// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 15.10.2020

Náležitosti úkonu, jímž insolvenční správce popírá pořadí pohledávky

Má-li u pohledávky, kterou věřitel přihlásil do insolvenčního řízení jako pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, popěrný úkon insolvenčního správce pouze podobu stručného prohlášení typu „popírám pořadí“, bez uvedení údaje o tom, „v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena“, jde o popěrný úkon neurčitý (jenž nevyvolává účinky předjímané ustanovením § 195 insolvenčního zákona), jelikož vzhledem k dalším kategoriím pohledávek, jež jsou buď vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení nebo jsou pohledávkami podřízenými, i vůči přihlášeným nezajištěným pohledávkám bez práva přednosti, neplatí, že při takovém popření (kdyby mu měly být přiznány příslušné účinky) se pohledávka automaticky (podle insolvenčního zákona) pokládá za pohledávku, jež bude uspokojována ve skupině přihlášených pohledávek ostatních nezajištěných věřitelů bez práva přednosti.

Odvolacím soudem prosazovaný výklad § 195 insolvenčního zákona (dle kterého má otázka méně výhodného pořadí pohledávky význam jen tehdy, vázne-li na zastavené věci více zástavních práv několika zástavních věřitelů), tedy není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 21/2018, ze dne 24. 6. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 195 IZ ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017
§ 196 IZ ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017
§ 197 IZ ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017
§198 IZ ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017
§ 201 odst. 1 písm. a) IZ ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 30. března 2016, č. j. 40 ICm 821/2015-66, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Evropsko-ruská banka, a. s.) domáhal „určení, že má zajištěnou nevykonatelnou pohledávku ve výši 11 106 708,17 Kč“ (bod I. výroku).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému (Mgr. E. F., jako insolvenčnímu správci dlužníka CGM Czech a. s.) na náhradě nákladů řízení částku 532,32 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka (CGM Czech a. s.) bylo zahájeno 27. května 2014 a v době od 3. července do 3. října 2014 bylo vyhlášeno moratorium. Usnesením ze dne 15. října 2014 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.

2/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č. P279 zajištěnou pohledávku v celkové výši 11 106 708,17 Kč. Jako důvod pohledávky uvedl rámcovou smlouvu o poskytnutí nekomitované linky kontokorentních úvěrů a bankovních záruk č. 101648/2.3/2014 ze dne 28. března 2014 (dále jen „rámcová úvěrová smlouva“), žádost o kontokorentní úvěr ze dne 25. června 2014 (dále jen „žádost z června“) a potvrzení ze dne 27. června 2014 (dále jen „potvrzení z června“). K dalším okolnostem žalobce doplnil, že uvedenou smlouvou umožnil dlužníku čerpat kontokorentní úvěr až do výše 40 000 000 Kč, za podmínky zajištění splácení úvěru zastavením pohledávek dlužníka za jeho obchodními partnery v objemu 160 % kontokorentního úvěru. Pohledávka byla označena jako zajištěná na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku č. 101648/2.3/3.1/2014 ze dne 28. března 2014 (dále jen „zástavní smlouva“), žádosti z června včetně seznamu pohledávek k zastavení, potvrzení z června včetně seznamu akceptovaných pohledávek k zastavení.

3/ Žalovaný i dlužník uznali výši pohledávky. Na přezkumném jednání dne 23. ledna 2015 popřel žalovaný pořadí pohledávky v plném rozsahu, zdůvodnění popěrného úkonu uvedl až v upravených přezkumných listech doručených insolvenčnímu soudu 30. ledna 2015.

4/ Dle rámcové úvěrové smlouvy mohl dlužník čerpat kontokorentní úvěry na základě individuální smlouvy o kontokorentním úvěru uzavírané prostřednictvím žádosti. V žádosti o kontokorentní úvěr ze dne 26. května 2014 dlužník žádal o poskytnutí úvěru na základě rámcové úvěrové smlouvy, jejíž součástí je přehled pohledávek k zastavení, a to za poddlužníky GariG Real s. r. o. ve výši 4 636 288 Kč a 3 561 970 Kč, L. B. ve výši 5 624 685 Kč, Statutárním městem Kladno ve výši 4 050 706 Kč a 1 118 238 Kč a Střední odbornou školou a Středním odborným učilištěm Dubno ve výši 5 519 369 Kč (dále jen „žádost z května“). Ve vyjádření ze dne 26. května 2014 žalobce potvrdil poskytnutí úvěru s limitem ve výši 15 300 000 Kč, s čerpáním k 2. červnu 2014 a přijal do zástavy pohledávky uvedené v příloze žádosti z května (dále jen „potvrzení z května“).

5/ V žádosti z června dlužník žádal o kontokorentní úvěr; přílohu tvoří přehled pohledávek k zastavení, a to za stejnými poddlužníky jako v žádosti z května. V potvrzení z června žalobce potvrdil poskytnutí úvěru s limitem ve výši 12 700 000 Kč, s čerpáním k 1. červenci 2014 a přijal do zástavy pohledávky uvedené v příloze žádosti z června.

Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z § 41 odst. 1 a § 109 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - uzavřel, že zajištění na základě zástavního práva dle smlouvy o zastavení pohledávek, jež měla být uzavřena na základě žádosti z června a potvrzení z června, nemohlo vzniknout „pro nedovolenost ze zákona“. K námitce žalobce, že žalovaný řádně nepopřel pořadí při přezkumném jednání, insolvenční soud uvedl, že žalovaný sice nezdůvodnil popření u přezkumného jednání, ale 30. ledna 2015 doručil insolvenčnímu soudu nové přezkumné listy, v nichž již uvedl konkrétní důvod popření.

Dále insolvenční soud nepřisvědčil žalobci v tom, že zajištění pohledávky vznikalo opakovaně, například 26. května 2014, nikoli pouze 27. června 2014, a to na základě zástavní smlouvy, žádosti z května a potvrzení z května. Zdůraznil, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku vzniklou z rámcové smlouvy a žádosti z června a potvrzení z června. Vznik zajištění na základě dříve uzavíraných smluv, tvrzený až v žalobě, je novým právním důvodem. Soud proto nemohl přihlédnout k tvrzení žalobce, že pohledávky byly zajištěny už dřívější žádostí a potvrzením z května.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že žalobce překročil rámec přihlášky pohledávky, jestliže v žalobě požadoval určení pořadí zástavní smlouvy vzniklé na základě žádosti dlužníka z května a potvrzení žalobce z května. Proto se dále zabýval „pouze zajištěním“, které mělo vzniknout na základě žádosti dlužníka z června a potvrzení žalobce z června. Shodně s insolvenčním soudem odvolací soud dovodil, že „obsah popěrných tvrzení“ žalovaného je dán nejen tím, co uvedl na přezkumném jednání, ale i námitkami uvedenými v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást zápisu o přezkumném jednání ve smyslu § 197 odst. 1 insolvenčního zákona. Uvedl, že žalovaný (jako insolvenční správce) není u nevykonatelné pohledávky vázán rozsahem „popěrných tvrzení“, proto řádnému popření nebrání ani skutečnost, že seznam přihlášených pohledávek byl doručen insolvenčnímu soudu až 30. ledna 2015, tj. v době před podáním žaloby. V řízení o žalobě podané věřitelem dle § 198 insolvenčního zákona se neuplatní koncentrace popěrných tvrzení insolvenčního správce.

K odvolací námitce ohledně vadného popření pořadí pohledávky odvolací soud uvedl, že nevázne-li na zastavené věci více zástavních práv několika zástavních věřitelů, nelze hovořit o méně výhodném pořadí pohledávky. V dané věci nebyly pohledávky za poddlužníky předmětem zajištění jiných věřitelů, proto žalovaný neměl povinnost uvést správné pořadí pohledávky. Z protokolu o přezkumném jednání navíc plyne, že žalovaný popřel právo na uspokojení ze zajištění v souladu s § 195 větou první insolvenčního zákona.

Odvolací soud následně dospěl k závěru, že předmětnou pohledávku nelze považovat za zajištěnou, když žalobce nemohl dle § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) uplatnit právo na uspokojení ze zajištění vzniklé po zahájení insolvenčního řízení (27. května 2014) na základě žádosti z června a potvrzení z června.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (již pod změněnou obchodní firmou ERB bank, a. s., v likvidaci) dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně které by měly být řešeny jinak. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce tvrdí, že odvolací soud se při posouzení platnosti či nicotnosti popěrného úkonu insolvenčního správce odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněného pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“), [rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu] a při posouzení, zda osoba popírající pořadí pohledávky musí uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena, se odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 891/2004, R 76/2002 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 107).

Podle žalobce nebyl popěrný úkon žalovaného řádným procesním úkonem, když neobsahoval žádné popěrné důvody, byl vnitřně rozporný a neuváděl pořadí, které pohledávce přisuzuje.

Dále žalobce předkládá Nejvyššímu soudu (dle jeho mínění) dosud neřešenou otázku změny důvodu a upřesnění okamžiku vzniku zajištění pohledávky přihlašované do insolvenčního řízení. Namítá, že „přihlášené zástavní právo kontinuálně existovalo již dříve“, proto doplněním dřívějších žádostí a potvrzení, jež měla prokázat vznik a trvání přihlášeného zajištění již od 28. března 2014, respektive 24. dubna 2014 či 26. května 2014, byl pouze upřesněn okamžik vzniku zajištění. Právní důvod zajištění, kterým bylo zástavní právo vzniklé na základě zástavní smlouvy, zůstal nezměněn. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35). Dále uvádí, že kontokorentní úvěr na základě rámcové smlouvy i zajištění na základě zástavní smlouvy trvaly již od 1. dubna 2014. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 26 Cdo 1405/2007.

Žalovaný ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl.

V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. března 2018, č. j. KSBR 33 INS 19795/2017-A-22, zjistil úpadek žalobce, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenční správkyní ustanovil JUDr. Jiřinu Lužovou. Nejvyšší soud proto jako s žalobkyní dále jednal s insolvenční správkyní dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněné pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3193/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2556/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 ICdo 73/2014). Tomu odpovídá též označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí a užití pojmu dovolatelka v dalším textu odůvodnění.

Dovolatelka v replice k vyjádření žalovaného zdůrazňuje, že podle § 201 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona postačuje ke zjištění pohledávky to, že ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř. Zbývá tedy určit, zda dovolatelkou položené otázky odpovídají zbývajícím (v § 237 o. s. ř. uvedeným) kriteriím zakládajícím přípustnost dovolání v této věci.

Důvod připustit dovolání neměl Nejvyšší soud pro řešení otázky změny důvodu a vzniku zajištění, když potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou např. již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněným pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 50/2017.

Dovolání je však přípustné pro řešení otázky náležitostí úkonu, jímž insolvenční správce popírá pořadí pohledávky, neboť její posouzení odvolacím soudem je v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto, v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro danou věc jsou rozhodná níže citovaná ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017 (v době realizace popěrného úkonu).


§ 195

O popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena.

§ 196

(1) Popření výše pohledávky nemá vliv na její pořadí. Popření pořadí pohledávky nemá vliv na pravost nebo výši pohledávky.
(2) Popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění má však u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky.


§ 197

(1) Výsledek přezkumného jednání zapíše insolvenční správce do seznamu přihlášených pohledávek; takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání. Věřitelům, kteří o to požádají, vydá insolvenční soud z tohoto seznamu výpis.
(2) Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek.


§ 198

(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.
(2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.


§ 201
(1) Pohledávka je zjištěna
a/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů

(…)

Otázkou určitosti popěrného úkonu insolvenčního správce se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům:
1/ Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání); srov. ustanovení § 192 odst. 2 insolvenčního zákona. Viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012.

2/ Z ustanovení § 190 odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem. Z ustanovení § 201 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona dále plyne, že (při přezkumném jednání přezkoumaná) pohledávka „je zjištěna“ i tehdy, jestliže „ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů“. Jakkoli vskutku není předepsán počet přezkumných jednání (ačkoli insolvenční zákon presumuje, že při řádném chodu věcí by mělo proběhnout pouze jediné přezkumné jednání), jednou zjištěná pohledávka již nemůže být přezkoumána znovu (přezkum pohledávky má vést k jejímu zjištění, tedy ke stavu, který již nastal). Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 45/2014, uveřejněné pod číslem 116/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

3/ Popírá-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, je povinen v popěrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti, pro které pohledávku popřel (důvody popření). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně v něm shrnuté judikatury.

K vymezení sporů o pořadí pohledávky přijal Nejvyšší soud závěry, podle nichž:

1/ Spor o pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení, vyvolaný popěrným úkonem insolvenčního správce, je (bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou) vždy sporem zahajovaným věřitelem, který pohledávku přihlásil (přihlášeným věřitelem). To platí i u vykonatelných pohledávek; rozhodnutím, popřípadě listinou, která je exekučním titulem, na základě kterých se pohledávka stala vykonatelnou, byl totiž stanoven jen základ a výše pohledávky. Pořadí ani právo na uspokojení ze zajištění nejsou řešeny (pokryty) exekučním titulem, a proto v tomto směru platí postup, jaký zákon určuje pro podání žalob v incidenčních sporech u nevykonatelných pohledávek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněné pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

2/ Spory o pořadí pohledávek (tak jak jsou definovány v § 195 insolvenčního zákona) jsou nastaveny jako spory o výhodnější skupinu (třídu) věřitelů a mohou být vedeny jako spory o to, zda pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 insolvenčního zákona), pohledávkou podřízenou nebo pohledávkou společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek dlužníka (§ 172 insolvenčního zákona), nebo naopak jako spor o to, zda pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona), resp. pohledávkou s právem na uspokojení ze zajištění (§ 167 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněné pod číslem 76/2017 Sbírky rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2017“).

K závěrům R 76/2017 se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 2011/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2017, pod číslem 50. V něm dovodil, že popřel-li insolvenční správce „pořadí zajištění“, nedošlo k popření pořadí přihlášené pohledávky a nebyl důvod vést incidenční spor o pořadí pohledávky dotčeného věřitele.

3/ Námitka, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna v přihlášce, není popřením pořadí pohledávky podle § 195 insolvenčního zákona. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 95/2017.

V důvodech tohoto rozsudku Nejvyšší soud dále uvedl, že pohledávku přihlášenou jako nezajištěnou lze popírat co do pořadí pouze na základě tvrzení, že ve skutečnosti jde o pohledávku s horším pořadím, tj. pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 insolvenčního zákona), eventuálně pohledávku podřízenou nebo pohledávku společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek dlužníka (§ 172 insolvenčního zákona). Popření pohledávky s argumentem, že jde o pohledávku přednostní, tj. o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou jí na roveň či o pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, popřením pořadí není. Jinak řečeno, popírat pořadí pohledávky nelze s argumentem, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna.

V takto ustaveném právním a judikatorním rámci činí Nejvyšší soud k předestřené otázce popěrného úkonu insolvenčního správce tyto závěry.

V projednávané věci je klíčové posouzení popěrného úkonu, který žalovaný učinil u přezkumného jednání dne 23. ledna 2015.

Závěr odvolacího soudu, že „obsah popěrných tvrzení vznesených insolvenčním správcem je dán nejen tím, co bylo vyřčeno přímo u přezkumného jednání dne 23. ledna 2015, ale i námitkami insolvenčního správce uvedenými v seznamu přihlášených pohledávek“, který byl insolvenčnímu soudu doručen ještě před podáním žaloby (30. ledna 2015), je v rozporu s ustanovením § 192 odst. 2 insolvenčního zákona a se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012, podle kterých je pro posouzení, zda insolvenční správce popřel pořadí pohledávky, určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do jeho skončení).

Ze zjištění soudů obou stupňů plyne, že v protokolu o přezkumném jednání je popěrný úkon formulován tak, že žalovaný „popřel pořadí v plném rozsahu“. V seznamu přihlášených pohledávek, pořadové číslo přihlášky 279, je výsledek přezkumného jednání zaznamenán takto: „Pohledávky zjištěny ve výši: 11 106 708,17 CZK, s právem zajištěného věřitele na uspokojení ze zajištěného majetku: 11 106 708,17 CZK, Pohledávky popřeny ve výši: 0 CZK“.

Při porovnání s pravidlem formulovaným (zcela jasně a srozumitelně) v § 195 insolvenčního zákona (o způsobu, jakým se popírá pořadí pohledávky) je na první pohled zřejmé, že zkoumaný popěrný úkon insolvenčního správce není řádným popřením pořadí pohledávky, jelikož bez jakýchkoli pochybností postrádá (neobsahuje) údaj o tom, „v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena“. Dále jde tedy jen o to, zda, přesto, že popření pořadí není řádné, lze předmětný procesní úkon (v něm projevenou vůli insolvenčního správce) vyložit (přiznat mu i tak účinky popření pořadí pohledávky). Přitom platí, že ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry Nejvyšší soud potvrdil např. též v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, Plsn 1/2015, uveřejněném pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolacím soudem prosazovaný výklad § 195 insolvenčního zákona (dle kterého má otázka méně výhodného pořadí pohledávky význam jen tehdy, vázne-li na zastavené věci více zástavních práv několika zástavních věřitelů) není správný. Zjevně totiž pomíjí skutečnost, že spor o pořadí pohledávky je sporem o to, zda pohledávka je (co do pořadí) nejen pohledávkou s právem na uspokojení ze zajištění (§ 167 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), ale také pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 insolvenčního zákona) nebo pohledávkou podřízenou nebo pohledávkou společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek dlužníka (§ 172 insolvenčního zákona) [R 76/2017].

K členění pohledávek do skupin (tříd) s různým právem přednosti srov. v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Má-li u pohledávky, kterou věřitel přihlásil do insolvenčního řízení jako pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, popěrný úkon insolvenčního správce pouze podobu stručného prohlášení typu „popírám pořadí“, bez uvedení údaje o tom, „v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena“, jde o popěrný úkon neurčitý (jenž nevyvolává účinky předjímané ustanovením § 195 insolvenčního zákona), jelikož vzhledem k dalším kategoriím pohledávek, jež jsou buď vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení nebo jsou pohledávkami podřízenými, i vůči přihlášeným nezajištěným pohledávkám bez práva přednosti, neplatí, že při takovém popření (kdyby mu měly být přiznány příslušné účinky) se pohledávka automaticky (podle insolvenčního zákona) pokládá za pohledávku, jež bude uspokojována ve skupině přihlášených pohledávek ostatních nezajištěných věřitelů bez práva přednosti.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí insolvenčního soudu; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů