// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 21.07.2020

Pozdní splátka při oddlužení plněním splátkového kalendáře

Jestliže insolvenční soud vzal (nesprávně) na vědomí splnění oddlužení též s přihlédnutím k mimořádné splátce, kterou dlužník k jeho výzvě uhradil a insolvenční správce dlužníka rozdělil mezi nezajištěné věřitele po uplynutí lhůty 5 let stanovené insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, pak je insolvenční soud povinen přihlédnout při rozhodování o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů též k této mimořádné splátce. Takový výklad zjevně nepoškozuje ani nezajištěné věřitele (k jejichž ochraně zákonem předepsaná míra uspokojení slouží) ani dlužníka (jenž činil to, k čemu jej soud vybídl) a potud je souladný též se základní zásadou insolvenčního řízení vyjádřenou v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 15/2020, ze dne 30. 4. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 5 písm. a) IZ
§ 414 IZ
§ 415 IZ

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 25. července 2017, č. j. KSOS 33 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (A. U.) [bod I. výroku].

2/ Schválil odměnu insolvenční správkyně dlužníka a zprostil ji funkce (body II. a III. výroku).

3/ Přiznal dlužníku osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů (bod IV. výroku).

[2] K odvolání věřitele L. P. (dále jen „L. P“) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. dubna 2018, č. j. KSOS 33 INS XY, 2 VSOL XY, zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 25. července 2017 v bodu IV. výroku a věc potud vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[3] Usnesením ze dne 9. ledna 2019, č. j. KSOS 33 INS XY, insolvenční soud zamítl návrh dlužníka na přiznání osvobození od placení zbytku dluhů.

[4] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 414 a § 415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:

[5] Za dobu trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře (od května 2011 do dubna 2016) uhradil dlužník nezajištěným věřitelům jejich pohledávky z 25,38 %.

[6] K částce 37.000 Kč, kterou dlužník doplatil v lednu 2017 (čímž se míra uspokojení nezajištěných věřitelů zvýšila na 30,21 %) již nelze přihlédnout vzhledem k závěrům formulovaným v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 12/2013 [správně jde o usnesení ze dne 28. února 2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

[7] Přiznat dlužníku i tak osvobození od placení zbytku dluhů (dle § 415 insolvenčního zákona) pak není možné proto, že minimálně pro období od listopadu 2012 do března 2013 dlužník zavinil propad svých příjmů a tedy to, že nebylo dosaženo 30% míry uspokojení nezajištěných věřitelů.

[8] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. července 2019, č. j. KSOS 33 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. ledna 2019.

[9] Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 414 a § 415 insolvenčního zákona – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužník zavinil, že nezajištění věřitelé dlužníka nebyli za trvání splátkového kalendáře uspokojeni předepsanou měrou (nejméně z 30 %), když tvrzené důvody, které jej vedly k nezbytnému ukončení pracovního poměru, dlužník přes výzvu insolvenčního soudu nedoložil. Shodně s insolvenčním soudem neměl odvolací soud za rozhodné, že dlužník poskytl po uplynutí 5 let nezajištěným věřitelům další plnění (ve výši, která v součtu s předchozím plněním již dosahuje zákonem předepsané míry uspokojení nezajištěných věřitelů) s tím, že k tomuto plnění nelze přihlédnout vzhledem k závěrům obsaženým v R 77/2013.

[10] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

[11] Konkrétně klade dovolatel tyto otázky (z nichž první má zčásti za vyřešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a druhou za dovolacím soudem neřešenou):

1/ Zda při posouzení míry uspokojení věřitelů mohly soudy ponechat stranou hyperochu tvořenou přebytkem zajištění a zda 30% míry uspokojení věřitelů nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil?

2/ Zda nebo za jakých okolností může dlužník legitimně očekávat, že mu bude přiznáno osvobození od placení zbytku dluhů, jestliže mu insolvenční soud umožnil uhradit mimořádnou splátku (a dosáhnout předepsané 30% míry uspokojení věřitelů) po uplynutí 5 let plnění splátkového kalendáře?

[12] Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:

[13] K otázce ad 1/ (K použitelnosti hyperochy a k zavinění dlužníka na nižší míře uspokojení věřitelů).

Potud dovolatel poukazuje na to, že do majetkové podstaty byl sepsán také stavební materiál v hodnotě 90.000 Kč zadržovaný z titulu zadržovacího práva společností LEOBAU, s. r. o. (dále jen „společnost L“). Přihlášenou pohledávku společnosti L nabyl postoupením L. P. (usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. října 2012, č. j. KSOS 13 INS XY). Tato majetková hodnota (rozuměj stavební materiál coby předmět zadržovacího práva) nebyla zpeněžena v insolvenčním řízení (zůstala v držení společnosti L). Společnost L změnila pořadí pohledávky (což se projednávalo při přezkumném jednání konaném 4. března 2011 s tím výsledkem, že zajištěná část pohledávky činí 37.681,62 Kč, a ve zbytku je pohledávka nezajištěná). Rozdíl mezi výší zajištěné pohledávky a předmětem zajištění (hyperocha, která zůstala v držení společnosti L, respektive L. P.) činí 52.318,38 Kč, což je částka, která podle ustanovení § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona má být rozvržena jako mimořádná splátka nezajištěným věřitelům, respektive částka, se kterou má být počítáno pro účely posuzování míry uspokojení pohledávek věřitelů (a tím i pro účely osvobození od placení pohledávek). S přihlédnutím k tomuto přebytku bylo dosaženo předepsané míry uspokojení věřitelů, takže mělo být postupováno podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona.

[14] Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že je mu přičítáno zavinění na ukončení pracovního poměru u bývalého zaměstnavatele (v důsledku jím podané výpovědi), maje za to, že v předchozích fázích řízení ozřejmil důvody ukončení pracovního poměru (po dobu 2 měsíců nedostával mzdu) a že co do zásady poctivosti dostál závěrům formulovaným v „R 86/2013“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[15] K otázce ad 2/ (Legitimní očekávání).

Potud dovolatel namítá, že u jednání konaného dne 23. ledna 2017 akceptoval insolvenční soud jeho nabídku na úhradu mimořádné splátky. Poté, co mimořádnou splátku uhradil, insolvenční správkyně ji rozvrhla mezi věřitele, o čemž insolvenčnímu soudu podala zprávu. Na tomto základě dovolatel očekával, že soudní moc dostojí tomu, co mu nabídla a umožnila. Jestliže se tak nestalo, pak byl porušen princip legitimního očekávání a princip právní jistoty.

[16] L. P. ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné, namítaje, že to směřuje proti závěrům skutkovým, nikoli právním. K otázce ad 1/ poukazuje L. P. na to, že ohledně hyperochy jde o nepřípustná (nová) tvrzení ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. Přitom dále uvádí, že nelze hovořit o hyperoše, jestliže zadržovací právo nezaniklo v insolvenčním řízení zpeněžením předmětu zajištění. K zavinění na nižší míře uspokojení věřitelů pak L. P. uvádí, že dlužník přes výzvu soudu nepodložil tvrzení o důvodech ukončení pracovního poměru důkazy. K otázce ad 2/ poukazuje L. P. na závěry formulované v R 77/2013, s tím, že insolvenční soud dlužníkovo legitimní očekávání neporušil, když po uhrazení mimořádné splátky mu přiznal požadované osvobození v souladu se svým předběžným názorem. Jestliže názor insolvenčního soudu neobstál jako správný v odvolacím řízení, může se dlužník domáhat náhrady případné škody po státu.

[17] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (aktuální znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. S přihlédnutím k době, kdy uplynula lhůta 5 let, po kterou trvalo oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře (duben 2016), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017.

[18] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.).

[19] Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud pro řešení otázky ad 1/. Otázkou, jaká další část dlužníkova majetku (tvrzená hyperocha) měla být případně dále použita k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, mělo význam se zabývat jen za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. To však skončilo (v souladu s ustanovením § 413 insolvenčního zákona) již 25. července 2017, kdy usnesení insolvenčního soudu z téhož dne nabylo právní moci ve výroku, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení dlužníka. Dlužník (v dovolání) i L. P. (ve vyjádření k dovolání) přitom potvrzují, že stavební materiál coby předmět zadržovacího práva nebyl zpeněžen za trvání insolvenčního řízení (takže po skončení insolvenčního řízení ohledně něj platí režim § 414 odst. 4 insolvenčního zákona). Nedošlo-li ke zpeněžení, pak zde není ani hyperochy. V usnesení ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 97/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7-8, ročníku 2019, pod číslem 84, nadto Nejvyšší soud vysvětlil, že při zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty, který tvoří předmět zajištění přihlášených zajištěných věřitelů, při němž vznikne po plném uspokojení zajištěných věřitelů přebytek výtěžku (hyperocha), se v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře hyperocha vydá dlužníku, neboť ten by k ní měl dispoziční oprávnění. Jde o důsledek úpravy § 398 odst. 3 poslední věty a § 409 odst. 2 insolvenčního zákona. Nejde o mimořádný příjem k rozvržení prostřednictvím splátkového kalendáře podle § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, ledaže by šlo o specifické případy tam uvedené (např. kdyby dlužník neuvedl danou věc v seznamu majetku). Ani existující hyperocha by tedy při řádném chodu věci nebyla zužitkována jako mimořádná splátka nezajištěným věřitelům.

[20] V posouzení dlužníkova zavinění na ukončení pracovního poměru pak napadené rozhodnutí nespočívá na nevýznamnosti dlužníkových tvrzení k tomu, proč sám musel dát výpověď z pracovního poměru, nýbrž na tom, že dlužník přes výzvu tato tvrzení ničím nedoložil. S L. P. lze souhlasit v tom, že potud jde o otázku skutkovou (hodnocení dlužníkových tvrzení nepodložených důkazy), nikoli právní. Nadto dlužník závěr odvolacího soudu, že přes výzvu insolvenčního soudu svá tvrzení nedoložil, dovoláním ani nezpochybňuje (argumentačně jej ignoruje).

[21] Dovolání je nicméně přípustné (podle ustanovení § 237 o. s. ř.) pro zodpovězení otázky ad 2/, dovolacím soudem neřešené.

[22] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[23] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[24] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

[25] Pro právní posouzení věci Nejvyšším soudem jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:


§ 5
Zásady insolvenčního řízení


Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:
a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;

(…)


§ 414

(1) Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka.

(2) Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.

(3) Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu.

(4) Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení.


§ 415

Je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

[26] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení (§ 406 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 77/2013].

[27] V dané věci nebylo ve skutkové rovině pochyb o tom, že za dobu trvání splátkového kalendáře (květen 2011 až duben 2016) uspokojil dlužník pohledávky nezajištěných věřitelů pouze v rozsahu 25,38 % (aniž měl s některým z nich ujednánu nižší hodnotu plnění). Stejně tak není (podle obsahu insolvenčního spisu) pochyb o tom (jak ve vyjádření k dovolání potvrzuje i L. P.), že mimořádnou splátku ve výši 37.000 Kč (kterou dosáhl celkové míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu 30,21 %) uhradil dlužník v lednu 2017 (tedy cca 9 měsíců po uplynutí pětileté lhůty stanovené insolvenčním zákonem k plnění splátkového kalendáře) po výzvě insolvenčního soudu k takovému kroku, uskutečněné při jednání před insolvenčním soudem, jež se konalo 23. ledna 2017 (B-42). Tamtéž insolvenční soud současně uložil insolvenční správkyni dlužníka, aby částku, kterou dlužník uhradí na základě jeho výzvy, rozvrhla mezi věřitele a podala mu o tom zprávu. Insolvenční správkyně pak podáním datovaným 1. února 2017 insolvenčnímu soudu sdělila, že k uvedenému datu rozdělila mezi nezajištěné věřitele dlužníka mimořádnou splátku ve výši 37.000 Kč (B-43).

[28] Insolvenční soud tedy již v době konání označeného jednání (23. ledna 2017) postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (s R 77/2013, na něž poukázal odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 10. dubna 2018). V tom, že insolvenční správkyně mimořádnou splátku (k jejíž úhradě insolvenční soud dlužníka vybídl v rozporu se zákonem) před skončením insolvenčního řízení (k 1. únoru 2017) rovněž rozvrhla mezi nezajištěné věřitele a že insolvenční řízení následně pravomocně skončilo 25. července 2017 (srov. odstavec [19] výše), však Nejvyšší soud spatřuje skutkové odlišnosti v porovnání s věcí, jež vyústila v přijetí R 77/2013 (tam šlo o přezkoumání rozhodnutí vydaného za trvání insolvenčního řízení podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. října 2012).

[29] Předmětné odlišnosti jsou právně významné v tom, že z nezákonně povolené (jelikož po uplynutí zákonem stanovené pětileté lhůty realizované) mimořádné splátky, měli nezajištění věřitelé prospěch (obdrželi její poměrnou část na úhradu svých pohledávek ještě v průběhu insolvenčního řízení), a v tom, že po pravomocném skončení insolvenčního řízení je stav vyvolaný touto splátkou v poměrech dané insolvenční věci nereparovatelný. Jinak řečeno, není možné nepřiznat dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů proto, že mimořádná splátka již nemůže být zohledněna, a současně ponechat plnění z mimořádné splátky nezajištěným věřitelům (což se stalo v této věci).

[30] Ještě jinak řečeno, jestliže insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení též s přihlédnutím k mimořádné splátce, kterou dlužník k jeho výzvě uhradil a insolvenční správce dlužníka rozdělil mezi nezajištěné věřitele po uplynutí lhůty 5 let stanovené insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, pak je insolvenční soud povinen přihlédnout při rozhodování o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů též k této mimořádné splátce. Takový výklad zjevně nepoškozuje ani nezajištěné věřitele (k jejichž ochraně zákonem předepsaná míra uspokojení slouží) ani dlužníka (jenž činil to, k čemu jej soud vybídl) a potud je souladný též se základní zásadou insolvenčního řízení vyjádřenou v ustanovení § 5 písm. a/ insolvenčního zákona.

[31] Při zohlednění mimořádné splátky uhrazené dlužníkem v této věci pak míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dosahuje 30,21 %, což vylučuje potřebu (či možnost) aplikace § 415 insolvenčního zákona v dané věci (v intencích výše řečeného nešlo o případ, kdy hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, byla nižší než 30 % jejich pohledávek). Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné.

[32] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil, když dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Ke změně napadeného rozhodnutí přikročil Nejvyšší soud v tom duchu, že přiznal dlužníku osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona) a pojmenoval rozsah přiznaného osvobození (§ 414 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona). Pro postavení zajištěného věřitele poté, co předmět zajištění nebyl zpeněžen v insolvenčním řízení platí ustanovení § 414 odst. 4 insolvenčního zákona.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů