// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 09.12.2021

Zneužití práva požádat soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění

I právo požádat soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění za účastnický cenný papír společnosti může být vykonáno zneužívajícím způsobem, a tedy i v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Na zneužití práva požádat soud o přezkum přiměřenosti protiplnění nelze usuzovat bez dalšího jen ze skutečnosti, že hlavnímu akcionáři navrhovatel nabízí mimosoudní vyrovnání. Tento postup je legitimní, na čemž nic nemění ani skutečnost, že je soudní rozhodnutí, kterém by bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, pro hlavního akcionáře (co do základu přiznaného práva) závazné i vůči ostatním vlastníkům (vytěsněných) účastnických cenných papírů.

Obsah nabídky na mimosoudní vyrovnání, jakož i širší kontext okolností, za nichž navrhovatel hlavnímu akcionáři mimosoudní vyrovnání nabízí, již ovšem (v závislosti na okolnostech jednotlivého případu) může vést k závěru, že uplatnění nároku na přezkoumání přiměřenosti protiplnění je výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Nelze však vycházet z toho, že se rozpor se zásadami poctivého obchodního styku promítá pouze do nákladového výroku. Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany (§ 265 obch. zák.), a proto jej navrhovateli nelze přiznat. Zneužívající návrh na přezkoumání přiměřenosti tedy nemůže být úspěšný; tomu by měl odpovídat i výrok o náhradě nákladů řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3185/2020, ze dne 31. 8. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 183k obch. zák. ve znění do 28. 9. 2005
§ 265 obch. zák. ve znění do 28. 9. 2005

Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


I. Dosavadní průběh řízení

[1] Navrhovatel se svým návrhem (doručeným soudu prvního stupně 1. 11. 2005) domáhá přezkoumání přiměřenosti protiplnění, které mu bylo přiznáno usnesením valné hromady společnosti Zentiva, k. s. (dříve Zentiva, a. s.) [dále jen „společnost“], konané 25. 8. 2005, jímž valná hromada rozhodla o přechodu všech účastnických cenných papírů na Sanofi Foreign Participations B. V. (dříve „Zentiva N. V.“) [dále jen „hlavní akcionář“].

[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 16 Cm 207/2005-1371:

1) uložil společnosti a hlavnímu akcionáři, aby navrhovateli společně a nerozdílně zaplatili 57.559 Kč s příslušenstvím, „když přiměřená výše protiplnění za jednu akcii žalovaného o nominální hodnotě 1.000 Kč činí 14.311 Kč“ (výrok I.),

2) rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení části zálohy (výrok III.).

[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Dne 25. 8. 2005 se konala mimořádná valná hromada společnosti (dále též jen „valná hromada“).

2) Valná hromada rozhodla o přechodu všech listinných kmenových akcií na majitele o jmenovité hodnotě jedné akcie 1.000 Kč vydaných společností, které nejsou ve vlastnictví hlavního akcionáře (dále jen „akcie“), na hlavního akcionáře (dále jen „rozhodnutí o vytěsnění“).

3) Rozhodnutí o vytěsnění určovalo jako výši přiměřeného protiplnění 8.555,12 Kč za akcii, a to s odkazem na znalecký posudek č. 05-05/2005 ze dne 4. 8. 2005, zpracovaný společností MBM-Hopet, s. r. o., identifikační číslo osoby 26685434, podle stavu k 30. 6. 2005.

4) Dne 9. 2. 2006 obdržel navrhovatel od hlavního akcionáře za 10 kusů akcií plnění ve výši 85.551 Kč.

5) Podle znaleckého posudku č. 77/06/2013 ze dne 28. 6. 2013, zpracovaného Vysokou školou ekonomickou v Praze, ve znění dodatku ze dne 31. 5. 2015 (dále jen „znalecký posudek VŠE“), činila cena jedné akcie společnosti (k 30. 6. 2005) 14.311 Kč.

6) Podle znaleckého posudku č. 635/70/2014 ze dne 22. 12. 2014, zpracovaného společností BDO ZNALEX, s. r. o., identifikační číslo osoby 26099306 (dále jen „znalecký posudek ZNALEX“), činila cena jedné akcie společnosti (k 30. 6. 2005) 20.467 Kč, resp. 20.178 Kč.

7) Podle znaleckého posudku č. 5/2015 ze dne 31. 3. 2015, zpracovaného doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. (dále jen „znalecký posudek doc. K.“), činila cena jedné akcie společnosti (k 30. 6. 2005) 8.099 Kč.

[4] Soud nejprve uvedl, že s výjimkou společnosti MBM-Hopet, s. r. o. byli slyšeni všichni znalci, kteří setrvali na svých závěrech. Podle soudu nebylo možné „vystoupení žádného z těchto znalců (…) kvalifikovat jako nedůvěryhodné, snad jen v případě doc. Ing. T. K., MBA, Ph.D. by bylo možné konstatovat, že jeho vystoupení znalce trpělo poněkud větší akademičností.“

[5] Výslech znalců vedl k tomu, že „jeden každý znalec (…) zpochybňoval metody, postupy a výsledky posudků znalců ostatních,“ k čemuž soud podotkl, že odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti nepodléhají jeho hodnocení, a dodal, že hodnotí pouze přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, jeho logické odůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Problém ve stanovení „přiměřené ceny jednotlivé akcie“ soud spatřoval „v nedostatečné metodice vztahující se k vypracování těchto posudků, jejímž důsledkem je skutečnost, že ani znalci se v podstatě nedokáží shodnout na tom, jaká metoda pro daný případ ocenění je ta správná a v důsledku toho pak dochází k odchylkám.“

[6] Rozpory závěrů jednotlivých znaleckých posudků soud vypořádal konstatováním, podle něhož „je třeba vycházet ze stanovené minimální a maximální hranice hodnoty jedné akcie, kterou znalci v této věci uváděli a přiměřenou hodnotu stanovit ve středu tohoto rozptylu.“ Protože takto určená hodnota „v podstatě odpovídá“ výši přiměřeného protiplnění, jak byla určena znaleckým posudkem VŠE, určil soud výši přiměřeného protiplnění podle tohoto posudku.

[7] K odvolání navrhovatele, společnosti i hlavního akcionáře Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2020, č. j. 14 Cmo 153/2018-1434:

1) změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že:
i. výši přiměřeného protiplnění za jednu akcii společnosti o jmenovité hodnotě 1.000 Kč při realizaci práva přechodu účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře, o němž rozhodla valná hromada společnosti 25. 8. 2005, určil částkou 14.729 Kč,
ii. uložil hlavnímu akcionáři povinnost zaplatit navrhovateli 61.738,80 Kč s příslušenstvím (výrok první),

2) rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

[8] Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která měl za dostatečná.

[9] K otázce přezkumu přiměřenosti protiplnění odvolací soud nejprve předeslal, že základem pro stanovení výše přiměřeného protiplnění za účastnický cenný papír společnosti je určení hodnoty podniku společnosti, což je otázka skutková. V poměrech projednávané věci „znalci nedošli ke stejným výsledkům“ a soud prvního stupně „i po rozsáhlých výsleších znalců nebyl schopen učinit relevantní závěr o tom, který ze znaleckých posudků upřednostní,“ neboť shledal „závěry všech znaleckých posudků přesvědčivými a srozumitelnými.“ Vyšel-li tedy soud prvního stupně „při nedostatečné metodice vztahující se k vypracování znaleckých posudků pro posouzení přiměřenosti (spravedlivosti) výše poskytnutého protiplnění v rámci procesu vytěsnění“ z toho, že „za správnou výši protiplnění zvolil střed intervalu, mezi nímž se znalci pohybovali,“ je jeho právní posouzení věci správné.

[10] Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2051/2009, na věc podle názoru odvolacího soudu nedopadají, neboť „v projednávané věci neměl soud prvního stupně o předložených znaleckých posudcích pochybnosti, považoval jejich závěry za přesvědčivé, znalce k objasnění nastolené otázky řádně vyslechl, a proto by nebylo účelné ani hospodárné zadávat další znalecký posudek.“ S nastolenou právní otázkou se pak soud prvního stupně dostatečně vypořádal tak, že „za spravedlivou výši protiplnění zvolil aritmetický průměr znalci určených hodnot, když neshledal žádný důvod, aby se přiklonil k jedné z krajních hodnot.“

[11] K tomu odvolací soud dodal, že za nesprávnou ovšem považuje částku, kterou soud jako výši přiměřeného protiplnění určil, byť připustil, že jde „spíše o matematickou chybu“. Aritmetický průměr z částek uvažovaných soudem prvního stupně totiž činí 14.716,50 Kč, přičemž rozhodným dnem nebyl 30. 6. 2005, nýbrž 27. 10. 2005 (den přechodu vlastnického práva k účastnickým cenným papírům). Odvolací soud proto uzavřel, že pro účely vypořádání menšinových akcionářů považuje za spravedlivé protiplnění ve výši 14.729 Kč.

[12] S ohledem na obsah výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2551/2016) dodal, že „akciové společnosti nesvědčí případná povinnost zaplatit dorovnání (…) společně a nerozdílně s hlavním akcionářem.“ Osobou povinnou z výkupu účastnických cenných papírů je jen hlavní akcionář, a proto „k zaplacení požadovaného rozdílu mezi výší přiměřeného protiplnění stanoveného soudem a výší protiplnění stanoveného hlavním akcionářem (…) je povinen toliko hlavní akcionář.“

[13] V reakci na namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013) konstatoval, že dané rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti netrpí. Z rozhodnutí soudu prvního stupně se podle odvolacího soudu jednoznačně podává předmět řízení, argumentace účastníků, základní skutková zjištění, ale i závěr o přiměřenosti výše hlavním akcionářem poskytnutého protiplnění. To vše odvolatelům umožnilo formulovat odvolací důvody, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně nelze označit za nepřezkoumatelné.

[14] S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3354/2012, odvolací soud dále uvedl, že právo požádat soud o přezkum přiměřenosti protiplnění mají všechny osoby, které účastnické cenné papíry (akcie) nabyly do okamžiku přechodu vlastnického práva k těmto akciím na hlavního akcionáře. Přitom jde o to zajistit, aby protiplnění poskytované hlavním akcionářem odpovídalo hodnotě účastnických cenných papírů, jejichž vlastnictví hlavní akcionář v důsledku nuceného přechodu nabude.

[15] Nabídka navrhovatele na (mimosoudní) narovnání, učiněná vůči hlavnímu akcionáři, proto bez dalšího není výkonem práva, který by byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Na tom nic nemění ani skutečnost, že soudní rozhodnutí, kterým by bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, je co do základu přiznaného práva závazné i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů. Nabídka (mimosoudního) narovnání však podle odvolacího soudu může mít „dopad na postup soudu při řešení otázky náhrady nákladů řízení.“ Vzhledem k tomu, že „jednání navrhovatele nebylo úplně standardní, zejména pokud jde komunikaci týkající se možnosti (…) narovnání,“ odvolací soud navrhovateli (přestože ten byl v řízení úspěšný) nepřiznal náhradu části jím vynaložených nákladů řízení (soudního poplatku za návrh na zahájení řízení a odměny za zastupování před soudem prvního stupně).


II. Dovolání a vyjádření k němu


[16] Proti usnesení odvolacího soudu podal hlavní akcionář dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda:

1) soud může hodnotit znalecké posudky, z nichž vyplývají rozdílné závěry, tak, že výši přiměřeného protiplnění určí podle aritmetického průměru nejnižší a nejvyšší hodnoty vyplývající z jednotlivých znaleckých posudků,

2) je přezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, z něhož nejsou patrné žádné úvahy soudu ohledně skutkových zjištění ani to, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, a

3) má jednání navrhovatele, který opakovaně v různých řízeních vystupuje jako menšinový akcionář v souvislosti s vytěsněním, charakter zjevného zneužití práva, pokud se na hlavního akcionáře obrátil s nabídkou (mimosoudního) narovnání.

[17] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[18] Ve vztahu k první z dovolacích otázek dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že volba posudku VŠE byla zcela nahodilá. Stanovení výše přiměřeného protiplnění „ve středu rozptylu“ nejvyšší a nejnižší hodnoty určené znaleckými posudky podle dovolatele nemá žádný ekonomický ani právní význam, neboť ve skutečnosti nedochází k hodnocení důkazů ze strany soudu. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2051/2009, tvrdí, že úvaha soudu nemůže být založena na aritmetickém průměru několika znaleckých posudků. Podle dovolatele je povinností soudu znalecké posudky provedené jako důkaz kriticky zhodnotit a zjistit, proč se jejich závěry rozcházejí, s tím, že přikloní-li se soud k závěrům jednoho z posudků, musí svůj výběr přesvědčivě odůvodnit (k tomu dovolatel odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4585/2018).

[19] V rámci druhé z dovolacích otázek na tuto kritiku dovolatel navazuje, když zpochybňuje závěr, podle něhož rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Z rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou podle dovolatele patrné žádné úvahy soudu „stran skutkových zjištění, ani stran následného právního hodnocení“ a z rozhodnutí dále není patrné, které „skutečnosti plynoucí ze znaleckých posudků vzal soud prvního stupně za prokázané (…), o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil při hodnocení důkazů (…), jak se vypořádal s jejich rozdílnými závěry, a nejsou v něm učiněny prakticky žádné závěry o skutkovém stavu a posouzení věci po právní stránce.“ Dovolatel uvádí, že odvolací soud tato pochybení sám nenapravil, neboť jen obecně konstatoval, že požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně byly splněny.

[20] Prostřednictvím třetí dovolací otázky dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že návrh na zahájení řízení nevyhodnotil jako zjevné zneužití práva. Navrhovatel je podle dovolatele „profesionální spekulant“, který v souvislosti s vytěsněním nebo převody jmění na společníka opakovaně vystupuje jako menšinový akcionář. Účelovými nákupy menšinových podílů ve společnostech si vytváří prostor pro zneužívání institutu přezkumu výše protiplnění a k tlaku na hlavního akcionáře, aby si vynutil „dohody na vysoké finanční kompenzace výměnou za neuplatnění nebo stažení žádosti o přezkum výše protiplnění.“ S takovým návrhem se navrhovatel opakovaně obracel na dovolatele také v průběhu tohoto řízení. Podle dovolatele je i proto návrh v projednávané věci zjevným zneužitím práva, popřípadě rozporný se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany. Postup odvolacího soudu, který zneužití práva zohlednil jen při rozhodování o nákladech řízení, je podle dovolatele nesprávný, neboť měl výkon zneužitého práva zcela odepřít a nárok uplatněný navrhovatelem zamítnout.

[21] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí, což odůvodňuje tím, že soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, je pro hlavního akcionáře a pro společnost závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů. Proto se mohou i „ostatní vytěsnění minoritní akcionáři (…) domáhat zaplacení rozdílu mezi napadeným usnesením určenou výší přiměřeného protiplnění a výší protiplnění stanovenou valnou hromadou“ s tím, že „hypotetická expozice (…) vůči všem ostatním vytěsněným minoritním akcionářům (…) činí cca 73 mil Kč, k čemuž je (…) nutno (…) připočítat příslušenství.“ Dovolateli by tedy podle jeho přesvědčení neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila závažná újma.

[22] Navrhovatel ve vyjádření k dovolání (datovaném 19. 10. 2020) připouští, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo skutečně „v mnoha směrech závadné“. Odvolací soud však „řadu pochybení napravil,“ a tak výsledek řízení alespoň částečně odstraňuje újmu způsobenou vytěsněným akcionářům. Ačkoli oba soudy „v odůvodnění mluví o jakémsi průměrování znaleckých posudků,“ vycházely při stanovení přiměřeného protiplnění z posudku VŠE. Rozhodovaly tedy na základě jednoho konkrétního znaleckého posudku, nikoli podle průměru všech posudků. Přiměřené protiplnění stanovené ve výši 14.729 Kč je vůči dovolateli navíc „velmi vstřícné“, neboť podle znaleckého posudku ZNALEX byla cena jedné akcie „nesrovnatelně vyšší“.

[23] Proti tvrzení dovolatele, podle něhož je návrh na zahájení řízení zjevným zneužitím práva, se navrhovatel důrazně ohrazuje a označuje je za dehonestující, vědomě nepravdivé a zavádějící“.

[24] Společnost se k dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání


[25] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

[26] Podle § 237 o. s. ř. je (není-li stanoveno jinak) dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

[27] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení první a třetí z otázek formulovaných v dovolání, které v rozhodování dovolacího soudu dosud dílem nebyly vyřešeny a při jejich řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené (níže citované) rozhodovací praxe dovolacího soudu.


IV. Důvodnost dovolání

a) Použité právní předpisy

[28] Nejvyšší soud předesílá, že věc posoudil podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 28. 9. 2005 (dále jen „obch. zák.“), tedy podle znění obchodního zákoníku účinného v době přijetí rozhodnutí o vytěsnění.

[29] Podle § 183k odst. 1 a 3 obch. zák. mohou vlastníci účastnických cenných papírů od okamžiku obdržení pozvánky na valnou hromadu, případně od okamžiku oznámení jejího konání požádat soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění s výjimkou výše protiplnění určené podle § 183m odst. 1 písm. a); není-li toto právo využito do měsíce ode dne zveřejnění zápisu usnesení valné hromady podle § 183l do obchodního rejstříku, zaniká. (první odstavec). Soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, je pro hlavního akcionáře a pro společnost závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů. Promlčecí doba začíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí, a to vůči všem oprávněným osobám bez ohledu na to, zda byly účastníky řízení (třetí odstavec).

b) K hodnocení znaleckých posudků při přezkumu přiměřenosti protiplnění (k první otázce formulované dovoláním)

[30] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 183i a násl. obch. zák. se (mimo jiné) podává, že:

1) Základem pro stanovení výše přiměřeného protiplnění za účastnický cenný papír společnosti je obvykle hodnota podniku společnosti; její určení je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti (§ 127 o. s. ř.); součástí odborného posouzení znalce je přitom i zvolení metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti.

2) Určení hodnoty podniku společnosti (jež je otázkou skutkovou) nelze ztotožňovat s určením výše přiměřeného protiplnění (jež je otázkou právní). Jakkoliv při určení výše přiměřeného protiplnění soud zpravidla vychází z hodnoty podniku společnosti, musí současně zohlednit i další v úvahu přicházející skutečnosti.

3) Má-li být protiplnění přiměřené (§ 183k obch. zák.) hodnotě účastnických cenných papírů, které nuceně přecházejí na hlavního akcionáře, nepřichází zásadně v úvahu, aby se výše protiplnění snižovala oproti hodnotě akcií zjištěné na základě znaleckého posudku a vycházející z hodnoty podniku společnosti proto, že by vytěsňovaní vlastníci účastnických cenných papírů nemohli takové ceny dosáhnout na trhu z důvodu nízké likvidity účastnických cenných papírů či proto, že jejich účastnické cenné papíry představují pouze menšinový podíl na společnosti (tzv. diskont za likviditu či za minoritu).

4) Při přezkoumávání přiměřenosti protiplnění postupem podle § 183k obch. zák. je nutné mít na paměti, že menšinoví akcionáři nemají prakticky žádnou možnost, jak hlavnímu akcionáři zabránit v realizaci jeho práva upraveného v § 183i obch. zák. Jsou-li zbavováni svého podílu ve společnosti s odůvodněním, že s ohledem na akcionářskou strukturu se jejich účast fakticky zúžila na pouhou investici, neboť jejich „vliv na chod společnosti je mizivý a možnost podílet se na zásadních rozhodnutích o směřování společnosti je iluzorní“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bod 52 odůvodnění), tedy že nadále zůstává zachována pouze majetková složka jejich účasti ve společnosti, již lze nahradit (nuceně vyměnit za peníze), musí být garantováno, že poskytované protiplnění v penězích bude odpovídat hodnotě této investice. Jinak řečeno, protiplnění poskytované hlavním akcionářem musí odpovídat hodnotě účastnických cenných papírů, jejichž vlastnictví hlavní akcionář v důsledku nuceného přechodu nabude tak, aby hodnota investice vlastněné minoritním akcionářem zůstala zachována.

5) Jakkoliv se zpravidla (v případě společností, jejichž účastnické cenné papíry nebyly přijaty k obchodování na regulovaném trhu) vychází z hodnoty podniku společnosti stanovené znalcem, přičemž výše protiplnění připadající na účastnický cenný papír se určí jako podíl na hodnotě podniku společnosti, odpovídající podílu (jmenovité hodnoty) účastnického cenného papíru na základním kapitálu společnosti, soud musí přihlédnout i k dalším okolnostem. Z požadavku přiměřenosti (spravedlnosti) mimo jiné plyne, že protiplnění zásadně nesmí být nižší než tržní cena dotčených účastnických cenných papírů v době předcházející vytěsnění, lze-li ji objektivně určit.

[31] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3024/2016, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2025/2016.

6) Skutečnost, že určení hodnoty podniku je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti, a že součástí odborného posouzení znalce je i zvolení metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti, neznamená, že soud bez dalšího nekriticky přejímá závěry formulované znalcem. Znalecký posudek podléhá – jako každý jiný důkaz – hodnocení soudu, a to jak jednotlivě, tak v souvislosti s ostatními provedenými důkazy (§ 132 o. s. ř.). Soud přitom nepřezkoumává (nemůže přezkoumávat) věcnou správnost odborných závěrů znalce, nicméně posuzuje přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.

7) Právě proto, že v případě tzv. vytěsnění nemá akcionář možnost tomuto procesu zabránit, se při určení přiměřeného vypořádání vychází z (tržní) hodnoty podniku společnosti a základem pro určení přiměřeného vypořádání je pak podíl na této tržní hodnotě připadající na jednu akcii (účastnický cenný papír). Ve většině případů tento alikvotní podíl převyšuje tržní cenu samotných akcií (za uvedenou částku by zpravidla nebylo možné tyto akcie prodat) a již tím do určité míry reflektuje přiměřenost (spravedlnost) vypořádání mezi hlavním akcionářem a menšinovými (vytěsňovanými) vlastníky účastnických cenných papírů.

[32] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4568/2016, a v něm citovaná rozhodnutí.

[33] Vycházeje z právě uvedených pravidel Nejvyšší soud dodává, že jednou ze zásad ovládajících dokazování v civilním soudním řízení je zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady je na soudu, aby na základě vlastního uvážení posoudil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).

[34] To platí i pro hodnocení znaleckého posudku, na čemž nic nemění ani skutečnost, že hodnocení (podle § 132 o. s. ř.) nepodléhají odborné závěry, které jsou ve znaleckém posudku obsaženy, nýbrž jen to, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, a v něm citovaná judikatura).

[35] V rozsudku ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019, odst. 47, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož má-li mít soud určité skutečnosti za prokázány, musí na základě provedeného dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, nabýt vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, že k dané skutečnosti došlo. Vnitřní přesvědčení soudu (úsudek soudce) ovšem nelze nahradit jakýmkoli (méně či více propracovaným) matematickým vzorcem. Opačný postup zásadu volného hodnocení důkazů popírá; ve svém důsledku by znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

[36] Potvrdil-li tedy odvolací soud jako správný postup soudu prvního stupně, který měl za přiměřené protiplnění plnění určené znaleckým posudkem VŠE, jen proto, že jednotková hodnota akcie stanovená tímto znaleckým posudkem se nejvíce přibližovala aritmetickému průměru nejnižší a nejvyšší hodnoty akcie stanovené zbylými znaleckými posudky, není jeho posouzení této právní otázky správné. Tímto postupem totiž odvolací soud ve skutečnosti (fakticky) rezignoval na hodnocení znaleckých posudků, které byly v řízení předloženy, neboť se k posudku VŠE přiklonil, aniž by – v mezích hodnocení znaleckého posudku (odst. [35]) – nabyl přesvědčení odpovídající praktické jistotě o správnosti závěrů tohoto posudku.

c) Ke zneužití práva požádat soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění (ke třetí otázce formulované dovoláním)

[37] K otázce zneužití práva požádat soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4444/2017.

[38] V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud (v odst. 23) nejprve konstatoval, že účelem řízení vedeného o návrhu podle § 183k obch. zák. je především ochrana menšinových akcionářů, kteří jsou v důsledku realizace práva hlavního akcionáře zbavováni vlastnictví účastnických cenných papírů (zpravidla akcií), ačkoliv by jinak (nebýt postupu podle § 183i a násl. obch. zák.) ve společnosti setrvali. K tomu pak Nejvyšší soud (v odst. 25) dodal, že nabyl-li navrhovatel akcie pouze proto, aby mohl následně podat návrh na přezkoumání přiměřenosti protiplnění, potom nese výkon tohoto práva navrhovatelem všechny znaky zneužití práva, a lze jej jen stěží považovat za souladný se zásadami poctivého obchodního styku (viz § 265 obch. zák).

[39] Z uvedeného se podává, že i právo požádat soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění může být vykonáno zneužívajícím způsobem, a tedy i v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

[40] Podle přesvědčení Nejvyššího soudu na zneužití práva požádat soud o přezkum přiměřenosti protiplnění nelze usuzovat bez dalšího jen ze skutečnosti, že hlavnímu akcionáři navrhovatel nabízí mimosoudní vyrovnání. Tento postup je legitimní, na čemž nic nemění ani skutečnost, že je soudní rozhodnutí, kterém by bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, pro hlavního akcionáře (co do základu přiznaného práva) závazné i vůči ostatním vlastníkům (vytěsněných) účastnických cenných papírů.

[41] Obsah nabídky na mimosoudní vyrovnání, jakož i širší kontext okolností, za nichž navrhovatel hlavnímu akcionáři mimosoudní vyrovnání nabízí, již ovšem (v závislosti na okolnostech jednotlivého případu) může vést k závěru, že uplatnění nároku na přezkoumání přiměřenosti protiplnění je výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Nelze však vycházet z toho, že se rozpor se zásadami poctivého obchodního styku promítá pouze do nákladového výroku (jak nesprávné dovodil odvolací soud). Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany (§ 265 obch. zák.), a proto jej navrhovateli nelze přiznat. Zneužívající návrh na přezkoumání přiměřenosti tedy nemůže být úspěšný; tomu by měl odpovídat i výrok o náhradě nákladů řízení (§ 142 o. s. ř.).

[42] Neshledal-li tedy odvolací soud v poměrech projednávané věci na jedné straně „okolnosti nasvědčující tomu, že výkon (…) práva navrhovatelem vykazuje znaky zneužití práva,“ avšak na druhé straně dodal, že „jednání navrhovatele nebylo zcela standardní, zejména pokud jde o komunikaci týkající se možnosti zvážení narovnání,“ a že toto jednání navrhovatele „může mít (…) dopad na postup soudu při řešení otázky náhrady nákladů řízení,“ není jeho právní posouzení ani této právní otázky správné.

[43] Řešení otázky, zda v projednávané věci návrh na zahájení řízení zneužitím práva byl (jak tvrdí dovolatel), či nebyl (jak uvádí navrhovatel), přitom Nejvyšší soud nikterak nepředjímá. V tomto směru bude úlohou soudu prvního stupně vyhodnotit tvrzení účastníků řízení a případně k nim provést další dokazování.

d) Shrnutí

[44] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval otázkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně – rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[45] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[46] V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

[47] O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti je totiž závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že jsou-li negativní dopady napadeného rozhodnutí do poměrů účastníka řízení (dovolatele) odstraněny tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší, stává se návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí bezpředmětným (obsoletním).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů