// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 13.11.2025
Výkon práv spojených s nezjištěnou pohledávkou podle § 180 IZ
Podání návrhu, aby insolvenční soud udělil insolvenčnímu správci závazný pokyn k vyřazení majetkové hodnoty ze soupisu majetkové podstaty, není výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 insolvenčního zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 182/2024, ze dne 24. 9. 2025
Senátní značka: 29 ICdo 182/2024 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:29.ICDO.182.2024.1
Dotčené předpisy:
§ 178 IZ ve znění účinném do 30. 9. 2024
§ 180 IZ ve znění účinném do 30. 9. 2024
§ 217 IZ ve znění účinném do 30. 9. 2024
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2023, č. j. 253 ICm 2363/2022-99, zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. J. B., MJur, jako insolvenční správce dlužníka T. B.) domáhal vůči žalovaným [1) BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. a 2) J. P.], aby složili ve prospěch účtu majetkové podstaty (dlužníka) částku 161.300.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (ve vazbě na obsah insolvenčního spisu) plyne, že:
1) Insolvenční soud usnesením ze dne 9. prosince 2019, č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-A-21, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, ustanovil žalobce insolvenčním správcem a povolil dlužníku oddlužení; usnesením ze dne 14. září 2020, č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-B-304, (mimo jiné) vzal na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení oddlužení a prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
2) Přihláškou č. P77 přihlásil první žalovaný do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 161.300.000,- Kč (z titulu újmy, která mu měla vzniknout v důsledku porušování zákona a dobrých mravů dlužníkem); přihlášenou pohledávku popřeli insolvenční správce, dlužník a věřitelé Credit One, a. s. (dále jen „věřitel C“) a Mníšek pod Brdy 1519 s. r. o.
3) Rozsudkem ze dne 13. dubna 2022, č. j. 278 ICm 1642/2020-83, insolvenční soud zamítl žalobu, kterou se první žalovaný (tamní žalobce) domáhal vůči insolvenčnímu správci dlužníka a věřiteli C určení, že jeho pohledávka ve výši 161.300.000,- Kč je po právu co do pravosti a výše; rozsudek nabyl právní moci dne 3. června 2022.
4) Podáním označeným „žádost o udělení pokynu insolvenčního soudu v rámci dohlédací činnosti – vyřazení podílu ve společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. ze soupisu majetkové podstaty“ (B-391) – první žalovaný (označený jako věřitel) upozornil insolvenční soud na to, že žalobce udržuje v soupisu majetkové podstaty podíl v prvním žalovaném, který nemůže náležet do majetkové podstaty (od 16. března 2021), když účast dlužníka v prvním žalovaném zanikla nejpozději 15. března 2021 (dlužník přestal být vlastníkem obchodního podílu v prvním žalovaném). Současně uvedl důvody, v jejichž důsledku (podle jeho názoru) zanikla účast dlužníka v prvním žalovaném, jakož i to, že žalobce odmítl vyřadit obchodní podíl z majetkové podstaty dlužníka; proto navrhl, aby insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti udělil insolvenčnímu správci pokyn k vyřazení tohoto podílu ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 178, § 180 a § 181 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 30/2016 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 40/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2019“)], a v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2023, č. j. 106 VSPH 667/2022-127 – dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby.
Přitom předeslal, že povinnost k plnění podle § 178 insolvenčního zákona nelze uložit věřiteli, který v průběhu řízení nevykonával práva spojená s nezajištěnou pohledávkou. Za stavu, kdy insolvenční zákon výslovně nedefinuje pojem výkon práv spojených s pohledávkou, insolvenční soud zdůraznil, že smyslem sankční právní úpravy je snaha postihnout v insolvenčním řízení vědomé (či dokonce úmyslné) přihlášení pohledávky „ve vyšší výši, než jaká věřiteli ve skutečnosti náleží, a to i v souvislosti s potenciálem věřitele ovlivnit průběh insolvenčního řízení, jenž se od výše přihlášené pohledávky určující rozsah jeho hlasovacích práv odvíjí (předejít účelovým manipulacím s přihláškami)“.
Za takový výkon práv spojených s pohledávkou – pokračoval insolvenční soud – nelze považovat žádost prvního žalovaného o udělení pokynu insolvenčního soudu insolvenčnímu správci k vyřazení (předmětného) podílu ze soupisu majetkové podstaty; jednak z žádosti neplyne jakákoli souvislost navrhovaného postupu s kteroukoli pohledávkou uplatněnou prvním žalovaným, jednak se zde nijak neprojeví kritérium potenciálu věřitele ovlivnit průběh insolvenčního řízení v závislosti na výši jím přihlášené pohledávky. Označené jednání nelze hodnotit jako nežádoucí ovlivňování průběhu insolvenčního řízení. Proto insolvenční soud uzavřel, že podání takového podnětu sice mělo potenciál ovlivnit insolvenční řízení, avšak nikoli proto, že by šlo „o jednání z titulu přihlášeného věřitele“, které by odráželo „váhu jeho pohledávky“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. června 2024, č. j. 253 ICm 2363/2022, 102 VSPH 248/2024-129 (MSPH 79 INS 22650/2019), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud – vycházeje z § 178, § 180 a § 181 insolvenčního zákona a cituje část odůvodnění R 40/2019, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021, sen. zn. 29 ICdo 90/2019 ‒ konstatoval (poté, co doplnil dokazování a vzal za svá i shodná tvrzení účastníků), že první žalovaný je dosud přihlášeným věřitelem v insolvenčním řízení dlužníka s přihláškami pohledávek č. P51 a P78, které byly sice (také) popřeny, ale ohledně nichž dosud nebyly skončeny incidenční odporové spory; druhý žalovaný podepsal za prvního žalovaného přihlášky pohledávek do insolvenčního řízení dlužníka.
Po tomto doplnění rozhodných skutečností se odvolací soud ztotožnil s právními závěry insolvenčního soudu o nedůvodnosti žaloby.
Přitom zdůraznil, že podnět prvního žalovaného (označený jako žádost o udělení pokynu insolvenčního soudu v rámci dohlédací činnosti) nebyl výkonem práv věřitele v průběhu insolvenčního řízení spojených s nezjištěnou pohledávkou (P77). Šlo o podnět k postupu podle § 217 odst. 2 insolvenčního zákona, jenž je zákonem předvídaným institutem určeným pro osobu, jež tvrdí, že určitá věc nepatří do majetkové podstaty; nelze jej tak považovat za výkon práv spojených s pohledávkou, je-li (shodou okolností) osoba činící podnět též přihlášeným věřitelem, neboť s tímto jejím postavením nijak nesouvisí.
Přitom v řízení „nebylo prokázáno“ splnění podmínek pro uplatnění platební sankce podle § 178 odst. 1 insolvenčního zákona i proto, že první žalovaný jako přihlášený věřitel uplatnil v insolvenčním řízení dlužníka celkem tři přihlášky pohledávek (P51, P77 a P78), které sice byly popřeny, avšak incidenční spor skončil jeho neúspěchem jen v případě pohledávky P77; ohledně zbývajících přihlášek pohledávek je první žalovaný stále přihlášeným věřitelem, jehož účast v insolvenčním řízení nebyla ukončena. Ohledně pohledávky P 51 skončil odporový spor (pro tentokrát) zamítnutím žaloby pro předčasnost a spor o pohledávce P78 stále probíhá. Přitom podnět prvního žalovaného není spojen s žádnou z výše uvedených pohledávek, uplatněných v insolvenčním řízení.
Bude-li první žalovaný účastníkem insolvenčního řízení s (jakoukoli) pohledávkou, k níž se bude přihlížet – akcentoval odvolací soud ‒ nebudou dány podmínky pro uložení sankce za jeho jednání jako přihlášeného věřitele, vyjma těch případů, kdy by se takové jednání přímo týkalo konkrétní pohledávky, vůči níž již nastaly podmínky určené § 178 insolvenčního zákona. Za stavu, kdy první žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení více pohledávek, je nezbytné rozlišovat, zda bylo jeho jednání spojené s konkrétní přihláškou pohledávky (což „lze odlišit“ například v případě jeho hlasování nebo účasti na schůzi věřitelů), nebo zda šlo o jednání, jež nesouvisí s konkrétní pohledávkou (viz poměry projednávané věci, kdy první žalovaný uplatnil své nároky ve vztahu k majetkové podstatě, které nijak nesouvisely s pohledávkami, jež uplatnil v insolvenčním řízení).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) k řešení následujících právních otázek, jež (podle jeho názoru) dílem nebyly Nejvyšším soudem zodpovězeny, dílem se při jejich řešeních odvolací soud odchýlil od (označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dílem by měly být řešeny odlišně od stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu:
1) Představuje podání návrhu na uložení povinnosti vyřadit určitou položku ze soupisu majetkové podstaty výkon práv spojených s přihlášenou pohledávkou ve smyslu § 180 insolvenčního zákona?
2) Lze považovat za výkon práv spojených s přihlášenou pohledávkou získání výhodnějšího procesního postavení přihlášeného věřitele (účastníka insolvenčního řízení), které zakládá povinnost insolvenčního soudu věcně rozhodnout o podaném návrhu, jenž by bez podání přihlášky byl pokládán za pouhý podnět?
3) Je skutečnost, že věřitel v insolvenčním řízení nadále uplatňuje jiné (přihlášené) pohledávky významná pro posouzení, zda věřitel vykonával práva spojená s přihlášenou pohledávkou, o které již bylo pravomocně rozhodnuto, že není po právu? Může věřitele, který vykonával práva spojená s přihlášenou pohledávkou, aniž je spojil s nezjištěnou pohledávkou, vyvinit ze sankce podle § 178 insolvenčního zákona zjištění jiné (výší marginální) pohledávky?
4) Lze při zkoumání předpokladů pro uložení sankce podle § 178 insolvenčního zákona ve spojení s § 180 insolvenčního zákona přičíst věřiteli jednání jiného subjektu (účastnícího se insolvenčního řízení výhradně s pohledávkami, které nejsou po právu nebo byly účelově nakoupeny za účelem maření uspokojení řádně přihlášených věřitelů), uskutečněné v zájmu tohoto věřitele a podle jeho pokynu?
5) Lze považovat za výkon práv spojených s nezjištěnou pohledávkou přihlášení této pohledávky (ve zjevně extenzivní výši za účelem umělého vytvoření pozice věřitele v insolvenčním řízení)?
Dovolatel akcentuje, že první žalovaný podal žádost o udělení pokynu insolvenčního soudu jako přihlášený věřitel (mimo jiné s pohledávkou ve výši 161.300.000,- Kč, o které bylo následně v incidenčním sporu rozhodnuto, že nebyla přihlášena po právu); insolvenční soud se tak musel žádostí zabývat. Přitom § 217 odst. 2 insolvenčního zákona nepředpokládá podání jakéhokoli procesního návrhu či podnětu; umožňuje pouze insolvenčnímu správci, aby vyřadil majetek ze soupisu majetkové podstaty i tehdy, nenáleží-li osobě, která by měla z takového postupu prospěch, právo domáhat se vyloučení majetku z majetkové podstaty. Na rozdíl od vylučovací žaloby, o které se vede „standardní“ soudní řízení, je „autoritativní zásah insolvenčního soudu v rámci dohlédací činnosti podle § 11 insolvenčního zákona mimořádným krokem insolvenčního soudu, proti němuž nejsou přípustné žádné opravné prostředky (viz usnesení ze dne 26. dubna 2021, č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-B-404, jímž insolvenční soud zamítl návrh prvního žalovaného). Za stavu, kdy žádost podal první žalovaný jako (přihlášený) věřitel, nešlo o „pouhý“ podnět, nýbrž o návrh, jímž se insolvenční soud musel věcně zabývat (o procesní návrh); podání „žádosti“ tak bylo výkonem práva spojeného s přihlášenou nezjištěnou pohledávkou.
Dovolatel připomíná, že smyslem § 178 insolvenčního zákona je eliminace vědomě nepoctivého jednání věřitelů, kteří do insolvenčního řízení přihlásili (následně) nezjištěnou pohledávku. Považuje za zcela „absurdní“, aby v případě právního jednání, které není hodnotově vázáno na konkrétní výši pohledávky (jako je tomu např. „u hlasování“), došlo k vyloučení postihu i tehdy, obhájí-li věřitel pouze „marginální“ výši svých (jiných) pohledávek. Správným shledává takový výklad, podle něhož bude možno sankcionovat každé jednotlivé fiktivní přihlášení pohledávky (bez ohledu na to, zda bude zjištěna jiná či dílčí pohledávka věřitele); jeden „nesignifikantní“ nesporný nárok nemá žádnou souvislost s fiktivními nároky, proti kterým brojí smysl a účel § 178 insolvenčního zákona. Napadené rozhodnutí má dovolatel za rozporné se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016. V poměrech projednávané věci podle něj nelze dospět k jinému závěru, než že první žalovaný činil podání coby „věřitel“ všech přihlášených pohledávek, tj. i pohledávky P77.
Dovolatel poukazuje i na jednání dalších subjektů, které „byly do insolvenčního řízení dlužníka prokazatelně uměle nastrčeny výhradně za účelem maření vymožení nároků, které majetková podstata eviduje proti prvnímu žalovanému a osobám s ním spřízněným“.
Vzhledem k dosavadnímu průběhu insolvenčního řízení má za zřejmé, že účast společnosti DENELIO Finance, a. s. (dále jen „společnost D“) není motivována snahou o vymožení přihlášených pohledávek, ale naopak snahou o ochranu zájmů prvního žalovaného a dalších spřízněných osob. Jestliže některý subjekt uplatňuje v insolvenčním řízení neexistující nebo podstatným způsobem nadhodnocené pohledávky, a současně se pokouší insolvenční řízení ovlivňovat prostřednictvím nastrčeného „věřitele“, není objektivně možné, aby byl vyviněn z aplikace sankce podle § 178 insolvenčního zákona (§ 180 insolvenčního zákona). Jedná-li další věřitel v insolvenčním řízení v zájmu a na základě pokynu věřitele, který do insolvenčního řízení přihlásil nezjištěnou pohledávku, musí být takové jednání přičteno tomuto věřiteli (zde prvnímu žalovanému), a to tak, jakoby pohledávky „dalšího věřitele“ přihlásil sám. Za stavu, kdy se soudy nižších stupňů výše uvedenou argumentací zabývaly pouze formálně, zatížily řízení vadou a postupovaly v rozporu s § 132 o. s. ř.
Konečně dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud překonal závěry usnesení sen. zn. 29 ICdo 90/2019, podle nichž přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení (a podání odporové žaloby) samo o sobě nepředstavuje výkon práv spojených s přihlášenou pohledávkou. V označeném rozhodnutí se totiž Nejvyšší soud nezabýval otázkou „dopadu podané přihlášky na probíhající insolvenční řízení a případným záměrem věřitele, který nezjištěnou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil“. Jakkoli lze za obvyklého stavu se závěry Nejvyššího soudu souhlasit, musí být vždy „podrobeny korektivu okolností hodných zvláštního zřetele“. V projednávané věci jsou takovými specifiky zejména zjevná neexistence pohledávek přihlášených prvním žalovaným, jejich absurdní výše a další počínání prvního žalovaného v průběhu insolvenčního řízení. První žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky v rozsahu takřka 500 miliónů Kč, skrze tyto přihlášky se pokoušel získat postavení největšího přihlášeného věřitele (a s tím spojený vliv na insolvenční řízení) a participovat na rozdělení zpeněžení majetkové podstaty, to vše za situace, kdy jediným bonitním a relevantním majetkem jsou právě nároky dlužníka vůči prvnímu žalovanému (či nároky odvozené). Žádný z cílů, které první žalovaný zjevně sledoval přihlášením pohledávek, nelze považovat za oprávněný či legitimní. Proto by měly být dosavadní závěry Nejvyššího soudu „revidovány“ tak, že je lze aplikovat pouze tehdy, když z insolvenčního řízení nevyplývají specifické skutečnosti, které by vypovídaly o snaze „věřitele“ ovlivnit insolvenční řízení nebo bez relevantního právního důvodu participovat na plnění z insolvenčního řízení.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní v podrobných vyjádřeních shledávají závěry odvolacího soudu správnými a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právních otázek týkajících se výkladu § 180 insolvenčního zákona dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězených.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (9. prosince 2019) a k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení a spory jím vyvolané uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c) a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. V tomto (rozhodném) znění jsou dále citována příslušná ustanovení insolvenčního zákona.
Podle § 178 insolvenčního zákona, bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna; to neplatí, záviselo-li rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; jde o incidenční spor (odstavec 1). Pro účely posouzení, zda jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 1, se nepovažuje za přihlášenou ta část pohledávky, kterou vzal věřitel účinně zpět předtím, než nastal účinek, na základě kterého se podle tohoto zákona nepřihlíží k popřené části pohledávky (odstavec 2).
Podle § 180 insolvenčního zákona povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo § 179 nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával.
Podle § 217 insolvenčního zákona soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“) je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby (odstavec 1). Insolvenční správce vyřadí ze soupisu majetkové hodnoty, o kterých v průběhu insolvenčního řízení vyjde najevo, že nenáleží do majetkové podstaty; to platí bez zřetele k tomu, že v době vyřazení se již osoba, která má z vyřazení prospěch, nemůže domáhat vyloučení těchto majetkových hodnot z majetkové podstaty. Učiní tak po projednání s věřitelským výborem a poté, co vyrozumí insolvenční soud; tím není vyloučena možnost opětovného soupisu vyřazených majetkových hodnot do majetkové podstaty (odstavec 2).
Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech, které formuloval a odůvodnil v R 40/2019, a podle nichž:
1) Pojem „výkon práv spojených s pohledávkou“ užitý v § 180 insolvenčního zákona je značně obecný. Dobrat se jeho konkrétního obsahu tak, aby nedocházelo k nedůvodnému omezení míry participace věřitelů na insolvenčním řízení, je možné s využitím teleologického a systematického výkladu právní úpravy.
2) Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou podle § 180 insolvenčního zákona především nemůže být podání věřitelského insolvenčního návrhu ani podání přihlášky pohledávky včetně dispozice s ní. Ani podání žaloby o určení pravosti, pořadí či výše přihlášené popřené pohledávky nelze samo o sobě chápat jako „výkon práv spojených s nezjištěnou pohledávkou“; jde o zákonem stanovený prostředek zjištění skutečné výše a pořadí popřené pohledávky, jenž je jedinou možností obrany věřitele proti účinkům popření jeho pohledávky (§ 198 odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona).
3) Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou podle § 180 insolvenčního zákona naopak zásadně bude jakékoli jednání, jež ovlivňuje insolvenční řízení právě proto, že jde o jednání „z titulu“ přihlášeného věřitele (účastníka insolvenčního řízení). Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou tak může být např. popírání pohledávek jiných věřitelů věřitelem s nadhodnocenou pohledávkou (k níž se po zjištění její skutečné výše nebude přihlížet). Bude jím zpravidla i výkon práv takového věřitele ve věřitelských orgánech a výkon práv, jež mohou vést k posílení jeho vlivu ve věřitelských orgánech. Mezi tato jednání patří zejména (aktivní) hlasování věřitele na schůzi věřitelů nebo (pasivní) účast věřitele na této schůzi, která se promítla do hlasování věřitelů, anebo činnost věřitele ve věřitelském výboru či jako zástupce věřitelů.
4) Skutečnost, zda věřitel pohledávku přihlásil, případně s ní spojené právo vykonával v dobré víře, a jak závažné dopady na insolvenční řízení takový výkon práva měl, je pro posouzení, zda šlo o výkon práva spojený s touto nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 insolvenčního zákona, nerozhodná. Tyto skutečnosti soud vezme v úvahu až při určování výše částky, jež věřiteli uloží zaplatit do majetkové podstaty dlužníka, respektive jimi může ve výjimečných případech odůvodnit neuložení povinnosti podle § 178 insolvenčního zákona.
Na shora uvedených závěrech, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil též v dovolatelem zmíněném usnesení sen. zn. 29 ICdo 90/2019, nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 NSČR 50/2019, zdůraznil, že insolvenční soud je oprávněn v intencích § 10 písm. b), § 11 odst. 2 a § 217 odst. 1 insolvenčního zákona udělit insolvenčnímu správci závazný pokyn, aby určitý majetek nebo jeho část „vyloučil“ ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Potud se i pro poměry insolvenčního zákona přihlásil k závěrům, které formuloval při výkladu § 18 a § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, např. v rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen „R 24/2006“). Přitom v posledně označeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že takový pokyn má (konkursní) soud povinnost vydat tehdy, jsou-li mu známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty.
V poměrech projednávané věci je nepochybné, že první žalovaný (jako osoba, která tvrdí, že do soupisu majetkové podstaty neměl být sepsán obchodní podíl dlužníka v prvním žalovaném) mohl insolvenčnímu soudu navrhnout, aby dal žalobci (insolvenčnímu správci dlužníka) závazný pokyn (§ 11 insolvenčního zákona) k vyřazení tohoto majetku ze soupisu majetkové podstaty (§ 217 insolvenčního zákona), a to bez ohledu na skutečnost, zda je (v době podání žádosti byl) přihlášeným věřitelem s nezjištěnou pohledávkou.
Není-li pro podání takové žádosti (stejně jako např. pro podání žaloby o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 insolvenčního zákona) právně významné, zda první žalovaný uplatnil v insolvenčním řízení dlužníka (jakoukoli) pohledávku, nemůže být z povahy věci podání této žádosti ani výkonem práv spojených s přihlášenou nezjištěnou pohledávkou prvního žalovaného ve smyslu § 180 insolvenčního zákona.
Přitom okolnost, že se další osoby (druhý žalovaný, H. P., Bohemia Energy Holding B. V. a MR COMMUNICATIONS, s. r. o.) domáhají vyloučení téhož obchodního podílu ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (žalobami podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona podanými u insolvenčního soudu v době před podáním žádosti), jen potvrzuje, že ve věci nebyly splněny předpoklady pro vyhovění žádosti prvního žalovaného (viz R 24/2006).
Skutečnost, že o žádosti rozhodl insolvenční soud usnesením (ze dne 26. dubna 2021), proti němuž není přípustné odvolání (§ 91 insolvenčního zákona), je v těchto souvislostech právně nevýznamná; to platí též o dalších okolnostech, týkajících se chování prvního žalovaného, z nichž vyšel dovolatel při formulaci zbývajících právních otázek, k jejichž řešení měl dovolání za přípustné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti - § 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalobci vznikla povinnost nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady řízení.
Autor: -mha-