// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 16.03.2021
Provedení víceprací na základě původní nebo nové smlouvy o dílo
Tam, kde byla mezi stranami smlouvy o dílo uzavřena dohoda o provedení dalších ve smlouvě nesjednaných prací, záleží především na vůli smluvních stran, zda tyto práce budou provedeny na základě původní smlouvy (v jejím režimu), či zda bude jejich provedení sjednáno jinou smlouvou o dílo.
Časová, místní a věcná souvislost mezi původně sjednaným plněním a plněním sjednaným dodatečně (její existence a povaha) tu bude mít povahu okolností, pod jejichž vlivem se vůle (úmysl) smluvních stran utvářela a z nichž bude lze v případě sporu na jejich vůli usuzovat (srov. § 266 odst. 3 obch. zák.).
Zatímco absenci jakékoliv věcné souvislosti plnění, k němuž se zhotovitel zavázal podle smlouvy o dílo, s jiným plněním, které poskytl témuž objednateli, lze považovat zpravidla za postačující argument ve prospěch závěru, že ono jiné plnění je plněním samostatným, na jehož právní posouzení se původní smlouva nevztahuje (v takových případech tu z povahy věci vůle stran podrobit ono jiné plnění režimu dříve uzavřené smlouvy nebude, neboť k takovému řešení tu nebude rozumný důvod), opačně to neplatí. Samotná existence věcné souvislosti neumožňuje tam, kde byla mezi stranami o provedení dalších prací uzavřena dohoda, učinit závěr o tom, zda jde o plnění v rámci jiného díla anebo o změnu díla původního.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3165/2020, ze dne 16. 12. 2020
Dotčené předpisy:
§ 549 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 266 odst. 3 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: smlouva o dílo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se ve zde souzené věci domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 471 083 Kč s úrokem z prodlení jako doplatek ceny za dílo a smluvní pokutu ve výši 541 665,21 Kč z titulu prodlení s doplacením této ceny.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 26. 8. 2016, č. j. 15 C 496/2014-240, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2016, č. j. 15 C 496/2014-261, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím ohledně části úroků z prodlení za dobu mezi roky 2011 a 2013 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ohledně přisouzené částky 471 083 Kč, zbývající části přisouzených úroků z prodlení (za dobu od roku 2013) a ohledně smluvní pokuty co do částky 235 721,11 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a co do smluvní pokuty ve výši 305 944,10 Kč tento rozsudek změnil tak, že žaloba se v této části zamítá. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Usnesením ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Co 144/2017-368, odvolací soud z podnětu dovolacího soudu opravil uvedený rozsudek ve výroku o věci samé tak, že u smluvní pokuty, jejíž přisouzení soudem prvního stupně se potvrzuje, se namísto částky 235 721,11 Kč uvádí částka 23 572,10 Kč, a u smluvní pokuty, ohledně níž se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba se v této části zamítá, se částka 235 721,11 Kč nahrazuje částkou 518 093,11 Kč. Ve vazbě na to pak odvolací soud usnesením ze dne 26. 6. 2020, č. j. 8 Co 144/2017-406, opravil též závislé výroky o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně jako zhotovitel a žalovaný jako objednatel uzavřeli dne 1. 6. 2010 smlouvu o dílo v režimu obchodního zákoníku (tj. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014, dále též jen „obch. zák.“), jejímž předmětem bylo zhotovení hrubé stavby rodinného domu a hrubé stavby garáže. Cena díla byla sjednána v částce 2 483 301 Kč bez DPH, na základě položkového rozpočtu zpracovaného zhotovitelem, který byl přílohou smlouvy. V článku IX smlouvy bylo sjednáno, že v případě prodlení objednatele s placením faktury nebo splátky uhradí objednatel zhotoviteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. V článku X pak bylo dohodnuto, že rozsah díla může být rozšířen nebo omezen pouze na základě oboustranného konsensu, vyjádření musí být ve formě písemného zápisu do stavebního deníku; v případě, že se strany po uzavření smlouvy dohodnou na změně díla, je objednatel povinen uhradit cenu sjednanou na základě zápisu ve stavebním deníku.
Žalobkyně provedla další práce nad rámec původního předmětu díla, mezi nimiž šlo o zhotovení výkopu a přípravy pro přípojky vody, plynu a elektra mimo dům, drenáží a jiných terénních pracích mimo dům, přední a zadní betonové terasy, omítek vnitřních, zateplení fasády domu i garáže, betonových podlah v domě i garáži, zateplení podkroví v domě, podbití přesahu střechy palubkami domu i garáže, sádrokartonových podhledů v 2. NP domu včetně všech doplňků, anglických dvorků a zednických výpomocí při provádění všech instalací. Žalobkyně předložila žalovanému soupis provedených stavebních prací a víceprací za celé období, který žalovaný zkontroloval při osobním jednání s jednatelem žalobkyně přímo na stavbě. Kontrolovaly se jednotlivé položky, zda byly provedeny a zda k nim nemá žalovaný výhrady. Cena stavebních prací a víceprací byla žalovanému vyúčtována dílčími fakturami, jejichž přílohou byl zjišťovací protokol, který obsahoval soupis všech provedených stavebních prací za dané období.
Žalovaný platil cenu díla zálohově a uhradil na ni celkem částku 4 330 000 Kč. Dílo převzal dne 14. 10. 2010 na základě „Zápisu o odevzdání a převzetí objektu nebo stavby“; v části „soupis drobných vad a nedodělků“ a v části „požadované vícepráce“ nebyly zaznamenány žádné údaje. Dne 14. 10. 2011 žalobkyně vystavila konečnou fakturu č. 11010066 splatnou dne 28. 10. 2011 a znějící na částku 1 501 083 Kč, jejíž přílohou byl i položkový rozpočet a rekapitulace stavebních dílů. Faktura byla podepsána oběma účastníky a žalovaný tuto fakturu převzal, uhradil ji však pouze co do částky 880 000 Kč. Dne 23. 2. 2013 účastníci podepsali listinu „Uznání dluhu s dohodou o splátkovém kalendáři“ (dále jen „Uznání dluhu“), ve které žalovaný uznal dluh z titulu faktury č. 11010066 v částce 621 083 Kč a zavázal se jej zaplatit formou měsíčních splátek na bankovní účet věřitele tak, že počínaje měsícem únorem 2013 uhradí splátky po 50 000 Kč a počínaje měsícem květnem 2013 uhradí splátky po 100 000 Kč, a to až do úplného uhrazení částky 621 083 Kč, přičemž poslední splátka měla činit částku 21 083 Kč. V čl. III byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,01 % za každý den prodlení z celkové dlužné částky. Žalovaný uhradil na dluh dle Uznání dluhu ve třech splátkách ze dne 25. 2. 2013, 25. 3. 2013 a 25. 4. 2015 pouze částku 150 000 Kč. Odvolací soud dodal, že z e-mailové komunikace mezi účastníky plyne, že obsah uznávacího prohlášení je dílem žalovaného a že žalovaný přestal splácet s odůvodněním, že již neměl další peníze.
V rovině právního posouzení odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyhodnotil dluh ve výši 621 083 Kč podpisem Uznání dluhu za uznaný ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“). Zdůraznil, že uznáním byla založena domněnka existence dluhu, žalobkyně tedy nemusela prokazovat existenci dluhu ani jeho právní důvod, naopak důkazní břemeno se přeneslo na žalovaného; on musel prokazovat, že závazek vůbec nevznikl nebo že zanikl. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalovanému se domněnku existence dluhu vyvrátit nepodařilo. S námitkou žalovaného o neexistenci dluhu v době uznání z důvodu, že nedošlo k platnému uzavření jednotlivých smluv o dílo pro chybějící ujednání o ceně, se odvolací soud vypořádal argumentem, že je rozhodující, že žalovaný uznal konkrétní částku za stavební práce, které žalobkyně nesporně provedla, a je irelevantní, jestli tato částka představuje bezdůvodné obohacení (v případě, že by vůbec neexistovala platná smlouva o dílo ohledně dalších prací) nebo cenu přiměřenou za provedené práce dle smlouvy o dílo (pokud nebyla sjednána cena tohoto díla).
Odvolací soud přitakal žalovanému v tom, že na práce provedené nad rámec písemné smlouvy o dílo, které byly vyúčtovány uvedenou fakturou a ohledně kterých mělo dojít k uznání dluhu, nelze vztáhnout smlouvu o dílo ze dne 1. 6. 2010. Ze znění čl. X této smlouvy nelze podle jeho mínění dovozovat, že by toto ustanovení mělo dopadat na jiné práce, které se „samostatnou stavbou“, resp. hrubou stavbou rodinného domu a garáže, nesouvisí. Usoudil, že tyto další sjednané práce nelze ani posoudit jako vícepráce, neboť aby šlo o vícepráce, musely by souviset s hrubou stavbou rodinného domu a garáže, což splněno není. V případě dalších prací, které byly provedeny, se nesporně jednalo o nové dílčí smlouvy o dílo. Protože žalovaný nepopřel, že požadoval další práce nad rámec prací uvedených v písemné smlouvě, a je nesporné, že účastníci se dohodli na určitém předmětu dalších prací, je nutno ústně uzavřenou dohodu o dalších pracích posoudit jako smlouvu o dílo ve smyslu § 631 obč. zák., neboť žalovaný smlouvu neuzavíral jako podnikatel. S ohledem na uznávací prohlášení žalovaného přitom nemá podle odvolacího soudu význam hodnotit, zda případná smlouva o dalších pracích je či není neplatná v důsledku chybějících podstatných náležitostí smlouvy o dílo, tj. dohody o předmětu a ceně. K námitce žalovaného, že v případě neplatných smluv o dílo nemohla být vystavena řádná a splatná faktura, odvolací soud uvedl, že pokud práce byly fakticky provedeny, nebrání případná neplatnost smlouvy vystavení faktury, zvláště za situace, kdy žalobkyně měla za to, že existuje platná smlouva. Za podstatné označil, že faktura byla finální fakturou, která byla žalovanému vystavena po skončení všech prací a byly účtovány poslední nevyúčtované a nezaplacené práce, a uzavřel k tomu, že samotná námitka neplatnosti smlouvy o dalších pracích není způsobilá vyvrátit vyvratitelnou domněnku o existenci dluhu v době uznání.
Na základě toho pak odvolací soud dovodil, že smluvní pokuty se nelze domáhat na základě původní smlouvy o dílo, neboť nový rozsah prací, které byly předmětem Uznání dluhu, nelze vztáhnout pod čl. X této smlouvy a tudíž se na žalovanou částku nemůže vztahovat ani ujednání o smluvní pokutě v čl. IX. Nárok na zaplacení smluvní pokuty má žalobkyně dle čl. III Uznání dluhu, v němž je smluvní pokuta sjednána ve výši 0,01 % za každý den prodlení. Smluvní pokuta v něm byla sjednána za prodlení se zaplacením dlužné částky v něm uvedené, tj. z částky 621 083 Kč vztahující se k dodatečně provedeným pracím, je jí tedy možno požadovat jen za prodlení se zaplacením této částky, nikoliv částek jiných, jak se toho žalobkyně domáhala, tedy částek, s jejichž platbou byl žalovaný v prodlení do data 23. 2. 2013. Odvolací soud proto přiznal žalobkyni právo na smluvní pokutu pouze v rozsahu, v němž se vztahovala k prodlení s placením uznané částky v době od 23. 2. 2013, přičemž při výpočtu použil denní sazbu 0,1 %, kteréžto pochybení pak jak ve výroku o věci samé, tak ve výrocích o nákladech řízení, dodatečně napravil prostřednictvím opravných usnesení.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním.
Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v prvé řadě v tom, že otázka, zda se mu podařilo vyvrátit domněnku existence dluhu založenou uznáním, by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. V dalším prosazuje názor, že kdyby měly být předmětné stavební práce posuzovány z hlediska režimu prací konaných na základě nové ústní smlouvy o dílo, chyběla by pro platnost takové smlouvy dohoda o předmětu díla. V tomto ohledu spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4931/2010 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), a že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatel též obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud stavební práce provedené nad rámec písemné smlouvy o dílo nesprávně posoudil jako práce provedené podle nové, ústně uzavřené smlouvy o dílo, nikoliv jako práce provedené na základě původní písemné smlouvy o dílo, při nedodržení formy sjednané pro změnu díla. K tomu co do přípustnosti dovolání odkazuje souhrnně na všechny čtyři předklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. V rámci související argumentace předkládá otázku, kdy lze považovat určité stavební práce ještě za práce konané v rámci původní smlouvy o dílo (v režimu změny díla) a kdy se už jedná o práce konané na základě nové smlouvy o dílo, jako otázku dosud judikatorně nevyřešenou, a prosazuje názor, že hranice by měla být postavena na rozlišení, zda posuzované práce mají či nemají souvislost s původním dílem a zda takové práce mohly být provedeny zcela nezávisle na tom, zda původní dílo bylo zhotoveno či nikoliv. Tvrdí, že předmětné práce mají souvislost s původním dílem, neboť nemohly být provedeny bez toho, aniž by současně, resp. předem, nebyly provedeny práce podle smlouvy o dílo, jsou kvantitativní změnou díla a navazují na ně tak, že dokončují hrubou stavbu domu (byly prováděny přímo na ní). V souvislosti s tím dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že chybně vyložil článek X smlouvy o dílo, předkládá vlastní verzi výkladu, podle něhož si strany sjednaly povinnou písemnou formu pro změny díla spočívající v rozšíření či zúžení rozsahu díla, a tvrdí, že jiný výklad je v rozporu s výkladovými pravidly upravenými v § 266 obch. zák. Na základě toho argumentuje, že podmínky pro rozšíření díla stanovené ve smlouvě splněny nebyly a podle judikatury Nejvyššího soudu k ustanovení § 549 obch. zák., kterou označuje, jdou veškeré takto provedené práce k tíži zhotovitele.
Závěrem dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že výrok jeho rozhodnutí, jímž byl přisuzující rozsudek soudu prvního stupně stran smluvní pokuty potvrzen co do částky 235 721,11 Kč na základě ujednání o smluvní pokutě obsažené v Uznání dluhu, je ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, výrokem překvapivým.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá, popřípadě aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku přisuzujícím smluvní pokutu a žalobu co do částky 518 093,11 Kč zamítl, je nepřípustné subjektivně. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise, sešit č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Rozhodnutím, jímž odvolací soud vyhověl jeho odvolání a zčásti žalobu zamítl, žalovanému nepochybně újma odstranitelná v dovolacím řízení nevznikla. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně části úroků z prodlení zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci, včetně vymezení důvodu dovolání a údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušném rozsahu, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako vadné.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že otázka, zda se žalovanému podařilo vyvrátit domněnku existence dluhu, by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, pak patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. neupravuje. Poslední ze čtyř tam zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Kdyby pak dovolatel k této otázce skutečně uplatnil v pořadí čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř., muselo by být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, neoznačil.
K argumentu, podle něhož by byla případná nová ústní smlouva o dílo neplatná pro absenci dohody o předmětu díla, dovolatel rovněž neoznačuje předchozí judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odklonit, jde tedy i tu zjevně o nepochopení smyslu příslušného předpokladu přípustnosti dovolání. Co se týče tvrzené odchylky od ustálené judikatury, v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4931/2010 se Nejvyšší soud zabýval oprávněním stavbyvedoucího podepsat dohodu o zhotovení dodatečných prací, resp. vyjádřit souhlas s těmito pracemi zápisem ve stavebním deníku. Ve zde souzené věci však odvolací soud otázku oprávnění stavbyvedoucího jednat jménem zhotovitele při změně smlouvy o dílo či při uzavírání nové smlouvy neřešil a jeho rozhodnutí na řešení takové otázky nezávisí. Nedospěl k závěru, že nová smlouva byla uzavřena písemně, cestou zápisu do stavebního deníku, nýbrž dovodil, že byla uzavřena ústně. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Co se týče výtky zpochybňující správnost výkladu článku X smlouvy o dílo odvolacím soudem, není z dovolání zřejmé, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání by se k tomu měl vztahovat. Otázku, která by měla být dosud judikatorně nevyřešená, dovolatel neformuluje a neargumentuje v žádném ohledu ani judikaturou dovolacího soudu. Ani v této otázce proto nelze shledat dovolání přípustným a postup odvolacího soudu při výkladu právního úkonu podrobit dovolacímu přezkumu.
Vytýká-li dovolatel napadenému rozhodnutí překvapivost, aniž přitom formuloval otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, není tato námitka procesní vady způsobilá přivodit závěr o přípustnosti dovolání. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat jen z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. výslovně stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení otázky, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro rozlišení, kdy práce provedené nad rámec smlouvy o dílo jsou pracemi provedenými na základě původní smlouvy o dílo (na něž míří § 549 odst. 1, část věty za středníkem, obch. zák.) a kdy jde o práce provedené na základě jiné (další) smlouvy o dílo, neboť k takové otázce se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud explicitně nevyjádřil.
Oproti názoru, který prosazuje dovolatel, tj. že by o plnění na základě původní smlouvy mělo jít vždy tehdy, když by dodatečné práce nemohly být provedeny bez toho, aniž by současně, resp. předem byly provedeny práce podle původní smlouvy o dílo (je zde tedy přímá spojitost, souvislost), a rozlišení spočívá v tom, zda práce mohou být provedeny zcela nezávisle na tom, zda původní dílo je zhotoveno či nikoliv, resp. v tom, zda předmětné práce plynule navazují na původní práce a dokončuji jejich účel, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tu nelze opomíjet vůli smluvních stran. Ve vztazích soukromého práva se jako jeden z jeho základních principů prosazuje princip autonomie vůle, princip smluvní svobody, a samotné hledisko věcné souvislosti tedy nelze absolutizovat, zejména nelze jeho užitím vyloučit zohlednění projevené vůle smluvních stran. Je totiž především na nich, zda svou dohodu pojímají jako právní skutečnost, která je má zavazovat společně se skutečností původní (s původní smlouvou o dílo), a chápou tedy dohodu jen jako rozšíření obsahu závazku založeného původní právní skutečností, anebo zda zamýšlejí být vázány novou dohodou samostatně, tedy založit závazkový vztah, pro jehož obsah bude určující právě jen tato nová dohoda, nikoliv původní smlouva (pak by šlo o novou smlouvu o dílo).
Zatímco absenci jakékoliv věcné souvislosti plnění, k němuž se zhotovitel zavázal podle smlouvy o dílo, s jiným plněním, které poskytl témuž objednateli, lze považovat, i ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1283/16, uveřejněného pod číslem 180/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, zpravidla za postačující argument ve prospěch závěru, že ono jiné plnění je plněním samostatným, na jehož právní posouzení se původní smlouva nevztahuje (v takových případech tu z povahy věci vůle stran podrobit ono jiné plnění režimu dříve uzavřené smlouvy nebude, neboť k takovému řešení tu nebude rozumný důvod), opačně to neplatí. Samotná existence věcné souvislosti neumožňuje tam, kde byla mezi stranami o provedení dalších prací uzavřena dohoda, učinit závěr o tom, zda jde o plnění v rámci jiného díla anebo o změnu díla původního. Obsahem takové dohody totiž může být obojí, a záleží na vůli smluvních stran, kterou variantu zvolí, tj. zda chtějí, aby další, jiné než ve smlouvě o dílo sjednané práce byly provedeny v režimu původní smlouvy o dílo, nebo zda mají v úmyslu sjednat jejich provedení jinou smlouvou o dílo, v níž budou všechny aspekty jejich závazkového vztahu řešeny originárně. Přeci i práce bezprostředně související s těmi, které byly (popř. teprve budou) provedeny na základě původní smlouvy o dílo, typicky práce věcně navazující, lze sjednat stejně dobře na základě stávající smlouvy prostřednictvím dohody o její změně, jako na základě další smlouvy o dílo. Platí to tedy i tam, kde, tak jako ve zde souzené věci, byla předmětem díla podle původní smlouvy hrubá stavba a další práce spočívají v dokončení této stavby.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že tam, kde byla mezi stranami smlouvy o dílo uzavřena dohoda o provedení dalších ve smlouvě nesjednaných prací, záleží především na vůli smluvních stran, zda tyto práce budou provedeny na základě původní smlouvy (v jejím režimu), či zda bude jejich provedení sjednáno jinou smlouvou o dílo.
Časová, místní a věcná souvislost mezi původně sjednaným plněním a plněním sjednaným dodatečně (její existence a povaha) tu bude mít povahu okolností, pod jejichž vlivem se vůle (úmysl) smluvních stran utvářela a z nichž bude lze v případě sporu na jejich vůli usuzovat (srov. § 266 odst. 3 obch. zák.).
Protože odvolací soud příslušnou vůli smluvních stran nezkoumal, neboť ji zjevně nepovažoval za právně významnou, je právní posouzení věci, na němž spočívá jeho rozhodnutí v potvrzujícím výroku o věci samé, nesprávné a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku již z tohoto důvodu neobstojí, je nadbytečné zabývat se námitkou dovolatele, že bylo překvapivé. Dovolatel ostatně spatřuje překvapivost ve skutečnosti, která má význam spíše v rovině vázanosti soudu návrhem podle § 153 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Namítá totiž, že odvolací soud přisoudil žalobkyni smluvní pokutu podle ujednání v Uznání dluhu, ačkoliv předmětem žaloby takový nárok nebyl, neboť žalobkyně se domáhala smluvní pokuty podle čl. IX smlouvy o dílo. V tomto případě jde o otázku, která má význam i v dalším řízení. Nejvyšší soud se přiklání k názoru, že odvolací soud přiznáním smluvní pokuty podle uvedeného ujednání předmět řízení vymezený žalobou nepřekročil, neboť pro totožnost skutku není významná ani tak skutečnost, jakým právním úkonem byla smluvní pokuta sjednána, jako povinnost, s jejímž porušením smluvní strany pojily vznik práva věřitele na zaplacení smluvní pokuty.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v potvrzujícím výroku o věci samé správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-