// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 03.12.2025
Neschválení oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka
Okolností (skutečností) odůvodňující „předpoklad“, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení „nepoctivý záměr“, není (nemůže být) to, že přihlášená pohledávka nezajištěného věřitele nebude uspokojena v dostatečném rozsahu, ani když dlužník po dobu 5 let od schválení oddlužení neporuší povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. To platí bez zřetele k tomu, že současně jde o pohledávku, která není v § 416 odst. 1 insolvenčního zákona vyloučena z účinků přiznaného osvobození od placení zbytku pohledávek. Samotnou klasifikaci pohledávky v insolvenčním řízení ani skutečnost, že tato pohledávka není insolvenčním zákonem vyloučena z účinků osvobození od placení zbytku pohledávek, nelze přičítat k tíži dlužníka jako projev jeho nepoctivého záměru.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 109/2024, ze dne 31. 10. 2025
Senátní značka: 29 NSCR 109/2024 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:29.NSCR.109.2024.1
Dotčené předpisy:
§ 169 odst. 1 písm. b) IZ ve znění do 30. 9. 2024
§ 395 odst. 1 IZ ve znění do 30. 9. 2024
§ 405 odst. 1 IZ ve znění do 30. 9. 2024
§ 412a IZ ve znění do 30. 9. 2024
§ 416 odst. 1 IZ ve znění do 30. 9. 2024
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 12. dubna 2024, č. j. KSOL 10 INS 12666/2023-B-17, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „insolvenční soud“ nebo „krajský soud“):
[1] Schválil zprávu pro oddlužení a zprávu o přezkumu (ve znění změny a doplnění) [I. výrok].
[2] Neschválil oddlužení dlužníka T. F. pro nepoctivý záměr (II. výrok).
[3] Zastavil insolvenční řízení (III. výrok).
[4] Schválil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (JUDr. Ing. Mgr. M. B., MBA, LL.M.) a zprostil jej funkce (IV. a V. výrok).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 169 odst. 1 písm. b/, § 395 odst. 1 písm. a/, § 405 a § 416 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
3. Pohledávka ve výši 173.293 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka jako pohledávka P13 vzniklá v souvislosti s úmyslnou trestnou činností dlužníka z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnosti poškozené [S. F. (dále jen „S. F.“)] a jejích přirozených práv není pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (škodou na zdraví); proto se na ni nevztahuje výjimka z osvobození (dlužníka od placení pohledávek) dle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona. Osvobození přiznané i pro tuto pohledávku by však mělo za následek ztrátu právní jistoty věřitele pohledávky „na jejím zaplacení“ a bylo by v rozporu s dobrými mravy. Osvobození by se vztahovalo i na další pohledávky, které dlužníku vznikly v souvislosti s úmyslnou trestnou činností (při očekávané míře uspokojení nezajištěných věřitelů 11,40 %). Nadto z obsahu spisu vyplynulo, že dlužník se dopustil i další úmyslné trestné činnosti, v důsledku čehož vůči němu byla uplatněna náhrada škody jako dílčí pohledávka č. 2 přihlášky P18.
4. Ačkoliv dlužník uvedl, že v „civilním životě řádně pracuje“ a možnosti napravit následky jeho trestné činnosti jsou nyní omezené v důsledku pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody, ze spisu vyplynulo, že náhrada škody uplatněná dílčí pohledávkou č. 2 přihlášky P18 byla pravomocně přiznána 17. prosince 2013; od tohoto data ji dlužník nehradil. Ničeho neuhradil ani na náhradě nemajetkové újmy uplatněné pohledávkou P13. Byť tedy dlužník tvrdí, že se snaží napravit následky jím spáchané trestné činnosti, faktické kroky k tomu nepodnikl.
5. Poctivost dlužníka (a jeho úmysl uhradit závazky) zpochybňuje rovněž přístup dlužníka k plnění povinností v (předchozím) insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSOS 34 INS 21773/2015. V něm dlužník nebyl osvobozen od placení zbytku pohledávek proto, že se od února 2017 (poté, co dosáhl více než 30% míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů) začal vyhýbat lépe placeným zaměstnáním (pravděpodobně s cílem uhradit věřitelům jen zákonné minimum).
6. Za této situace má insolvenční soud za to, že dlužník sleduje podáním „insolvenčního návrhu“ (správně „návrhu na povolení oddlužení“) zneužití práva, neboť chce využít institutu oddlužení a oddlužit se i od pohledávek souvisejících s jeho úmyslnou trestnou činností, nikoliv se poctivě vyrovnat se svými věřiteli.
7. Ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se podává, že v majetkové podstatě se nenachází žádný zpeněžitelný majetek; proto insolvenční soud neprohlásil konkurs na majetek dlužníka.
8. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. května 2024, č. j. KSOL 10 INS 12666/2023, 2 VSOL 235/2024-B-23, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v II. až V. výroku.
9. Odvolací soud – vycházeje z § 169 odst. 1 písm. b/, § 395, § 405 a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
10. Trestná činnost dlužníka je jednou z okolností, kterou je insolvenční soud povinen zohlednit při posuzování poctivosti záměru dlužníka; přitom je povinen rovněž přihlédnout k charakteru, intenzitě a rozsahu této trestné činnosti.
11. V posuzované věci by po případném schválení oddlužení, splnění oddlužení a následném osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek dlužník vskutku byl osvobozen od placení náhrady nemajetkové újmy a dalších pohledávek ve významné výši souvisejících s jeho úmyslnou trestnou činností nemajetkové povahy.
12. Konkrétně jde o pohledávky evidované jako P5 (odměna a náhrada hotových výdajů exekutora vymáhajícího exekučně pohledávku přihlášenou jako P13), P7 (náhrada nákladů obhajoby), P8 (náhrada nákladů trestního řízení), P9 (náhrada nákladů obhajoby), P10 (náhrada nákladů trestního řízení), P13 (pohledávka z titulu nemajetkové újmy přihlášená S. F.) a P14 (náklady výkonu trestu odnětí svobody). Z celkově 17 přihlášených pohledávek v souhrnné výši 913.045,50 Kč souvisí s úmyslnou nemajetkovou trestnou činností dlužníka, za niž je ve výkonu trestu odnětí svobody, sedm přihlášených pohledávek v souhrnné výši 454.276,91 Kč, což je polovina výše přihlášených pohledávek.
13. O pravost a výši pohledávky č. P15 Pojišťovny VZP, a. s. (dále jen „pojišťovna“), ve výši 323.288,14 Kč, popřené insolvenčním správcem i dlužníkem, je veden incidenční spor, takže aktuálně představují pohledávky související s úmyslnou nemajetkovou trestnou činností dlužníka většinu zjištěných pohledávek.
14. Pro vyloučení pochybností o poctivosti záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení insolvenční soud musí být schopen přijmout na základě chování dlužníka závěr o určité dlužníkově sebereflexi, o přijetí zodpovědnosti za předchozí počínání a opravdovém záměru usilovat o poctivé vyrovnání s věřiteli. Takový závěr však s ohledem na skutečnosti, které dosud vyšly najevo, a na rétoriku dlužníka nelze přijmout.
15. K trestné činnosti se dlužník i přes pravomocné odsouzení vyjadřuje tak, že „se žádného trestného činu, za který je tvrdě odsouzen, nedopustil a ani dopustit nemohl“, věřitelku S. F. označuje jako „údajnou poškozenou“ a její pohledávku P13 má v odvolání za „problematickou“. Rovněž je třeba zohlednit, že tato pohledávka musela být před podáním insolvenčního návrhu vymáhána exekučně.
16. S přihlédnutím k tomu, že dlužník je od 6. října 2021 ve výkonu trestu odnětí svobody, který by měl trvat do 4. října 2028, a že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podal dlužník „10. srpna 2023“ (správně 9. srpna 2023), je zřejmé, že dlužník byl předem srozuměn s tím, že oddlužení by po dobu 5 let probíhalo v době, kdy budou jeho výdělkové možnosti z objektivních důvodů velmi omezené, a plnění, které poskytne na uspokojení přihlášených pohledávek souvisejících s jeho trestnou činností, bude minimální. V této souvislosti insolvenční soud přiléhavě poukázal na obdobný přístup dlužníka v průběhu jeho předchozího insolvenčního řízení.
17. Při souhrnném hodnocení všech jednotlivých důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že dlužník sleduje návrhem pouze zneužití práva, chce-li využít institutu oddlužení a oddlužit se v době, kdy uspokojení pohledávek souvisejících s jeho trestnou činností bude minimální. To má odvolací soud za nemorální a příčící se základním principům právního státu a společnému zájmu věřitelů.
18. Za této situace byly splněny předpoklady pro neschválení oddlužení podle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že dlužník nemá žádný postižitelný majetek, nelze v insolvenčním řízení pokračovat konkursem; proto insolvenční soud správně zastavil insolvenční řízení.
19. Dlužník napadl odvoláním i výrok o schválení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, včetně souvisejícího výroku o zproštění insolvenčního správce funkce (aniž k nim vymezil odvolací důvod). Potud odvolací soud (pro stručnost) odkazuje na (správné) odůvodnění usnesení insolvenčního soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
20. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku:
Lze na závazek z titulu nemajetkové újmy pohlížet jako na předpoklad nepoctivého záměru dlužníka dle § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, který vede k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení?
21. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel po shrnutí dosavadního průběhu insolvenčního řízení argumentuje následovně:
23. Dovolatel si je vědom omezených výdělkových možností ve výkonu trestu odnětí svobody; proto sám navrhl (ač nešlo o podmínku pro povolení oddlužení), aby mu byly sráženy částky z odměny i nad zákonem stanovený rámec.
24. V nemožnosti najít dobře placenou práci spatřoval insolvenční soud v předchozím insolvenčním řízení mylně záměr dovolatele vyhnout se splácení dluhů ve větším rozsahu, za což jej tehdy potrestal tím, že mu nepřiznal osvobození od placení zbytku pohledávek. Není spravedlivé, aby byl dovolatel za toto jednání trestán dvakrát (podruhé v tomto řízení).
25. Výkon trestu odnětí svobody není překážkou povolení oddlužení. Přihlášené pohledávky, které souvisejí s jeho trestnou činností, dovolatel nezpochybňuje (v plném rozsahu je uznává a je si jich vědom).
26. Dovolatel si je rovněž vědom pochybení, za které je ve výkonu trestu odnětí svobody; klade nicméně otázku, proč by nebylo možné žádat o povolení oddlužení, má-li dlužník závazek z titulu náhrady nemajetkové újmy. Neměl by nic proti tomu, kdyby takový závazek podléhal režimu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona (a míní, že zákonodárce pochybil, jestliže tak neučinil). Potud se dovolatel táže, jak by soud postupoval u nemajetkové újmy, která nevznikla násilnou trestnou činností.
27. Dovolatel poukazuje na zásadu poctivosti vymezenou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, kterou právní věda charakterizuje jako určitý standard chování a jako taková se presumuje, neprokáže-li se opak. Dovolatel jedná od počátku poctivě a otevřeně, ničeho nezamlčuje a nezatajuje a koná v čistém úmyslu využít institutu oddlužení v tom rozsahu a v té míře, jaký zákon předpokládá a dovoluje. Nikdy neměl v úmyslu jednat tak, aby bylo oddlužení zrušeno; naopak chtěl i v rámci výkonu trestu odnětí svobody alespoň částečně splatit věřitelům pohledávky, v čemž zamýšlel pokračovat i poté, co bude na svobodě. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. ledna 2019, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 NSČR 41/2017 [jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], pojmenoval některé typové okolnosti a skutečnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr. Není však mezi nimi skutečnost, že dlužník podal návrh na povolení oddlužení v situaci, kdy je do insolvenčního řízení přihlášena pohledávka z titulu náhrady nemajetkové újmy. K tomu dovolatel dále cituje (k proměně chování dlužníka) závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč.), a co do pojmu škoda podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, odkazuje na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2021, sp. zn. 29 Cdo 1745/2021 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 63/2022 Sb. rozh. obč.). Následně dovolatel uzavírá, že na závazek z titulu nemajetkové újmy nelze pohlížet jako na předpoklad nepoctivého záměru dlužníka.
III. Přípustnost dovolání
28. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
29. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (9. srpna 2023, kdy insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu) a k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto (rozhodném) znění se uplatní i pro posouzení přípustnosti podaného dovolání.
30. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.
31. Dlužník napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním výslovně „v jeho celém rozsahu“.
32. V rozsahu, v němž dovolání takto směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve III. výroku (o zastavení insolvenčního řízení), ve IV. výroku (o schválení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce) a v V. výroku (jímž insolvenční soud zprostil insolvenčního správce funkce), nemá Nejvyšší soud důvod dovolání připustit především proto, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání těchto výroků insolvenčním soudem.
33. Ony výroky mají povahu výroků závislých na II. výroku usnesení insolvenčního soudu (na výroku o neschválení oddlužení). V režimu § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je tedy důvod je automaticky odklidit (zrušit), shledá-li Nejvyšší soud dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům, nemůže být ohledně nich přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohly samostatně obstát. Srov. k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“).
34. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve II. výroku (o neschválení oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka), je Nejvyšší soud shledává přípustným, když potud jde ve vazbě na dovolatelem položenou otázku o věc dovolacím soudem neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
35. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
36. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
37. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy a jak plynou z insolvenčního spisu):
38. Rozsudkem ze dne 21. dubna 2021, č. j. 53 T 2/2020-686, uznal krajský soud dlužníka vinným ze spáchání zločinu znásilnění a přečinu soulože mezi příbuznými, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let. Dále dlužníku uložil, aby poškozené S. F. (v době spáchání trestných činů nezletilé) zaplatil na náhradu nemajetkové újmy částku 150.000 Kč; se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2021, sp. zn. 6 To 37/2021, nabyl právní moci (a stal se vykonatelným) 24. června 2021.
39. Výkon trestu odnětí svobody podle rozsudku nastoupil dlužník 6. října 2021; konec trestu odnětí svobody je stanoven na 4. října 2028.
40. Na základě insolvenčního návrhu dlužníka podaného 27. srpna 2015 bylo vedeno u Krajského soudu v Ostravě (dále rovněž jen „insolvenční soud“) insolvenční řízení na majetek dlužníka; způsobem řešení úpadku dlužníka bylo oddlužení (insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení usnesením ze dne 23. září 2015).
41. Usnesením ze dne 17. března 2021, č. j. KSOS 34 INS 21773/2015-B-36, insolvenční soud:
[1] Vzal na vědomí splnění oddlužení (I. výrok).
[2] Schválil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce a zprostil insolvenčního správce funkce (II. a III. výrok).
V důvodech usnesení insolvenční soud s poukazem na sdělení insolvenčního správce o tom, že dlužník neplnil povinnosti vyplývající z usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře a že nedoporučuje osvobození od placení zbývajících pohledávek, uzavřel, že splnění oddlužení vzal na vědomí bez osvobození dlužníka.
42. Usnesením ze dne 19. září 2023, č. j. KSOL 10 INS 12666/2023-A-9, insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu dlužníka z 9. srpna 2023 (spojeném s návrhem na povolení oddlužení) tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení (I. a III. výrok).
43. Do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka byly přihlášeny pohledávky v souhrnné výši 913.045,50 Kč, všechny jako nepodřízené a nezajištěné.
44. Podle stávajících příjmů (odměny) dlužníka ve výkonu trestu odnětí svobody by míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů činila při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty za 3 roky 6,61 % (60.413,50 Kč) a za 5 let 11,40 % (104.117,50 Kč).
45. S. F. přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku (P13) ve výši 173.293 Kč, představující 18,97 % z přihlášených pohledávek, sestávající z částky 150.000 Kč na náhradě nemajetkové újmy přiznané trestním rozsudkem a z částky 23.293 Kč na nákladech exekuce vzešlých z vymáhání oné náhrady.
46. Pojišťovna přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku P15 ve výši 323.288,14 Kč, kterou popřel dlužník i insolvenční správce a která představuje 35,40 % z přihlášených pohledávek; pohledávka je tvořena dílčí pohledávkou č. 1 (303.100,93 Kč) z titulu náhrady pojistného plnění vyplaceného pojišťovnou poškozenému z důvodu dopravní nehody způsobené dne 28. května 2021, dílčí pohledávkou č. 2 (7.328,38 Kč) z titulu náhrady pojistného plnění vyplaceného pojišťovnou zdravotní pojišťovně poškozeného po dopravní nehodě a dílčí pohledávkou č. 3 (12.858,83 Kč) z titulu náhrady pojistného plnění vyplaceného pojišťovnou Hasičskému záchrannému sboru Olomouckého kraje.
47. Česká průmyslová zdravotní pojišťovna přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku P18 ve výši 19.588 Kč; pohledávka je tvořena dílčí pohledávkou č. 1 (3.132 Kč) z titulu neuhrazeného pojistného a penále na veřejné zdravotní pojištění a dílčí pohledávkou č. 2 (16.456 Kč) z titulu neuhrazených léčebných výloh v důsledku protiprávního jednání dlužníka na veřejném zdravotním pojištění poškozeného pojištěnce.
48. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve shora identifikovaném rozhodném znění):
§ 169
(1) Pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou
(…)
b/ pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví,
(…)
§ 395
(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,
a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo
b/ že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a/, přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e/ a § 390a odst. 5.
(…)
§ 405
(1) Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.
(…)
§ 412a
Splnění oddlužení
(1) Oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je splněno, jestliže
a/ dlužník splatil nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši,
b/ dlužník v době 3 let od schválení oddlužení splatil nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek,
c/ po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.
(…)
(3) Pro splnění oddlužení podle odstavce 1 písm. b/ a c/ postačí, jestliže by požadované míry splacení pohledávek nezajištěných věřitelů bylo dosaženo bez přihlédnutí k podřízeným pohledávkám.
(…)
§ 416
(1) Osvobození podle § 414 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávek věřitelů na výživném ze zákona a pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví.
(…)
49. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
50. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení; srov. např. důvody R 86/2013.
51. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 86/2013].
52. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 14/2012“).
53. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017].
54. Slovní spojení „nepoctivý záměr“ postihuje v témže duchu jako synonymum „nepoctivý úmysl“ (k formám „úmyslu“ a jeho obsahovému vymezení srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněného pod číslem 24/2015 Sb. rozh. obč.) psychický stav jednajícího (dlužníka) ke svému jednání (k návrhu na povolení oddlužení). Již proto nelze „nepoctivý záměr“ odvozovat ze zákonem určeného rozčlenění pohledávek pro účely jejich uspokojení v insolvenčním řízení na pohledávky přednostní (srov. např. úpravu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených v § 168 a § 169 insolvenčního zákona) a „ostatní“; ke klasifikaci pohledávek pro účely jejich uspokojení v insolvenčním řízení srov. v podrobnostech např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněného pod číslem 54/2012 Sb. rozh. obč.
55. Jestliže podle rozhodné právní úpravy nevyžaduje insolvenční zákon pro vstup do oddlužení ani pro přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek minimální míru uspokojení přihlášených pohledávek nezajištěných věřitelů (srov. § 395 odst. 1 písm. b/ a § 412a odst. 1 a 3 insolvenčního zákona a v judikatuře k § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024, sen. zn. 29 NSČR 9/2023, uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 9, ročníku 2025, pod číslem 82), pak v tom, že tito (přihlášení nezajištění) věřitelé obdrží (mohou obdržet) [podle schopností a možností dlužníka] méně než by pokládali za dostatečné (nebo než by pokládal za dostatečné insolvenční soud), též nelze spatřovat nepoctivý záměr dlužníka.
56. Stejně tak nelze přičíst dlužníku nepoctivý záměr za právní úpravu (jež je projevem „záměru zákonodárce“), která nepřiznává zvláštní (přednostní) režim uspokojování všem pohledávkám, jež by si to zasloužily podle mínění dotčeného věřitele nebo insolvenčního soudu (srov. zejména § 169 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), a která z účinku přiznaného osvobození podle § 414 insolvenčního zákona vyjímá (prostřednictvím § 416 odst. 1 insolvenčního zákona) jen některé pohledávky. K povaze výluk z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek věřitelů (jeho dluhů), jež mají povahu výjimky z pravidla, která má být (musí být) vykládána restriktivně, srov. odstavce 34 a 35 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, uveřejněného pod číslem 81/2019 Sb. rozh. obč., i odstavce 36 a 37 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 2053/2022.
57. Jinak řečeno (shrnuto) okolností (skutečností) odůvodňující „předpoklad“, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení „nepoctivý záměr“, není (nemůže být) to, že přihlášená pohledávka nezajištěného věřitele nebude uspokojena v dostatečném rozsahu (srov. § 412a odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona), ani když dlužník po dobu 5 let od schválení oddlužení neporuší povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů [srov. § 412a odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona (včetně vyvratitelné domněnky v části věty za středníkem), ve spojení s § 412a odst. 3 insolvenčního zákona]. To platí bez zřetele k tomu, že současně jde o pohledávku, která není v § 416 odst. 1 insolvenčního zákona vyloučena z účinků přiznaného osvobození od placení zbytku pohledávek.
58. Insolvenční soud dovodil předpoklad nepoctivého záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení též poukazem na důvody, pro které dlužníku nebylo přiznáno osvobození od placení zbytku pohledávek v předchozím insolvenčním řízení (přičemž odvolací soud tyto úvahy nekorigoval). S přihlédnutím k době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka v předchozím insolvenčním řízení (23. září 2015), se přitom v onom insolvenčním řízení uplatnil i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019, včetně pravidla obsaženého v § 416 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona, které dlužníku přiznávalo právo odvolat se proti rozhodnutí, jímž mu insolvenční soud nepřizná osvobození. Jak se nicméně podává ze zjištění shrnutých výše (srov. odstavec 41 odůvodnění shora), insolvenční soud v předchozím insolvenčním řízení nerozhodl o (ne)přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek. Argumentace obsažená v odůvodnění usnesení insolvenčního soudu ze 17. března 2021 nemá žádnou vazbu na výroky onoho usnesení a tento (nesprávný) postup insolvenčního soudu tedy nemůže být podkladem pro jakékoli úvahy o důvodech „nepřiznání“ osvobození v tomto insolvenčním řízení (žádné takové rozhodnutí nebylo vydáno).
59. Oba soudy tedy své závěry o nepoctivém záměru dlužníka založily na nesprávné úvaze, podle které samotná klasifikace pohledávky v insolvenčním řízení a okolnost, že pohledávka není insolvenčním zákonem vyloučena z účinku osvobození od placení zbytku pohledávek, lze přičíst k tíži dlužníka coby jeho „nepoctivý záměr“ a zohlednily „odůvodnění výroku“ (o nepřiznání osvobození od placení zbytku pohledávek), který insolvenční soud v předchozím insolvenčním řízení nevydal. Není úkolem Nejvyššího soudu posuzovat, zda bez zahrnutí těchto „okolností“ lze i tak uzavřít, že dlužník sledoval podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr; určující je, že šlo o „okolnosti“, které soudy měly za podstatné a které při hodnocení poctivosti dlužníkova záměru nemohou obstát.
60. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil (včetně závislých výroků ve smyslu argumentace v odstavci 32 a 33 shora). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (vyjma I. výroku a opět včetně závislých výroků) a vrátil věc ve zrušeném rozsahu insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
61. Úkolem insolvenčního soudu v další fázi řízení bude znovu posoudit, zda ve světle konkrétních okolností, jež vyšly najevo v rámci daného insolvenčního řízení (srov. shora citované R 14/2012 a usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017), brání případnému schválení oddlužení nepoctivý záměr dlužníka i bez zohlednění „skutečností“, jejichž význam pro takové posouzení vyloučil Nejvyšší soud úvahami shora.
62. V rozsahu popsaném v odstavcích 32 a 33 odůvodnění shora Nejvyšší soud dovolání neodmítl jen proto, že šlo o závislé výroky, jež byly zrušeny v návaznosti na zrušení výroku o neschválení oddlužení.
Autor: -mha-