// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 02.12.2024

Odměna insolvenčního správce z uspokojení pracovněprávních nároků

Částky získané provozem dlužníkova závodu, z nichž insolvenční správkyně platila pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužníka vzniklé při provozování závodu během konkursu, nepředstavují základ pro výpočet odměny insolvenční správkyně ve smyslu § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. Za příjem získaný provozováním závodu dlužníka lze považovat čistý zisk vytvořený provozem závodu dlužníka a příjem ze zpeněžení tohoto závodu. Pro účely odměny insolvenčního správce není možné pracovat se mzdovými náklady zaměstnanců dlužníka.

Je-li dlužníkův závod předmětem zajištění a vznikají-li při jeho provozu pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, insolvenční správce nemá nárok na odměnu dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb. z uspokojování těchto pohledávek.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 99/2023, ze dne 30. 10. 2024

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 38 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 169 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 283 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 296 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 302 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 303 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 1 vyhl. č. 313/2007 Sb. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: insolvenční řížení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


I. Dosavadní průběh řízení

1. Usnesením ze dne 6. června 2022, č. j. KSPL 29 INS 12010/2010-B-295, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) odmítl přijmout konečnou zprávu insolvenční správkyně dlužníka (Mgr. Ing. H. M.) ze dne 13. listopadu 2021 (B-260), ve znění doplnění ze dne 24. ledna 2020 (správně ze dne 22. února 2022) [B-270] a ze dne 28. února 2022 (B-274) [dále jen „konečná zpráva“](bod I. výroku), a uložil insolvenční správkyni dlužníka podat soudu novou konečnou zprávu ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení (bod II. výroku).

2. Šlo přitom o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když usnesení ze dne 29. června 2020, č. j. KSPL 29 INS 12010/2010-B-232, kterým insolvenční soud (mimo jiné) schválil konečnou zprávu insolvenční správkyně ze dne 23. ledna 2020 (B-221), zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. března 2021, č. j. KSPL 29 INS 12010/2010, 2 VSPH 1025/2020-B-241, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

[1] Vyhláškou ze dne 15. října 2010 oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 18. července 2011 zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 26. září 2011 prohlásil na majetek dlužníka konkurs.

[2] Závod dlužníka byl „prodán“ smlouvou o koupi závodu ze dne 27. dubna 2017 (B-134) a k předání závodu kupujícímu došlo dne 1. června 2017.

[3] Insolvenční správkyně dlužníka v konečné zprávě (v příloze č. 3) vyúčtovala odměnu v celkové výši 4 117 906 Kč tak, že ji tvoří a/ odměna z výtěžku zpeněžení určeného zajištěnému věřiteli ve výši 469 220 Kč včetně daně z přidané hodnoty a b/ odměna z „uspokojených pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)“, přičemž je „základem pro výpočet ve výši 25 154 427 Kč (vyplacených pracovněprávních nároků ve výši 25 111 466 Kč a nevyplacených mezd ve výši 42 961 Kč), podle něhož náleží insolvenční správkyni odměna ve výši 3 648 686 Kč včetně daně z přidané hodnoty“.

[4] Insolvenční soud uvědomil účastníky řízení o konečné zprávě vyhláškou ze dne 15. března 2022 (B-282), zveřejněnou v insolvenčním rejstříku 17. března 2022.

[5] Proti konečné zprávě podal (zajištěný) věřitel Sberbank CZ, a. s. v likvidaci [nyní JUDr. J. L., insolvenční správkyně dlužníka Sberbank CZ, a. s. v likvidaci (dále jen „věřitel S“)] včasné námitky (B-262, B-271, B-285). Především nesouhlasil s výpočtem odměny insolvenční správkyně z výtěžku zpeněžení určeného nezajištěným věřitelům (námitka č. 1). Dále namítal, že insolvenční správkyně nedoložila příjmy a výdaje provozu závodu (námitka č. 2). Konečně vyjádřil nesouhlas s plným uspokojením pracovněprávních nároků K. M. (dále jen „K. M.“) a D. P. (dále jen „D. P.“), s tím, že jejich nároky měly být uspokojeny poměrně (námitka č. 3).

[6] Insolvenční správkyně ve vyjádření k námitkám (B-270, B-274, B-284 a B-288) uvedla, že jí náleží odměna „i z vyplacených mzdových nároků vzniklých po úpadku“. Náklady považovala za doložené účetními výkazy a daňovými přiznáními. Zdůraznila, že audit účetnictví dlužníka provedli zaměstnanci věřitele S. Uvedené pracovněprávní nároky uhradila přednostně a plně, neboť vznikly po úpadku.

[7] Podle účetních výkazů (B-270) ztráta dlužníka činila za rok 2011 částku 893 000 Kč, za rok 2012 částku 1 998 000 Kč, za rok 2013 částku 3 478 000 Kč, za rok 2014 částku 1 634 000 Kč, za rok 2015 částku 1 989 000 Kč, za rok 2016 částku1 303 000 Kč, za rok 2017 částku 1 736 000 Kč a za rok 2018 činil hospodářský výsledek 0 Kč.

4. Insolvenční soud projednal konečnou zprávu a námitky věřitele S; přitom dospěl k následujícím závěrům.

5. Námitka č. 1 o nesprávně vyúčtované odměně insolvenční správkyně ve výši 3 648 686 Kč je důvodná. Základ pro výpočet odměny insolvenční správkyně z výtěžku zpeněžení určeného nezajištěným věřitelům netvoří vyplacené pracovněprávní nároky zaměstnanců dlužníka vzniklé při provozování závodu během konkursu. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1712/2008. Vysvětlil, že při zachování provozu závodu přichází odměna insolvenční správkyně v úvahu pouze z příjmů v rozsahu, v jakém znamenaly majetkový přínos pro podstatu (zisk). V dané věci byl však závod po dobu trvání konkursu ve ztrátě. Insolvenční soud uzavřel, že odměna z uhrazených mezd při ztrátovém provozu by byla v rozporu s motivačním principem odměňování insolvenčních správců. Při déletrvajícím ztrátovém provozu závodu by za současného hrazení mezd zaměstnanců rostla odměna insolvenčního správce v neprospěch nezajištěných věřitelů.

6. Námitku č. 2 o nedoložení příjmů a výdajů majetkové podstaty dlužníka insolvenční soud považoval za nedůvodnou. Uvedl, že veškeré relevantní účetní doklady jsou v insolvenčním spisu založeny (B-270) a insolvenční správkyně je věřiteli S coby zástupci věřitelů zpřístupnila.

7. Námitku č. 3 vyjadřující nesouhlas s plným uspokojením pohledávek zaměstnanců dlužníka K. M. a D. P. shledal insolvenční soud důvodnou, když jejich mzdové nároky (za červen 2011) vznikly sice po zahájení insolvenčního řízení, avšak v době před zjištěním úpadku dlužníka. Proto měly být uhrazeny poměrně.

8. Insolvenční soud konstatoval, že „neopodstatněnost nároku“ insolvenční správkyně na odměnu má zásadní dopad na předloženou konečnou zprávu, neboť objem finančních prostředků na ni připadající bude muset být vyčleněn na jiné nároky. Tato podstatná změna se projeví v úhradě dosud neuhrazených pohledávek za majetkovou podstatou a v rozvrhu objemu finančních prostředků ve prospěch pohledávek nezajištěných věřitelů, od něhož vzniká dle § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, další nárok insolvenční správkyně na její odměnu z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele. Závěrem insolvenční soud objasnil, proč dospěl k závěru o nutnosti předložit novou konečnou zprávu v situaci, kdy došlo ke změně stavu likvidních prostředků na účtu majetkové podstaty dlužníka vedeného u věřitele S (jako banky), který vstoupil do likvidace.

9. K odvolání insolvenční správkyně dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu.

10. Odvolací soud – cituje § 38 odst. 1, § 169, § 283 odst. 1, § 302 odst. 2 a 3, § 303 odst. 1, § 304 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, dále § 1 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, sen. zn. 29 NSČR 11/2014 – dovodil, že v situaci, kdy insolvenční správkyně při provozu závodu vyplatila zaměstnancům dlužníka celkem částku 25 111 146 Kč, nerozdělovala žádný výtěžek zpeněžení nezajištěným věřitelům z pohledávek postaveným na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Ve shodě s insolvenčním soudem odvolací soud uzavřel, že pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužníka vyplacené při provozování závodu během konkursu nepředstavují základ pro výpočet odměny insolvenčního správce ve smyslu § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., neboť nejsou uspokojovány z výtěžku zpeněžení. Naopak jsou prostředkem jeho získání, tedy nákladem spojeným se správou a zpeněžením. Vzhledem k tomu, že částku 3 648 686 Kč, kterou insolvenční správkyně bezdůvodně deponovala na její odměnu, bude nutno rozvrhnout na dosud neuhrazené pohledávky a následně (případně) znovu vypočítat odměnu insolvenční správkyně určenou z výtěžku zpeněžení rozděleného mezi nezajištěné věřitele, byl dán důvod odmítnout konečnou zprávu podle § 304 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona a uložit insolvenční správkyni, aby předložila novou konečnou zprávu. Závěrem odvolací soud poznamenal, že uhradila-li insolvenční správkyně pohledávky zaměstnanců dlužníka K. M. a D. P. v době jejich splatnosti před více než deseti lety (za jiného stavu majetkové podstaty dlužníka), je bez významu se nyní zabývat tím, zda měly být uhrazeny poměrně.


II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Proti usnesení odvolacího soudu podala insolvenční správkyně dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci[dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

12. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

13. Dovolatelka považuje za nesprávný postup soudu, který jí uložil podat novou konečnou zprávu. Namítá, že insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby rozhodl o konečné zprávě sám a schválil ji v odlišné podobě. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR 103/2020 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 10/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2022“)], a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 2181/2014.

14. Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu, podle něhož pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužníka vzniklé při provozu závodu dlužníka představují náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty, nikoliv pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Namítá, že ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona jsou do pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou řazeny pohledávky dlužníkových zaměstnanců.

15. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužníka při provozování závodu nejsou uspokojovány z výtěžku zpeněžení, ale jsou prostředkem získávání peněz do majetkové podstaty. Nesouhlasí s tím, že jí nebyla přiznána odměna za vypořádání pracovněprávních nároků. Poukazuje přitom na „zákonodárcem vytvořenou konstrukci výtěžku zpeněžení obsaženého v § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb.“ V tomto ohledu dovolatelka snáší argumenty ve prospěch názoru, že insolvenčnímu správci náleží i odměna vypočtená z objemu určeného k uspokojení pracovněprávních pohledávek.

16. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


III. Přípustnost dovolání

17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

18. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

19. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). Pro další úvahy Nejvyššího soudu přitom byl i při posuzování přípustnosti dovolání rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019, a to se zřetelem k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno dne 18. července 2011.

20. Důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá k řešení otázky, zda insolvenční soud mohl dovolatelce uložit, aby předložila novou konečnou zprávu. S poukazem na závěry obsažené v R 10/2022 a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2014 dovolatelka namítá, že insolvenční soud měl konečnou zprávu schválit v odlišné (než předložené) podobě. Potud však rozhodnutí odvolacího soudu není nijak v rozporu s dovolatelkou zmíněnými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Dovolatelka totiž zjevně pomíjí, že jí označená rozhodnutí byla vydána v jiné skutkové situaci, kdy mělo jít o změny nebo doplnění konečné zprávy, které neměnily její základní obsah (§ 304 odst. 4 písm. b/ insolvenčního zákona). V nyní projednávané věci však insolvenční soud dovodil, že věřitelem podané námitky zpochybňují konečnou zprávu jako celek. Odvolací soud přiléhavě vysvětlil, že insolvenční správkyně má částku 3 648 686 Kč deponovanou na její odměnu rozvrhnout na neuhrazené pohledávky a až poté (podle tohoto výsledku) znovu vypočíst odměnu z výtěžku zpeněžení rozděleného mezi nezajištěné věřitele. V uvedených souvislostech lze poukázat na znění § 304 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona, podle něhož po projednání námitek vznesených proti konečné zprávě a vyúčtování insolvenčního správce insolvenční soud rozhodne tak, že odmítne přijmout konečnou zprávu, shledá-li že námitky proti ní vznesené důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu správci, aby předložil novou konečnou zprávu ve lhůtě, kterou určí.

21. Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným pro posouzení dovoláním předestřené otázky týkající se odměny insolvenčního správce z uspokojení pracovněprávních nároků při pokračování provozu dlužníkova závodu. Potud jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech neřešenou.


IV. Důvodnost dovolání

22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

23. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

25. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění účinném od 1. ledna 2008 do 31. prosince 2013 (o způsobu řešení úpadku konkursem bylo rozhodnuto 26. září 2011, viz čl. II přechodných ustanovení vyhlášky č. 398/2013 Sb., kterou se mění vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění vyhlášky č. 488/2012 Sb.):

Podle ustanovení § 38 insolvenčního zákona insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. V případě oddlužení činí výše odměny z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek 25 % výše stanovené prováděcím právním předpisem pro odměnu z počtu přezkoumaných přihlášených pohledávek v konkursu. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty,náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu (odstavec 1). Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit. Důvodem ke snížení odměny je zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo že nenavrhl provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav zpeněžení majetkové podstaty umožňoval (odstavec 3).

Dle ustanovení § 169 insolvenčního zákona pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak (odstavec 1 písmeno a/). Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (odstavec 2).

Podle ustanovení § 283 insolvenčního zákona zpeněžením majetkové podstaty se rozumí převedení veškerého majetku, který do ní náleží, na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Za zpeněžení se k tomuto účelu považuje i využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti. Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí i úplatné postoupení dlužníkových pohledávek; ujednáními, která tomu brání, není insolvenční správce omezen (odstavec 1).

Podle ustanovení § 296 insolvenčního zákona se pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, jakož i náklady, které souvisí se správou majetkové podstaty, hradí z výtěžku zpeněžení (odstavec 1).

Z ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. plyne, že pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměnu insolvenčního správce součet odměny určené z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele a odměny určené z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele (odstavec 1). Pro účely této vyhlášky se výtěžkem zpeněžení určeným k rozdělení mezi nezajištěné věřitele rozumí výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu a výtěžek zpeněžení určený k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za podstatou (odstavec 4).

26. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry.

27. Podstata dovolací argumentace spočívá v tvrzení dovolatelky, že částka vynaložená na uspokojení pracovněprávních pohledávek zaměstnanců dlužníka při provozování závodu tvoří (též) základ pro výpočet odměny insolvenční správkyně dlužníka. V tomto ohledu Nejvyšší soud zastává názor, že částka vynaložená na uspokojení pracovněprávních pohledávek zaměstnanců dlužníka (§ 169 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) nemůže být základem pro určení odměny insolvenčního správce. V dané věci je tudíž určující posoudit, zda částky získané provozem závodu dlužníka, ze kterých insolvenční správkyně hradila mzdy a odměny zaměstnanců závodu, jsou základem pro výpočet její odměny.

28. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1712/2008 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se pro účely výpočtu konkursní odměny správce konkursní podstaty podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 476/1991 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2007 příjmem konkursní podstaty ve smyslu § 7 odst. 3 této vyhlášky, dosaženým dalším provozováním úpadcova podniku, rozumí jen takový příjem, který převýšil náklady vynaložené na jeho dosažení (náklady spojené s dalším provozováním úpadcova podniku). V důvodech usnesení Nejvyšší soud uvedl, že smysl dalšího provozování úpadcova podniku nebo jeho části je dvojí. Především může jít o to, že v rukou správce konkursní podstaty (po přijetí nezbytných opatření) lze (bez zátěže dané „starými dluhy“, předurčenými k částečnému uspokojení až v rozvrhu) dalším provozováním úpadcova podniku vytvářet zisk, prostřednictvím kterého je možné v konečném důsledku zajistit vyšší míru uspokojení pohledávek konkursních věřitelů. Tam, kde je další provozování úpadcova podniku i za trvání konkursu ztrátové nebo se náklady vynaložené na další provozování úpadcova podniku (jen) rovnají příjmům takovým provozem dosaženým (tedy tam, kde další provozování úpadcova podniku není ziskové), je lze ospravedlnit (a to zpravidla jen po omezenou dobu, nezbytně nutnou k přípravě zpeněžení podniku nebo jeho části jedinou smlouvou) potřebou zachování hodnoty podniku pro účely zpeněžení. Taková možnost se nabízí jen tam, kde lze důvodně očekávat, že zpeněžení úpadcova podniku nebo jeho části „za chodu“ (zpravidla postupem podle § 27a zákona č. 328/1991Sb., o konkursu a vyrovnání) zajistí vyšší míru uspokojení konkursních věřitelů, která vykompenzuje případné ztráty, jež s sebou pokračování dalšího provozování úpadcova podniku může nést.

29. K závěrům usnesení sp. zn. 29 Cdo 1712/2008 se Nejvyšší soud v poměrech insolvenčního zákona přihlásil v usnesení sen. zn. 29 NSČR 11/2014, nebo v usnesení ze dne 31. října 2018, sen. zn. 29 NSČR 186/2016.

30. V usnesení sen. zn. 29 NSČR 11/2014 Nejvyšší soud (mimo jiné) dovodil, že náklady vynakládané na provoz dlužníkova podniku (coby předmětu zajištění) nepatří k nákladům spojeným se zpeněžením podniku, ani k prostým nákladům spojeným s jeho správou. Tam, kde se dalším provozováním dlužníkova podniku vytváří zisk, prostřednictvím kterého je možné v konečném důsledku zajistit vyšší míru uspokojení pohledávek insolvenčních věřitelů, se náklady vynaložené na další provozování dlužníkova podniku hradí z příjmů takovým provozem dosažených. Tam, kde se náklady vynaložené na další provozování dlužníkova podniku (jen) rovnají příjmům takovým provozem dosaženým (tedy tam, kde další provozování dlužníkova podniku není ziskové), se náklady vynaložené na další provozování dlužníkova podniku rovněž hradí z příjmů takovým provozem dosažených.

31. Poměřováno závěry výše zmíněné judikatury lze dovolatelce dát za pravdu v tom, že pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužníka vzniklé při provozu závodu dlužníka nepředstavují náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka (jak uzavřel odvolací soud).

32. Na tomto místě pak Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

33. V uvedených souvislostech lze poukázat na smysl a účel úpravy § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. Insolvenční soud potud správně zdůraznil, že odměna insolvenční správkyně vypočítaná z výplat pracovněprávních nároků zaměstnanců při provozu ztrátového podniku nemůže tvořit základ výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele; opačný výklad by totiž vedl k nežádoucí situaci, kdy by odměna insolvenční správkyně při zvyšujícím se objemu vyplácených pracovněprávních nároků zaměstnanců při provozu ztrátového závodu dlužníka narůstala a současně by docházelo k poklesu míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Taktéž odvolací soud správně poukázal na to, že rozhodujícím kritériem pro výpočet výše odměny insolvenčního správce je částka určená k vydání zajištěným věřitelům, respektive k rozdělení mezi nezajištěné věřitele, nikoliv to, jakým způsobem bylo zpeněžení dosaženo či jaká byla míra aktivity insolvenčního správce při zpeněžování.

34. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že za příjem získaný provozováním závodu dlužníka lze považovat čistý zisk vytvořený provozem závodu dlužníka a příjem ze zpeněžení tohoto závodu. Pro účely odměny insolvenčního správce není možné pracovat se mzdovými náklady zaměstnanců dlužníka. To není možné již proto, že hodnota závodu, jehož prodejem (zpeněžením) se takového „příjmu“ dosahuje, zásadně vzniká coby důsledek nákladů vložených do provozu závodu (včetně nákladů na mzdy a odměny zaměstnanců dlužníka).

35. V projednávaném případě tedy dovolatelce náleží pouze odměna z prodeje závodu. Jestliže by při provozování dlužníkova závodu dosáhla reálný zisk, počítala by se její odměna i z tohoto zisku. Tento názor sdílí i komentářová literatura, podle níž je-li dlužníkův závod předmětem zajištění a vznikají-li při jeho provozu pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, insolvenční správce nemá nárok na odměnu dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb. z uspokojování těchto pohledávek, třebaže by tomu mohl nasvědčovat jazykový výklad § 1 odst. 4 vyhlášky. Takový postup by byl v rozporu se zákazem zvýhodnění jedné skupiny věřitelů (zajištěných) na úkor skupiny jiné (nezajištěných věřitelů). Srov. Jirmásek, T. Odměna insolvenčního správce. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 142-144.

36. Veden výše uvedenými úvahami Nejvyšší soud uzavírá, že částky získané provozem dlužníkova závodu, z nichž insolvenční správkyně platila pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužníka vzniklé při provozování závodu během konkursu, nepředstavují základ pro výpočet odměny insolvenční správkyně ve smyslu § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb.

37. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání insolvenční správkyně dlužníka zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs