// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 21.05.2025
Důkazní břemeno o tom, že směnka nebyla předložena k placení
Podle judikatury Nejvyššího soudu důkazní břemeno o tom, že směnka (s doložkou bez protestu) nebyla předložena k placení, tíží žalovaného.
Za stavu, kdy v poměrech projednávané věci byla směnka vystavena s doložkou bez protestu, tížilo důkazní břemeno ohledně nepředložení směnky k placení (primárně) výstavce směnky (prvního žalovaného) [směnečnému rukojmímu (druhému žalovanému) se směnka k placení nepředkládá], tj. bylo na prvním žalovaném (jako výstavci směnky) a druhém žalovaném (jako směnečném rukojmí), aby prokázali, že prvnímu žalovanému nebyla směnka předložena k placení.
Založil-li odvolací soud svůj závěr o nepředložení směnky k placení jen na skutečnosti, že druhý žalovaný v době splatnosti směnky nebyl v platebním místě přítomen, přičemž žalobce odmítl žádost druhého žalovaného, aby směnku přivezl (jinam, než do platebního místa) a předložil, shledává Nejvyšší soud jeho právní posouzení věci nesprávným, když takový závěr nic nevypovídá o tom, zda žalobce vskutku nepředložil prvnímu žalovanému (výstavci směnky) v platebním místě směnku k placení (čl. I. § 38 odst. 1 směnečného zákona).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 277/2024, ze dne 31. 3. 2025
Dotčené předpisy:
čl. I. § 38 odst. 1 zák. č. 191/1950 Sb.
čl. I. § 46 zák. č. 191/1950 Sb.
Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 12. září 2022, č. j. 41 Cm 76/2022-14, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 7.200.000 Kč s 6% úrokem od 31. srpna 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 24.000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 474.516,50 Kč.
2. Usnesením ze dne 4. října 2022, č. j. 41 Cm 76/2022-19, soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz vůči druhému žalovanému z důvodu, že se mu jej nepodařilo doručit do vlastních rukou.
3. První žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu včasné námitky, v nichž (ve shodě s druhým žalovaným) uvedl, že a/ směnečná suma byla žalobci uhrazena ještě před doručením směnečného platebního rozkazu, b/ žalobce směnku, jejíhož zaplacení se nyní domáhá [jde o směnku vlastní vystavenou prvním žalovaným v Plzni dne 9. června 2020 na řad žalobce, znějící na částku 7.200.000,- Kč, obsahující doložku „bez protestu“, splatnou 30. srpna 2020 v Plzni, Zborovská 158/36, avalovanou druhým žalovaným (dále též jen „směnka“)], nepředložil k placení, nemůže proto ani uplatňovat postižní práva, a c/ žalovaní svým chováním nezavdali důvod k podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, pročež by jim měla být přiznána náhrada nákladů řízení.
4. Usnesením ze dne 27. října 2022, č. j. 76 Cm 48/2022-55, soud prvního stupně s odkazem na § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), zrušil směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému co do směnečného peníze ve výši 7.200.000 Kč a řízení v tomto rozsahu vůči oběma žalovaným zastavil.
5. Rozsudkem ze dne 9. ledna 2023, č. j. 41 Cm 76/2022-76, soud prvního stupně:
[1] vůči prvnímu žalovanému ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu povinnosti zaplatit společně a nerozdílně s druhým žalovaným žalobci 6% úrok z částky 7.200.000 Kč od 31. srpna 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 24.000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 474.516,50 Kč (výrok I.),
[2] uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci 6% úrok z částky 7.200.000 Kč od 31. srpna 2020 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 24.000 Kč, a to společně a nerozdílně s prvním žalovaným, jemuž tato povinnost byla stanovena směnečným platebním rozkazem (výrok II.), a
[3] uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 549.681,70 Kč s tím, že co do částky 474.516,50 Kč tato povinnost již byla prvnímu žalovanému stanovena směnečným platebním rozkazem (výrok III.).
6. Po provedeném dokazování – odkazuje na čl. I. § 32 odst. 1, 2 a 3, § 38 odst. 1 a 2, § 43 odst. 1 a 2, § 46 odst. 2, § 47 odst. 2, § 48 odst. 1 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl soud prvního stupně k následujícím skutkovým a právním závěrům:
[1] Dne 7. října 2022 došlo k úhradě směnečného peníze ve výši 7.200.000 Kč, avšak neuhrazena zůstávají postižní práva ze směnky a přiznaná náhrada nákladů řízení.
[2] Práva majitele směnky vůči přímým dlužníkům ze směnky (jímž je v projednávané věci rovněž druhý žalovaný jako aval za výstavce) nejsou podmíněna žádnými dalšími úkony ani skutečnostmi. Právo na zaplacení směnky lze proto vůči přímému dlužníku úspěšně uplatnit u soudu i tehdy, jestliže směnka nebyla prezentována k placení. Nedostatek takového předložení způsobuje vůči přímým dlužníkům pouze to, že se nedostávají se zaplacením směnečné částky do prodlení. Jinak řečeno, do okamžiku prezentace směnky směnečný rukojmí není (nemůže být) v prodlení s úhradu svého směnečného závazku, přičemž zaplatí-li směnku bezprostředně po prezentaci, nevznikne mu ani povinnost hradit nároky vypočtené v čl. I. § 48 odst. 1 směnečného zákona. Nezaplatí-li však směnečný rukojmí směnku ani poté, co mu byla směnka, byť opožděně, prezentována, bude naopak majitel směnky oprávněn požadovat kromě směnečného peníze rovněž všechny postižní nároky.
[3] Právní následky předložení směnky k placení vůči přímému směnečnému dlužníku nastávají doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem směnečné žaloby tomuto dlužníku. Tento závěr se vzhledem k ustanovení čl. I § 47 odst. 2 směnečného zákona uplatní nejen ve vztahu k výstavci směnky vlastní či směnečníkovi směnky cizí, ale i ve vztahu ke směnečnému rukojmímu.
[4] Z ustanovení čl. I. § 46 odst. 2 směnečného zákona plyne, že důkazní břemeno o tom, že směnka s doložkou bez protestu nebyla řádně předložena k placení, nese ten, kdo se této skutečnosti proti majiteli směnky dovolává. Není-li dlužník schopen, byť z objektivních důvodů, takové důkazy nabídnout, platí vůči němu směnka za řádně a včas předloženou k placení. Prezentaci směnky přitom nebrání, že v platebním místě nelze vypátrat ani provozovnu, byt nebo sídlo prezentáta, nebrání tomu ani skutečnost, že taková adresa vypátrána byla, ale dotyčný nebyl přítomen nebo na klepání, zvonění apod. nereagoval. Dále nebrání prezentaci směnky, když je zabráněn i jinak majiteli směnky do objektu, kde má být směnka prezentována, vstup. Nevadí případně, že se prezentát odstěhoval, nevadí ani, když nejsou k zastižení pracovníci, členové společnosti apod. oprávněni za právnickou osobu o zaplacení směnky rozhodnout. Nevadilo by ani, kdyby nebylo již vůbec platebního místa. Ve všech těchto případech a v případech jim podobných platí, že dlužník neunesl svou odpovědnost být připraven v platebním místě při splatnosti směnku zaplatit.
[5] V projednávané věci žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že žalobce nepředložil směnku k placení ve lhůtě a na sjednaném místě a že byli po celou dobu připraveni svůj závazek ze směnky v platebním místě splnit.
7. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných ve výroku označeným rozsudkem:
[1] změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že směnečný platební rozkaz se v části, jíž byl první žalovaný zavázán zaplatit společně a nerozdílně s druhým žalovaným žalobci 6% úrok z částky 7.200.000 Kč od 31. srpna 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 24.000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 474.516,50 Kč, zrušuje (první výrok).
[2] změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba o zaplacení 6% úroku z částky 7.200.000 Kč od 31. srpna 2020 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 24.000 Kč ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným zamítá (druhý výrok).
[3] uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 216.010 Kč (třetí výrok).
[4] uložil žalobci zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 261.409 Kč (čtvrtý výrok).
8. Odvolací soud „přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně“, na rozdíl od něj však uzavřel, že směnka k placení předložena nebyla. V řízení bylo prokázáno, že v době splatnosti směnky druhý žalovaný nebyl v platebním místě přítomen, mezi účastníky nedošlo ani ke sjednání žádné schůzky, na níž by byla směnka žalobcem předložena. Z korespondence účastníků dále plyne, že k prezentaci směnky nedošlo ani později (potud odvolací soud odkazuje na žádost druhého žalovaného o přivezení směnky do Chorvatska ze dne 2. srpna 2022, odmítnutí této žádosti žalobcem z téhož dne a vyslovení požadavku na úhradu směnky „převodem na účet nebo v Plzni“). Odeslání předžalobní výzvy (ze dne 11. srpna 2022) dle ustanovení § 142a o. s. ř. také předložení směnky k placení nenahrazuje. Závěr soudu prvního stupně, že provedeným dokazováním nebyla vyvrácena právní domněnka plynoucí z ustanovení čl. I. § 46 odst. 2 směnečného zákona, proto podle odvolacího soudu není správný.
9. Jelikož došlo k úhradě směnečné sumy ve výši 7.200.000 Kč dne 7. října 2022 a k doručení směnečného platebního rozkazu spolu se směnečnou žalobou prvnímu žalovanému došlo až při (prvním) jednání konaném dne 16. listopadu 2022, přičemž druhému žalovanému směnečný platební rozkaz doručen nebyl, nelze než uzavřít, že žalovaní se do prodlení se zaplacením směnky nedostali. Žalobce proto nemá právo na zaplacení postižních nároků (směnečného úroku a směnečné odměny) plynoucích z ustanovení čl. I. § 48 odst. 1 a čl. I § 77 směnečného zákona.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jeho názoru) odchýlil od (v dovolání označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá, že odvolací soud dospěl (v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř.) k jinému „skutkovému“ závěru než soud prvního stupně, aniž by sám zopakoval dokazování. Současně odvolacímu soudu vytýká „extrémní nesoulad jeho skutkových zjištění ve vztahu k provedeným důkazům“, kdy při absenci jakýchkoli důkazů fakticky prokazujících tvrzení žalovaných o nepředložení směnky k placení, vyhodnotil skutkový stav tak, že „toto prokázáno bylo“; postupem odvolacího soudu tak bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom shledává [s poukazem na (konkretizovanou) judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu] napadené rozhodnutí překvapivým, když při ústním jednání nebyl poučen o odlišném názoru odvolacího soudu, jde-li o hodnocení skutkového stavu, pročež byl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat.
11. Žalovaní ve vyjádření navrhují dovolání odmítnout, když dovolatel prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace ve skutečnosti nepřípustně polemizuje s hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považují za věcně správné.
12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
13. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se (poměřováno obsahem dovolání) posouzení okolností, z nichž lze dovodit, že směnka byla předložena k placení.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle čl. I. § 38 odst. 1 směnečného zákona směnku splatnou v určitý den nebo v určitý čas po datu vystavení nebo po viděné musí majitel předložit k placení v den platební nebo v jeden den ze dvou následujících pracovních dní.
Dle čl. I. § 46 směnečného zákona výstavce, indosant nebo směnečný rukojmí může doložkou „bez útrat“, „bez protestu“ nebo jinou doložkou stejného významu na směnku napsanou a podepsanou zprostit majitele povinnosti, aby k zachování postihových práv dal učinit protest pro nepřijetí nebo pro neplacení (odstavec 1). Doložka nezprošťuje majitele povinnosti směnku včas předložit a dát potřebné zprávy. Prokázat, že lhůty nebyly dodrženy, náleží tomu, kdo se toho proti majiteli dovolává (odstavec 2). Doložka připojená výstavcem je účinná proti všem osobám, které se na směnce podepsaly; doložka připojená indosantem nebo směnečným rukojmím je účinná jen proti nim (odstavec 3 věta první).
Z ustanovení čl. I. § 77 směnečného zákona pak plyne, že pokud to neodporuje povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku (mimo jiné) o placení (§§ 38 až 42) a postihu pro neplacení (§§ 43 až 50, 52 až 54) [odstavec 1]. Pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§ 30 až 32) [odstavec 3].
16. Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech:
[1] Právo na zaplacení směnky lze vůči přímému dlužníku (výstavci směnky vlastní a „jeho“ směnečnému rukojmímu) úspěšně uplatnit u soudu i tehdy, jestliže směnka nebyla prezentována k placení. Nedostatek takového předložení způsobuje vůči přímým dlužníkům pouze to, že se nedostávají se zaplacením směnečné částky do prodlení. Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, a ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016.
[2] Důkazní břemeno o tom, že směnka (s doložkou bez protestu) nebyla předložena k placení, tíží žalovaného. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 29 Odo 900/2004, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010, uveřejněném pod číslem 80/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. Za stavu, kdy v poměrech projednávané věci byla směnka vystavena s doložkou bez protestu, tížilo důkazní břemeno ohledně nepředložení směnky k placení (primárně) výstavce směnky (prvního žalovaného) [směnečnému rukojmímu (druhému žalovanému) se směnka k placení nepředkládá (k tomu v podrobnostech srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4087/2016, jakož i judikaturu tam dále citovanou)], tj. bylo na prvním žalovaném (jako výstavci směnky) a druhém žalovaném (jako směnečném rukojmí), aby prokázali, že prvnímu žalovanému nebyla směnka předložena k placení.
18. Založil-li odvolací soud svůj závěr o nepředložení směnky k placení jen na skutečnosti, že druhý žalovaný v době splatnosti směnky nebyl v platebním místě přítomen, přičemž žalobce odmítl žádost druhého žalovaného, aby směnku přivezl (jinam, než do platebního místa) a předložil, shledává Nejvyšší soud jeho právní posouzení věci nesprávným, když takový závěr nic nevypovídá o tom, zda žalobce vskutku nepředložil prvnímu žalovanému (výstavci směnky) v platebním místě směnku k placení (čl. I. § 38 odst. 1 směnečného zákona).
19. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
20. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-