// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 10.06.2025
Právo na úhradu úroků z prodlení podle smlouvy z roku 1996
Zákony č. 370/2000 Sb. a č. 501/2001 Sb. neobsahují ve vztahu k § 262 obch. zák. přechodné ustanovení. Je proto nutno vyjít ze zásad, jež jsou vyjádřeny v ustanoveních § 763 odst. 1 obch. zák. a § 3028 odst. 3 o. z. Z těch vyplývá, že právo na úhradu úroků z prodlení vzniklých v důsledku prodlení s plněním peněžitých závazků ze smlouvy uzavřené v roce 1996 se řídí právními předpisy účinnými k datu uzavření smlouvy a nemohou se řídit ustanoveními § 262 odst. 2 či § 262 odst. 4 obch. zák., jež nabyla účinnosti v roce 2001. Stejně tak nelze na daný případ aplikovat směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, neboť v roce 1996, kdy byla uzavřena smlouva, nebyla ještě Česká republika členským státem Evropské unie; požadavky směrnice byly do našeho právního řádu promítnuty s účinností od 1. 1. 2001.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1407/2024, ze dne 24. 4. 2025
Dotčené předpisy:
zák. č. 370/2000 Sb.
zák. č. 501/2001 Sb.
§ 262 obch. zák.
§ 763 odst. 1 obch. zák.
§ 3028 odst. 3 o. z.
směrnice 13/93/EHS
Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. 12. 2022, č. j. 37 C 217/2015-564 [když jeho rozsudek ze dne 18. 7. 2018, č. j. 37 C 217/2015-200, odvolací soud usnesením ze dne 24. 8. 2020, č. j. 83 Co 267/2018-244, vyjma výroku o vrácení soudního poplatku, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení], uložil žalované zaplatit žalobkyni 5 115 029,66 Kč s 7,75 % úroky z prodlení z částky 4 758 083,66 Kč od 8. 2. 2012 a s 7,75 % úroky z prodlení z částky 356 946 Kč od 1. 2. 2012 do zaplacení (výrok I), v rozsahu požadovaných úroků z prodlení nad rámec úroků přiznaných žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic a státu (výroky III, IV).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně dodávala žalované v roce 2011 energie na základě smlouvy o zajištění dodávek tepla a ostatních energií uzavřené mezi Dubskou energetickou společností, a.s., která byla podnikatelkou podle § 2 odst. 2 písm. b/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jako dodavatelkou, a Nemocnicí s poliklinikou v České Lípě, která byla v době vzniku závazku státní nemocnicí (příspěvkovou organizací), jako odběratelkou. Žalobkyně a žalovaná jsou právní nástupkyně původních smluvních stran. Nemocnice tento závazkový vztah uzavírala za účelem řádného naplňování svého poslání (provozování zdravotnického zařízení). Z toho důvodu v tomto závazkovém vztahu nevystupovala v postavení podnikatelky, ale v postavení státní organizace (ta se podle § 261 odst. 2 věty druhé obch. zák. pro tyto případy považuje za stát). Skutečnost, že nemocnice byla v rozhodné době držitelkou několika živnostenských oprávnění, nemá na její postavení nepodnikatele v tomto konkrétním závazkovém vztahu žádný vliv. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o dodávkách energií byla uzavřena mezi podnikatelkou při její podnikatelské činnosti a státem, resp. příspěvkovou organizací, jakožto nepodnikatelkou. Dále bylo nutno posoudit, zda předmět uzavřené smlouvy (dodávky energií) se týká nebo netýká zabezpečování veřejných potřeb. Pojem zabezpečování veřejných potřeb použitý v § 261 odst. 2 obch. zák. je na základě konstantní judikatury Nejvyššího soudu pravidelně vykládán v širších souvislostech, tedy dosti extenzivně, jak vyplývá mimo jiné např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, nebo ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004; obdobný názor vyjadřuje i česká odborná literatura (např. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 10., podstatně rozšířené vydání, C. H. Beck, 2005, str. 986 a. n.). Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou pravidelně zahrnovány služby, na kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní atp. Z toho lze odvodit, že i smlouva o dodávkách energií, která zajišťovala nezbytné služby umožňující provoz nemocnice, byla skutečně uzavřena za účelem zabezpečování veřejných potřeb. Závazkový vztah mezi stranami se proto řídí částí třetí obchodního zákoníku. Na závazkový vztah mezi podnikatelem a nepodnikatelem regulovaný částí třetí obchodního zákoníku – argumentuje soud prvního stupně – je třeba kromě jeho ostatních ustanovení aplikovat i § 262 odst. 4. Ten mimo jiné stanovuje, že smluvní strana, která není podnikatelkou, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním zákoníkem pouze podle zákoníku občanského. V daném případě to znamená, že odpovědnost smluvní strany vystupující v tomto vztahu v postavení nepodnikatele za prodlení s plněním peněžitého závazku se bude řídit ustanoveními o prodlení dlužníka obsaženými v § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Ten umožňuje věřiteli v případě prodlení dlužníka požadovat vedle samotného plnění i úroky z prodlení. Ohledně výše úroků z prodlení odkazuje občanský zákoník na prováděcí předpis. Ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. je normou kogentní, jak vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006. Soud prvního stupně uzavřel, že strany si nemohly sjednat úroky z prodlení v jiné výši, než určuje prováděcí předpis k § 517 obč. zák., konkrétně nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, v tehdy platném znění. Ujednání smluvních stran o úrocích z prodlení ve výši 0,05 % denně je proto pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. absolutně neplatné. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení za pozdní splnění peněžitého závazku, avšak pouze ve výši stanovené předpisy občanského práva.
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 35 Co 37/2023-649, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), změnil je v nákladových výrocích III a IV (výroky II, III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. Přisvědčil žalobkyni, že dne 30. 7. 1996 nebylo v obchodním zákoníku obsaženo ustanovení § 262 odst. 4, které ve druhé větě stanoví, že smluvní strana, jež není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Odvolací soud však měl – ve shodě s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 3 Cmo 129/2021 – za to, že tato skutečnost na správnosti závěru soudu prvního stupně nic nemění. Ustanovení § 262 odst. 4 bylo do obchodního zákoníku včleněno zákonem č. 370/2000 Sb. účinným od 1. 1. 2001 (a současné podoby doznalo novelizací provedenou zákonem č. 501/2001 Sb.), a to v souvislosti s požadavky Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Cílem bylo rozšíření použitelnosti ustanovení na ochranu spotřebitele na všechny typy smluv bez ohledu na to, v jakém kodexu jsou upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010). Nemožnost ujednat úroky z prodlení ve vztahu k nepodnikateli jinak, než je stanoveno občanskoprávními předpisy, vyplývá přímo z postavení nepodnikatele, a tedy i z postavení státu při zajišťování veřejných potřeb, které je třeba chránit. Proto závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006 jsou použitelné i v projednávané věci, kdy je řešeno prodlení žalované s plněním závazku, které nastalo v roce 2012. Soud prvního stupně tedy správně dovodil, že žalobkyni přísluší toliko úroky z prodlení ve výši 7,75 % stanovené podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Nedoplatky cen energií se přitom staly v souladu s ujednáním v článku 6.7 smlouvy z 30. 7. 1996 splatnými uplynutím patnácti dnů od doručení faktur, jimiž bylo provedeno vyúčtování, žalované. Tedy částka 4 758 083,66 Kč se stala splatnou 7. 2. 2023, neboť faktura č. 1178 byla žalované podle podacího razítka doručena 23. 1. 2012, částka 356 946 Kč se stala splatnou 31. 1. 2012, neboť faktura č. 1175 byla žalované podle podacího razítka doručena 16. 1. 2012. Žalobkyni tak podle § 517 obč. zák. vedle uvedených částek přísluší též úroky z prodlení ve výši 7,75 % z částky 4 758 083,66 Kč od 8. 2. 2012 do zaplacení a z částky 356 946 Kč od 1. 2. 2012 do zaplacení. Pokud požadovala úroky z uvedených částek za uvedená období vyšší než 7,75 % ročně, tak v tomto rozsahu byla žaloba správně jako nedůvodná zamítnuta (tj. konkrétně – po přepočtu žalobkyní požadovaného denního úroku z prodlení 0,05 % na roční úrok 18,25 % – soud žalobu zamítl v požadavku na zaplacení úroků z prodlení ve výši dalších 10,5 % ročně z částky 4 758 083,66 Kč od 8. 2. 2012 do zaplacení a z částky 356 946 Kč od 1. 2. 2012 do zaplacení).
Rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Za nesprávné považuje posouzení ujednání v článku 7.2 smlouvy z 30. 7. 1996, kterým se sjednávají úroky z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky denně, za neplatné. Odvolací soud se sice ztotožnil s tím, že 30. 7. 1996, tj. v den uzavření smlouvy, nebylo v obchodním zákoníku obsaženo ustanovení § 262 odst. 4, ale současně ve shodě s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 3 Cmo 129/2021, a s poukazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dovodil, že to na správnosti závěrů soudu prvního stupně nic nemění. Jestliže totiž neexistovalo v době uzavření smlouvy ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., nebyl ani důvod, proč by strany smlouvy měly jednat podle § 517 obč. zák. Strany se řídily ustanovením § 369 obch. zák. a ve smlouvě si sazbu úroků z prodlení 0,05 % denně z dlužné částky platně smluvily. Vzhledem k ustanovení § 267 obch. zák. nebyl také důvod, aby se ve smlouvě z roku 1996 sjednaná sazba úroků stala neplatnou později (od roku 2001), neboť příspěvková organizace jako strana smlouvy, na jejíž ochranu byl důvod neplatnosti stanoven, neplatnost neuplatnila a úroky z prodlení nebyly po ní požadovány. Úroky z prodlení žalobkyně uplatnila až vůči žalované - akciové společnosti vzniklé v roce 2006, a to za období roku 2012, kdy započalo prodlení s úhradou dlužné částky. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí specifikovaných v odůvodnění, o která odvolací soud své rozhodnutí v této věci opírá. S těmito rozhodnutími je však napadené rozhodnutí naopak v rozporu. Odvolací soud se zejména odchýlil od rozsudku ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, v němž Nejvyšší soud uvedl, že na závazkový vztah regulovaný částí třetí obchodního zákoníku je třeba aplikovat ustanovení § 264 odst. 4 obch. zák. V době vzniku smlouvy (30. 7. 1996) však ustanovení § 264 odst. 4 obchodní zákoník neobsahoval, a nebylo proto možné použít ani ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. Přestože odvolací soud v bodu 34 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že smlouva, o níž šlo ve shora uvedené věci, vznikla 14. 6. 2002, nevzal v úvahu, že v projednávaném případě byla smlouva uzavřena 30. 7. 1996 (a ujednání o příslušenství je tudíž platné). Odvolací soud také podle názoru žalobkyně nesprávně posoudil otázku procesního práva, zda je v souladu s ustanovením § 205a eventuálně s § 118b občanského soudního řádu, že žalovaná otevřela poprvé za celé řízení otázku platnosti ujednání o výši sazby úroků z prodlení ve smlouvě z 30. 7. 1996 až ve svém písemném vyjádření z 11. 10. 2022, tedy za více než sedm let od zahájení řízení. Předmětnou skutečnost – argumentuje dovolatelka – nelze uplatňovat v dalším řízení po zrušení rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu, neboť nebyla uplatněna v původním řízení v prvním stupni. Má za to, že by takovým postupem byla porušena zásada neúplné apelace a také by byla porušena koncentrace řízení, ke které došlo vydáním prvního rozsudku nalézacím soudem. K tomu uvádí, že při jednání 27. 10. 2021 byla soudem žalované poskytnuta lhůta třiceti dnů k předložení případných důkazních návrhů a případně za účelem znaleckého zkoumání. Tato lhůta měla skončit 26. 11. 2021. Žalovaná reagovala podáním z 25. 11. 2021, avšak kdy bylo doručeno soudu, není z něho patrné. Za podstatné však žalobkyně považuje, že případným důkazním návrhům musí předcházet tvrzení, které má být takovými důkazy prokázáno (§ 101 občanského soudního řádu). Žádné tvrzení k úrokům z prodlení žalovaná do doby poskytnuté lhůty, tedy do 26. 11. 2021, neučinila. Žalobkyně má proto za to, že konec této lhůty, tedy den 26. 11. 2021, je třeba vůči žalované považovat za den koncentrace řízení, jestliže k ní nedošlo již dříve. Dovolatelka namítla i další vady řízení, zejména nedostatečné odůvodnění rozhodnutí způsobující nepřezkoumatelnost, neúměrnou délku řízení, porušení zásady kontradiktornosti, zásady projednací, přímosti a hospodárnosti soudního řízení a zásady rovnosti účastníků. Navrhla, aby dovolací soud zrušil v napadené části rozhodnutí soudů obou stupňů a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátkou, nejprve posuzoval jeho přípustnost.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné k vyřešení otázky, jež se podává z jeho obsahu, zda lze na úroky z prodlení za dobu od 1. 12. 2012 do zaplacení vzniklé na základě smlouvy uzavřené v roce 1996 aplikovat ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. a ustanovení Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Dovolání je i důvodné.
Zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, byl obchodní zákoník změněn mimo jiné tak, že ustanovení § 262 odst. 2 zní: „Nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštního právního předpisu něco jiného a je-li jenom jedna ze stran právního vztahu podle § 261 odst. 1 nebo 3 podnikatelem, použijí se ustanovení této části na obě strany; ustanovení o odpovědnosti, spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a společných závazcích občanského zákoníku a ustanovení zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele však je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.“
Zákonem č. 501/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, byl obchodní zákoník změněn mimo jiné tak, že ustanovení § 262 odst. 4 zní: „Ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.“ Tento zákon nabyl účinnosti 31. 12. 2001. Před 1. 1. 2001 obchodní zákoník neobsahoval ustanovení, jež by stanovilo, že smluvní strana v obchodním závazkovém vztahu, která není podnikatelem, nese odpovědnost z porušení těchto vztahů (tedy i povinnost k úhradě úroků z prodlení) podle občanského zákoníku.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. bylo převzato do právního řádu České republiky zákonem č. 370/2000 Sb. (který byl změněn zákonem č. 501/2001 Sb.) v souvislosti s požadavky směrnice Rady 93/13/EHS. Cílem bylo rozšíření použitelnosti ustanovení na ochranu spotřebitele na všechny typy smluv bez ohledu na to, v jakém kodexu jsou upraveny. Současně byla zakotvena přednost úpravy občanského zákoníku pro úpravu společných závazků a odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 135/2012).
V projednávaném případě vzniklo žalobkyni právo na úhradu úroků za prodlení s úhradou peněžitého závazku vzniklého ze smlouvy uzavřené 30. 7. 1996.
Podle § 763 odst. 1 obch. zák. se tímto zákonem řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.
Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, není-li stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.
Zákony č. 370/2000 Sb. a č. 501/2001 Sb. neobsahují ve vztahu k § 262 obch. zák. přechodné ustanovení. Je proto nutno vyjít ze zásad, jež jsou vyjádřeny ve shora uvedených ustanoveních. Z těch vyplývá, že právo na úhradu úroků z prodlení vzniklých v důsledku prodlení s plněním peněžitých závazků ze smlouvy uzavřené v roce 1996 se řídí právními předpisy účinnými k datu uzavření smlouvy a nemohou se řídit ustanoveními § 262 odst. 2 či § 262 odst. 4 obch. zák., jež nabyla účinnosti v roce 2001. Stejně tak nelze na daný případ aplikovat směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, neboť v roce 1996, kdy byla uzavřena smlouva, nebyla ještě Česká republika členským státem Evropské unie; jak shora uvedeno, požadavky směrnice byly do našeho právního řádu promítnuty s účinností od 1. 1. 2001. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, je nepřípadný, neboť Nejvyšší soud vycházel z jiného skutkového stavu; posuzoval nárok na úhradu úroků z prodlení ze smlouvy uzavřené 14. 6. 2002, tedy již za účinnosti obchodního zákoníku po novele provedené zákony č. 370/2000 Sb. a č. 501/2001 Sb.
Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků z prodlení je tedy nesprávný.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda je v souladu s ustanovením § 205a o. s. ř., eventuálně s ustanovením § 118b o. s. ř., že žalovaná otevřela poprvé za celé soudní řízení otázku platnosti ujednání o výši sazby úroků z prodlení až ve svém písemném vyjádření z 11. 10. 2002. Vzhledem k tomu, že si účastnice, resp. jejich právní předchůdkyně, mohly ve smlouvě platně sjednat výši úroků z prodlení, není třeba tuto otázku řešit. Dovolací soud nicméně připomíná, že k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží soud z úřední povinnosti a nebyla-li námitka neplatnosti založena na nových skutkových tvrzeních, nelze dospět k závěru o její opožděnosti.
Namítanými vadami řízení se dovolací soud vzhledem ke kasaci rozhodnutí soudů obou stupňů z důvodu procesní ekonomie již nezabýval.
Není-li rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části správné, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil; jelikož důvody kasace platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v odpovídajícím rozsahu i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Autor: -mha-