// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 09.06.2020

Postoupení práva insolvenčního správce na určení neplatnosti smlouvy

Samotné právo insolvenčního správce na určení neplatnosti smlouvy uzavřené dlužníkem nelze převést, jde o právo, které samo o sobě postupitelné není (ledaže by to výslovně umožňoval zákon). Toto právo může být „postoupeno“, respektive by mohlo přejít pouze s převodem (přechodem) nějakého práva či právního vztahu, k němuž by se jeho uplatnění vázalo. Insolvenční zákon ani občanský soudní řád (ani jiný právní předpis) postoupení práva na určení neplatnosti samo o sobě neumožňuje.

I v poměrech insolvenčního zákona platí, že incidenční odpůrčí spor nelze „odpoutat“ od insolvenčního řízení, přičemž jen insolvenční soud je oprávněn rozhodnout o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. Současně pouze insolvenční správce je oprávněn v insolvenčním řízení podat odpůrčí žalobu a vést odpůrčí spor. Insolvenční zákon nesvěřuje insolvenčnímu správci oprávnění s odpůrčím nárokem nakládat, insolvenční správce může převést pouze až (případné) plnění (majetek) z odporovaného právního jednání, a to po právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu v odpůrčím sporu způsobem vyplývajícím z § 283 odst. 1 a § 286 insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 20/2018, ze dne 27. 2. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 159 odst. 1 písm. d) IZ ve znění od 1. 1. 2014
§ 159 odst. 1 písm. g) IZ ve znění od 1. 1. 2014
§ 231 IZ ve znění od 1. 1. 2014
§ 235 odst. 2 IZ ve znění od 1. 1. 2014
§ 239 odst. 1 IZ ve znění od 1. 1. 2014
§ 239 odst. 4 IZ ve znění od 1. 1. 2014
§ 7 IZ ve znění od 1. 1. 2014
§ 80 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2014
§ 107a o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2014

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 14. června 2017, č. j. 25 ICm XY, určil, že ve výroku specifikovaná kupní smlouva ze dne 24. května 2010 o převodu tamtéž vymezených nemovitostí (dále jen „kupní smlouva“) je neplatná (bod I. výroku), zamítl žalobu, kterou se žalobce Mgr. Marek Vlk, insolvenční správce dlužníka R. K., domáhal určení, že kupní smlouva je neúčinná (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalované K. K. zaplatit soudní poplatek (body III. a IV. výroku).

Šlo o druhé rozhodnutí ve věci samé. Rozsudek insolvenčního soudu ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 25 ICm XY, jímž bylo určeno, že kupní smlouva je vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinná, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. září 2016, č. j. 25 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 25 INS XY), zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu s právním názorem, že neúčinnost právního úkonu lze určit pouze u úkonu platného.

Oba účastníci napadli rozsudek insolvenčního soudu odvoláním.

V průběhu odvolacího řízení žalobce navrhl, aby na jeho místo do řízení vstoupila společnost SUN CZECH CONSULTING SE (dále jen „společnost S“). V záhlaví označeným usnesením odvolací soud návrh zamítl.

Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dne 22. září 2017 uzavřel žalobce (jako postupitel) se společností S (jako postupníkem) „Smlouvu o postoupení nároku a pohledávky“ (dále též jen „postupní smlouva“), v níž bylo deklarováno, že v insolvenčním řízení dlužníka postupitel „eviduje za žalovanou uplatnění nároku na určení neplatnosti a neúčinnosti kupní smlouvy“, přičemž o tomto nároku bylo nepravomocně rozhodnuto a dosud není postaven na jisto, a že dlužník dále eviduje pohledávku za společností Medicop Europe s. r. o. (dále jen „společnost M“) ve výši 48 045,40 Kč. Dle bodu 1. čl. II. smlouvy bylo ujednáno, že postupitel postupuje na postupníka za dohodnutou úplatu ve výši 218 045,40 Kč „nárok na určení neplatnosti a neúčinnosti právního úkonu – kupní smlouvy“ a pohledávku za společností M a postupník přijímá tato „aktiva“ insolvenčního řízení dlužníka. Úplata byla uhrazena před podpisem smlouvy. Současně společnost S prohlásila, že má za dlužníkem pohledávku původně přihlášenou Komerční bankou, a. s., vedenou pod č. P5. Vedle zaplacení úplaty bylo ujednáno, že společnost S vezme neprodleně zpět svou přihlášku pohledávek vůči dlužníku.

2/ Věřitel Česká republika – Česká správa sociálního zabezpečení jako zástupce věřitelů dne 12. září 2017 souhlasil s uzavřením postupní smlouvy. Krajský soud v Ostravě unesením ze dne 18. září 2017, č. j. KSOS 25 INS XY, vyslovil souhlas s uzavřením postupní smlouvy.

3/ Návrh ze dne 22. září 2017 dle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobce odůvodnil tím, že postoupil společnosti S „nárok na určení neplatnosti a neúčinnosti kupní smlouvy“, čímž se stala oprávněnou osobou. Postoupení schválil zástupce věřitelů i insolvenční soud. Společnost S se svým vstupem vyslovila souhlas dne 22. září 2017.

Na tomto základě odvolací soud [vycházeje z § 7, § 231 a § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 107a o. s. ř., a cituje závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2012, pod číslem 130, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu] vysvětlil, že k procesnímu nástupnictví ve smyslu § 107a odst. 1 o. s. ř. může dojít pouze v souvislosti s hmotněprávní universální nebo singulární sukcesí práva nebo povinnosti, která nastala po zahájení řízení, aniž by účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Musí jít o takovou právní skutečnost, která má za následek změnu v hmotněprávních oprávněních a povinnostech stran. Touto právní skutečností, tj. samotným předmětem postoupení, však nemůže být „uplatnění nároku na určení neplatnosti a neúčinnosti kupní smlouvy“, neboť jde o právo procesní povahy (vedení sporu) nikoli o právo hmotněprávní.

K tomu doplnil, že odporovat právnímu úkonu dlužníka v insolvenčním řízení může pouze insolvenční správce (§ 239 odst. 1 insolvenčního zákona) a domáhat se určení neplatnosti právního úkonu v rámci insolvenčního řízení může vedle insolvenčního správce jen ten, kdo je takovým úkonem dotčen (§ 231 insolvenčního zákona). Procesní aktivní legitimace insolvenčního správce přitom v těchto incidenčních sporech dle § 159 odst. 1 písm. d/ a g/ insolvenčního zákona, aniž je současně žalováno na plnění (§ 233 odst. 1 a § 239 odst. 4 insolvenčního zákona), sama o sobě nezakládá hmotněprávní sukcesi a přiznané plnění z důvodu neúčinnosti, případně přiznané vydání majetkového prospěchu získaného plněním z neplatného právního úkonu (je-li současně požadováno), náleží do majetkové podstaty.

Odvolací soud tak uzavřel, že postupní smlouva v části, kterou žalobce postoupil „nárok na určení neplatnosti a neúčinnosti kupní smlouvy“, není tou skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, jak má na mysli § 107a o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle § 238a o. s. ř., a ve kterém namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle názoru dovolatele rozhodnutí také závisí na vyřešení dvou otázek, které nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny:

1/ „Zda insolvenční správce dlužníka je oprávněn uzavřít dohodu o postoupení nároku, který je předmětem incidenčního sporu o určení neplatnosti eventuálně neúčinnosti právního úkonu?“

2/ „Zda postoupení nároku, který je předmětem incidenční žaloby o určení neplatnosti eventuálně neúčinnosti právního úkonu, představuje právní skutečnost ve smyslu § 107a o. s. ř., pročež soud má návrhu insolvenčního správce, jakožto žalobce a postupitele, na změnu účastníka vyhovět?“

Dovolatel má za to, že uzavření postupní smlouvy odpovídá zásadě rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, ale také společnému zájmu věřitelů, čímž je naplněn samotný smysl a cíl insolvenčního řízení, neboť v důsledku uzavření postupní smlouvy byla do majetkové podstaty dlužníka vyplacena částka 218 045,40 Kč (z toho 170 000 Kč za postoupení sporného „nároku“) a společnost S vzala zpět přihlášku pohledávky č. P5. Zdůraznil, že postoupený „nárok“ je nejistý, ve fázi odvolacího řízení, kdy v případě neúspěchu nejenže nelze očekávat přínos pro majetkovou podstatu, ale naopak je zde riziko uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení k tíži majetkové podstaty.

Dovolatel míní, že právní předpisy postoupení nezakazují a že byl oprávněn postupní smlouvu uzavřít s ohledem na zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“ a na zásadu autonomie vůle. Zvolený postup je v souladu s povinnostmi insolvenčního správce dle § 36 insolvenčního zákona. Podotýká, že postupní smlouva je onou právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde. Na základě postupní smlouvy tak dle dovolatele došlo k postoupení práva „domáhat se neplatnosti eventuálně neúčinnosti výše specifikovaného právního úkonu“ na postupníka (společnost S), který by měl do soudního sporu po právu vstoupit.

S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (bod 2., článek II, část první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. prosince 2019, č. j. KSOS 25 INS XY, odvolal z funkce dosavadního insolvenčního správce Mgr. M. V. a ustanovil nového insolvenčního správce AIKVLK.CZ v. o. s. (za nějž jedná ohlášený společník Mgr. M. V.). Tato změna se projevila tak, že nadále je v dovolacím řízení (bez dalšího) jednáno jako s dovolatelem (žalobcem) s novým insolvenčním správcem.

Dovolání je přípustné podle § 238a o. s. ř.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud předesílá, že pro posouzení věci je podstatné, jaký je předmět řízení, tedy jaký nárok dovolatel v řízení uplatňuje, a co je obsahem postupní smlouvy, tedy co je předmětem tvrzeného postoupení. Z obsahu spisu přitom plyne, že:

1/ Podanou žalobou se žalobce původně domáhal pouze určení neúčinnosti kupní smlouvy vůči majetkové podstatě.

2/ Podáním ze dne 18. dubna 2017 (č. l. 151) navrhl změnu žaloby, a to tak, že nadále požaduje určení neplatnosti kupní smlouvy, přičemž pro případ, že nebude zjištěna neplatnost, navrhoval, aby byla určena neúčinnost kupní smlouvy vůči majetkové podstatě.

3/ Usnesením ze dne 7. června 2017 (č. l. 162 p. v.) insolvenční soud změnu žaloby připustil. Předmětem řízení tak je návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy eventuálně vyslovení její neúčinnosti.

4/ V postupní smlouvě je konstatováno, že postupitel (žalobce) eviduje za žalovanou „uplatnění nároku na určení neplatnosti a neúčinnosti kupní smlouvy“. Jako předmět smlouvy a postoupení byl mimo jiné uveden „nárok na určení neplatnosti a neúčinnosti kupní smlouvy“, k čemuž je odkazováno na spisovou značku tohoto sporu.

Předmětem řízení je tedy požadavek na určení neplatnosti kupní smlouvy případně – (formou tzv. eventuálního petitu uplatněný) požadavek na vyslovení její neúčinnosti, pokud by neplatnost nebyla shledána.

V poměrech projednávané věci je tak určující odpověď na otázku, zda je „postoupení nároku na určení neplatnosti a neúčinnosti právního jednání“ právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva a povinnosti účastníka řízení, na jejímž základě je možné vstoupit na místo žalujícího insolvenčního správce do incidenčního sporu, jehož předmětem je určení neplatnosti právního jednání event. vyslovení jeho neúčinnosti.

S přihlédnutím k době uzavření postupní smlouvy a rozhodnutí odvolacího soudu se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014.

Podle § 159 odst. 1 písm. d/ a g/ insolvenčního zákona incidenčními spory jsou i spory na základě odpůrčí žaloby a spory o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem.

Podle § 231 insolvenčního zákona insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění (odstavec 1). V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud (odstavec 2). Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce (odstavec 3).

Podle § 235 odst. 2 insolvenčního zákona se neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 239 insolvenčního zákona odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odstavec 4).

Podle § 7 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle § 80 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2014) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle § 107a o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2014) má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).

S ohledem na dobu uzavření kupní smlouvy (24. května 2010) se na posuzování její neplatnosti aplikují ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (jak plyne z § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Nejvyšší soud předesílá, že žalobní petit může obsahovat i několik požadavků, jak má soud o věci rozhodnout. Žalobce může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více nárocích (jde o tzv. objektivní kumulaci), nebo může některé své nároky uplatnit formou tzv. eventuálního petitu. O žalobu s eventuelním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu) [k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), s. 506 a 507].

Z řečeného plyne, že při uplatnění žalobního nároku tzv. eventuálním petitem, je pro úvahu o možnosti postoupení nároku, o který v řízení jde, rozhodující požadavek uplatněný formou primárního petitu. V poměrech projednávané věci jde o požadavek na určení neplatnosti kupní smlouvy.

Je tedy otázkou, zda je možné převést samotné právo insolvenčního správce na určení neplatnosti smlouvy uzavřené dlužníkem.

Jak Nejvyšší soud shrnul např. v rozsudku ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 28 Cdo 2465/2018, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 77, rozsudek ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, rozsudek ze dne 21. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010, nebo usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2084/2009), i odborné literatury (srov. Komentář, s. 527 a násl.) platí, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. I když se to často v soudní praxi děje, není správné naléhavý právní zájem na požadovaném určení zaměňovat s věcnou legitimací k žalobcem požadovanému určení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má především ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž sporné právo jde. Přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž se žalobce – z pohledu hmotného práva – neúčastnil, jestliže se takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry (a jím požadované proto může ovlivnit jeho právní postavení). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, je-li (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků, přičemž tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2613/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2015, pod číslem 53).

Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. září 2018, sp. zn. 29 Cdo 6037/2016, uveřejněném pod číslem 82/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že jde-li o určení neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, přiznává § 231 odst. 3 insolvenčního zákona možnost dovolat se tzv. relativní neplatnosti právního úkonu insolvenčnímu správci vedle osoby k tomu oprávněné (dlužníka), i když insolvenční správce není osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka (§ 229 odst. 3 insolvenčního zákona).

Z takto nastaveného judikatorního rámce se podává, že právo na určení neplatnosti smlouvy je ve své podstatě pouze právem podat určovací žalobu a vést o ní spor, které plyne z nějakého ohrožení či nejistoty žalobcova právního vztahu či práva. Je tedy vždy odvozeno od konkrétního právního vztahu či práva a jeho ohrožení či nejistoty v něm a je s nimi pevně svázáno (což se v procesních poměrech projevuje v otázce věcné legitimace a naléhavého právního zájmu). To platí obecně i pro insolvenčního správce, kterému je navíc z pohledu věcné legitimace výslovně přiznáno právo na určení tzv. relativní neplatnosti přímo § 231 odst. 3 insolvenčního zákona.

Jde tedy o právo, které samo o sobě postupitelné není (ledaže by to výslovně umožňoval zákon). Toto právo může být „postoupeno“, respektive by mohlo přejít pouze s převodem (přechodem) nějakého práva či právního vztahu, k němuž by se jeho uplatnění vázalo. Insolvenční zákon ani občanský soudní řád (ani jiný právní předpis) postoupení práva na určení neplatnosti samo o sobě neumožňuje.

Dovolatel se tak mýlí, je-li přesvědčen, že je oprávněn právo na určení neplatnosti smlouvy postoupit samo o sobě (bez vazby na převod věci či práva, jehož se zpochybněná smlouva týká). Přitom dovolatel ani netvrdí, že by na společnost S současně převedl i věc, právo či právní vztah, se kterými by právo podat žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy souviselo.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že postupní smlouva v části týkající se „postoupení nároku na určení neplatnosti a neúčinnosti kupní smlouvy“ není právní skutečností ve smyslu § 107a o. s. ř., s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti dovolatele. Odvolací soud tak správně návrh dovolatele zamítl.

Nad rámec toho lze dodat, že stejný závěr by platil, i kdyby dovolatel žaloval buď pouze na vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy, anebo by uplatnil oba nároky vedle sebe (tedy nikoli formou eventuálního petitu).

Při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“), ve vazbě na § 107a o. s. ř. Nejvyšší soud v době po vypadání napadeného rozhodnutí v usnesení ze dne 17. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 5188/2017, zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož povaha odpůrčího nároku podle § 15 odst. 2 ZKV vylučuje možnost žalobce (jímž může být konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty) postoupit tento nárok jiné osobě (lhostejno zda za úplatu) před pravomocným rozhodnutím o odpůrčím nároku. Smlouva o postoupení takového odpůrčího nároku tedy není (ve smyslu § 107a odst. 1 o. s. ř.) právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod odpůrčího nároku z postupitele (konkursního věřitele nebo správce konkursní podstaty úpadce) na postupníka.

Přestože Nejvyšší soud opakovaně objasňuje, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání – srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, a ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněných pod čísly 14/2011 a 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], závěry formulované v tomto rozhodnutí o nemožnosti postoupit odpůrčí nárok se uplatní též pro insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona.

I v poměrech insolvenčního zákona totiž platí, že incidenční odpůrčí spor (§ 159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona) nelze „odpoutat“ od insolvenčního řízení, přičemž jen insolvenční soud je oprávněn rozhodnout o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. Současně pouze insolvenční správce je oprávněn v insolvenčním řízení podat odpůrčí žalobu a vést odpůrčí spor (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 3/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2014, pod číslem 47, nebo též nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS 33/15, uveřejněný pod číslem 422/2017 Sb.). Insolvenční zákon nesvěřuje insolvenčnímu správci oprávnění s odpůrčím nárokem nakládat, insolvenční správce může převést pouze až (případné) plnění (majetek) z odporovaného právního jednání, a to po právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu v odpůrčím sporu způsobem vyplývajícím z § 283 odst. 1 a § 286 insolvenčního zákona.

Jelikož se tedy dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů