// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 03.06.2020

Převzetí dluhu jako neúčinný úkon dle § 111 insolvenčního zákona

I. Převzetím dluhu dochází k přenesení povinnosti splnit přebíraný dluh na přejímatele. Přejímatel vstupuje do právního vztahu namísto (původního) dlužníka a věřitel je oprávněn vymáhat plnění dluhu pouze po přejímateli. Je-li důsledkem převzetí dluhu vyvázání (původního) dlužníka ze svého závazku, nikoli (s)plnění dluhu věřitele, pak převzetí dluhu nemůže odporovat pravidlu vyjádřenému v § 111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona.

II. V poměrech dané věci lze dále uvést, že došlo-li převzetím dluhu k vyvázání dlužníka z jeho závazku bez poskytnutí (jakékoliv) protiplnění přejímateli dluhu, nemohlo dojít k ničemu jinému než ke snížení závazků (dluhů) dlužníka. Je proto zjevné, že samotná smlouva o převzetí dluhu není úkonem vedoucím k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka, ani úkonem vedoucím k nikoli zanedbatelnému zmenšení tohoto majetku dlužníka (§ 111 odst. 1 věta první insolvenčního zákona).

V rozsudku ze dne sen. zn. 29 ICdo 76/2015 Nejvyšší soud vysvětlil, že uzavřel-li dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, jejíž součástí od počátku byla dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdržel jen částku odpovídající několika procentům kupní ceny, pak byla taková kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“. Celá transakce totiž tímto způsobem směřovala jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za nemovitost převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo. Závěry obsažené v označeném rozsudku lze nepochybně převzít i pro poměry založené kupní smlouvou o prodeji nemovitostí, jejíž součástí od počátku byla dohoda o úhradě podstatné části kupní ceny dlužníku (prodávajícímu) tím, že kupující převezme dlužníkův dluh u třetí osoby. Také v tomto případě totiž dlužník za převedené nemovitosti „reálně“ neobdržel přiměřené protiplnění (zužitkovatelné k uspokojení dalších věřitelů dlužníka). Podstatné nicméně je, že neúčinným právním úkonem ve výše označené věci byla již kupní smlouva o prodeji nemovitosti (ve spojení s úkonem směřujícím k započtení, lhostejno, zda učiněným později) a v poměrech této věci by neúčinným právním úkonem byla (mohla být) rovněž jen kupní smlouva, ve spojení se smlouvou o převzetí dluhu. Přijmout takový závěr v dané věci však nelze, je-li odpůrčí žalobou uplatněn pouze požadavek na vyslovení neúčinnosti smlouvy o převzetí dluhu a nikoli již požadavek na určení neúčinnosti kupní smlouvy. Není-li možné vyslovit (protože to žalobce neučinil předmětem žaloby) neúčinnost kupní smlouvy, nelze dovozovat neúčinnost smlouvy o převzetí dluhu na základě skutečností, jež mohly vést k závěru o neúčinnosti kupní smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 4/2018, ze dne 26. 2. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 111 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 531 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobou ze dne 2. listopadu 2012 se žalobce (Zrůstek a partneři v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka NOTTON s. r. o.) domáhal určení, že smlouva o převzetí dluhu uzavřená dne 12. dubna 2011 (dále jen „smlouva o převzetí dluhu“) mezi P. B. (dále jen „P. B.“), dlužníkem (NOTTON s. r. o.) a žalovaným (FT Servis s. r. o.), je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem a dále se domáhal po žalovaném úhrady částky 2 209 491 Kč (žalovaným převzatý dluh a současně část kupní ceny nemovitostí dle kupní smlouvy ze dne 23. prosince 2010) se zákonným úrokem z prodlení od 12. dubna 2011 do zaplacení, a to do majetkové podstaty dlužníka.

Rozsudkem ze dne 27. září 2016, č. j. 70/44 ICm 3222/2012-130, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu o určení neúčinnosti smlouvy o převzetí dluhu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, když první rozsudek ze dne 12. září 2014, č. j. 15/44 ICm 3222/2012-61 (kterým insolvenční soud žalobu o určení neúčinnosti smlouvy o převzetí dluhu rovněž zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení a „žalobu“ o zaplacení částky 2 209 491 Kč se zákonným úrokem z prodlení vyloučil k samostatnému projednání), Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. února 2016, č. j. 44 ICm 3222/2012, 13 VSOL 41/2015-101 (KSBR 44 INS 16149/2010), zrušil ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. května 2017, č. j. 70/44 ICm 3222/2012, 13 VSOL 8/2017-151 (KSBR 44 INS 16149/2010), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:

1/ Dne 23. prosince 2010 uzavřel dlužník (jako prodávající) a žalovaný (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly specifikované nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“). Úhrada kupní ceny ve výši 2 989 691 Kč byla v článku II. kupní smlouvy dohodnuta tak, že částku 690 509 Kč žalovaný uhradil před podpisem kupní smlouvy na účet prodávajícího, částku 89 691 Kč (daň z převodu nemovitostí) žalovaný zaplatí na účet finančního úřadu bez zbytečného odkladu po provedení vkladu vlastnického práva v jeho prospěch a ve zbývající částce 2 209 491 Kč [odpovídající dosud nesplacené části úvěru ze smlouvy o úvěru č. 0214140439, na jejímž základě Česká spořitelna, a. s. (dále jen „Č. S.“) poskytla dlužníku úvěr ve výši 2 560 000 Kč (dále jen „smlouva o úvěru“)] se považuje kupní cena za zaplacenou okamžikem převzetí dluhu kupujícím.

2/ Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 29. prosince 2010 oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, a to na základě věřitelského insolvenčního návrhu.

3/ Vklad vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalovaného byl povolen ke dni 30. prosince 2010.

4/ Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. března 2011 postoupila Č. S. svou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 2 213 790,79 Kč ze smlouvy o úvěru (mimo jiné) na P. B.

5/ Dne 12. dubna 2011 byla mezi dlužníkem a žalovaným (jako přejímatelem) uzavřena smlouva o převzetí dluhu, kterou žalovaný převzal dluh dlužníka vůči P. B. ze smlouvy o úvěru ve výši 2 209 491 Kč. Souhlas P. B. (jako věřitele) s převzetím dluhu je vyjádřen v kupní smlouvě.

6/ Usnesením ze dne 3. listopadu 2011, č. j. KSBR 44 INS 16149/2010-A-64, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.

Odvolací soud - cituje ustanovení § 111 a § 235 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013, a ustanovení § 531 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož smlouva o převzetí dluhu není neúčinným úkonem podle § 111 insolvenčního zákona, když jejím uzavřením nedošlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku dlužníka ani k jeho nikoliv zanedbatelnému zmenšení. Podle odvolacího soudu došlo účinným převzetím dluhu pouze k tomu, že dlužník již neměl povinnost „plnit vůči věřiteli P. B. jeho pohledávku ze smlouvy o úvěru a povinnost plnit uvedenou pohledávku včetně příslušenství přešla na žalovaného“. Proto nelze ani dovozovat, že převzetí dluhu „prakticky“ znamenalo úhradu pohledávky jednoho z dlužníkových věřitelů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda je uzavření smlouvy, na jejímž základě třetí osoba po zahájení insolvenčního řízení uhradí dlužníku svůj peněžitý dluh tak, že převezme závazek dlužníka za jinou osobou, neúčinným úkonem ve smyslu § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil v tom smyslu, že určí, že smlouva o převzetí dluhu je vůči věřitelům dlužníka neúčinná, a že žalovaný je povinen uhradit do majetkové podstaty dlužníka částku 2 209 491 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. dubna 2011 do zaplacení.

Dovolatel tvrdí, že uzavření smlouvy o převzetí dluhu prakticky znamenalo úhradu pohledávky jednoho z dlužníkových věřitelů, což je v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a/ a § 110 odst. 1 insolvenčního zákona. Uzavřením smlouvy o převzetí dluhu byl zvýhodněn P. B., neboť jeho pohledávka za dlužníkem byla nahrazena pohledávkou za žalovaným. Pokud by P. B. přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení, získal by žalobce do majetkové podstaty pohledávku za žalovaným ve výši 2 209 491 Kč, která by podstatně změnila skladbu majetkové podstaty. Dále dovolatel argumentuje tím, že ujednání čl. II. odst. 3 kupní smlouvy nelze vykládat tak, že zbývající část kupní ceny ve výši 2 209 491 Kč lze zaplatit jedině prostřednictvím uzavření smlouvy o převzetí dluhu a nikoli uhrazením této částky na účet dlužníka.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a co do posouzení otázky dovoláním otevřené jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující zákonná ustanovení:


§ 111 (insolvenčního zákona ve znění do 31. prosince 2013)

(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí.

(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné.


§ 531 (obč. zák.)

(1) Kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku nebo tomu, kdo dluh převzal.
(2) Kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka.

(3) Smlouva o převzetí dluhu vyžaduje, aby byla uzavřena písemnou formou.

(4) Námitky, které má vůči věřiteli původní dlužník, může uplatnit i osoba, která dluh převzala.

Pro věc relevantní judikatura Nejvyššího soudu k výkladu neúčinných právních úkonů dlužníka ve smyslu § 111 insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech:

1/ Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními nastalými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou ve smyslu ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) vůči věřitelům dlužníka neúčinné za předpokladu, že byl posléze zjištěn úpadek dlužníka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2/ Pro účely posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podstatné je, že šlo o právní úkon, který není podřaditelný některé z výjimek nastavených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Jedinou další korekcí je rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního úkonu dlužníka neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016).

3/ Započtení není způsobem či formou (s)plnění dluhu, takže pro účely posouzení, zda nejde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 insolvenčního zákona, započtení nemůže (objektivně vzato) odporovat pravidlu vyjádřenému v odstavci 1 větě druhé tohoto ustanovení. Započtení, k němuž došlo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, není ani úkonem vedoucím k „nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka“.

Jestliže právní úkon, jímž dlužník poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, započetl svou pohledávku proti pohledávce věřitele, nevedl k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který může náležet do jeho majetkové podstaty, pak nejde o neúčinný právní úkon bez zřetele k tomu, že současně nešlo o právní úkon ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněný pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

4/ Pro posouzení, zda neúčinnost právního úkonu dlužníka má být zkoumána v režimu § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona, je určující, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky [jde o okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky)] (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 99/2017).

Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 531 obč. zák. je jednotná v závěrech, podle nichž:

1/ Převzetím dluhu dochází ke změně závazku v osobě dlužníka, kdy na místo původního dlužníka nastupuje dlužník nový, který uzavřel s původním dlužníkem písemnou smlouvu o tom, že jeho dluh přejímá. K této písemné smlouvě musí být dále poskytnut souhlas věřitele se změnou v osobě dlužníka, kterým je podmíněna účinnost smlouvy dlužníků o převzetí dluhu. Funkcí tohoto souhlasu je ochrana věřitele, neboť by dluh mohl převzít dlužník, jehož osoba a majetkové poměry by mohly znamenat zhoršení právního postavení věřitele. Souhlas je v obecnějším pohledu vyjádřením zásady „pacta sunt servanda“, neboť závazek nelze měnit jen z vůle jedné strany, jestliže by s tím nevyjádřila souhlas i strana druhá, jejíhož právního postavení se změna bezprostředně dotýká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1737/2009).

2/ Ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. upravuje převzetí dluhu třetí osobou namísto původního dlužníka (privativní intercese). Děje se tak na základě písemné smlouvy (srov. § 531 odst. 3 obč. zák.) uzavírané mezi dlužníkem a třetí osobou (přejímatelem). (…) Smlouva o převzetí dluhu se po svém uzavření (mezi původním dlužníkem a přejímatelem) stává účinnou až věřitelovým souhlasem. Bez takového souhlasu (jehož forma není předepsána) nevyvolává smlouva o převzetí dluhu zamýšlené právní účinky (vznikl by pouze právní poměr mezi původním dlužníkem a třetí osobou, věřitel by však se třetí osobou v žádném právním vztahu nebyl). Účinky převzetí dluhu tedy nastanou, jakmile věřitelem projevený souhlas dojde původnímu dlužníku nebo přejímateli (srov. dikci § 531 odst. 1 obč. zák.). Tím vstupuje přejímatel (v rozsahu, v němž dluh převzal) do právního vztahu namísto původního dlužníka (stane se dlužníkem místo něj) a od té doby je věřitel oprávněn (a povinen) vymáhat pohledávku po něm. Platným převzetím dluhu tak dochází k singulární sukcesi. V literatuře srov. ohledně výše formulovaných závěrů např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání, Praha. C.H. Beck 2008, str. 1427 − 1428 nebo Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. II. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha, 2008, str. 1516 − 1517 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, uveřejněný pod číslem 60/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

3/ K převzetí dluhu dochází buď tak, že namísto dosavadního dlužníka vstupuje do existujícího právního vztahu třetí osoba (§ 531 odst. 1 obč. zák.), anebo se stává dlužníkem vedle dosavadního dlužníka (§ 531 odst. 2 obč. zák.). V prvním z uvedených případů dochází k převzetí dluhu na základě písemné smlouvy mezi dlužníkem a třetí osobou (přejímatelem), k jejíž účinnosti je třeba souhlasu věřitele. Ve druhém z těchto případů je upraveno převzetí dluhu třetí osobou, která se stává dalším dlužníkem vedle dlužníka původního; původní dlužník účastníkem této smlouvy není a jeho souhlas se nevyžaduje. Jeho závazek - na rozdíl od privativní intercese (§ 531 odst. 1 obč. zák. ) - nezaniká a trvá dál a vedle něho vzniká další závazek toho, kdo dluh převzal. Zásadní rozdíl mezi převzetím dluhu podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. a podle ustanovení § 531 odst. 2 obč. zák. je především v tom, že v prvém případě je zavázán nový dlužník, kdežto v druhém se mění počet subjektů na straně dlužníků, neboť jsou zavázáni oba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1725/2010).

4/ Smlouva o převzetí dluhu ve smyslu ustanovení § 531 obč. zák. neztrácí charakter dvoustranné smlouvy uzavírané mezi původním dlužníkem na straně jedné a přejímatelem dluhu (novým dlužníkem) na straně druhé jen proto, že věřitel, jehož souhlasem je podmíněna účinnost převzetí dluhu, tento souhlas udělil na stejné listině, v níž je označen jako další smluvní strana [aniž by toto jeho označení reflektovalo (poměřováno obsahem takové smlouvy) jiný důvod jeho účasti na podpisu listiny, než udělení předepsaného souhlasu], ani proto, že listina obsahuje i ujednání mezi věřitelem a novým dlužníkem o podmínkách postoupení pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 68/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. června 2019, sp. zn. I. ÚS 1629/19).

Z výše citované judikatury plyne, že převzetím dluhu dochází k přenesení povinnosti splnit přebíraný dluh na přejímatele. Přejímatel vstupuje do právního vztahu namísto (původního) dlužníka a věřitel je oprávněn vymáhat plnění dluhu pouze po přejímateli.

Je-li důsledkem převzetí dluhu vyvázání (původního) dlužníka ze svého závazku, nikoli (s)plnění dluhu věřitele, pak převzetí dluhu nemůže odporovat pravidlu vyjádřenému v § 111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona.

V poměrech dané věci lze dále uvést, že došlo-li převzetím dluhu k vyvázání dlužníka z jeho závazku bez poskytnutí (jakékoliv) protiplnění přejímateli dluhu (žalovanému), nemohlo dojít k ničemu jinému než ke snížení závazků (dluhů) dlužníka. Je proto zjevné, že samotná smlouva o převzetí dluhu není úkonem vedoucím k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka, ani úkonem vedoucím k nikoli zanedbatelnému zmenšení tohoto majetku dlužníka (§ 111 odst. 1 věta první insolvenčního zákona).

Z dovolací argumentace je zjevné, že dovolatel usuzuje na nevýhodnost (a odtud plynoucí neúčinnost) smlouvy o převzetí dluhu v návaznosti na obsah kupní smlouvy [ujednání o způsobu uhrazení části kupní ceny následným převzetím dluhu prodávajícího (insolvenčního dlužníka) kupujícím (žalovaným)]. V rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33, Nejvyšší soud vysvětlil, že uzavřel-li dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, jejíž součástí od počátku byla dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdržel jen částku odpovídající několika procentům kupní ceny, pak byla taková kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“. Celá transakce totiž tímto způsobem směřovala jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za nemovitost převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo. Závěry obsažené v označeném rozsudku lze nepochybně převzít i pro poměry založené kupní smlouvou o prodeji nemovitostí, jejíž součástí od počátku byla dohoda o úhradě podstatné části kupní ceny dlužníku (prodávajícímu) tím, že kupující převezme dlužníkův dluh u třetí osoby. Také v tomto případě totiž dlužník za převedené nemovitosti „reálně“ neobdržel přiměřené protiplnění (zužitkovatelné k uspokojení dalších věřitelů dlužníka). Podstatné nicméně je, že neúčinným právním úkonem ve výše označené věci byla již kupní smlouva o prodeji nemovitosti (ve spojení s úkonem směřujícím k započtení, lhostejno, zda učiněným později) a v poměrech této věci by neúčinným právním úkonem byla (mohla být) rovněž jen kupní smlouva, ve spojení se smlouvou o převzetí dluhu. Přijmout takový závěr v dané věci však nelze, je-li odpůrčí žalobou uplatněn pouze požadavek na vyslovení neúčinnosti smlouvy o převzetí dluhu a nikoli již požadavek na určení neúčinnosti kupní smlouvy. Není-li možné vyslovit (protože to dovolatel neučinil předmětem žaloby) neúčinnost kupní smlouvy, nelze dovozovat neúčinnost smlouvy o převzetí dluhu na základě skutečností, jež mohly vést k závěru o neúčinnosti kupní smlouvy.

Okolnost, že P. B. získal smlouvou o převzetí dluhu možnost uspokojit pohledávku vůči jinému (novému) dlužníku (osobě odlišné od dlužníka insolvenčního) není okolností vedoucí (v intencích dovolací argumentace) ke zvýhodnění takového věřitele na úkor ostatních věřitelů dlužníka. Takové zvýhodnění je zkoumáno ve vztahu k tomu, co ušlo z dlužníkova majetku a z „dluhu“, který smlouvou o převzetí dluhu opustil dlužníkovo jmění, ostatní věřitelé dlužníka nemohou být uspokojeni.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl jako nedůvodné podle § 243d písm. a/ o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů