// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 21.08.2020

Výkon činností nespadajících do působnosti statutárního orgánu

Otázku, zda je předmětem smluvního ujednání člena statutárního orgánu a obchodní korporace výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, je třeba posuzovat podle skutečné vůle stran. Uzavře-li jednatel se společností s ručením omezeným smlouvu, ve které se pro společnost zavázal vykonávat určitou činnost, nelze pro účely posouzení toho, zda tato činnost spadá do náplně funkce (působnosti) jednatele, vycházet pouze z toho, jak ji strany smlouvy označily (z textace smlouvy). Jen z toho, že činnosti takového jednatele jsou označeny ve více listinách odlišně, nelze dovozovat, že jde o rozdílné činnosti.

Vyšel-li tedy odvolací soud v projednávané věci z obecné formulace dodatku k pracovní smlouvě, podle kterého byl druh práce žalobce vymezen tak, že jde „o všechny činnosti, které nepatří do povinností jednatele dle příslušných právních předpisů,“ a to aniž se blíže zabýval tím, jaké činnosti měl žalobce podle pracovní smlouvy vykonávat a zda tyto činnosti skutečně (ne)spadají do působnosti jednatele společnosti s ručením omezeným, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4319/2018, ze dne 20. 5. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 66 obch. zák.

Kategorie: obchodní společnosti; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

[1] Žalobce se žalobou domáhá, aby mu žalovaná (dále jen „společnost“) zaplatila 560.033 Kč s příslušenstvím jako roční odměnu za výkon funkce výkonného manažera společnosti za rok 2011.

[2] Rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 38 Cm 12/2016-187, Krajský soud v Hradci Králové uložil společnosti, aby žalobci zaplatila 560.033 Kč s příslušenstvím (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).

[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Společnost byla zapsána do obchodního rejstříku 25. 5. 1994.

2) Jediným společníkem společnosti je od jejího zápisu do obchodního rejstříku město Trutnov.

3) Žalobce byl od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2011 jednatelem společnosti.

4) Žalobce uzavřel se společností 3. 7. 2006 pracovní smlouvu, v níž bylo sjednáno, že bude pro společnost vykonávat závislou práci jako výkonný manažer společnosti (dále jen „pracovní smlouva“); jako druh práce, kterou měl žalobce vykonávat, byla v pracovní smlouvě sjednána „veškerá operativní činnost manažerského typu“.

5) Podle dodatku č. 1 k pracovní smlouvě, který byl uzavřen 27. 12. 2010 (dále jen „dodatek k pracovní smlouvě“), byl druh práce, kterou měl žalobce vykonávat, zpřesněn tak, že šlo o „veškerou operativní činnost manažerského typu, a sice všechny činnosti, které nepatří do povinností jednatele dle příslušných právních předpisů.“ Žalobce je v dodatku k pracovní smlouvě označen jako „ředitel“ společnosti.

6) Téhož dne byla mezi žalobcem a společností uzavřena také smlouva o mzdě (dále jen „smlouva o mzdě“), ve které strany sjednaly, že žalobci náleží za výkon funkce výkonného manažera (jako řediteli společnosti) úplata ve výši 32.000 Kč měsíčně s tím, že mu může být (na základě komplexního zhodnocení celkové činnosti společnosti) přiznána roční odměna, a to „až do výše 65 % z příjmu zúčtovaného za rok 2011“.

7) Usnesením ze dne 5. 12. 2011 rozhodla Rada města Trutnov (ve věci města Trutnov jako jediného společníka společnosti), že žalobci vyplatí zálohu na roční odměnu za rok 2011 s tím, že „pokud by bylo něco špatně, tak ředitele vymění.“

8) Usnesením ze dne 6. 12. 2010 rozhodla Rada města Trutnov (ve věci města Trutnov jako jediného společníka společnosti), že schvaluje smlouvu o mzdě.

9) Usnesením ze dne 20. 12. 2011 rozhodla Rada města Trutnov (ve věci města Trutnov jako jediného společníka společnosti), že žalobci v souvislosti s ukončením jeho působení ve společnosti schvaluje mimořádnou odměnu.

10) Usneseními ze dne 21. 5. 2012 Rada města Trutnov (ve věci města Trutnov jako jediného společníka společnosti):

a) vzala na vědomí zprávu dozorčí rady společnosti ze dne 25. 4. 2012 (podle které probíhala „činnost společnosti v roce 2011 i její veškeré účetní a ekonomické aktivity řádně, v souladu s příslušnou legislativou České republiky“),
b) schválila účetní závěrku společnosti za rok 2011 a

c) rozhodla, že žalobci schvaluje roční odměnu za rok 2011 „v plné výši dle ustanovení smlouvy o mzdě“ (dále jen „usnesení o přiznání roční odměny“).

11) Usnesením ze dne 30. 7. 2012 rozhodla Rada města Trutnov (ve věci města Trutnov jako jediného společníka společnosti), že „pozastavuje výkon“ usnesení o přiznání roční odměny s tím, že se objevily nesrovnalosti ve vyplácení mzdy žalobce.
12) Usnesením ze dne 4. 9. 2012 rozhodla Rada města Trutnov (ve věci města Trutnov jako jediného společníka společnosti), že usnesení o přiznání roční odměny ruší, neboť žalobce „minimálně ve dvou případech“ nepostupoval s péčí řádného hospodáře (dále jen „usnesení o zrušení roční odměny“).

13) Usnesením ze dne 7. 1. 2016, č. j. Ncp 1459/2015-39, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (dále jen „usnesení o věcné příslušnosti“).

[4] Soud prvního stupně nejprve uvedl, že pracovní smlouva má „znaky a náležitosti podle zákoníku práce“, čímž smluvní strany vyjádřily vůli podřídit závazky z pracovní smlouvy tomuto právnímu předpisu. Poté dodal, že z pracovněprávního pohledu není důvod, pro který by člen statutárního orgánu nemohl vykonávat svoji činnost jako zaměstnanec (načež odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, uveřejněný pod číslem 171/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[5] Podle soudu prvního stupně žalobci nelze odepřít přiznanou a schválenou roční odměnu, neboť nebylo prokázáno, že žalobce porušil povinnosti vyplývající z funkce „ředitele“. Zrušila-li Rada města Trutnov 4. 9. 2012 své dřívější usnesení o přiznání roční odměny, nebyl takový postup „důvodný“. Kladné hodnocení činnosti žalobce se totiž podává ze zprávy dozorčí rady společnosti ze dne 25. 4. 2012, ale i ze skutečnosti, že žalobci Rada města Trutnov (usnesením ze dne 5. 12. 2011) přiznala mimořádnou odměnu v souvislosti s ukončením jeho působení ve společnosti.

[6] K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Cmo 193/2017-226, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[7] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalobce se společností uzavřeli platnou pracovní smlouvu a smlouvu o mzdě. Uvedl, že byl-li v pracovní smlouvě podán výčet činností, které měl žalobce vykonávat, s tím, že šlo o „činnosti odlišné od činností, které dle stanov společnosti vykonával žalobce (...) jako jednatel,“ je pracovní smlouva a smlouva o mzdě platná. K tomu odvolací soud dodal, že v projednávané věci nejde o spor týkající se nároků vyplývajících z výkonu funkce jednatele společnosti. Odkaz společnosti na údajné porušování povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, tedy není „případný“, neboť jde o „nárok vyplývající z jiného vztahu účastníků.“

[8] Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, z nichž první otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a při řešení druhé otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice (posuzováno podle obsahu) zda:

1) lze jednateli společnosti s ručením omezeným odepřít „plnění“, které mu bylo přiznáno rozhodnutím valné hromady (resp. rozhodnutím jediného společníka přijatého v působnosti valné hromady), jestliže došlo k zaviněnému porušení povinností v souvislosti s výkonem jeho funkce,

2) je možné, aby soud rozhodl, že neprovede důkazy, které „jsou způsobilé prokázat relevantní tvrzení účastníka sporu.“

[9] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[10] Dovolatelka uvádí, že se žalobce staví do „trojjediné role“ jednatele, ředitele a odpovědného zástupce společnosti, podle toho, které postavení se mu v konkrétní situaci hodí. I na smlouvu o mzdě je podle jejího názoru třeba nahlížet jako na dohodu mezi jednatelem a společností; přitom platí, že i kdyby strany vzájemný vztah podřídily zákoníku práce, nemohly by se odchýlit od zákonného pravidla, které jednateli ukládá, aby jednal s péčí řádného hospodáře. K tomu dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 (uveřejněný pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 35/2019“), ale i na usnesení o věcné příslušnosti, ve kterém soud uvedl, že v projednávané věci jde o „spor mezi obchodní korporací a jejím členem, nikoliv o pracovněprávní spor.“

[11] Dovolatelka namítá, že usnesení o přiznání roční odměny nelze posuzovat bez zřetele k tomu, že žalobce zastával funkci jednatele společnosti. Vyšlo-li tedy najevo, že si žalobce neoprávněně vyplácel finanční prostředky z majetku společnosti (tedy, že zaviněně porušoval právní povinnost v souvislosti s výkonem funkce jednatele), byla Rada města Trutnov oprávněna rozhodnout, že se usnesení o přiznání roční odměny ruší. V projednávané věci proto není stěžejní, zda byla pracovní smlouva uzavřena platně, nýbrž zda si žalobce „svévolně a bez souhlasu“ města Trutnov (jako jediného společníka) vyplácel částky, na které neměl nárok.

[12] K tomu dovolatelka dodává, že nárok společnosti na náhradu škody, kterou jí žalobce způsobil, když zaviněně porušil povinnosti v souvislosti s výkonem funkce jednatele, je předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 228/2012 (dále jen „související řízení“). V souvisejícím řízení je podle dovolatelky „podrobně tvrzeno, zdokumentováno a prokázáno, jak žalobce vyváděl ze společnosti (…) finanční prostředky.“ Proto dovolatelka zpochybňuje postup odvolacího soudu, který odmítl provést důkaz spisem vedeným v souvisejícím řízení (neboť má za to, že jde o postup, který je v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014, nebo ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014).

[13] Ve vyjádření k dovolání (datovaném 4. 10. 2018) označil žalobce závěry soudů nižších stupňů za správné. Uvedl, že právní předpisy nebrání tomu, aby pro společnost člen statuárního orgánu vykonával závislou práci, jestliže nejde o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, a ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004). Oprávnění společnosti odepřít statutárnímu orgánu poskytnutí plnění se vztahuje pouze na některá plnění, která jsou jednateli poskytována v souvislosti s výkonem jeho funkce. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009, a dodal, že o tento případ v poměrech projednávané věci nejde, neboť mu nárok na mimořádnou odměnu nebyl přiznán v souvislosti s plněním jeho pracovních povinností.

[14] Ve vztahu ke kritice postupu odvolacího soudu, který odmítl provést důkaz spisem vedeným v souvisejícím řízení, žalobce uvedl, že soudy nižších stupňů provedly řadu důkazů obsažených v tomto spise, a proto není jasné, jakých (konkrétních) důkazů se dovolatelka dovolává. V „dalším sdělení“ (datovaném 1. 8. 2019) žalobce uvádí, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 33 Cm 228/2012-729, „zcela zamítl“ nárok uplatněný žalobou v souvisejícím řízení, a dodává, že toto rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2018, č. j. 6 Cmo 212/2018-782.

[15] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v pořadí první z dovolatelkou formulovaných otázek, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (byť zčásti přijaté po vydání napadených rozhodnutí).

[16] Podle § 66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), lze jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.

[17] Již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2049/2009, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož lze teleologickým výkladem ustanovení § 66 odst. 3 věty druhé obch. zák. dovodit, že oprávnění společnosti odepřít statutárnímu orgánu poskytnutí tam upravené plnění se vztahuje pouze na plnění, která jsou jednateli poskytována v souvislosti s výkonem jeho funkce. Proto členovi statutárního orgánu nelze upírat plnění, na které mu vznikl nárok za činnosti prováděné pro společnost (např. podle platně uzavřené pracovní smlouvy), jež s výkonem funkce nesouvisí (srov. například též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009).

[18] Pro řešení otázky, zda jednateli společnosti s ručením omezeným lze odepřít „plnění“, které mu bylo přiznáno rozhodnutím valné hromady (resp. rozhodnutím jediného společníka přijatého v působnosti valné hromady), jestliže došlo k zaviněnému porušení povinností v souvislosti s výkonem jeho funkce, je tedy – ve vazbě na poměry projednávané věci – nezbytné přezkoumat, zda byla žalobci mimořádná odměna přiznána v souvislosti s výkonem funkce jednatele společnosti.

[19] Možností podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou režimu zákoníku práce se Nejvyšší soud zabýval již v R 35/2019, z něhož se podává, že:

1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“).

2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15).

3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.

4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.

5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje (§ 2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).

6) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.

[20] K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolega ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněném pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2020“), nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018., sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.

[21] Přitom platí, že otázku, zda je předmětem smluvního ujednání člena statutárního orgánu a obchodní korporace výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, je třeba posuzovat podle skutečné vůle stran (viz § 266 odst. 1 obch. zák. a § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Z uvedeného plyne závěr, podle něhož uzavře-li jednatel se společností s ručením omezeným smlouvu, ve které se pro společnost zavázal vykonávat určitou činnost, nelze pro účely posouzení toho, zda tato činnost spadá do náplně funkce (působnosti) jednatele, vycházet pouze z toho, jak ji strany smlouvy označily (z textace smlouvy). Jen z toho, že činnosti takového jednatele jsou označeny ve více listinách odlišně, nelze dovozovat, že jde o rozdílné činnosti.

[22] Vyšel-li tedy odvolací soud v projednávané věci z obecné formulace dodatku k pracovní smlouvě, podle kterého byl druh práce žalobce vymezen tak, že jde „o všechny činnosti, které nepatří do povinností jednatele dle příslušných právních předpisů,“ a to aniž se blíže zabýval tím, jaké činnosti měl žalobce podle pracovní smlouvy vykonávat a zda tyto činnosti skutečně (ne)spadají do působnosti jednatele společnosti s ručením omezeným (k vymezení náplně funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace srov. např. R 24/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4482/2018), je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.

[23] S ohledem na dovolací argumentaci považuje Nejvyšší soud za potřebné podotknout, že rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. nikterak nepředjímá rozhodnutí ve věci samé. Z usnesení o věcné příslušnosti v projednávané věci tedy nelze vyvozovat závěr o tom, zda se závazkový vztah vzniklý z pracovní smlouvy řídí zákoníkem práce, nebo zda jde o vztah výkonu funkce jednatele společnosti s ručením omezeným.

[24] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval druhou z dovolatelkou formulovaných otázek – zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

[25] V další fázi řízení se bude odvolací soud zabývat otázkou, zda činnosti, které se žalobce v pracovní smlouvě zavázal vykonávat, „materiálně“ spadají do náplně funkce (působnosti) statutárního orgánu (přitom nepřehlédne závěry R 24/2020 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4482/2018). Dojde-li k závěru, že tyto činnosti spadají do náplně funkce (působnosti) jednatele společnosti s ručením omezeným, bude se zabývat také tím, zda žalobce skutečně zaviněně porušil právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce jednatele (jak tvrdí dovolatelka). Přitom nepřehlédne, že společnost může odmítnout plnění poskytované členu orgánu společnosti v souvislosti s výkonem jeho funkce pouze v takovém rozsahu, který lze s ohledem na všechny konkrétní okolnosti považovat za přiměřený (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2426/2018).

[26] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[27] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů