// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 10.10.2024
Posouzení zásadních vad exekučního titulu v řízení dle § 199 IZ
Není možné v insolvenčních poměrech bez dalšího argumentovat pro účely uplatnění námitky kolize s ústavním pořádkem samostatně závěry (a judikaturou) k institutům a právní úpravě práva exekučního, a to vzhledem k § 7 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud nicméně ve své judikatuře již dříve dovodil, že ani v insolvenčním řízení nelze vyloučit, že věřiteli bude výjimečně odepřeno plnění na jeho pohledávku, jestliže v insolvenčním řízení vyšly (nově) najevo takové „skutečnosti“, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona), potažmo s dalšími procesními zásadami (srov. i § 2 o. s. ř.), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti.
Právní posouzení dané věci odvolacím soudem tak není přiléhavé, má-li odvolací soud za to, že judikaturou dovozenou povinnost obecných soudů zabývat se v exekučním řízení zásadními vadami exekučního titulu (mezi něž patří též přiznání úroků z prodlení ve výši zcela nepřiměřené) nelze aplikovat v řízení o žalobě dle ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona z důvodů uvedených v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.
Současně však i zde platí, že je-li procesním subjektem, který popírá pravost nebo výši vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, insolvenční správce dlužníka, pak v žalobě, kterou podává podle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona může proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel; v dané věci v popěrném úkonu insolvenčního správce žádná skutková námitka dovolující přezkum úroků z prodlení přiznaných pravomocným a vykonatelným rozsudkem okresního soudu v režimu § 199 insolvenčního zákona zahrnutá není.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 149/2023, ze dne 29. 8. 2024
Dotčené předpisy:
§ 5 IZ
§ 7 IZ
§ 199 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2023, č. j. 207 ICm 250/2022-33, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. I. S., jako insolvenční správce dlužníka D. C.) domáhal vůči žalovanému (Českému inkasnímu kapitálu, a. s.) určení, že pohledávka žalovaného č. 1 přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka není po právu co do částky 200.451,35 Kč (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Pravomocný a vykonatelný rozsudek, jímž pohledávka byla přiznána žalobci, obsahuje právní hodnocení nejen ohledně přiznané jistiny, nýbrž i ohledně přiznaného příslušenství pohledávky [odkazem na příslušné ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)]; proto není na místě toto jeho právní hodnocení znovu přezkoumávat (brání tomu § 199 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona). Řečené platí, i když se rozsudek výslovně nevyjadřuje k tomu, zda ujednání o smluvním úroku z prodlení je v rozporu se zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.
4. Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18 [jde o nález uveřejněný pod číslem 44/2019 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu (dále též jen „nález“)], není přiléhavý pro odlišnost skutkového základu věci; nález Ústavního soudu se týkal exekučního řízení, nikoli přezkumu pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení a zvláštností daných § 199 insolvenčního zákona, a jiného (patnáctkrát vyššího) úroku z prodlení.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2023, č. j. 207 ICm 250/2022, 102 VSPH 251/2023-58 (MSPH 95 INS 12485/2021):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7 a § 199 insolvenčního zákona a z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
7. Odvolatelem tvrzená analogie s exekučním řízením (prosazovaná použitelnost judikatury vytvořené při výkladu exekuční úpravy) není opodstatněná. V kontextu daného sporu nejsou použitelná ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce, neboť insolvenční zákon na ně neodkazuje (§ 7 insolvenčního zákona).
8. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/15, insolvenční řízení má svá specifika a má-li být efektivním, nelze v jeho rámci přezkoumávat pravomocná soudní rozhodnutí. Právní řád pamatuje na možnost přezkumu pravomocných rozhodnutí prostřednictvím tzv. mimořádných opravných prostředků, nicméně jejich využití je vždy v dispozici účastníka řízení. Podle náhledu Ústavního soudu má každé soudní řízení svůj smysl a význam, který nelze ztrácet ze zřetele tím, že by výrok jednoho pravomocného rozsudku bylo lze zpochybnit v procesně nesouvisejícím soudním řízení.
9. Úprava týkající se výkonu rozhodnutí, a tedy ani judikatura s výkonem rozhodnutí spojená, se nevztahuje na úpravu obsaženou v § 199 insolvenčního zákona. Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se míjí s podstatou popěrného režimu, jak je upraven v insolvenčním zákoně; srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 138/2018 [jde o usnesení ze dne 25. listopadu 2020, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu].
10. Judikaturou dovozenou povinnost obecných soudů zabývat se v exekučním řízení zásadními vadami exekučního titulu (mezi něž patří též přiznání úroků z prodlení ve výši zcela nepřiměřené) tedy nelze aplikovat v řízení o žalobě dle ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona z důvodů uvedených v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky:
Může insolvenční správce úspěšně popřít takovou vykonatelnou pohledávku věřitele, jejíž výkon (uspokojení v insolvenčním řízení) představuje zneužití práva („judikovaného“ rozhodnutím Ústavního soudu platným pro obecné soudy) a tedy zásadní právní vadu exekučního titulu, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že nalézací soud (potažmo rozhodce) se touto otázkou nezabýval?
12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položené otázce následovně:
14. Právní názor odvolacího soudu, že judikaturu platnou pro obecné soudy v oblasti exekucí nelze použít v insolvenčním řízení, není správný. V rámci rovného a spravedlivého přístupu by měl být stejný přístup aplikován ve všech oblastech práva, v nichž se rozhoduje o vymáhání takové pohledávky. V tomto smyslu dovolací soud o dané otázce dosud nerozhodoval; judikatura Nejvyššího soudu, ze které v napadeném rozhodnutí vyšel odvolací soud, položenou otázku neřeší (není přiléhavá).
15. S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 je dovolatel přesvědčen o použitelnosti analogie s exekučním řízením. Soudním rozhodnutím obsahujícím zcela zjevně nepřiměřenou výši příslušenství nelze přiznat právo na plnění takových úroků z prodlení, jelikož to zakazuje ústavní pořádek.
16. Představuje-li podle nálezu sjednání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši a jejich vymáhání v exekučním řízení zneužití práva, pak nelze uzavřít, že vymáhání téhož příslušenství v insolvenčním řízení zneužití nepředstavuje. Zneužití práva nelze posuzovat jinak v exekučním řízení a jinak v insolvenčním řízení (to by odporovalo principům právního státu). Nerovný přístup vyvolaný „pouze“ procesními „překážkami“ insolvenčního zákona (§ 199 odst. 2. insolvenčního zákona) musí být překonán. Insolvenční soud by stejně jako exekuční soud měl mít možnost (respektive povinnost) zastavit výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků.
17. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, maje závěry odvolacího soudu za správné.
18. Potud žalovaný připomíná, že Ústavní soud v nálezu uzavřel, že věcný přezkum exekučního titulu v exekučním řízení lze provést zcela výjimečně a jen v případech zásadních vad, kdy by akceptování vykonatelného rozhodnutí vedlo ke zjevné nespravedlnosti nebo by bylo v rozporu s principy právního státu.
19. Ústavní soud označil jako možnou zásadní vadu exekučního titulu i výši úroků z prodlení, a to tehdy, jsou-li úroky z prodlení neústavně vysoké a představují tak zneužití práva. Zkoumání výše úroků z prodlení a posouzení jejich (ne)ústavnosti vyhradil Ústavní soud obecným soudům, nicméně výslovně se vyjádřil k úrokům z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky (182,5 % ročně), které již měl za ústavně neakceptovatelné.
20. V dané věci činí smluvní úrok z prodlení 24,20 % ročně, což se ani zdaleka nepřiblížilo hranici uvedené v nálezu. Skutečnost, že za dobu prodlení dlužníka dosáhly úroky z prodlení určité výše, nejde k tíži žalovaného (věřitele); jde o důsledek rezignace dlužníka na plnění závazků. Námitka nepřiměřené výše úroků z prodlení tak v daném případě nemůže obstát.
21. Rovněž je třeba poukázat na jiný smysl a účel exekučního řízení na straně jedné a insolvenčního řízení na straně druhé. V exekučním řízení se nuceně vymáhá celá pohledávka (která je úročena až do jejího zaplacení), kdežto v insolvenčním řízení (při oddlužení) zpravidla dochází k uspokojení jen poměrné části přihlášené pohledávky s příslibem osvobození od placení zbytku neuspokojených pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona. Plnění v rámci insolvenčního řízení je též omezeno ustanovením § 172 insolvenčního zákona (co do podřízenosti pohledávek).
III. Přípustnost dovolání
22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
23. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem zčásti neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
24. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
27. Česká spořitelna, a. s., (dále jen „banka“) [jako věřitel] uzavřela s dlužníkem dne 18. dubna 2005 smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě poskytla dlužníku v hotovosti úvěr ve výši 106.900 Kč. Pro případ prodlení dlužníka s hrazením úvěru si strany v úvěrové smlouvě dohodly smluvní úrok z prodlení ve výši 24,2 % ročně.
28. Banka (jako postupitel) postoupila nesplacenou pohledávku za dlužníkem z úvěrové smlouvy žalovanému (jako postupníku) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. března 2008.
29. Rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. 8 EC 85/2009-49, Okresní soud v Kroměříži (dále jen „okresní soud“) uložil dlužníku (jako žalovanému) zaplatit žalovanému (jako tamnímu žalobci) z titulu nesplacené pohledávky z úvěrové smlouvy do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 81.647,07 Kč, s úrokem ve výši 13.195,08 Kč, dále s úrokem ve výši 14,2 % ročně z částky 81.647,07 Kč za dobu od 26. listopadu 2008 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 24,2 % ročně z částky 94.842,15 Kč za dobu od 26. listopadu 2008 do zaplacení. Rozsudek okresního soudu nabyl právní moci 2. června 2010 a stal se vykonatelným 8. června 2010.
30. Usnesením ze dne 8. září 2021, č. j. MSPH 95 INS 12485/2021-A-14, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, povolil mu oddlužení a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil dovolatele.
31. Žalovaný přihlásil 1. listopadu 2021 (ve znění doplnění z 18. listopadu 2021) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka z titulu úvěrové smlouvy pohledávku č. 1 v celkové výši 578.762,64 Kč, vykonatelnou (podle rozsudku okresního soudu) co do částky 572.623,82 Kč, jejíž součástí byla (mimo jiné) i částka 293.735,85 Kč odpovídající (smluvenému) úroku z prodlení za dobu od 26. listopadu 2008 do 8. září 2021.
32. Podle zprávy pro oddlužení a o přezkumu ze dne 6. prosince 2021 zveřejněné v insolvenčním rejstříku 8. prosince 2021 (B-4) popřel dovolatel pohledávku žalovaného č. 1 co do výše ohledně částky 200.451,35 Kč představované částí smluveného úroku z prodlení [maje za to, že skutečná výše pohledávky činí 378.311,29 Kč, z čehož skutečná správná výše úroku z prodlení (jako zákonného úroku z prodlení) činí 93.205,93 Kč]. Jako důvod popření dovolatel uvedl, že ujednání o smluvním úroku z prodlení je neplatné, když úvěrová smlouva má charakter spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb. a sjednání smluvního úroku je tímto omezeno.
33. Usnesením ze dne 4. ledna 2022, č. j. MSPH 95 INS 12485/2021-B-8, schválil insolvenční soud zprávu pro oddlužení a o přezkumu předloženou dovolatelem.
34. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od zahájení insolvenčního řízení, pro věc rozhodném):
§ 5
Zásady insolvenčního řízení
Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:
a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;
b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;
c/ nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce;
d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.
§ 7
Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních
Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
§ 199
Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů
od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.
(2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.
(3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.
35. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry:
36. Obecně platí (ve shodě s dikcí § 199 odst. 2 insolvenčního zákona), že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2013“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněné pod číslem 3/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 3/2014“).
37. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz, elektronický platební rozkaz, nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek „sporu o pohledávku“ (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci); tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost) nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky) [spor o výši] (R 106/2013, R 3/2014).
38. Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše „jiné právní posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm učinil příslušný orgán v řízení, jež předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (R 106/2013, R 3/2014).
39. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by „jiné“ (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši (R 106/2013, R 3/2014).
40. V poměrech, jež se týkají předpisů upravujících ochranu dlužníka coby „spotřebitele“, jde o to, „zda“ a „jaké jiné“ jsou způsobilé důvody popření pohledávky přiznané pravomocným a vykonatelným rozsudkem vydaným na základě žaloby obsahující tvrzení věřitele, že peněžité plnění požaduje jako (konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené s dlužníkem podle zákona o spotřebitelském úvěru. Insolvenční správce, který odůvodní popěrný úkon ohledně takové pohledávky tím, že věřitel zkoumal úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) jinak, než tvrdil v žalobě, nebo tím, že věřitel nezkoumal úvěruschopnost vůbec (např. i rozporu s tím, co tvrdil v žalobě), uplatňuje jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozsudkem skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; o důvod popření pohledávky pro jiné právní posouzení věci nejde (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona); srov. obdobně např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 16/2023. Jak se přitom opět podává i z posledně označeného rozhodnutí, řádné naplnění ochrany práv spotřebitele plynoucích (nejen) z ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tkví především v důsledném odlišení skutkových námitek od námitek právních.
41. Pro poměry dané věci je zapotřebí nejprve určit, jaký charakter má námitka insolvenčního správce dlužníka (dovolatele) uplatněná coby důvod popření části (výše) vykonatelné pohledávky přiznané žalovanému pravomocným a vykonatelným rozsudkem okresního soudu tak, že ujednání o smluvním úroku z prodlení ve výši 24,2 % ročně je neplatné, když úvěrová smlouva má charakter spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb. a sjednání smluvního úroku je tímto omezeno, respektive tak, že toto ujednání je neplatné, jelikož jeho sjednání v takové (nepřiměřené) výši odporuje ústavnímu pořádku.
42. V době uzavření úvěrové smlouvy (18. dubna 2005) neobsahoval zákon č. 321/2001 Sb. ustanovení obdobné tomu, jež se v současné době nachází (jako limitující výši sjednaných úroků z prodlení) v § 122 odst. 1 písm. b/ zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v aktuálním znění), a v dané věci nejde ani o to, že by sjednaný úrok z prodlení měl překročit hranici 182,5 % ročně, kterou Ústavní soud označil (s výhradou, že se nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli, ani k případům, v nichž by oprávněný prokázal, že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení) v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 jako (bez dalšího) ústavně neakceptovatelnou (srov. odstavce 43. a 47. odůvodnění nálezu).
43. Jak plyne též z označeného nálezu, v exekučním řízení obecným soudům vskutku přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu (a jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo by dokonce byl v rozporu s principy právního státu). Stejný nález připouští, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. Vyjma „ústavně neakceptovatelné“ hranice úročení (182,5 % ročně) se však tamtéž uvádí, že není nezbytné, aby Ústavní soud obecně stanovil, jaká výše úroků z prodlení je již protiústavní, s tím, že to je úkolem obecných soudů (srov. odstavec 44. odůvodnění nálezu).
44. Jak se dále podává i z „testu ústavnosti“ nabízeného Ústavním soudem obecným soudům (k § 122 zákona č. 257/2016 Sb.) v odstavcích 46. a 47. odůvodnění nálezu, posouzení, zda smluvená výše úroků z prodlení odporuje ústavnímu pořádku, zpravidla bude záviset na prověření skutkových tvrzení (námitek) uplatněných v poměrech té které věci k „(ne)přiměřenosti“ takto sjednaného úročení [ať již ve vztahu k dalším smluvním ujednáním sankčního charakteru, nebo ve vztahu k obvyklé míře úročení daného typu smluv plynoucí (též) z míry inflace v daném místě a čase uzavření úvěrové smlouvy]. Jinak řečeno, i námitka, že úroky z prodlení přiznané věřiteli k tíži dlužníka pravomocným a vykonatelným rozsudkem v souladu s dohodou smluvních stran sjednanou v úvěrové smlouvě způsobují zásadní vadu exekučního titulu (rozsudku), jelikož jde o úroky z prodlení přiznané ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem, uplatněná jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona), může mít (a v těch případech, kdy hranice „přiměřenosti“ úroků z prodlení není najisto určena, zásadně musí mít) skutkový charakter (jenž dokonce i v režimu § 268 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. bude vyžadovat dokazování sporných „skutečností“). Podstatné tedy je, jak je taková námitka odůvodněna. To ostatně potvrzují i závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023, sp. zn. 21 Cdo 2027/2023, o tom, že společným znakem případů, u nichž lze dovodit popření základních (ústavních) principů právního státu, je skutečnost, že jsou (v individuální rovině) dány naprosto výjimečné „okolnosti“ vedoucí k mimořádné intenzitě porušení právního řádu (srov. odstavec 20. odůvodnění usnesení).
45. Pro poměry práva insolvenčního pak Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že argumentovat pro účely uplatnění námitky kolize s ústavním pořádkem samostatně závěry (a judikaturou) k institutům (a právní úpravě) práva exekučního v insolvenčních poměrech bez dalšího nelze, a to vzhledem k § 7 insolvenčního zákona. K rozdílům v oněch řízeních, pro něž se ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce použijí v insolvenčním řízení přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně insolvenční zákon odkazuje (§ 7 část věty za středníkem insolvenčního zákona), srov. v podrobnostech např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněného pod číslem 97/2013 Sb. rozh. obč., nebo např. odstavec 43. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023, sp. zn. 29 Cdo 1947/2021.
46. Nejvyšší soud nicméně ve své judikatuře již dříve dovodil, že ani v insolvenčním řízení nelze vyloučit, že věřiteli bude výjimečně odepřeno plnění na jeho pohledávku, jestliže v insolvenčním řízení vyšly (nově) najevo takové „skutečnosti“, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona), potažmo s dalšími procesními zásadami (srov. i § 2 o. s. ř.), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023, sen. zn. 29 NSČR 134/2022, uveřejněné pod číslem 23/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 23/2024“), zejména pak odstavce 32. až 34. jeho odůvodnění. Při formulaci tohoto závěru vyšel Nejvyšší soud v R 23/2024 z důvodů nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, uveřejněného pod číslem 138/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [z nějž vyšel Ústavní soud i v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 (srov. odstavec 20. odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18)]. K závěrům R 23/2024 se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v usnesení ze dne 30. dubna 2024, sen. zn. 29 NSČR 5/2023.
47. Také závěry formulované v R 23/2024 vybízejí k uplatnění „skutečností“, z nichž je dovozován rozpor s ústavním pořádkem (jestliže v daném řízení do té doby nevyšly najevo jinak). Současně platí, že je-li procesním subjektem, který popírá pravost nebo výši vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, insolvenční správce dlužníka, pak v žalobě, kterou podává podle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona může proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel; srov. § 199 odst. 3 insolvenčního zákona a v judikatuře např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněného pod číslem 39/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2016“).
48. Poměřeno závěry formulovanými v odstavcích 44. až 47. shora, právní posouzení věci odvolacím soudem není přiléhavé, má-li odvolací soud za to, že judikaturou dovozenou povinnost obecných soudů zabývat se v exekučním řízení zásadními vadami exekučního titulu (mezi něž patří též přiznání úroků z prodlení ve výši zcela nepřiměřené) nelze aplikovat v řízení o žalobě dle ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona z důvodů uvedených v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 10. odůvodnění shora a odstavec 21. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pomíjí totiž možnost „skutkově odůvodněných námitek“ proti „přiměřenosti“ přiznaných (smluvených) úroků z prodlení. Jak ovšem plyne z popěrného úkonu zachyceného ve zprávě o přezkumu (srov. odstavec 32. odůvodnění shora), jako důvod popření pohledávky insolvenční správce dlužníka uvedl, že ujednání o smluvním úroku je neplatné, když úvěrová smlouva má charakter spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb. a sjednání smluvního úroku je tímto omezeno. V podané žalobě [a v podáních, která činil v průběhu incidenčního sporu (včetně odvolání)] pak insolvenční správce dlužníka opakovaně namítal jen to, že „ve zcela nepřiměřené výši“ sjednaná výše úroků z prodlení je v rozporu s ústavním pořádkem, dovolávaje se závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 (jenž ovšem neobsahuje závěr o neústavnosti úročení 24,2 % ročně).
49. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž ve výsledku obstojí; vskutku zde není žádná v popěrném úkonu dovolatele zahrnutá skutková námitka dovolující přezkum úroků z prodlení přiznaných pravomocným a vykonatelným rozsudkem okresního soudu v režimu § 199 insolvenčního zákona.
50. Budiž dodáno, že v exekučních poměrech prosazovaných dovolatelem při aplikaci § 199 insolvenčního zákona v této věci již Nejvyšší soud, vycházeje z nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18, usnesením ze dne 4. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 926/2021, odmítl dovolání povinné (jež brojila návrhem na zastavení exekuce proti přiměřenosti úroků z prodlení přiznaných exekučním titulem v rozsahu 29 % ročně), maje závěr odvolacího soudu, že takto sjednaný úrok z prodlení nepředstavuje nárok příčící se zásadám právního státu, za souladný s označenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
51. Jelikož dovolateli se podaným dovoláním nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
52. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že neúspěšnému dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný právo na náhradu těchto nákladů nemá vzhledem k ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.
Autor: -mha-