// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 05.03.2026
Smlouva o vzájemném plnění ve smyslu § 253 insolvenčního zákona
I. Právní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona se týká i těch vzájemných plnění, kdy jedna ze smluvních stran má plnit „napřed“ (dříve než druhá smluvní strana) [srov. § 1912 o. z.]. Vztahuje se i na smlouvy, u nichž se vzájemná plnění poskytují jako plnění, která se opakují (opětující se plnění) a pro jejichž ukončení neobsahuje insolvenční zákon zvláštní úpravu.
II. Tzv. rámcová smlouva není smlouvou o vzájemném plnění ve smyslu § 253 insolvenčního zákona.
III. Nevyjádří-li se insolvenční správce v zákonem určené třicetidenní lhůtě počítané od prohlášení konkursu že „smlouvu (o vzájemném plnění) splní“, zakládá tím pouze nevyvratitelnou domněnku, „že odmítl plnění“ (odmítl plnit); srov. § 253 odst. 2 insolvenčního zákona. To, že insolvenční správce odmítá splnit místo dlužníka smlouvu o vzájemném plnění, kterou dosud zcela nesplnil ani dlužník ani druhý účastník smlouvy, samo o sobě nemá za následek zánik smlouvy; smlouva nadále trvá, avšak poté, co nastane nevyvratitelná domněnka odmítnutí plnění, již druhá smluvní strana nemůže přimět insolvenčního správce, aby ji splnil místo dlužníka (nemůže si vynutit splnění smlouvy).
IV. Projevit vůli (vyjádřit se), že splní smlouvu o vzájemném plnění (§ 253 odst. 2 insolvenčního zákona), může insolvenční správce i konkludentním činem, např. tím, že splní smlouvu místo dlužníka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3962/2023, ze dne 28. 1. 2026
Spisová značka: 29 Cdo 3962/2023 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.3962.2023.1
Dotčené předpisy:
§ 253 IZ
§ 1912 o. z.
§ 2004 o. z.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 6. dubna 2023, č. j. 4 C 24/202-832, Okresní soud v Písku:
[1] Uložil žalovanému (Webotip s. r. o.) zaplatit žalobkyni (JUDr. E. J., jako insolvenční správkyni dlužníka Bio-Nexus, s. r. o.) částku 169.276,79 Kč s příslušenstvím představovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z dlužné částky za dobu od 1. září 2021 do zaplacení (I. výrok).
[2] Zamítl žalobu ohledně částky 195.523,51 Kč s příslušenstvím představovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z dlužné částky za dobu od 1. září 2021 do zaplacení (II. výrok).
[3] Rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů státu (III. až V. výrok).
2. Okresní soud – vycházeje z § 253 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 3 odst. 2 písm. d/ a § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Na základě platné rámcové smlouvy o spolupráci ze dne 1. června 2016 (dále též jen „rámcová smlouva“) a obchodních zvyklostí spolupracovali dlužník (později žalobkyně) a žalovaný ohledně 32 obcí tak, že dlužník poskytoval obcím mapovou aplikaci a zajišťoval servis této aplikace a žalovaný jako obchodní partner vyúčtovával obcím jednou ročně servisní poplatky. Následně si dlužník (později žalobkyně) vyúčtovával servisní poplatky vůči žalovanému a žalovaný si poté nárokoval ze servisních poplatků provizi ve výši 30 %.
4. Dne 16. července 2020 byla převedena všechna práva k mapové aplikaci na společnost TopGis, s. r. o. (dále jen „společnost T“), která od dlužníka (respektive žalobkyně) koupila veškerá hmotná a nehmotná aktiva související s provozováním mapových portálů Cleerio (dále jen „portály C“) a převzala smlouvy potřebné k provozu aplikací.
5. Okresní soud proto přiznal žalobkyni nárok na (vyúčtované a žalovaným neuhrazené) servisní poplatky za dobu do 15. července 2020, čemuž odpovídá přiznaných 169.276,79 Kč. Přiznaný smluvní úrok z prodlení vychází z článku 3 bodu 14. rámcové smlouvy a počátek prodlení plyne z výzvy k zaplacení dluhu ze dne 11. srpna 2021.
6. Obranu žalovaného, že závazky z rámcové smlouvy (coby smlouvy o vzájemném plnění) zanikly poté, kdy byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka (11. července 2019), jelikož žalobkyně mu nesdělila, že smlouvu splní, nemá soud za důvodnou.
7. Projev vůle insolvenčního správce, že smlouvu splní, je bezformálním právním jednáním, takže postačuje jakýkoli dostatečně určitý projev vůle vůči druhé straně, včetně konkludentního plnění smlouvy. V období 30 dnů od prohlášení konkursu (od 11. července 2019 do 10. srpna 2019) žalobkyně aplikaci provozovala a obce ji využívaly, přičemž podle výpovědi svědka K. D. spolu strany jednaly tak, že smlouva pokračuje. Sám žalovaný se dovolával platnosti rámcové smlouvy v e-mailu z 18. října 2021. Jelikož žalobkyně po prohlášení konkursu rámcovou smlouvu konkludentně plnila, nenastala nevyvratitelná právní domněnka, že odmítla plnění. I kdyby však taková domněnka nastala, odmítnutí plnění není formálním ukončením smlouvy, natož odstoupením od smlouvy, takže neznamená automaticky zánik závazku, nýbrž možnost smluvního partnera od smlouvy odstoupit, k čemuž nedošlo.
8. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. října 2023, č. j. 7 Co 772/2023-878:
[1] Zastavil (pro zpětvzetí odvolání) řízení o odvolání žalobkyně (první výrok).
[2] Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech I. a III. až V. výroku (druhý výrok).
[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z § 140 odst. 2 a § 253 odst. 2 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu daném odvoláním žalovaného k následujícím závěrům:
10. Odvolací soud vyšel z úplných skutkových zjištění okresního soudu.
11. Dlužník (jako poskytovatel, tehdy pod obchodní firmou Cleerio s. r. o.) a žalovaný (jako partner, tehdy pod obchodní firmou PP tip s. r. o.) uzavřeli rámcovou smlouvu.
12. Dále byly uzavřeny trojstranné dohody o převodu práv a povinností ze smluv o poskytování servisních služeb s jednotlivými obcemi a dne 12. března 2018 uzavřel dlužník s žalovaným doplňující dohodu o spolupráci a účtování.
13. Jelikož na dlužníka byl prohlášen konkurs (11. července 2019), je podstatné, zda nastaly účinky § 253 odst. 2 insolvenčního zákona (zda platí, že insolvenční správkyně odmítla plnění, když do té doby nemohla druhá strana od smlouvy odstoupit, nebylo-li ujednáno jinak).
14. Předmětná rámcová smlouva je smlouvou o vzájemném plnění, a to smlouvou o opakovaném plnění.
15. I podle odvolacího soudu je projev vůle insolvenčního správce (že smlouvu o vzájemném plnění splní) bezformálním právním jednáním, takže postačuje jakýkoliv dostatečně určitý projev vůle vůči druhé smluvní straně (včetně konkludentního plnění smlouvy).
16. Není sporu o tom, že insolvenční správkyně dlužníka neučinila žádný výslovný projev ohledně splnění smlouvy. Ze souhrnu skutkových okolností je zřejmé, že žádná ze smluvních stran si nebyla vědoma § 253 insolvenčního zákona a jeho dopadů, obě smluvní strany však v době 30 dnů od prohlášení konkursu jednaly tak, že smlouva pokračuje (plnily rámcovou smlouvu). Za této situace souhlasí odvolací soud se závěrem insolvenčního soudu, že nenastala nevyvratitelná právní domněnka dle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona.
17. Odvolací soud nemá za důvodné ani další odvolací námitky žalovaného, maje výpočty okresního soudu k výši přiznaného plnění za správné a odpovídající rámcové smlouvě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Proti té části druhého výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
19. Rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovozuje dovolatel:
[1] Ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč., který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 142/2006, k formě a účinnosti adresných jednostranných hmotněprávních „úkonů“, konkrétně k otázce, zda vyjádření insolvenčního správce o tom, že splní smlouvu, ve smyslu § 253 odst. 2 insolvenčního zákona musí být adresované a doručené druhému účastníku smlouvy.
[2] Ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2017, sp. zn. 26 Cdo 936/2017, k náležitostem konkludentního právního jednání, konkrétně k otázce, zda vyjádření insolvenčního správce, že splní smlouvu, ve smyslu § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, musí být formulováno jednoznačně, tak, aby druhému účastníku smlouvy bylo zřejmé, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle (splnění smlouvy).
20. Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku:
[3] Jaké formální a obsahové náležitosti má mít vyjádření insolvenčního správce, že splní smlouvu, ve smyslu § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, a lze toto vyjádření učinit konkludentně, dokonce i opomenutím (ponecháním přístupu k serveru)?
21. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že insolvenční správkyně vůči němu neučinila žádný projev vůle, který by bylo možné vykládat jako vyjádření, že splní smlouvu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že pochybil v názoru, že konkludentním adresným vyjádřením ke splnění smlouvy podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona může být i nečinnost a že takové vyjádření není nutno adresovat smluvnímu partneru.
23. K právní otázce, kterou má za neřešenou (k otázce č. 3), dovolatel dovozuje, že určité a druhému účastníku srozumitelné vyjádření insolvenční správkyně o splnění smlouvy nelze vyjádřit opomenutím. Právní jednání konáním formou konkludentního jednání by muselo být dostatečně určité a srozumitelné (což se v dané věci nestalo).
24. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za správné. K tomu především uvádí, že v období, za které požaduje žalovanou částku, byl plněn předmět rámcové smlouvy, která neskončila, neboť nenastaly podmínky dle § 253 insolvenčního zákona. Kdyby se nevyjádřila, že závazky splní, neznamenalo by to zánik vztahu, nýbrž možnost druhé smluvní strany odstoupit od smlouvy pro neplnění (což se nestalo). Žalobkyně má za to, že jednoznačně projevila vůli smlouvu splnit.
III. Přípustnost dovolání
25. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
26. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení náležitostí a následků právního jednání insolvenčního správce ve smyslu § 253 odst. 2 insolvenčního zákona jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
27. Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení žalobkyně navrhla (podáním datovaným 29. října 2024), aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 107a odst. 1 o. s. ř., že do řízení vstupuje na její místo (coby nabyvatel pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. října 2024) K. J., který s tím souhlasí, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tímto návrhem a jako zjevně bezdůvodný jej zamítl. Učinil tak proto, že podle § 243b o. s. ř. části věty za středníkem ustanovení § 107a o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí.
28. Dále se Nejvyšší soud zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
29. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
30. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
31. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
32. Dlužník (jako poskytovatel) uzavřel 1. června 2016 s žalovaným (jako partnerem) rámcovou smlouvu o spolupráci. Podle této smlouvy dlužník jako poskytovatel vyvíjí a prodává softwarová řešení a služby včetně souvisejících servisních služeb a žalovaný jako partner je prodejcem/zprostředkovatelem prodeje aplikací, software, softwarových řešení a služeb s tím, že se jako na klienty zaměřuje především na obce.
33. Dlužník se v rámcové smlouvě zavázal produkty vyvíjet, udržovat funkční a odstraňovat v nich chyby. Žalovaný se tamtéž zavázal zprostředkovávat, respektive zajišťovat, prodej produktů dlužníka klientům, vyvíjet činnost k jeho podpoře a k uzavření smluv o poskytování služeb a servisních smluv. Dále bylo ujednáno, že ve vztahu ke klientům je prodávajícím nebo poskytovatelem služeb ohledně produktů dlužníka sám žalovaný, nedohodnou-li se strany jinak. Dlužník se rovněž zavázal zaplatit žalovanému za zprostředkování prodeje produktů a uzavření smluv s klienty provizi podle přílohy č. 6 rámcové smlouvy.
34. Rámcová smlouva deklaruje, že dlužník provozuje informační systém GISA, který je základem komunikace mezi stranami a bude v něm mimo jiné uváděn aktuální ceník produktů dlužníka. Dlužník je podle smlouvy oprávněn krátkodobě přerušit poskytování služeb na přiměřeně dlouhou dobu zejména z důvodu havárie či za účelem údržby, aktualizace a oprav. Žalovaný je podle smlouvy povinen zadávat do GISA informace o všech klientech, s nimiž byla uzavřena jakákoli smlouva týkající se produktů dlužníka. Dlužník se zavázal udržovat po dobu trvání smlouvy produkty jako funkční, s tím, že negarantuje, že příslušná data budou třetími osobami (zejména Českým zeměměřickým a katastrálním úřadem) poskytována v budoucnu (jde zejména o data z katastru nemovitostí).
35. Rámcová smlouva zavazuje žalovaného uskutečňovat činnost, k níž se zavázal, poctivě, s vynaložením odborné péče a v dobré víře, s tím, že je povinen dbát zájmů dlužníka. Dlužník se zavázal vyfakturovat jednou měsíčně žalovanému cenu objednaných a vyrobených produktů a žalovaný se zavázal vyfakturovat jednou měsíčně dlužníku částku provize za objednané a vyrobené produkty. Rovněž bylo ujednáno, že dojde-li k ukončení smlouvy, zanikají tím veškerá oprávnění žalovaného týkající se produktů včetně jeho práva nadále poskytovat produkty klientům. Pro případ prodlení kterékoli smluvní strany s úhradou jakéhokoli peněžitého dluhu podle smlouvy byla strana, která je s úhradou v prodlení, zavázána uhradit druhé straně úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně z dlužné částky.
36. Rámcová smlouva je sjednána na dobu neurčitou, s tím, že může být ukončena písemnou výpovědí, písemným odstoupením od smlouvy (např. bylo-li ohledně druhé smluvní strany zahájeno insolvenční řízení) nebo písemnou dohodou stran. Příloha č. 4 rámcové smlouvy obsahuje výčet 32 obcí, které tvoří portfolio žalovaného
37. Dlužník uzavřel s žalovaným 12. března 2018 doplňující dohodu o spolupráci a účtování, podle které strany spolupracují na základě rámcové smlouvy a tato spolupráce spočívá v dodávkách produktů, zejména mapové aplikace Cleerio, mobilní aplikace Cleerio a rozšiřujících modulů mapové a mobilní aplikace. Příloha č. 1 doplňující dohody obsahuje výčet 32 obcí, s nimiž mají být (jako s klienty) podle doplňující dohody sjednány třístranné smlouvy s dlužníkem a žalovaným.
38. Usnesením ze dne 11. července 2019, č. j. MSPH 59 INS 5225/2019-A-32 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), ve znění (opravného) usnesení ze dne 17. července 2019, č. j. MSPH 59 INS 5225/2019-A-33 (zveřejněného v insolvenčním rejstříku téhož dne), Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenční správkyní dlužníka ustanovil žalobkyni.
39. Insolvenční správkyně dlužníka (žalobkyně) neučinila po prohlášení konkursu na majetek dlužníka žádný výslovný projev o splnění rámcové smlouvy.
40. Žádná ze stran si nebyla vědoma dopadů § 253 insolvenčního zákona (žalobkyně si to uvědomila nejpozději v říjnu 2019), nicméně během 30 dnů od prohlášení konkursu i v následujícím období obě smluvní strany jednaly [i podle e-mailů jednatele žalovaného (z 11. září 2019, 21. října 2019 a 18. října 2021) adresovaných insolvenční správkyni] tak, že smlouva pokračuje.
41. Vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (11. července 2019) a s přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka (a spory jím vyvolané) uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný i pro posouzení dané věci.
42. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež se nezměnilo od prohlášení konkursu na majetek dlužníka) a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (ve znění, jež se nezměnilo od uzavření rámcové smlouvy, tedy od 1. června 2016):
§ 253 (insolvenčního zákona)
Smlouva o vzájemném plnění
(1) Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může odmítnout plnění.
(2) Jestliže se insolvenční správce do 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak.
(3) Je-li druhý účastník smlouvy povinen plnit ze smlouvy jako první, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné; to neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou druhým účastníkem po zveřejnění rozhodnutí o úpadku.
(4) Odmítne-li insolvenční správce plnění, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky, a to nejpozději do 30 dnů ode dne odmítnutí plnění. Pohledávky druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou.
(5) Druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku, proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka vzájemné plnění.
§ 2004 (o. z.)
(1) Odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.
(2) Plnil-li dlužník zčásti, může věřitel od smlouvy odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění. Nemá-li však částečné plnění pro věřitele význam, může věřitel od smlouvy odstoupit ohledně celého plnění.
(3) Zavazuje-li smlouva dlužníka k nepřetržité či opakované činnosti nebo k postupnému dílčímu plnění, může věřitel od smlouvy odstoupit jen s účinky do budoucna. To neplatí, nemají-li již přijatá dílčí plnění sama o sobě pro věřitele význam.
43. V právním rámci vymezeném citovanými ustanoveními činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
a) K vzájemnému plnění
44. Předmětem sporu je otázka ukončení tzv. rámcové smlouvy. Samozřejmým (a nezbytným) předpokladem aplikace § 253 insolvenčního zákona na danou věc je skutečnost, že posuzovaná rámcová smlouva je (byla) „smlouvou o vzájemném plnění“.
45. Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo. K tomu lze uvést, že změna § 253 odst. 1, 2 a 4 insolvenčního zákona provedená s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb., spočívající v prodloužení zákonné lhůty k rozhodnutí insolvenčního správce, zda smlouvu splní, v jiném následku marného uplynutí lhůty k tomuto rozhodnutí (odmítnutí plnění oproti odstoupení od smlouvy), včetně povahy nároku druhého účastníka smlouvy („náhrada tím způsobené škody“), neměla vliv na vlastní (zákonné) vymezení smlouvy o vzájemném plnění, jak bylo provedeno např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněného pod číslem 49/2015 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 49/2015“); srov. k tomu pro poměry vykládané právní úpravy např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018. K tomu lze doplnit, že právní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona se týká nejen těch smluv o vzájemném plnění, při nichž si strany mají navzájem plnit „zároveň“ („současně“) [srov. § 1911 o. z.], nýbrž i těch vzájemných plnění, kdy jedna ze smluvních stran má plnit „napřed“ (dříve než druhá smluvní strana); např. u kupní smlouvy má prodávající nejprve dodat zboží a až později má kupující zaplatit (dohodnutou) kupní cenu; srov. § 1912 o. z. a v literatuře např. dílo Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014 (dále jen „Hulmák a kol., 2014“), str. 857 až 863.
46. Plnění, jež si smluvní strany mají poskytovat (nebo jež si fakticky poskytují) v rámci uzavřené smlouvy o vzájemném plnění, přitom mohou být plněními dílčími, částečnými nebo opakujícími se (opětujícími se).
47. O dílčí plnění jde tehdy, je-li závazek rozdělen (např. dohodou stran) na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách, nebo postupné hrazení ceny díla podle dokončených částí díla). Srov. v literatuře (opět) např. Hulmák a kol., 2014, str. 2208-2209. O částečné plnění jde tehdy, jestliže zavázaná smluvní strana poskytuje na plnění svého závazku (dluhu) pouze část předmětu plnění, aniž to plynulo z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu (např. u kupní smlouvy prodávající dodá jen část zboží nebo kupující uhradí jen část kupní ceny). Opakující se (opětující se) plnění pak není na rozdíl od plnění dílčího vymezeno celkovou výší (rozsahem celého plnění). Srov. v literatuře např. dílo Knapp, V.: Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955, str. 79-80, a v judikatuře např. odstavec 44 a násl. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022, sp. zn. 29 Cdo 407/2021, uveřejněného pod číslem 72/2023 Sb. rozh. obč.
48. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že rámcová smlouva podléhá režimu § 253 insolvenčního zákona, jelikož jde o smlouvu o vzájemném plnění, a to o smlouvu o opakovaném plnění (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 14 odůvodnění shora, jakož i odstavec 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dovolatel tento závěr (logicky) nezpochybňuje. Vzhledem k tomu, že komentářová literatura poukazuje na pochybnosti praxe o tom, zda režim § 253 insolvenčního zákona se může uplatnit i u smluv o vzájemném plnění, má-li jít o plnění, které se opakuje (opětující se plnění) [srov. dílo Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 686-687 (dále jen „Sprinz a kol., 2019“], pokládá Nejvyšší soud za žádoucí vyslovit se k této otázce (jejíž zodpovězení předurčuje další možné úvahy k § 253 insolvenčního zákona).
49. Posledně označené dílo se (tamtéž) přihlašuje k názoru, že „obecná právní úprava smluv o vzájemném plnění“ (rozuměj úprava promítnutá v § 253 insolvenčního zákona) se má (může) uplatnit pro ty smlouvy s opakujícím se (opětujícím se) plněním, pro něž insolvenční zákon neobsahuje zvláštní úpravu (jako je tomu např. u nájemních a leasingových smluv; srov. § 256 až § 259 insolvenčního zákona).
50. Není-li (jak rozvedeno shora) uplatnění § 253 insolvenčního zákona podmíněno tím, aby šlo o vzájemná plnění, při nichž si strany mají navzájem plnit „zároveň“ („současně“) a je-li plně možné, aby se zkoumaná úprava prosadila tam, kde dosavadní plnění stran byla (jen) plněními dílčími nebo částečnými, pak Nejvyšší soud nenalézá (bez opory v textu § 253 insolvenčního zákona) ani důvod pro vyloučení těch smluv, u nichž se vzájemná plnění poskytují jako plnění, která se opakují (opětující se plnění) a pro jejichž ukončení neobsahuje insolvenční zákon zvláštní úpravu (jako je tomu např. u nájemních a leasingových smluv podle § 256 až § 259 insolvenčního zákona).
51. Jinak řečeno, právní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona se týká i těch smluv o vzájemném plnění, u nichž se vzájemná plnění poskytují jako plnění, která se opakují (opětující se plnění) a pro jejichž ukončení neobsahuje insolvenční zákon zvláštní úpravu.
52. Předmětná rámcová smlouva však smlouvou o vzájemném plnění ve smyslu § 253 insolvenčního zákona ani tak není.
53. Smlouva, která je (podle svého označení i obsahu) smlouvou rámcovou, totiž sama o sobě nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky (dluhy) smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při vzniku realizační smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla (smluvní podmínky) sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy. K tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2013, pod číslem 79, k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 4463/2011. Jakkoli v označených rozhodnutích šlo o výklad podaný k právní úpravě účinné do 31. prosince 2013, Nejvyšší soud jej má za plně uplatnitelný i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014, plynoucí především ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
54. Poměřováno těmito závěry se úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona mohla prosadit jen ve vztahu k těm realizačním dvoustranným smlouvám (vycházejícím z podmínek rámcové smlouvy), podle nichž si smluvní strany (dlužník a žalovaný) měly poskytnout vzájemná plnění a které, ač byly uzavřeny před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, v době prohlášení konkursu ještě zcela nesplnila žádná ze smluvních stran. Ty realizační smlouvy, které na základě rámcové smlouvy vznikaly v době od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (od 11. července 2019), režimu § 253 insolvenčního zákona nepodléhaly.
2) Ke způsobu odmítnutí plnění a k jeho účinkům
55. Potud Nejvyšší soud podotýká, že již v R 49/2015, při výkladu § 253 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013, provedl historické srovnání tehdejší úpravy s historickou úpravou, jež ji inspirovala, konkrétně srovnání s úpravou podle konkursního řádu obsaženého v článku I. císařského nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí, recipovaného Československou republikou a platného na jejím území až do 1. srpna 1931 (dále jen „konkursní řád z roku 1914“), a s úpravou podle konkursního řádu obsaženého v článku I. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní řád z roku 1931“), platnou na území Československé republiky od 1. srpna 1931. Šlo o následující ustanovení:
§ 21 (konkursního řádu z roku 1914)
(1) Nebyla-li oboustranná smlouva od úpadce a druhé strany v době prohlášení konkursu ještě splněna anebo nebyla-li splněna úplně, může správce podstaty buď na místě úpadce smlouvu splniti a žádati splnění od druhé strany nebo od smlouvy odstoupiti.
(…)
Znění § 21 konkursního řádu z roku 1914 je citováno podle díla Voska, J.: Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařské a vydavatelské akc. spol. Praha 1926.
§ 23 (konkursního řádu z roku 1931)
(1) Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění v době prohlášení konkursu ještě splněna úpadcem ani druhou stranou nebo nebyla-li splněna úplně, může správce podstaty buď na místě úpadce smlouvu splniti a žádati splnění od druhé strany nebo od smlouvy odstoupiti.
(…)
56. Nehledě k míře (ne)přesnosti srovnávací historické metody výkladu právní normy jako druhu její interpretace (srov. Knapp, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 1995, str. 169-173), pokládá Nejvyšší soud za žádoucí tuto úpravu zmínit, jelikož stejně jako § 253 odst. 1 insolvenčního zákona předjímá možnost splnění smlouvy správcem a následné vymáhání plnění po druhé straně smlouvy. S vědomím, že úprava obsažená v § 21 konkursního řádu z roku 1914 ani úprava obsažená v § 23 konkursního řádu z roku 1931 neobsahovala úpravu promítnutou v textu § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, lze poukázat na to, že podle dobové literatury (srov. Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 457-458) i judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 1923, sp. zn. R I 1072/23, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 3339) mohl správce podstaty vykonat volbu (podle § 21 odst. 1 konkursního řádu z roku 1914, respektive podle § 23 odst. 1 konkursního řádu z roku 1931) buď výslovně, závazným prohlášením učiněným vůči druhé straně, nebo jakýmkoli konkludentním činem.
57. Oproti historickým úpravám klade § 253 odst. 2 insolvenčního zákona navíc požadavek, aby šlo o „vyjádření“ insolvenčního správce (srov. slovní spojení „jestliže se insolvenční správce … nevyjádří tak, že smlouvu splní“). Jakým způsobem se má „vyjádřit“ (jak má vůli splnit smlouvu „projevit“), insolvenční zákon insolvenčnímu správci nepředepisuje. Může tedy jít nejen o vyjádření „výslovné“ (projevené vůči druhé smluvní straně příslušným prohlášením), nýbrž i o vyjádření projevené konkludentním činem, např. tím, že ve shodě s dikcí § 253 odst. 1 insolvenčního zákona „splní smlouvu místo dlužníka“. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem tedy obstojí.
58. Především však platí, že nevyjádří-li se insolvenční správce v zákonem určené třicetidenní lhůtě počítané od prohlášení konkursu že „smlouvu (o vzájemném plnění) splní“, zakládá tím pouze nevyvratitelnou domněnku, „že odmítl plnění“ (odmítl plnit); srov. § 253 odst. 2 insolvenčního zákona. To, že insolvenční správce odmítá splnit místo dlužníka smlouvu o vzájemném plnění, kterou dosud zcela nesplnil ani dlužník ani druhý účastník smlouvy, samo o sobě nemá za následek zánik smlouvy; srov. v literatuře shodně např. Sprinz a kol., 2019, str. 689. Smlouva tedy nadále trvá, avšak poté, co nastane nevyvratitelná domněnka odmítnutí plnění, již druhá smluvní strana nemůže přimět insolvenčního správce, aby ji splnil místo dlužníka (nemůže si vynutit splnění smlouvy).
59. Rozhodné závěry, jež Nejvyšší soud přijal při zkoumání výše označených otázek, lze shrnout takto:
[1] Právní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona se týká i těch vzájemných plnění, kdy jedna ze smluvních stran má plnit „napřed“ (dříve než druhá smluvní strana) [srov. § 1912 o. z.]. Vztahuje se i na smlouvy, u nichž se vzájemná plnění poskytují jako plnění, která se opakují (opětující se plnění) a pro jejichž ukončení neobsahuje insolvenční zákon zvláštní úpravu.
[2] Tzv. rámcová smlouva není smlouvou o vzájemném plnění ve smyslu § 253 insolvenčního zákona.
[3] Nevyjádří-li se insolvenční správce v zákonem určené třicetidenní lhůtě počítané od prohlášení konkursu že „smlouvu (o vzájemném plnění) splní“, zakládá tím pouze nevyvratitelnou domněnku, „že odmítl plnění“ (odmítl plnit); srov. § 253 odst. 2 insolvenčního zákona. To, že insolvenční správce odmítá splnit místo dlužníka smlouvu o vzájemném plnění, kterou dosud zcela nesplnil ani dlužník ani druhý účastník smlouvy, samo o sobě nemá za následek zánik smlouvy; smlouva nadále trvá, avšak poté, co nastane nevyvratitelná domněnka odmítnutí plnění, již druhá smluvní strana nemůže přimět insolvenčního správce, aby ji splnil místo dlužníka (nemůže si vynutit splnění smlouvy).
[4] Projevit vůli (vyjádřit se), že splní smlouvu o vzájemném plnění (§ 253 odst. 2 insolvenčního zákona) může insolvenční správce i konkludentním činem, např. tím, že splní smlouvu místo dlužníka.
60. Poměřováno výše formulovanými závěry tedy napadené rozhodnutí obstojí (a dovolání není důvodné). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Autor: -mha-