsouzené (res iudicata), tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který má za následek zastavení řízení o vylučovací žalobě (§ 7, § 164, § 160 odst. 5 insolvenčního zákona, § 104 odst. 1, § 159a o. s. ř.). Zkoumání těch podmínek řízení, jejichž nedostatek vede k zastavení řízení o vylučovací žalobě (§ 160 odst. 5 insolvenčního zákona), má zásadně přednost před zkoumáním, zda je důvod odmítnout vylučovací žalobu jako opožděnou (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona).
Jestliže projednání vylučovací žaloby podané stejným vylučovatelem ohledně téhož majetku poté, co insolvenční soud zamítl jeho předchozí vylučovací žalobu, nebrání překážka věci rozsouzené, je výjimkou, na kterou se nevztahují účinky uvedené v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, pouze situace, kdy po zamítnutí vylučovací žaloby ve vztahu k téže osobě nastalo nebo vzniklo nové právo, které nově vylučuje soupis, nebo jestliže po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu nastal nově jiný důvod, pro který označený majetek neměl být zahrnut do soupisu. Skutečnosti, které nastaly nebo vznikly dříve (a obecně vzato mohly být uplatněny v řízení o předchozí vylučovací žalobě), důvodem pro uplatnění takové výjimky nejsou. Skutečnosti, které za podmínek § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mohly být důvodem pro podání žaloby na obnovu původního excindačního řízení, nejsou důvodem pro uplatnění výjimky z pravidla formulovaného v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona ani tehdy, brání-li podání žaloby na obnovu řízení uplynutí objektivní lhůty k jejímu podání (§ 233 o. s. ř.).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 13/2025, ze dne 27. 2. 2026
Senátní značka: 29 ICdo 13/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.13.2025.3
Dotčené předpisy:
§ 7 IZ
§ 160 IZ
§ 164 IZ
§ 225 IZ
§ 159a o. s. ř.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 11. března 2024, č. j. (74) 4 ICm 3425/2022-104, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Odmítl (jako opožděnou) žalobu, kterou se žalobkyně (V. C.) domáhala vůči žalovanému (Mgr. M. J., M. A., jako insolvenčnímu správci dlužníků D. a P. H.) vyloučení označené nemovité věci (pozemku se stavbou) z majetkové podstaty dlužníků (I. výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 160 odst. 1 a 4 a z § 225 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že pravomocným zamítnutím předchozí vylučovací žaloby ohledně stejné nemovitosti (k 15. září 2022) bylo konsumováno právo žalobkyně nesouhlasit se soupisem nemovitosti do majetkové podstaty dlužníků.
3. Stávající vylučovací žaloba je tudíž opožděná.
4. Insolvenční soud dodal, že se záměrně nijak nevyjadřuje k totožnosti (odlišnosti) důvodů podání vylučovacích žalob, jelikož je má pro účely posouzení včasnosti žaloby za nevýznamné.
5. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením:
[1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z § 160 a § 225 insolvenčního zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
7. Ve věci není sporu o tom, že druhá (vylučovací) žaloba byla doručena soudu po uplynutí třicetidenní lhůty počítané od doručení vyrozumění o zařazení nemovitosti do soupisu majetkové podstaty (od 15. ledna 2018).
8. K námitce, že po rozhodnutí o vylučovací žalobě nastaly nové skutečnosti, podložené odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2023, sen. zn. 29 ICdo 177/2023 [jde o usnesení uveřejněné v časopise Vybraná judikatura, číslo 7-8, ročníku 2025, pod číslem 72, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], odvolací soud uvádí, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. června 2020, sp. zn. 29 Cdo 2268/2018, uveřejněném pod číslem 28/2021 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 28/2021“), uzavřel, že vzal-li žalobce vylučovací žalobu zpět a insolvenční soud řízení o ní zastavil, nastala bez jakýchkoli pochybností nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu věci do majetkové podstaty dlužníka podle § 225 odst. 3 insolvenčního zákona. V usnesení sen. zn. 29 ICdo 177/2023 Nejvyšší soud tento závěr dále rozvedl a doplnil tak, že ponechá-li pro účely dalšího výkladu stranou (meritorní) rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby, pak výjimkou, která umožňuje po zastavení řízení o původní vylučovací žalobě nebo po odmítnutí původní vylučovací žaloby stejné osobě podat novou vylučovací žalobu, na kterou se ohledně téhož majetku nevztahují účinky uvedené v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, je pouze situace, kdy po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu ve vztahu k téže osobě nastalo nebo vzniklo nové právo, které nově vylučuje soupis, nebo jestliže po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu nastal nově jiný důvod, pro který označený majetek neměl být zahrnut do soupisu (srov. odstavec 54 odůvodnění usnesení).
9. Žalobkyně není oprávněna podat druhou vylučovací žalobu, která by byla včasná, protože první vylučovací žaloba byla pravomocně zamítnuta; nešlo o procesní rozhodnutí (o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby nebo o odmítnutí žaloby).
10. Okolnost, zda po právní moci zamítavého rozsudku vzniklo žalobkyni na základě nových skutečností nově vlastnické právo k nemovitosti, je vzhledem k meritornímu rozhodnutí o první žalobě právně nevýznamná. Totožností či odlišností v každé z obou žalob tvrzených důvodů, které nemovitost vylučují ze soupisu, se pro nadbytečnost nebylo třeba zabývat a postup insolvenčního soudu byl správný.
11. Odvolací soud sdílí závěr insolvenčního soudu, že meritorním rozhodnutím o první vylučovací žalobě se žalobkyni lhůta k jejímu podání uzavřela a druhou vylučovací žalobu je třeba odmítnout jako opožděnou (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona); srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sb. rozh. obč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
13. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka namítá, že odvolací soud se (nesprávně) odchýlil od závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 177/2023, z nichž se ve vazbě na nový důvod druhé vylučovací žaloby (nový důvod pro vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníků) podává, že ji mohla znovu podat a že žaloba měla být projednána věcně.
15. V reakci na obsah vyjádření k žalobě z 31. ledna 2023 (č. l. 18-21) dovolatelka dodává (byť se odvolací soud touto otázkou nezabýval), že nejde ani o překážku věci pravomocně rozsouzené (rei iudicata).
16. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako zjevně bezdůvodné, maje napadené rozhodnutí za správné a dovolání za obstrukci.
III. Přípustnost dovolání
17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
18. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
19. Dovolatelka výslovně napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům (o nákladech řízení) však vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
20. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o odmítnutí žaloby, shledal Nejvyšší soud dovolání (pro něž potud žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.) přípustným, když v posouzení dovoláním otevřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
21. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
23. Pro právní posouzení věci co do možné opožděnosti žaloby jsou rozhodné především následující skutkové údaje (jak plynou ze spisu, z insolvenčního spisu promítnutého v insolvenčním rejstříku a z nesporných tvrzení stran):
24. Usnesením ze dne 22. srpna 2017, č. j. KSBR 31 INS 2790/2017-A-29 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, povolil jim oddlužení a insolvenčním správcem dlužníků ustanovil žalovaného.
25. Insolvenční správce sepsal nemovitost 3. listopadu 2017 do majetkové podstaty dlužníků jako majetek dlužníků (B-12).
26. Žalovaný vyrozuměl žalobkyni podáním doručeným 15. ledna 2018 (B-14), že sepsal do majetkové podstaty dlužníků nemovitost (pozemek s domem) a že důvodem vyrozumění je skutečnost, že žalobkyně vede u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 142/2016 spor o určení vlastnictví k nemovitosti. Tamtéž ji poučil o možnosti podat v určené lhůtě vylučovací žalobu a o následcích zmeškání lhůty.
27. Žalobkyně se žalobou podanou 9. února 2018 domáhala vůči žalovanému vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníků s odůvodněním, že darovací smlouva ze dne 3. prosince 2013 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k 16. prosinci 2013), kterou žalobkyně (coby dárkyně) darovala nemovitost (tehdy nemovitosti – pozemek a dům) dlužnici (coby obdarované) je (absolutně) neplatná (potažmo, že šlo o smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva), takže skutečnou vlastnicí nemovitosti je žalobkyně.
28. Usnesením ze dne 3. května 2018, č. j. KSBR 31 INS 2790/2017-B-19 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) neschválil oddlužení dlužníků a prohlásil konkurs na jejich majetek, s tím, že konkurs bude veden jako nepatrný.
29. Rozsudkem ze dne 4. února 2021, č. j. 4 ICm 396/2018-243, insolvenční soud vylučovací žalobu zamítl (maje darovací smlouvu za platnou).
30. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. června 2022, č. j. 4 ICm 396/2018, 13 VSOL 345/2021-347 (KSBR 31 INS 2790/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 4. února 2021. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. září 2022, kdy byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku (C3-96); srov. k tomu § 74 insolvenčního zákona. Odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že darovací smlouva není neplatná (a žalobkyně není vlastnicí nemovitosti).
31. Žalobou podanou v této věci vůči žalovanému 16. prosince 2022 (č. l. 1 až 5) se žalobkyně opět domáhala vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníků, uplatňujíc jako nový důvod vyloučení, že podáním z 30. září 2022, adresovaným žalovanému, odvolala dar (pro hrubé porušení dobrých mravů obdarovanou), takže dnem doručení podání žalovanému (14. října 2022) se opět stala vlastnicí nemovitosti.
32. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu:
§ 7 (insolvenčního zákona)
Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních
Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
§ 160 (insolvenčního zákona)
(1) Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.
(…)
(4) Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat.
(5) Brání-li projednání žaloby podle odstavce 1 nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, nebo který se nepodařilo odstranit, insolvenční soud řízení o této žalobě zastaví.
§ 164 (insolvenčního zákona)
Pravomocný rozsudek vydaný v incidenčním sporu je závazný pro všechny procesní subjekty.
§ 225 (insolvenčního zákona)
(1) Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.
(2) Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.
(3) Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.
(…)
§ 159a (o. s. ř.)
(1) Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
(2) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.
(3) V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
(4) Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
33. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníků (22. srpna 2017) a později nedoznala změn. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníků se přitom v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníků (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. Citované (rozhodné) znění § 159a o. s. ř. platí beze změny od zahájení tohoto sporu.
34. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
35. Ustanovení § 225 odst. 3 insolvenčního zákona obsahuje nevyvratitelnou domněnku správnosti soupisu majetku do majetkové podstaty dlužníka. Nejvyšší soud se zabýval výkladem označeného ustanovení v usnesení sen. zn. 29 ICdo 177/2023, v němž navázal na závěry obsažené v R 28/2021 (reprodukované z napadeného rozhodnutí v odstavci 8 odůvodnění shora). V usnesení především uzavřel, že nabylo-li právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud vylučovací žalobu zamítl, nebo řízení o ní zastavil, anebo ji odmítl, pak ve vztahu k osobě, která vylučovací žalobu podala, nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby (§ 225 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona) bez zřetele k tomu, zda podání vylučovací žaloby předcházelo vyrozumění o soupisu podle § 224 insolvenčního zákona. Podá-li osoba, vůči které nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby, vylučovací žalobu znovu, pak jde ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona o žalobu podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna (srov. odstavec 53 odůvodnění tamtéž).
36. V usnesení sen. zn. 29 ICdo 177/2023 Nejvyšší soud též pojmenoval rozdíly, jež s sebou přináší [oproti právní úpravě konkursních řízení vedených podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), promítnuté v § 19 ZKV] úprava vtělená v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona.
37. V poměrech upravených zákonem o konkursu a vyrovnání při zamítnutí vylučovací žaloby po předchozí řádné výzvě k jejímu podání nová (další) vylučovací žaloba nebyla považována za včasnou, ani když vycházela z nově nastalých (vzniklých) skutečností (ze skutečností, jež nově nastaly nebo vznikly po zamítnutí první vylučovací žaloby); srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2021, sp. zn. III. ÚS 1542/20, uveřejněný pod číslem 92/2021 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm rozebranou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (nález je dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu).
38. Oproti tomu v usnesení sen. zn. 29 ICdo 177/2023 Nejvyšší soud vyložil, že výjimkou, která umožňuje po zastavení řízení o původní vylučovací žalobě nebo po odmítnutí původní vylučovací žaloby stejné osobě podat novou vylučovací žalobu, na kterou se ohledně téhož majetku nevztahují účinky uvedené v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, je pouze situace, kdy po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu ve vztahu k téže osobě nastalo nebo vzniklo nové právo, které nově vylučuje soupis, nebo jestliže po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu nastal nově jiný důvod, pro který označený majetek neměl být zahrnut do soupisu. K tomu doplnil, že takovým nově vzniklým nebo nově nastalým právem nebo důvodem není pouhá skutečnost, že o dříve známých sporných skutečnostech soupisu téhož majetku rozhodl insolvenční soud v jiném excindačním řízení zahájeném jiným žalobcem (srov. odstavec 54 odůvodnění tamtéž).
39. Ve věci sen. zn. 29 ICdo 177/2023 šlo o případ, kdy odmítnutí vylučovací žaloby (o vyloučení označených nemovitostí z majetkové podstaty tamního dlužníka) podle § 160 insolvenčního zákona předcházela dvě excindační řízení téhož vylučovatele (žalobce) týkající se týchž nemovitostí, přičemž obě předchozí řízení skončila pravomocným zastavením (v prvním případě pro zpětvzetí vylučovací žaloby a ve druhém případě pro překážku věci zahájené).
40. Je rovněž skutečností, že na rozdíl od pojmenování pravidla (odstavec 53 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 177/2023, reprodukovaný v odstavci 35 odůvodnění shora) při formulaci výjimky (odstavec 54 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 177/2023) Nejvyšší soud ponechal stranou problematiku vylučovací žaloby podané znovu po předchozím pravomocném zamítnutí vylučovací žaloby podané stejným vylučovatelem (žalobcem) ohledně stejného majetku; srov. slova „Ponechá-li Nejvyšší soud pro účely dalšího výkladu stranou (meritorní) rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby …“ na začátku první věty odstavce 54 odůvodnění usnesení.
41. Důvod, pro který Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 ICdo 177/2023 „ponechal stranou“ řešení otázky, zda, případně za jakých předpokladů, se výjimka umožňující vylučovateli (žalobci) podat novou vylučovací žalobu ohledně téhož majetku uplatní, skončilo-li dřívější excindační řízení pravomocným zamítnutím vylučovací žaloby, tkvěl především v tom, že skutkové reálie oné věci se takové situace netýkaly (jak zmíněno shora, předchozí excindační řízení skončila zastavením). Výklad týkající se předchozího pravomocného zamítnutí vylučovací žaloby se nutně pojí též s problematikou překážky věci rozsouzené (res iudicata) [§ 159a o. s. ř., § 7, § 164 insolvenčního zákona], a s problematikou obnovy řízení (§ 228 a násl. o. s. ř.), tedy s otázkami, jejichž řešení při předchozím zastavení řízení o vylučovací žalobě nebo při předchozím odmítnutí vylučovací žaloby nepřichází v úvahu.
42. V českém procesním právu se pro účely zkoumání překážky věci rozsouzené (res iudicata) prosazuje tzv. teorie identity skutku, a to závěrem, podle kterého o stejnou věc jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno nebo pravomocně skončeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob, s tím, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté nebo překážka věci zahájené, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení. Srov. např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 68/2011“), nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč., anebo odstavec 57 odůvodnění usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem 74/2024 Sb. rozh. obč.
43. Podá-li žalobce (vylučovatel) vylučovací žalobu poté, co insolvenční soud pravomocně zamítl jeho dřívější vylučovací žalobu týkající se téhož majetku [přičemž nešlo o zamítnutí žaloby pro předčasnost („pro tentokrát“)], je insolvenční soud povinen nejprve zkoumat, zda jsou dány podmínky řízení (§ 7 insolvenčního zákona, § 103 o. s. ř.), tedy především to, zda projednání nové vylučovací žaloby nebrání překážka věci rozsouzené (res iudicata), tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který má za následek zastavení řízení o vylučovací žalobě (§ 7, § 164, § 160 odst. 5 insolvenčního zákona, § 104 odst. 1, § 159a o. s. ř.). Zkoumání těch podmínek řízení, jejichž nedostatek vede k zastavení řízení o vylučovací žalobě (§ 160 odst. 5 insolvenčního zákona), má zásadně přednost před zkoumáním, zda je důvod odmítnout vylučovací žalobu jako opožděnou (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona).
44. Jestliže projednání vylučovací žaloby podané stejným žalobcem (vylučovatelem) ohledně téhož majetku poté, co insolvenční soud zamítl jeho předchozí vylučovací žalobu, nebrání překážka věci rozsouzené (res iudicata), je výjimkou, na kterou se nevztahují účinky uvedené v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, pouze situace, kdy po zamítnutí vylučovací žaloby ve vztahu k téže osobě nastalo nebo vzniklo nové právo, které nově vylučuje soupis, nebo jestliže po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu nastal nově jiný důvod, pro který označený majetek neměl být zahrnut do soupisu. Skutečnosti, které nastaly nebo vznikly dříve (a obecně vzato mohly být uplatněny v řízení o předchozí vylučovací žalobě) důvodem pro uplatnění takové výjimky nejsou. Skutečnosti, které za podmínek § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. mohly být důvodem pro podání žaloby na obnovu původního excindačního řízení, nejsou důvodem pro uplatnění výjimky z pravidla formulovaného v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona ani tehdy, brání-li podání žaloby na obnovu řízení uplynutí objektivní lhůty k jejímu podání (§ 233 o. s. ř.).
45. Právní posouzení věci odvolacím soudem (který možnost uplatnit výjimku z pravidla formulovaného v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona vyloučil pro vylučovací žalobu podanou znovu po předchozím zamítnutí vylučovací žaloby) tedy správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
46. V další fázi řízení se odvolací soud vypořádá i s tím, že insolvenční soud závěr o sepsaném pozemku, jehož nedílnou součástí je označená stavba (rodinný dům), opírá (v odstavci 5 odůvodnění usnesení) o soupis majetkové podstaty vyhotovený 3. listopadu 2017 (B-12), v němž je příslušná sepsaná položka (č. 2) identifikována jako dům stojící na pozemku.
Autor: -mha-