// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 15.06.2020

Prodloužení promlčecí doby dle § 405 odst. 2 slovenského obchodního zákoníku

Skutečnost, že řízení uvedené v § 405 odst. 1 slovenského obchodního zákoníku bylo zastaveno pro nezaplacení soudního či rozhodčího poplatku, aplikaci ustanovení § 405 odst. 2 tohoto zákona nevylučuje. Je ale třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda individuální okolnosti případu neopodstatňují odepření právní ochrany pro rozpor s pravidly poctivého obchodního styku podle § 265 slovenského obchodního zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 646/2018, ze dne 19. 2. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 402 obch. zák.
§ 403 odst. 1 obch. zák.
§ 405 odst. 1,2 obch. zák.
§ 1 odst. 2 obch. zák.
§ 265 obch. zák.
§ 402 zák. č. 513/1991 Zb.
§ 403 odst. 1 zák. č. 513/1991 Zb.
§ 405 odst. 1,2 zák. č. 513/1991 Zb.
§ 1 odst. 2 zák. č. 513/1991 Zb.
§ 265 zák. č. 513/1991 Zb.

Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz

Z odůvodnění:

Žalobou podanou dne 15. 10. 2014 se společnost STEEL-MAX, s. r. o., domáhala po žalované zaplacení částky 1 770 774,26 EUR, sestávající ze třinácti dílčích pohledávek, se sjednaným úrokem z prodlení ve výši 0,01 % z dlužné částky za každý den prodlení. Usnesením Okresního soudu Bratislava I ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 6 K 26/2016, byl na společnost STEEL-MAX, s. r. o., prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven nynější žalobce.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. 6 C 264/2014-261, žalobu zamítl a uložil žalobci uhradit žalované na náhradu nákladů řízení 463 042,80 Kč.

Soud prvního stupně zjistil, že společnost IDS SLOVMONT LEVICE, a. s. (dále jen zhotovitel), uzavřela se žalovanou jako objednatelem dne 4. 4. 2008 smlouvu o dílo na montáž strojní a potrubní části pro tam vymezený projekt ve Francii a dne 25. 6. 2008 smlouvu o dílo na dodávku a montáž aparátů izolací pro tento projekt. Dílo nebylo předáno v souladu se smlouvou, nebyl vyhotoven předávací protokol. Zhotovitel dílo vyúčtoval fakturami se splatností v rozmezí od 30. 5. 2009 do 28. 9. 2009, žalovaná tyto faktury nezaplatila. Dne 18. 1. 2011 (podle obsahu spisu zřejmě 18. 2. 2011) podal zhotovitel na žalovanou insolvenční návrh a zároveň přihlásil všechny předmětné pohledávky; insolvenční návrh byl zamítnut rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 8. 1. 2013. Dne 5. 6. 2013 byl na zhotovitele prohlášen konkurs a správce jeho konkursní podstaty podal dne 7. 1. 2014 návrh na zahájení rozhodčího řízení proti žalované, jehož předmětem byly mimo jiné i předmětné pohledávky; toto řízení, vedené pod sp. zn. Rsp 14/14, bylo usnesením ze dne 9. 2. 2015 pravomocně skončeno pro nezaplacení poplatku za rozhodčí řízení. Dne 8. 4. 2014 byly pohledávky postoupeny na společnost STEEL-MAX, s. r. o. Na tuto společnost byl v průběhu toho řízení usnesením Okresního soudu v Bratislavě ze dne 15. 6. 2016 prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce.

Soud prvního stupně dovodil, že projednání sporu je v pravomoci soudů České republiky a rozhodným právem je právní řád Slovenské republiky. Právní vztah mezi účastníky posoudil jako vztah ze smlouvy o dílo podle ustanovení § 536 a násl. slovenského zákona č. 513/1991 Sb., obchodný zákonník (dále též jen „slovenský obchodní zákoník“ či „obch. zák. SR“). Dovodil, že oba účastníci jsou ve sporu věcně legitimováni; žalovaná jako strana smlouvy o dílo, žalobce pak na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 8. 4. 2014 podle § 524 a násl. slovenského zákona č. 40/1964 Sb., občiansky zákonník (dále též jen „slovenský občanský zákoník“ či „obč. zák. SR“).

V otázce důvodnosti uplatněné námitky promlčení soud prvního stupně v prvé řadě dovodil, že „zamítnutí insolvenčního návrhu představuje meritorně rozhodnutou věc“, proto čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. SR u nejdříve splatné pohledávky běžela od 30. 5. 2009 do 18. 2. 2011, kdy došlo podle § 402 obch. zák. SR v důsledku podání insolvenčního návrhu na žalovanou k jejímu přerušení, a to až do 8. 1. 2013. Vzhledem k ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. SR se prodloužila a měla uplynout dnem 8. 1. 2014. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, jež lze dle jeho mínění analogicky aplikovat i pro úpravu slovenského obchodního zákoníku, vyjádřil názor, že ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. SR je třeba vykládat tak, že po dobu tohoto řízení promlčecí doba neběží (dojde k jejímu přerušení) jen tehdy, je-li v řízení řádně pokračováno. Usoudil, že tato podmínka v daném případě splněna nebyla, neboť rozhodčí řízení bylo zastaveno výlučně pro nezaplacení poplatku, k jehož úhradě byl účastník opakovaně vyzýván, a Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3707/2011 konstatoval, že zastavení řízení úpadce proti žalovanému pro nezaplacení soudního poplatku nemá vliv na běh promlčecí doby. Tyto závěry jsou podle mínění soudu prvního stupně plně aplikovatelné i na slovenské právo. Argumentoval, že jinak by takový účastník neustále podával návrhy na rozhodčí či jiná řízení s úmyslem „přetržení“ promlčecí doby, a to až do „definitivní“ desetileté lhůty. Okolnost, zda se tak děje zaviněně s úmyslem prodlužování promlčecí doby, či z jiných důvodů, neshledal právně významnou, stejně jako tvrzení, že rozhodčí soud žádosti o prodloužení doby pro zaplacení rozhodčího poplatku akceptoval, a usoudil, že „taková konání stran“ by byla obcházením zákona. Na základě toho uzavřel, že nebylo-li v rozhodčím řízení Rsp 14/14 ze strany zhotovitele řádně pokračováno, promlčecí doba se nepřerušila a dnem 8. 1. 2014, tj. před podáním žaloby (k němuž došlo dne 15. 10. 2014), marně uplynula a námitka promlčení je tedy důvodná.

Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně a správným shledal též jeho právní posouzení. V otázce promlčení se ztotožnil s jeho názorem, že „zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nemá vliv na běh promlčecí doby“, a argumentoval, že podle § 405 odst. 1 obch. zák. SR jestliže právo bylo uplatněno před promlčením, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet. Vyjádřil názor, že na tom nic nemění ani odkaz žalované na komentář k tomuto ustanovení od A. M., jelikož povolán k výkladu a aplikaci práva je pouze soud. Zdůraznil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3707/2011, že na správném závěru, podle něhož v podmínkách projednávané věci promlčecí doba nepřestala běžet, nic nemění ani polemika žalobce s důvody zastavení řízení pro nezaplacení poplatku. Poukázal na to, že otázka řádného pokračování v řízení byla již judikatorně řešena, jako příklad označil rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1387/2004, a ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3674/2010, usnesení téhož soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 20/2015, a rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a uzavřel, že v posuzovaném případě žalobce aktivně bránil svým jednáním pokračování v rozhodčím řízení a nakonec zavinil jeho zastavení, přitom mu nic nebránilo podat tuto žalobu i před pravomocným ukončením rozhodčího řízení, což ostatně také učinil.

Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podle dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda se promlčecí doba (za stavu, kdy ještě neuplynula objektivní promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák. SR) prodlužuje ve smyslu ustanovení § 405 odst. 2 ve spojení s § 405 odst. 1 obch. zák. SR i na základě rozhodnutí, kterým bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku za podání žaloby, resp. poplatku za rozhodčí řízení.

Dovolatel polemizuje s argumentem odvolacího soudu, že na tuto otázku již existuje ustálená judikatura dovolacího soudu. Cituje ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. SR a poukazuje na to, že všechny podmínky v něm stanovené byly splněny. Prosazuje názor, že v posuzovaném případě jde o obchodní závazkový vztah a ustanovení § 112 obč. zák. SR je neaplikovatelné, neboť právní úprava promlčení obsažená ve slovenském obchodním zákoníku je ucelená a proto je třeba vycházet výlučně z tohoto zákona, který povinnost řádně pokračovat v řízení nezmiňuje. Z toho dovozuje, že nedošlo-li k uplynutí promlčecí doby podle § 408 odst. 1 obch. zák. SR, prodlužuje se promlčecí doba podle § 405 odst. 2 vždy, když ve skončeném řízení, v němž byl uplatněn nárok ještě nepromlčený, nebylo rozhodnuto ve věci samé, tj. i v případě zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Opačný závěr soudů nižších stupňů nemá podle jeho mínění ve slovenském obchodním zákoníku oporu. Zdůrazňuje, že autorkou komentáře ke slovenskému obchodnímu zákoníku, jehož relevanci odvolací soud odmítl, je soudkyně Nejvyššího soudu Slovenské republiky, a neshledává důvod, proč by se soudy v situaci, kdy určitá právní otázka není v ustálené judikatuře vyřešena, nemohly inspirovat odbornou literaturou, zejména je-li autorkou soudkyně slovenského dovolacího soudu.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. Ztotožňuje se s právním posouzením soudů nižších stupňů, dovolání má za nepřípustné, protože rozhodná otázka byla dle jejího mínění již vyřešena v rozhodnutích dovolacího soudu, jejichž závěry mají přednost před komentářovou literaturou, a odmítá argumentaci dovolatele o jejich nepoužitelnosti.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. neboť ve své rozhodovací praxi otázku podmínek aplikace ustanovení § 405 odst. 2 slovenského obchodního zákoníku dosud neřešil. Byť má toto ustanovení zcela shodnou dikci jako ustanovení § 405 odst. 2 českého zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), neboť jde o předpis, který vznikl v době společného státu, je třeba vzít v úvahu, že od 1. 1. 1993 měl původně společný kodex na území každého z nově vzniklých samostatných států autonomní vývoj, nejen vzhledem k novelizacím (ty se ustanovení v souzené věci rozhodných nedotkly), nýbrž i z hlediska interpretace, ať již judikatorní či doktrinální.

Dovolání je též důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 402 obch. zák. SR „premlčacia doba prestáva plynúť, keď veriteľ za účelom uspokojenia alebo určenia svojho práva urobí akýkoľvek právny úkon, ktorý sa považuje podľa predpisu upravujúceho súdne konanie za jeho začatie alebo za uplatnenie práva v už začatom konaní“.

Ustanovení § 403 obch. zák. SR stanoví, že „premlčacia doba prestáva plynúť, ak veriteľ začne na základe platnej rozhodcovskej zmluvy rozhodcovské konanie spȏsobom ustanoveným v rozhodcovskej zmluve alebo v pravidlách, kterými sa rozhodcovské konanie spravuje“ (odstavec 1). „Ak nemožno určiť začiatok rozhodcovského konania podľa odseku 1, považuje sa rozhodcovské konanie za začaté dňom, keď návrh, aby sa rozhodlo v rozhodcovskom konaní, je doručený druhej strane do jej sídla alebo miesta podnikania, prípadne bydliska“ (odstavec 2).

Podle § 405 obch. zák. SR „ak právo bolo uplatnené před premlčaním podľa § 402 až 404, ale v tomto konaní sa nerozhodlo vo věci samej, platí, že premlčacia doba neprestala plynúť“ (odstavec 1). „Ak v čase skončenia súdneho alebo rozhodcovského konania uvedeného v odseku 1 premlčacia doba už uplynula alebo ak do jej skončenia zostáva menej ako rok, predlžuje sa premlčacia doba tak, že sa neskončí skȏr než jeden rok odo dňa, keď sa skončilo súdne alebo rozhodcovské konanie“ (odstavec 2).

Podle § 408 obch. zák. SR (ve znění účinném do 12. 10. 2017) „bez ohľadu na iné ustanovenia tohto zákona sa skončí premlčacia doba najneskȏr po uplynutí 10 rokov odo dňa, keď začala po prvý raz plynúť (odstavec 1). Ak bolo právo právoplatne priznané v súdnom alebo rozhodcovskom konaní neskȏr ako tri mesiace pred uplynutím premlčacej doby alebo po jej uplynutí, možno rozhodnutie súdne vykonať, ak sa konanie o jeho výkone začalo do troch mesiacov odo dňa, keď sa mohlo začať“ (odstavec 2).

Ustanovení § 265 obch. zák. SR stanoví, že „výkon práva, ktorý je v rozpore so zásadami poctivého obchodného styku, nepožíva právnu ochranu“.

Podle § 112 obč. zák. SR „ak veriteľ v premlčacej dobe uplatní právo na súde alebo u iného príslušného orgánu a v začatom konaní riadne pokračuje, premlčacia doba od tohto uplatnenia po dobu konania neplynie. To platí aj o práve, ktoré bolo právoplatne priznané a pre ktoré bol na súde alebo u iného príslušného orgánu navrhnutý výkon rozhodnutia“.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud se inspiroval výhradně judikaturou českých soudů (existenci relevantní slovenské judikatury nezkoumal a vzít zřetel na slovenskou komentářovou literaturu odmítl), je třeba předně zdůraznit, že - tak jak důvodně argumentuje dovolatel - není předestřená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu explicitně řešena ani z pohledu právní úpravy České republiky.

Usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 50/2015, na které se v napadeném rozhodnutí odkazuje, Nejvyšší soud nevydal, a měl-li odvolací soud na mysli rozsudek ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 ICdo 50/2015 (jenž je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupný na jeho webových stránkách), pak v něm Nejvyšší soud danou otázku neřešil; zabýval se otázkou stavení promlčecí doby v případě zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky a konstatoval pouze to, že při výkladu ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. je nutné přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení obsaženého v občanském zákoníku. Otázka, zda je aplikace ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. podmíněna splněním předpokladu řádného pokračování v řízení, resp. zda je vyloučena v případě, že řízení uvedené v § 405 odst. 1 bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, nebyla řešena ani v rozsudku ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1387/2004, a v usnesení ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3674/2010; v nich se Nejvyšší soud zabýval toliko otázkou, kdy lze postup účastníka považovat za řádné pokračování v řízení ve smyslu § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného v České republice k 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“). Bez významu je v tomto ohledu odkaz na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 21. 5. 1976, sp. zn. 4 Cz 8/76, uveřejněný pod číslem 32/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále též jen „R 32/1978“), jehož závěry se právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku nemohly týkat již proto, že nemohly reflektovat právní úpravu tehdy ještě neexistující.

V usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3707/2011, se Nejvyšší soud nezabýval výkladem ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák., nýbrž vyjadřoval se toliko k § 405 odst. 1 a uvedl, že odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, dospěl-li k závěru, že zastavení předchozího řízení pro nezaplacení soudního poplatku nemá vliv na běh promlčecí doby a že na správném závěru, že v podmínkách projednávané věci promlčecí doba nepřestala běžet, nemění nic ani polemika dovolatele s důvody zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Z těchto závěrů nevyplývá nic, co by bylo využitelné pro řešení předmětného sporu. To, že zastavení předchozího řízení, tj. jeho skončení jiným způsobem než rozhodnutím ve věci samé, ať již z jakýchkoliv důvodů, nemá vliv na běh promlčecí doby, vyplývá výslovně z dikce § 405 odst. 1 obch. zák., podle něhož v takovém případě platí, že promlčecí doba nepřestala běžet, dovolatelka tuto skutečnost nezpochybňuje a řešení této otázky není tedy ve zde souzené věci otevřeno dovolacímu přezkumu. Otázkou, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, je otázka, zda se v takovém případě promlčecí doba prodlužuje podle § 405 odst. 2 obch. zák. K tomu se citované usnesení nevyjadřuje.

V usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, pak Nejvyšší soud řešil primárně otázku, zda promlčecí doba podle § 408 obch. zák. přestává vzhledem k § 402 obch. zák. běžet po dobu trvání nalézacího řízení, a dospěl k závěru, že aplikace §§ 402 – 407 obch. zák. je výslovně vyloučena ustanovením § 408 odst. 1 obch. zák., jež stanoví konec obecné promlčecí doby bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku. Pokud v rámci odůvodnění navíc konstatoval, že ustanovení § 402 obch. zák. upravuje vliv zahájení soudního řízení na stavení promlčecí doby a že vliv zastavení soudního řízení na běh promlčecí doby upravuje § 405 obch. zák., podle něhož se výslovně nevyžaduje, aby věřitel v řízení řádně pokračoval, avšak tuto podmínku z něj lze vyvodit, pak je zřejmé z navazující argumentace (podle níž pokud by tak nečinil, mělo by to za následek zastavení soudního řízení, tedy situaci, že nebude rozhodnuto ve věci samé, a v takovém případě platí, že promlčecí doba nepřestala běžet, popřípadě může být o jeden rok prodloužena, jestliže v době skončení řízení již uplynula nebo do jejího uplynutí zbývá méně než rok), že měl na mysli řádné pokračování v řízení dle § 402 obch. zák. jako podmínku toho, aby nenastaly účinky předjímané v ustanovení § 405 obch. zák.

Dovolací soud zjistil, že dovolatelem předložená otázka nebyla dosud vyřešena ani v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu Slovenské republiky.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud odkazoval též na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud České republiky (ve vazbě na R 32/1978) zabýval otázkou výkladu ustanovení § 112 obč. zák., je nezbytné vypořádat se v prvé řadě s otázkou vzájemného vztahu právní úpravy promlčení obsažené ve slovenském obchodním zákoníku ke slovenskému zákoníku občanskému z pohledu přípustnosti aplikace ustanovení § 112 obč. zák. SR, v němž je podmínka řádného pokračování v řízení stanovena, v obchodních závazkových vztazích.

Podle § 1 odst. 2 obch. zák. SR (jehož text je shodný s § 1 odst. 2 obch. zák.) „právne vzťahy uvedené v odseku 1 sa spravujú ustanoveniami tohto zákona. Ak niektoré otázky nemožno riešiť podľa týchto ustanovení, riešia sa podľa predpisov občianskeho práva. Ak ich nemožno riešiť ani podľa týchto predpisov, posúdia sa podľa obchodných zvyklostí, a ak ich niet, podľa zásad, na ktorých spočíva tento zákon“.

Judikatura Nejvyššího soudu České republiky je ustálena v závěru, že obchodní zákoník představuje obecně lex specialis vůči zákoníku občanskému, proto otázky obchodním zákoníkem neupravené se řídí příslušnými ustanoveními zákoníku občanského; úprava promlčení v obchodním zákoníku je komplexní v tom smyslu, že obchodní zákoník upravuje běh a délku všech promlčecích dob (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněného pod číslem 105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecná právní úprava promlčecí doby a jejího běhu, obsažená v občanském zákoníku, včetně ustanovení § 112, se tudíž v obchodních závazkových vztazích nemůže uplatnit (srov. usnesení ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3778/2010, navazující na rozsudek ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Slovenská odborná literatura na tuto otázku nahlíží obdobně. A. Moravčíková v díle Patakyová a kol., Obchodný zákonník – Komentár. 3. vydanie. Praha: C. H. Beck, 2010, ISBN 978-80-7400-314-1, str. 886, vyjadřuje názor, že právní úprava v obchodním zákoníku, i přes polemiku v odborné literatuře, má charakter komplexní úpravy a subsidiární použití občanského zákoníku je až na výjimečné případy vyloučeno. Podle prof. Ovečkové je právní úprava promlčení v obchodním zákoníku úplná, nemá ovšem absolutní charakter; vyplývá to z ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák., podle kterého se obchodní vztahy řídí obchodním zákoníkem, pokud tento takovou úpravu obsahuje; problematickou otázkou je promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích, problematika promlčení judikovaných pohledávek nebo problematika promlčitelného práva a nepromlčitelného práva a s tím související aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. (srov. Ovečková, Premlčanie v obchodnom práve, 2015, str. 60-61). Ke stejnému závěru stran komplexnosti úpravy dospěl i Ď. (Mamojka a kol., Obchodný zákonník – Veľký komentár, 2016, str. 193).

V souzené věci bylo tedy třeba při řešení otázky přerušení a případného prodloužení promlčecí doby aplikovat výlučně ustanovení slovenského obchodního zákoníku. Aplikace podmínky „řádného pokračování v řízení“, vyvozené z § 112 obč. zák. SR, resp. z judikatorních závěrů Nejvyššího soudu České republiky vztahujících se explicitně k ustanovení § 112 obč. zák. (na které odvolací soud odkazuje a zhusta o ně opírá svou argumentaci, s tím, že jde o otázku judikatorně vyřešenou), nemá opodstatnění. Slovenský obchodní zákoník takovou podmínku v úpravě běhu promlčecí doby na rozdíl od občanského zákoníku nestanoví. Jestliže pak soudy nižších stupňů považovaly podmínku „řádného pokračování v řízení“ za opodstatněnou i přímo v rámci aplikace § 405 obch. zák. SR proto, že to podle nich vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, sp. zn. 33 ICdo 50/2015, sp. zn. 32 Cdo 50/2015 a sp. zn. 23 Cdo 3707/2011, jedná se – jak bylo vysvětleno výše – o vývod mylný. Na takové argumentaci závěr o marném uplynutí promlčecí doby založit nelze.

Úprava § 405 obch. zák. SR je koncipována – pokud jde o naplnění podmínek hypotézy – poměrně jednoduše; ustanovení spojuje právní následky s množinou veškerých situací, kdy se „v konaní nerozhodlo vo veci samej“. Text právní úpravy nerozlišuje, z jakých důvodů se tak stalo, tedy ani nakolik se tak stalo z příčin, které lze přičítat té které straně sporu. Tak je úprava chápána standardně i ve slovenské komentářové literatuře, viz Moravčíková, A. in Patakyová, M. a kol. Obchodný zákonník – komentár. 2. vyd. C. H. Beck, 2008, s. 901, kde se dokonce přímo i jako příklad zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku uvádí: „Konanie mȏže skončiť bez rozhodnutia vo věci samej, napr. v prípade zastavenia konania při nesplnení procesných podmienok (nie je daná právomoc súdu, nezaplatenie súdneho poplatku, späťvzaite alebo čiastočne späťvzatie návrhu, překážka litispedencie apod.“ Podobně i v komentáři k Úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží, tedy v přímému inspiračním zdroji úpravy (viz Sono, K. Commentary on the Convention on the Limitation Period in the International Sale of Goods, 1978, dostupný na: https://uncitral. un.org/sites/uncitral.un.org/files/media-documents/uncitral/en/vol10-p145-173-e.pdf), nacházíme poměrně široké pojetí případů, na které norma dopadá, aniž se přitom diferencují důvody, proč ke skončení řízení bez vydání meritorního rozhodnutí došlo. Doslova se zde uvádí: „…řízení může skončit bez rozhodnutí ve věci samé i tehdy, pokud věřitel nepokračuje v řízení či pokud vezme žalobu zpět. Článek 17 pokrývá všechny tyto situace, kdy řízení skončilo bez rozhodnutí ve věci samé'“.

Je pravdou, že žádný z těchto zdrojů nepřináší pro případy zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku cílený rozbor a hlubší argumentaci, a nelze přehlédnout, že ve slovenské komentářové literatuře lze nalézt i náznaky jiného přístupu, byť rovněž bez hlubší argumentace, v rámci něhož se zmiňuje, že ochrana věřitele směřuje na případy, kdy k zastavení řízení došlo bez jeho „vlastního přičinění“ – viz Suchoža, J. a kol. Obchodný zákonník a súvisiace predpisy. Komentár. 4. vydanie. Eurounion, 2016, s. 935: „So zreteľom na ochranu veriteľov, ktorí na jednej strane včas uplatnili svoje nároky (protinároky) a na druhej strane sa bez vlastného pričinenia ocitli v stave tzv. procesnej núdze, zákon v záujme zmiernenia tvrdosti zakotvil predĺženie premlčacej doby."

Nepochybně platí, že výklad právního předpisu nemůže spočívat v pouhém gramatickém porozumění jeho textu. Soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. Povinnost soudů nalézat právo proto neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 tamtéž). Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný pod číslem 163/1997 téže Sbírky). Vždy je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, uveřejněný tamtéž pod číslem 152/2006). Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněného pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku ze dne 16. 12.1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného tamtéž pod číslem 43/2000, a důvody rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 téže Sbírky, a právě při řešení otázek promlčecí doby podle obchodního zákoníku rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené principy akcentované v judikatuře soudů České republiky jsou univerzálními principy uznávanými demokratickými státy a uplatní se proto též tam, kde český soud vykládá slovenské právo; i Slovenská republika je demokratickým právním státem a její právní řád spočívá na týchž základech, jako právní řád České republiky.

Výchozí široké, v zásadě mechanické pojetí výkladu § 405 obch. zák. SR proto nutně neznamená, že by zde nebyl prostor pro uplatnění např. teleologické redukce, případně k odepření právní ochrany výkonu práva v případech, kdy by aplikace doslovného znění vedla k neobhajitelným závěrům. Nelze pustit ze zřetele, že ustanovení § 405 odst. 2 má za účel ochranu věřitele, ochranu jeho zájmu na úspěšném vynucení uspokojení jeho pohledávky. Prodloužení promlčecí doby o další jeden rok či dokonce o dobu delší (to v případě, že v době skončení řízení uvedeného v § 405 odst. 1 promlčecí doba již uplynula) je však na druhé straně nepochybně zásahem do zájmů dlužníka, kterému jinak svědčí výhoda omezení vymahatelnosti standardní promlčecí dobou. K tomuto zásahu do zájmů dlužníka by proto mělo docházet pouze tehdy, je-li ochranný účel normy ve prospěch věřitele skutečně naplněn a nedojde tedy k tomu, že by byl věřitel v důsledku svého postupu na úkor dlužníka zvýhodněn nespravedlivě.

Odhlédneme-li od odkazů na judikaturu, kterou pro tyto účely využít nelze, je závěr soudů nižších stupňů o uplynutí promlčecí doby založen na úvaze, že k jejímu prodloužení nemohlo dojít, neboť by šlo o důsledek zneužití práva ze strany věřitele, resp. o důsledek obcházení zákona, a proto je zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku vždy, bez ohledu na další okolnosti, případem, kdy je aplikace § 405 odst. 2 obch. zák. SR vyloučena. Soudy tak vlastně provedly, aniž to tak označily, poměrně rozsáhlou teleologickou redukci, vyjímající z dosahu § 405 odst. 2 obch. zák. SR veškeré případy zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.

K pojmu teleologická redukce lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, uveřejněný pod číslem 221/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5685/2015. Jde o jednu z metod tzv. soudcovského dotváření práva, o nástroj umožňující řešit situaci, v níž je dikce právního předpisu z hlediska jazykového vyjádření jednoznačná, avšak jeho mechanická aplikace na určitý případ by byla v rozporu s jeho účelem a vedla by k důsledkům neslučitelným s hodnotami a principy, na nichž je založen právní řád v materiálním právním státě. Dikce právní úpravy je v takovém případě širší, než odpovídá právním principům, hodnotám a účelu, ze kterých tato právní úprava vychází, a právní předpis tudíž z pohledu své teleologie (svého smyslu a účelu) postrádá ustanovení, které by stanovilo výjimku z příliš rozsáhlé dikce (nedostatečně diferencuje, nerozlišuje skupiny případů, které by vzhledem ke svému smyslu a účelu rozlišovat měl). Nástrojem uzavření této tzv. zakryté teleologické mezery v právu je právě teleologická redukce jakožto odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel; jde o omezení věcného rozsahu právní normy jejím účelem.

Tak široce koncipovaný a paušální závěr o neaplikovatelnosti § 405 odst. 2 obch. zák. SR, jaký v souzené věci přijal odvolací soud, neobstojí. Teleologická redukce jakožto nástroj dotváření práva musí být obhájena (její užití podepřeno) takovým způsobem, aby jednoznačně obstála při poměřování s principem právní jistoty. To se v napadeném rozhodnutí ve vztahu k obecné neaplikovatelnosti ustanovení § 405 odst. 2 v případě, že řízení podle § 405 odst. 1 bylo zastaveno pro nezaplacení (soudního či rozhodčího) poplatku, bez zřetele na jakékoliv další okolnosti, nestalo. Pro takovou teleologickou redukci ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. SR tu ve skutečnosti dostatečný důvod není.
 
Již bylo vysvětleno, že ustanovení § 112 obč. zák. SR při posouzení běhu promlčecí doby v obchodních závazkových vztazích aplikovat nelze, neboť slovenský obchodní zákoník má svou vlastní komplexní úpravu. Zároveň tu však není ani dostatečný důvod pro závěr, že absence požadavku na řádné pokračování v řízení v hypotéze obdobných ustanovení § 402 a § 403 odst. 1 obch. zák. SR, resp. absence ustanovení, jímž by byly z aplikačního dosahu § 405 odst. 2 obch. zák. SR vyňaty případy, v nichž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, představuje zakrytou teleologickou mezeru, kterou lze a je třeba řešit cestou teleologické redukce. Ochrana oprávněných zájmů dlužníka, zakotvená v občanskoprávních vztazích prostřednictvím předpokladu řádného pokračování v zahájeném řízení, je totiž v prostředí obchodního zákoníku, vycházejícího z Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží, zajištěna jiným způsobem, prostřednictvím jiného mechanismu.

Případné zvýhodnění věřitele při stavění promlčecí doby, jež mu plyne z ustanovení § 402 a § 403 odst. 1, je ve slovenském obchodním zákoníku korigováno ustanovením § 405 odst. 1. Takovou korekci obecného principu, že uplatněním práva u příslušného orgánu se promlčecí doba staví, představuje ve slovenském občanském zákoníku úprava podmínky řádného pokračování v řízení zakotvená v § 112. Každý z uvedených předpisů tedy určitým, specifickým a autonomním způsobem stanoví pravidla pro stavění promlčecí doby a případné omezení jeho účinků, tedy jinak nastavuje situace, kdy samotné uplatnění práva v konečném důsledku nebude mít na běh promlčecí doby vliv. Pak tu ovšem není legitimní důvod pro „zpřísňování“ pravidel stanovených pro věřitele v obchodním zákoníku prostřednictvím teleologické redukce, vnášející do systému další podmínky odpovídající odlišné úpravě obsažené v občanském zákoníku. Obchodní zákoník má své vlastní mechanismy, které mají zajistit vyvážení ochrany zájmů věřitele i dlužníka při uplatnění práv v návaznosti na běh času a jejich chování.

Navíc úprava stavení promlčecí doby ve slovenském obchodním zákoníku je pro věřitele již tak přísnější, než úprava v zákoníku občanském, neboť bude-li v režimu občanského zákoníku věřitel v řízení řádně pokračovat a řízení přesto neskončí meritorním rozhodnutím (např. nedojde v adhezním řízení k rozhodnutí o povinnosti pachatele nahradit škodu), po celou dobu řízení promlčecí doba nepoběží. Její stavení s trvalým účinkem tedy může svým chováním věřitel ovlivnit. V režimu obchodního zákoníku je tomu ale jinak; ať bude řízení sebedelší a věřitel se v něm bude snažit řádně pokračovat, a přesto řízení neskončí meritorním rozhodnutím, vždy bude platit, že promlčecí doba nepřestala plynout (pouze s jejím případným prodloužením v případech uvedených v § 405 odst. 2). Prodloužení promlčecí doby podle ustanovení § 405 odst. 2 má přitom své zákonem stanovené limity, jejichž účelem je rovněž ochrana zájmů dlužníka, tj. je relativně krátké a i pro ně se uplatní omezení promlčecí doby stanovené v § 408 obch zák. SR.

Ani z účelu ustanovení § 402 a § 403 odst. 1 obch. zák. SR tedy nelze dovodit, že by tato ustanovení měla být vykládána v tom smyslu, jak je ve vztahu k běhu promlčecí doby v režimu občanského zákoníku stanoveno v § 112 obč. zák. SR. Má-li každý z těchto předpisů určité ustanovení, které má plnit ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem obdobný účel, pak tu není důvod, proč by měla být úprava obchodních vztahů „vylepšována“ vnášením prvků úpravy občanského zákoníku. Tím se mimochodem problematika řešená ve zde souzené věci podstatně liší od otázky, k níž se Nejvyšší soud vyjadřoval v již zmíněném rozsudku sen. zn. 23 ICdo 19/2015 a též v navazujícím rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sen. zn. 33 ICdo 50/2015, kterým – ovšem v jiné souvislosti – argumentoval odvolací soud.

To, že teleologická redukce se tu neuplatní, ovšem neznamená, že by okolnosti konkrétního případu nemohly založit důvod pro odepření právní ochrany, která pro věřitele vyplývá z ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. SR, pro rozpor postupu věřitele se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák. SR. Posouzení, že postup věřitele při uplatnění práv vůči dlužníku byl zneužívající, tj. že žaloby či návrhy na zahájení rozhodčího řízení byly podávány účelově jen proto, aby nastoupila výhoda prodloužení promlčecí doby, nikoliv s úmyslem dosáhnout v takto zahájených řízeních vymožení uplatňovaných nároků, však musí být spolehlivě opřeno o odpovídající skutkové závěry. K takovým závěrům soudy nižších stupňů ve zde souzené věci nedospěly a možností je učinit se dosud ani nezabývaly, neboť - vedeny odlišným právním názorem - měly příslušné okolnosti za právně nevýznamné.

Otázku hmotného práva, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno přípustným, lze tedy zodpovědět tak, že skutečnost, že řízení uvedené v § 405 odst. 1 obch. zák. SR bylo zastaveno pro nezaplacení soudního či rozhodčího poplatku, aplikaci ustanovení § 405 odst. 2 tohoto zákona nevylučuje. Je ale třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda individuální okolnosti případu neopodstatňují odepření právní ochrany pro rozpor s pravidly poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák. SR.

Protože je tu vykládáno právo cizího státu, což platí bez zřetele na specifickou situaci vyvolanou existencí původně společného právního předpisu, nepovažuje dovolací soud za bezvýznamné, že nalezené řešení konvenuje názoru vyslovenému v renomované slovenské komentářové literatuře.

Soudům nižších stupňů je třeba z hlediska úplnosti právního posouzení vytknout též to, že běh promlčení zkoumaly pouze u pohledávky splatné nejdříve (tj. 30. 5. 2009), a ve vztahu k ní konstatovaly, že promlčecí doba uplynula dnem 8. 1. 2014. Předmětem řízení byly nicméně i další pohledávky, splatné v pozdějším období (poslední z nich dne 28. 9. 2009). Též ve vztahu k nim by rozhodnutí mělo obsahovat právní posouzení, podepírající příslušný výrok. Zvolený zjednodušující postup by mohl logicky obstát pouze v případě, že by jako jediná byla zkoumána pohledávka splatná nejpozději; pak by totiž obstál závěr, že je-li promlčená ona, pak tím spíše jsou promlčené pohledávky ostatní, s dřívější splatností. Opačně to samozřejmě neplatí.

Z hlediska hospodárnosti dalšího řízení je dále vhodné upozornit na rozporné závěry v rozhodnutí soudu prvního stupně, které odvolací soud zřejmě převzal. Soud prvního stupně vyjádřil názor, že rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu je rozhodnutím meritorním (tj. ve věci samé), následně však aplikoval § 405 odst. 2 obch. zák. SR a vyšel z toho, že po skončení insolvenčního řízení (dne 8. 1. 2013) došlo k prodloužení promlčecí doby o jeden rok (do 8. 1. 2014), tj. postupoval naopak, jakoby v insolvenčním řízení ve věci samé rozhodnuto nebylo. Kdyby skutečně bylo v insolvenčním řízení rozhodnuto meritorně a promlčecí doba by se tedy po celou dobu jeho průběhu stavěla (zřejmě od 18. 2. 2011 do 8. 1. 2013), pak by uplatněné nároky splatné v době od května do září 2009 nemohly být při podání žaloby v říjnu 2014 promlčené. K otázkám běhu promlčecí doby ve vazbě na insolvenční řízení lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1774/2016, uveřejněný pod číslem 68/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů