// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 28.11.2024

Návrh správce konkursní podstaty na vydání částečného rozvrhu dle ZKV

I. Z úpravy obsažené v § 30 odst. 3 ZKV je patrno, že návrhová iniciativa ohledně částečného rozvrhu není v rukou konkursního soudu (ten není oprávněn povolit částečný rozvrh, jemuž nepředcházel návrh správce konkursní podstaty odsouhlasený věřitelským výborem). Podá-li správce konkursní podstaty návrh na vydání částečného rozvrhu odsouhlasený věřitelským výborem, konkursní soud o takovém návrhu rozhodne (částečný rozvrh povolí) poté, co dospěje k závěru o splnění předpokladů uvedených v § 30 odst. 3 ZKV. Není však oprávněn sám určovat, jaká částka má být částečným rozvrhem rozdělena mezi věřitele. Konkursní soud tak nemá důvod zkoumat návrh správce konkursní podstaty na vydání částečného rozvrhu v tom ohledu, zda částka navržená k rozdělení mezi konkursní věřitele nemůže být vyšší.

II. Při částečném rozvrhu nejsou pro rozvrhové usnesení (usnesení o částečném rozvrhu) předepsány náležitosti, jež by se lišily (vyjma poslední větou ustanovení § 30 odst. 3 ZKV předepsané povinnosti uvést v konečném rozvrhu, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu) od náležitostí rozvrhového usnesení o konečném rozvrhu. Tam, kde se v konkursu nenacházejí žádné pohledávky první třídy, se částečný rozvrh týká [ponechají-li se stranou pohledávky za podstatou a pracovní nároky (§ 32 odst. 1 ZKV)] pohledávek věřitelů druhé třídy. V tomto posledním případě se rozvrhové usnesení o částečném rozvrhu liší (má lišit) od rozvrhového usnesení o rozvrhu konečném jen rozsahem (výší) rozdělované částky (jelikož se jím rozvrhuje jen část výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce). Vztahuje-li se rozvrhové usnesení o částečném rozvrhu na pohledávky věřitelů určité třídy (první nebo druhé), musí se vždy vypořádat se všemi pohledávkami věřitelů takové třídy, jejichž uspokojení přichází v úvahu při (konečném) rozvrhu. V rámci dané třídy nelze při částečném rozvrhu uspokojit jen některé věřitele dané třídy, aniž by z výrokové části rozvrhového usnesení o částečném rozvrhu bylo patrno, jak jsou (mají být) částečným rozvrhem vypořádány další pohledávky věřitelů téže třídy. Povahou rozvrhového usnesení o částečném rozvrhu je pak dáno, že nemůže nastat situace, kdy by podle něj některé z pohledávek (jichž se má částečný rozvrh týkat) částečným rozvrhem nebyly uspokojeny vůbec (takové rozhodnutí má povahu konečného rozvrhu). Splnění částečného rozvrhu vede v rozsahu poskytnutého plnění k zániku pohledávek těch věřitelů, kteří se podílejí na částečném rozvrhu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1412/2023, ze dne 31. 7. 2024

vytisknout článek

Dotčené předpisy:
§ 7 ZKV ve znění do 31. 12. 2007
§ 30 odst. 3 ZKV ve znění do 31. 12. 2007

Kategorie: konkursní řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Usnesením ze dne 12. března 2021, č. j. (54, 39) 10 K 18/2002-185, Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce ICOM a. s. (dále též jen „úpadce IM“):

[1] Povolil částečný rozvrh, s tím, že v něm bude rozdělena částka 138.703.218 Kč (bod I. výroku).

[2] Určil, že každá pohledávka zjištěná a zařazená ve druhé třídě pohledávek bude uspokojena v částečném rozvrhu z částky 138.703.218 Kč poměrně, a to ve výši 80 % a jednotlivé pohledávky konkursních věřitelů budou uspokojeny tak, že:

1) konkursní věřitel ICOM transport a. s. obdrží na pohledávku ve výši 1.315,20 Kč částku 1.052 Kč,

2) konkursní věřitel Bourke Trust a. s. (dále též jen „konkursní věřitel B“) obdrží na pohledávku ve výši 2.117,50 Kč částku 1.694,00 Kč, na pohledávku ve výši 6.347 Kč částku 5.078 Kč, na pohledávku ve výši 5.576 Kč částku 4.461 Kč a na pohledávku ve výši 8.833 Kč částku 7.066 Kč,

3) konkursní věřitel Mgr. J. Z. (dále jen „J. Z.“), správce konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST s. r. o. (dále jen „úpadce IT“), obdrží na pohledávku ve výši 168.880.542 Kč částku 135.104.434 Kč,

4) konkursní věřitel Finanční úřad pro Kraj Vysočina obdrží na pohledávku ve výši 4.396.911 Kč částku 3.517.529 Kč,

5) konkursní věřitel Česká republika - Česká správa sociálního zabezpečení obdrží na pohledávku ve výši 45.849 Kč částku 36.679 Kč, a

6) konkursní věřitel Dražební společnost MORAVA s. r. o. obdrží na pohledávku ve výši 31.531,20 Kč částku 25.225 Kč (bod II. výroku).

[3] Určil, že konkursní věřitelé označení v bodě II. výroku sdělí do 15 dnů ode dne zveřejnění usnesení správci konkursní podstaty číslo bankovního účtu, na který jim mají být zaslány určené částky (bod III. výroku).

[4] Oznámil, že usnesení bude od 12. března 2021 po dobu 30 dnů vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu (bod IV. výroku).

2. Konkursní soud – vycházeje z ustanovení § 432 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 30 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), z ustanovení § 522, § 534 a § 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a z ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl k následujícím závěrům:

3. Správce konkursní podstaty úpadce IM zdůvodnil, které pohledávky nebudou uspokojeny (většinou proto, že byly popřeny a konkursní věřitelé buď nepodali v určené lhůtě žalobu na určení pohledávky, nebo byla taková jejich žaloba zamítnuta). Zvláštní případ představují pohledávky č. 2, 8, 18 a 21.

4. Původním věřitelem pohledávky č. 21 byla společnost GTS Czech s. r. o., jejímž procesním nástupcem se v průběhu řízení stala konkursní věřitelka M. L. (dále též jen „M. L.“). Tato pohledávka zanikla tím, že ji se souhlasem úpadce IM uhradila společnost HSK Invest, a. s. (dále jen „společnost H“); jelikož M. L. odmítla plnění přijmout, bylo splněno do soudní úschovy (v návaznosti na § 3028 odst. 3 o. z. se tak stalo podle § 522, § 534 a § 568 obč. zák.).

5. U pohledávek č. 2, 8 a 18 je situace srovnatelná. Konkursní věřitelé, kteří je původně přihlásili, je v průběhu řízení postoupili společnosti Polar Consulting, s. r. o. (dále jen „společnost P“), jež se stala jejich procesním nástupcem. Následně, usneseními z 30. listopadu 2020 a z 8. prosince 2020, rozhodl konkursní soud o procesním nástupnictví společnosti ACTAFIN s. r. o. (dále jen „konkursní věřitel A“). Proti těmto usnesením podal odvolání konkursní věřitel B. Úpadce IM v podání doručeném konkursnímu soudu dne 8. února 2021 doložil, že na tyto pohledávky společnost H se souhlasem úpadce IM složila do soudní úschovy ve prospěch konkursního věřitele A plnění ve výši uplatňovaných pohledávek, čímž pohledávky zanikly. Nelze pochybovat o tom, že pohledávky nabyl konkursní věřitel A a pro účely rozvrhového usnesení není podstatné, zda účastníkem konkursního řízení je jako jejich věřitel společnost P nebo konkursní věřitel A, případně zda účast konkursního věřitele v řízení zanikla splněním závazku (dluhu).

6. Ostatní věřitelé budou v částečném rozvrhu uspokojeni dle návrhu správce konkursní podstaty.

7. O odvolání společnosti P, konkursního věřitele A, M. L., Mgr. M. G. (dále jen „M. G.“) a úpadce IM rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. prosince 2021, č. j. 3 Ko 7/2021-479 (nyní žurnalizovaným na č. l. 6740), tak, že:

[1] Odmítl odvolání společnosti P a M. G. (první výrok).

[2] Potvrdil usnesení konkursního soudu (druhý výrok).

8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona, z ustanovení § 7, § 30, § 31, § 32 a § 66a odst. 1 ZKV, § 218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), § 3028 odst. 3 o. z., § 332 odst. 1 a § 370 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), z § 568 obč. zák. a z ustanovení § 44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 6/2002 Sb., soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:

9. Společnost P poté, co své pohledávky postoupila a co bylo pravomocně rozhodnuto o procesním nástupnictví, přestala být konkursním věřitelem úpadce IM. Konkursním věřitelem úpadce IM není ani M. G. Proto byl důvod odvolání těchto osob odmítnout podle § 218 písm. b/ o. s. ř.

10. Námitka M. L. a úpadce IM, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce, není důvodná.

11. Námitky M. L. a M. G., že rozvrhové usnesení nezmiňuje uspokojení jejich dosud neuhrazených pohledávek za „majetkovou podstatou“ (správně za konkursní podstatou), nejsou důvodné.

12. Pravomocná usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018, č. j. 81 Cm 71/2016-97, a ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 73 Cm 116/2017-34, přiznávají náhradu nákladů řízení vůči úpadci IM (nikoli vůči správci konkursní podstaty úpadce IM), takže nejde o pohledávky dle § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV (a M. G. není konkursním věřitelem).

13. Námitka M. L., že je věřitelkou částečným rozvrhem opomenuté pohledávky přihlášené do konkursního řízení pod č. 21 (celkem šlo o částku 35.946 Kč), též není důvodná. Tato pohledávka totiž zanikla tím, že ji uhradila za úpadce IM (s jeho souhlasem) společnost H (složením do soluční úschovy). Z téhož důvodu je neopodstatněná námitka konkursního věřitele A. Také pohledávky tohoto konkursního věřitele (č. 2, 8 a 18) v celkové výši 211.870,90 Kč uhradila za úpadce IM (s jeho souhlasem) společnost H (složením do soluční úschovy).

14. Konkursní soud (tedy) v rozvrhovém usnesení neopomenul ani pohledávku, kterou M. L. přihlásila do konkursního řízení pod č. 21, ani pohledávky, které do konkursního řízení přihlásil (pod č. 2, 8 a 18) konkursní věřitel A. Šlo o pohledávky uspokojené mimo konkursní řízení a proč nejsou zahrnuty v částečném rozvrhu, vysvětlil konkursní soud v důvodech svého usnesení. Nepřichází-li v úvahu uspokojení těchto pohledávek v částečném rozvrhu, nelze je uvádět ve výrokové části rozvrhového usnesení.

15. Námitka M. L. a úpadce IM, že usnesení konkursního soudu je nesprávné, neboť podle něj má být plněno konkursnímu věřiteli B, ačkoliv se nestal hmotněprávním věřitelem pohledávek přihlášených pod č. 19 a 36 (jelikož souhlas s plněním závazků třetí osobou neposkytla za úpadce IM k tomu oprávněná osoba), také není opodstatněná. Závěr, že konkursní věřitel B vstoupil úhradou těchto pohledávek (za úpadce IM) do práv původních věřitelů, přijal odvolací soud již v usnesení ze dne 30. června 2021, č. j. 3 Ko 11/2021-P36, jakož i v usnesení ze dne 30. června 2021, č. j. 3 Ko 11/2021-P19, a důvod se od něj odchýlit nemá.

16. Důvodná není ani námitka M. L. a úpadce IM, že do částečného rozvrhu byla nesprávně zařazena pohledávka J. Z. přihlášená do konkursního řízení pod č. 10, a to s přihlédnutím k výsledku incidenčního sporu o určení pravosti pohledávky, danému pravomocným rozsudkem konkursního soudu ze dne 29. června 2020, č. j. (70)15 Cm 134/2008-680. Zánik peněžité pohledávky zjištěné v označeném incidenčním sporu nezakládá skutečnost, že společnost ČETRANS a. s. (dále jen „společnost Č“) předala J. Z. hromadnou akcii na jméno úpadce IT.

17. Námitkou, že J. Z. byly nesprávně uhrazeny [jako pohledávky za „majetkovou podstatou“ (správně za konkursní podstatou)] pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení přiznané vykonatelnými soudními rozhodnutími (tedy námitkou, že výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi věřitele mohl být vyšší), se odvolací soud nezabýval.

18. Podstata věcného přezkumu správnosti rozvrhového usnesení vůči konkursním věřitelům tkví v posouzení, zda podle pravidel určených zákonem o konkursu a vyrovnání bude mezi konkursní věřitele rozvržen dosažený výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty způsobem, jenž bude odpovídat jejich zjištěným pohledávkám (v návaznosti na výsledky přezkumného jednání a incidenčních sporů vyvolaných popěrnými úkony); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012 sp. zn. 29 Cdo 2106/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2013, pod číslem 49 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Z tohoto hlediska je správný závěr konkursního soudu, že byly splněny podmínky pro povolení částečného rozvrhu.

19. Stav na účtech konkursní podstaty (155.009.322,25 Kč) umožňuje částečný rozvrh tak, aby mezi všechny konkursní věřitele s uspokojitelnými pohledávkami druhé třídy bylo rozděleno 138.703.218 Kč. Částečný rozvrh neohrožuje rozvrh konečný, když po jeho provedení zůstane v konkursní podstatě dostatek prostředků na úhradu možných nákladů konkursního řízení. S částečným rozvrhem souhlasil zástupce věřitelů, takže konkursní soud nepochybil, jestliže částečný rozvrh povolil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

20. Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání M. L. (podáním datovaným 16. května 2022, č. l. 6816-6829) a úpadce IM (podáním datovaným 22. dubna 2022, č. l. 6796-6808), opírajíce přípustnost dovolání o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a majíce za to, že soudy vyřešily některé (dále označené) právní otázky v rozporu s hmotným právem (respektive s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu) a že zčásti jde o právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené.

21. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

22. Oba dovolatelé shodně žádají, aby se Nejvyšší soud vyslovil k otázkám:

[1] zda náklady řízení přiznané navrhovatelům v řízeních o vyslovení neplatnosti rozhodnutí správce konkursní podstaty přijatých správcem konkursní podstaty jako jediným akcionářem společnosti při výkonu akcionářských práv dle § 14a odst. 1 ZKV, představují náklady spojené s udržováním a správou podstaty ve smyslu § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV;

[2] zařazení pohledávky J. Z. mezi pohledávky, na které se má plnit podle částečného rozvrhu;

[3] rozsahu dovolacího přezkumu částečného rozvrhu co do povinnosti odvolacího soudu posoudit námitky založené na nesouhlasu s částkou, která má být podle částečného rozvrhu rozdělena mezi konkursní věřitele a s tím související nezákonnosti pokynů konkursního soudu ze dne 16. března 2016, 1. března 2017, 6. června 2017 a 14. března 2018;

23. Dovolatelka (M. L.) dále žádá, aby Nejvyšší soud zodpověděl i otázku:

[4] Lze vynechat ve výroku rozvrhového usnesení zjištěné pohledávky s tím, že byly uspokojeny mimo konkursní řízení, když souhlas dlužníka s takovým uspokojením nebyl dán?

24. K otázkám č. 1 až 3 oba dovolatelé (shodně) argumentují takto:

K otázce č. 1 (K povaze náhrady nákladů řízení)

25. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pohledávky přiznané M. G. a M. L. vůči úpadci IM jako náhrada nákladů řízení ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 71/2016 a pod sp. zn. 73 Cm 116/2017 nejsou pohledávkami dle § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV. Mají za to, že potud jde o otázku dovolacím soudem částečně neřešenou a odvolacímu soudu vytýkají, že nezohlednil specifika řízení, o které šlo, totiž řízení o určení neplatnosti rozhodnutí přijatých správcem konkursní podstaty úpadce IM jako jediným akcionářem při výkonu akcionářských práv dle ustanovení § 14a odst. 1 ZKV. K tomu dovozují, že takové náklady mají přímý vztah ke konkursní podstatě úpadce IM, respektive k majetku v ní sepsanému, když vznikly v návaznosti na úkony správce konkursní podstaty úpadce IM činěné v souvislosti se správou konkursní podstaty úpadce IM. Z toho, že usnesení o částečném rozvrhu uvedené (neuspokojené) pohledávky za konkursní podstatou neobsahuje, usuzují dovolatelé na jeho nepřezkoumatelnost.

26. Pro případ, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že pohledávky M. G. a M. L. nejsou pohledávkami za konkursní podstatou, jej dovolatelé vybízejí, aby reagoval na zjevně nespravedlivý stav, který vznikl tím, že konkursní soud vůči jednomu z konkursních věřitelů (J. Z.) úhradu takových pohledávek (jako pohledávek za konkursní podstatou) umožnil.

K otázce č. 2 (K zařazení pohledávky J. Z. do částečného rozvrhu)

27. Potud dovolatelé poukazují na to, že v incidenčním sporu ukončeném rozsudkem konkursního soudu ze dne 29. června 2020, který nabyl právní moci dne 11. srpna 2020, ani v konkursním řízení se soudy nezabývaly skutečnostmi, které podle nich přivodily zánik pohledávky J. Z. již před vydáním onoho rozsudku. K tomu se dovolávají závěrů obsažených (pro tuto konkursní věc) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2022, sp. zn. 29 Cdo 352/2020, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 828/2006 [jde o rozsudek ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 828/2006, uveřejněný pod číslem 59/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 59/2009“)].

28. Za správné nepokládají dovolatelé ani ty závěry napadeného usnesení, na jejichž základě odvolací soud neshledal opodstatněnou jejich námitku, že pohledávka zanikla po vydání rozsudku konkursního soudu ze dne 29. června 2020 tím, že společnost Č předala J. Z. hromadnou akcii na jméno úpadce IT. K tomu s odkazem na obecnou judikaturu k vindikačním nárokům, představovanou „rozhodnutím“ Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2194/2011 (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2012) a „rozhodnutím“ Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2419/2012 (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013) dovozují, že pohledávka J. Z. je eventuálním (podmíněným) nárokem J. Z. na peněžité plnění a že ji lze (stále) uspokojit vydáním věci, za kterou je požadována peněžitá náhrada. Odtud též dovozují, že soudy pochybily i tím, že pohledávku J. Z. měly za nepodmíněnou.

K otázce č. 3 (K rozsahu přezkumu částečného rozvrhu a k nezákonnosti pokynů konkursního soudu)

29. Tuto otázku mají dovolatelé za dovolacím soudem neřešenou, usuzujíce, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2106/2010 (z nějž vyšel odvolací soud) na danou věc nedopadá, neboť se týká rozvrhu konečného. Míní proto, že konkursní soud je povinen zkoumat návrh správce konkursní podstaty na částečný rozvrh i v tom ohledu, zda částka určená k rozdělení mezi konkursní věřitele neměla být vyšší [v této věci o částky, které byly vyplaceny z prostředků konkursní podstaty (podle nich v rozporu se zákonem) na úhradu pohledávek J. Z. (coby pohledávek za konkursní podstatou) z titulu náhrady nákladů řízení (která mu ale byla přiznána vůči úpadci IM, nikoli vůči správci konkursní podstaty (úpadce IM)]. Potud se dále dovolávají závěrů obsažených (k usnesení o částečném rozvrhu) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sp. zn. 29 Cdo 5553/2017. Na správnost tohoto názoru usuzují dovolatelé i z toho, že částečnému rozvrhu nepředchází konečná zpráva, u které se takové námitky projednávají při rozvrhu konečném. Pokyny, které za účelem úhrady těchto pohledávek J. Z. udělil konkursní soud správci konkursní podstaty úpadce IM (při výkonu dohlédací činnosti) dne 16. března 2016, 1. března 2017, 6. června 2017 a 14. března 2018, jsou proto nezákonné.

K otázce č. 4 (K obsahu výroku rozvrhového usnesení)

30. K otázce č. 4 argumentuje M. L. (dovolání úpadce IM ji neobsahuje) ve prospěch závěru, že v usnesení o částečném rozvrhu chybí její pohledávka přihlášená pod č. 21 (ve výši 35.946 Kč) a pohledávky konkursního věřitele A přihlášené pod č. 2, 8 a 18 (ve výši 126.492 Kč, 63.001,19 Kč a 22.377,71 Kč). Přitom má za nesprávný úsudek soudů, že její účast v konkursním řízení zanikla složením částky 35.946 Kč v její prospěch (společností H) do soluční úschovy (jde o úschovní věc vedenou u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Sd 10/2020). Dovolatelka s odkazem na ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. dovozuje, že souhlas dlužníka (úpadce IM) ze dne 17. července 2020 s úhradou pohledávky třetí osobou (společností H) není platný, jelikož K. F. (dále jen „K. F.“), která jej udělila za úpadce IM, se nikdy nestala statutární ředitelkou úpadce IM. Proto dovolatelka byla oprávněna odmítnout nabídnuté plnění, což učinila. Dovolatelka dále snáší argumenty ve prospěch závěru o neplatnosti (nicotnosti) jmenování K. F. předsedkyní správní rady úpadce IM, z nichž se zřetelem k závěrům obsaženým v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1073/2020 (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2020) usuzuje na neúčinnost doručování písemnosti úpadci IM prostřednictvím K. F. v konkursním řízení a na neúčinnost všech procesních úkonů učiněných za úpadce IM prostřednictvím K. F. Hmotněprávní dopad neplatnosti (nicotnosti) jmenování K. F. se podle dovolatelky promítá v tom, že společnost H pro absenci souhlasu úpadce IM neplnila za úpadce IM jeho dluh vůči dovolatelce složením předmětné částky do soudní úschovy.

31. Dále dovolatelka uvádí, že v rozhodné době (od 17. července 2020, kdy K. F. udělila souhlas, do 25. listopadu 2020, kdy nabylo právní moci usnesení o přijetí úschovy) se vůči společnosti H neuplatní ani princip materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku, jelikož dovolatelka jako věřitelka pohledávky, nebyla v dobré víře ohledně onoho zápisu (proto také nabízené plnění nepřijala).

32. Správce konkursní podstaty úpadce IM ve vyjádření navrhuje obě dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodná, případně zamítnout. K tomu především poukazuje na to, že k dovolání proti prvnímu výroku napadeného usnesení nejsou dovolatelé subjektivně legitimováni.

33. Ve vztahu ke druhému výroku napadeného rozhodnutí pak správce konkursní podstaty ohledně dovolateli předestřených právních otázek poukazuje na to, že staví-li dovolatelé své odlišné právní postoje na jiném skutkovém stavu, pak není dovolání (již proto) přípustné.

(…)

III. Přípustnost dovolání

40. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. Pro danou věc je tedy nadále rozhodný zákon o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 a občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007. Srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 16/2009“).

41. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaných dovolání. Oba dovolatelé napadají usnesení odvolacího soudu dovoláním v plném rozsahu (slovy dovolatelky jde o dovolání „proti celému usnesení“ a slovy dovolatele se usnesení odvolacího soudu napadá dovoláním „v celém rozsahu“).

42. Obě dovolání tedy směřují i proti prvnímu výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání společnosti P a M. G. V tomto rozsahu nejsou dovolání přípustná subjektivně ani objektivně.

43. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Srov. např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 21. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 2/2021, uveřejněného pod číslem 70/2023 Sb. rozh. obč.

44. Je zjevné, že odmítnutím odvolání mohl odvolací soud způsobit procesní újmu pouze dotčeným (odmítnutým) odvolatelům (společnosti P a M. G.). Dovolání M. L. a úpadce IM proti prvnímu výroku napadeného usnesení proto Nejvyšší soud odmítl jako subjektivně nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř. Ostatně, dovolání potud nejsou přípustná ani objektivně (je důvod je odmítnout též podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.). Nejde totiž o měnící ani o potvrzující usnesení odvolacího soudu ve věci samé; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2006, pod číslem 174.

45. Dovolání proti druhému (potvrzujícímu) výroku napadeného usnesení ve věci samé může být (objektivně) přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.

K otázce č. 1 (K povaze náhrady nákladů řízení)

46. Důvod připustit dovolání pro odpověď na otázku č. 1, Nejvyšší soud nemá. K námitce dovolatelů, že částečný rozvrh nevypořádal pohledávky za konkursní podstatou z titulu náhrady nákladů řízení přiznaných M. G. a M. L. vůči úpadci IM v označených soudních řízeních, budiž řečeno, že ve spojení s touto otázkou je dovolání úpadce IM subjektivně nepřípustné zcela a dovolání M. L. v rozsahu týkajícím se pohledávky M. G.; tím, že soudy tyto pohledávky nevypořádaly, totiž v poměrech dovolatelů nenastala žádná újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že na základě odpovědi na takovou otázku dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu. K dovolání úpadce IM lze potud dodat, že je věcí dotčených osob (M. G. a M. L.), zda budou brojit proti tomu, že jejich pohledávky nebyly uspokojeny. Stejně tak platí u dovolání M. L., že nemá žádný důvod se starat o to, zda byla uspokojena pohledávka M. G. (to je věcí M. G.).

47. V rozsahu, v němž M. L. ve svém dovolání namítá, že nebyla uspokojena její pohledávka za konkursní podstatou, nemá Nejvyšší soud důvod připustit dovolání proto, že napadené rozhodnutí je potud souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV představovanou např. rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2011, pod číslem 106. Náhrada nákladů řízení přiznaná v oněch řízeních M. L. dozajista není nákladem M. L. spojeným s udržováním a správou podstaty již proto, že nejde o částku, o kterou by se konkursní podstata obohatila, ani o „náklad“ vynaložený tím, kdo konkursní podstatu spravuje a udržuje (správcem konkursní podstaty); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2011, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sb. rozh. obč.

K otázce č. 2 (K zařazení pohledávky J. Z. do částečného rozvrhu)

48. Oba dovolatelé uplatňují dovoláním pouze dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.

49. Námitky dovolatelů proti zařazení pohledávky J. Z. do částečného rozvrhu jsou zjevně skutkovou (a tedy nepřípustnou) polemikou s výsledky incidenčního sporu, z nichž soudy potud vyšly. Skutkový charakter má i námitka, že pohledávka J. Z. zanikla po vydání rozsudku konkursního soudu ze dne 29. června 2020 tím, že společnost Č předala J. Z. hromadnou akcii na jméno úpadce IT (srov. reprodukci dovolání v odstavci 28. odůvodnění shora). Skutkový stav věci, z nějž vyšel odvolací soud, nevede k závěru, že takto došlo (mělo dojít) k zániku zjištěné pohledávky J. Z. Nejvyšší soud proto neshledal dovolání přípustným ani pro odpověď na otázku č. 2.

50. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. však Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro odpověď na otázku č. 3 (u obou dovolatelů), dovolacím soudem dosud neřešenou, a pro odpověď na otázku č. 4 (u dovolání M. L.) vyřešenou v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

51. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

52. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

53. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

54. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, pro věc rozhodném (srov. opět R 16/2009 a odstavec 40. odůvodnění shora):

§ 7 (ZKV)
Účastníci konkursu

Účastníky konkursu jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky (dále jen „konkursní věřitelé“) a dlužník.

§ 30

(…)
(3) Se souhlasem věřitelského výboru může správce navrhnout, aby soud ještě před schválením konečné zprávy povolil částečný rozvrh, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo. V konečné zprávě i v konečném rozvrhu se uvede, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu.

55. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k otázkám, pro jejichž zodpovězení shledal dovolání přípustným, následující závěry:

K otázce č. 3 (K rozsahu přezkumu částečného rozvrhu a k nezákonnosti pokynů konkursního soudu)

56. Ustanovení § 30 odst. 3 věty první ZKV předjímá možnost částečného rozvrhu pro situace, kdy procesu konečného zpeněžení majetku konkursní podstaty brání (mohou bránit) např. některé dosud neskončené incidenční spory (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3169/2011). Návrh správce konkursní podstaty na částečný rozvrh je podmíněn tím, že to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty, jakož i tím, že je zřejmé, že provedení (konečného) rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo. Předpokladem takového postupu je i to, že jej (správci konkursní podstaty) odsouhlasil věřitelský výbor.

57. V této věci vyšel konkursní soud z návrhu správce konkursní podstaty, podle kterého se na účtech konkursní podstaty nachází částka 155.009.322,25 Kč, takže částečným rozvrhem lze rozvrhnout částku 138.703.218 Kč, když i po zohlednění neuhrazených (očekávaných) pohledávek za konkursní podstatou zůstane dostatečná rezerva (pro konečný rozvrh) ve výši 7.200.000 Kč.

58. Z úpravy obsažené v § 30 odst. 3 ZKV je patrno, že návrhová iniciativa ohledně částečného rozvrhu není v rukou konkursního soudu (ten není oprávněn povolit částečný rozvrh, jemuž nepředcházel návrh správce konkursní podstaty odsouhlasený věřitelským výborem). Podá-li správce konkursní podstaty návrh na vydání částečného rozvrhu odsouhlasený věřitelským výborem, konkursní soud o takovém návrhu rozhodne (částečný rozvrh povolí) poté, co dospěje k závěru o splnění předpokladů uvedených v § 30 odst. 3 ZKV. Není však oprávněn sám určovat, jaká částka má být částečným rozvrhem rozdělena mezi věřitele. Odpověď na otázku č. 3 tedy zní tak, že konkursní soud nemá důvod zkoumat návrh správce konkursní podstaty na vydání částečného rozvrhu v tom ohledu, zda částka navržená k rozdělení mezi konkursní věřitele nemůže být vyšší.

59. Dovolání tak potud nejsou důvodná. Odpovědí na otázku č. 3 se konečným způsobem vyčerpává obsah dovolání podaného úpadcem IM, takže Nejvyšší soud je v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení na tomto místě zamítá (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

K otázce č. 4 (K obsahu výroku rozvrhového usnesení)

60. Při částečném rozvrhu nejsou pro rozvrhové usnesení (usnesení o částečném rozvrhu) předepsány náležitosti, jež by se lišily (vyjma poslední větou ustanovení § 30 odst. 3 ZKV předepsané povinnosti uvést v konečném rozvrhu, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu) od náležitostí rozvrhového usnesení o konečném rozvrhu. Tam, kde se v konkursu nenacházejí žádné pohledávky první třídy, se částečný rozvrh týká [ponechají-li se stranou pohledávky za podstatou a pracovní nároky (§ 32 odst. 1 ZKV)] pohledávek věřitelů druhé třídy. V tomto posledním případě se rozvrhové usnesení o částečném rozvrhu liší (má lišit) od rozvrhového usnesení o rozvrhu konečném jen rozsahem (výší) rozdělované částky (jelikož se jím rozvrhuje jen část výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce). Vztahuje-li se rozvrhové usnesení o částečném rozvrhu na pohledávky věřitelů určité třídy (první nebo druhé), musí se vždy vypořádat se všemi pohledávkami věřitelů takové třídy, jejichž uspokojení přichází v úvahu při (konečném) rozvrhu. V rámci dané třídy nelze při částečném rozvrhu uspokojit jen některé věřitele dané třídy, aniž by z výrokové části rozvrhového usnesení o částečném rozvrhu bylo patrno, jak jsou (mají být) částečným rozvrhem vypořádány další pohledávky věřitelů téže třídy. Povahou rozvrhového usnesení o částečném rozvrhu je pak dáno, že nemůže nastat situace, kdy by podle něj některé z pohledávek (jichž se má částečný rozvrh týkat) částečným rozvrhem nebyly uspokojeny vůbec (takové rozhodnutí má povahu konečného rozvrhu); srov. shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5553/2017. Splnění částečného rozvrhu vede v rozsahu poskytnutého plnění k zániku pohledávek těch věřitelů, kteří se podílejí na částečném rozvrhu; srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008, pod číslem 168.

61. Dovolatelka k této otázce argumentuje ve prospěch závěru, že při částečném rozvrhu neměla být opomenuta jako věřitelka zjištěné pohledávky č. 21 (ve výši 35.946 Kč), která nezanikla tím, že ji za úpadce IM uhradila (se souhlasem úpadce IM) společnost H. Touto otázkou se Nejvyšší soud zabýval (v poměrech stejného konkursní řízení) v usnesení sp. zn. 29 Cdo 2084/2022 (na základě dovolání M. L. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2021, č. j. 3 Ko 15/2021-P21).

62. Tam Nejvyšší soud ozřejmil, že pohledávka č. 21 byla přihlášena do konkursního řízení jako pohledávka vzešlá ze smlouvy o poskytování veřejných telekomunikačních služeb ze dne 30. září 2005, takže pro účely posouzení, zda zanikla splněním, jsou (při absenci jiné dohody věřitele s úpadcem IM) i v době od 1. ledna 2014 rozhodné právní předpisy účinné do 31. prosince 2013.

63. Pro účely posouzení námitky týkající se souhlasu s úhradou dluhu proto přichází v úvahu buď úprava obsažená v § 534 obč. zák., nebo úprava obsažená v § 332 odst. 1 obch. zák. (pro případ, že šlo o obchodní závazkový vztah). V obou případech platí, že bez prokázané dohody třetí osoby s dlužníkem (§ 534 obč. zák.), nebo bez prokázaného souhlasu dlužníka s tím, aby za něj plnila třetí osoba, není věřitel povinen přijmout plnění dluhu nabízené mu za dlužníka třetí osobou. Složením částky odpovídající dluhu za dlužníka ve prospěch věřitele do soluční úschovy u soudu, pak bez takové „dohody“ s dlužníkem nebo bez souhlasu dlužníka nepřivodí zánik dluhu splněním.

64. Souhlas dlužníka (úpadce) s tím, aby pohledávku přihlášenou do konkursního řízení za něj uhradila konkursnímu věřiteli třetí osoba (§ 332 odst. 1 obch. zák.), jakož i dohoda třetí osoby s dlužníkem (uzavřená ve smyslu § 534 obč. zák.), o tom, že za dlužníka uhradí konkursnímu věřiteli pohledávku přihlášenou do konkursního řízení, není nakládáním s majetkem náležejícím do konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV) a osobou oprávněnou takový souhlas udělit nebo takovou dohodu uzavřít je i po prohlášení konkursu dlužník (úpadce), nikoli správce jeho konkursní podstaty.

65. Tamtéž Nejvyšší soud poukázal na to, že K. F. (která měla udělit souhlas s úhradou dluhu za úpadce IM) v rámci zápisu úpadce IM v obchodním rejstříku jako osoba oprávněná za úpadce IM jednat nikdy nebyla zapsána.

66. Výtka obsažená v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2084/2022 [že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce účastenství M. L. v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce IM (ve spojení s pohledávkou č. 21) je neúplné a tudíž i nesprávné] platí i v poměrech této věci (a dovolání je potud opodstatněné). Na tom ničeho nemění ani námitky konkursního věřitele J. Z. (ve vyjádření k dovolání), k nimž Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. mu zapovídá (ve shodě s mezemi dovolacího přezkumu danými „správností“ rozhodnutí odvolacího soudu podle stavu v době, kdy bylo vydáno) přihlédnout v dovolacím řízení k novým skutečnostem nebo důkazům ve věci samé. Jen pro úplnost (a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení v této věci) Nejvyšší soud dodává, že si není vědom toho, že by závěry zformulované v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2084/2022 odporovaly obsahu rejstříkového spisu úpadce IM (připojenému ke konkursnímu spisu úpadce IM jak v době rozhodování o dovolání ve věci sp. zn. 29 Cdo 2084/2022, tak v době rozhodování o dovolání v této věci).

67. Nejvyšší soud přesto dovolání M. L. proti druhému výroku napadeného usnesení zamítl (podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.). Učinil tak z následujících důvodů:

68. Kdyby mělo platit, že také pohledávka M. L. č. 21 (ve výši 35.946 Kč) měla být částečným rozvrhem uspokojena z 80 %, šlo by o částku 28.756,80 Kč. Na částečném rozvrhu se podílel nízký počet konkursních věřitelů (bez M. L. jich bylo 9); v poměru k výši rozdělované částky (138.703.218 Kč) je přitom částka, kterou se na částečném rozvrhu měla (mohla) podílet M. L. (28.756,80 Kč) zanedbatelná. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) též neumožňuje „změnu“ dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. oproti tomu § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř. v aktuálním znění). Zrušení druhého výroku napadeného usnesení (pro neúplné právní posouzení věci ohledně pohledávky č. 21) by za dané situace (ve skutkových poměrech dané věci) neodpovídalo ani principu procesní ekonomie, ani principu právní jistoty (očekávání dalších konkursních věřitelů). To platí tím více, jestliže „rezerva“ určená pro konečný rozvrh (7.200.000 Kč) dovoluje i tak přikročit k poměrnému uspokojení pohledávky č. 21.

69. Rozumnému uspořádání věcí (vedoucímu k nápravě nedostatků dosavadního postupu soudů při částečném rozvrhu ohledně pohledávky č. 21) tedy odpovídá, že již vydané usnesení o částečném rozvrhu zůstane beze změny (nebude ani zčásti zrušeno).

70. Na konkursním soudu však bude, aby v případě, že v konkursním řízení nevyjde najevo, že pohledávka M. L. zanikla prokazatelně později (než v době, kterou měl za rozhodnou odvolací soud) jinak (než složením do soudní úschovy, z nějž vyšel odvolací soud) přijal samostatné usnesení, jímž z rezervy vyhrazené pro konečný rozvrh vyčlení (částečně rozvrhne) pro věřitele pohledávky č. 21 částku 28.756,80 Kč. K tomu lze doplnit, že co do postupu ohledně „sporných pohledávek“ se i pro částečný rozvrh uplatní (může uplatnit) § 33 odst. 2 písm. c/ ZKV. Vydání samostatného usnesení ohledně pohledávky č. 21 není (nebude) podmíněno (oproti obecnému postupu podle § 30 odst. 3 ZKV) návrhem správce konkursní podstaty odsouhlaseným věřitelským výborem, když (jak vysvětleno shora) jde o nápravu nedostatků vyvolaných postupem při vydání usnesení o částečném rozvrhu z 12. března 2021 (nahrazuje nutnost zrušit dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a konkursní soud nemá možnost je nevydat).

Autor: -mha-