// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 21.11.2024
Výpověď nepojmenované smlouvy uzavřené dle ObchZ na dobu neurčitou
Nepojmenovanou smlouvu uzavřenou podle obchodního zákoníku na dobu neurčitou bylo možné vypovědět podle § 582 odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1581/2000).
Úprava v § 582 obč. zák. nebyla úpravou kogentní. Ze samotného textu ustanovení vyplývá možnost sjednání jiného (než tam upraveného) způsobu výpovědi; sjednání jiných podmínek výpovědi tedy bylo možné (např. sjednání jiné výpovědní doby, jiné nebo omezené výpovědní důvody atd.). Byť možnost sjednání jiných podmínek výpovědi neznamená bez dalšího také sjednání úplného vyloučení možnosti ukončit smlouvu výpovědí, nelze ani takovou možnost apriori vyloučit. Obecně platí, že závazek uzavřený na dobu neurčitou nemůže být nevypověditelný. Ve většině případů však stejný smysl jako výpověď může splnit i možnost odstoupení od smlouvy, které je rovněž jednostranným ukončením závazku založeného smlouvou. Rovněž u odstoupení má oprávněná strana možnost závazek jednostranně opustit, závazek tak není „nevypověditelný“ a není tedy zcela vyloučena možnost ukončit smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou zavazující k opakované nebo nepřetržité činnosti. Při úvaze, zda bylo fakticky nemožné jednostranně ukončit smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou zavazující k opakované či nepřetržité činnosti, byla-li vyloučena ujednáním stran možnost její výpovědi a ponechána jen možnost odstoupení, je třeba mj. přihlédnout také k tomu, jaké si strany upravily důvody odstoupení (jaké si dohodly smluvní důvody pro odstoupení, zda omezily či vyloučily některé zákonem stanovené důvody pro odstoupení).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1697/2023, ze dne 10. 10. 2024
Dotčené předpisy:
§ 3028 odst. 3 o. z.
§ 266 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 269 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 582 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 14 EVC 1/2018-410, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 14 EVC 1/2018-419, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 500.000 EUR s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
2. Zjistil, že právní předchůdce žalované uzavřel dne 1. 6. 2012 se žalobkyní smlouvu o poskytování poradenských služeb (dále též jen „Smlouva“), podle níž měla žalobkyně poskytovat žalované poradenské služby a konzultace za účelem nabytí smlouvou určených aktiv od společnosti Pražská teplárenská a. s., IČO 45273600 (dále též jen „Transakce“). V článku III odst. 1 a 2 Smlouvy si strany mj. ujednaly odměnu za poskytované poradenské služby a související náklady ve výši 200.000 EUR při podpisu Transakce (tj. smlouvy o nabytí společnosti Pražská teplárenská a. s.) a dalších 300.000 EUR v okamžiku, kdy soutěžní orgán vydá k Transakci kladné stanovisko. Žalovaná Smlouvu vypověděla nedatovaným dokumentem, doručeným žalobkyni dne 12. 6. 2015 (dále též jen „Výpověď“), poté bez přičinění žalobkyně koupila „Smlouvou o koupi akcií“ ze dne 29. 2. 2016 akcie společnosti Pražská teplárenská a. s. a rozhodnutím ze dne 20. 5. 2016 (jež nabylo právní moci dne 26. 5. 2016) vydal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ke spojení soutěžitelů kladné stanovisko.
3. Při právním posouzení vycházel soud z předcházející právní úpravy, poukázal na § 560 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“, popř. „starý občanský zákoník“), a uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na plnění, které žalobou uplatňuje, neboť neprokázala splnění svých povinností z uzavřené Smlouvy. Žalované neposkytla plnění podle Smlouvy, ta koupila akcie Pražské teplárenské LPZ, a. s. (dále též jen „Společnost“), bez jejího přičinění, tedy nikoli v důsledku či za přispění Smlouvou sjednaných a v rámci jejího plnění poskytnutých služeb; transakce sice byla realizována, ale za jiných podmínek a bez její součinnosti, navíc až po skončení Smlouvy (výpovědní doba uplynula 30. 9. 2015).
4. Městský soud v Praze (soud odvolací) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 25 Co 352/2022-465, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do části úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 500.000 EUR za dobu od 10. 4. 2018 do 17. 4. 2018 potvrdil a ve zbytku jej změnil tak, že žalobě vyhověl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a nákladech státu (výroky II a III).
5. Konstatoval, že soud prvního stupně správně (byť mlčky) dovodil svou mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí této věci a aplikaci českého práva (žalovaná je právnickou osobou se sídlem v zahraničí). Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za podstatné to, zda žalobkyně skutečně žalované poradenské služby poskytla. Žalobkyně nabídla společnosti Dalkia (právní předchůdkyni žalované), která již od roku 2009 usilovala o akvizici Společnosti (jejíž vlastník zvažoval přímý prodej jedinému zájemci), své služby související s jejími kontakty a přístupem k relevantním informacím, ve Smlouvě si ujednaly jen obecný rozsah poradenských služeb žalobkyně a sjednaly si exkluzivitu. V článku VIII odst. 1 si strany sjednaly, že Smlouva může být ukončena jen písemnou dohodou nebo písemným odstoupením ze zákonných důvodů nebo z důvodů podstatného porušení smluvních povinností (stanovených v odst. 2) a v článku XI odst. 1 se dohodly, že Smlouva se sjednává na dobu neurčitou. Společnost byla nakonec prodána formou veřejné aukce (k prodeji došlo v roce 2016, ke změně formy prodeje došlo v letech 2013–2014), v roce 2014 došlo k fúzi žalované se společností Dalkia.
6. Smlouvu posoudil jako nepojmenovanou smlouvu, na poměry z ní vyplývající s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), aplikoval právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013. Dospěl k závěru, že § 263 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“ či „obchodní zákoník“), umožňuje smluvní omezení možnosti ukončení smlouvy, a že strany si v článku VIII odst. 1 Smlouvy vyloučily možnost jejího ukončení výpovědí; Výpověď proto neměla žádné právní účinky. Případnými následky odstoupení od Smlouvy se nezabýval, neboť žalovaná jasně projevila vůli ukončit Smlouvu výpovědí (nikoli odstoupením od Smlouvy). Dále uzavřel, že nárok žalobkyně na odměnu byl zcela nezávislý na množství a efektivitě jejích poradenských služeb, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.
7. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podala žalovaná dovolání. Vytýkala odvolacímu soudu, že se při řešení otázky, zda si strany mohou vyloučit možnost výpovědi smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1581/2000, usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008). Protože Smlouva zavazovala žalobkyni k opakované činnosti (poskytování poradenských služeb) a obě strany ke zdržení se činnosti (povinnost exkluzivity), nemohly si strany podle § 582 obč. zák. možnost výpovědi úplně vyloučit, Smlouva musela být vypověditelná, mohly si jen sjednat jinou výpovědní lhůtu nebo podmínky výpovědi. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 930/2013, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3900/2008, usnesení ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3612/2017) vyřešil i otázku, zda poskytovateli poradenských služeb může vzniknout nárok na odměnu zcela bez jejího přičinění (bez výkonu činnosti). I když se v této věci nejednalo o zprostředkovatelskou, ani mandátní smlouvu, je vztah z poradenské smlouvy těmto vztahům do jisté míry podobný a podle principu vyjádřeného v těchto rozhodnutích Nejvyššího soudu nejde jen o „čekání“ na výsledek, ale o skutečný výkon činnosti potřebné pro dosažení výsledku; tu však žalobkyně neprováděla. Namítala, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a zdůraznila, že rozhodnutí Nejvyššího soudu chrání poctivý a pro dosažení cíle prospěšný výkon činnosti před spoléháním se na existenci možného výsledku bez vlastního přičinění. Za významnou a v rozhodnutích Nejvyššího soudu dosud neřešenou považovala otázku, zda pouhé dodržení závazku exkluzivity dodavatelem zakládá jeho nárok na uhrazení odměny za výsledek, kterého bylo dosaženo bez jeho přičinění. Vytýkala odvolacímu soudu, že dospěl k nesprávnému závěru, že exkluzivita nebyla porušena a že závazek exkluzivity (oboustranný) a její závazek k úhradě odměny jsou vzájemně provázány. Zdůraznila, že sjednaným (skutečným) předmětem Smlouvy bylo poskytování poradenských služeb a konzultací, sjednaná odměna tedy měla být odměnou za poskytnuté poradenské služby, nikoliv za závazek exkluzivity.
Rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že zaměnil práva a povinnosti smluvních stran, minimálně část sjednané činnosti mohla žalobkyně alespoň zahájit, i když ji k tomu výslovně nevyzvala. Namítala, že rozhodnutí je nepředvídatelné, neboť odvolací soud bez provádění dokazování dospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně.
Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek v napadené části a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i v této části, popř. ho zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto, rozsudek odvolacího soudu považovala za věcně správný.
9. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť při výkladu Smlouvy a Výpovědi, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Stejně jako odvolací soud a soud prvního stupně také dovolací soud posoudil s ohledem na dobu uzavření Smlouvy (§ 3028 odst. 3 o. z.) projednávanou věc podle předcházející právní úpravy, především podle obchodního zákoníku (strany uzavřely Smlouvu při své podnikatelské činnosti a také si sjednaly aplikaci obchodního zákoníku) a starého občanského zákoníku.
11. Při výkladu čl. VIII Smlouvy odvolací soud dospěl (oproti soudu prvního stupně) k závěru (viz bod 54. odůvodnění napadeného rozsudku), že si strany ve Smlouvě vyloučily možnost jejího ukončení výpovědí (Nejvyšší soud pouze pro upřesnění poznamenává, že odvolací soud sice v textu uvádí, že si vyloučily možnost ukončení Smlouvy dohodou, ale z obsahu bodu 54. je zřejmé, že se jedná jen o zřejmou nesprávnost a že měl na mysli výpověď), což vyplývá jednak z textu článku VIII, v němž jsou zcela přehledně a jednoznačně uvedeny jen dva způsoby ukončení Smlouvy – písemná dohoda a písemné odstoupení – a jednak z vysvětlení žalobkyně, že s ohledem na způsob sjednání odměny, účastníci vyloučili možnost předčasného ukončení Smlouvy, neboť chtěli zabránit situaci, kdy by žalobkyně poskytla plnění a žalovaná by poté smlouvu vypověděla. Považoval za „nepochybné“, že tento úmysl byl žalované znám právě s ohledem na souvislost s ujednáním o odměně. Taktéž v kontextu celé Smlouvy považoval ujednání za logické a systematicky navazující na ustanovení o odměně, když žalovaná ani s jiným možným významem nepřišla.
12. Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a správně poukázal (viz body 49. – 51. odůvodnění jeho rozsudku) na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu vykládající interpretační zásady vyplývající z § 266 obch. zák. a zdůraznil, že je třeba nejprve zkoumat, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajících stran smlouvy, a to při zohlednění všech zjištěných okolností, ve skutečnosti důsledně z těchto zásad při výkladu ujednání o možnostech ukončení Smlouvy nepostupoval. Pro závěr o (společné) vůli stran při uzavírání Smlouvy považoval (podle svého odůvodnění) za významné především „osvětlení“ žalobkyně; žádné další dokazování v odvolacím řízení neprováděl a z obsahu spisu nevyplývá, že by se jednalo o shodná či nesporná tvrzení obou stran.
13. Přesvědčivý není ani jeho závěr o logické návaznosti vyloučení výpovědi na ujednání o odměně. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlil (srovnej např. rozsudek ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1456/2020), že výpověď i odstoupení od smlouvy jsou sice jednostranné adresované právní úkony, jimiž dochází k zániku závazků, podstatně se však od sebe liší jak předpoklady, za nichž je může účastník závazkového vztahu učinit, tak svými důsledky. Výpovědí se smlouva neruší, nýbrž se jí toliko ke dni její účinnosti ukončuje smlouvou založený závazkový vztah; vzájemných práv a povinností vzniklých před její účinností se výpověď nedotýká. Odstoupením od smlouvy smlouva zaniká (ruší se). V oblasti obchodních vztahů odstoupením smlouva zaniká ex nunc, ke dni účinnosti odstoupení, nikoliv tedy od počátku, avšak i v oblasti obchodních závazkových vztahů se odstoupení týká též těch závazků, které byly v době účinnosti odstoupení již splněny. Účinky výpovědi nastávají uplynutím výpovědní doby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4136/2010, a ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2316/2020), zatímco účinky odstoupení od smlouvy nastávají jeho doručením druhé straně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1456/2020). S ohledem na tyto závěry není zřejmé, jak a v čem by se měl nárok na sjednanou odměnu v případě již poskytnutého plnění lišit u ukončení Smlouvy výpovědí nebo odstoupením, tedy proč by nárok na odměnu (či její část) mohl být zachován jen při odstoupení, a nikoliv též u výpovědi.
14. Odvolací soud dospěl k závěru, že Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou (tento závěr nebyl v dovolacím řízení zpochybněn a odpovídá obsahu spisu – předmětem byla opakovaná činnost, a to poskytování poradenských služeb, až do eventuálního uzavření Transakce, doba neurčitá byla rovněž sjednána ve Smlouvě), jedná se o smlouvu nepojmenovanou (ani tento závěr nebyl v dovolání zpochybněn a odpovídá spisu – předmětem Smlouvy bylo poskytování poradenských služeb a závazek exkluzivity) uzavřenou podle obchodního zákoníku.
15. Ačkoli se Smlouva řídila obchodním zákoníkem, na případnou výpověď by bylo třeba aplikovat úpravu obsaženou ve starém občanském zákoníku, neboť obchodní zákoník speciální úpravu výpovědi nepojmenované smlouvy (§ 269 odst. 2 obch. zák.) neobsahoval. Obchodní zákoník totiž představoval lex specialis vůči starému občanskému zákoníku, otázky neupravené obchodním zákoníkem se proto řídily příslušnými ustanoveními starého občanského zákoníku, což byl také případ výpovědi nepojmenované smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. Nepojmenovanou smlouvu uzavřenou podle obchodního zákoníku na dobu neurčitou bylo proto možné vypovědět podle § 582 odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1581/2000).
16. Úprava v § 582 obč. zák. nebyla úpravou kogentní (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1581/2000). Ze samotného textu ustanovení vyplývá možnost sjednání jiného (než tam upraveného) způsobu výpovědi; sjednání jiných podmínek výpovědi tedy bylo možné (např. sjednání jiné výpovědní doby, jiné nebo omezené výpovědní důvody atd.). Byť možnost sjednání jiných podmínek výpovědi neznamená bez dalšího také sjednání úplného vyloučení možnosti ukončit smlouvu výpovědí, nelze ani takovou možnost apriori vyloučit. Obecně platí, že závazek uzavřený na dobu neurčitou nemůže být nevypověditelný. Ve většině případů však stejný smysl jako výpověď může splnit i možnost odstoupení od smlouvy, které je rovněž jednostranným ukončením závazku založeného smlouvou. Rovněž u odstoupení má oprávněná strana možnost závazek jednostranně opustit, závazek tak není „nevypověditelný“ a není tedy zcela vyloučena možnost ukončit smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou zavazující k opakované nebo nepřetržité činnosti. Při úvaze, zda bylo fakticky nemožné jednostranně ukončit smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou zavazující k opakované či nepřetržité činnosti, byla-li vyloučena ujednáním stran možnost její výpovědi a ponechána jen možnost odstoupení, je třeba mj. přihlédnout také k tomu, jaké si strany upravily důvody odstoupení (jaké si dohodly smluvní důvody pro odstoupení, zda omezily či vyloučily některé zákonem stanovené důvody pro odstoupení).
17. V souvislosti s výkladem vůle účastníků a jejich ujednáním o možnostech ukončení Smlouvy se taktéž odvolací soud ani nepokusil vyložit čl. VIII odst. 3 větu třetí, v níž se hovoří o „zániku práv a povinností z této Smlouvy vyplývajících z jakéhokoliv jiného důvodu...“, a jeho vztah k předcházejícím odstavcům tohoto článku – např. zda tato úprava relativizuje ujednání o možných způsobech ukončení Smlouvy upravených v odst. 1, nebo směřuje jen na jiné, další, zákonem upravené způsoby zániku závazku, jako je třeba dodatečná nemožnost plnění atd.
18. Z interpretačních pravidel vyplývajících z § 266 obch. zák. odvolací soud důsledně nevycházel ani při posouzení obsahu Výpovědi a jejích účinků.
19. Z Výpovědi je zřejmý úmysl žalované Smlouvu ukončit, bez ohledu na to, jak listinu nazvala a jaké právní termíny v ní použila. I kdyby obstál závěr odvolacího soudu, že si strany vyloučily možnost ukončení Smlouvy výpovědí, měl se zabývat tím, zda právní úkon (Výpověď) zjevně směřující k ukončení Smlouvy, byl učiněn po právu, tedy zda byly splněny důvody (smluvní či zákonné) pro odstoupení od Smlouvy.
20. Ohledně vzniku nároku na sjednanou odměnu nepovažoval odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) za významné, zda a v jakém rozsahu poradenské služby skutečně žalobkyně žalované poskytla, neboť způsob sjednání odměny nečinil odměnu závislou na rozsahu poskytnutých služeb ze strany žalobkyně, ale na výsledku – uskutečnění Transakce. Současně však uzavřel, že plnění žalobkyně – předávání informací a kontaktů – mělo souviset s řešením prodeje podniku přímému zájemci. Nijak se přitom nezabýval tím, zda a jaké služby mohla žalobkyně poskytnout (zda a v jakém rozsahu po ní žalovaná vůbec mohla požadovat sjednané poradenské služby), změnil-li se způsob prodeje (z přímého na veřejnou soutěž), tedy zda i po této změně situace mohl být účel Smlouvy naplněn
a zda i v takovém případě žalobkyně skutečně odpovídala (jen) za výsledek – uskutečnění Transakce – s nárokem na odměnu, případně zda vůbec z obsahu Smlouvy a úmyslu stran vyplývalo, že i při změně způsobu prodeje bude účel Smlouvy a nárok na odměnu zachován. Právní posouzení této otázky je tak neúplné, a tudíž nesprávné.
21. Protože rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadené části z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, a protože nejsou podmínky pro jeho změnu, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval namítanými vadami řízení.
Autor: -mha-