// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 16.05.2022
Vznesení námitky promlčení zástavního práva zástavním dlužníkem
Jestliže již uplynula (ve smyslu § 100 odst. 2 obč. zák.) jak promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky, tak promlčecí doba k uplatnění zástavního práva, které tuto pohledávku zajišťuje, pak účinnému vznesení námitky promlčení zástavního práva zástavním dlužníkem nebrání ani to, že námitku promlčení zajištěné pohledávky nevznesl osobní dlužník, jemuž v tom brání účinky zahájení exekučního řízení. Obdobně to platí pro námitku promlčení zástavního práva vznesenou při přezkoumání práva na uspokojení pohledávky ze zajištění v insolvenčního řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka insolvenčním správcem zástavního dlužníka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 26/2020, ze dne 31. 1. 2022
Dotčené předpisy:
§ 408 obch. zák. ve znění do 31. 8. 2012
§ 100 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 151a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2000
§ 151f obč. zák. ve znění do 31. 8. 1998
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 14. dubna 2016, č. j. 68 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka žalobce (J. L.) ve výši 2 200 000 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice (M. J.), vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 68 INS XY, z titulu zástavní smlouvy ze dne 5. října 1993, je po právu s právem na uspokojení ze zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok) a uložil žalobci zaplatit (původnímu) žalovanému (BERGER - insolvenční správce a spol., jako insolvenčnímu správci dlužnice) na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 10 540,64 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (druhý výrok).
3. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když první (potvrzující) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne17. října 2016, č. j. 68 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 68 INS XY), zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 34/2017, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že pro úvahu o promlčitelnosti zástavního práva je rozhodná úprava zástavního práva obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. srpna 1998, když zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice bylo zřízeno zástavní smlouvou ze dne 5. října 1993 a právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo dnem 1. října 1997. Uložil odvolacímu soudu posoudit, zda zástavní dlužník může (účinně) vznést námitku promlčení zástavního práva v situaci, kdy nelze přihlédnout k námitce promlčení zajištěné pohledávky uplatněné osobním dlužníkem.
4. Odvolací soud doplnil dokazování spisem vedeným soudním exekutorem JUDr. Milanem Broncem, Exekutorský úřad České Budějovice, sp. zn. 8 EX 985/02, ze kterého zjistil, že exekuční řízení [zahájené návrhem Komerční banky, a. s. ze dne 2. prosince 2002 proti J. M. (osobnímu dlužníku, dále též jen „J. M.“), H. M., P. J. a dlužnici] nebylo ve vztahu k povinnému J. M. doposud skončeno.
5. Následně odvolací soud – odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soud ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1053/2009, uveřejněného pod číslem 142/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 142/2011“), a cituje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 810/2013 (které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) – dospěl k závěru, podle něhož zástavní dlužník (zde insolvenční správce dlužnice) může samostatně uplatnit námitku promlčení zástavního práva. K tomu dále uvedl, že promlčecí doba běží ve vztahu k zástavnímu právu samostatně a ačkoli nemůže uplynout před uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky, neznamená to, že by nemohlo být promlčení zástavního práva uplatněno samostatně, tedy nezávisle na tom, zda námitku promlčení může účinně uplatnit obligační dlužník. Odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že si žalobce, respektive jeho právní předchůdci nebyli schopni zajistit vůči dlužnici materiálně vykonatelný titul, nemůže být přičítána k tíži dlužnice. Insolvenční správce dlužnice proto „pro její promlčení pohledávku důvodně popřel“.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud řešena. Konkrétně jde o otázku, zda se přihlíží k námitce promlčení vznesené zástavním dlužníkem tehdy, dojde-li k promlčení závazku zajištěného zástavním právem, avšak osobní dlužník není oprávněn promlčení účinně namítnout vzhledem k tomu, že proti němu probíhá exekuční řízení.
7. Dovolatel namítá, že zákonodárce v ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák., účinném do 31. prosince 2013, „stanovil koncepci“, podle níž se zástavní právo nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka a „navázal tím podmínky promlčení obou právních institutů navzájem na sebe“, i když námitky promlčení jsou na sobě nezávislé a promlčecí doby v obou případech běží nezávisle. Podle dovolatele mají být právní osudy obou právních titulů ekvivalentní v návaznosti na zásadu akcesority zástavního práva. Není-li žádoucí, aby se zástavní právo promlčelo dříve než zajištěná pohledávka, není žádoucí ani to, aby osobní dlužník neměl právo účinně namítnout promlčení v případě běhu exekučního řízení a zástavní dlužník toto právo měl. Dovolatel shledává nepřípustným, aby bylo zástavní právo nevymahatelné, zatímco jím zajištěná pohledávka je formálně vymahatelná, neboť (ačkoliv je promlčena) osobní dlužník nemůže promlčení účinně namítnout.
8. Insolvenční správce dlužnice ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 7. července 2020, č. j. KSPH 68 INS XY, (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice a zprostil insolvenčního správce funkce. Tímto pravomocným usnesením insolvenční řízení vedené na majetek dlužnice skončilo. V souladu s § 159 odst. 4 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se tak od skončení insolvenčního řízení považuje předmětný spor za spor o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, a účastnicí řízení se dnem skončení insolvenčního řízení stala místo insolvenčního správce dlužnice, což se promítlo též v označení účastníků a předmětu řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí.
11. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů, odmítl jako objektivně nepřípustné (§ 243c odst. 1 a § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
12. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené otázky jde o věc beze zbytku neřešenou.
13. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a občanského zákoníku:
Z ustanovení § 408 obch. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 2012) plyne, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (odstavec 1). Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (odstavec 2).
Podle ustanovení § 100 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (odstavec 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odstavec 2).
Ustanovení § 151a obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) určuje, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (odstavec 1).
Z ustanovení § 151f obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998) se podává, že není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena (odstavec 1).
17. Nejvyšší soud připomíná, že v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 20. března 2013 dospěl k závěru, podle něhož v dané věci běžela tříletá (nikoli desetiletá) promlčecí doba zástavního práva, neboť rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2002, kterým byla dlužnici uložena povinnost strpět prodej zástavy, není vůči dlužnici materiálně vykonatelný. Za stavu, kdy se zástavní právo nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka a kdy posledním dnem desetileté promlčecí doby zajištěné pohledávky (tj. pohledávky ze smlouvy o úvěru) bylo 30. září 2007, je nepochybné, že se promlčelo i zástavní právo. Skutečnost, že proti osobnímu dlužníku J. M. bylo zahájeno exekuční řízení a v jeho průběhu uplynula desetiletá promlčecí doba zajištěné pohledávky, neměla vliv na běh promlčecí doby; důsledkem zahájení exekučního řízení na majetek osobního dlužníka (za účelem vymožení zajištěné pohledávky) předtím, než uplynula (v průběhu exekučního řízení) promlčecí doba ohledně zajištěné pohledávky, bylo jen to, že se nepřihlíží k námitce promlčení zajištěné pohledávky vznesené osobním dlužníkem.
18. Pro výsledek dovolacího řízení je určující odpověď na otázku, zda zástavní dlužník může (účinně) uplatnit námitku promlčení zástavního práva v době, kdy pro probíhající exekuci nelze přihlédnout k námitce promlčení zajištěné pohledávky uplatněné osobním dlužníkem.
19. V rozsudku ze dne 9. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013 (na který odkázal Nejvyšší soud již ve zrušujícím rozsudku), Nejvyšší soud dovodil, že zákaz uplatnění námitky promlčení v soudním (rozhodčím) řízení zahájeném před uplynutím 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet promlčecí doba, obsažený v ustanovení § 408 odst. 1 větě druhé obch. zák., nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) pro pravomocně přiznanou pohledávku, nýbrž to, že k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet promlčecí doba, uplynula až v průběhu tohoto řízení. Jestliže bylo právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím lhůty 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, nebo po jejím uplynutí a jestliže řízení o jeho výkonu (exekuci) bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno, nepřihlíží se - jak vyplývá z ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. - k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) ani v případě, že uvedená desetiletá lhůta uplynula ještě před zahájením tohoto řízení.
20. K výkladu ustanovení § 151a odst. 1 a § 151f odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. dubna 2021, sp. zn. 21 Cdo 2836/2020, vysvětlil, že zástavní právo má především funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy (z výtěžku prodeje zástavy), aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 21 Cdo 582/2018.
21. Ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. srpna 1998) má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu; věřitele a osobního dlužníka se promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy netýká. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2021, sp. zn. 21 Cdo 2143/2020.
22. K otázce nároku věřitele, který má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku, je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v těchto závěrech:
1/ Ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona obsahuje pravidlo, které respektuje zvláštní povahu pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení nikoli jako osobní pohledávka věřitele vůči jeho osobnímu dlužníku, nýbrž (jen) z titulu zajištění. V takovém případě popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nutně vede i k zásahu do podstaty přihláškou uplatněné pohledávky (co do její pravosti nebo výše), jelikož bez práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nemá věřitel důvod vůči dlužníku, jenž není jeho osobním dlužníkem, cokoli přihlásit. Proto také ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona pro tento případ vysvětluje, že oproti obecnému pravidlu plynoucímu z dikce § 196 odst. 1 věty druhé má popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky. Uvedené přitom platí bez zřetele k tomu, zda popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění je odůvodněno zánikem zajištěné (byť i vykonatelné) pohledávky nebo (při nezpochybněné existenci zajištěné pohledávky) jen neexistencí zajištění (např. námitkou neplatného vzniku zástavního práva). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněné pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012, usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 40/2014, usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněném pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2015“), rozsudku ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2012, nebo v rozsudku ze dne 4. listopadu 2020, sen. zn. 29 ICdo 153/2018.
2/ Má-li zástavní věřitel (zajištěný věřitel) vůči (insolvenčnímu) dlužníku pouze zástavní pohledávku [není-li (insolvenční) dlužník osobním dlužníkem, nýbrž pouze zástavním dlužníkem], pak důvod vzniku přihlašované pohledávky ve smyslu § 174 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona [skutečnosti, na nichž se (zástavní) pohledávka zakládá] splývá s uplatněním práva na uspokojení pohledávky ze zajištění (s uplatněním přednostního pořadí pohledávky). Srov. opět R 39/2015.
23. Pro posouzení opodstatněnosti podaného dovolání je dále podstatné, že žalobce coby zástavní věřitel přihlásil pohledávku na uspokojení ze zástavy do insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavní dlužnice, jež není jeho osobním dlužníkem (tím je J. M.). Učinil tak po skončení promlčecí doby zástavního práva a insolvenční správce dlužnice tuto zástavní pohledávku popřel z důvodu promlčení.
24. Je-li promlčena zajištěná pohledávka i zástavní pohledávka, pak nic (žádná ustanovení obchodního zákoníku ani občanského zákoníku) nebrání insolvenčnímu správci vznést námitku promlčení zástavní pohledávky i v situaci, kdy osobní dlužník nemůže účinně vznést námitku promlčení zajištěné pohledávky v exekučním řízení. Opačný názor by ve svých důsledcích znamenal popření významu promlčení zástavního práva a přiznání soudní ochrany, projevující se v přiznání práva na uspokojení ze zpeněžení předmětu zajištění, ačkoliv – jak vyplývá z ustanovení § 100 odst. 1 věty třetí obč. zák. – promlčené právo nelze přiznat.
25. V uvedených souvislostech odvolací soud přiléhavě poukázal na závěry R 142/2011, podle nichž uzná-li osobní dlužník vůči svému věřiteli co do důvodu a výše již promlčenou zajištěnou pohledávku, nemá to bez dalšího za následek uznání promlčeného zástavního práva, které pohledávku zajišťuje.
26. Námitka dovolatele, že podmínky promlčení zástavního práva a zajištěné pohledávky jsou vzájemně navázány a nemůže-li účinně namítnout promlčení osobní dlužník, nemůže tak učinit ani zástavní dlužník, není opodstatněná. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v R 142/2011 (srov. odstavec 25. výše) účinek spojený s tím, že již uplynula jak promlčecí doba k uplatnění zástavním právem zajištěné pohledávky, tak promlčecí doba k uplatnění zástavního práva, nelze co do promlčení zástavního práva odvrátit tím, že osobní dlužník (coby osoba odlišná od dlužníka zástavního) zajištěnou pohledávku dodatečně uzná. Jestliže po uplynutí promlčecích dob k uplatnění zajištěné pohledávky i k uplatnění zástavního práva nezabrání (nemůže zabránit) účinnému vznesení námitky promlčení zástavního práva zástavním dlužníkem ani to, že promlčená zajištěná pohledávka se stane (znovu) soudně vymahatelnou v důsledku jejího uznání osobním dlužníkem, pak (za použití argumentu a maiori ad minus) tím více platí, že v takové situaci nezabrání účinnému vznesení námitky promlčení zástavního práva zástavním dlužníkem pouhá nečinnost osobního dlužníka (to, že sám nevznesl námitku promlčení zajištěné pohledávky), bez zřetele k tomu, zda šlo o nečinnost záměrnou, nečinnost z nedbalosti, nebo nečinnost vynucenou zákonem formulovaným zákazem (zákazem vznést námitku promlčení zajištěné pohledávky, jestliže promlčecí doba doběhla v průběhu vykonávacího nebo exekučního řízení vedeného vůči osobnímu dlužníku pro uspokojení zajištěné pohledávky).
27. Jinak řečeno (shrnuto), jestliže již uplynula (ve smyslu § 100 odst. 2 obč. zák.) jak promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky, tak promlčecí doba k uplatnění zástavního práva, které tuto pohledávku zajišťuje, pak účinnému vznesení námitky promlčení zástavního práva zástavním dlužníkem nebrání ani to, že námitku promlčení zajištěné pohledávky nevznesl osobní dlužník, jemuž v tom brání účinky zahájení exekučního řízení. Obdobně to platí pro námitku promlčení zástavního práva vznesenou při přezkoumání práva na uspokojení pohledávky ze zajištění v insolvenčního řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka insolvenčním správcem zástavního dlužníka.
28. Jelikož se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Autor: -mha-