// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 10.10.2024
Doba, do které lze udělit pokyn ke zpeněžení zajištění
Je-li podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2019 zvoleným způsobem oddlužení plnění splátkového kalendáře, pak před vydáním rozhodnutí, jímž se končí insolvenční řízení, lze vypořádat nárok zajištěného věřitele na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění bez zřetele k tomu, že již uplynula (nejzazší) pětiletá lhůta určená dlužníku k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Takový postup není bez dalšího vyloučen ani tehdy, vydá-li zajištěný věřitel pokyn ke zpeněžení zajištění až po uplynutí oné pětileté lhůty. Podle právní úpravy účinné do 31. května 2019 při oddlužení plněním splátkového kalendáře není zpeněžení předmětu zajištění vyloučeno jen proto, že zajištěný věřitel požádal o zpeněžení zajištění až po uplynutí pětileté lhůty určené dlužníku ke splnění splátkového kalendáře.
Možná rizika vyvolaná prodloužením insolvenčního řízení (o dobu nutnou ke zpeněžení zajištění a vypořádání výtěžku zpeněžení zajištění) lze u dlužníka, u kterého jsou jinak splněny předpoklady k tomu, aby insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení a přiznal mu osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, minimalizovat tím, že insolvenční soud vydá usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona) před vydáním usnesení o skončení insolvenčního řízení (před vydáním usnesení, jímž bere na vědomí splnění oddlužení).
Tam, kde zajištěný věřitel, jemuž nic nebránilo požádat o zpeněžení zajištění v průběhu splátkového kalendáře, požádá o zpeněžení zajištění po splnění splátkového kalendáře dlužníkem, v době, kdy jsou jinak splněny předpoklady pro vydání usnesení, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení, insolvenční správce (potažmo insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti) takovou žádost odmítne jako opožděnou (a odkáže zajištěného věřitele na postup podle § 414 odst. 4 insolvenčního zákona).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 74/2023, ze dne 28. 6. 2024
Dotčené předpisy:
§ 167 odst. 1 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 295 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 298 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 398 odst. 3 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 409 odst. 3 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 413 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 414 IZ ve znění do 31. 5. 2019
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive, která „má být dovolacím soudem posouzena jinak“, konkrétně otázky:
Lze provést v rámci oddlužení podle právní úpravy účinné do 31. května 2019 zpeněžení předmětu zajištění, jestliže zajištěný věřitel nedal insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění jeho pohledávky do uplynutí pětileté lhůty počítané ode dne právní moci usnesení o schválení oddlužení?
15. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu poukazuje dovolatel na to, že podle příslušných ustanovení insolvenčního zákona lze kroky vedoucí ke zpeněžování majetkové podstaty provádět pouze po dobu 5 let od schválení oddlužení, tedy ve lhůtě 5 let stanovené dlužníku insolvenčním zákonem ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. K řečenému dodává, že podle § 408 insolvenčního zákona se tak mohlo stát „jen na žádost zajištěného věřitele“. V dané věci pak uplynula pětiletá lhůta pro plnění oddlužení v březnu 2019 a pokyn ke zpeněžení zajištění vydal zajištěný věřitel až 1. července 2021. Dražba zajištění proto proběhla nezákonně, takže výtěžek zpeněžení by neměl být vydán zajištěnému věřiteli.
17. Dále dovolatel uvádí, že závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 140/2018 nejsou v této věci použitelné, jelikož v oné věci vydal zajištěný věřitel pokyn ke zpeněžení zajištění před uplynutím pětileté lhůty. Položenou otázku má proto primárně za neřešenou dovolacím soudem; pro případ, že tomu tak není, míní, že jsou důvody k tomu, aby Nejvyšší soud vyřešil předmětnou otázku jinak (než v usnesení sen. zn. 29 NSČR 140/2018).
18. Tím, že byl proveden pokyn zajištěného věřitele vydaný po uplynutí pětileté lhůty, se insolvenční řízení neúměrně prodloužilo. Takový postup má dovolatel za protiústavní a jeho osobu poškozující, neboť je vystaven negativním účinkům insolvenčního řízení více než 10 let. Míní, že lhůtou 5 let je vázán nejen on, nýbrž i zajištěný věřitel, který se zbavil možnosti uspokojit svou pohledávku z dlužníkova majetku tím, že v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva) zůstal nečinným do uplynutí oné lhůty.
19. Podle dovolatele došlo popsaným postupem k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na vlastnictví podle článku 11 Listiny základních práv a svobod.
20. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje dovolatel i v tom, že podíl na nemovitostech byl zpeněžen před ukončením „dědického řízení“ po zemřelé D. T. (vlastnici druhé ideální poloviny nemovitostí). K tomu má za nepochybné, že vlastník (vlastníci) druhé ideální poloviny nemovitostí by měl (měli) při elektronické dražbě „nemovitostí“ řadu práv (mohl by např. uplatnit předkupní právo na dražený spoluvlastnický podíl), neboť spoluvlastnické právo zemřelé D. T. „vzniklo z titulu dědění“. Soudní exekutor provedl elektronickou dražbu (30. března 2022), ač byl informován o neskončeném „dědickém řízení“ (stejně jako insolvenční správce a zajištěný věřitel). Takový postup pokládá dovolatel za nesprávný a odporující platné právní úpravě.
III. Přípustnost dovolání
21. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
22. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním položené právní otázky (v posouzení doby, do které lze udělit pokyn ke zpeněžení zajištění), jakož i v posouzení další, dovolací argumentací otevřené, právní otázky (v posouzení účinků předkupního práva podle § 1124 o. z.) jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
23. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):
26. Insolvenční řízení na majetek dlužníků byla zahájena dne 2. května 2013, samostatnými insolvenčními návrhy dlužníků spojenými s návrhy na povolení oddlužení. Insolvenční řízení dlužníků byla následně spojena ke společnému řízení.
27. Usnesením ze dne 10. října 2013, č. j. KSBR 37 INS 12380/2013-A-18 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků a povolil jim oddlužení.
28. Usnesením ze dne 19. března 2014, č. j. KSBR 37 INS 12380/2013-B-12 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 21. března 2014), insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře a jako termín první (měsíční) splátky určil 20. duben 2014.
29. Zajištěný věřitel přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků dne 6. listopadu 2013 vykonatelné pohledávky v celkové výši 1.261.308,97 Kč (dílčí pohledávku č. 1 ve výši 878.188,02 Kč a dílčí pohledávku č. 2 ve výši 383.120,95 Kč) jako zajištěné zástavním právem váznoucím na spoluvlastnickém podílu dlužníka (v rozsahu jedné ideální poloviny) k označeným nemovitostem (budově a dvěma pozemkům v obci XY) [dále též jen „spoluvlastnický podíl dlužníka“] na základě smluv o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 8. prosince 2010 a 20. října 2011.
30. Pohledávky zajištěného věřitele byly zjištěny při přezkumném jednání, jež se konalo 13. prosince 2013 (B-7), jen co do částky 347.949 Kč (šlo o 218.305 Kč u dílčí pohledávky č. 1 a o 129.644 Kč u dílčí pohledávky č. 2); ve zbývajícím rozsahu [co do částky 913.359,97 Kč (z toho co do částky 659.883,02 Kč u dílčí pohledávky č. 1 a co do částky 253.476,95 Kč u dílčí pohledávky č. 2)] je popřeli (co do pravosti a výše) insolvenční správce a dlužník; oba současně popřeli právo zajištěného věřitele na uspokojení pohledávek ze zajištění.
31. Proces zjištění zajištěných pohledávek se v rozsahu vyvolaném popěrnými úkony insolvenčního správce a dlužníka uzavřel 31. prosince 2018, kdy nabyl právní moci [zveřejněním v insolvenčním rejstříku (C2-30)] odvolací rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 37 ICm 4326/2013, 13 VSOL 763/2018-125 (KSBR 37 INS 12380/2013).
32. Dovolání dlužnice proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. listopadu 2018 odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 70/2019 [které nabylo právní moci 29. června 2021, kdy bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku (C2-36)].
33. Pohledávky zajištěného věřitele byly ve výsledku zjištěny (jako zajištěné) v celkové výši 1.010.979,91 Kč.
34. Podáním datovaným 29. března 2019, označeným jako „žádost o pokyn soudu“ (B-51), informoval insolvenční správce dlužníka insolvenční soud o pravomocném skončení odporových sporů týkajících se pohledávek zajištěného věřitele, o tom, že pro případ, že zajištěný věřitel bude zčásti uspokojován jako nezajištěný, stále deponuje částku 288.607,70 Kč a o tom, že dlužnice podala v jednom odporovém sporu dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto (k tomu srov. dále odstavec 32. odůvodnění shora).
35. Přípisem zveřejněným v insolvenčním rejstříku 22. ledna 2020 (B-54) oznámil insolvenční soud insolvenčnímu správci, že se jeví opodstatněným vyčkat s vyplacením deponovaných prostředků do rozhodnutí dovolacího soudu.
36. Podáním datovaným 14. července 2021 (B-57) informoval insolvenční správce insolvenční soud, že již bylo rozhodnuto o dovolání dlužnice, že deponované prostředky rozdělil mezi nezajištěné věřitele a že 1. července 2021 obdržel (připojený) pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění (za částku, která nebude nižší než 1,2 miliónu Kč); jelikož se tak stalo po skončení doby plnění splátkového kalendáře, požádal insolvenční správce insolvenční soud o udělení pokynu k dalšímu postupu.
37. Usnesením ze dne 1. září 2021, č. j. KSBR 56 INS 12380/2013-B-58 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 2. září 2021), uložil insolvenční soud insolvenčnímu správci splnit pokyn zajištěného věřitele (ledaže by byl dán důvod odmítnutí podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona) a následně s kopiemi písemností dokládajících zpeněžení předmětu zajištění předložit návrh na vypořádání výtěžku dosaženého zpeněžením zajištění.
38. Na základě smlouvy o provedení dražby ze dne 14. prosince 2021 (B-65) soudní exekutor zpeněžil spoluvlastnický podíl dlužníka v elektronické dražbě konané 30. března 2022 udělením příklepu na nejvyšší podání ve výši 1.611.000 Kč vydražiteli REHOM s. r. o.
39. Odvolání dlužníka proti usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 30. března 2022, č. j. 143 DC 00009/21-016, odmítl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. července 2022, č. j. 38 Co 105/2022-022 (B-66).
40. Výše ustavený skutkový základ je podkladem pro posouzení dovoláním otevřených otázek Nejvyšším soudem v rovině právní.
K otázce č. 1 (K posouzení doby, do které lze udělit pokyn ke zpeněžení zajištění)
41. Pro další úvahy Nejvyššího soudu k otázce č. 1 jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
(…)
42. Úvodem budiž poznamenáno, že s výjimkou § 167 odst. 1 insolvenčního zákona jsou příslušná ustanovení insolvenčního zákona citována ve znění účinném do 31. května 2019. Vzhledem k době rozhodnutí o úpadku dlužníků je totiž insolvenční zákon v tomto znění rozhodný pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníků i v době od 1. června 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Ustanovení § 5, § 398 odst. 3, § 409 odst. 3 a § 413 insolvenčního zákona přitom v citované podobě platila již v době vydání rozhodnutí o úpadku (10. října 2013).
43. Ustanovení § 167 odst. 1 insolvenčního zákona je citováno ve znění účinném v době přezkoumání pohledávky zajištěného věřitele (do 31. prosince 2013). Později doznalo změn potud, že s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] byla na konci odstavce 1 doplněna slova: „nedohodnou-li se zajištění věřitelé písemně jinak“. S účinností od 1. července 2017 [po novele provedené zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] obsahuje citované ustanovení třetí větu tohoto znění: „To platí obdobně pro věřitele podmíněných pohledávek nebo pohledávek budoucích, k jejichž zajištění byla zastavena věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota nebo zřízeno jiné zajištění uvedené v § 2 písm. g/.“. Tato doplnění však pro další úvahy Nejvyššího soudu nemají samostatný význam.
44. V daném právním rámci činí Nejvyšší soud k otázce, dokdy může zajištěný věřitel udělit pokyn ke zpeněžení zajištění, je-li způsobem oddlužení oddlužení plněním splátkového kalendáře, následující závěry:
45. Lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení. Tyto závěry, formulované (coby zásada) v R 77/2013, je nicméně nutné poměřovat také tím, co se v insolvenčním řízení před jeho skončením fakticky událo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 NSČR 15/2020, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 7-8, ročníku 2021, pod číslem 79, nebo odstavec 27. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 140/2018, anebo odstavec 25. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2020, sen. zn. 29 NSČR 83/2019).
46. Z R 77/2013 nadto plyne, že se týkalo jen plnění splátkového kalendáře, tedy uspokojování pohledávek nezajištěných věřitelů. K tomu, dokdy lze zpeněžovat předmět zajištění (v souladu s ustanovením § 409 odst. 3 insolvenčního zákona) v insolvenčním řízení dlužníka, jehož úpadek je řešen oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře, a dokdy lze takto dosažený (čistý) výtěžek zpeněžení zajištění vydat zajištěnému věřiteli (§ 298 odst. 2 insolvenčního zákona), se označené rozhodnutí nevyjadřovalo (odstavec 27. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 140/2018, odstavec 25. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 83/2019).
47. Tam, kde je zvoleným způsobem oddlužení plnění splátkového kalendáře po dobu (nejdéle) 5 let, nebrání žádné ustanovení insolvenčního zákona tomu, aby byl před vydáním rozhodnutí, jímž se končí insolvenční řízení (v intencích § 413 insolvenčního zákona před vydáním usnesení, jímž insolvenční soud bere na vědomí splnění oddlužení), vypořádán (v souladu s § 298 insolvenčního zákona) nárok zajištěného věřitele na vydání výtěžku zpeněžení zajištění (odstavec 27. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 140/2018, odstavec 26. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 83/2019).
48. Skutečnost, že předmět zajištění byl zpeněžen (za trvání insolvenčního řízení) až po uplynutí pětileté lhůty určené dlužníku k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, nemá žádného vlivu na práva zajištěného věřitele a insolvenční soud je v takovém případě povinen před vydáním usnesení, jímž se končí insolvenční řízení (usnesení, jímž bere na vědomí splnění oddlužení), vypořádat dosažený výtěžek zpeněžení předmětu zajištění. Zajištěný věřitel, který zpeněžením předmětu zajištění v průběhu insolvenčního řízení o zajištění své pohledávky přišel (zajištění zaniklo zpeněžením předmětu zajištění) [§ 285 odst. 1 insolvenčního zákona], by totiž jinak nedostal ničeho na uspokojení své zajištěné pohledávky, což je nepřijatelný následek, jemuž je insolvenční soud povinen vyhnout se svou procesní aktivitou (odstavec 27. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 140/2018, odstavec 26. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 83/2019).
49. Pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele při oddlužení platí zjednodušeně řečeno konkursní režim; zajištěný věřitel má právo požadovat uspokojení z plného výtěžku zpeněžení zajištění a při zpeněžování se postupuje podle konkursních pravidel, na druhé straně ale nemá při oddlužení plněním splátkového kalendáře právo na jiné uspokojení zajištěné pohledávky než jen ze zajištění (§ 398 odst. 3 poslední věta insolvenčního zákona), takže po vyčerpání hodnoty zajištění již při oddlužení nedostává ničeho dalšího. Zajištění věřitelé jsou také (právě proto, že se uspokojují jinak) vyloučeni z hlasování o způsobu oddlužení (§ 402 odst. 1 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon tím pouze bere na vědomí fakt, že zajištění věřitelé nemají důvod ovlivňovat způsob (formu) oddlužení proto, že práva ze zajištění jsou jim garantována ve stejném rozsahu, bez zřetele k tomu, jak budou hlasovat (srov. § 398 odst. 2 insolvenčního zákona při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a opět § 398 odst. 3 poslední větu insolvenčního zákona při oddlužení plněním splátkového kalendáře); srov. odstavec 29. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, uveřejněného pod číslem 90/2019 Sb. rozh. obč., odstavec 35. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016, uveřejněného pod číslem 91/2019 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 26. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 175/2016, uveřejněného pod číslem 118/2019 Sb. rozh. obč.).
50. S přihlédnutím k zásadě insolvenčního řízení vyjádřené v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona akcentující též rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů se při řádném (pravidelném) chodu věcí předpokládá, že při řešení úpadku dlužníka oddlužením zajištěný věřitel konající v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“, sám (aniž by jej k tomu kdo vybízel) oznámí insolvenčnímu správci, jak má být postupováno ohledně zajištění (požádá o zpeněžení zajištění nebo sdělí, že o zpeněžení zajištění nežádá). Učiní tak (má tak učinit) bez zbytečného odkladu poté, co budou splněny předpoklady, za nichž lze přistoupit ke zpeněžení zajištění. Jakkoli se insolvenční zákon o takové („pořádkové“) lhůtě ve spojení s žádostí o zpeněžení zajištění při oddlužení výslovně nezmiňuje (srov. § 408 odst. 3 i § 409 odst. 3 insolvenčního zákona), lze požadavek na konání „bez zbytečného odkladu“ odvodit právě ze základních zásad insolvenčního řízení (srov. opět i § 5 písm. a/ insolvenčního zákona). K délce této (pořádkové) lhůty srov. např. odstavce 67. až 69. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023, sp. zn. 29 Cdo 1573/2021).
51. K předpokladům, jejichž splnění vymezuje počátek takové lhůty, patří při oddlužení plněním splátkového kalendáře (ve smyslu § 409 odst. 3 insolvenčního zákona) jednak to, že nastaly účinky usnesení, jímž insolvenční soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře, jednak (zároveň) to, že byla zjištěna pravost, výše a pořadí zajištěné pohledávky. Jestliže zajištěný věřitel při splnění uvedených předpokladů bez zbytečného odkladu sám nekoná, je na insolvenčním správci dlužníka, aby v souladu s § 36 odst. 1 insolvenčního zákona naplnil požadavek na výkon funkce s odbornou péčí tím, že po uplynutí uvedené lhůty sám vyzve zajištěného věřitele, aby se v „pořádkové“ lhůtě, kterou mu určí, vyjádřil, zda žádá o zpeněžení zajištění. Jestliže zajištěný věřitel i poté zůstane nečinný (ve stanovené lhůtě se nevyjádří), pak lze mít pro účely dalšího postupu daného způsobu oddlužení za to, že o zpeněžení zajištění nežádá.
52. Je však třeba míti na paměti, že i v těch případech, kdy zajištěný věřitel bez zbytečného odkladu poté, co jsou splněny předpoklady pro zpeněžení zajištění, sám (z vlastní iniciativy) oznámí insolvenčnímu správci dlužníka, že v rámci (pětiletého) oddlužení plněním splátkového kalendáře nežádá o zpeněžení zajištění, nejde o postoj neměnný (insolvenční zákon nezapovídá zajištěnému věřiteli změnu takového postoje, jež může být dána i čistě ekonomickou úvahou na téma pozdější změny hodnoty zajištění). Jinak řečeno, i zajištěný věřitel, který původně oznámil insolvenčnímu správci, že nežádá o zpeněžení zajištění, může požádat o zpeněžení zajištění v rámci oddlužení později (a insolvenční správce dlužníka je povinen takové žádosti vyhovět).
53. Dovolatel se pak mýlí v předpokladu, že závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 140/2018 nejsou v této věci použitelné, proto, že v oné věci vydal zajištěný věřitel pokyn ke zpeněžení zajištění „před uplynutím pětileté lhůty“ (srov. reprodukci dovolání v odstavci 17. odůvodnění shora). Z popisu skutkových reálií ve věci sen. zn. 29 NSČR 140/2018 se naopak podává, že tam v rámci schváleného způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře připadla poslední splátka na květen 2017 (srov. odstavec 25. bod 1/ odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 140/2018) a zajištěný věřitel požádal o zpeněžení zajištění (až) 24. srpna 2017 (srov. odstavec 25. bod 2/ odůvodnění posledně označeného usnesení), tedy „po uplynutí pětileté lhůty“. Nejvyšší soud v poměrech této věci nicméně i tak pokládá dovolatelem položenou otázku za dovolacím soudem neřešenou, neboť v odkazované věci nebyl veden v právní rovině spor o dobu podání žádosti, nýbrž o to, zda po zpeněžení zajištění na základě takové žádosti mohl insolvenční soud skončit insolvenční řízení (rozhodnutím, jímž dle § 413 insolvenčního zákona vzal na vědomí splnění oddlužení) a zprostit funkce insolvenčního správce dlužnice, aniž vypořádal výtěžek zpeněžení zajištění.
54. Pro vlastní zodpovězení otázky č. 1 Nejvyšší soud především nemá pochyb o tom, že je vyloučeno žádat (podle § 409 odst. 3 insolvenčního zákona) o zpeněžení zajištění poté, co insolvenční soud vydá usnesení, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení (§ 413 insolvenčního zákona), a to bez zřetele k tomu, že takové usnesení dosud nenabylo právní moci. Vydá-li totiž insolvenční soud usnesení, jímž se insolvenční řízení končí, pak je zjevné, že současně nemůže činit kroky směřující k pokračování insolvenčního řízení (zpeněžováním zajištění a rozhodováním o výtěžku zpeněžení zajištění).
55. Řečené platí bez zřetele k tomu, že v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře nemusí být splněny předpoklady, za nichž zajištěný věřitel může (vůbec) žádat o zpeněžení zajištění, ani v době vydání usnesení, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení. Taková situace může (totiž) nastat např. tehdy, jestliže pohledávka zajištěného věřitele nebyla v průběhu insolvenčního řízení zjištěna proto, že (insolvenční) soud pravomocně zamítl žalobu o určení její pravosti, výše nebo pořadí a řízení o takovém incidenčním odporovém sporu pokračuje (obnoví se) v režimu § 159 odst. 1 písm. a/, odst. 4 a 5 insolvenčního zákona (až) po skončení insolvenčního řízení na základě rozhodnutí příslušného soudu o mimořádném opravném prostředku (dovolání, žaloba pro zmatečnost). Stejně tak se může stát, že pohledávka zajištěného věřitele bude řádně zjištěna co do pravosti výše a pořadí sice před skončením insolvenčního řízení (před vydáním usnesení, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení), avšak poté, kdy dlužník již splnil pětiletý splátkový kalendář vůči nezajištěným věřitelům. K tomu Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje (připomíná), že postavení zajištěného věřitele (jak bylo rozebráno v odstavcích 46. až 52. odůvodnění shora) se (záměrně) liší od postavení (nezajištěných) věřitelů. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře není uspokojení pohledávky zajištěného věřitele závislé na délce trvání splátkového kalendáře ani na výši dlužníkem hrazených splátek.
56. Má-li být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona), pak v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře zajištěný věřitel nemůže být vyloučen z možnosti žádat (podle § 409 odst. 3 insolvenčního zákona) o zpeněžení zajištění jen proto, že jeho zajištěná pohledávka byla řádně zjištěna co do pravosti výše a pořadí sice před skončením insolvenčního řízení (před vydáním usnesení, jímž insolvenční soud bere na vědomí splnění oddlužení), avšak poté, kdy dlužník již splnil pětiletý splátkový kalendář vůči nezajištěným věřitelům. Podstatné v takovém případě je, že zajištěný věřitel požádal o zpeněžení zajištění bez zbytečného odkladu po zjištění pohledávky a (současně) před vydáním usnesení, jímž se insolvenční řízení končí.
57. Obecněji řečeno (shrnuto), je-li zvoleným způsobem oddlužení podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 oddlužení plněním splátkového kalendáře, pak před vydáním rozhodnutí, jímž se končí insolvenční řízení, lze vypořádat nárok zajištěného věřitele na vydání výtěžku zpeněžení zajištění bez zřetele k tomu, že již uplynula (nejzazší) pětiletá lhůta určená dlužníku k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Takový postup není bez dalšího vyloučen ani tehdy, požádá-li zajištěný věřitel o zpeněžení zajištění až po uplynutí oné pětileté lhůty.
58. S dovolatelem lze nicméně souhlasit v tom, že v rámci téže zásady insolvenčního řízení (zásady vyjádřené v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona) by otázka nespravedlivého poškození některého z účastníků insolvenčního řízení měla být zkoumána nejen vůči zajištěnému věřiteli. Jinak řečeno, je zapotřebí nalézt rovnováhu mezi ochranou práv zajištěného věřitele a ochranou práv dlužníka, který očekává, že po řádném a včasném splnění pětiletého splátkového kalendáře vůči nezajištěným věřitelům skončí insolvenční řízení (a tedy i omezení vyvolaná účinky rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku) a bude mu přiznáno osvobození od placení zbytku pohledávek. Přitom též nelze pominout, že práva zajištěného věřitele jsou chráněna i po skončení insolvenčního řízení. Tam, kde zajištěný věřitel, jenž se účastnil insolvenčního řízení ke dni jeho skončení se zjištěnou zajištěnou pohledávkou, předtím (za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka při řešení úpadku dlužníka oddlužení a zvoleném způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře) nepožádal o zpeněžení zajištění, mu totiž po skončení insolvenčního řízení a po osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek zůstává právo domáhat se ve smyslu ustanovení § 414 odst. 4 insolvenčního zákona uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, který nebyl zpeněžen v insolvenčním řízení po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Skončení insolvenčního řízení (usnesením, jímž insolvenční soud bere na vědomí splnění oddlužení) přitom má (může mít) význam i pro nezajištěné věřitele, jejichž neuspokojené části pohledávek nebudou dotčeny usnesením, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 416 odst. 1 insolvenčního zákona), takže po skončení insolvenčního řízení mohou být dále vymáhány (uspokojovány) pořadem práva.
59. Rozumnému uspořádání věcí a zohlednění práv procesních subjektů dotčených případným pokračováním insolvenčního řízení za účelem (pouhého) zpeněžování zajištění odpovídá, že tam, kde zajištěný věřitel, jemuž nic nebránilo požádat o zpeněžení zajištění v průběhu splátkového kalendáře, požádá o zpeněžení zajištění po splnění splátkového kalendáře dlužníkem, v době, kdy jsou jinak splněny předpoklady pro vydání usnesení, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení, insolvenční správce (potažmo insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti) takovou žádost odmítne jako opožděnou (a odkáže zajištěného věřitele na postup podle § 414 odst. 4 insolvenčního zákona).
60. Jde-li o zajištěného věřitele, který nemohl požádat o zpeněžení zajištění dříve (než po splnění splátkového kalendáře dlužníkem), nebo u kterého jsou dány jiné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by nebylo spravedlivé odmítnout jeho žádost o zpeněžení zajištění podanou po splnění splátkového kalendáře dlužníkem, pak lze zajištění k této žádosti zpeněžit. Možná rizika vyvolaná prodloužením insolvenčního řízení (o dobu nutnou ke zpeněžení zajištění a vypořádání výtěžku zpeněžení zajištění) lze u dlužníka, u kterého jsou jinak splněny předpoklady k tomu, aby insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení a přiznal mu osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, minimalizovat tím, že insolvenční soud vydá usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona) před vydáním usnesení o skončení insolvenčního řízení (před vydáním usnesení, jímž bere na vědomí splnění oddlužení).
61. Od účinnosti usnesení, jímž insolvenční soud při oddlužení plněním splátkového kalendáře osvobodí dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, ještě před vydáním usnesení o skončení insolvenčního řízení (před vydáním usnesení, jímž bere na vědomí splnění oddlužení), pak zůstanou zachována pouze ta omezení, která insolvenční zákon klade dlužníku a jeho věřitelům v souvislosti s procesem zpeněžení předmětu zajištění.
62. V poměrech dané věci je ze skutkových reálií shrnutých v odstavcích 26. až 39. odůvodnění shora zjevné, že zajištěný věřitel mohl udělit pokyn ke zpeněžení zajištění již v době od 31. prosince 2018 (od právní moci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2018, kterou se definitivně uzavřel proces zjištění zajištěných pohledávek), tedy ještě za trvání splátkového kalendáře. Žádost o zpeněžení zajištění podanou zajištěným věřitelem v bezprostřední časové návaznosti na skončení řízení o dovolání dlužnice proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2018 dne 1. července 2021, tedy nelze míti za včasnou (zajištěný věřitel ji nevznesl bez zbytečného odkladu). Doba podání žádosti (1. července 2021, více než 2 roky po uplynutí pětileté lhůty ke splnění splátkového kalendáře) však sama o sobě nevylučovala možnost přikročit podle ní ke zpeněžení zajištění.
63. Insolvenční správce si k otázce, zda na základě takové žádosti má zpeněžovat zajištění, vyžádal pokyn insolvenčního soudu (srov. odstavec 36. odůvodnění shora). Insolvenční soud pak z příčin popsaných v odstavci 59. odůvodnění shora mohl onu žádost odmítnout jako opožděnou, leč neučinil tak (usnesením ze dne 1. září 2021 udělil pokyn ke zpeněžení zajištění) [srov. odstavec 37. odůvodnění shora]. Zajištěnému věřiteli tak za této situace nelze upřít právo na vydání výtěžku zpeněžení zajištění. Řečené platí tím více, že (jak popsáno shora) právo uspokojit se z výtěžku zpeněžení zajištění by zajištěnému věřiteli zůstalo zachováno (po skončení insolvenčního řízení), i kdyby jeho (opožděné) žádosti nebylo vyhověno (srov. opět i § 414 odst. 4 insolvenčního zákona).
64. To, že insolvenční soud mohl (měl) za dané situace přiznat dlužníkům osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), před vydáním usnesení o skončení insolvenčního řízení (před vydáním usnesení, jímž bere na vědomí splnění oddlužení), též není důvodem k zásahu do práv zajištěného věřitele. Odpověď na otázku č. 1 tedy zní tak, že:
Podle právní úpravy účinné do 31. května 2019 při oddlužení plněním splátkového kalendáře není zpeněžení předmětu zajištění vyloučeno jen proto, že zajištěný věřitel požádal o zpeněžení zajištění až po uplynutí pětileté lhůty určené dlužníku ke splnění splátkového kalendáře.
K otázce č. 2 (K posouzení účinků předkupního práva podle § 1124 o. z.)
65. Pro další úvahy Nejvyššího soudu k otázce č. 2 jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:
(…)
66. Příslušná ustanovení insolvenčního zákona jsou opět citována ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném (srov. důvody uvedené v odstavci 42. odůvodnění shora). Ustanovení § 1124 odst. 1 a § 2144 odst. o. z. platila v citované podobě (pro věc opět rozhodné) již v době, kdy zajištěný věřitel požádal o zpeněžení zajištění (1. července 2021) a později nedoznala změn.
67. Pro účely odpovědi na dovolací námitky spojené s otázkou č. 2, Nejvyšší soud především poukazuje na závěry, jež přijal ke zpeněžení majetkové podstaty v dražbě provedené soudním exekutorem podle zvláštního právního předpisu (§ 286 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona) v usnesení ze dne 22. června 2022, sp. zn. 29 Cdo 2652/2020, uveřejněném pod číslem 35/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 35/2023“), v jehož nosných důvodech uzavřel:
„29. Pro zpeněžení majetkové podstaty v dražbě provedené soudním exekutorem podle zvláštního právního předpisu (exekučního řádu) [§ 286 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona] zákonodárce podrobnější úpravu účasti na takové dražbě neprovedl [z ustanovení § 289a odst. 2 insolvenčního zákona toliko plyne, že navrhovatelem dražby (žadatelem o ni) je insolvenční správce]. I zde nicméně platí, že účastníkem dražby podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu, vyvolané postupem podle § 286 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 289a insolvenčního zákona, je nepochybně insolvenční správce (žadatel), který sjednal se soudním exekutorem o této jeho tzv. další činnosti smlouvu o provedení dražby a který má přitom postavení oprávněného. Povinný v takové dražbě nevystupuje, neboť při ní nejde o vymáhání splnění povinnosti. Účastníci insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona) jen proto nejsou účastníky takové dražby. Řečené platí nejen pro věřitele, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku (typově pro přihlášené věřitele), nýbrž i pro (insolvenčního) dlužníka, a to bez zřetele k tomu, zda předmětem dražby je jeho majetek [nebo majetek náležející do majetkové podstaty jako majetek ve vlastnictví třetích osob, na který se po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na dlužníkův majetek (§ 205 odst. 4 insolvenčního zákona)]. Právo nakládat s majetkem náležejícím do majetkové podstaty totiž prohlášením konkursu na majetek dlužníka přechází na insolvenčního správce dlužníka (jenž se dražby účastní coby její navrhovatel); srov. § 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona i § 246 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Insolvenční dlužník (coby osoba, jejíž dispoziční práva k majetkové podstatě přešla na insolvenčního správce) není oprávněn tomuto právu konkurovat ani v podobě účasti na dražbě vyvolané návrhem (žádostí) insolvenčního správce dlužníka (srov. opět § 246 odst. 2 insolvenčního zákona).
30. Lze tudíž shrnout, že (insolvenční) dlužník ani jiný účastník insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona) nebo některý z procesních subjektů uvedených v § 9 písm. b/, c/, e/ a f/ insolvenčního zákona není účastníkem dražby podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu, vyvolané postupem podle § 286 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 289a insolvenčního zákona. Odvolání podané (insolvenčním) dlužníkem proti usnesení o příklepu udělenému v takové dražbě vydražiteli, proto odvolací soud odmítne (má odmítnout) jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn (§ 218 písm. b/ o. s. ř.).“
68. I na základě této (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu pak lze mít za správný závěr odvolacího soudu, že námitky uplatněné dlužníkem v souvislosti s otázkou č. 2 samy o sobě nevedou k závěru o „nezákonnosti“ soudním exekutorem provedené dražby. Myšlenku (takto) formulovanou odvolacím soudem lze zpřesnit potud, že nejde o okolnost, jež by měla způsobovat neplatnost nabytí spoluvlastnického podílu dlužníka vydražitelem. K tomu lze doplnit, že poukazem na porušení předkupního práva podle § 1124 odst. 1 o. z. nelze zpochybnit „platnost“ nebo „zákonnost“ takové dražby již proto, že důsledkem porušení takového předkupního práva je toliko právo předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl (srov. § 2144 odst. 1 o. z.).
69. Nadto dovolatel argumentačně pojí vznik předkupního práva podle § 1124 odst. 1 o. z. s (možným) výsledkem pozůstalostního řízení po zůstavitelce D. T. (vlastnici druhé ideální poloviny nemovitostí). Nejvyšší soud nicméně již v rozsudku ze dne 22. září 2020, sp. zn. 22 Cdo 1738/2019, uveřejněném pod číslem 43/2021 Sb. rozh. obč., ozřejmil, že předkupní právo spoluvlastníků podle § 1124 odst. 1 o. z. je omezeno pouze na ty případy, ve kterých bylo spoluvlastnictví jako majetkové společenství nově založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností. Byl-li zůstavitel pouze „vlastníkem“ spoluvlastnického podílu na věci a v důsledku jeho smrti nabyl spoluvlastnický podíl jeho dědic (na základě univerzální sukcese), zákonné předkupní právo ostatním spoluvlastníkům ke spoluvlastnickému podílu, jenž byl předmětem dědění, ve smyslu § 1124 odst. 1 o. z. nevzniklo. V tomto případě totiž smrt původního spoluvlastníka nebyla tou právní skutečností, která by založila novou vlastnickou formu v podobě spoluvlastnictví.
70. V situaci, kdy podle výsledků pozůstalostního řízení nabyl spoluvlastnický podíl po zůstavitelce D. T. dovolatel sám (srov. B-68), lze též souhlasit se závěrem insolvenčního soudu (srov. reprodukci usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. února 2023 v odstavci 6. odůvodnění shora), že taková argumentace nemůže mít z pohledu výsledku zpeněžování a dalšího postupu insolvenčního řízení žádný význam (srov. opět závěry R 35/2023). O synu dlužníka též nemá smysl uvažovat jako o možném předkupníku nebo (obecněji) jako o možném zájemci o koupi spoluvlastnického podílu dlužníka, jestliže mu insolvenční soud jako osobě dlužníku blízké nepovolil před zpeněžením spoluvlastnického podílu dlužníka výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty (§ 295 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona); srov. opět i reprodukci usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. února 2023 v odstavci 4. odůvodnění shora.
71. Lze tedy uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného usnesení. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Autor: -mha-