// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 05.03.2025
Odstoupení od konkurenční doložky mezi a.s. a členem představenstva
I. Zneužití práva odstoupit od konkurenční doložky se může dopustit i obchodní korporace (akciová společnost) vůči členu jejího voleného orgánu (členu představenstva); skutečnost, že vůči ní nemá postavení slabší smluvní strany, není v tomto ohledu právně významná.
Okolnosti, které by soudy měly v řízení zkoumat, aby zjistily, zda odstoupení od konkurenční doložky nebylo zneužitím práva, formulované v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1889/19 pro poměry konkurenční doložky v pracovněprávních vztazích, lze zohlednit i při posuzování odstoupení od konkurenční doložky sjednané ve smlouvě o výkonu funkce člena voleného orgánu obchodní korporace.
II. Jakkoliv neexistuje obecná povinnost vykonat právo ihned (v rámci lhůt tak může oprávněný učinit kdykoliv), může dřívější nečinnost (vyčkávání) a následný výkon práva představovat jeho zneužití, vyjdou-li najevo konkrétní okolnosti, které zneužití práva jednoznačně nasvědčují.
V projednávané věci se soudy vůbec nezabývaly tím, že akciová společnost právo na odstoupení od konkurenční doložky vykonala až poslední den lhůty, kdy tak mohla učinit (28. 2. 2022), přestože o odstoupení člena představenstva z funkce věděla delší dobu (minimálně od 3. 11. 2021), a současně o svém záměru odstoupit od konkurenční doložky člena představenstva předem nijak nevyrozuměla.
Soudy se naopak spokojily s prostým konstatováním, že člen představenstva a společnost si možnost odstoupit od konkurenční doložky sjednali a společnost odstoupení učinila ve sjednané lhůtě. Toto zjištění však není pro úvahu o tom, zda společnost zneužila svého práva odstoupit od konkurenční doložky, nikterak významné. Je tomu tak proto, že existence práva je nutným předpokladem k tomu, aby vůbec mohlo dojít k jeho zneužití. Jinak řečeno, skutečnost, že akciová společnost mohla od konkurenční doložky odstoupit i v poslední den funkce člena představenstva, ničeho nevypovídá o tom, zda společnost právo odstoupit nezneužila.
Neposuzoval-li odvolací soud, zda jednání společnosti nebylo zjevným zneužitím práva sledujícím záměr vyhnout se placení protiplnění z konkurenční doložky, které nadto ve výsledku poškodilo člena představenstva tím, že mu významně snížilo šanci najít si v přiměřeném časovém období novou (ať už pracovní nebo korporátní) pozici v sektoru odpovídajícím jeho profesi (bankovnictví), a fakticky tak byl člen představenstva konkurenční doložku plnit, aniž by obdržel sjednané protiplnění, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1236/2024, ze dne 27. 1. 2025
Dotčené předpisy: § 8 o. z.
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
a) Návrh na zahájení řízení
1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 9. 9. 2022 se žalobce jako bývalý předseda představenstva žalované po ní domáhá zaplacení 1.470.000 Kč s příslušenstvím jako protiplnění z konkurenční doložky sjednané ve smlouvě o výkonu funkce.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 1. 2023, č. j. Ncp 935/2022-19, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (první výrok), a po právní moci tohoto rozhodnutí věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (druhý výrok).
b) Řízení před soudem prvního stupně
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2023, č. j. 64 Cm 42/2023-58, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
4. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce byl 2. 7. 2020 valnou hromadou žalované (opětovně) zvolen členem představenstva žalované a následně jej představenstvo zvolilo svým předsedou.
2) Dne 30. 6. 2020 žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o výkonu funkce. V článku 5 smlouvy o výkonu funkce byla sjednána konkurenční doložka, kterou se žalobce zavázal, že po dobu 6 měsíců ode dne zániku jeho funkce člena představenstva nebude vykonávat výdělečnou činnost, která bude shodná s předmětem činnosti žalované, a to ani jako člen statutárního orgánu, ani jako zaměstnanec, v instituci vykonávající činnost na území České republiky na základě bankovní licence podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a nebude vykonávat ani jinou činnost, která má vůči žalované soutěžní povahu. Za plnění tohoto závazku měla žalobci náležet náhrada ve výši jedné poloviny maximální celkové roční odměny připadající na kalendářní rok, v němž došlo k zániku funkce. Tato náhrada měla být vyplácena na účet žalobce v šesti rovnoměrných měsíčních splátkách s tím, že první splátka bude provedena v prvním měsíci následujícím po měsíci, v němž počalo běžet období trvání závazku. Součástí konkurenční doložky bylo rovněž ujednání, podle něhož od uplatnění konkurenční doložky mohla žalovaná rozhodnutím jejího statutárního orgánu „upustit“, s účinností od doručení písemného sdělení o neuplatnění konkurenční doložky žalobci, a to nejpozději v den účinnosti zániku jeho funkce (dále jen „konkurenční doložka“).
3) Žalobce 3. 11. 2021 odstoupil z funkce člena představenstva žalované s tím, že požádal o ukončení funkce k 28. 2. 2022. Představenstvo žalované zánik funkce žalobce k 28. 2. 2022 schválilo a tímto dnem jeho funkce zanikla.
4) Dne 25. 2. 2022 byla žalobci doručena pozvánka na zasedání představenstva žalované konané 28. 2. 2022, s tím, že představenstvo mělo projednat návrh na rozhodnutí o odstoupení od dohody o konkurenční doložce.
5) Zasedání představenstva se konalo 28. 2. 2022 od 8:30 hod. do 8:45 hod. Žalobce se ze zdravotních důvodů omluvil. Představenstvo žalované rozhodlo o odstoupení od konkurenční doložky.
6) Odstoupení od konkurenční doložky bylo dne 28. 2. 2022 doručeno žalobci na adresy J. a J., a to vhozením do jeho poštovních schránek.
5. Na takto ustaveném skutkovém základě se soud prvního stupně nejprve zabýval tím, zda odstoupení od konkurenční doložky bylo žalobci řádně doručeno. Vyšel přitom z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (kterým je i odstoupení od konkurenční doložky) nastává jejich dodáním do sféry dispozice adresáta (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). I v poměrech právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“), účinné od 1. 1. 2014, podle soudu prvního stupně platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě v okamžiku, kdy jí projev vůle dojde (§ 570 odst. 1 o. z.). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018.
6. Soud proto uzavřel, že odstoupení od konkurenční doložky nabylo vůči žalobci právních účinků dne 28. 2. 2022, kdy mu bylo vhozeno do jeho poštovní schránky. Odstoupení od konkurenční doložky tudíž bylo „platné a účinné“.
7. Současně se soud neztotožnil s argumentací žalobce, který odkazoval na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19, a tvrdil, že odstoupení od konkurenční doložky bylo neplatné. Soud závěry citovaného nálezu neaplikoval, neboť vycházejí ze zásady ochrany zaměstnance jakožto slabší smluvní strany. V projednávané věci však mezi žalobcem a žalovanou neexistoval pracovní poměr a žalobce ve vztahu k žalované nebyl slabší smluvní stranou.
8. Jelikož si žalobce a žalovaná sjednali možnost odstoupit od konkurenční doložky i poslední den výkonu funkce (a to i bez udání důvodu), nelze jednání žalované považovat za rozporné s dobrými mravy či s principem rozumného očekávání.
c) Odvolací řízení
9. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a „zcela se ztotožnil s právně správným odůvodněním“.
11. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud se domníval, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1889/19 nelze v projednávané věci použít, neboť vztah mezi žalovanou a žalobcem není vztahem pracovněprávním. Namítá-li žalobce, že k odstoupení od konkurenční doložky došlo v poslední den výkonu jeho funkce, pak obecně nelze v uplatnění práva v řádné lhůtě spatřovat porušení smlouvy, zákona anebo dobrých mravů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda se i na konkurenční doložku sjednanou ve smlouvě o výkonu funkce použijí ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech a zda se při odstoupení od ní použijí závěry formulované v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1889/19, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.
13. Podle dovolatele co do uplatnění konkurenční doložky není rozdíl mezi postavením člena představenstva akciové společnosti vykonávajícího funkci na základě smlouvy o výkonu funkce a vrcholového manažera téže společnosti zaměstnaného na základě pracovní smlouvy. Dovolatel proto nevidí důvod, proč by se základní principy odstoupení od konkurenční doložky, které Ústavní soud formuloval v nálezu sp. zn. II. ÚS 1889/19, neměly uplatnit i ve vztahu mezi společností a členem jejího statutárního orgánu.
14. Podle názoru dovolatele byl postup žalované, která dovolateli zaslala pozvánku na zasedání představenstva v pátek 25. 2. 2022 v 19:52 hod. (zasedání představenstva se mělo konat 28. 2. 2022), „zjevně účelový“. Dovolatel oznámil své rozhodnutí odstoupit z představenstva žalované již v listopadu 2021 a žalovaná neměla žádný spravedlivý důvod, proč s rozhodnutím o odstoupení od konkurenční doložky otálet.
15. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud správně posoudil její odstoupení od konkurenční doložky jako souladné se smlouvou o výkonu funkce. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
III. Přípustnost dovolání
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
17. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení jím otevřené otázky odstoupení od konkurenční doložky sjednané mezi akciovou společností a členem jejího voleného orgánu, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
18. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
b) K odstoupení od konkurenční doložky v kontextu zneužití práva
19. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sb. rozh. obč., který obstál i v ústavněprávním přezkumu (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16)].
2) Za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, resp. že jde o výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2854/2022, a v něm citovanou judikaturu).
20. Dovolatel v průběhu řízení opakovaně poukazoval na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1889/19, ke kterým soudy obou stupňů odmítly přihlédnout s tím, že tyto závěry byly formulovány pro pracovněprávní vztahy.
21. Ačkoliv se v nálezu sp. zn. II. ÚS 1889/19 problematikou jednostranného odstoupení od konkurenční doložky Ústavní soud zabýval vskutku na poli pracovního práva, Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že zneužití práva odstoupit od konkurenční doložky se může dopustit i obchodní korporace (akciová společnost) vůči členu jejího voleného orgánu (předsedovi představenstva); skutečnost, že vůči ní nemá postavení slabší smluvní strany, není v tomto ohledu právně významná.
22. V citovaném nálezu pak Ústavní soud mimo jiné poskytl (demonstrativní) výčet okolností, které by soudy měly v řízení zkoumat, aby zjistily, zda odstoupení od konkurenční doložky nebylo zneužitím práva. Těmito okolnostmi jsou:
1) doba, kdy k odstoupení zaměstnavatele došlo,
2) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky těsně před skončením pracovního poměru zaměstnance, pak zvážit důvod, proč tak nemohl učinit dřív (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem),
3) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky bez uvedení důvodu, důvod, proč vázanost stran konkurenční doložkou považoval za nežádoucí, nepřiměřenou, neudržitelnou nebo nespravedlivou (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem),
4) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou (např. si již našel povolání, které požadavkům plynoucím z konkurenční doložky vyhovuje, nebo naopak odmítl nabídku povolání, které těmto požadavkům nevyhovovalo), nebo
5) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil svého práva odstoupit od konkurenční doložky (např. se chtěl zprostit povinnosti poskytovat zaměstnanci peněžité vyrovnání v době, kdy věděl nebo mohl a měl vědět, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou).
23. Byť byly formulovány (a Nejvyšším soudem přejaty do rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023, uveřejněného pod číslem 82/2024 Sb. rozh. obč.) pro poměry konkurenční doložky v pracovněprávních vztazích, lze uvedené okolnosti zohlednit i při posuzování odstoupení od konkurenční doložky sjednané ve smlouvě o výkonu funkce člena voleného orgánu obchodní korporace.
24. Komentářová literatura pak dovozuje (a Nejvyšší soud se s tímto názorem ztotožňuje), že jakkoliv neexistuje obecná povinnost vykonat právo ihned (v rámci lhůt tak může oprávněný učinit kdykoliv), může dřívější nečinnost (vyčkávání) a následný výkon práva představovat jeho zneužití, vyjdou-li najevo konkrétní okolnosti, které zneužití práva jednoznačně nasvědčují (PIPKOVÁ, Petra Joanna. § 8 [Zneužití práva]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 28.). V případě uplatnění nároku ze zákonného předkupního práva ostatně k obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud (viz rozsudek ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015).
25. V projednávané věci se odvolací soud (ani soud prvního stupně) vůbec nezabývaly tím, že žalovaná právo na odstoupení od konkurenční doložky vykonala až poslední den lhůty, kdy tak mohla učinit (28. 2. 2022), přestože o odstoupení dovolatele z funkce člena představenstva věděla delší dobu (minimálně od 3. 11. 2021), a současně o svém záměru odstoupit od konkurenční doložky dovolatele předem nijak nevyrozuměla.
26. Soudy se naopak spokojily s prostým konstatováním, že dovolatel a žalovaná si možnost odstoupit od konkurenční doložky sjednali a žalovaná odstoupení učinila ve sjednané lhůtě. Toto zjištění však není pro úvahu o tom, zda žalovaná zneužila svého práva odstoupit od konkurenční doložky, nikterak významné. Je tomu tak proto, že existence práva je nutným předpokladem k tomu, aby vůbec mohlo dojít k jeho zneužití. Jinak řečeno, skutečnost, že žalovaná mohla od konkurenční doložky odstoupit i v poslední den funkce dovolatele, ničeho nevypovídá o tom, zda žalovaná právo odstoupit nezneužila.
27. Neposuzoval-li odvolací soud, zda jednání žalované nebylo zjevným zneužitím práva sledujícím záměr vyhnout se placení protiplnění z konkurenční doložky, které nadto ve výsledku poškodilo dovolatele tím, že mu významně snížilo šanci najít si v přiměřeném časovém období novou (ať už pracovní nebo korporátní) pozici v sektoru odpovídajícím jeho profesi (bankovnictví), a fakticky tak byl dovolatel nucen konkurenční doložku plnit, aniž by obdržel sjednané protiplnění (ačkoli žalobce tyto skutečnosti tvrdil), je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
c) Shrnutí rozhodnutí
28. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
29. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
30. V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-