// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 28.07.2025
Požadavky pro zařazení do systému selektivní distribuce luxusních výrobků
Sama skutečnost, že vlastník ochranné známky při uvádění výrobků (parfémů a kosmetických výrobků) označených ochrannou známkou, jejichž vlastnosti u zákazníků vyvolávají dojem luxusu, na trh prostřednictvím systému selektivní distribuce, jehož cílem je zachování dobrého jména (image) těchto výrobků, neuzavírá (licenční) smlouvy opravňující k uvádění těchto výrobků na trh s osobami, jež v posledních třech letech porušily práva k jeho ochranné známce, nebo neprovozují alespoň po dobu jednoho roku minimálně tři tzv. kamenné prodejny způsobilé pro prodej těchto výrobků, nepředstavuje nedovolené omezení hospodářské soutěže podle čl. 101 odst. 1 SFEU.
Článek 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že systém selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, je s tímto ustanovením v souladu, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální prodejce stanovena jednotně a nejsou uplatňována diskriminačním způsobem, a pokud stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné.
V posuzovaném případě byly uvedené požadavky naplněny. Povinnost provozovat kamenné prodejny slouží legitimnímu cíli zajistit zhodnocující prezentaci prestižních výrobků a zachovat dojem luxusu. Nejedná se o úplný zákaz internetového prodeje, nýbrž o kvalitativní požadavek, který je pro ochranu image luxusního zboží považován za přiměřený. Podmínka, že zájemce v posledních třech letech neporušil práva k ochranné známce, představuje objektivní a nediskriminační kritérium, které sleduje legitimní cíl ochrany dobré pověsti a prestiže značky. Protože obě podmínky směřují k ochraně luxusní image zboží, jsou objektivní, nediskriminační a přiměřené, jejich uplatňování vlastníkem ochranné známky není zakázaným omezením hospodářské soutěže.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1504/2024, ze dne 30. 4. 2025
Dotčené předpisy:
čl. 101 Smlouvy o fungování Evropské unie
§ 8 zák. č. 441/2003 Sb.
§ 11 zák. č. 441/2003 Sb.
§ 3 zák. č. 221/2006 Sb.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí již druhým) ze dne 8. 6. 2022, č. j. 41 Cm 17/2018-291, uložil žalované povinnost předložit žalobkyni písemné informace o názvech a adresách výrobců, zpracovatelů, distributorů, skladovatelů, dodavatelů a jiných předchozích držitelů veškerého zboží nesoucího označení CHANEL, jež žalovaná dovážela, skladovala, objednávala, nabízela k prodeji nebo prodávala; a dodaném, přijatém nebo objednaném množství a o ceně obdržené za takové zboží, to vše za období od 15. 2. 2015 včetně až do dne, kdy tuto povinnosti splní (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala podle § 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, (dále též jen „zákon č. 221/2006 Sb.“) uložení povinnosti žalované poskytnout požadované informace v důsledku porušení jejích práv k ochranné známce.
3. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako přední výrobce luxusního zboží (zejména parfémů a kosmetických výrobků) je vlastníkem mezinárodní slovní ochranné známky CHANEL, číslo zápisu 1190042, zapsané dne 8. 7. 2013 pro třídu 3 (kosmetika, parfémy, toaletní potřeby, toaletní vody) rovněž pro území České republiky. Žalovaná v rámci své podnikatelské činnosti nabízí a prodává prostřednictvím svých kamenných obchodů či internetových stránek výrobky z oblasti parfumerie a kosmetiky různých značek, včetně výrobků označených shora uvedenou ochrannou známkou.
4. V rámci Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru (dále též jen „EHP“) jsou všechny výrobky žalobkyně distribuovány prostřednictvím systému selektivní distribuce (dále též jen „SDS“), v němž je pro určité území žalobkyní schválen okruh distributorů, kteří splňují jí stanovená kritéria, přičemž žalovaná není součástí tohoto systému. Mezi tato kritéria patří, že žadatel o vstup do systému se v posledních třech letech nedopustil porušení práv žalobkyně k duševnímu vlastnictví, provozuje tři kamenné obchody minimálně po dobu jednoho roku a v případě internetového prodeje tak činí prostřednictvím webových stránek splňujících konkrétní kvalitativní kritéria.
5. Žalovaná nikdy nebyla schválena jako distributorka výrobků žalobkyně, její obchody ani e-shopy nejsou součástí žalobkynina SDS, ani jí žalobkyně neposkytla jiným způsobem licenci k uvádění výrobků označených předmětnou ochrannou známkou na trh.
6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalovaná se dopustila neoprávněného zásahu do práv k ochranné známce žalobkyně podle § 8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., zákon o ochranných známkách, (dále též jen „ZOZ“), když bez souhlasu žalobkyně uváděla na trh výrobky označené předmětnou ochrannou známkou, aniž by se jednalo o výrobky uvedené na trh v souladu s § 11 odst. 1 ZOZ, a žalobkyně tak má podle § 3 zákona č. 221/2006 Sb. právo požadovat příslušné informace.
7. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 3 Cmo 107/2022-384, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni tam specifikované informace za období od 15. 2. 2015 do 6. 2. 2018 potvrdil, jinak jej změnil tak, že žaloba o uložení povinnosti k poskytnutí informací za období od 7. 2. 2018 do dne, kdy žalovaná tuto povinnost splní, se zamítá (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního stupně s tou výjimkou, že soudem prvního stupně nebyl vymezen konec období, za které je žalovaná povinna poskytnout požadované informace, přičemž předmětem řízení v projednávané věci mohou být jen ty informace, jejichž poskytnutí žalobkyně požadovala ve výzvě žalované.
9. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že SDS žalobkyně je legitimní, a to včetně jeho slučitelnosti se zásadami hospodářské soutěže na trhu Evropské unie. Dle odvolacího soudu je použití relativně uzavřeného SDS pro distribuci luxusních výrobků za účelem zajištění ochrany jejich luxusní image obecně možné, a to za dodržení určitých kritérií (prodejci jsou vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, ta jsou pro všechny prodejce stanovena jednotně a nejsou uplatňována diskriminačním způsobem a nepřekračují meze toho, co je nezbytné). Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně sporných kritérií pro výběr členů SDS žalobkyně, podle kterého tato kritéria nejsou diskriminační a sledují legitimní cíl žalobkyně. Při posuzování legitimity SDS žalobkyně přihlédl rovněž k rozhodnutí soudů ve Francii, které shledaly SDS žalobkyně provozovaný na jejich území za legitimní.
10. Dle odvolacího soudu tak žalovaná porušila práva žalobkyně k ochranné známce tím, že bez souhlasu žalobkyně, aniž byla členem jejího SDS, prodávala zboží s ochrannou známkou žalobkyně, jež bylo určeno k dodání do zemí mimo EHP (když u tohoto zboží lze aplikovat § 133b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), popřípadě se jednalo o testery či rozlévané zboží, nebo zboží, jehož původ odmítla žalovaná vysvětlit, přičemž jí bylo známo, že členové SDS nejsou oprávněni k prodeji tohoto zboží subjektům, které nejsou jeho členy.
11. Žalovaná je proto dle odvolacího soudu přímou porušovatelkou práv žalobkyně z ochranné známky a je povinna poskytnout žádané informace. Námitku promlčení práva na poskytnutí těchto informací shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť se nejedná o majetkové právo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu tyto otázky:
i. zda žalobkyně provozuje legitimní systém selektivní distribuce (slučitelný se zásadami hospodářské soutěže na trhu Evropské unie) s ohledem na
a) povinnost člena SDS provozovat kromě internetového i kamenné obchody;
b) povinnost zájemce o vstup do SDS neporušit práva k ochranné známce v posledních třech letech;
ii. zda žalovaná porušila práva k mezinárodní ochranné známce žalobkyně CHANEL tím, že
a) prodávala zboží CHANEL, které bylo žalobkyní určeno k dodání do zemí mimo EHP, přičemž u tohoto zboží lze aplikovat § 133b o. s. ř., a nabízela též testery a rozlévané vzorky;
b) nabízela výrobky CHANEL, jejichž původ odmítla vysvětlit, ačkoliv nebyla členkou SDS žalobkyně, o jehož existenci věděla a bylo jí známo, že jeho členové nejsou oprávněni k prodeji výrobků subjektům, které jeho členy nejsou;
iii. zda se právo na poskytnutí informací ve smyslu § 3 zákona č. 221/2006 Sb. promlčuje.
13. Dovolatelka dále namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jejími relevantní argumenty. Dovolatelka v napadeném rozhodnutí shledává rovněž extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé. Dovolatelka má za to, že se tak stalo zejména v rámci odvození legitimity a zákonnosti SDS žalobkyně a v rámci posouzení dominantního postavení žalobkyně na trhu. Dovolatelka dále dovolacímu soudu navrhuje, aby položil Soudnímu dvoru Evropské unie ve smyslu § 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb. m. s.; dále též jen „SFEU“) sedm v dovolání uvedených předběžných otázek.
14. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, jakož aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka rovněž navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. O něm Nejvyšší soud rozhodl samostatným usnesením.
15. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Dovolání je podle jejího názoru s výjimkou otázky, zda se právo na informace podle § 3 zákona č. 221/2006 Sb. promlčuje, nepřípustné, a ve vztahu k této otázce není důvodné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (včetně doplnění dovolání podáním žalované ze dne 15. 4. 2024), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda je dovolání přípustné.
(…)
39. Ve vztahu k otázce (i), zda žalobkyně provozuje SDS slučitelný s pravidly hospodářské soutěže na trhu Evropské unie s ohledem na povinnost zájemce o vstup do SDS (a později i jeho člena) provozovat kromě internetového i tzv. kamenné obchody a povinnost zájemce o vstup do SDS neporušit práva k ochranné známce v posledních třech letech, z napadeného rozhodnutí vyplývá (byť pouze implicitně vyjádřený) závěr odvolacího soudu, že případné posouzení neslučitelnosti tohoto systému s pravidly hospodářské soutěže může mít význam (důsledky) pro rozhodnutí ve věci samé o žalobkyní uplatněném nároku. Tento závěr nebyl (nemohl být) dovoláním zpochybněn a dovolací soud je jím vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jedná se tak o otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a zároveň o otázku, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a tudíž je dovolání pro řešení této otázky přípustné.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
40. Dovolání není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při vyřešení této otázky nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
41. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
42. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní rámec dohod tvořících systém selektivní distribuce
43. Podle čl. 101 odst. 1 SFEU jsou s vnitřním trhem neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejich účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu.
44. Podle čl. 101 odst. 3 SFEU však odstavec 1 může být prohlášen za neúčinný pro dohody nebo kategorie dohod mezi podniky, rozhodnutí nebo kategorie rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě nebo jejich kategorie, které přispívají ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku, přičemž vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a které a) neukládají příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná; b) neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených.
45. Podle čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (ve znění účinném do 31. 5. 2022; dále též jen „nařízení o blokové výjimce“) se pro účely tohoto nařízení „vertikálními dohodami“ rozumí dohody nebo pro jednání ve vzájemné shodě, jež byly uzavřeny mezi dvěma nebo více podniky, z nichž každý pro účely dohody nebo jednání ve vzájemné shodě jedná na různé úrovni výrobního nebo distribučního řetězce, a které se týkají podmínek, za kterých mohou strany nakupovat, prodávat nebo dále prodávat určité zboží nebo služby.
46. Podle čl. 1 odst. 1 písm. e) nařízení o blokové výjimce se pro účely tohoto nařízení „systémem selektivní distribuce“ rozumí distribuční systém, ve kterém se dodavatel zavazuje přímo nebo nepřímo k prodeji smluvního zboží nebo služeb pouze distributorům vybraným na základě stanovených kritérií a ve kterém se tito distributoři zavazují, že nebudou prodávat toto zboží nebo tyto služby neschváleným distributorům na území, které je dodavatelem vyhrazeno pro provoz systému.
47. Podle čl. 2 odst. 1 nařízení o blokové výjimce se podle čl. 101 odst. 3 Smlouvy a s výhradou ustanovení tohoto nařízení prohlašuje čl. 101 odst. 1 Smlouvy za nepoužitelný pro vertikální dohody. Toto udělení výjimky se použije v míře, v jaké tyto dohody obsahují vertikální omezení.
48. Podle čl. 4 odst. b) bod iii), odst. c) a d) výjimka podle článku 2 se nevztahuje (mimo jiné) na vertikální dohody, jejichž účelem je přímo nebo nepřímo, samostatně nebo společně s jinými faktory pod kontrolou stran b) omezení území, na kterém kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, nebo omezení okruhu zákazníků, kterým kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, aniž je dotčeno omezení ohledně místa usazení, s výjimkou omezení prodejů členy systému selektivní distribuce pro neschválené distributory na území, které je dodavatelem vyhrazeno pro provoz systému, c) omezení aktivních nebo pasivních prodejů konečným uživatelům členy systému selektivní distribuce působícími na maloobchodní úrovni, aniž je dotčena možnost zakázat členovi tohoto systému působit z neschváleného místa usazení, a d) omezení křížových dodávek mezi distributory uvnitř systému selektivní distribuce, včetně distributorů působících na různých úrovních prodeje.
Rozhodovací praxe Soudního dvora
49. Soudní dvůr ve svém rozhodování uvedl, že k tomu, aby dohoda spadala pod zákaz uvedený v čl. 101 odst. 1 SFEU, musí být jejím účelem nebo důsledkem vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu. Podle rozhodovací praxe Soudního dvora vede alternativní povaha podmínky vyznačená spojkou „nebo“ k tomu, že musí být nejprve posouzen samotný účel dohody s ohledem na hospodářský kontext, ve kterém má být uplatňována (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 6. 1966, G. Vaassen-Göbbels proti Bestuur van Beambtenfonds voor het Mijnbedrijf, 61/65, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 10. 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique SAS proti Président de l’Autorité de la concurrence a Ministre de l’Économie, de l’Industrie et de l’Emploi, C‑439/09).
50. Ohledně dohod, které tvoří systém selektivní distribuce, Soudní dvůr uvedl, že takové dohody nutně ovlivňují hospodářskou soutěž na společném trhu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 10. 1983, AEG-Telefunken proti Komisi, 107/82). Takové dohody musí být v případě, že neexistuje objektivní odůvodnění, považovány za „omezení na základě účelu“ (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 10. 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique SAS proti Président de l’Autorité de la concurrence a Ministre de l’Économie, de l’Industrie et de l’Emploi, C‑439/09).
51. Z rozhodovací praxe Soudního dvora však zároveň vyplývá, že existují legitimní požadavky, které odůvodňují omezení cenové konkurence ve prospěch konkurence týkající se jiných než cenových faktorů. Systémy selektivní distribuce tedy proto, že směřují k dosažení legitimního výsledku, který může zlepšit hospodářskou soutěž v oblasti, kde soutěž neprobíhá pouze na základě cenového faktoru, představují prvek soutěže, který je v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 10. 1983, AEG-Telefunken proti Komisi, 107/82, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 10. 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique SAS proti Président de l’Autorité de la concurrence a Ministre de l’Économie, de l’Industrie et de l’Emploi, C‑439/09).
52. Tamtéž Soudní dvůr uvedl, že zákaz stanovený v čl. 101 odst. 1 SFEU se na zřízení systému selektivní distribuce nevztahuje, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální prodejce stanovena jednotně a nejsou uplatňována diskriminačním způsobem, pokud vlastnosti dotčeného výrobku vyžadují takový distribuční systém k zajištění ochrany jeho kvality a jeho správného používání a konečně pokud stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 10. 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique SAS proti Président de l’Autorité de la concurrence a Ministre de l’Économie, de l’Industrie et de l’Emploi, C‑439/09, a tam citovanou judikaturu).
53. Z judikatury Soudního dvora se dále v tomto směru podává, že určitá kvalita výrobků nevyplývá pouze z jejich materiálních vlastností, ale též z prestižní povahy a image, jež jim propůjčují dojem luxusu. Ten představuje podstatný prvek uvedených výrobků, jenž je v očích spotřebitelů odlišuje od ostatních obdobných produktů. Tudíž narušení zmíněného dojmu luxusu může ovlivnit i samotnou kvalitu těchto výrobků. Proto vlastnosti a podmínky systému selektivní distribuce mohou samy o sobě zajistit ochranu kvality takových výrobků a jejich správné používání (v tomto smyslu srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 4. 2009, Copad SA proti Christian Dior couture SA a dalším, C‑59/08, a tam citovanou judikaturu).
54. Jinak řečeno, čl. 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že systém selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, je s tímto ustanovením v souladu, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální prodejce stanovena jednotně a nejsou uplatňována diskriminačním způsobem, a pokud stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 12. 2017, Coty Germany GmbH proti Parfümerie Akzente GmbH, C-230/16).
55. Konkrétně pak ve vztahu k povinnosti členů systému selektivní distribuce zajistit prodej výrobků, na jejichž ochranu je tento systém stanoven, v kamenných prodejnách, Soudní dvůr dospěl k závěru, že zřízení systému selektivní distribuce, který má zajistit zhodnocující prezentaci prestižních výrobků v místě prodeje, může prospět dobrému jménu daných výrobků, a tudíž i k zachování dojmu luxusu, který vyvolávají (v tomto smyslu srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 4. 2009, Copad SA proti Christian Dior couture SA, C-59/08 a dalším).
56. Obdobně pak dle závěrů Soudního dvora hospodářskou soutěž neomezuje takové smluvní ujednání, které zakazuje schváleným distributorům systému selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, aby k internetovému prodeji smluvních výrobků navenek viditelným způsobem využívali platforem třetích stran, pokud má toto ustanovení zajistit ochranu luxusní image uvedených výrobků, je stanoveno jednotně a není uplatňováno diskriminačním způsobem a je přiměřené sledovanému cíli (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 12. 2017, Coty Germany GmbH proti Parfümerie Akzente GmbH, C-230/16).
57. Tamtéž Soudní dvůr uvedl, že i za situace, kdy by takové smluvní ujednání bylo možno vzhledem ke konkrétním okolnostem považovat za jednání omezující hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, pak se na takové smluvní ujednání vztahuje bloková výjimka podle čl. 2 nařízení o blokové výjimce (nejsou-li překročeny prahové hodnoty tržního podílu stanovené v čl. 3 tohoto nařízení), jelikož takovéto omezení specifické formy internetového prodeje nepředstavuje tzv. tvrdé omezení okruhu zákazníků ve smyslu čl. 4 písm. b), nebo omezení pasivních prodejů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) tohoto nařízení.
58. Oproti tomu smluvní ujednání, které v rámci systému selektivní distribuce vyžaduje, aby k prodeji kosmetických výrobků a výrobků osobní hygieny docházelo ve fyzicky existujících prostorách za přítomnosti diplomovaného farmaceuta, a které má de facto za následek zákaz použití internetu k tomuto prodeji, představuje dle rozhodování Soudního dvora omezení na základě účelu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, jestliže se po individuálním a konkrétním přezkumu znění i cíle tohoto smluvního ujednání a právního i hospodářského kontextu, do kterého zapadá, s ohledem na vlastnosti dotčených výrobků jeví, že tato klauzule není objektivně odůvodněna. Na takové smluvní ujednání se pak nevztahuje ani bloková výjimka pro vertikální dohody podle čl. 4 písm. c) (tehdy platného) nařízení Komise (ES) č. 2790/1999 (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 10. 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique SAS proti Président de l’Autorité de la concurrence a Ministre de l’Économie, de l’Industrie et de l’Emploi, C-439/09).
59. Soudní dvůr konečně dovodil, že posouzení, zda konkrétní smluvní ujednání je na základě shora uvedených kritérií vyplývajících z unijního práva přiměřené sledovanému cíli a zda nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle, je věcí soudů členských států, když na Soudním dvoru je pouze poskytnout určité prvky výkladu unijního práva za tím účelem, aby soud členského státu mohl ve věci rozhodnout (srov. například rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 12. 1980, NV L'Oréal a SA L'Oréal proti PVBA "De Nieuwe AMCK", 31/80, a ze dne 13. 10. 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique SAS proti Président de l’Autorité de la concurrence a Ministre de l’Économie, de l’Industrie et de l’Emploi, C‑439/09).
Posouzení v projednávané věci
60. Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) v souladu s výše uvedenými závěry rozhodovací praxe Soudního dvora nejprve posoudil, jaký je účel SDS žalobkyně. Odvolací soud dále posoudil, zda jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, zda jsou tato kritéria stanovena pro všechny jednotně, zda nejsou uplatňována diskriminačním způsobem a nepřekračují meze toho, co je nezbytné.
61. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně k prodeji svých výrobků označených předmětnou ochrannou známkou používá relativně uzavřený SDS za účelem ochrany luxusní image jejího zboží. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v jeho závěru, že v řízení sporná kvalitativní kritéria pro výběr členů SDS, tedy povinnost provozovat kromě internetového i kamenné prodejny a povinnost zájemce o vstup do SDS neporušit práva k ochranné známce žalobkyně v posledních třech letech, nejsou diskriminační, neboť jejich účelem je zajistit žalobkyni jako vlastnici ochranné známky ochranu a správné používání výrobků označených její ochrannou známkou, jakož i ochranu dobré pověsti a prestiže těchto luxusních výrobků. Rovněž konstatoval, že kritéria jsou stanovena pro všechny žadatele o vstup do systému jednotně.
62. Jestliže odvolací soud v souladu se závěry vyplývajícími z rozhodovací praxe Soudního dvora posoudil shora uvedeným způsobem legitimitu SDS žalobkyně (zejm. jeho účel a zda jsou zvolená kritéria přiměřená sledovanému cíli a zda nepřekračují meze toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle) a dospěl k závěru, že SDS žalobkyně je legitimní a nepředstavuje nedovolené omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, je jeho právní posouzení správné a dovolací soud se s ním ztotožňuje.
63. Není proto důvodná námitka dovolatelky, že povinnost zájemce o vstup do SDS žalobkyně být autorizován déle než 1 rok pro minimálně tři kamenné prodejny, je diskriminační vůči online prodejcům, neboť upřednostňuje kamenné prodejny. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na shora citované rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-439/09, v němž Soudní dvůr dospěl k závěru, že tam zkoumané smluvní ujednání v rámci systému selektivní distribuce může představovat nedovolené omezení hospodářské soutěže a být tzv. tvrdým opatřením ve smyslu čl. 4 nařízení o blokové výjimce.
64. Jak však plyne již ze shora uvedeného shrnutí závěrů rozhodovací praxe Soudního dvora, dovolatelkou citované rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá. V citovaném rozhodnutí se jednak nejednalo o luxusní zboží, nýbrž obecně o kosmetické výrobky a výrobky osobní hygieny (na což poukázal Soudní dvůr ve své pozdější rozhodovací praxi v rozsudku ze dne 6. 12. 2017, Coty Germany GmbH proti Parfümerie Akzente GmbH, C-230/16, v bodě 32). Především se však v dovolatelkou citovaném rozhodnutí jednalo o posouzení povahově odlišného smluvního ujednání, jehož důsledkem byl (úplný) zákaz prodeje smluvních výrobků na internetu (na což rovněž poukázal Soudní dvůr ve své pozdější rozhodovací praxi v rozsudku ze dne 6. 12. 2017, Coty Germany GmbH proti Parfümerie Akzente GmbH, C-230/16, v bodě 34).
65. Poukázat lze rovněž na stanovisko Komise o přípustnosti ujednání ve vertikálních dohodách, pokud jde o způsob, jakým mají být smluvní zboží nebo služby prodávány online, není-li jejich nepřímým účelem zabránit kupujícímu v účelném využívání internetu pro účely prodeje smluvního zboží či služeb na určitých územích nebo určitým zákazníkům. Zásadně tak jsou přípustná ujednání o požadavcích k zajištění kvality nebo určitého vzhledu online obchodu kupujícího nebo o požadavku, aby kupující provozoval jeden nebo více kamenných obchodů nebo předváděcích místností, například jako podmínka pro to, aby se mohl stát členem selektivního distribučního systému dodavatele [srov. Sdělení a Oznámení Komise ze dne 30. 6. 2022 o pokynech k vertikálním omezením (2022/C 248/01), bod 208].
66. Dovozuje-li pak dovolatelka, že jediným zamýšleným cílem žalobkyní uplatňovaného požadavku v podmínkách pro vstup do jejího SDS je nevpuštění online hráčů (resp. „velkých online hráčů“) na trh, přičemž jako takový představuje nedovolené omezení hospodářské soutěže, nemá takový závěr oporu ve skutkových zjištěních soudů. Z nich naopak plyne, že členové SDS žalobkyně byli podle smluv uzavíraných se žalobkyní oprávněni předmětné výrobky nabízet rovněž formou internetového prodeje (na webových stránkách schválených žalobkyní při splnění konkrétních kvalitativních kritérií).
67. Jinak řečeno, v nyní projednávané věci odvolací soud nedospěl ke zjištění, že by dovolatelkou namítané ujednání (úplně) zakazovalo prodej předmětných výrobků na internetu, nýbrž toliko stanovilo podmínku provozu rovněž kamenných prodejen za účelem zachování luxusní image výrobků, a obdobně pak za tím účelem stanovilo i některá kvalitativní kritéria webových stránek určených k prodeji těchto výrobků. Tomu pak odpovídá i skutkové zjištění odvolacího soudu, že předmětné výrobky představují luxusní zboží, stejně jako jeho závěr, že tato opatření představují legitimní cíl ochrany image tohoto zboží v rámci systému selektivní distribuce.
68. Namítá-li dále dovolatelka, že povinnost zájemce o vstup do SDS žalobkyně neporušit v posledních třech letech práva k ochranné známce žalobkyně nepředstavuje objektivní kritérium, neboť o existenci takového porušení rozhoduje sama žalobkyně, a taková podmínka je tedy diskriminační, jelikož jejím cílem je vyloučit žadatele (v tomto případě dovolatelku) z trhu a tím snížit konkurenci žalobkyně, nemá ani v tomto případě argumentace dovolatelky oporu ve skutkových zjištěních soudů.
69. Jak uvedeno již shora, podmínka, že žadatel o vstup do SDS žalobkyně neporušil v posledních třech letech práva k ochranné známce žalobkyně, představuje sama o sobě objektivní a nediskriminační kritérium, které je pro všechny potenciální zájemce stanoveno jednotně, sleduje shora uvedený legitimní cíl v rámci systému selektivní distribuce a nikterak nepřekračuje meze toho, co je pro dosažení tohoto účelu nezbytné. Tvrzení dovolatelky, že žalobkyně při posuzování vstupu žadatelů do jejího SDS uplatňuje toto kritérium v konkrétních případech diskriminačním (svévolným) způsobem, nikterak ze skutkových zjištění soudů nevyplývá.
70. Lze tak uzavřít, že sama skutečnost, že vlastník ochranné známky při uvádění výrobků (parfémů a kosmetických výrobků) označených ochrannou známkou, jejichž vlastnosti u zákazníků vyvolávají dojem luxusu, na trh prostřednictvím systému selektivní distribuce, jehož cílem je zachování dobrého jména (image) těchto výrobků, neuzavírá (licenční) smlouvy opravňující k uvádění těchto výrobků na trh s osobami, jež v posledních třech letech porušily práva k jeho ochranné známce, nebo neprovozují alespoň po dobu jednoho roku minimálně tři tzv. kamenné prodejny způsobilé pro prodej těchto výrobků, nepředstavuje nedovolené omezení hospodářské soutěže podle čl. 101 odst. 1 SFEU.
71. K tomu pak lze pro úplnost uvést, že žalobkyně se svojí žalobou v projednávané věci nedomáhala „ochrany spočívající v existenci selektivního distribučního systému“, jak argumentuje dovolatelka (a jak by tomu mohlo být kupříkladu v řízení, ve kterém by se žalobkyně domáhala nároků z porušení smlouvy uzavřené se členem takového systému), nýbrž ochrany svého absolutního práva k ochranné známce, jehož důsledkem je, že nikdo (a tudíž ani dovolatelka) není zásadně oprávněn nabízet na trhu výrobky označené ochrannou známkou bez souhlasu žalobkyně (§ 8 odst. 2 a 3 ZOZ).
Vady řízení
(…)
K položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie
80. Dovolacímu soudu v projednávané věci nevznikla povinnost položení předběžné otázky Soudnímu dvoru o výkladu aktů orgánů Evropské unie ve smyslu čl. 267 SFEU, neboť ve vztahu k výkladu čl. 101 SFEU se jedná o otázky, jež již byly judikaturou Soudního dvora v dostatečném rozsahu objasněny (tzv. výjimka acte éclairé), jak plyne ze shora uvedeného shrnutí rozhodovací praxe Soudního dvora k problematice uvádění zboží označeného ochrannou známkou na trh v rámci systému selektivní distribuce. (K tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod č. 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k výkladu unijnímu srov. zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve Srl CILFIT a další a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, 283/81, a ze dne 15. 9. 2005, Intermodal Transports BV proti Staatssecretaris van Financiën, C-495/03).
81. Jak rovněž uvedeno shora, konečné posouzení, zda konkrétní smluvní ujednání uplatňované v rámci systému selektivní distribuce je na základě kritérií vyplývajících z unijního práva přiměřené sledovanému cíli a zda nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle, a zda je tak v souladu s čl. 101 SFEU, je věcí soudů členských států, když na Soudním dvoru je pouze poskytnout určité prvky výkladu unijního práva za tím účelem, aby soudy členských států mohly ve věci rozhodnout.
V. Závěr
82. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení předložené otázky hmotného práva, pro níž je dovolání přípustné, ze shora uvedených důvodů správné a dovolání tedy není důvodné. Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-