// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 15.06.2020
Administrativní úkony jako součást řídící činnosti představenstva družstva
Administrativní úkony související s řídící činností představenstva družstva lze jen velmi obtížně oddělovat od vlastní řídící činnosti, jsou její součástí. Představenstvo může (s péčí řádného hospodáře) administrativní úkony zajistit např. prostřednictvím zaměstnanců, nicméně nepřichází v úvahu, aby na tyto činnosti „najalo samo sebe“ na základě pracovní smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4482/2018, ze dne 10. 3. 2020
Dotčené předpisy:
§ 66 odst. 2 obch. zák.
§ 242 odst. 1 písm. a) zák. č. 65/1965 Sb.
§ 243 odst. 4 zák. č. 65/1965 Sb.
Kategorie: obchodní společnosti a družstvo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 9. 2016, č. j. 23 C 314/2009-245, zamítl žalobu o zaplacení 124.020 Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Vyšel přitom zejména z toho, že:
1/ Žalobce byl členem představenstva P., identifikační číslo osoby XY (dále jen „družstvo“), od 3. 10. 2005 do 17. 7. 2009 a dále od 10. 7. 2014 až doposud.
2/ Družstvo uzavřelo se žalobcem dne 31. 12. 2003 smlouvu označenou jako „pracovní smlouva o vedlejším pracovním poměru“ (dále též jen „pracovní smlouva“ či „smlouva“), „na pozici manažer pro komunikaci s veřejností“.
3/ Dne 18. 12. 2008 uzavřeli družstvo a žalobce dodatek k pracovní smlouvě.
4/ Náplní práce žalobce byly činnosti „administrativního charakteru“, např. vyhledávání listin pro podání žalob v archivu, příprava podkladů pro podání žalob, správa počítačové sítě, digitalizace dokumentů, kontrola bytů, kontrola majetku a nahlášených oprav, analýza „toho, co se v družstvu vlastně přihodilo“ atd. Dále se žalobce „snažil s lidmi uzavřít nájemní smlouvy“.
5/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS XY, zjistil úpadek družstva, prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Tomáše Pelikána (žalovaný).
6/ Žalovaný dopisem ze dne 3. 9. 2009 žalobci sdělil, že pracovní smlouva je neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem, neboť náplní pracovního poměru nemůže být výkon činnosti člena statutárního orgánu, a vyzval jej k vydání bezdůvodného obohacení získaného z neplatné pracovní smlouvy.
7/ Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 11. 2009 domáhá po žalovaném zaplacení částky 124.020 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené mzdy za období od dubna do září 2009, uplatňuje tuto pohledávku jako pohledávku za podstatou podle § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce s družstvem uzavřel pracovní smlouvu na pozici „manažer pro komunikaci s veřejností“ a jako zaměstnanec vykonával činnost, která byla totožná s činností statutárního orgánu družstva. Proto je pracovní smlouva neplatným právním úkonem podle § 242 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 2. 2004, neboť tato činnost nesplňuje znaky závislé práce.
[4] Vzhledem k tomu, že pracovní smlouva nebyla platně uzavřena, neměl žalobce nárok na zaplacení mzdy v ní sjednané; proto soud prvního stupně žalobu zamítl.
[5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 23 Co 292/2017-303, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), ve výroku o nákladech řízení částečně změnil a částečně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[6] Odvolací soud zdůraznil, že žalobce měl na základě pracovní smlouvy vykonávat tytéž činnosti, jež náležely do působnosti představenstva a jež měl plnit z titulu funkce člena představenstva. Proto – odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – přisvědčil závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy.
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky „platnosti pracovní smlouvy žalobce a otázky případné existence jiného právního důvodu plnění“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[8] Podle dovolatele je závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, a ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15.
[9] Dovolatel má předně za to, že pracovní smlouva není neplatným právním úkonem. I kdyby však byla neplatná, měly soudy zkoumat, zda mu nenáleží žalobou požadované plnění z jiného právního důvodu, např. z tzv. faktického pracovního poměru.
[10] Činnosti, jež vykonával dle pracovní smlouvy, nespadaly do náplně činnosti představenstva. Závěr přijatý soudy nižších stupňů navíc odporuje § 243 odst. 4 zákoníku práce, neboť neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám.
[11] Odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatel považuje za nepřesné a zavádějící, dovozuje, že jím bylo zasaženo do jeho subjektivního práva na svobodné jednání v zákonných mezích ve smyslu článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a porušena zásada pacta sunt servanda plynoucí z článku 1 odst. 1 Ústavy.
[12] Současně dovolatel vznáší pochybnosti o nepodjatosti členů senátu odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Má za to, že – na rozdíl od řady jiných obdobných sporů – je v projednávané věci zcela zřejmé, že dovolatel uzavřením pracovní smlouvy od samého počátku zjevně obcházel zákon, neboť chtěl na činnost člena představenstva využít „benefitů“ pracovního práva neurčených pro výkon funkce člena statutárního orgánu.
[14] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky platnosti pracovní smlouvy uzavřené v projednávané věci dovolatelem a družstvem, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přijaté po vydání napadeného rozhodnutí.
[15] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“) [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].
[16] Nejvyšší soud považuje za potřebné předeslat, že soudy nižšího stupně byly v projednávané věci vázány právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 2687/2014-193, jímž Nejvyšší soud zrušil (k dovolání žalovaného) předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 23 Co 349/2011-137, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2010, č. j. 23 C 314/2009-84 (ve znění usnesení ze dne 19. 1. 2012, č. j. 23 C 314/2009-104), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[17] Nicméně, po přijetí napadeného rozhodnutí byl uvedený právní názor (vyjádřený mimo jiné i v označeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2687/2014) překonán (v souladu s postupem předjímaným ustanovením § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále též jen „velký senát“) ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněným pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“).
[18] Velký senát v označeném přijal (mimo jiné) následující právní závěry:
1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce.
2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. i bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15).
3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.
4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák., podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.
5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem (resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem o obchodních korporacích) a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.
6) Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením § 59 odst. 1 z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.
7) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.
[19] K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, a rozsudku ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, či v usnesení ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1018/2018.
[20] Závěr odvolacího soudu, podle něhož je v projednávané věci pracovní smlouva, uzavřená mezi dovolatelem a družstvem, absolutně neplatným právním úkonem jen proto, že náplní práce dovolatele měly být stejné činnosti, jaké spadaly do působnosti představenstva družstva (a jaké měl tudíž dovolatel plnit z titulu výkonu funkce člena představenstva), tudíž není správný.
[21] Dovolateli však nelze přisvědčit v názoru, že činnosti, jež měl (údajně na základě pracovní smlouvy) vykonávat, nespadají do působnosti představenstva (a tudíž mohl být na jejich výkon zaměstnán). Představenstvo družstva řídí činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech družstva, které nejsou zákonem nebo stanovami vyhrazeny jinému orgánu (§ 243 odst. 1 obch. zák.). Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v předchozím kasačním rozhodnutí v projednávané věci, činnosti, jež měl dovolatel vykonávat na základě pracovní smlouvy, úzce souvisí s řídící činností představenstva a jsou její součástí. Dovolateli lze sice přisvědčit, že skutečnost, že je schopen psát na počítači, nebrání tomu, aby „měl sekretářku“, a že není povinen zajišťovat veškeré administrativní činnosti sám jakožto člen představenstva. Nicméně nelze přehlížet, že administrativní úkony související s řídící činností představenstva lze jen velmi obtížně oddělovat od vlastní řídící činnosti. Představenstvo může (s péčí řádného hospodáře) administrativní úkony zajistit např. prostřednictvím zaměstnanců, nicméně nepřichází v úvahu, aby na tyto činnosti „najalo samo sebe“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006).
[22] Výjimku by mohla představovat správa počítačové sítě, pokud by šlo o činnosti vyžadující odborné znalosti a dovednosti. Stejně jako může být například jednatel společnosti s ručením omezeným, jejímž předmětem podnikání je provoz řeznictví, zaměstnán v této společnosti jako řezník (neboť jde o odbornou činnost, vyžadující specifické znalosti a dovednosti a nesouvisející s náplní funkce jednatele), může být člen statutárního orgánu družstva zaměstnán na pozici „správce počítačové sítě“, bude-li jako druh práce sjednána činnost vyžadující odborné znalosti a dovednosti z oblasti informačních technologií.
[23] Nicméně v projednávané věci nebylo zjištěno, že by dovolatel byl zaměstnán na druh práce „správce počítačové sítě“ (ostatně v pracovní smlouvě ani ve vnitřních předpisech nebylo nijak specifikováno, jaké činnosti měl dovolatel podle pracovní smlouvy vykonávat), a – jak zdůraznil Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí – ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani z obsahu spisu se nepodává, že by dovolatel tuto činnost skutečně vykonával.
[24] Za této situace nelze než uzavřít, že se dovolatel domáhá zaplacení odměny za činnosti, jež měl vykonávat z titulu výkonu funkce člena představenstva. Jde tak o spor mezi členem představenstva a družstvem (insolvenčním správcem družstva), týkající se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 3 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013]. Rozhodl-li ve věci (jako soud prvního stupně) obvodní soud, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
[25] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. právem, a jelikož ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dovolatelem tvrzenými (dalšími) vadami řízení.
[26] V dalším řízení soudy posoudí, zda se dovolatel může (žalobou proti insolvenčnímu správci) domáhat zaplacení odměny za výkon funkce člena představenstva za období po prohlášení konkursu na majetek družstva (srov. zejména § 168 a násl., a § 203 a násl. insolvenčního zákona).
[27] Dospějí-li ke kladnému závěru, nepřehlédnou, že podle skutkových zjištění byla pracovní smlouva uzavřena dne 31. 12. 2003, ale dovolatel se měl stát členem představenstva až dne 5. 10. 2005. Jsou-li tato zjištění správná, je třeba posuzovat, zda podle této pracovní smlouvy vznikl pracovněprávní vztah (v době, kdy dovolatel nebyl členem představenstva), pokud ano, jaký byl jeho „osud“ po zvolení dovolatele členem představenstva (obecně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, a judikaturu v něm citovanou), jaký význam mělo ujednání v článku I. 4 smlouvy, podle něhož se pracovní poměr sjednává na dobu, po kterou bude zaměstnanec zároveň členem představenstva, zda tato smlouva měla – podle skutečné vůle stran – upravovat výkon funkce člena představenstva (zejména pak odměnu za výkon činností spadajících do náplně funkce člena představenstva) a pokud ano, zda byla schválena členskou schůzí.
[28] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-