// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 10.02.2025
Nabytí práv z rektasměnky jedním ze směnečných rukojmích
Směnečný rukojmí, který se na základě smlouvy o postoupení pohledávky stane majitelem směnky vystavené s doložkou nikoli na řad, nemůže úspěšně uplatnit práva z této listiny vůči dalšímu směnečnému rukojmímu, který převzal směnečné rukojemství za téhož dlužníka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3082/2022, ze dne 30. 12. 2024
Dotčené předpisy:
čl. I. § 11 odst. 2 zák. č. 191/1950 Sb.
§ 1103 odst. 3 o. z.
Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou ze dne 10. dubna 2019 se žalobce (Z. P.) domáhal po žalovaném (I. K.) plnění ze směnky vlastní vystavené společností Vinné sklepy Lechovice, spol. s r. o. dne 14. června 2010 nikoli na řad společnosti UniCredit Bank Czech Republic, a. s. (dále jen „banka“ nebo „remitent“), s doložkou „bez protestu“, znějící na směnečný peníz 9.661.577 Kč se splatností 5. srpna 2016 (dále též jen „sporná směnka“). Směnečné rukojemství za zaplacení sporné směnky jejím výstavcem převzali L. J. (dále jen „L. J.“), P. M. (dále jen „P. M.“) a žalovaný.
2. Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 17. června 2019, č. j. 22 Cm 34/2019-40, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 8.265.909 Kč s 6% úrokem od 6. srpna 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 27.552 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 519.324 Kč.
3. Proti směnečnému platebními rozkazu podal žalovaný námitky, v nichž (mimo jiné) namítal, že:
[1] Směnečný peníz již byl remitentovi uhrazen směnečnými rukojmími L. J. a P. M., když ti nabyli směnečnou pohledávku od remitenta smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. prosince 2016 za úplatu ve výši odpovídající dosud nezaplacené části směnečného peníze.
[2] Jelikož směneční rukojmí L. J. a P. M. se stali na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. prosince 2016 současně i věřiteli pohledávky ze sporné směnky, došlo ke splynutí dlužníka a věřitele, v důsledku čehož pohledávka ze směnky zanikla podle ustanovení § 1878 a § 1993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V průběhu námitkového řízení žalovaný ve vztahu k takto uplatněné námitce dále argumentoval tím, že avalisté se sice stali majiteli sporné směnky, nemohli však vykonat práva z rektasměnky vůči žalovanému, neboť ten převzal směnečné rukojemství za stejného směnečného dlužníka. Nemohli-li mít ostatní směneční rukojmí vůči žalovanému právo na zaplacení sporné směnky, nemůže takové právo svědčit ani žalobci, který nabyl směnečnou pohledávku od L. J. a P. M. postoupením.
4. Rozsudkem za dne 16. září 2020, č. j. 22 Cm 34/2019-249, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (bod II. výroku).
5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil následující skutkové a právní závěry:
[1] Sporná směnka zajišťovala pohledávky banky vůči výstavci vzniklé ze smlouvy o úvěru reg. č. 137/10-120 VL (dále jen „úvěrová smlouva“).
[2] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. prosince 2016 (dále jen „první postupní smlouva“) banka postoupila L. J. a P. M. pohledávku z úvěrové smlouvy, a to za úplatu ve výši 8.265.909,23 Kč odpovídající výši dlužné částky. Současně se smluvní strany dohodly, že spolu s pohledávkou z úvěrové smlouvy přechází na postupníky (jakožto pohledávka ze zajištění úvěrové pohledávky) rovněž pohledávka ze sporné směnky, přičemž její postoupení se sjednává jako bezúplatné.
[3] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. srpna 2018 (dále jen „druhá postupní smlouva“) L. J. a P. M. postoupili pohledávku z úvěrové smlouvy, jakož i pohledávku ze sporné směnky žalobci. Postoupení pohledávky ze sporné směnky bylo sjednáno jako bezúplatné.
[4] Částka 8.265.909,23 Kč, kterou zaplatili L. J. a P. M. bance, představovala úplatu za postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy, nikoli platbu na spornou směnku. Námitka zaplacení směnky tedy není důvodná.
[5] Vzhledem k tomu, že úprava obsažená v zákoně č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „směnečný zákon“), má přednost před obecnou občanskoprávní úpravou, platí, že směnečné závazky mohou zaniknout jen způsobem předpokládaným směnečným zákonem. Ten ovšem zánik závazku splynutím neupravuje. Naopak v čl. I. § 11 směnečný zákon předpokládá, že směnku lze převést i na osoby směnečně zavázané. Ani námitka zániku pohledávky ze sporné směnky v důsledku splynutí osoby věřitele a dlužníka tudíž není důvodná.
6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. února 2022, č. j. 4 Cmo 94/2021-471, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (druhý výrok) a státu (třetí výrok).
7. Odvolací soud částečně zopakoval a dále doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně a dospěl (mimo jiné) k následujícím závěrům:
[1] Žalovaný již ve včas podaných námitkách tvrdil, že v důsledku postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy bankou na L. J. a P. M. došlo ke splynutí dlužníka a věřitele; tím řádně skutkově vymezil tuto námitku, přičemž důsledek, který z tvrzení odkazem na § 1878 a § 1993 o. z. vyvozoval, je toliko právním hodnocením, které námitkové koncentraci nepodléhá. Vliv „postupu“ na práva avalistů L. J. a P. M. tak mohl soud prvního stupně v námitkovém řízení zkoumat.
[2] Jelikož žalobcem předložená směnka je směnkou vlastní vystavenou nikoli na řad (rektasměnkou), mohlo dojít k jejímu převodu pouze ve formě a s účinky cesse (čl. I. § 11 odst. 2 zákona směnečného a šekového). Zákonem požadovaná forma byla při převodu sporné směnky dodržena, když byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky podle § 1879 a násl. o. z. Co do účinků pak postoupení pohledávky nezhoršuje postavení směnečného dlužníka (§ 1884 o. z.); dlužník může namítat vše, co mohl uvádět proti původnímu majiteli směnky (§ 1885 o. z.). Kromě formy a účinků cesse nelze na převod sporné směnky ničeho jiného z občanského zákoníku použít. Ve zbytku je třeba vycházet ze směnečného zákona.
[3] V rozsudku ze dne 27. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 3710/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že v případě tzv. zpětných rubopisů (tj. rubopisů, jimiž je směnka převáděna na osobu, která je již na směnce podepsána, případně alespoň označena) je nezbytné posuzovat účinky provedené indosace vždy se zřetelem k postavení konkrétních subjektů zúčastněných na směnečném vztahu. Nabyvateli směnky zpětným rubopisem proto nemohou nikdy svědčit práva z indosamentu vůči osobám, kterým je sám (z dřívějšího podpisu) směnečně zavázán, stejně tak nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají.
[4] Výše uvedené závěry se sice týkají zpětného rubopisu, podle přesvědčení odvolacího soudu se nicméně uplatní přiměřeně též tehdy, nabude-li směnku vlastní jeden či více avalů cessí. Přestože při převodu směnky vystavené s doložkou nikoli na řad nabývá nový majitel práva ze směnky derivativně (nikoli originárně jako u rubopisu) s tím, že vstupuje do právního postavení předchozího věřitele, se zřetelem k tomu, že kromě formy a účinků cesse nelze na takový převod aplikovat jiná ustanovení občanského zákoníku a sám směnečný zákon neupravuje situaci, kdy se přímý směnečný dlužník (aval) stane novým směnečným věřitelem, je třeba posoudit důsledky takového převodu směnky na práva vůči zbylým směnečným dlužníkům analogicky jako u tzv. zpětného rubopisu. Z uvedeného vyplývá, že v případě nabytí směnky cessí osobou, která je již ze směnky zavázána, se nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího směnečného závazku) a nabyvatel směnky takovou cessí nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají.
[5] V poměrech projednávané věci výše uvedené znamená, že první postupní smlouvou sice nabyli L. J. a P. M. od remitenta spornou směnku, protože však byli zavázáni na této směnce coby avalisté, nemohlo jim vzniknout (resp. na ně přejít) s ohledem na jejich dosavadní postavení na směnce vůči zbylému avalovi (žalovanému) právo na plnění ze směnky. Jestliže takové právo na L. J. a P. M. nepřešlo, nemohli takové právo s ohledem na derivativní účinky převodu směnky cessí ani následně převést druhou postupní smlouvou na žalobce.
[6] Žalobce tak není oprávněn po žalovaném požadovat zaplacení zbylé části směnečného peníze a s tím spojená postižní práva ze směnky. Za tohoto stavu již bylo zbytečné zabývat se tím, zda plnění, které L. J. a P. M. poskytli bance v souvislosti s uzavřením první postupní smlouvy, bylo určeno na úhradu směnky nebo úplatu za postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy. Stejně tak nebylo – s ohledem na výše učiněné závěry – nutné se zabývat námitkou zániku závazku ze sporné směnky splynutím práva a povinnosti v osobách směnečných avalů.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým (poměřováno jeho obsahem) napadá měnící výrok ve věci samé. Dovolání má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, nebo mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.
9. Právní otázky, jež dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení, se týkají jednak problematiky nabytí práv z rektasměnky jedním ze směnečných rukojmích (a následné možnosti požadovat zaplacení takové směnky po dalším směnečném rukojmím, který se zaručil za stejného avaláta), jednak výkladu ustanovení § 175 o. s. ř. (konkrétně způsobu, jakým odvolací soud v projednávané věci uplatnil zásadu koncentrace námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu).
10. K jednotlivým otázkám argumentuje dovolatel následovně:
1/ K nabytí práv z rektasměnky jedním ze směnečných rukojmích
Závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3710/2015, o které opřel své úvahy odvolací soud, jsou podle dovolatele v rozporu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, uveřejněném pod číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2017“). Zde totiž dovolací soud uzavřel, že směnečný rukojmí, který zaplatil směnku, nenabývá práv ze směnky vůči dalším rukojmím, zaručivším se za téhož dlužníka (výstavce vlastní směnky), přičemž vnitřní vztah mezi takovými směnečnými rukojmími, jenž nemá povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými (v rozhodné době účinným) ustanovením § 511 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Jestliže Nejvyšší soud nemožnost směnečného regresu avalisty vůči avalistovi vztáhl i na situaci, kdy směnečný rukojmí nenabyl směnku splněním směnečného dluhu, ale převodem, popřel tím svůj (dříve vyslovený) právní názor, že avalista nebude znemožněním směnečného regresu poškozen, neboť může vést regres civilněprávní (v důsledku úhrady solidárního dluhu dříve v intencích § 511 odst. 2 a 3 obč. zák., nyní dle § 1875 a § 1876 o. z.). Řešením této otázky v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3710/2015 Nejvyšší soud zásadně a zcela nepřijatelně znevýhodňuje avala, který směnku nabyl na základě převodu cenného papíru, oproti dalším avalům ručícím za směnečný závazek téhož avaláta, protože tento nemůže uplatnit ani svoji směnečnou pohledávku (vůči ostatním avalům ručícím za téhož avaláta), ani vést obecný regresní postih (vůči ostatním avalům ručícím za téhož avaláta), neboť směnku nenabyl zaplacením dluhu. Dovolatel má tak za to, že uvedený závěr je nutno změnit, a to tím způsobem, že aval, který směnku nabyl převodem, nikoli zaplacením směnečného dluhu, není ve vymáhání směnky nijak omezen a může ji vymáhat i po ostatních avalech zaručivších se za stejného avaláta.
Závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3710/2015 se navíc ve vztahu k dovolateli ani neuplatní, neboť dovolatel nikdy neměl postavení avala na směnce. Spornou směnku nabyl derivativně převodem od L. J. a P. M., kteří ji nabyli derivativně od remitenta, z čehož plyne, že dovolatel nabyl derivativně práva od remitenta prostřednictvím uvedených směnečných rukojmí a takto nabytá práva zůstala ve stejné podobě (rozsahu), v jaké svědčila remitentovi. Omezení uplatnitelnosti směnečných práv avala vůči jiným avalistům ručícím za téhož avaláta – plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3710/2015 – se vůči dovolateli jako cesionáři, který směnku nabyl od avala, nijak neuplatní. Pro takové omezení totiž neexistuje žádný zákonný ani jiný důvod.
2/ K zásadě koncentrace námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu
Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) judikatury Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že směnečný platební rozkaz lze zrušit nejen na základě skutečností, které byly v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaným uplatněny jako obrana proti směnečnému nároku, ale též na základě skutečností, které nebyly řádně namítnuty žalovaným v rámci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Žalovaný ve včas podaných námitkách neuvedl, že žalobce nemá právo vůči němu uplatňovat směnečný nárok z důvodu, že nabyl směnku od směnečného rukojmího, kterému nesvědčí oprávnění k uplatnění směnky vůči žalovanému jako avalovi, který se zaručil za stejného avaláta. Žalovaný v námitkách (v této souvislosti) namítal jen zánik směnečné pohledávky splněním (zaplacením směnečné sumy), případně splynutím v osobě dlužníka a věřitele. Skutečnosti, které žalovaný tvrdil v dalším průběhu námitkového řízení, proto představovaly nepřípustné rozšiřování včas uplatněných námitek, nikoli jejich pouhé doplnění. Otázka vlivu postoupení pohledávky může mít „několik možných důvodů nevymahatelnosti směnky po směnečném dlužníkovi“, přičemž žalovaný ve včas podaných námitkách jednoznačně vymezil následek, který považuje za důvod, proč na něm nelze směnku vymáhat. Z takto jednoznačné formulace nelze následně vyvozovat další pro věc zásadní závěry bez toho, aby byly v námitkách tvrzeny a odůvodněny.
11. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve věci samé změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, přiznal mu náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem a uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení státu.
12. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, když dovolací argumentaci shledává zčásti za nesprávnou a zčásti za nerelevantní, neboť na otázkách, jež předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k posouzení, napadené rozhodnutí nezávisí. Nadto závěry formulované v dovolatelem označené judikatuře Nejvyššího soudu považuje za správné a vzájemně konzistentní.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání v dané věci, pro které neplatní žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
15. Dovolání nečiní přípustným řešení otázek souvisejících s uplatněním zásady koncentrace námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu v poměrech dané věci (jinak řečeno, výhrady dovolatele, že odvolací soud se v námitkovém řízení zabýval procesní obranou, která nebyla uplatněna ve včas podaných námitkách).
16. Dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem [co do výkladu ustanovení § 175 o. s. ř. a řešení otázky projednatelnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, ústící v závěr, že s ohledem na skutkové vymezení včas vznesených námitek se soud v projednávané věci mohl zabývat také tím, jaký vliv na práva avalistů L. J. a P. M. (příp. žalobce) ze sporné směnky měl její převod cessí] zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Z ní se podává, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 577/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 2766/2017.
17. Současně v soudní praxi není žádných pochyb o tom, že soud není nikterak vázán právním názorem vysloveným některým z účastníků při právním posouzení věci. Právní kvalifikace je věcí soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na plnění (v poměrech dané věci o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce (žalovaný), je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvedl účastník řízení. Jinak řečeno, jestliže v projednávané věci žalovaný vylíčil ve včas podaných námitkách rozhodující skutečnosti, na nichž hodlal založit svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu, není (pro výsledek námitkového řízení) významné, zda tvrzené skutečnosti také právně kvalifikoval (srov. v této souvislosti např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 2856/2023).
18. O tom, že žalovaný ve včas podaných námitkách tvrdil okolnosti týkající se převodu sporné směnky remitentem na směnečné rukojmí L. J. a P. M. a že takto skutkově vymezenou procesní obranu žalovaného mohl odvolací soud posuzovat (právně kvalifikovat) výše popsaným způsobem, nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
19. Dovolání naopak Nejvyšší soud shledává přípustným podle § 237 o. s. ř. k řešení otázek, souvisejících s problematikou nabytí práv z rektasměnky jedním ze směnečných rukojmích, dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem neřešených.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Podle čl. I. § 11 odst. 2 směnečného zákona, pojal-li výstavce do směnky slova „nikoli na řad“ nebo jinou doložku stejného významu, lze převést směnku jen ve formě a s účinky obyčejného postupu (cesse).
Podle § 1103 odst. 3 o. z. platí, že vlastnické právo k cennému papíru na jméno se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti.
22. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti již zabýval otázkou, zda směnečný rukojmí, který se v důsledku indosace stane majitelem směnky, může úspěšně uplatnit práva z této listiny vůči ostatním směnečným rukojmím, kteří převzali směnečné rukojemství za téhož dlužníka. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3710/2015 v této souvislosti uvedl, že v případě tzv. zpětných rubopisů (tj. rubopisů, jimiž je směnka převáděna na osobu, která je již na směnce podepsána, případně alespoň označena – k tomu srov. čl. I. § 11 odst. 3 směnečného zákona) je nezbytné posuzovat účinky provedené indosace vždy se zřetelem k postavení konkrétních subjektů zúčastněných na směnečném vztahu. Nelze totiž přehlížet, že ani indosací směnky na osobu, která je již ze směnky zavázána, se nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího směnečného závazku). Nabyvateli směnky zpětným rubopisem proto nemohou nikdy svědčit práva z indosamentu vůči osobám, kterým je sám (z dřívějšího podpisu) směnečně zavázán, stejně tak nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají.
23. Z výše řečeného pak Nejvyšší soud – navazuje potud na závěry formulované v R 115/2017 – uzavřel, že může-li směnečný rukojmí podle čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona nabýt (v případě, že směnku zaplatí) směnečná práva jen proti tomu, za koho se zaručil (a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni), přičemž osoby, které společně s ním převzaly směnečné rukojemství za stejného směnečného dlužníka, mezi takové osoby zjevně nepatří (nejsou osobami směnečně zavázanými vůči avalátovi, a tudíž ani osobami, vůči nimž by nabyvatel směnky mohl práva ze směnky následně uplatnit), nemůže nabyvatel směnky po dalších směnečných rukojmích úspěšně požadovat plnění ze směnky ani tehdy, byla-li na něj směnka převedena rubopisem.
24. V projednávané věci nicméně nešlo o směnku převoditelnou rubopisem (o směnku na řad), ale o rektasměnku (směnku obsahující tzv. rektadoložku ve smyslu čl. I. § 11 odst. 2 směnečného zákona), jíž lze převést „jen ve formě a s účinky obyčejného postupu (cesse)“.
25. Formulace „s účinky obyčejného postupu“ neznamená, že se na takový převod vztahuje (plně) právní úprava postoupení pohledávky (v době do 31. prosince 2013 šlo o ustanovení § 524 a násl. obč. zák.; nyní jde o ustanovení § 1879 a násl. o. z.). Účinky postoupení pohledávky se projeví mimo jiné v tom, že nabyvatel směnky (její nový majitel) vstupuje do práv a povinností předchozího majitele (na rozdíl od indosace nenabývá směnku originárně, nýbrž odvozeně od předchozího majitele) a že dlužníku zůstávají zachovány i všechny námitky, které měl proti předchozímu majiteli směnky (srov. § 529 odst. 1 obč. zák., resp. § 1884 odst. 1 o. z.). Postoupením přitom přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala.
K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněný pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006, rozsudek ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011, a rozsudek ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 3309/2015, uveřejněný pod číslem 74/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně judikatury a literatury tam dále citované).
26. Odvolací soud při řešení otázky, zda žalobce může úspěšně uplatnit práva ze sporné směnky vůči žalovanému, vyšel ze závěrů vyslovených Nejvyšším soudem při posuzování účinků tzv. zpětného rubopisu, přičemž měl za to, že tyto závěry se obdobně prosadí i v poměrech dané věci, kdy žalobce (a před ním L. J. a P. M.) nabyl spornou směnku „jen“ na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Nejvyšší soud se s takto pojatým řešením ztotožňuje.
27. Jestliže se (u směnky na řad) ani indosací směnky na osobu, která je již ze směnky zavázána, nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího směnečného závazku), jinak řečeno, nemohou-li nabyvateli směnky (zpětným) rubopisem nikdy svědčit práva z indosamentu vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají, tím spíše (u směnky nikoli na řad) nemůže takové (neexistující) právo nabýt osoba ze směnky zavázaná (směnečný rukojmí) „pouhým“ postoupením pohledávky. Vstupuje-li nabyvatel rektasměnky do práv a povinností předchozího majitele, pak nenabývá ani méně, ale ani více práv, než měla osoba (předchozí majitel směnky), od níž své právní postavení odvozuje.
28. V situaci, kdy směnečný rukojmí nemá (nemůže mít) žádné právo ze směnky vůči dalším směnečným rukojmím zaručivším se za téhož dlužníka (v dané věci výstavce vlastní směnky), nemůže takové právo vůči (ostatním) směnečným rukojmím nabýt ani tím, že na něj bude směnka (obsahující doložku nikoli na řad) převedena cessí.
29. Protože na směnečné rukojmí L. J. a P. M. nepřešlo první postupní smlouvou žádné právo ze sporné směnky vůči žalovanému (coby dalšímu směnečnému rukojmímu za výstavce), nemohlo být takové právo převedeno ani druhou postupní smlouvou na žalobce.
30. Lze tedy uzavřít, že směnečný rukojmí, který se na základě smlouvy o postoupení pohledávky stane majitelem směnky vystavené s doložkou nikoli na řad, nemůže úspěšně uplatnit práva z této listiny vůči dalšímu směnečnému rukojmímu, který převzal směnečné rukojemství za téhož dlužníka.
31. K argumentaci dovolatele lze pro úplnost dodat následující.
32. V závěrech přijatých v R 115/2017 a v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3710/2015 Nejvyšší soud žádné rozpory nenachází. Obě rozhodnutí shodně vychází z toho, že směneční rukojmí (kteří se zaručili za stejného dlužníka) vůči sobě navzájem žádné směnečné nároky vznášet nemohou. Možnost domáhat se regresního („nesměnečného“) nároku vzniklého plněním na směnku (zaplacení částky, která představuje podíl připadající v rámci vnitřního vztahu mezi směnečnými rukojmími na žalovaného) nezvýhodňuje jednoho směnečného rukojmí na úkor jiných; je pouze důsledkem skutečnosti, že jeden ze solidárních dlužníků zaplatil více, než kolik připadalo na jeho podíl. Srov. v této souvislosti dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 2016/2023.
33. V poměrech projednávané věci se navíc nebylo nutné zabývat tím, zda splnivšímu směnečnému rukojmímu vznikla vůči žalovanému (jako dalšímu solidárně zavázanému rukojmímu za výstavce) peněžitá pohledávka, nemající povahu pohledávky směnečné. Zaplacení takové pohledávky se totiž žalobce v dané věci nedomáhal (návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu uplatnil pohledávku ze směnky, přičemž aktivní věcnou legitimaci k výkonu směnečných práv dovozoval ze skutečnosti, že sporná směnka na něj byla převedena postupní smlouvou).
34. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, přičemž z obsahu spisu neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají v daném případě z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. září 2022), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 8.293.461 Kč) částku 41.500 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 8.778 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 50.578 Kč.
Autor: -mha-