// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 27.05.2021

Povinnost insolvenčního správce popřít pohledávku

I. Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s „odbornou péčí“ (formulovaná ustanovením § 36 odst. 1 insolvenčního zákona), je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“, takže ustanovení § 1411 o. z. se pro insolvenční správu majetku neuplatní.

II. Povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce jen tehdy, jestliže v době, kdy má dojít k popření, může (též s přihlédnutím k součinnosti dlužníka a jeho postoji k přihlášené pohledávce) na základě znalostí, jež lze požadovat po kterémkoli insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s odbornou péčí, se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření (pravosti, výše nebo pořadí) pohledávky bude úspěšné.

III. To, že rozhodčí soud (rozhodce) skutečnost uplatněnou dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové, včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 insolvenčního zákona jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 38/2019, ze dne 25. 2. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 36 odst. 1 IZ
§ 37 odst. 1 IZ
§ 199 IZ

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

1. Žalobou podanou 1. září 2017 se žalobkyně (D. S.) domáhala vůči žalovanému (Indra-Šebesta v. o. s.) zaplacení částky 312.741 Kč jako náhrady škody, kterou jí měl žalovaný (coby insolvenční správce její majetkové podstaty) způsobit tím, že nepopřel pohledávku č. 9 přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobkyně věřitelem č. 9 I. B. G. Money Czech s. r. o. (dále jen „společnost I“ nebo „věřitel č. 9“).

2. Rozsudkem ze dne 16. dubna 2018, č. j. 73 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Žalobu zamítl (bod I. výroku).

[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 36 a § 37 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

4. Za škodu nelze považovat prostý nárok přihlášeného věřitele č. 9; jinak by dlužník mohl na insolvenčním správci vymoci náhradu škody ve výši odpovídající dlužné částce, aniž by na ni před tím cokoliv uhradil. Výše případné škody se (proto) odvíjí od výše reálného uspokojení věřitele.

5. Nemovitosti, jež mají sloužit k uspokojení zajištěných pohledávek, nebyly dosud zpeněženy, takže k uspokojení pohledávek věřitele č. 9 (a tím ke vzniku škody) dosud nedošlo a žaloba je (proto) předčasná. To platí i o částce 150.000 Kč, kterou za žalobkyni uhradil věřiteli č. 9 její otec, neboť žalobkyně svému otci na tuto částku dosud ničeho nezaplatila.

6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. října 2018, č. j. 73 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 31 INS XY):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč (druhý výrok).

7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 36, § 37, § 188, § 189, § 192 a § 410 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

8. Z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou insolvenčním správcem je v prvé řadě nutné zkoumat, zda insolvenční správce při výkonu své funkce porušil povinnosti. Žalovaný pak v souvislosti s přezkoumáváním přihlášených pohledávek (včetně pohledávky věřitele č. 9) postupoval v souladu s ustanoveními § 188 a § 189 insolvenčního zákona; potud žádné povinnosti neporušil. Porušením povinnosti přitom není procesní postoj insolvenčního správce spočívající na právním názoru, který vůči pohledávce zaujme.

9. Nelze dovodit, že žalovaný při přezkoumání pohledávek nepostupoval s odbornou péčí. Pohledávky přihlášené věřitelem č. 9 zjevně nejsou promlčeny a jejich vykonatelnost byla řádně doložena pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem.

10. Tvrzení, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 19. srpna 2014 (dále též jen „úvěrová smlouva“) je neplatná, opírající se o ustanovení § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 a § 10 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (ve znění účinném do 1. prosince 2016), uplatnila žalobkyně poprvé v žalobě; v rozhodčím řízení takové námitky neuplatnila. Taková námitka je nadto (ustanovením § 199 insolvenčního zákona nedovolenou) námitkou jiného právního posouzení věci. To, že žalobkyně uzavřela úvěrovou smlouvu jako spotřebitelka, přitom rozhodce vzal v úvahu a smlouvu posuzoval i z hlediska náležitostí požadovaných zákonem č. 145/2010 Sb. Lze tudíž pochybovat o tom, že by žalovaný uspěl s popěrným úkonem založeným na námitce neplatnosti oné smlouvy.

11. Z výše uvedeného plyne, že nebyl naplněn již první z předpokladů odpovědnosti insolvenčního správce za škodu; není proto nutné zkoumat existenci dalších předpokladů, včetně otázky vzniku škody, jež byla určující pro závěr insolvenčního soudu o předčasnosti žaloby.

12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i argumentem, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.

13. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka vytýká insolvenčnímu soudu nesprávnost závěru, že jí dosud nevznikla škoda a odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že insolvenční správce není povinen popřít přihlášené pohledávky, vykonatelné na základě rozhodčího nálezu, aniž by zkoumal nicotnost rozhodčího nálezu (tedy, zda rozhodce měl pravomoc vydat rozhodčí nález). Potud dovozuje, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná již proto, že úvěrující společnost porušila povinnost zkoumat při jejím uzavření úvěruschopnost žalobkyně. K tomu se dovolává závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], v „usnesení“ Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1774/2014 (správně jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2017, pod číslem 25) a v bodu 48. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, uveřejněného pod číslem 241/2010 Sb.

15. Za irelevantní pokládá dovolatelka to, že ona sama (ani jiní věřitelé) pohledávky nepopřeli (respektive je uznali), akcentujíc, že jako osoba s odbornou kvalifikací je žalovaný povinen postupovat samostatně v zájmu dlužníka i věřitelů bez ohledu na případné stanovisko dlužníka (a nepřenášet na něj svou vlastní odpovědnost). Míní, že žalovaný je jako insolvenční správce ve stejné pozici, jako by byl jejím právním zástupcem (takže měl povinnost ji poučit o možnosti popřít pohledávku pro neplatnost úvěrové smlouvy).

16. Dále dovolatelka snáší v dovolání argumenty ve prospěch názoru, že jí rovněž vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti insolvenčním správcem, i zavinění žalovaného, srovnávaje danou situaci s problematikou upravenou ustanovením § 249 insolvenčního zákona.

17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

18. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (mezí odpovědnosti insolvenčního správce za škodu způsobenou dlužníku nepopřením přihlášené pohledávky) jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

19. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají; Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou přitom rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vychází napadené rozhodnutí).

22. Na základě insolvenčního návrhu dlužnice podaného 6. ledna 2016 (A-1) insolvenční soud usnesením ze dne 18. ledna 2016, č. j. KSBR 31 INS XY (mimo jiné), zjistil úpadek dlužnice, povolil jí oddlužení a insolvenčním správcem dlužnice ustanovil žalovaného.

23. Podáním datovaným 15. února 2016 přihlásila společnost I do insolvenčního řízení vedeného na majetek dovolatelky (jako zajištěné) pohledávky v celkové výši 312.741 Kč, všechno pohledávky vzešlé z úvěrové smlouvy, sestávající z:

[1] jistiny ve výši 73.008 Kč, příslušenství tvořeného zákonným úrokem z prodlení za dobu od 17. října 2014 do 18. ledna 2016 ve výši 7.375 Kč, smluvních pokut ve výši 167.188 Kč a 45.800 Kč, nákladů rozhodčího řízení ve výši 14.710 Kč, s tím, že potud jde o vykonatelné pohledávky podle rozhodčího nálezu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. R 33/20014, vydaného rozhodcem JUDr. Liborem Petříčkem (dále jen „rozhodčí nález“),

[2] nákladů exekučního řízení ve výši 4.660 Kč, s tím, že potud jde o vykonatelnou pohledávku přiznanou exekučním příkazem ze dne 17. prosince 2015, č. j. 161 Ex 6/15-19, vydaným soudní exekutorkou Mgr. E. V., Exekutorský úřad Kolín.

24. Při přezkumném jednání, jež se konalo 1. dubna 2016, byly pohledávky společnosti I zjištěny, když je uznal žalovaný i dovolatelka.

25. Usnesením ze dne 11. dubna 2016, č. j. KSBR 31 INS XY, schválil insolvenční soud oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře.

26. Usnesením ze dne 8. března 2017, č. j. KSBR 31 INS XY, rozhodl insolvenční soud, že jako s věřitelem č. 9 bude v řízení pokračováno s V. B (dále jen „věřitel č. 9“), jemuž společnost I pohledávky postoupila dne 21. února 2017.

27. Dne 3. srpna 2017 uhradil otec dovolatelky na pohledávky částku 150.000 Kč.

28. Při takto ustaveném skutkovém základu věci jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:


§ 36

(1) Insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.
(…)


§ 37

(1) Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.
(…)


§ 199
Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem

(1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

(2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

(3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

29. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 36 a § 37 insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. Ustanovení § 199 insolvenčního zákona doznalo změny jen potud, že do jeho odstavce 1 byla s účinností od 1. července 2017, novelou provedenou zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, doplněna za slova „přezkumného jednání“ věta „nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/“; tato změna však nemá na projednávanou věc žádný vliv.

30. Problematikou odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, kterou způsobil při výkonu funkce, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněném pod číslem 16/2018 Sb. rozh. obč. V něm vysvětlil, že tato odpovědnost je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění následujících předpokladů:

[1] Porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce.

[2] Vznik škody.

[3] Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody.

31. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno (povinnost tvrzení a důkazní povinnost ve vztahu k nim je na poškozeném) a insolvenční správce se pak může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§ 37 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).

32. Napadené rozhodnutí pak spočívá na závěru, že nebyl naplněn již první z uvedených předpokladů odpovědnosti za škodou (takže odvolací soud nezkoumal existenci předpokladů dalších).

33. Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami (plynoucími z dikce § 37 odst. 1 insolvenčního zákona), a to tím, že:

[1] insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo

[2] insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy rozhodnutím soudu, anebo

[3] insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí.

34. K povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že insolvenční správce je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osoby, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení jako na dlužníkův majetek. Insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), týkající se správy cizího majetku (§ 1400 až § 1447 o. z.). Z povahy insolvenční správy majetku je zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku (§ 1405 až § 1408 o. z.). Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku (§ 1409 až § 1447 o. z.) však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení občanského zákoníku týkajícího se plné správy cizího majetku je třeba provést test jeho subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) poměřením s těmi ustanoveními insolvenčního zákona, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení občanského zákoníku nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017, uveřejněné pod číslem 73/2020 Sb. rozh. obč.).

35. Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s „odbornou péčí“ (formulovaná ustanovením § 36 odst. 1 insolvenčního zákona), je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“, takže ustanovení § 1411 o. z. se pro insolvenční správu majetku neuplatní. V poměrech projednávané věci pak závěr odvolacího soudu, že insolvenční správce dlužnice tím, že sám nepopřel pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení věřitelem č. 9, své povinnosti neporušil, odpovídá výše formulovaným judikatorním závěrům na téma insolvenční správy majetku. Povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce jen tehdy, jestliže v době, kdy má dojít k popření, může (též s přihlédnutím k součinnosti dlužníka a jeho postoji k přihlášené pohledávce) na základě znalostí, jež lze požadovat po kterémkoli insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s odbornou péčí, se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření (pravosti, výše nebo pořadí) pohledávky bude úspěšné. Okolnosti, jež by v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice zakládaly povinnost insolvenčního správce dlužnice popřít pohledávky věřitele č. 9, však v řízení nevyšly najevo.

36. U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (o tento případ ve věci šlo) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněné pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2013“).

37. Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše „jiné právní posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení, nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (…). Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by „jiné“ (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši (R 106/2013).

38. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne (R 106/2013).

39. Pravidlo, podle kterého „důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona), není překážkou pro účinné uplatnění námitky, že se promlčel „exekuční titul“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 74/2014, uveřejněný pod číslem 32/2018 Sb. rozh. obč.).

40. V pojetí rozebraném především v R 106/2013 není pro závěr, zda šlo o skutečnost uplatněnou dlužníkem v řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, určující způsob, jakým se takový orgán (zde rozhodce) s touto skutečností vypořádal. Pro výklad ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona není (nemůže být) významné, zda jde o skutečnost, ze které příslušný orgán učinil nesprávné nebo neúplné skutkové zjištění, případně o skutečnost, na jejímž základě přijal nesprávný závěr o skutkovém stavu věci. Stejně tak není (nemůže být) významné, zda jde o skutečnost (tvrzení), ke které příslušný orgán nepřihlédl proto, že ji neměl za podstatnou pro rozhodnutí o věci. Ve všech těchto případech jde o skutečnost uplatněnou dlužníkem v řízení, jež předcházelo pravomocnému rozhodnutí příslušného orgánu, tedy o skutečnost, kterou popírající insolvenční správce (v režimu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona) nebo popírající věřitel (v režimu § 200 odst. 6 insolvenčního zákona) nemůže uplatnit jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Jde totiž o skutečnost, kterou se příslušný orgán popsaným způsobem zabýval, byť ji pro účely rozhodnutí o věci vyhodnotil chybně:

- co do jejího obsahu (rozuměj co do posouzení, jakou skutkovou námitku jí dlužník uplatnil),

- co do její významnosti v rovině skutkové (rozuměj ohledně toho, jaký má vliv na skutková zjištění nebo na skutkové závěry příslušného orgánu o věci), nebo

- co do její významnosti v rovině právní (potud, zda jde o skutečnost, která může mít nebo má vliv na právní posouzení věci příslušným orgánem).

Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 93/2016, uveřejněný pod číslem 104/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2019“) [ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. dubna 2019, sp. zn. I. ÚS 4058/2018)].

41. Jinak řečeno, to, že rozhodčí soud (rozhodce) skutečnost uplatněnou dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové, včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 insolvenčního zákona jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení (R 104/2019).

42. V poměrech dané věci není pochyb o tom, že s výjimkou nákladů exekučního řízení přihlásil věřitel č. 9 pohledávky jako vykonatelné na základě pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu, v němž rozhodce zkoumal úvěrovou smlouvu jako smlouvu spotřebitelskou. Údajnou nicotnost rozhodčího nálezu spojuje dovolatelka jen se skutečnostmi, z nichž by za určitých okolností bylo možno usuzovat pouze na neplatnost úvěrové smlouvy. Neplatnost úvěrové smlouvy z příčin uplatněných dovolatelkou však rozhodčí nález, který nároky z úvěrové smlouvy věřiteli přiznal, nicotným nečiní (stejně jako by tomu bylo, kdyby takto rozhodl soud). K aplikaci závěrů týkajících se povahy pravomocného soudního rozhodnutí na rozhodčí nález srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč. a ke způsobilosti rozhodčího nálezu doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost pohledávky věřitele srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 72/2016, uveřejněný pod číslem 13/2020 Sb. rozh. obč.

43. Splnění předpokladů, za nichž lze rozhodčí nález míti za nicotný, tak jak jsou formulovány především v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném pod číslem 121/2011 Sb. rozh. obč., v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sb. rozh. obč., a v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020, sp. zn. 31 Cdo 3534/2019, uveřejněném pod číslem 63/2020 Sb. rozh. obč., se z dovolání nepodává ani v rovině dovolacích tvrzení.

44. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že byl důvod zamítnout žalobu již proto, že žalovaný žádné své povinnosti neporušil. V situaci, kdy se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost tohoto závěru, shledává Nejvyšší soud zbytečným zabývat se tím, zda byly (mohly být) splněny další předpoklady odpovědnosti za škodu (dovolací argumentace v dotčeném směru byla neúčelná již proto, že o zkoumání těchto dalších předpokladů v napadeném rozhodnutí nešlo).

45. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

46. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zamítl a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů